Homílie
Znáš náruč svého nebeského Otce?
“Nemám, Hospodine, domýšlivé srdce ani povýšený pohled. Neženu se za velkými věcmi, za divy, jež nevystihnu, nýbrž chovám se klidně a tiše. Jako odstavené dítě u své matky, jako odstavené dítě je ve mně má duše. Čekej, Izraeli, na Hospodina nyní i navěky.” (Ž 131)
Ž 131 je jedním z nejkratších žalmů v Bibli, ale – alespoň podle mého názoru – je i jedním z nejkrásnějších. A víte kdo ho napsal? Největší izraelský král, jehož synem se nestydí sám sebe nazvat i Pán Ježíš Kristus. A tento velký král se nám zde svěřuje, že netouží po velkých věcech!
Přiznám se, že jsem měl v životě období, kdy jsem tento žalm v oblibě neměl. Respektoval jsem ho sice jako Boží slovo, nicméně mě provokoval. Byl jsem plný touhy pro Pána něco dokázat. Očekával jsem, kdy mi nějaký prorok oznámí, čím vším budu a záviděl jsem lidem jejich zaslíbení. Dnes si musím přiznat, že to bylo proto, že jsem neznal to, o čem zde David píše. Už jste někdy viděli kojence, nakrmeného a přebaleného, zavinutého do peřinky, jak s dudlíkem spokojeně spí v náručí své maminky? Určitě ano. A umíte stejně spočinout v náručí svého nebeského Otce?
Dnes je mnoho křesťanů, kteří se snaží nějak zaplnit svoji duchovní prázdnotu. Jejich společným rysem je, že se neustále pouští do nových a nových věcí, ale u ničeho pořádně nevydrží. Představa, že by měli strávit třeba den o samotě se svým Otcem je přímo děsí. Tito lidé mají stálou potřebu někomu vylévat své srdce, vynucují si uznání a nejsou schopni nést křivdu. Pokud si jich nevšimnete, cítí se dotčeni.
Kdo však okusí přítomnost utěšující Otcovy náruče a zakusí intimní vztah s ním, přestává toužit po obdivu lidí a chce se líbit už jen jemu. Ne, že by byl zbaven své tělesnosti a zápasů, ale nemá již potřebu se předvádět, vždyť on ví, že On ví. Kdo se naučí vylévat své srdce před Pánem, nemá již takovou potřebu svěřovat veškeré své problémy lidem, zná toho, kdo je dokáže nést.
Kdo toto neokouší, ten bude mít vždycky problém s modlitbou, nebude mít touhu číst Písmo, služba Bohu jej bude vysilovat a bude zmítán a unášen prosazováním svých názorů a ani obdiv lidí, pokud se mu podaří jej docílit, ho nikdy neuspokojí. A tak – paradoxně – člověk který odpočívá u Boha, učiní mnohem více “velkých věcí”, než ctižádostivý závistivec. Podíváme-li se na Davida, jeho bohatýrské činy byly ovocem jeho vztahu s Hospodinem. Když zabil Goliáše, učinil tak proto, že ten se dotkl cti jeho Boha, kterého David miloval, zatímco mnoho jeho ctižádostivých bratrů bylo strachem bez sebe.
Věřím, že bez tohoto důvěrného vztahu, by David neunesl ani léta vyhnanství a později odmítnutí od vlastního lidu. Když přijal zaslíbení, že bude králem, nehledal páky, jak se toho zmocnit, ale dokázal velice dlouho a trpělivě čekat. Věděl, že ten, komu uvěřil, dokáže svá zaslíbení naplnit. Kolik z nás by na jeho místě skončilo v hořkosti, zatrpklosti a možná i doživotním pocitu křivdy.
A proto naučme se spočinout jako kojenec v Boží náruči, jen tehdy budeme mít sílu pracovat se skutečným nasazením a naší silou nebude vidina úspěchu, ale láska k tomu, který za nás položil svůj život a dnem i nocí se za nás přimlouvá.