Boží milost
„V Jeruzalémě je u Ovčí brány rybník, hebrejsky zvaný Bethesda, a u něho pět sloupořadí. V nich lehávalo množství nemocných, slepých, chromých a ochrnutých [čekajících na pohyb vody. Neboť anděl Páně čas od času sestupoval do rybníka a vířil vodu; kdo první po tom zvíření vstoupil do vody, býval uzdraven, ať trpěl kteroukoli nemocí.] Byl tam i jeden člověk, nemocný již třicet osm let. Když Ježíš spatřil, jak tam leží, a poznal, že je už dlouho nemocen, řekl mu: „Chceš být zdráv?“ Nemocný mu odpověděl: „Pane, nemám nikoho, kdo by mě odnesl do rybníka, jakmile se voda rozvíří. Než se tam sám dostanu, jiný mě předejde.“ Ježíš mu řekl: „Vstaň, vezmi lože své a choď!“ A hned byl ten člověk uzdraven; vzal své lože a chodil.“ (J 5,2 – 9)
V tomto příběhu máme jakoby znázorněny dva typy Božího jednání. Věřím, že oba jsou náznakem principu starozákonního a novozákonního způsobu víry. Přesto je pro mne tento příběh těžko pochopitelný. Zdá se, že pomoci se zde dostává těm nejsilnějším a v důsledku toho snad i nejméně nemocným. Proto je třeba pochopit příběh v jeho zvěstném kontextu. V příběhu uvedený anděl byl poslán Izraelitům se službou uzdravení. Izraelité v té době nevstupovali do smlouvy s Bohem vírou, nýbrž svým narozením, s výjimkou proselytů. Izraelitou byl proto ten, kdo se jako Izraelita narodil. Naproti tomu dnes je duchovním Izraelitou ten, kdo věří v Ježíše Krista.
„Pravý žid je ten, kdo je jím uvnitř, s obřízkou srdce, která je působena Duchem, nikoli literou zákona. Ten dojde chvály ne od lidí, nýbrž od Boha.“ (Ř 2,2)
Ten, kdo byl u rybníka, patrně nemusel mít spasitelnou víru. Stačilo, aby byl dostatečně hbitý. Může to vypadat, jako by Boží věci fungovaly i bez Boha. Stačí naplnit určité principy a cíle je dosaženo. To je, podle Pavlovy interpretace, princip Zákona. Zákon nezkoumá lidské pohnutky nebo motivy. Když mám např. platit daně, nebudu sankcionován za to, když tak budu činit s nechutí a budu to vidět jako nutné zlo. Bůh však hledí k srdci a miluje radostného dárce.
„Zákon však nevychází z víry, nýbrž praví: ,Kdo bude tyto věci činit, získá tím život.' Ale Kristus nás vykoupil z kletby zákona tím, že za nás vzal prokletí na sebe, neboť je psáno: ,Proklet je každý, kdo visí na dřevě'.“ (Ga 3,12)
Náhle je nám vykreslen člověk, který nemá sílu do rybníka včas vstoupit. Je vždy někým předběhnut. Vidí, že všem zdatnějším a hbitějším než on se dostává Boží pomoci a tak dotyčný sice dychtí a touží po uzdravení, ale nikdy se mu nepovede do rybníka včas vstoupit. Možná i ty jsi někým, kdo není dost hbitý, vždycky tě někdo předběhne, někdo komu ty věci fungují, kdo se dostane do rybníka dříve. Možná jsi už viděl desítky těch, kterým bylo pomoženo, kteří měli „velkou víru“ a ty jsi stále bez pomoci. Ten člověk u rybníka byl nemocen 38 let. Celou tu dobu ležel někde, kde viděl jak se ostatním dostává pomoci, ale jemu ne. Jak mu asi muselo být! Není divu, že jeho reakce byla zcela lidská: Svou naději upnul ke svému uzdravení a snažil se dosáhnout toho, co ostatní. Když viděl, že to není v jeho moci, hledal pomoc jiného člověka.
To je případ těch z nás, kteří touží dosáhnout pomoci tím způsobem, jak to viděli u druhých. Možná jsi viděl, že byl někdo nějakým způsobem uzdraven. Např. Dima byl uzdraven při Večeři Páně. Znamená to tedy, že Bůh dnes uzdravuje nějak speciálně při Večeři Páně? Kdo by tomu věřil, spoléhá na zaručené způsoby, jako ten nemocný, který čekal, až se rozvíří hladina rybníka, zatímco před ním stál Kristus. Spoléhat na metody spíše než hledat Boží milost je klasická součást lidské přirozenosti. Jestliže to funguje jinde, musí to přece fungovat i zde. Jinými slovy, není třeba hledat Boha, stačí důsledně činit to, co funguje jiným. Myslím, že čeští vedoucí jsou v tomto mnohem důslednější, než třeba Britové. Je v tom ale nejen kus pohodlnosti, ale i zákonictví, protože Zákon nevychází z víry, nýbrž praví: Kdo bude tyto věci činit, získá tím život. Když pak vidíme, že na to sami nestačíme nebo že nám to „nefunguje“, snažíme se hledat pomoc u člověka. Proto nemocný říká: „Nemám nikoho.“ Když pak věci nefungují, mohou za to vždy jiní, kteří nás dostatečně nepodporují.
Nyní ale vidíme, že tam, kde již není pomoci a není nikoho, tam přichází sám Bůh. Povšimněme si, že nepřišel za žádným silákem, který vstoupil do vody jako první, aby pochválil jeho výkon a jeho horlivost. Nepřišel za tím nejsilnějším, kdo mohl být prvním a kdo zvítězil v běhu „k rybníku“ před ostatnímu, ani nepřišel nemocného doprovodit do vody. Ježíš se nepostavil za tento princip i když anděl činil Boží vůli. Tu vodu totiž vířil anděl Páně, tedy i anděl Ježíšův, posel Boží, Kristův! Ježíš už neuzdravil vůbec nikoho jiného u toho rybníka, ale také nevidíme nikoho, koho by kdekoliv odmítl uzdravit z těch, kdo přišel s vírou za ním!
V našem příběhu je člověk dokonce naprosto neschopen dosáhnout zaslíbení, nemá již nic a nikoho, o koho by se mohl opřít. Bůh sám zde přichází za člověkem. Sám je tím, kdo hledá, kdo se nabízí pomoct. Nevěnuje nyní pozornost těm ovcím, které jeho pomoc nepotřebují, nebo dokonce odmítají. Hledá zatoulané, zraněné a nemocné. To činí dodnes. To ale není vše. Ten člověk nalezl milost a byl uzdraven, ale slyší také slova, která Boží milost zpečeťují:
„Později vyhledal Ježíš toho člověka v chrámě a řekl mu: „Hle, jsi zdráv. Už nehřeš, aby tě nepotkalo něco horšího!“ (J 5,14)
Tohoto nemocného a slabého člověka, který spoléhal na metody a na lidi, vyhledal sám Bůh i podruhé. Už ne aby jej uzdravil, ale aby jej napomenul. Boháči sami zvali Krista, ale toho ubožáka již podruhé našel sám Pán. Nebojme se být slabí, přiznejme si, že jsme bezmocní, nespoléhejme ani na lidi ani na metody. On je zde. Stojí uprostřed nás, protože to slíbil. Ale říká velmi naléhavě: „Už nehřeš, aby tě nepotkalo něco horšího!" Tento muž byl náhle svobodný a o získanou svobodu je třeba usilovat, neřku-li bojovat. V posledku ale z Kristových slov vidíme, že ten muž byl nemocný pro svůj hřích: „Už nehřeš, aby tě nepotkalo něco horšího!" Nemocný si tak, pokud to nevěděl, mohl uvědomit, že v jeho konkrétním případě byl za nemocí hřích. Ačkoliv tomu tak nebylo vždy, zde s největší pravděpodobností ano. I dnes, chceme-li obdržet milost, je nutné, abychom si byli vědomi nejen své slabosti, kterou už často nelze ani zakrýt, ale rovněž toho, že konkrétně za našim stavem může být hřích.
Princip svobody v Kristu nám dále rozvíjejí epištoly:
„Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho.“ (Ga 5,1) "Amen, amen, pravím vám, že každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu.!(J 8,34)
V čem vlastně spočívá ona svoboda? Pavel zde má mysli svobodný přístup k Bohu, ve svobodě od hříchu. Ne již na základě otroctví skutků zákona, ale na základě Boží milosti. Může se nám zdát, že to již dnes nemá co do činění s naší dobou. Ale není tomu tak. Zákon pravil, budeš-li činit toto, stane se toto. Někdy to může vypadat velmi zbožně. Prakticky každá metoda, která nám ukazuje, jak z Boha (často bez živé víry) dostat to, po čem toužíme, je skrytou nebo otevřenou formou zákonictví.
Br. Milan Buban jednou kázal, jak se zúčastnil v USA konference s Y. Cho a on zde učil, že když se 1000 x pomodlíme za uzdravení, pak budeme uzdraveni. Metoda byla na světě. Člověk našel metodu, jak si vynutit uzdravení. Ale pamatujme, je to Bůh, kdo se sklání k nám a kdo přichází k nám, avšak obchází ty, kdo vědí „jak na něho“. Potřebujeme víru v Něho a vědomí úplné a bezpodmínečné závislosti na Něm. Někdy si potřebujeme přiznat a dokonce uvidět, jak beznadějně jsme bez Něho ztraceni. Musíme ale nalézt smělost v očekávání a v doufání v Něho. Často, po svém vysvobození ale uslyšíme stejná slova: „Už nehřeš, aby tě nepotkalo něco horšího!"