Homílie
Nemáš lásku
„Když domluvil, pozval ho k jídlu jeden farizeus. Ježíš k němu vešel a posadil se ke stolu. Farizeus se podivil, když viděl, že se před jídlem nejprve neomyl. Ale Pán mu řekl: „Vy farizeové očišťujete číše a mísy zvenčí, ale vaše nitro je plné hrabivosti a špatnosti. Pošetilci! Což ten, který stvořil zevnějšek, nestvořil také to, co je uvnitř? Rozdejte chudým, co je v mísách, a hle, všechno vám bude čisté. Ale běda vám farizeům! Odevzdáváte desátky z máty, routy a ze všech zahradních rostlin, ale nedbáte na spravedlnost a lásku, kterou žádá Bůh. Toto bylo třeba činit a to ostatní neopomíjet. Běda vám farizeům! S oblibou sedáte na předních místech v synagógách a líbí se vám, když vás lidé na ulici zdraví. Běda vám! Jste jako zapomenuté hroby, po nichž lidé nahoře chodí a nevědí o nich.“ Na to mu jeden ze zákoníků odpověděl: „Mistře, když toto říkáš, urážíš také nás!“ On mu řekl: "I vám zákoníkům běda! Zatěžujete lidi břemeny, která nemohou unést, a sami se těch břemen nedotknete ani jediným prstem“ (L 11,37 – 46).
Pro tento měsíc bych se s vámi rád rozdělil o jeden postřeh, který jsem nedávno získal čtením Písma svatého, a který se týká Boží lásky. Snad všichni křesťané všech vyznání vám na dotaz, co je mezi křesťany nejdůležitější odpoví, že láska. Pokud jsou alespoň navenek pokorní, vzápětí si povzdychnou, že by sami měli mít a projevovat lásky více. Všichni se zároveň shodnou, že příkladem v Boží lásce nám byl Boží Syn. Avšak pohleďme na Boží lásku v akci. Jeden věřící muž z velmi přísné náboženské školy farizejů, o kterých Ježíš svým učedníkům řekl: „…čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou“ (Mt 23,3) pozval Ježíše ke stolu. Místo veřejného vděku se mu dostalo velmi tvrdého veřejného napomenutí.
A nyní si představme, že by např. nějaký současný náboženský vůdce, kterého zajímají desátky a dodržování litery spíše než duše jeho ovcí, uspořádal slavnostní oběd, na který by pozval nějakého známého evangelistu, jehož služba se vyznačuje divy a zázraky. Ten by se na návštěvě neuměl chovat a namísto vděčnosti a zdvořilosti za projevenou pozornost, by tohoto vůdce přirovnal k zapomenutému hrobu. Když by se na jeho obhajobu decentně ozval jiný z hostí, dozvěděl by se, že i on je pokrytec, který jen mluví, ale nic nedělá. Tento evangelista by šel dokonce tak daleko, že by své hostitele nakonec obvinil z nelásky a odsoudil jejich motivy: vše děláte jen pro svou slávu. Řekněte sami, jedná takto člověk plný lásky, odpuštění a milosti?
Já sám bych si takto „lásku v akci“ rozhodně nepředstavoval. Co to tedy je ta láska? Z výše uvedeného plyne, že se nejedná o toleranci, shovívavost k hříchu ani uhlazené chování… Apoštol Jan, který byl nazván apoštolem lásky napsal, že Boží láska spočívá v zachování Božích přikázání (1J 5,3) a jedním z nic je např. i příkaz o vzájemném napomínání. Často jsem slyšel podle čeho Boží lidé posuzují lásku: Tento bratr je takový tichý, mírný, klidný, se vším souhlasí, nikoho nenapomene… prostě plný Boží lásky. Ano, tento bratr nikoho nenapomenul, po nikom nic nechtěl, před vším zavřel oči, a proto si všichni mohli dělat, co se jim zlíbilo. Právě křesťané, kteří vzali Boží přikázání vážně, si obvykle vysloužili rčení: „nemáš lásku“. Nedovedu odhadnout, jak bychom mnohdy nazvali Ježíšovo chování dnes, kdyby žil v pozemském těle mezi námi.
Apoštol lásky Jan, veden Duchem svatým ale řekl i jiné nepopulární přikázání. „Kdo zachází dál a nezůstává v učení Kristovu, nemá Boha; kdo zůstává v jeho učení, má i Otce i Syna. Přijde-li někdo k vám a nepřináší toto učení, nepřijímejte ho do domu a nevítejte ho…“ (2J 1,9–10). Není to snad projev nelásky a netolerance, vykázat ze dveří někoho, kdo sice také „věří v Krista“, jen má některá učení, která poněkud přesahují biblickou zvěst nebo nová zjevení, která se nedají krýt Slovem a zachází tak dále? Nebylo by opět i zde snazší přikrýt to a společně se poradovat a uspořádat společnou domácí pobožnost?
Z obou případů je zřejmé, že láska není jenom opar vzájemných sympatií, dobrých pocitů vznášejícím se kdesi ve vzduchoprázdnu. Láska je životní styl založený na víře poznané pravdivosti Božího Slova. Naše láska musí mít pevný základ, ze kterého bychom jí mohli rozvíjet a pevné principy, ze kterých bychom se jí mohli učit. Láska dokonce není něčím, co vychází z nás samých neboť Pavel říká, že láska je nejvyšším darem. S trochou zjednodušení bych si troufl říci, že láska se projevuje ve způsobu, jak se zachovat k bližnímu tak, aby z toho mohl vzít co největší užitek. K tomu ovšem potřebuji mít nejprve poznání a zvolit vhodný způsob jednání. Věřím, že princip, jakým máme v lásce růst, jak se jí chopit a jak jí žít, nám ukazuje apoštol Petr.
„Proto také vynaložte všechnu snahu na to, abyste ke své víře připojili ctnost, k ctnosti poznání, k poznání zdrženlivost, ke zdrženlivosti trpělivost, k trpělivosti zbožnost, ke zbožnosti bratrskou náklonnost a k bratrské náklonnosti lásku“ (2P 1,5).
Láska tedy není něčím, co obchází víru nebo poznání. Naopak, láska z poznání vychází. K tomu, abych mohl někomu prokázat Boží lásku, musím být plný víry, ctnosti, zbožnosti a poznání. Uvedu zde příklad, ne neaktuální. Představte si, že křesťanského lékaře bude prosit na smrt věřící nemocný člověk, jenž umírá v bolestech o smrtící injekci. Pokud tento lékař bude jednat bez poznání, pouze na základě soucitu a nad nemocným se slituje, nebude jednat v Boží lásce i když je možné, že svědomí i jeho pocity jej budou k tomuto aktu povzbuzovat. Ale v důsledku ublíží svému pacientovi a v neposlední řadě sobě samotnému. Podobně křesťan, který půjčí žebrajícímu opilci z lásky peníze „na vlak“ bez poznání toho, co dotyčný s penězi učiní, může mít podíl na jeho dalším opilství.
Jednou na naší domácí skupinku přišel člověk, který vydával povzbudivé svědectví o Kristu. Tenkrát jsme se zrovna modlili, a tento, s největší pravděpodobností bratr, se ihned ujal vkládat ruce. Jaké ale bylo jeho překvapení, když jsem mu v tom zabránil. V soukromém rozhovoru jsem se poté od něho dozvěděl, že nemám lásku a že jsem jej měl nejprve napomenout mezi čtyřma očima – tedy – nechat jej „sloužit“ a domluvit mu až poté. Avšak mým záměrem bylo především ochránit ostatní, neboť během krátké chvíle jsem nemohl mít poznání ohledně jeho víry. Proto bych i dnes jednal stejně.
Závěrem bych nás chtěl povzbudit k upřímné lásce, ale také nás napomenout k bibličnosti. Láska není jen pouhý cit a pokud chceme, aby se mezi námi rozhojnila, nechť se rovněž rozhojní naše víra, ctnost, trpělivost a poznání.