Homílie
Duchovní boj
„Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.“ (Ef 6,12)
Vzpomínám si, že počátkem devadesátých let byla v církvích v módě tzv. „agresivní metoda“ duchovního boje. Obecně se mělo za to, že když lidé budou křičet na satana a jeho knížactva, přijde probuzení. Krom několika rozdělení, která tato teologie vyvolala, a mnohých zklamání, se nic podstatného nestalo. Přesto však Písmo praví, že duchovní boj je realitou a ať se nám to líbí nebo ne, svým uvěřením jsme se ocitli na bitevním poli. Když budeme číst dál, apoštol Pavel nás nenechává na pochybách, jak k tomuto boji máme přistupovat. „Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát.“
Udivuje mne, že v tomto místě se nemluví o žádném útoku, ale naopak našem odporu, kdy vzdorujeme tomu, kdo se nás snaží – obcházeje jako lev řvoucí – vytlačit z naší bezpečné pozice, kterou je Kristus. Tato naše pozice je totiž vítězná. Nebojujeme o vítězství, ale stojíme ve vítězství.
„On nás vysvobodil z moci tmy a přenesl do království svého milovaného Syna.“ (Ko 1,13)
Pro ty z nás, kteří máme z jakékoliv duchovní konfrontace strach, mám proto dobrou zprávu. Nad ďáblem i jeho knížactvy jsme již zvítězili.
„Píšu vám, otcové, že jste poznali toho, který je od počátku. Píšu vám, mládenci, že jste zvítězili nad Zlým. Napsal jsem vám, děti, že jste poznali Otce. Napsal jsem vám, otcové, že jste poznali toho, který jest od počátku. Napsal jsem vám, mládenci, že jste silní a slovo Boží ve vás zůstává, a tak jste zvítězili nad Zlým.“ (1J 2,13 – 14)
Za svůj nedlouhý křesťanský život jsem četl kilogramy literatury, která – téměř s válečnou strategií – křesťany učila, jak porazit satanovu armádu. Písmo nám ale mimo jiné ukazuje, že jsme již zvítězili. Hlavní náš duchovní boj tedy spočívá v udržení tohoto vítězství až do konce.
Dalším aspektem duchovního boje je boj o duše nevěřících lidí. Nahlédněme proto, jaká je výzbroj vojáka Kristovy armády:
„Stůjte tedy ‚opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, obuti k pohotové službě evangeliu pokoje‘ a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. Přijměte také ‚přílbu spasení‘ a 'meč Ducha, jímž je slovo Boží.“
Je to naše věrohodnost, pravdivost, spravedlnost a víra, se kterou přicházíme k nevěřícím se službou evangelia pokoje. Teprve poté přichází na řadu meč Ducha. Rozumím tomu tak, že až síla našeho charakteru dodává věrohodnost slovu, kterým zvěstujeme evangelium k pokání. Jako nejpodstatnější součást duchovního boje vidím tedy naše posvěcení, pravdivost, věrohodnost a ryzost. Teprve potom přichází meč Ducha, před kterým se žádný tvor neukryje. Osobně mám zkušenost, že pokud káži Boží slovo, které sám nežiji, ztrácí má řeč účinnost a mnohdy je i pro ostudu.
Těsně po druhé světové válce vypukla v USA vlna probuzení. Evangelisté nejrůznějších jmen, vyznání a denominací dobývali evangeliem celá města. Byla prý zaznamenána mnohá uzdravení, zázraky a kdoví, co ještě. Když jsem tuto poválečnou vlnu studoval podrobněji, v údivu jsem zjistil, jak tragicky tito evangelisté končili. Jedna i u nás známá evangelistka rozbila manželství jinému evangelistovi, později se oba vzali a nakonec se rozvedli. Jiný evangelista se upil k smrti, další byl vězněn za zpronevěru peněz, jiní upadli do bludů a už nepovstali…
Titíž lidé během svých kampaní získávali tisíce lidí pro Krista. Jak je to možné? Jeden verš z přísloví nám říká, že „kdo ovládá sebe, je nad dobyvatele města“ (Př 16,32). Ano, tito mužové a ženy dokázali dobýt města, ale bylo jim zatěžko dobýt sebe. Stáli sice v duchovním boji, měli meč Ducha, byli úspěšní, avšak chyběl jim pancíř spravedlnosti a neměli bedra opásaná pravdou. K čemu je člověku získat – byť pro Krista – celý svět, ale ztratit při tom vlastní duši?
Jeden kazatel, s jehož učením mohu jen stěží souhlasit, řekl jednu velice moudrou myšlenku. Těmto lidem mohlo být pomoženo, kdyby se s nimi třicet minut někdo modlil a kdyby se měli komu svěřit. Mnozí z těchto pomazaných služebníků se dostávali do izolace, a to, že Bůh skrze ně konal, považovali za známku, že jsou sami v pořádku. Nikomu neskládali účty, až je satan doběhl. Přes to, že byli přesvědčeni, že vedou duchovní boj, opustili svoji vítěznou pozici v Kristu a pohrdli se odít do celé Boží zbroje. Mnozí lidé, kteří byli skrze jejich službu získáni, se jejich pádem pohoršili a odpadli.
Co tedy říci závěrem? Přilba, štít a pancíř jsou velice těžké, nepohodlné a omezují nás. Možná by se nám lépe šermovalo bez nich. Když je oblékneme, zdaleka v nich nemůžeme už činit to, co bychom sami chtěli. Pokud je neoblékneme a budeme se pouze ohánět mečem Ducha, přiletí zpovzdálí ohnivý šíp a neunikneme. Dnes již vím, že ten nejtěžší boj, který vedu, je sebeovládání. Pokud se nám bude dařit žít mezi nevěřícími způsobem, ke kterému nás Písmo vybízí: „Všechno dělejte bez reptání a bez pochybování, abyste byli bezúhonní a ryzí, Boží děti bez poskvrny uprostřed pokolení pokřiveného a zvráceného. V něm sviťte jako hvězdy, které osvěcují svět“ (F 2,14), bude to ta nejúčelnější metoda evangelizace a zároveň nejtužší forma duchovního boje.