Homílie
Nesení kříže
Nedávno jsem se zamýšlel nad tématem, které je pro mnohé z nás samozřejmostí, a to “nesení kříže”. V poslední době jsem se totiž setkal s řadou křesťanů, kteří citelně strádali, měli tělesné, či rodinné problémy a museli při nich čelit řadě obtížných situací. Všiml jsem si, že jednoduše nemají sílu své zápasy unést. Na některých bylo vidět vyčerpání a byli ochotni se svými břemeny sdílet, jiní se rmoutili v ústraní a o jejich trápení téměř nikdo nevěděl.
Vždy jsem zastával teologii, že Bůh na nikoho nevloží více, než je dotyčný schopen unést. Moje zkušenost s lidskou bídou však svědčila o něčem jiném. V takových chvílích je dobré pozvednout svůj zrak ke Kristu, našemu staršímu bratru, který nás předešel do Božího království. I on nesl svůj kříž, a nejen obrazně, ale i fyzicky. Dokonce pod ním klesal natolik, že jeho trýznitelé přinutili cizího člověka, aby za něho jeho kříž nesl.
“Cestou potkali jednoho člověka z Kyrény, jménem Šimona; toho přinutili, aby nesl jeho kříž.” (Mt 27,32)
Dlouho jsem nad tímto veršem přemýšlel. Sám Bůh zde potřebuje lidskou pomoc! Ti, u kterých Ježíš hledal pomoc v Getsemane se rozprchli jako ovce když bijí pastýře a cizí člověk je zde přinucen nést jeho kříž. Druhá událost, která mne na Ježíšově zápasu zaujala byl jeho boj v Getsemane.
“Tu se mu zjevil anděl z nebe a dodával mu síly.” (L 22,43).
Aby vůbec Ježíš mohl nést kříž, musel vybojovat své rozhodnutí. Sám toho opět jako člověk snad nebyl schopen, měl totiž lidské tělo se všemi jeho omezeními.
Proto zde opět vtělený Bůh potřebuje nadpřirozenou andělskou pomoc. Bohu pomáhá anděl! Co z toho plyne pro nás? Písmo nás učí, že Ježíš se učil poslušnosti z utrpení. Ani pro nás není někdy jiné cesty. Kříž sám je popravčím nástrojem, nástrojem bolesti, smrti našeho těla, naší padlé přirozenosti. Kříž je však dobrovolným rozhodnutím každého z nás. Jeho nesení vyžaduje naše dobrovolné rozhodnutí, a k tomu, stejně jako Kristus, potřebujeme nadpřirozenou Boží pomoc, zásah z nebe. Ten však nepřichází samoúčelně, přichází v době, kdy stejně jako Ježíš “potíme krev”. Mnohdy přichází až v době, kdy již s žádnou Boží intervencí ani nepočítáme. Musíme si jasně uvědomit a mnohdy opakovaně prožít, že je to nad naše síly a stejně jako apoštol Pavel, vzdát se veškeré naděje, kromě naděje na věčný život. (1 K 1,18n)
Jak praví žalmista:
“Volám do umdlení, hrdlo zanícené, Boha vyhlížím, až zrak mi vypovídá.” (Ž 69,4)
A teprve tehdy přichází pomoc k našemu rozhodnutí. Stejně tak, když na sebe vezmeme kříž, potřebujeme pomoc lidí, našich bratří a sester. Když nejsou ochotni nebo „po ruce“, Pán někoho “přinutí”. Jeden kazatel mi nedávno vyprávěl, že když se ocitl v nouzi a nepomohla mu církev, Pán si k tomu použil nevěřící.
Tento úvodník bych tedy zakončil myšlenkou, že pro nesení kříže se rozhodujeme dobrovolně a bez Boží a lidské pomoci se nikdo z nás neobejde. Mějme proto otevřené oči kolem sebe a dívejme se, zda někdo kolem nás právě nepotřebuje naši pomoc. Jednou se nám jistě stane, že na jeho místě budeme i my. Písmo nám k tomu radí.
“Kdo před křikem nuzného si zacpe uši, bude také volat, a odpověď nedostane.” (Př 21,13)