Homílie
Povzbuzení a kritika
„Chci, abyste povzbuzeni v srdci a spojeni láskou hluboce pochopili a plně poznali Boží tajemství, jímž je Kristus; v něm jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání.“ (Ko 2,2–3)
Bývaly doby, kdy mi napsání úvodníku nečinilo žádnou zvláštní potíž. Měl jsem pocit, že vím, co lidé ve sboru potřebují slyšet a byl jsem často přesvědčen, že umím nabízet i patřičná řešení. Dovedl jsem rozpoznat kdo potřebuje přidat, kdo usměrnit a svá řešení jsem byl ochoten pohotově, někdy i s bázní a chvěním, nabízet. Do každé služby jsem vstupoval s patřičnou skepsí, s očekáváním kritiky a protivenství, neboť „kdo chce zbožně živ býti, protivenství mýti bude“.
Pozvolna, i když asi ne ještě zcela, začínám vidět, že v tom byl a je pořádný kus pýchy. Stále více si uvědomuji, jak slabý vlastně jsem a kolik věcí při nejlepší vůli nejsem schopen vidět a zvládnout. I když jsem si to dříve neuvědomoval, zjistil jsem, že bez povzbuzování bratří a sester, kterému jsem možná nekladl až takovou váhu, bych nebyl vůbec schopen sloužit. Až nyní, s vděčností, si mohu uvědomit, jak rád za každé slovo povzbuzení jsem.
Pavel ve verši, který jsem v úvodu citoval, napsal, že k poznání Božího tajemství, jímž je Kristus, člověk potřebuje povzbuzení. Je-li Kristus naším cílem, poté i my potřebujeme přijímat povzbuzení k tomu, abychom mohli do jeho království jednou vejít.
Někteří se ve sboru známe již dlouhou dobu a víme, co jeden od druhého můžeme čekat. Vím, že když budu mluvit s tou a s tou sestrou, že vždy obdržím vlídné slovo, kdežto ten a ten bratr mi vždycky vynadá. Nemohu si pomoci, ale tu sestru vidím a potkávám mnohem raději než toho bratra, byť se snažím milovat všechny stejně. Uvědomuji si, že krom povzbuzení potřebuji slyšet i napomenutí (1K 14, 3 a 31), ale kritika od člověka, který umí povzbudit, se vždycky přijímá lépe a nakonec nese své ovoce spravedlnosti.
Uvedu jeden konkrétní případ. Mám tu výsadu, že v zaměstnání pracuji se svoji sestrou v Kristu, a to v takové pozici, která je pro křesťana snad nejnevýhodnější, neboť jsem jejím nadřízeným. Pokud si dobře vzpomínám, za celá ta léta nevím, že bych se setkal s nějakým reptáním nebo pomluvou, a při tom veškerou práci, kterou jsem jí zadal, vykonala mnohem lépe, než kdybych ji udělal sám a mohu i před Bohem s čistým svědomím říci, že jsem se na svou sestru mohl vždy takřka beze zbytku spolehnout. Nutno podotknout, že z mojí strany musela ona naopak nezřídka snést nejednu křivdu a nespravedlnost. Jen několikrát jsem byl od této spolupracovnice napomenut a vím, že to pro mne znamenalo mnohem více, než sebejistá slova střelců, kteří dokáží člověku jeho slabosti vysypat na hlavu namísto pozdravu.
Když budeme mít vedle sebe člověka, který neustále upadá do stejného hříchu nebo upřímně bojuje se stejným nedostatkem, a neznám nikoho, kdo by, alespoň v některé své životní etapě, byl tohoto zcela prost, jen stěží mu pomůžeme tím, že jej budeme dokola napomínat. Takový člověk maximálně zmalomyslní nebo se stane pokrytcem. Často bezpodmínečné přijetí, láska a porozumění budou tím, co nakonec dá dotyčnému sílu nedostatky překonat.
Proto bych nás všechny chtěl vybídnout k tomu, abychom nikdy nezanedbávali příležitost k tomu se navzájem povzbuzovat a podpírat. Samozřejmě, že i kritika a napomínání nesmíme opomíjet. Když jsem však četl Pavlovy listy, které psal do neposlušných sborů, na které zamýšlel přijít s holí, jeho úvodní slova oplývala požehnáním, přijetím a povzbuzením. Jsem přesvědčen, že kdo vydatně povzbuzuje, může, když přijde na to, i napomenout.