Dějiny Apoštolské církve - 2. díl: 1998-2008: Úvod
Motto:
„Dám této zemi ještě jedno velké probuzení. Bude krátké, ale velké. Ještě ty uvidíš, že v tvé církvi bude 100 000 členů."
Rudolf Bubik
„Shromáždění s bratrem Trautem byla doslova prošpikována proroctvími o úžasných a velikých věcech, jež čekají každého, komu se proroctví dostalo. Ze zkušenosti vím, že ne vždy se tyto velké věci skutečně dostaví. Je chyba na straně proroka? V žádném případě! Věřím, že šlo o Boží slovo.“
Martin Moldan
"Nuže, promluví-li prorok jménem Hospodinovým a věc se nestane a nesplní, nepromluvil to slovo Hospodin. Opovážlivě je mluvil ten prorok sám; nelekej se toho."
Deuteronomium 18,22
Tento druhý díl Kroniky AC volně navazuje na díl předcházející, jehož pomyslným chronologickým závěrem byla Evropská letniční konference ve Frýdku-Místku v roce 1997, která měla zahájit dlouho prorokované a pečlivě připravované probuzení. Tato část v historii pokračuje a končí závěrem služby předsedy Rudolfa Bubika v roce 2008, ze kterého se před tím stal biskup.
Koncem tisíciletí již bylo jasné, že se probuzení nedostavilo, zato došlo k markantní, i když pozvolné proměně kongregačního principu církevní správy na synodně episkopální. Církev zde má být vedena vždy jedním mužem v jednom čase, což se týká celé denominace, jejich sborů a domácích skupinek. V systému hraje zásadní úlohu hierarchie a poslušnost od Boha přijaté vizi. Jako určitá inspirace posloužil model římskokatolické církve, který měl zakonzervovat letniční oheň probuzení.
Ani povodně v roce 1997, chápané jako Boží soud, které těsně před konferencí nastaly, však revivalistická očekávání bezprostředně neochladily. Naopak, skrze následné periodické návštěvy argentinských kazatelů v ČR, a naopak návštěvy pastorů AC v Argentině, mohl pokračovat probuzenecký diskurz. V pozadí lze ještě zřetelně tušit relativně nedávné proroctví Davida Shearmana o zdesetinásobení členů sborů a mnohem pozdější proroctví Rudolfa Bubika, že ještě za jeho života bude mít AC 100 000 členů.
Další vzpruhou revivalistickému směřování byly opakované návštěvy restauracionistického proroka Nové apoštolské reformace Eduarda (Eda) Trauta, jehož proroctví byla automaticky chápána jako Boží slovo bez ohledu, zda se naplnila nebo ne. Traut kladl důraz na bezpodmínečné podrobení se autoritě, což bylo kladně kvitováno v rámci nově zavedeného episkopálního modelu. Proroctví bylo nyní definováno jako zásadně pozitivní, které ohlašuje přicházející průlom a vzestup českého národa. Rozsuzování a kritika zde neměly místo a musely ustoupit nároku autority.
Koncem tisíciletí skončily i charismaticko letniční půtky, neboť nově nastoupená cesta prakticky stírala teologické rozdíly mezi oběma hnutími. AC se navíc stala téměř exkluzivní v importu jihoamerických charismatických apoštolů a proroků, kteří byli formálně letničními, ačkoliv jejich pentekostalismus měl zřetelně neocharismatický charakter. Organizace jako KMS již nebyly nahlíženy jako nebezpečné, jelikož AC přebrala některé důrazy, aniž by ovšem směřovala ke sjednocení denominací prostřednictvím seniora Křesťanských společenství, kterému byla v ČR mezi charismatiky přisuzována apoštolská autorita. Není divu, že v této dekádě začíná docházet ke sbližování AC a KS, přičemž zásadnějším rozdílem byl podle představitelů obou hnutí ekumenicky chladnější vztah AC ke spolupráci s římskokatolickou církví.
To se promítalo i do sekulární sféry. AC, resp. její biskup Rudolf Bubik, byli podstatnou brzdou několika římskými katolíky iniciovaných aktivit. První byla změna církevního zákona, druhou ratifikace konkordátu a třetí církevní restituce. Zatímco změnu církevního zákona nemohla AC nijak ovlivnit, ostatní dvě iniciativy, ve kterých exekutiva žádala s ohledem na rovnost církví před zákonem souhlas ekumenických církví, ovlivnit mohla. A také tak v podstatě dvě dekády činila a iniciativy blokovala. Zajímavé zde je, že AC v této věci využívala demokratického principu vlády práva, resp. skutečnosti, že nad každou církví je stejný zákon, a ke změnám ve prospěch jediné může dojít jen po dosažení společného konsenzu. Ovšem v pohledu do vlastních řad byla autorita zákonu nadřízena a zákon, jako např. ústava církve, byla chápána jen jako doklad nutný k registraci církve. Postupem času pak byla ústava AC zbavena demokratických prvků a nahrazena principem teokracie, která byla chápána jako Boží vláda skrze jediného muže.
V této episkopální metamorfóze však byla jedna výjimka, a to byla CBH, jejíž představitelé se nikterak netajili kritikou stále autoritativnějšího pojetí AC. Nicméně jejich pojetí bylo analogické, vycházející z manažerského principu, a s trochou politické licence by se dalo říct, že manažeři CBH vedli církev jako soukromou firmu. To se projevovalo jak v manažerském žargonu, tak v propagaci manažerských aktivit odvozených například od hnutí Církevního růstu Petra Wagnera nebo amerického kouče Johna Maxwella.
CBH pak z původního misijního hnutí byla stále více chápána jako církev v církvi, což vyvrcholilo v roce 2002 na synodu v Nymburce, který byl vnímán jako projev vzpoury delegátů CBH. Nicméně AC i CBH kráčely stejným směrem a jejich pojítkem bylo skupinkové pojetí sborů Wernera Kniesela, které bylo derivátem učení neocharismatika Yonggi Cho. Dále zde bylo společně implementované argentinské probuzení, ze kterého vzešlo obdivované Torontské požehnání, a v neposledku to byly i rekonstrukcionistické důrazy Eda Trauta. A tak zatímco se zpočátku alespoň u obou subjejktů lišila terminologie – v AC se konzervativní křídlo obvykle ještě bránilo označovat své služebníky jako apoštoly a proroky – duchovní kvas CBH postupně prokvašoval celou AC a koncem této dekády zde již prakticky neexistoval hlubší teologický rozdíl.
Závěrem tohoto období začínají nabírat na síle i důrazy manažerského hnutí a konzervativní fasáda AC definitivně opadá s příchodem nového biskupa Martina Moldana. Ten si posléze pořizuje i manažerský titul z důvodu, že spoléhání na vlastní instinkty a zkušenosti jsou k vedení církve nedostačující. O úřad biskupa se před tím neoficiálně utkali tři kandidáti, přičemž čtvrtý, Martin Moldan, byl teokraticky povolán na základě Rudolfem Bubikem přijatého osobního zjevení. To vylučovalo nepatřičnou demokracii. AC pak byla nucena toliko současnému biskupovi zjeveného kandidáta schválit aklamací, nebo se postavit do vzpoury proti Božímu zjevení a zvolit biskupa vlastního. Rudolf Bubik by v takovém případě odmítl jinému, církví zvolenému, biskupovi požehnat a v podstatě jej tak zasvětit v rámci "apoštolské sukcese". Po tříletém, de facto učednickém vztahu s Bubikem, se pak Moldan v roce 2008 chápe svého úřadu.
AC tím vstupuje do progresivní fáze, která se bude manifestovat posunem v teologii a etice i směrem k sekulární společnosti. To se projeví například změnou postoje k římskokatolické církvi a souhlasem s církevními restitucemi na základě předpokládané insolventnosti AC v případě uskutečnění odluky církve a státu.