Střípky se života - konkordát
V roce 2003 probíhala mezi politiky bitva o ratifikaci konkordátu mezi ČR a římskokatolickou církví. Tehdejší ministr Pavel Dostál trval na rovnoprávnosti církví před zákonem. Římskokatolická církev zase trvala na svém a rozhodla se proto ministra Dostála nahradit. Jevilo se nám, že kardinál Vlk používá protestanty k prosazování svých cílů, s čím oni ochotně souhlasili a zřejmě si mysleli, že je to i k jejich prospěchu. Vždy pak byli rozčarování, zejména předseda CB Pavel Černý, když římskokatolická církev vydala nějaké stanovisko, kde protestantům upřela statut církve Kristovy, ale katolíci jim vždy vysvětlili, že to tak v podstatě nemysleli, že se jich to již netýká, že jsme všichni bratři apod. Nechápal jsem, zda protestanti nikdy nečetli římskokatolický katechismus, kde by se to dočetli černé na bílém, a proč jsou tím vždy tak nemile překvapeni?
Rudek vždy stál osamoceně a byl si těchto věcí dobře vědom. Obvykle vymyslel strategii, jak tuto nesvatou alianci nějak překazit a zachovat rovnost před zákonem. Věděl, že katolíci usilovali o tři věci: uzavření konkordátu, změnu církevního zákona (což se podařilo) a prosazení zákona o církevních restitucích. Čtvrtou věcí se stala obnova mariánského sloupu. Bránil jim v tom však prezident Klaus, někteří právníci, jako prof. Pavlíček, ministr Dostál a Rudolf Bubik. A tak přišli opět s vlastní strategií.
Vzpomínám si, jak jsme jeli v roce 2003, kdy ještě David nebyl na světě, někam autem. Poslouchali jsme rádio, kde se vysílali rozhovor, v němž kardinál Vlk jménem ČBK i církví zastoupených v ERC, zmínil požadavek, aby resort církví byl přesunut do pole působnosti vicepremiéra pro lidské zdroje, vědu a výzkum Pavla Mareše, který měl být zřejmě římskokatolickým nárokům vstřícnější. Zbystřil jsem! Lenka mi pak potvrdila, že se o něčem podobném bavili u nich včera v zaměstnání. Nechápal jsem, že by AC byla tak naivní a zaťal jsem zuby. Co teď? Zoufale jsem se pomodlil k Bohu, aby dal v této věci radu. Nemohl jsem uvěřit, že by Rudek s tímto souhlasil. Ale nebyl jsem si tak úplně jistý, protože se mi zdálo, že se mi církev mění před očima.
Ač jsem se nechtěl vnucovat, překonal jsem se, protože zde šlo opravdu o hodně, a kontaktoval jsem Rudka, zda skutečně AC souhlasí, aby odbor církví přešel od Dostála pod obor ministra bez portfeje Mareše? Za chvíli mi zavolal a sdělil mi, že nikoliv. Na e-mail mi pak přišel přepis celého Vlkova rozhovoru s tím, že AC (resp. Aleš Navrátil) již kontaktovala sekretářku ERC a od celé věci se distancovala. Už nevím, jaký byl úplně přesný sled událostí. Navrhl jsem Rudkovi, že že by mohl poslat panu ministru Dostálovi otevřený dopis s poděkováním za jeho nestrannost, vyjádřit mu vděk a distancovat se od vyjádření ERC. Rudek mě požádal, abych ten dopis napsal, že ho podepíše. Zaslal jsem mu tedy následující návrh:
Vážený pane ministře,
s jistým zpožděním jsem se dozvěděl, že oblast církví by již neměla podle navrhované právní úpravy spadat pod resort ministerstva kultury. Já osobně tohoto návrhu velice lituji. Chtěl bych Vám v této souvislosti poděkovat za Váš zodpovědný přístup k dané problematice, se kterým jsem se osobně po celou dobu Vašeho působení na tomto poli mohl setkávat. Vážím si skutečnosti, že jste vždy usiloval o rovnoprávné postavení všech církví v České republice a o rovné podmínky pro činnost každé z nich. Byl bych velice rád, abyste nepodlehl mylnému dojmu, který je jistými církevními, zejména katolickými kruhy medializován, a to, že církve jako takové nebyly s Vaším přístupem k dané problematice spokojeny. Mám tím mysli např. rozhovor s panem kardinálem Miloslavem Vlkem v Radiožurnálu ze dne 8. 10. 2003, kde pan kardinál konstatoval, že na převedení církevní agendy z působnosti Vašeho ministerstva do působnosti vicepremiéra pro lidské zdroje, vědu a výzkum panuje mezi církvemi shoda. Chci Vás ubezpečit, že ačkoliv je Apoštolská církev členem ERC, nikdy se k této problematice nevyjádřila svým souhlasem a nikdy by takovýto účelový postoj nepodpořila. Vážený pane ministře, ještě jednou mi proto dovolte poděkovat Vám za Vaši práci a vyjádřit své přání, aby agenda církví nadále patřila do působnosti Ministerstva kultury. Byl bych rád, kdyby můj dopis alespoň trochu přispěl k tomu, že nebudete církev vidět jako instituci, která usiluje o mocenské pozice a světský majetek, k čemuž by Vás Vaše dosavadní zkušenosti mohly opravňovat.
S mnoha pozdravy a přáním Božího požehnání,
Rudolf Bubik,
biskup Apoštolské církve
v Kolíně dne 14.10.2003
Dopis, jako obvykle, pokud se jednalo o nějaký nesouhlas s jednáním římskokatolické církve, nebylo možné dostat do žádných médií, včetně těch křesťanských. Existoval zde však portál Grano Salis, o kterém jsem v té době mnoho nevěděl, a který zveřejňoval vše. Tam jsem jej zaslal, a tam se také dne 14. 10. 2003 objevil. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat a sekretářka ERC zaslala dne 17. 10. 2003 na portál svoji odpověď.
Vážení,
z pověření předsedy Ekumenické rady církví v ČR (dále jen ERC) biskupa Vladislava Volného Vám zasílám jeho reakci na otevřený dopis biskupa Apoštolské církve panu ministrovi kultury Pavlu Dostálovi. S odvoláním na §10 zákona č. 46/2000 Sb. Vás žádám o otištění reakce na dopis, jestliže byl tento uveřejněn ve vašem periodiku.
S díky a s pozdravem Jitka Krausová, vedoucí tajemnice ERC v ČR
Vyjádření k dopisu biskupa Apoštolské církve panu ministru Pavlu Dostálovi
Většina církví sdružených v ERC má negativní zkušenosti v oblasti komunikace s Ministerstvem kultury, zastoupeným Úřadem církví, což bylo také obsahem vyjádření pana kardinála Miloslava Vlka počátkem července t.r. na Velehradu. Tento postoj se setkal s většinovou podporou církví sdružených v ERC a nevidím důvod na něm něco měnit. Změnu resortu, v rámci kterého má Úřad církví působit, považujeme za politické rozhodnutí vládní koalice, do kterého církvím nepřísluší jakkoli vstupovat. Vítáme ale snahu vlády zkvalitnit vztahy státu s církvemi. Každá členská církev ERC má právo na své vlastní stanovisko, proto názor AC respektujeme. Biskup ThMgr. Vladislav Volný předseda ERC
Z dopisu biskupa Volného, ačkoliv měl zřejmě neutralizovat Rudkovo prohlášení, vyplývá, že se jedná o „většinové“ prohlášení, kde se ovšem ERC distancuje od zasahování do změny resortu. To možná pomohlo k tomu, aby odbor církví zůstal tam, kde byl. V médiích bylo totiž třeba vzbudit zdání, že církve se proti Dostálovi bouří a chtějí jeho změnu, což nebyla pravda.
Nicméně to nebylo vše. Katolíci se nevzdávali a boj o konkordát pokračoval. Další týden mi volal Rudek, že se připravuje setkání církví již ne s ministrem Marešem, ale s ministrem zahraničních věcí Cyrilem Svobodou na Pražském hradě. Telefonicky mě pověřil, zda bych se mohl za AC schůzky spolu s Alešem Navrátilem setkání zúčastnit. Z toho jsem měl ale obavy, protože by to mohl někdo proti nám zneužít. Připoměl jsem Rudkovi, že mě před měsícem zbavil úřadu poradce ÚR AC, že jsem staršovstvem prohlášen nechopným a setrvávajícím v hříchu a že by to nebylo příliš taktické. Kdokoliv, kdo by se to dozvěděl, by to mohl proti AC zneužít. Pro Rudka to kupodivu nebyl žádný problém. Byl schopen jednat pragmaticky s tím, že jde o záležitost sboru. Ubezpečil mě, že za mnou nadále stojí. Sdělil jsem mu, že bez písemného pověření se necítím bezpečný, protože tuto věc může kdokoliv zneužít. Rudek mi odpověděl, ať tedy naformuluji pověření, které podepíše. Jelikož jsem se obával, že situace se může zkomplikovat a nemusí skončit jen touto akcí, rozhodl jsem se po poradě s jedním bratrem požádat o plnou moc zastupovat v dané věci přímo biskupa bez časového omezení. Plná moc mi obratem přišla poštou.
V té době měla Lenka, která obvykle žádné sny nebo zjevení nemá, sen, že jsem odešel do práce s taškou a odjel jsem. Vzal jsem to jako proroctví od Pána a po zaměstnání jsem odjel vlakem za jedním bratrem do Prahy. Tam jsem se modlil, co mám dělat dál. Dnes už jsem opustil letniční mluvu, ale instrukce, kterou jsem obdržel na modlitbách, byla jasná. Pán mi dal moudrost, že jako zmocněnec biskupa mám zatelefonovat na ministerstvo kultury, doktorce Řepové, a zeptat se jí, zda neví, co je cílem toho, že ministr Svoboda svolává církve, ačkoliv to nepřipadá do rámce jeho odpovědnosti. Na ministerstvu kultury nikdo o ničem nevěděl, ale dr. Řepová mi sdělila, že vyšle za ministrem Svobodou novinářku z Práva, která se ho přímo zeptá. Za nějakou dobu jsem se telefonicky dozvěděl, že pan ministr hodlá jednotlivým církvím navrhnout jakési smlouvy se státem, které by garantovaly nekatolickým církvím obdobná práva, jako římskokatolické církvi konkordát. Nyní jsem si uvědomil, proč jsem měl ihned odjet. Byl jsem u bratra, který byl právníkem a společně jsme sepsali stanovisko, které tento návrh odmítá z hlediska právní nerovnosti, jelikož mezinárodní smlouva (řkc s Vatikánem) nemůže mít stejnou právní sílu, jako smlouvy vnitrostátních subjektů se státem.
Poté jsem odjel do Kolína, kde jsem právní stanovisko předložil Rudkovi, který je schválil. Z Kolína jsme odjeli na Pražský hrad, ale netušili jsme, zda nás, Rudka, Aleše Navrátila a mě, v takovém počtu vpustí dovnitř. Bylo to ale bez problémů. Neuvědomil jsem si, že už se nebudu k bratrovi vracet a měl jsem na sobě starší kalhoty. Na Pražském hradě jsme byli zároveň upozorněni, že si máme vypnout mobilní telefony. Protože jsem mobil prakticky nepoužíval, nevěnoval jsem tomu pozornost. Pan ministr zahraničních věcí nás přivítal a zavedl do pracovny bývalého ministra Masaryka a apeloval na nás, že jsme přeci všichni demokrati. Pan ministr bral konkordát jako hotovou věc a nyní nám chtěl nabídnou parciální smlouvy se státem. Na to Aleš namítl, že konkordát diskriminuje například církve v Rakousku a že ho nechceme vyměnit za nějaké smlouvy. Pan ministr odvětil, že konkordát je přece již přijat, podle kanonického práva zřejmě stačí, aby jej přijala vláda, načež Aleš kontroval, že mu chybí ratifikace Poslaneckou sněmovnou. Bylo jasné, že pan ministr chce předložit poslancům, že církve, pokud na to přistoupí, mají již adekvátní smlouvy jako je konkordát, a že tedy ratifikaci konkordátu nic nepřekáží.
Poté si vzal slovo Rudek a vyzval mě, ať přečtu právní analýzu. Pan ministr se možná mohl divit, když na to, co chtěl církvím nabídnout, slyšel již právní rozbor, ale absolutně to na sobě nedal znát. Analýzu pochválil, nazval mne kolegou, a sdělil, že analýza je brilantní, nicméně namítal, že přeci nežijeme za Rakouska – Uherska a že nemá cenu připomínat staré křivdy apod. Katolíci nemohou přeci za to, že nemáme svůj Vatikán, a pokud oni jej mají, proč tomu bránit, když to přinese užitek nám všem atd.
Poté se měly vyjádřit jednotlivé církve. Kupodivu evangelíci odmítli smlouvu s tím, že je Bůh vždy provedl i bez toho. Patriarcha husitů naopak projevil zájem. Pak náhle začal zvonit mobil a všichni se pohoršlivě rozhlíželi. I já jsem si cosi pomyslel, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. A to do té doby, než jsem zjistil, že je to můj mobil, na který mi prakticky nikdo netelefonuje. Když se mi po delší době podařilo identifikovat kapsu s mobilem, zjistil jsem, že mé domácí kalhoty jsou prodřené na koleni a neskutečně jsem se styděl. Konečně se mi podařilo mobil vypnout, aby mi za pět minut zazvonil znovu. V obou případech mi volal Josef Marván. Pohoršení to bylo nevídané. Nicméně „nesvatá aliance“ byla opět úspěšně odložena a konkordát, jednou zamítnutý, byl opět odložen "ad acta" a dodnes není ratifikován.
Po neúspěšném jednání následoval raut. Necítil jsem se moc dobře, protože to nebylo dlouho po entrée v Míčovně a poznával jsem zde stejné lidi, jako na jaře. Náhle jsem uviděl kardinála Vlka. Když mě uviděl, pustil se rázným krokem se zachmuřelou tváří ke mně. Rozhlížel jsem se, kam se mohu schovat, ale nebylo kam ustoupit. Naštěstí mu cestu zastoupil zástupce Novoapoštolské církve. Na nic jsme již nečekali a spěšně jsme opustili budovu. Rudek mě ještě zavezl na vlak a omlouval se mi, že mě nemůže odvést až domů, což jsem ovšem ani nepředpokládal. Rozloučili jsme se a obě církevní autority odjely. Výsledkem celé akce bylo následující prohlášení:
Stanovisko Apoštolské církve ke schůzce mezi ministrem zahraničí s představiteli registrovaných církví v ČR
Dne 22.10.2003 se na Ministerstvu zahraničí ČR konala schůzka mezi ministrem zahraničí a místopředsedou vlády panem Cyrilem Svobodou a představiteli registrovaných církví v ČR. Cílem této schůzky bylo nabídnout církvím „politickou smlouvu“ mezi státem a nekatolickými církvemi, která by byla jakousi obdobou konkordátu, o jehož ratifikaci se má v dohledné době rozhodovat v Parlamentu ČR. Apoštolská církev přijala k této problematice následující prohlášení: Římskokatolická církev usiluje o konkordát, což je mezinárodní smlouva mezi Apoštolským stolcem, resp. Vatikánem a příslušným státem. Je možné jej uzavřít proto, že Vatikán má postavení subjektu mezinárodního práva. Cílem jeho uzavření je zajistit, aby práva římskokatolické církve nebyla dána pouze vnitrostátními zákony. V ČR mají mezinárodní smlouvy v případě rozporu přednost před zákonem (čl. 10 Ústavy). Ostatní (nekatolické) církve nemají mezinárodněprávní subjektivitu. Jejich postavení proto nemůže být upraveno mezinárodní smlouvou, ale pouze vnitrostátními zákony. Ty dnes v ČR zaručují svobodu víry a náboženství a nezávislost církví na státu a tato práva jsou garantována Listinou základních práv a svobod. Současná právní úprava v ČR je založena na rovnoprávném postavení všech církví a odpovídá demokratickému zřízení. Není proto třeba jí jakkoliv v tomto smyslu upravovat. Všechny záruky práv a svobod pro ostatní (nekatolické) církve mohou poskytnout pouze zákony a je zcela zbytečné uzavírat v tomto smyslu dodatečné smlouvy. Takové smlouvy navíc podle současného právního řádu ČR ani nelze platně uzavírat (viz čl. 2 odst. 3 Ústavy). Dokonce i v případě, že by tyto smlouvy byly (při změně právního řádu ČR) uzavřeny a schváleny Parlamentem ČR, nezaručily by nekatolickým církvím stejnou ochranu jako konkordát církvi římskokatolické, protože by opět byly pouze vnitrostátní. Konkordát je rovněž mnohem obtížnější zrušit či změnit než samotné vnitrostátní zákony. Uzavření konkordátu proto privileguje pouze římskokatolickou církev.
23.10.2003
Rudolf Bubik
biskup Apoštolské církve
Tato věc poněkud odložila mé vyloučení a někteří starší projevili velkou nelibost nad mou angažovaností, i když mi pastor za zastupování církve poděkoval.