Biblická Apologetika

Zpět na „Apoštolská reformace“

Charismatická církev sjednocení?

Motto: Pouhý popis bludných nauk znamená jejich potření.
Eirénaios Lyonský

Chtěl bych poděkovat především svému bratru a příteli Vladimíru Bíbovi za jeho cenné připomínky, rady a informace, hojný materiál a za jeho věcný, střízlivý a konstruktivně kritický postoj už v začátcích této práce. Rovněž za upozornění na řadu chyb v prvotních verzích a pomoc při řadě formulací.

Předmluva

Když jsem začínal psát tuto práci, měl jsem na vědomí, že se pouštím na velmi tenký led a že se možná po jejím přečtení bude mnohý křesťan cítit zraněn. Počítal jsem samozřejmě s tím, že se mohu dopustit chyb i s tím, že mohu být považován za někoho, kdo -byť nevědomky- ničí Boží dílo. Prosil bych proto čtenáře, aby tuto práci nepovažovali za snahu o diskreditaci Božích služebníků neboť představitele KMS jednoznačně považuji za své bratry v Kristu a chci vůči nim zůstávat ve vztahu bratrské náklonnosti.

Připouštím rovněž, že jsem v této práci, ať vědomě či nikoliv, zohlednil i své teologické pozadí. Jsem totiž členem letniční denominace, kterou považuji za Bohem chtěnou. Tento postoj nezastávám výhradně v pohledu na svoji denominaci. Zároveň jsem členem sboru, který jako první z naší denominace vstoupil do řad KMS a tudíž si myslím, že nehodnotím věci až z druhé ruky.

Chtěl bych rovněž zdůraznit, že to byla KMS, která nám (spolu s bratrem Vladimírem Bíbou) poskytla velké zázemí pro boj s myšlenkami homeopatie a rovněž tuto naši službu přikryla nedocenitelnou modlitební podporou, za což ji dodnes patří náš nevýslovný dík. Zároveň jsem vděčný KMS za mnoho dobrého, co jsem z její služby mohl osobně přijmout. Např. skrze vynikající biblické studie bratra Josefa Potočka, skvělé povídky bratra Pavla Dolejšího či povzbuzující svědectví mnoha bratří a sester.

Závěrem bych chtěl podotknout, že k této práci jsem nebyl veden žádným člověkem a k jejímu napsání jsem přistoupil až po mnohaměsíčních intenzívních modlitbách.

Vysvětlení

Vím, že pojem charismatik je dnes chápán v nejrůznějším slova smyslu. Pro někoho je charismatikem kterýkoliv probuzený křesťan, pro jiného příslušník určitého hnutí a někdo může za tímto označením cítit až pejorativní nádech. Budu-li tedy psát o „charismaticích“, chtěl bych hned na počátku tento název trochu vymezit.

Již na počátku je třeba uvést, že tato studie se nezmiňuje o charismaticích v tom slova smyslu, ve kterém je známe asi nejčastěji. To jest křesťanech, kteří věří v křest Duchem svatým jako následnou zkušenost po svém obrácení a kteří zůstávají na půdě svých denominací. Ani o těch, kteří pocházejí ze svobodných sborů.

Studie, pokud pojem „charismatik“ používá, pojednává o charismaticích, kteří jsou začleněni v Křesťanské misijní společnosti (dále KMS) nebo kteří sdílejí níže uvedená učení.

Případně se v této práci slovo „charismatik“ vyskytuje v citacích těch, kteří toto slovo použili, a proto by pro srozumitelnost bylo nemožné nahrazovat je pojmem jiným. Ve všech těchto případech se dá kontext pojmu ověřit v původním citovaném prameni.

Úvod

Bude církev posledních dnů institučně sjednocená? Jsou denominace omylem, který nyní, v poslední době, zanikne? Povstanou apoštolé, kteří se vymaní z rámce denominací a sjednotí církev pod instituci jednoho – naddenominačního či nedenominačního – vedení? Kdo má být vůdcem sjednocené církve a co se má stát s vůdci dosavadními? Na tuto a mnoho jiných otázek jsem se pokusil zodpovědět následující úvahou, vyplývající z citátů protagonistů KMS v České republice a některých citátů jimi uznávaných učitelů a proroků ze zahraničí.

Objevují se totiž publikace, které se snaží poukázat na snahu vůdců charismatického hnutí sjednotit církve pod jejich vedením. Jedná se však mnohdy o tendenční spisy, kritizující mimo jiné učení o " křtu v Duchu svatém" a z něho vyplývajících projevů. Fenomén „uchopení moci“ naznačují pouze nepřímo, většinou jako projev duchovní pýchy těch, kteří „mají“ (rozuměj křest v Duchu), a proto se cítí povoláni k vedení.

Učení, metody a cíle, které se s touto kritizovanou snahou pojí, zůstávají stranou a zatím se je nikdo z těchto oponentů nesnažil popsat.

Jakožto letniční křesťan se s některými z těchto „děl“ nemohu ztotožnit, a to nejen z věroučného hlediska, ale i pro způsob argumentace, to je citací neověřených zdrojů a z nich vyplývajících demagogických závěrů. Jednou z nich je kniha Alfréda H. Pohla, „Proč jsem opustil jazykové hnutí“, která obsahuje např. kapitolu „Možnost, že charismatické hnutí bude nástrojem k vytvoření prorokované světové ekumenické církve posledních dnů“ (1).

Autor se zde seriózně nezabývá pojetím „charismatické“ jednoty ani prostředky jejího uskutečňování, natož aby sledoval její cíl. Jako mnoho dalších však poukazuje na to, že pro mnohé charismatiky se tato jednota stává důležitější než biblická pravda. Ve svém díle, kde mnoho munice tvoří pomluvy a osobní názory pisatele, však cituje někoho, kdo si naší pozornosti zasluhuje více. Je jím Vernon McGee, kterého čeští křesťané mohou znát i z vynikajících biblických úvah z rádia TWR.

„Dr. Vernon McGee nedávno v rozhlasovém vysílání poukázal na stanovisko jednoho charismatika, který řekl, že v těchto posledních dnech Bůh položil své slovo stranou, aby přinesl sjednocení církví! Je to smutný, velmi smutný den, kdy je třeba obětovat pravdu, aby se dosáhlo jednoty“! (2). Pohl dále spekuluje, že postoj, který nutí ve jménu jednoty zavírat ústa pravdě, může vést k ekuméně podle 17. kapitoly Zjevení.

Seriózně, byť jen okrajově, zmiňuje tuto skutečnost i D. R. McConnell ve své skvělé analýze hnutí Víry, kterou nazval „Jiné evangelium“. Ač sám charismatický pedagog, který vyučoval na Oral Roberts Univerzity, snaží se odhalit našemu zraku jasnější perspektivy. Poukazuje na pozadí, které vedlo ke vzniku křesťanské, charismatické organizace „Network of Christian Ministries“ a podle časopisu „The Network“ cituje její cíle, které směřují k jednotě křesťanů. Patří k nim např. „obnova církve k jednotě, moci a slávě, k plnému uvolnění služebností přebývajících v Těle – Církvi…“(3).

Pokud jen trochu známe církevní dějiny, z nich zejm. dějiny koncilů, můžeme vidět, že největší brzdou opravdové a upřímné jednoty mezi křesťany, byly hereze. Dokonce i uzavření kánonu Písem Nového Zákona bylo motivováno obranou před falešným učením. Křesťané byli znovu a znovu vedeni k vytváření obranných mechanizmů, což bylo kritizováno jako štěpení církve.

Každý, kdo po jednotě doopravdy touží, musí nutně narazit na rozdílnost učení a vypořádat se s ní. McConnell proto ukazuje na etický kodex, který charismatici – z nichž některé obviňuje z hereze(!) – vytvořili, aby se – podle něho – vyhnuli kritice falešných učení a tedy i případné nejednotě.

Kodex je tvořen těmito body: „Respektovat doktrinální rozdíly. Zachovávat a podporovat mezi vůdci v Síti ducha ochoty a připravenosti nechat se vzájemně poučovat. Mluvit o jiných služebnících… jen způsobem, který vzdělává. Respektovat při setkání s bratrem či sestrou, kteří tuto etiku porušují, postupy, které přikazuje Písmo“ (4). Tedy na první pohled nic špatného.

Avšak McConnell dále popisuje, co to prakticky znamená v případě, chce-li někdo korigovat bludné učení vůdce: „Podle Sítě biblický postup k nápravě doktrinálních a etických přestupků především vyžaduje, aby provinivší se strana byla v soukromí konfrontována se svými žalobci. Tento postup je hlavně založen na Mt 18, 15–18“ (4).

Takovýto výklad autor nazývá „zacpáním úst“. Podle tohoto výkladu si může kdokoliv veřejně kázat bludy, a pokud je významným vůdcem, nemůže být – v rámci zachování jednoty – bezprostředně veřejně napomenut. Např. kazatele, který veřejně šíří falešné učení, nemůže jiný kazatel kritizovat na místě – tj. též veřejně, nýbrž musí jej nejprve napomenout v soukromí.

Tím ovšem nemůže korigovat blud tam, kam byl cílen, totiž do myslí jeho posluchačů. Vedoucí církevní pracovník na jižní polokouli proto, dle tohoto výkladu, nemůže veřejně kritizovat autora bludných knih ze severní polokoule, pokud jej předtím nenapomene v soukromí, poté v doprovodu svědka, a nakonec před církví. Mezitím však bude mít jeho literaturou zamořenou církev. Je to něco podobného, jako kdyby ministr obrany nesměl po bombardování své země nařídit obyvatelstvu nasazení plynových masek dříve, pokud by nejprve v soukromí nepodal trestní oznámení na armádního generála státu, jenž dal k náletu příkaz.

Proto verše z Mt 18, 15–18 je dle McConnella možné uplatnit v rovině morální, nikoliv doktrinální. Nový Zákon obsahuje řadu míst, kde byli lidé pro chybné učení kritizování veřejně (Ga 2,11–14, 1Tm 1,20, 3J 9–10).

Ať tak či onak, je zřejmé, že charismatici si jednoty velmi cení a jsou pro ni schopni podstoupit opravdu mnoho. To, na co mnozí autoři poukazují a co je i v řadách sborů soustředěných v KMS zjevné, je skutečnost, že charismatici pro dosažení jednoty nevidí učení jako podstatné. Vyvstává však jedna otázka. Je toto „přehlížení“ učení skutečným důvodem jednoty nebo jde pouze o mechanismus, jak zabránit kritice doktrín, tedy rovněž učení, na kterých tato proklamovaná jednota stojí?

V následujících řádcích bych se chtěl věnovat zejm. několika aspektům jednoty pod patronací KMS a pokusit se odhalit, co si KMS pod jednotou představuje a na jakém učení tuto jednotu staví a rozvíjí.

Zaměříme se zejm. na následující body.

1. Co je vlastně KMS?
2. KMS a víra v institučně sjednocenou církev?
3. Kde má učení o jednotné instituci původ?
4. Rozvíjí KMS právě toto učení?
5. Jak chce KMS tuto jednotu budovat?
6. Kdo toto sjednocení vede?
7. Jaká je úloha denominací v této vizi?
8. Vede křest Duchem svatým k budování instituční jednoty?
9. Jak rozumí jednotě evangelikální církve?

1. Co je KMS

Krátce před listopadem 1989 se vedoucí řady charismatických sborů rozhodli založit naddenominační organizaci pro koordinaci svých aktivit. Pod názvem „Křesťanská misijní společnost“ byla v roce 1990 tato organizace oficiálně zaregistrována. Původně sdružovala charismatické protestanty i katolíky. Katolíci však záhy přestali ve vedení této společnosti pracovat.

Dnes je tvořena téměř sedmdesáti sbory z několika denominací (Apoštolská církev, Bratrská jednota baptistů, Církev bratrská, Českobratrská církev evangelická, Evangelická církev metodistická, Jednota bratrská a státem neregistrované denominace Křesťanská společenství).
Členství v KMS je dobrovolné, bez povinných příspěvků.

Od roku 1993 je KMS členem evangelické aliance v České republice.

Poslání

Sama KMS misii nekoná, jak by se podle názvu někomu mohlo zdát. Jejím posláním je budování jednoty zdola. Mezi hlavní aktivity KMS v tomto směru patří:

• rozvoj apoštolského úřadu
• vyučování církevních pracovníků
• vydávání prohlášení jménem církve k národu
• vydávání měsíčníku Život víry
• pořádat každý rok národní konferenci i s mezinárodními řečníky
• nový překlad Písma
• mobilizace církve k zástupnému vyznávání hříchů
• být svědomím vlažné a vyhaslé církvi
• hledat a naslouchat různým důrazům
• uzavírat duchovní smlouvy
• stát se předsíní institucionální a organizační jednoty církve

Struktura

KMS je koordinována Užším výborem, tvořeným vedoucími sborů různých denominací, kteří sem nejsou delegováni svými denominacemi, avšak své denominace zástupně reprezentují.

V UžV bývají jednotlivé denominace zastoupeny zpravidla po jednom členu, občas dvěma z Křesťanských společenství. Tajemník, tiskový mluvčí a šéfredaktor měsíčníku Život víry jsou rovněž členy Křesťanských společenství.

Krátká historie

70. léta vznikají skupiny křesťanů okolo Angličana žijícího v Německu, Johna McFarlana, který přijel do Čech

• 1979 – obrací se holešovický evangelický farář Dan Drápal
• 1984 – do Holešovic přicházejí noví lidé
• 1986 – do Prahy přijíždí evangelista hnutí Víry Henry Kashweka a záhy vzniká zárodek Vody života
• 1987 – Holešovický sbor je věroučně formován učiteli hnutí Víry Hartwigem Henkelem, Pavlem Neústupným a Wolfhardem Margiesem
• 1988 – pod vedením Runne Bränströma byla uspořádána 1. československá charismatická konference
• 1989 – vzniká KMS a končí spolupráce s Kostnickou jednotou
• 1990 – KMS pořádá veřejné evangelizace s australským evangelistou hnutí Víry, Stevem Ryderem
• 1991 – KMS pořádá evengelizace s učedníkem Dereka Prince, Maheshem Chavdou
• 1992 – KMS koordinuje celonárodní „Pochod pro Ježíše“
• 1993 – KMS se podílí na celosvětové satelitní evangelizaci "Pro Christ°93 "
• 1995 – KMS se podílí na druhé celosvětové satelitní evangelizaci „Global Mission with Billy Graham°95“

(historie citována dle Života víry 1/1990 a traktátu KMS)

2. Vize jednotné církve

Představitelé KMS věří, že v posledních časech bude církev jednotná, a to institucionálně. Šéfredaktor měsíčníku KMS cituje čelného představitele této společnosti: "Dan Drápal řekl, že si není jist, zda to, že v době totality nedošlo ke spojení maninského společenství a letničních bylo požehnáním. "Na tělesné rovině jsem rád, ale vize jednotné církve v Československu se nevzdávám""… (5).

Ještě zřetelněji lze tento postoj vyčíst z následujících slov stejného představitele. „Nesmiřuji se vnitřně ani s existenci rozdělení na denominace, ani s myšlenkou, že duchovní jednota nepotřebuje žádný institucionální základ“ (6). Svůj vztah k vedení denominací autor rozvíjí následovně.

„Na rozdíl od mnoha křesťanů jsem přesvědčen, že denominace nejsou něčím, co Pán Bůh chce. Mám za to, že je nanejvýš toleruje“ (6). „Jsem přesvědčen o tom, že pokud už v nějaké denominacemi jsme, stojí za to usilovat, aby… se do čela denominací dostali lidé, kteří mají nejvíce Božího zjevení. Nicméně pochybuji – a dějinná zkušenost mi dává za pravdu- že by se to někde mohlo trvale podařit“ (7).

Církev tedy má být jednotná institučně, avšak nikoliv na základě denominace, nýbrž na bázi apoštolského úřadu, který autor vidí mimo rámec denominace: „Služba apoštola je vždy z principu naddenominační. Podobně jako služba proroka či učitele. Bůh dává tyto dary právě k sjednocení celého Těla Kristova…“(8). „…jednota církve má být výsledkem, nikoliv předpokladem apoštolské služby“ (9). Autor dále naznačuje, kým by onen apoštol mohl být.

„Budu teď do jisté míry osobní. Už mnoho let mi někteří lidé – z domova i z ciziny říkali, že mám v naší zemi apoštolskou autoritu… uvědomil jsem si, že to, zda někomu jsem apoštolskou autoritou, není tak docela ani moje, ani jeho volba. Chce-li to tak Bůh, nebo pokud to již Bůh tak udělal, na nás je pouze, abychom daný stav uznali a vyznali, že to tak přijímáme.“ (9).

Ačkoliv se autor nevyjádřil zcela jednoznačně zda se on sám za apoštola považuje, z jeho dalšího citátu ve stejné práci to můžeme posoudit sami: „Jinak mají sbory svobodu: apoštolský vztah mohou mít se mnou – nebo s někým jiným. Pokud mě někdo za apoštola uznává, a po roce zjistí, že už ke mně nemá důvěru, prostě mi to oznámí (10).“ Těžko by se někdo, kdo se sám za apoštola nepovažuje, či si tím není jistý, nechal vědomě za apoštola uznávat.

K rozvoji apoštolské služby církve má vést již výše zmíněná naddenominační „Křesťanská misijní společnost“. „Zůstaneme nadále hybným faktorem pro jednotu Božího lidu, v rozvoji apoštolské služby v Těle Kristově…“(11), uvádí jiný vedoucí představitel za KMS. Ponechme stranou, co má „misijní společnost“ společného s rozvíjením apoštolské služby a zamysleme se nad výše uvedenými citáty.

Bylo by jistě pošetilé kritizovat někoho za to, že se považuje za apoštola. Vždyť i Pavel z Tarsu věnoval obhajobě svého apoštolství značné úsilí. Zarážející je však skutečnost, která vyplývá z toho, když si výroky tohoto muže dáme do souvislosti.

1. autor věří v institucionálně sjednocenou církev
2. tato instituce není založena na denominačním základě
3. denominace není Boží vůlí
4. dle názoru autora i z historického hlediska je nepravděpodobné, že se jejím vůdcům podaří trvale udržet potřebné Boží zjevení
5. církev má sjednotit naddenominační služba apoštola
6. apoštolem je zmíněný autor
7. apoštolskou službu má rozvíjet KMS.

Dovolím si z uvedeného učinit závěr, že česká církev má být institucionálně sjednocena pod vedením tohoto muže, jehož služba rozvíjená KMS přesáhne denominace, přičemž denominace a tedy i jejich vedení (jak bude uvedeno i dále) jsou zřejmě mimo Boží vůli.

Snad by se autor těchto výroků mohl legitimně považovat za apoštola své denominace, avšak nikoliv. Píše:""Jinak mají sbory svobodu: apoštolský vztah mohou mít se mnou nebo s někým jiným. Pokud mě někdo za apoštola uznává, a po roce zjistí, že už ke mě nemá důvěru, prostě mi to oznámí. Může, ale nemusí vystupovat ze svazku KS" (10). Tímto defacto dochází k rozdělení zodpovědnosti a autority.

Mohu být ve svazku církve někoho, kdo má za mne zodpovědnost, a kde se podrobuji kázni, ale za autoritu mohu považovat toho, koho si (byť třeba v modlitbě a postu) zvolím a toho také budu respektovat. Takto autor uvažuje i na rovině ostatních církví, vždyť právě jim svůj spis, z něhož tento citát pochází, adresuje. Tedy, mohu být v jiné církvi, avšak za apoštola považovat jeho, jak ostatně také bude uvedeno později.

Je však něco špatného na tom chtít nebo snad dokonce usilovat o sjednocení historicky rozštěpeného a rozhádaného Kristova těla? Což sám Kristus za jednotu církve v Janově evangeliu ve své Velekněžské modlitbě neprosí? Jistě. Důležité však je vědět, co se pod touto jednotou obecně myslí a znát prostředky k jejímu uskutečňování.

Pokud se někdo, či nějaká organizace cítí být povoláni se tohoto úkolu ujmout, a nás se to bezprostředně dotýká, a ještě k tomu se hodlá postavit do čela, je tedy třeba otevřeně zkoumat jejich učení, způsoby a prostředky. Učení může pocházet ze zdrojů, jehož původní základ nemusí mít s tématem mnoho společného. Prostředky mohou být v tomto případě tiskoviny a mluvené slovo, které se stávají zdrojem tohoto učení, a způsob je práce s lidmi, kteří mají být pro tento záměr získáni.

Jak vidíme a uvidíme ještě později, KMS resp. její představitelé se cítí být v Čechách pro sjednocení církve povoláni. Jako křesťané, kteří chtějí být poslušni Božím záměrům, jsme povinni tyto věci zkoumat, zvláště tehdy, jedná-li se o věc takovýchto eklesiologických rozměrů.

Jako člen etablované křesťanské denominace jsem proto nucen položit si otázku: Je Boží vůlí existence denominace, ve které se nacházím? Ne-li, mám usilovat o změnu, mám přijmout za svého apoštola onoho vůdce? Mám přestat pracovat pro svou denominaci a uvrhnout svoji křesťanskou aktivitu pro KMS, jak to níže naznačují jiní vlivní představitelé KMS? (12), (64)

A co to znamená? Mám mít dvě autority, stojí-li např. věroučně proti sobě? Mám být poddán tomu, kdo o sobě naznačuje, že jej povolal Pán nebo tomu, kdo má právo nás káznit? Nebo mám poslouchat oba, či si vybrat nebo dokonce opustit svou denominaci, která možná ani není Boží vůlí?

Výše zmíněný autor sice poukazuje na to, že autorita se pozná podle toho, že má nejvíce Božího zjevení (13), avšak vezmeme-li v úvahu, že představitelé KMS staví sjednocení církve na starozákonních obrazech (14), jak bude uvedeno později, znamená to snad, že Izraelité měli být poddáni prorokům, nikoliv králům, neboť měli více zjevení? Myslel to Ježíš vážně, nabádal-li své učedníky k poslušnosti farizejů, sedících na stolici Mojžíšově a mýlil se David, byl-li poddán Saulovi, kterého dokonce napadal zlý duch? Tím samozřejmě nehodlám ospravedlňovat hříchy autorit nebo zpochybnyt nutnost Boží zjevení k vůdcovství)

Toto vše jsou zásadní otázky duchovního života jednotlivce i celých společenství. Vezmeme-li v potaz historickou zkušenost z doby dávné resp. z doby nedávno minulé, z doby psaní Starého i Nového Zákona i ze současnosti, uvidíme, že jednota byla tím, co doslova strhávalo z oblak déšť Božího požehnání, ale také byla olejem přilévaným do plamene Božího hněvu. Vzpomeňme na babylónskou jednotu, na spojenectví důvěřivého a pyšného Jóšafata s lstivým Achabem. V tomto světle jednota sama není měřítkem kvality ani pravdivosti, tím zůstává pouze a výhradně její podstata a cíl, které prostě nelze oddělit od učení.

Vždyť o institucionální jednotu se dnes snaží katolická církev od II. Vatikánského koncilu a svoji sjednocující teologii staví též na apoštolském úřadu resp. jeho posloupnosti. Přečteme-li si pozorně některé dokumenty, můžeme nahlédnout, co je motorem ekumenické aktivity např. Jana Pavla II. Z jeho encykliky „Ut Unum sint“, se můžeme dočíst, že by ostatní křesťané měli přijmout úřad římského biskupa (15).

Katolická jednota je tedy jednotou pod taktovkou katolické církve, neboť ona jediná má „všechny dary milosti v ní plně zjevené“ a pro nás protestanty je proto jenom velkou milostí tato obdarování, plně zjevené ve velké „Matce církví“, sdílet. Vždyť, jak říká papež v jiném listě: „Blízkost konce druhého tisíciletí vybízí všechny ke zpytování svědomí a k vhodným ekumenickým iniciativám, aby tak mohli k velkému jubileu přistoupit ne-li již jako plně sjednoceni…“ (16).

Podobně adventisté, kteří skrze zjevení své fenomenální prorokyně jsou těmi jedinými pravými: ""Ostatkem" Božím lidem posledních dnů (Zjev 12,17) jsou ti, kteří zachovávají Boží přikázání a mají víru Ježíšovu… Bůh má svou pečeť nebo znamení, které vtiskne na čela nebo do myslí svého lidu. Bůh ustanovil sobotu jako pečeť či znamení, či pečeť své autority" (17).

Dnes sice adventisté ustupují od svého segregacionalismu, ale snaží se nám, zbloudilým ctitelům falešného sabatu, zprostředkovat tu vykupitelskou sobotní pravdu. Opouštějí neúnosné formulace a kulantně říkají, že to bude adventistická církev, která v poslední době sehraje určující roli (18))

Mimochodem, oslava soboty -zrovna tak jako charismatické učení o plném sjednocení (jak bude uvedeno později)- pochází z nepochopení vztahu Starého a Nového zákona.

A pokud zabrousíme i za rámec toho, co ještě lze s přivřením obou očí považovat za křesťanskou církev, narazíme např. na „Asociaci Ducha svatého za sjednocení křesťanů z celého světa“. Dle badatele Butterwortha diskuse s jejími členy je asi takováto: „Nakonec bude každý stoupencem Sjednocené církve, tak proč byste se neměli jejím členem stát už teď?“ (19). Až po čase se člověk dozví, že by pro uskutečnění této „nádherné myšlenky celosvětové jednoty“ měl všeho nechat a nejlépe jít pracovat do jedné z Moonových zbrojovek.

Tedy, jak pravověrný tzv. „pokoncilní katolík“, tak adventista nebo Moonista (a nedávám tyto dva první na kvalitativně stejnou úroveň s posledním jmenovaným), jsou přesvědčeni, že s nachylujícím se časem, zde bude jediná a pravá, jednotná a nerozdělená církev katolíků, adventistů nebo moonistů. Podobný, i když jistě opět kvalitativně odlišný pohled postihl, zdá se, i představitele KMS.

Vize sjednocené církve je tím, co vždy nacházelo úrodnou půdu v srdcích křesťanů. Touha po členství v silné organizaci s jednotným vedením nám vždy podvědomě nabízí rychlejší postup vpřed, vyřešení řady konfliktů a pocit většího bezpečí a moci. Silná, jednotná organizace slibuje i větší oporu proti lži a pronásledování. Člověk by se v jednotné organizaci také lépe mohl bránit veřejnému mínění, poukazujícímu na nejednotu křesťanů, známéhoto strašáka a trumf v rukou odpůrců našich evangelizačních snah.

Podobné sjednocující trendy můžeme pozorovat i ve světě. Dnes je zjevná např. snaha o integraci do nadnárodních celků. Avšak historie Sovětského svazu, Jugoslávie nebo Rakouska – Uherska nám budiž jasnou ukázkou, že ne každá jednota je prospěšná, zvláště, je-li založena na mocenských ambicích. Navíc skutečná, biblická jednota ve smýšlení a poznání, tedy i v učení je skutečně biblickým požadavkem.

Mnohdy je však pojem jednoty pouze pomyslným štítem, kterým si do srdcí křesťanů razí cestu falešné doktríny a obyčejné lidské touhy či ambice. Proklamace jednoty je mnohdy úspěšným způsobem jak zavřít ústa těm, kdo by se snad opovážili zkoumat „doktríny“ těch, kdo jednotu vyhlašují. Z těchto důvodů byli umlčováni i Hus a Luther. Avšak nezapomeňme na Komenského, podle kterého jednota, bránící pravdě, je zlořečená.

3. Původ učení o institucionální jednotě

Zastáncům teorie sjednocení dnes nestačí jednotu Ducha pouze zachovat. Naopak, snaží se jednotu vytvořit. A to nikoliv na principu daném, tedy duchovním, nýbrž organizačním a institučním. Snaha o vznik této jednoty se podobá porodu, mnohdy však „vyvoleného“ Izmaele. Úsměv může vzbudit i název článku, který dal představitel KMS své úvaze, ve které pojednává o problémech dosahování institucionální jednoty: „Vznik jednoty někdy připomíná porod“ (20).

Samotnou touhu „Bohu pomoci“ v nějakém prospěšném díle by se dalo pominout a s přimhouřením očí bez komentáře přejít, avšak nikoliv už to, že dosahování resp. dosažení jednoty je zde postaveno výše než prostý požadavek Písma.

V jednom čísle Života víry dokonce vyšel článek, v němž autor – šéfredaktor – uvádí, že bez dosažení jednoty s charismatickými katolíky ve společném modlitebním řetězci, nemáme autoritu přimlouvat se za naši zemi: „… věřím, že Církev je jenom jedna a že bez jednoty se společenstvími znovuzrozených katolíků nemůžeme v současné době mít pro modlitební a jiný zápas o obrácení českého národa ke Kristu potřebnou autoritu“ (21). Biblický požadavek jednoty dvou až tří, je zde směle nahrazen jednotou všech.

Avšak stoupenci institucionální jednoty nepovažují svoji vizi za pouhý svůj výklad Písma. Je pro ně fundamentálně biblická a její aplikaci vnímají jako prostředek k naplňování Boží vůle. Jaká tedy je tato Boží vůle a na jakém základě stojí? Nechme promluvit předního charismatického teoretika, Dereka Prince, snad nejvíce od KMS citovaného charismatika, ve studii s jeho souhlasem uveřejněné v Životě víry (22).

Podívejme se na výroky z jeho, pro KMS zásadní vize, kde sjednocení celosvětového křesťanstva přirovnává k Ezechielovu vidění suchých kostí. Jednotlivé citáty jsou pro zpřehlednost rozděleny do několika odstavců, rámcově odpovídajícím původnímu Princeho článku.

a) dědictví církve

„Po mnoho dlouhých staletí byl Izrael rozptýlen jako příchozí, daleko od své země na východním břehu Středozemního moře, kterou jim Bůh dal v dědictví. Téměř stejnou dobu žila církev Ježíše Krista v podobném exilu, daleko od Bohem daného duchovního dědictví, jehož hlavními složkami jsou: jednota, autorita, spořádaný život v obecenství, úplnost služeb z Efezským 4,11, plnost duchovních darů a hojnost ovoce“ (22).

Povšimněme si, že autor staví dobu exilu Izraele na úroveň novozákonní církve. Píše: „Všechny zásady, které jsou v přirozené oblasti odhaleny o obnovení Izraele, jsou stejně použitelné v duchovní oblasti pro obnovení církve“ (22).

Proto také citát ap. Petra, kterým Petr oslovil představitele židovského národa, kdy ukazuje podmínku druhého Kristova příchodu k času „napravení všech věcí (Sk 3,19–21)“ (22), vztahuje autor na církev. Tímto výkladem dospívá k závěru, že církev ke konci časů čeká stejné obnovení, jako Izrael. Touto obnovou autor míní vznik charismatického hnutí.

Samotná obnova má probíhat podle Ezechielova proroctví 37 kapitoly. Nevím, je-li to chybou autora, či jeho interpretů, ale vybudování instituce je věc pohříchu materiální. Při striktním výkladu: co pro Izrael hmotně, to pro církev duchovně, bychom u církve logicky museli dospět k jednotě „pouze“ duchovní.

b) suché kosti

Nejprve jsou zde zobrazeny mrtvé a suché kosti, které jsou předobrazem křesťanů, dosud nesjednocených v charismatickém hnutí, avšak kteří se dávají do pohybu. „Když se na začátku 60. let dalo charismatické hnutí na postup, byl dán do kostí, které dlouho ležely mrtvé a suché, nový život“ (22). Že zde autor nemyslí nevěřící, duchovně mrtvé, ale necharismatické křesťany, rozvádí následující citát. „Kosti mezi sebou vzrušeně rozmlouvaly. Jedna mohla říci. "Poslouchej, mluvím jazyky.“ Druhá mohla odpovědět. „Ano a ze mne bylo vyvrženo pět démonů!“ A třetí se mohla připojit:"…a já jsem dostala dar uzdravení"" (22).

c) klouby

V další fázi, dle Princeho výkladu proroctví, nastává spojení charismatiků do celků pomocí kloubů. Autor k tomu poznamenává: „Toto spojení musí být na základě funkčním, tedy nesmí být závislé na zvláštnostech hřbitova, z něhož kost mohla pocházet“ (22). Co zde autor míní hřbitovem, ze kterého křesťan pochází, je ponecháno na důvtipu čtenáře, ale logicky jde o prostředí v kterém křesťan vyrůstal, než se stal charismatikem. To znamená dobu, kdy byl ještě „mrtvý“ – necharismatický.

Snad by se dalo namítnout, že zde autor má na mysli obrazné, duchovní oživení, když křesťané přijímají křest Duchem svatým. Nikoliv. Letniční hnutí, které chápe křest Duchem stejně jako hnutí charismatické, v době, kterou autor popisuje, mělo již několik set tisíc křesťanů po celém světě. Přijetí ducha do mrtvého těla se dle kontextu týká výhradně vzniku charismatického hnutí.

Tyto „pravdy“, kterým Prince vyučoval jiné, později sám ve svém životě prožívá: „Na začátku 70. let byla pravda, kterou jsem jiné vyučoval, náhle aplikována na můj vlastní život. Bůh mne svrchované spojil s jinými třemi muži, při nichž byla poznána biblická služba učitelská: s Donem Bashamem, Bobem Mumfordem a Charlesem Simpsonem. Všichni čtyři jsme se jednomyslně shodli na jednom aspektu našeho nového vztahu: veškerá iniciativa byla z Boha“ (22).

Don Basham, Bob Mumford a Charles Simpson, spolu s Derekem Princem, po těchto nadpřirozených setkáních spolu založili Pastýřské hnutí. Někteří z nich jsou např. letničními kritizováni za bludné doktríny dodnes (23). Sám Prince pod tlakem veřejnosti učinil v r. 1983 pokání a hnutí opustil (24).

d) vazivo

Dalším bodem Princeho vize je vznik vaziva představujícího smluvní svazky mezi jednotlivými kostmi, které vznikají na základě smlouvy těla a krve. Prince to vysvětluje slovy: „Jestliže je A ve smluvním vztahu k B a B s C, pak je ve skutečnosti ve smluvním vztahu také C s A… Tak jsou spojeny všechny kosti, aby tvořily jedno tělo“ (22).

Zde se Derek Prince mýlí. Jeho úvaha postrádá logiku. Je-li přece např. automechanik (A) ve smluvním vztahu s pekařem (B) a pekař (B) s kominíkem ©, znamená to snad, že kominík a automechanik (A a C) jsou ve smluvním vztahu? Tato Princeho úvaha je chybná i po právní stránce. Smlouva je totiž vzájemný projev shodné vůle obou stran. Jak by osoba C mohla takový souhlas projevit, když se na smlouvě A-B vůbec nepodílí? O vzájemnosti a oboustrannosti, nutných atributech smlouvy, nemůže být v tomto případě ani řeči. Smlouva zavazuje pouze ty, kdo jí uzavřeli.

Je pochopitelné, že smlouva krve a těla skutečně křesťany vede do společného vztahu a společných závazků. Avšak je to skrze vědomou smlouvu jednotlivých „kostí“ s Bohem skrze kalich a tedy i mezi sebou skrze tělo. Smlouva nevzniká až na základě vazeb prominentních oživených kostí, jak z kontextu Princeho úvahy vyplývá a rovněž nesvazuje tělo do žádných „obnovených struktur“.

Za zmínku stojí i následující autorův postřeh. „Spojení mimo smlouvu ve fyzické oblasti (mezi mužem a ženou) je smilstvo nebo cizoložství. Není to v duchovním obecenství stejné? Obecenství mezi křesťany, které je založeno na něčem menším, než je smluvní svazek (míněna Památka Večeře Páně) je ve skutečnosti smilstvo“ (22). Povšimněme si, co autor míní tímto menším: Kde se spojení mezi křesťany stává závislým na něčem menším než tento smluvní svazek, jako je např., shoda v učení, denominační příslušnost… (22).

V důsledku to znamená, že tam, kde např. křesťané vstoupí do smlouvy mezi sebou na základě denominační příslušnosti, což bývá zpravidla vždy podmíněno shodou v učení, dopouštějí se tak duchovního cizoložství. Teprve když si uvědomíme tyto souvislosti, pochopíme, proč charismatici, kteří jsou bezesporu Princeho učením ovlivněni, mají takový odpor k vymezování učení a k denominacím.

Tato doktrína se jim však stává sebezničující, neboť sám fakt odmítání se slučovat na základě učení, je dostal do paradoxní situace, kdy oni sami jsou shromážděni na základě učení mnohem bizarnějšího než ta, která seskupují jednotlivé denominace. Sami charismatici jsou přitom na kritiku učení, kolem něhož se vymezili, mnohem citlivější, než příslušníci jiných denominací.

Princeho učení je i v tomto bodě velmi zavádějící. Je pravdou, že styk mezi mužem a ženou mimo smlouvu je smilstvem. Také církevní vztahy musí být založeny na smlouvě kalicha – Kristově krvi. Avšak i styk mezi mužem a ženou, jsou-li pod smlouvou, může být dále „závislý na něčem menším“, např. vzájemné dohodě (1K 7,5). Proč křesťané, kteří jsou narozeni z vody a z Ducha, by ve svém obecenství nemohli být dále smluvně vázáni? Smilstvem by bylo, kdyby se muž a žena stýkali pouze na základě domluvy, bez uzavření manželské smlouvy nebo analogicky kdyby se lidé seskupovali např. do denominací bez předchozího obmytí „smluvní“ Kristovou krví.

Obvinit křesťany z toho, že se shromažďováním na denominačním základě dopouštějí smilstva je stejné, jako obvinit ze smilstva manžele, protože se stýkají na základě neplodných dnů ženy a ne „pouze“ na základě oddacího listu.

Pokud bychom tedy důsledně přijali Princeho výklad, znamenalo by to, že jedinou legitimní strukturou, vycházející ze smlouvy těla a krve, je pouze církev charismatická.

e) svaly

Autor ve svalech vidí jednotlivé služby, které působí v protikladu. Jako příklad uvádí např. vztah „instituce x charisma“ (22) a obojí, ačkoliv podle něho působí proti sobě, mají být v rovnováze, neboť jsou potřebné. Duchovní smlouvy vaziva tak mají zabránit rozkladnému působení svalů. „Tělo musí být řádně spojeno vazivem smlouvy dříve, než může být vystaveno protikladným napětím svalů“ (22).

V tomto bodě je skryto i jádro rozporu mezi charismatickým a např. letničním pojetím úřadu apoštola. Letniční věří, že apoštolský úřad je vázán na instituci (25), zatímco charismatici striktně oddělují instituci a charisma, tedy vedení denominace a apoštolský úřad (26). Letniční tedy vidí úřad apoštola v denominaci, charismatici mimo ni.

Vezmeme-li v potaz výše zmíněné body Princeho vize, potom spojování jednotlivých kostí do naddenominačních celků toto pnutí vyvolá zákonitě, neboť jednotlivá „kost“, např. perspektivní mladý křesťan, mající k dispozici Princeho vyučování, tak může považovat svého denominačního vedoucího za pouhou instituci svého „hřbitova“ a za svého učitele pak obživeného charismatika, či dokonce apoštola. Smlouva s ním a jeho institucí a s ním a jeho charismatem by poté měla toto pnutí paradoxně stabilizovat, avšak pravý opak bývá pravdou.

Přestože již autor mluví o životě, který byl v tomto stadiu do kostí před jejich pohybem dán a ačkoliv byly kosti pospojovány a pokryty masem a vazy, není ještě v kostech přítomen duch. „Na konci této fáze byla těla fyzicky kompletní, ale nebyl v nich žádný duch (nebo dech).“ To platí i pro současný stav, vždyť: „V současné etapě charismatického hnutí Bůh ještě stále spojuje jednotlivé kosti v těla – to jsou místní sbory“ (22).

f) konečná fáze

Až v poslední, budoucí fázi výkladu Ezechielova vidění dochází dle Princeho k přijetí ducha do kostí, které jsou již shromážděny v charismatickém hnutí, obaleny masem a pospojovány šlachami – duchovními smlouvami. Po tomto plném sjednocení křesťanů, kteří vyšli ze svých hřbitovů a stali se charismatiky, přichází teprve duch, který se manifestuje mocným probuzením, kdy povstává onen pověstný „zástup velmi veliký“.

Předcházející „etapa však jednoho dne skončí a pak už bude povstávat na nohy onen "zástup vojska velmi veliký“. Bůh už více nebude jednat s oddělenými věřícími, ale pouze s úplnými těly – místními sbory. Nyní je tedy na každém věřícím, aby se ujistil, že nalezl místo, které mu Bůh v těle připravil. Jinak ho – až přijde závěrečná fáze – Bůh pomine" (22).

Autorova slova nelze brát na lehkou váhu. Uvědomíme-li si, že mluví o charismatickém hnutí, které je vizí jednotné církve, shledáme, že ten kdo by v rámci hnutí nehledal své místo, může zůstat stranou Božího konání!

Celosvětová jednota charismatiků, která by se stala branou světového probuzení křesťanů, se stala téměř univerzální eklesiologií a eschatologií KMS. Témata jako jednota a probuzení, resp. jednota jako podmínka probuzení jsou mezi charismatiky v KMS nejčastěji skloňovanými pojmy.

Výše uvedená Princeho vize není jedinou ani nijak neobvyklou. Není ani tím, co by v rámci svého pokání opustil. S podobnými představami se můžeme setkat i v jiných jeho pracích. V jedné ze svých knih rovněž staví vznik ke konci věků spojené a obnovené církve na starozákonních obrazech obnoveného Izraele (27).

Tak vlastně všechna místa, která teologové považují za obnovení Izraele v poslední době, Prince vztahuje na církev. Zapomíná při tom na to, že právě tato obnova Izraele poslední doby, bude podmíněna podle Nového Zákona uzavřením milosti pro pohany. Církev poslední doby má naopak provázet odpadání k bludu (apostatsis).

Jsou samozřejmě starozákonní místa, která skutečně ukazují na vylití Ducha ke konci časů pro církev. Sem patří např. proroctví Joele, avšak dle Petrovy interpretace se začalo naplňovat již ve dni Letnic a naplňuje se dodnes (Sk 2,39). Ezechielovo proroctví však do této kategorie lze ztěží zařadit, neboť je výhradně prosemitské: „Hle, já otevřu vaše hroby a vyvedu vás z vašich hrobů, můj lide, a přivedu vás do izraelské země“ (Ez 37,12).

Pokud Prince přeci jenom staví na nějakém Novozákonním verši, aby posílil svůj výklad, mění zde časovou souslednost. Např. verš Ef 5,25, kde Pavel mluví o Božím, nadčasovém pohledu na svou církev:

„…tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná“, vztahuje Prince až na budoucnost:

„Prvním a nejnápadnějším rysem církve, jak je zde popsaná, že bude slavná… Podobným způsobem bude dokončená církev zastíněna, naplněna a ozářena Boží slávou“ (28).

Pokusme se proto Princeho vizi konce časů shrnout do několika bodů

1. církev dnes po duchovní stránce prožívá to, co Izrael prožíval po stránce tělesné, přičemž hmotná zaslíbení daná Izraeli, platí duchovně pro církev
2. to znamená, že církev očekává ke konci duchovní obnova, spočívající v duchovním dědictví jako je jednota, plnost úřadů, duchovních darů a hojnosti ovoce
3. do 60. let byla církev mrtvá a křesťané přebývali ve svých hřbitovech
4. vznikem charismatického hnutí se daly kosti do pohybu a začaly se přibližovat a spojovat klouby bez ohledu na to, z kterého hřbitova pocházely
5. těmto principům mají být vyučováni mladí, potenciální perspektivní vůdci těmi, kteří touto zkušeností již prošli (pastýřsko-učednický princip)
6. poučené suché kosti potom vstupují do vzájemných duchovních smluv
7. takto vzniklý skelet je poté vyplněn svaly služebností, které působí ve vzájemném protikladu
8. tak vznikne zástup vojska velmi veliký, tvořený plně sjednocenými charismatiky, což je duchovní dědictví církve, které prorokoval apoštol Petr
9. nakonec přijde duch, který zahájí, jak bude uvedeno níže, mohutné celosvětové probuzení a období sklizně, což je duchovní dědictví Izraele pro církev