Dějiny Apoštolské církve - 1. díl: sbory s kořeny v období 1989 -1997
Motto:
„Misionální církev je církví nízkoprahovou a je jen dobře, když i skrze zábavu do ní přichází lidé, kteří by jinak nikdy nepřišli. Nevím, co Ježíš dělal na svatbě, ale zřejmě se tam bavil a jako bonus udělal víno! Jenže zábava a víno nebyl cíl. A stejné je to se zábavou v církvi. V našem sboru mnoho lidí přišlo do církve skrze zábavu, které se říká sport… a jiní skrze hudbu. Až potom se setkali s Kristem“.
David Novák
„Po celá staletí se Církev stavěla proti každé formě světské zábavy, protože si byla dobře vědoma toho, že se tu jedná o ztrátu času, o prostředek k přehlušení svědomí, o odvádění pozornosti od morální zodpovědnosti… Náboženská a církevní zábava pomalu ale jistě vytlačuje vážné věci Boží. Z mnohých místních církví se stala náboženská divadla s uboze kvalifikovanými producenty a aktéry, kteří prosazují své 'umění' se schválením církevního vedení, které bude citovat svatá Písma na ospravedlnění takového jednání. Pomalu nikdo už se neodváží vznést jakékoli námitky".
A W Tozer
„Práce duchovního ve vrcholné vedoucí pozici znamená být vystaven mnoha situacím, jejichž společným jmenovatelem jsou rovněž nároky na vůdcovské a manažerské dovednosti. V určitém okamžiku jsem si uvědomil, že pouhé spoléhání na vlastní instinkty a dosavadní zkušenosti jsou nedostatečné a proto jsem se rozhodl své znalosti prohloubit. Studium v programu MBA na Business Institutu se ukázalo být dobrou volbou… pomohlo mi utřídit si poznatky v daných oblastech i nalézt odpovědi na různé otázky, s nimiž jsem se potýkal“.
Martin Moldan
Písmo samotné je bezchybným zákonem pro život církve. Evangelikální církev dneška však odděluje Písmo od jeho autoritativní funkce. V praxi je církev stále častěji ovlivňována vzdělaností současné společnosti. Terapeutické techniky, marketingové strategie a agresivita světa zábavy mají ve sborech větší váhu než Boží Slovo v otázce, co říci k tomu, jak církev žije, co potřebuje a co nabízí.
Úvod
V této kapitole je možné v abecedním pořadí nalézt sbory AC, které vznikly v 90. letech, případně v této době mají kořeny. Jedná se o sbory Břeclav, České Budějovice, Český Těšín – Agapé, Frýdek-Místek, Hlinsko, Hodonín, Hustopeče, Karviná, Kutná Hora, Lysá nad Labem, Oldřichovice, Olomouc, Praha, Praha Maranatha, Uherský Brod, Valašské Meziříčí, Varnsdorf, Vyškov, Zábřeh a Zlín. Výjimkou je skupina Bystřice nad Pernštejnem, která má letniční původ, ale nyní patří do CKS. Nejsou zde podrobně nebo samostatně uvedeny sbory, které byly pro své specifické rysy již probrány samostatně (Brno, Kolín, Znojmo nebo Český Těšín), nebo sbory vzniklé později. Ty budou uvedeny v dalším díle.
U některých sborů je zmapována kratší historie, jiné jsou dokumentovány extenzivněji. Tato nevyváženost či různorodost je způsobena jednak rozdílnou kvalitou dostupných informací, nebo významností konfliktů v jejich dopadu na celou církev. Další sbory prodělaly různé krize, o kterých samotní jejich členové nebyli informováni a informace nejsou veřejně dostupné. Zde zdokumentovaná časová perioda pak přesahuje vymezené roky 1989 – 1997, jelikož autor považoval za účelnější uvést pokud možno historii sborů až do současnosti. Přesto kapitoly popisující dílčí vývojové etapy po roce 1997 budou popsány až v dalších dílech.
I když jsou jednotlivé sbory AC unikátní, můžeme zde vysledovat určité podobnosti. Sbory, které jsou v této kapitole zahrnuty, mají kořeny v době, kdy AC ještě zastávala klasickou letniční orientaci. Mnoho sborů však mělo ve svých městech „charismatické dvojče“, nejčastěji z řad KS či SŽ (to obvykle absorbovalo učení hnutí Víry), které vedoucí letničních sborů nebyli mnohdy schopní identifikovat jako věroučně odlišné a nezřídka je fascinovalo a přitahovalo. Pastoři, kteří se rekrutovali obvykle z nižší a spíše výjimečně střední třídy (jelikož za komunismu patřili mezi perzekvované osoby, kterým nebylo studium umožněno), považovali (na rozdíl od letničních na západ od ČR) teologické vzdělání za nedostupné, někdy dokonce přitěžující či nebezpečné. Ostatně často vycházeli z reálné zkušenosti s absolventy liberálních fakult. Jindy jim ale vadilo, že jejich zkušenost někdo podrobil historicko-teologické kritice. Nebyli totiž povšechně schopni postřehnout antické hereze, které se v charismatickém hnutí nově manifestovaly[1]. Kritické hodnocení měli spojené se „spoléháním se na lidský rozum“, což lidem „bralo víru“.
O to však zanícenějšími byli někteří samouky různých empirických brožur, které například nakladatelství Voda života, Logos nebo Altak do svého okolí šířily. Protože mnozí svým původem pocházeli z církví, z kterých byli vylučováni, nebo museli odejít pro víru v soudobou praxi duchovních darů skrze zkušenost křtu Duchem (obvykle CB, BJB, SCEAV ale i CASD), pak pokud někdo mluvil jazyky a věřil v zázraky, byl pro ně automaticky stejnou krevní skupinou. Vše ostatní pro ně bylo takřka pod jejich rozlišovací schopnost. (Nelze ovšem paušalizovat a někteří kazatelé vynikali výbornými znalostmi a byli v dobrém slova smyslu „písmáky“). Mnozí pastoři ale vstřebali paperbacky K. Hagina, W. Margiese nebo D. Prince, které do zejména evangelikálních denominací šířila KMS a v kterých byla obsažena neortodoxní christologie nebo soteriologie. Letniční měli tendenci věřit všem zde uvedeným svědectvím a netušili, že jsou objektem charismatické misie, a tak vznikaly zárodky schizmat. Některé sbory pak měly dvojí vedení: to své denominační, a charismatické, reprezentované apoštoly a regionálními vedoucími KMS[2]. (Původní snaha letničních identifikovat nejhlubší hereze charismatického hnutí prostřednictvím několika konferencí v 90. letech však neměla dlouhodobého trvání). Přesto nelze nejmenovat R. Ulonsku, J. Zopfiho, W. Maninnena nebo M. Hydzika, kteří byli ochotni pomoci.
Letniční sbory ale měly jedno specifikum, a to je učení o delegované autoritě. Proto na schizma obvykle nebylo pohlíženo jako na důsledek odlišné věrouky, ale bylo klasifikováno jako „nepoddanost“, nebo dokonce „vzpoura vůči autoritě“, což byl snad vůbec nejtěžší hřích. Pokud se ve sborech charismaticky orientovaní vedoucí či členové setkávali s vyhroceným pojetím autority (byť podobné se projevovalo i mezi nimi), tradičně odcházeli do „charismatického dvojčete“, obvykle KS. To vše se do jisté míry změnilo s příchodem Torontského požehnání v roce 1995 a vyvrcholilo v roce 1999. Tehdy sama AC přijala charismatické nasměrování skrze jihoamerické evangelisty (byli paradoxně členy formálně letničních církví) a mezi AC, KS a SŽ došlo k velkému „usmíření“ (rozuměj věroučnému „narovnání“). Skrze společné evangelizace se pak očekávaly desetitisíce obrácených. Tato doba byla proto očekáváním velkého a dalekosáhlého probuzení, jehož podmínkou byla právě požadovaná jednota mezi letničními a charismatiky. Záhy však sbory shledaly, že duch, který působí svatý smích, mimovolné pohyby a padání naznak, již nedokáže přivádět lidi ke Kristu ani vést k posvěcení. Evangelizace se míjely účinkem, odčerpávaly mnoho financí, a vedoucí často lkali nad absencí skutečné Boží moci.
Co však působilo vždy, byla moc hudby a zábava. Proto se zábava stávala pomyslnou „návnadou“, do níž byl navlečen rybářský háček evangelia v touze, že pokud se lidé shromáždí za účelem zábavy a bude jim přimíseno evangelium, stanou se z nich křesťané. Případně, že navyknou-li si chodit do budov poslouchat rockovou hudbu, budou tam chodit nadále, i když jim bude sdělováno evangelium. Jelikož se mnozí o evangelium poranili, hrot evangelia musel být obvykle otupen a namísto rybaření se začaly pořádat různé hudební festivaly, které již nebyly rybolovem, ale spíše „krmením ryb“. Tato „evangelizace“ pak získala svůj název jako „nízkoprahová“. Nakonec se to zalíbilo i rybářům a nabízelo se ztotožnit moc rockové hudby s mocí Ducha, (který působil v Torontském požehnání). Tomuto druhu evangelizace se začalo říkat „navazování přátelství“ (se světem). Ačkoliv je třeba důrazně varovat před zachováním staromilských forem - formy jsou totiž v církevní historii vždy proměnlivé (!) - nesmí dojít k tomu, aby forma nakonec vytlačila obsah. A na to někteří začali poukazovat.
Jiní se rozhodli, že pokud již není k dispozici Boží moc, je třeba o to aktivněji pracovat nebo z evangelia odstranit to, co lidi bez podmanivé Boží moci odrazuje, a to je pokání a posvěcení. Podle hesla čiňme co nejvíce věcí a Bůh si něco z toho použije, už nebyl symbolem Boží vůle ohnivý sloup, který jde následován v čele zástupu, ale sloup, který je vzadu a čeká, aby mohl ocenit a následovat iniciativu svých dětí[3]. Církev se proto musela více nasadit a více se snažit, protože „probuzení nenosí čáp“[4]. Jiným řešením, i když s podobnou intencí, bylo nasazení „nekonfrontačních“ Kurzů Alfa s absencí pokání, kde se očekávalo, že oheň probuzení sestoupí na oběť, která zatím nebyla křížem usmrcena a že křesťan se obrátí pouhým začleněním do skupinkové struktury skrze prožitek ducha, který je generikem Torontského požehnání. Jak výhodné se zde ukázaly Knieselovy hierarchické modely, kam šlo kurzy lehce vsadit. Nic z toho však dostatečně nezafungovalo, a tak se alespoň vytvářel takřka dokonalý virtuální obraz samospasitelných kurzů, které spojují po celém světě všechny konfese. Přesto v zemích, kde byly kurzy nejúspěšnější, jako Velká Británie či USA, počet křesťanů nabral sestupnou tendenci.
Církev již tedy přestala očekávat na „Boží impulz“ i na „vedení Duchem“, což bylo doposud krédo Rudolfa Bubika. Pomalu odkládala i další praktiky, jako byl boj s teritoriálními duchy pomocí složitých technologií svazování na základě selektivního studia okultních zátěží z historických kronik. Ostatně, gnóze v církvi nikdy nefungovala. Ovšem ani nekonfrontační, začleňující a duchovně transformující kurzy, ani manažerské techniky a dovednosti, u kterých se mělo za to, že v sekulárním prostředí vedou ke zvýšení zisků, v církvi nezafungovaly.
Přišlo tedy další stádium, a to je sociální práce, která - jak uvedl Moldan - má za cíl evangelizaci. Některé církve se náhle prezentují i jako konzultační střediska, která nabízejí manželské, výchovné, psychologické a vzdělávací svépomocné kurzy, či dokonce kurzy finančního poradenství, vaření nebo elektrotechniky. Doslova hitem se stává nabízení církevních sňatků lidem, kteří sice nejsou členy církví, ale z jakési „kratochvíle“, nebo snad z víry „co kdyby přeci jen bylo Něco, co nám zaručí úspěšné manželství“ jeví o tuto církevní atrakci nebývalý zájem. Pokušení pro pastory takto „evangelizovat“ bylo tak velké, že se dokonce mění Ústava, aby se z pastorů mohli stát „státem certifikovaní oddávající“[5]. Dochází však k jevu, že i sami někteří vedoucí náhle potřebují psychologické poradenství (na čemž ostatně nemusí být nic zlého, autor věří, že existuje i dobrá psychologie) nicméně z neustálého tlaku na růst, který se zákonitě nedostavil, „vyhořeli“. Některá manželství strádají a dochází i k rozvodům. I to se v minulosti v církvi stávalo, ale záleží na tom, v jaké míře.
Dalo by se tedy s nadsázkou říci, že církev původně pojatá jako společenství, se postupně stávala "armádou" delegovaně poslušných Kristových vojáků skupinkovým pastorům resp. velitelům; posléze "soukromou firmou" s členy jako zaměstnanci a pastory jako manažery, a nakonec "neziskovou organizací či poradenskou firmou" s členy jako probandy a pastory jako placenými aktivisty.
Ačkoliv výše uvedené charakteristiky opakují předchozí kapitoly a přesahují rozsah tohoto dílu, považoval autor za vhodné ve zkratce popsat tento vývoj za účelem pochopení charakteristik sborů.
V této kapitole uvedená jména prvních a druhých pastorů (od roku 2018 zástupců pastora) a jejich rok narození jsou převzata z Úplného výpisu z Rejstříku evidovaných právnických osob Ministerstva kultury[6] a názvy sborů a uvedených stanic z aktuálního Seznamu sborů a stanic Apoštolské církve[7].
Břeclav
Počátky sboru můžeme nalézt v roce 1965. Tehdy se v obci Nejdek scházely ke společným modlitbám dvě rodiny. V letech 1968 - 1971 se zde začala vytvářet skupina lidí, kteří pořádali shromáždění po domácnostech, a v roce 1971 zde vznikla samostatná stanice, jejímž vedením byl pověřen František Cupal (1947). Další členové přicházeli zejména z Břeclavi a z okolních vesnic. V roce 1989 byl již oficiálně ustanoven sbor AC Lednice-Nejdek s Cupalem ve funkci pastora. Cupal sám se považuje za plachého člověka, který prožil smrt dvou svých dětí a velmi váhal, zda má tuto funkci přijmout[8].Od roku 1989 sbor procházel různými těžkostmi a odchody a v roce 1991 se přestěhoval do Břeclavi. Ve dnech 22. – 17. května zde proběhla stanová evangelizace s Irem Michaelem McNameem, který od svých 16 let sloužil v teroristické organizaci IRA. Na jeho evangelizace přicházelo stále více lidí a dne 14. 6. 1992 jich bylo 15 pokřtěno v Dyji[9]. Ve stejném roce odešla skupina 8 lidí, ale již v polovině následujícího roku sbor dosahoval počtu asi 100 členů, z nich asi 60 bylo přímo z Břeclavi. V roce 1993 sbor změnil název na AC Břeclav[10]. Druhým pastorem sboru se stal Karel Káňa (1964).
V té době se plánovalo osamostatnění sboru ve Znojmě, kde měl být ustanoven pastorem Roman Pospíšek a do Znojma se chystal i misionář z Nového Zélandu Stuart Angus, pozdější zakladatel organizace ACET. Karel Káňa znojemskou skupinu charakterizoval jako „živou a neformální“[11]. V Hodoníně od roku 1991 pracoval jako misionář i Bohuslav Cupal, který se zde věnoval především evangelizaci, a v roce 1992 probíhala v Hodoníně vlastní shromáždění. Práce se rozrůstala také v Hustopečích, kde se v týdnu scházeli lidé z Kobylí, oblasti Klobouk, a kde misijně působil Karel Fridrich, pozdější pastor hustopečského sboru. Nadějně se práce rozbíhala i v Moravské Nové Vsi, Lednici, Moravském Žižkově a Rakvicích.
Prorocká povzbuzení do dalších evangelizací přinesl již mnohokráte zmiňovaný David Shearman z Anglie. Káňa v roce 1993 uváděl: „Očekáváme naplnění vidění, v němž byl ukázán obraz zralého pole, kde na žni pracovalo mnoho kombajnů“[12]. Ve dnech 25. – 28. 3. 1993 při evangelizaci s Erichem Theisem v Břeclavi pak na výzvu k přijetí Krista reagovalo asi 30 lidí a 27 projevilo zájem o další kontakt. Ve dnech 30. – 31. 3. 1994 se konala evangelizace v místním kině v Pohořelicích, v níž by se však, podle Karla Káni, účastníci dali spočítat na prstech jedné ruky[13]. Později se konala evangelizace pozváním fotbalového týmu Ambassadors, který sehrál zápas i s představiteli města a sbor dále misijně působil na místním sídlišti[14].
Sbor si kladl „Bohem vytčenou zodpovědnost“ za znojemský, břeclavský a hodonínský okres, kde naznačeným cílem bylo získat 10 % obyvatelstva[15]. V roce 1996 byl sbor rozčleněn do šesti domácích skupinek, jedné stanice v Hodoníně a tří diaspor v Lanžhotě, Moravském Žižkově a Rakvicích. V průběhu vývoje pak stanice Znojmo (1993), Hustopeče (1996) a Hodonín (1997) získaly statut samostatných sborů, přičemž v roce 1996 měl břeclavský sbor stále okolo 100 členů[16].
Sbor vždy toužil po vlastní modlitebně a po osmi letech usilování a půjčce od ostatních sborů ji konečně získal. Další rekonstrukce byla odhadnuta na jeden a půl milionu korun. Sbor byl rovněž proslulý velkým modlitebním nasazením a jeho členové se scházeli každé ráno od šesti do sedmi hodin ke společným modlitbám[17]. Téměř celá devadesátá léta bylo břeclavské společenství považováno za jeden z pilířů konzervativního směřování AC, nicméně Cupal a ostatní vedoucí se nadchli Torontským požehnáním a v Břeclavi se koncem devadesátých let konala evangelizace s Claudio Freidzonem, se kterým se Cupal ve své domácnosti společně s Rudolfem Bubikem modlili. Sám Bubik to popisuje následovně:
„Přišel bratr Freidzon, a při společné modlitbě u Františka Cupala v rohu jeho obýváku najednou stojí anděl:, má v ruce meč, který nahoře hořel ohněm, a ten meč vhodil a říká: „Vem si meč Ducha, v něm je Boží slovo.” Ten meč šel vzduchem ke mně“[18].
V roce 2001, nedlouho po konferenci s Freidzonem, za kazatelnou brněnského sboru, prožil Cupal mozkovou příhodu, následkem čehož nemohl mluvit a byl převezen do bohunické nemocnice. Třikrát byl během této eskapády ohrožen na životě. Poprvé, když mu jedna návštěvnice sboru chtěla uvařit těsně po incidentu kávu, což by zvedlo krevní tlak a zřejmě způsobilo masivnější hemorrhagii, která byla později Cupalovi diagnostikována. Podruhé, když mu chtěli lékaři na pohotovosti v ulici na Kolišti aplikovat salicylát jako prevenci trombóz, což by při krvácení do mozku opět mohlo způsobit potíže. A potřetí, když měl Cupal ve fakultní nemocnici v Bohunicích před zavedením dostat kanylu ošetřenou iodem, na který měl alergii. Ani k jedné aplikaci nedošlo[19]. Po rekonvalescenci však měl Cupal již nevratně oslabená mluvidla a prohlásil:
„Jak už jsem řekl, je dobré být v každé fázi vyrovnaný s Bohem. Také mi nemoc pomohla se víc radovat ze života. Když se probudím, jsem mnohem vděčnější za život, než jsem byl předtím. Protože, když jsem tehdy usínal, nevěděl jsem, jestli se ještě probudím nebo ne. Byla to velice silná zkušenost. Jsme věřící a těšíme se na věčnost. Ale já osobně vím, že jsou věci, které nás ještě přitahují k tomu žít na této zemi, jako je třeba rodina nebo nedokončená služba“[20].
Devadesátými lety, jak již bylo uvedeno, skončila i konzervativní profilace sboru. Cupal, i přes své zdravotní problémy, byl zcela pohlcen ideou velkého probuzení, které se například snažil zanítit ve Znojmě, což uspíšilo zánik sboru. Při příjezdu proroka Eduarda Trauta, který v roce 2006 zasliboval do tří let rozmach, posílení církve, průlom během dvaceti let a zasažení celého světa skrze Českou republiku, byl pak břeclavský sbor již zcela zaujat novodobým charismatismem[21]. Od roku 2012 se stal prvním pastorem Káňa a druhým pastorem Rudolf Vrba (1964).
V současnosti sbor provozuje Oneway klub, což je volnočasový klub pro mladé lidi, pořádá domácí skupinky, Royal Rangers, klub pro maminky s dětmi, věnuje se službě Romům a seniorům a je zapojen do služby potravinové pomoci[22]. Služba Romům začala již v roce 2005, kdy do sboru přišly dvě cikánky a připravily půdu pro další Romy a dnes má sbor tři romské skupinky[23]. Sbor se rovněž od počátku desátých let snaží pomocí pouličních evangelizací neúspěšně obnovit sbor ve Znojmě, který pod Cupalovým vedením v roce 2009 zanikl (viz kapitola AC-CBH Znojmo).
Bystřice nad Pernštejnem
Bystřice nad Pernštejnem vznikla jako stanice brněnského sboru. Dne 8. dubna 1990 se zde konalo evangelizační shromáždění křesťanů z brněnského sboru, na kterém se obrátila řada lidí[24]. Vedoucím již dříve ustavené stanice se stal Marek Ondrášek. V době po evangelizacích Steva Rydera prožila stanice další výraznější růst. Ve dnech 12. - 14. června 1992 pak do Bystřice nad Pernštejnem zavítali studenti biblické školy z Holandska, kterou vedl Švéd T. Sagström. Evangelizace byla provázena klasickým charismatickým fenoménem, kdy mladému chlapci dorostla kratší noha, což přilákalo pozornost dalších školáků. Sešlo se asi 40 lidí, kterým bylo slouženo moderními formami evangelizace, jako je pantomima[25].
Ondrášek si však posteskl, že lidé ve stanici jsou pasivní a očekávají na příjezd bratří z Brna. Přiznal, že jej inspirují misijní stanice charismatických sborů KS. Uvedl, že je tam „zodpovědný služebník, který by skupinu vedl“, což shledává za funkčnější, než systém stanic, tedy dosavadní stav. Odvolával se na pojetí „místní církve“ a že „by nemělo být úkolem velkého sboru je direktivně řídit“. Do stanic by z velkých sborů měli jezdit ti, „kteří mají k této službě pomazání od Boha“. Je to podle něho rozdíl, než když přijede někdo stylem „přítomnost mdlá, řeč chatrná“. Nakonec uvedl, že se zamýšlí nad eklesiologií, kdy „Duch svatý zboural mnohé bariéry, které mezi námi a charismatiky byly“. Jeho smýšlení bylo ovocem služby Rona Hibberta, které jej vedlo k tomu, že předal jednu obrácenou ženu křesťanům v místě jejího bydliště[26].
Ondrášek se obrátil během své životní skepse, kdy viděl rozpor mezi ideály a realitou v socialistické společnosti, ale shledal, že podobné skepsi podléhají i lidé na Západě. Proto hledal naplnění ideálů v hnutí hippies. S přáteli pak navštěvovali spřízněné podzemní kulturní akce. Přes počáteční entuziasmus nakonec Ondrášek ztratil iluze i sám o sobě. Později si přečetl část Nového zákona a viděl změnu v rodině kolegy, který uvěřil, a nakonec se obrátil i jeho kamarád, který měl potíže s alkoholem. Stále více si uvědomoval svoji ztracenost a nakonec vydal svůj život Bohu a o svůj dřívější způsob života ztratil zájem[27]. Jako vedoucí stanice brněnského sboru pak měl blíže k charismatické než k letniční spiritualitě, a proto není divu, že po rozdělení brněnského sboru se stanice oddělila od AC a vstoupila do KS, kde tvoří misijní stanici[28].
Čáslav
V roce 1990 se manželé Pavel a Eva Dolejší, kteří původně navštěvovali sbor CB v Kutné Hoře, rozhodli v Čáslavi založit sbor. Došlo k tomu poté, co byli z důvodu Dolejšího charismatického zaměření vyloučeni z CB a cítili se vedeni nejprve k modlitbám a násedně spolu s manželi Klimentovými i k evangelizační činnosti. Dne 31. 11. 1990 proto uspořádali v čáslavském divadle evangelizaci. V té době ještě neměli žádný kontakt na KS. Když se v Čáslavi začali obracet noví lidí, byl Dolejšímu ze strany KS Praha nabídnut půlroční plat, aby mohl prozatím opustit zaměstnání stavbyvedoucího a cele se věnovat evangelizaci s tím, že zde založí nový sbor. V opačném případě ovšem riskoval ztrátu zaměstnání. Sbor skutečně vznikl a Dolejší s Kimentovými se připojili ke KS[29a]. Členové sboru se začali v divadle scházet dvakrát týdně ke společným bohoslužbám. Když se ale Dan Drápal s Evaldem Ruckým rozhodli směřovat sbory KS ke vstupu do JB, Dolejší i se sborem vystoupil a stali se součástí AC. Své rozhodnutí zdůvodnili následovně:
„Není jistě žádným tajemstvím, že vedení KS hledá usilovně cestu připojení k nějaké denominaci, jmenovitě k Jednotě bratrské. Musíme se přiznat, že nám toto řešení není blízké... po půlročních modlitbách a vyjádření jednomyslnosti ve vedení sboru i ve sboru samém, jsme požádali radu AC o přijetí za jeden z jejich samostatných sborů... Víme, že Křesťanská společenství, pokud se nechtějí stát novou církevní denominací, mají před sebou obdobné hledání jako my“[29b].
Z dopisu mimoděk plyne klasická charismatická nedůvěra k denominačnímu uspořádání a snad i jakási naděje, že AC je kongregačním zřízením, což ovšem neodpovídalo skutečnosti.
V roce 1999 Dolejší předal své kazatelské místo Miroslavu Klimentovi (1962) a spolu s manželkou se přestěhovali do Veselí na Lužnicí, kde začali práci mezi seniory a věnovali se literární činnosti. Sbor se zatím dále scházel v čáslavském divadle. Druhým pastorem byl do roku 2005 Pavel Vavřička (1971) a poté Jiří Přenosil (1973). V polovině nultých let nabyli vedoucí sboru přesvědčení, že místo, na kterém se scházejí, je svaté, a na bohoslužby nebyli vpouštěni členové v obuvi. Všichni se před vstupem do divadelní místnosti, kde se sbor shromažďoval, zouvali. Jeden z relativně nově obrácených členů, který nebyl v botech vpuštěn, uvedl, že ve sboru slyšel vysvětlení, že „zouvání je jako znamení krve beránka a kdo se nezouvá, tomu se to projeví na jeho rodině“[30]. Vedoucí sboru z této praxe v roce 2020 učinili pokání[30a]. Sbor se vyznačoval i velkou činorodostí. Několikrát do roka pořádal akce na ulici, ve školách, v divadle, věnoval se přednáškové činnosti, minikoncertům apod. V rámci sboru našla uplatnění i skupina lidí, kteří se věnovali dětskému loutkovému divadlu[31]. Sbor se dodnes schází na Malé scéně Dusíkova divadla a má 52 členů spolu s 34 dětmi. Ke sboru se hlásí křesťané ve Veselí nad Lužnicí, Nové Včelnici a Třemošnici[32]. Od roku 2013 provozuje kulturní Křesťanské centrum Beseda, které vzniklo v prostorách bývalé restaurace, přičemž zřizovatelem a nájemníkem je AC. Centrum pořádá například výstavy obrazů nebo se podílí na pořádání divadelních představení[33].
Dolejší byl výraznou osobností nejprve charismatického a později letničního hnutí. Jako nevěřící bojoval s alkoholem, sám sebe charakterizoval jako věčně nespokojeného cholerika, ale po svém obrácení tohoto způsobu života zanechal. Později se svojí ženou napsali mnoho knih a Dolejší výjimečně psal i do Života v Kristu. Pro své beletristické dílo, které zaujalo křesťany napříč denominacemi, byl nazván „Royová v kalhotách“. Podle určitých náznaků lze shledat, že těžce nesl autoritativní jednání představitelů AC. Například, když v Životě v Kristu v roce 2003 napsal článek o amerických puritánech, mluvil o rigidní autoritě puritánských pastorů, kdy proti jejich výroku v Božím jménu nebylo odvolání. Rudolf Bubik v tom pocítil skrytou narážku zřejmě na své pojetí autority, a proto požádal autora této kapitoly, aby napsal článek, který by Dolejšího článek vyvážil. Tak vznikla série článků o dějinách křesťanství v USA, která měla být reakcí na Dolejšího kritiku autoritářství. Když ovšem tyto články začaly pozitivně referovat o vlivu křesťanství na vývoj americké demokracie, kterou chápaly jako pozitivní, vyvyšovaly odluku církve a státu, a dokonce kritizovaly excesy některých letničních předchůdců, byla Bubikem další pokračování zakázána. Dolejšího kázání, články a knihy však proslavily tohoto legendárního kazatele ve všech českých církvích. Dolejší se rovněž během svého křesťanského života angažoval v boji s potraty. Pavel Dolejší zemřel v roce 2010 a zajisté patřil mezi to nejlepší, co AC dala českému křesťanství. Jeho články i po letech mluví do současnosti a podle názoru autora mají prorockého ducha.
Sergej Miháľ káže v Čáslavi
České Budějovice
V roce 1984 se z Prahy do svého rodného města Českých Budějovic přistěhoval budoucí pastor Michal Beran (1957) s rodinou. Dříve pracoval jako vedoucí mládeže pražského sboru. Beran byl ve svém zaměstnání baleťákem, členem Souboru písní a tanců, a při jeho konverzi hrál rozhodující úlohu pozdější kazatel a později i biskup a charismatický apoštol JB Evald Rucký. Na Beranově duchovním zrání se podílel i bývalý člen brněnského sboru Václav Lamr. Beran svědčí, že měl ve svém povolání značný nepokoj, a proto se se zaměstnáním umělce nakonec rozešel[34]. Při svém příchodu z Prahy měl již určité kontakty s malou charismatickou skupinou, jejíž členové se rekrutovali zejména z CB. Sem patří například rodina Hejnových. Ostatní členové skupinky pro názorové rozdíly přestali docházet. Během údobí let 1985 - 1990 podle Berana „pár lidí přibylo, později jich půlka zmizela, pak zase přišel někdo a vše rozbil“. Mezi členy sboru byl i známý judista Vladimír Kocman, který se s Beranem v důsledku rozdílného pojetí rozešel a později zakotvil v rámci hnutí Víry.
1. 5. 1989 byl v Českých Budějovicích Rudolfem Bubikem oficiálně ustanoven sbor AC, kde se stal Beran pastorem. V závěru roku 1990 sbor prožil krizi, kdy odešlo několik členů a zůstalo pouze 13 dospělých. Tyto problémy Beran hodnotí jako problém určitých lidí s „poddaností autoritě“[36]. Díky finanční pomoci ze zahraničí byl počátkem roku 1991 Beran uvolněn pro práci kazatele ze zaměstnání na železnici. Ve sboru proběhlo několik evangelizačních akcí formou koncertu černošské skupiny Basakoli, práce v ulicích s týmem Harvest International a studenty biblických škol ze Švédska a Holandska. Následovala evangelizace s R. Cilwikem, spolupracovníkem R. Bonnkeho, která se uskutečnila na zemědělské výstavě "Země živitelka". Po roce 1991 byl ve sboru zaveden Royal Rangers a začala spolupráce s misijní organizací Operace mobilizace (OM). Ke krátké misijní službě byl prostřednictvím OM vyslán na lodi Doulos člen sboru Pavel Bouchal. Po několikátém stěhování míst nedělních bohoslužeb sbor v roce 1995 přešel do upravených prostor sborového domu, který patřil Beranově babičce, a rodina Beranova jej darovala církvi. V roce 1995 měl sbor 57 členů, z toho 38 v Českých Budějovicích. Zbytek se nacházel ve stanicích a diasporách[37].
Již počátkem devadesátých let měl sbor dvě diaspory, a to ve Vyšším Brodu a Vlachově Březí[38]. Vznik diaspory ve Vyšším Brodě se datuje již do roku 1987, kdy se jedna žena stala členkou skupiny v Českých Budějovicích. V roce 1991 se konala ve Vyšším Brodě evangelizace s hudební skupinou AC brněnského sboru, kde se obrátily dvě ženy, a kam začal dojíždět Pavel Tůma, duchovní pracovník českobudějovického sboru, který se v říjnu roku 1992 i s rodinou posléze přestěhoval do nedalekého Kyselova. Zde měl dříve sídlit letniční sbor, jehož členové obdrželi proroctví, že po jejich odchodu na Slovensko tu bude sbor znovu obnoven. V roce 1995 měla vyšebrodská stanice již 11 členů a ve dnech 14. až 20. srpna téhož roku tam proběhla i stanová evangelizace v zapůjčeném stanu od misijní společnosti Život. Beran se neztotožňoval s radikální charismatickou orientací misijní společnosti Život, a proto využil možnosti zapůjčení stanu bez asistence evangelizačního týmu. Jako evangelista zde sloužil Jiří Koriťák ze slovenské AC[39]a jako hudební doprovod posloužila rodina Tesárkova z Kladna[40]. Tůma později popisal i duchovní boj, který se odehrával na rovině sboru a místního cisterciáckého kláštera:
„Co se týče duchovní situace, jaká tam je? Ta se odvíjí od cisterciáckého kláštera, který nedávno slavil 750 let od založení. Od něj se odvíjí i pozdější rozvoj města. Na každé fotce Vyššího Brodu je klášter vždy vidět jako dominanta. Kdysi bratr biskup prožil, že v tom klášteře se mniši modlí proti nám. Myslím, že jsme to v naší službě mnohokrát prožívali jako duchovní opozici, která se projevovala několikrát i tím, že se proti nám stavělo i vedení města, kde jsou někteří katolíci. Občas nás tam nazývají sektou. Ale díky tomu, co jsme tam už vykonali, ať už veřejné bohoslužby, koncerty, přednášky na školách atd., se začíná obraz o nás trochu měnit“[41].
V roce 1996 se ke sboru, jako stanice, připojila skupina křesťanů v Nýrsku, které vedla Helena Kučerová. Tato skupina vznikla počátkem 90. let zvláštním způsobem. Před Vánocemi Kučerovou požádal kolega ze zaměstnání, že by rád navštívil skupinu křesťanů. Kučerová proto během jediného týdne kontaktovala různé křesťany, kteří nebyli zakotveni v žádné církvi, a narychlo vytvořila skupinku, která se pak dále setkávala. Kučerová tuto zkušenost považuje za její „povolání do služby“. Skupina zakotvila v AC a ze 4 lidí se skupinka záhy rozrostla na 12. V roce 2002 se na skupince obrátil jeden Rom, který bydlel ve Flekách, kolem něhož se vytvořila další skupinka Romů, ale díky špatnému spojení zde práce skončila. Podobně se situace vyvíjela i v Děpolticích. Stanice dále pořádala evangelizace ve vesnicích Bystřice nad Úhlavou, Hodusice a Stará Lhota, a dále v Nýrsku a Klatovech[49].
Počátkem roku 1997 Michal Beran převzal kolínský sbor a stal seniorem Východočeské oblasti po Janu Vrzalíkovi, který na tento úřad rezignoval ze zdravotních důvodů. Sbor čítající v roce 1997 celkem 62 členů převzal Petr Škopek, absolvent vůbec prvního misijního kurzu na biblické škole. Škopek pokračoval v naplňování vize skupinkového sboru a rozvíjel ji [48].
V roce 2003 byla při českobudějovickém sboru založena nadace Ovečka, jejímž cílem je pomoc rodinám, které vychovávají dítě s Downovým syndromem. Snahou společnosti je prosazovat integraci lidí s Downovým syndromem mezi lidi bez postižení. V této prospěšné činnosti se angažují dlouholetí členové sboru Jana Jarošová, Pavla Bouchalová a Eliška Jeřábková. Nadace provádí individuální práci s dětmi, pořádá odborné semináře, provádí diagnostiku, podporuje setkávání rodin, rehabilitační pobyty a dramatický a výtvarný kroužek. Poskytuje i terapii a provozuje osvětovou činnost[50].
V současné době sbor v Českých Budějovicích již zřejmě opustil své původně konzervativní směřování. K této deklinaci docházelo pozvolna, o čemž svědčí i inzerce akcí na webových stránkách sboru, kde se inzerují například články a rozhovory Davida Hogana, Todda Whita, Sida Rotha, Daniela Kolendy apod.[51] V roce 2013 pak Škopek opustil místo prvního pastora a začal budovat „srozumitelnou, kulturně relevantní a přátelskou“ církev Otevřených dveří v Třeboni. O jejích počátcích uvádí:
„Vše začalo z jara roku 2013. Tehdy jsem byl prvním pastorem Apoštolské církve v Č. Budějovicích… Modlili jsme se za město, kde bychom svoji představu mohli uskutečnit, a Pán Bůh nám začal ukazovat na Třeboň. Ve chvíli, kdy jsem se rozhodl, že to bude právě ona, jsme dostali nabídku od norské misijní skupiny Jesus Revolution na pořádání městského křesťanského festivalu a v létě pak přijelo kolem sedmdesáti studentů z různých zemí. Doplnili je lidé z českobudějovické církve. Všichni pak během srpnového týdne tančili v třeboňských ulicích, v parku. Povídali si s lidmi, modlili se za jejich problémy a nemoci, zvali lidi na různé přednášky, koncerty a programy pro děti. Poté vznikla skupina několika lidí, kteří uvěřili v Ježíše Krista“[52].
Církev v Českých Budějovicích nabízí Kurzy Alfa, přednášky a křesťanskou knihovnu. Nový pastor a Beranův syn Štěpán (1982), který se od roku 2012 stal druhým a od roku 2015 prvním pastorem, se angažuje v akci KF Young, která má navázat na Kristfest[53]. Sbor má dnes stanice v Nýrsku, Táboře, Třeboni a Vyšším Brodu.
Zakladatel sboru Michal Beran byl v AC chápán jako konzervativec, kterému je bližší spiritualita CB. Poznávací značka jeho vozu s počátečními písmeny „CB“ (České Budějovice) pak byla příčinou laškovných poznámek Rudolfa Bubika, že svoji příslušnost k CB demonstruje i na svém voze. Přes svůj umírněný původ, který vznikl členstvím v CB, byl ale Beran původně horlivým stoupencem učení Kennetha Hagina. Spolu se svojí ženou Ivetou uvěřili, že Bůh uzdravil její žlučník, a proto Iveta Beranová ve víře snědla bifteky, které rozhodně nelze žlučníkářům doporučit. Až její hospitalizace po kvapném nočním vyhledání první pomoci jim otevřela oči v pohledu na uzdravení a na mnohá charismatická učení, která v 90. letech přicházela do AC. O Beranových počátcích víry je uvedeno více v Historii letničního hnutí od Rudolfa Bubika[35].
Beran jako jeden z mála nebyl počátkem 90. let otevřen spolupráci s charismatiky a kriticky se vyjadřoval např. k evangelizacím se Stevem Ryderem. Měl se dokonce ohradit, že kázání Rydera je z jiného ducha. Když se v roce 1992 na sborové hodině členové sboru otevřeně postavili proti jeho „konzervatismu“ a dožadovali se více charismatického směřování, Beran všechny povzbuzoval ke kritice a otevřeně souhlasil s tím, když mu někteří vytýkali chyby, a děkoval jim za to. Během týdne se mu však nejhlasitější kritici přišli osobně omluvit. Na dalším nedělním shromáždění pak otevřeně sdělil, že si velmi váží kritiky své osoby, bude se snažit měnit, ale nemůže před Bohem daná učení a směry podporovat. Díky tomuto postoji, který pro jeho příklad sdílela v 90. letech i většina členů, se Českých Budějovic prakticky nedotkla vlna Torontského požehnání. Petr Škopek (1969), který Berana v roce 1997 ve funkci pastora nahradil, biskupovi církve sdělil, že za službou Claudio Freidzona stojí cizí duch[42]. Oldřichu Kadlecovi, který se v rámci KMS snažil zapojovat sbory do charismatických aktivit v „jihočeském regionu“ dokonce otevřeně sdělil, že jej považuje za vlka, který takto šíří bludná učení. Druhý pastor Pavel Tůma (1968) byl rovněž k této orientaci odtažitý[43].
Beranovou životní otázkou byla struktura sboru. Protože věřil, ostatně jako snad každý letniční, že brzy přijde probuzení, kladl si otázku, jak se postarat o příliv lidí. Jako Boží odpověď považoval návštěvu v Curychu v roce 1992, kdy se dostal do sboru Wernera Kniesela. Výsledkem bylo definitivní odmítnutí klasického letničního chápání pojetí sboru:
„Celá léta jsem přemýšlel o struktuře sboru a mohu říci, že jsem hodně změnil tradiční letniční způsob myšlení o sboru, o spolupracovnících, o struktuře o zodpovědnosti… Hodně se mluvilo o tom, že sbor je organismus a ne organizace. Navenek jsem to přijímal, ale vnitřně jsem s tím nesouhlasil. Neuměl jsem si to vysvětlit, ale byl jsem vděčný Pánu, že mi umožnil vidět, že lze fungovat jako sbor 200 – 300 – 2000 lidí i víc… v podstatě jsme začali v našem sboru se systémem skupinek …“[44].
Českobudějovický sbor se tak stal pionýrem v implementaci systému domácích skupinek podle vzoru Wernera Kniesela, a jeho do češtiny přeložené manuály se později staly jedním z pilířů eklesiologie celé AC. Beran byl tímto tématem zcela zaměstnán a v Životě v Kristu v letech 2001 – 2003 dokonce na pokračování publikoval seriál „Domácí skupinky“, ve kterém rozváděl Knieselův model. Tento systém později vnášel i do kolínského a kutnohorského sboru, což bylo ne vždy přijímáno s nadšením, zejména pokud participace na skupinkách byla vyžadována po studentech biblické školy[45]. Beran si sice uvědomoval, že horlivé transformace sborů na skupinkové přinášejí do života církve mnohé tragédie, ale jako mnoho průkopníků nových ideí byl nezlomně přesvědčen, že samotná myšlenka je dobrá a bývá pouze špatně pochopena a nesprávně aplikována[46]. Pastoři, kteří vyrůstali pod jeho vlivem, jako Petr Škopek a František Flek, se rovněž stali propagátory skupinkových modelů. Škopek dokonce nabyl svého času přesvědčení, že Knieselův manuál je hned po Bibli pro život jeho sboru nejdůležitější knihou[47].
Český Těšín - Agapé
Jedná se o druhý sbor AC v Českám Těšíně. Tento sbor je mladší a se starším sborem má velmi dobré vztahy[54]. Stejně jako sbor ve Valašském Meziříčí, i sbor Agapé má svůj původ v CASD. Z té pochází i jeho pastor Jaroslav Šelong (1950). Ten, jak sám uvádí, obdržel „o sobotách“ základy od svých rodičů, kteří svým dětem dávali „sami sebe“[55]. Šelong začal s adventistickou mládeží studovat Písmo a objevovat nedostatečnost svého křesťanského života. V mládí se chtěl vyučit elektromontérem, ale protože jako adventista odmítal pracovat v sobotu, byl záhy „vyhozen“, a proto se stal pomocným dělníkem v autodílně, kde poté získal i výuční list[56]. Ve 23 letech se rozhodl oženit a se svojí ženou přijali do pěstounské péče desetiletého chlapce. Po pěti letech se jim narodil i jejich syn Vladimír, u kterého však byla zjištěna porucha imunity, která byla z hlediska lékařské diagnózy jen velmi obtížně řešitelná. V té době za Šelongovými přijela rodina z Čech s proroctvím: „Pán nás poslal k vám a řekl nám, že jste jím připraveni na křest v Duchu svatém.“ Během dvou dnů manželé Šelongovi tuto zkušenost prožili a snažili se o ní podělit i v adventistickém sboru. Tam samozřejmě narazili. Později, při jednom kritickém stavu syna, bylo Šelongovým zjeveno, že se jedná o „zlého ducha nemoci“[57]. Šelong, při pohledu na trpícího syna, se proto odhodlal k exorcismu a zlému duchu přikázal, což popsal slovy:
„Se synem to asi třikrát nadhodilo, zachroptěl, zakašlal, otočil se na bok a usnul. Tímto Božím vítězstvím skončilo trápení a od té doby je zdravý. I když se zlepšení imunitního systému neprokázalo, je zdravý a byl vypsán ze speciální evidence alergiků a astmatiků“[58].
Protože Šelongovi hledali nové společenství, zavítali počátkem 80. let občas do JB v Liberci, kde byl legendárním charismatickým kazatelem Josef Votrubec, který přijal křest Duchem svatým díky misii brněnského sboru. Jaroslav Šelong rovněž cestoval jako zásobovač po celé republice, kde oslovil mnoho lidí, čímž na mnoha místech vznikaly skupinky. Zákazy navštěvovat tyto křesťany ze strany vedoucích oficiálních církví však vedly paradoxně k jejich růstu. Skupinky bylo potřebné vést, a proto byl Šelong požádán, zda by se ujal jejich vedení[59].
Později se Šelong setkal s Rudolfem Bubikem, který začal návštěvníky skupinek vyučovat letniční pneumatologii. V té době byli Šelongovi stále členy CASD, se kterou se rozloučili až v roce 1989. V červenci roku 1991 byl v Českém Těšíně ustaven samostatný sbor včele s pastorem Jaroslavem Šelongem. První shromáždění v aule těšínského gymnázia se konalo 13. 10. 1991, avšak ze 100 lidí, kteří se pravidelně scházeli na skupinkách, se jich k řádnému členství oficiálně přihlásilo jen 15. Již o rok později měl však sbor 50 členů a v roce 2006 opět okolo 100 členů[60]. Druhým pastorem sboru se stal Jiří Bielava (1958). Šelong uvádí, že již při založení sboru obdrželi proroctví, že sbor má být „sborem chval a uctívaní“, a proto před evangelizací Reinharda Bonnkeho v Ostravě založili hudební skupinu Eden[61]. V roce 1998 čítal sbor Český Těšín – Agapé 126 řádných členů a ve stanicích Siloe -Třinec 23 členů a v Orlové 27 členů. Sbor, jako ostatně prakticky všechny sbory AC, byl založen na sytému domácích skupinek[62]. V roce 2006 se do sboru sjížděli i křesťané z Havířova, Karviné, Třince, Nýdku a Těrlicka[63]. Dnes má sbor skupinky lokalizované podle geografických oblastí, sociální nebo věkové příslušnosti nebo pohlaví. Již několik let sbor pořádá Kurzy Alfa[64]. Podle seznamu sborů a stanic sbor nevykazuje žádné stanice.
Frýdek-Místek
Současný sbor ve Frýdku-Místku vznikl v roce 2000 sloučením sboru AC a sboru KS po proběhlé evangelizaci s jihoamerickými evangelisty, ovlivněnými kořeny Torontského požehnání resp. hnutím Víry. Tato akce byla chápána jako „smíření“ mezi letničními, kteří do této doby dbali na zachování biblického učení, a charismatiky, pro které byla mnohem podstatnější jednota a duchovní prožívání. V této době docházelo i ke sblížení AC a KS jako denominací, což lze vzhledem k věroučnému pozadí i ortopraxi chápat jako opuštění letniční profilace ze strany AC a přijetí charismatické orientace, která byla takřka od počátků vtisknuta sborům KS. Na sbor je proto potřebné historicky nahlížet z pohledu obou tradic.
Letniční sbor AC se formoval kolem manželů Petra Pokorného (1960) a jeho ženy Hany, kteří se obrátili v roce 1983 a začali navštěvovat ilegální brněnský sbor AC[65]. Pokorný tehdy kvůli své víře vystupuje z KSČ. Roku 1984 uvěřila ve Frýdku-Místku i skupinka vysokoškoláků, která se okolo Pokorných začíná shromažďovat. Skupina se stala stanicí sboru Český Těšín a lidé z těšínského sboru Pokorného požádali, aby skupinu vedl. Pokorný byl občas ze skupinky zoufalý, jelikož se zde vyskytovaly projevy a problémy, se kterými si nevěděl rady. V letech 1985 až 1986 se přidali další lidé a skupina byla převedena pod sbor v Třinci. Vyučovat dojížděl Jan Sikora z Vendryně. V té době si Pokorný vzal k srdci radu Veikka Maninnena nebojovat proti jiným církvím a nevyvracet lidem jejich doktríny, ale sloužit jim „kvalitním pokrmem“. Dalším, kdo sbor ovlivnil, byl Bohuslav Wojnar. Skupinka křesťanů však nerostla. Po studiích se navíc vysokoškoláci vraceli do rodných měst, a jelikož Pokorný pochyboval o svém povolání, roku 1989 rezignoval na post vedoucího a pustil se do přestavby domu, aby jeho matka po smrti otce měla samostatný byt. Po revoluci chtěl začít podnikat, ale nabyl přesvědčení, že to není Boží vůlí. Naopak „silně prožil“ povolání do služby pastýře. Když do shromáždění začali přicházet noví lidé, pro vytíženost v zaměstnání a na stavbě nebyl schopen se plně o skupinu starat. V roce 1992 však spolu s dalšími vedoucími AC získal podporu od norského evangelisty Arila Edvardsena a nastoupil službu na plný úvazek. V lednu roku 1993 se stanice osamostatnila vznikem sboru ve Frýdku-Místku, který se scházel v kinosálu hotelu Permon. Pastorem se stal Petr Pokorný a starším Gustáv Oslanec[66]. V té době se za misijním účelem odstěhovaly z Frýdku-Místku tři rodiny[67]. Od počátku měla skupina i hudební doprovod, v jehož čele stáli budoucí pastor sboru v Jihlavě Radim Fiedler a Marek Slánský, pozdější misionář KMS v Rusku[68].
Charismatický sbor KS má své počátky v roce 1986, kdy se členové KřSb v Ostravě[69] Jaroslav Lofítek (1962) a jeho žena Mária setkali s charismatickou skupinou vedenou Miroslavem Vencem ml., který zastával učení Dereka Prince, a ke které se připojili. V roce 1987 prožili křest Duchem svatým s následnou glossolálií, v důsledku čehož opustili KřSb, kde tuto zkušenost považovali za herezi. V roce 1988 se Pokorný poprvé setkal s Lofítkem a ve stejném roce se Vencova skupina, v důsledku „rozpoznání Boží vůle“, připojila k metodistickému sboru ECM v Ostravě. Téhož roku ale došlo ke sporu mezi kazatelem ECM Tomášem Novotným a Vencem a skupina se po setkání s Danem Drápalem stala samostatným sborem KS Ostrava. Tehdy Lofítek obdržel „Boží pokyn“, aby jeho rodina zůstala v ECM, ale nakonec i oni odešli do KS Ostrava. V červnu roku 1991 zde byla ustavena 11-členná misijní skupinka ve Frýdku-Místku s Lofítkem jako vedoucím. Pokorný, který o tomto kroku nevěděl, na „Boží pokyn“ nabídl skupince spolupráci s možností scházet se v pronajatých prostorách Obchodní akademie, kde učil občanskou nauku, ve které seznamoval studenty s křesťanstvím. Po určité době se začalo uvažovat i o sloučení obou sborů, ale ne všichni členové s tím souhlasili. V roce 1993 se misijní skupinka rozrostla na 21 lidí a dne 10. 1. 1993 byl ustanoven sbor KS[70]. V roce 1993 se znovu diskutovala otázka možného spojení sborů AC a KS. U obou sborů se předpokládala shoda ve věrouce a členové navázali hlubší vztahy. Členka sboru Irena Dulavová k tomu ve své absolventské práci uvedla:
„Na modlitbách vedoucích sborů bylo však přijato slovo, které potvrzovalo, že současný stav je správný a prozatím by měly sbory zůstat oddělené. Navzdory tomu se vztahy mezi jednotlivými členy KS a AC prohlubují a J. Lofítek se stále častěji setkává s P. Pokorným. Na konci roku 1994 měl sbor 32 řádných členů. O rok později došlo k rozhodnutí, že měsíčník sboru AC - Sborový věstník, bude společným časopisem pro AC i KS“[71].
V roce 1995 byl Pokorný „Bohem povolán“ studovat biblickou školu do Anglie a během jeho nepřítomnosti se vedení AC sjednotilo s vedením KS. Sbory se však nadále scházely odděleně s výjimkou první neděle v měsíci. Po návratu Pokorného se vedení znovu rozdělilo, ale společná shromáždění přetrvala. V roce 1996 se opět zvažovalo sloučení, ale starší dospěli k závěru, že zatím nenastal ten pravý čas. Když se v roce 1997 konala ve Frýdku-Místku ambiciózní celoevropská letniční konference, na které byl hostem Reinhard Bonnke, do akce se zapojily oba sbory. Celé konferenci byla věnována velká pozornost, uskutečnily se obsáhlé přípravy a biskup AC očekával, že propukne probuzení podobné severoamerické Pensacole (více o tom v kapitole Významná výroční setkání a konference). V ČR však propukly stoleté povodně a hladina vody se zastavila těsně u haly, kde konference probíhala. Ačkoliv se očekával mohutný nárůst členské základy, během roku 1997 do sboru přibyli pouze dva lidé[72]a členskou základnu v roce 1998 tvořilo 30 lidí[73].
Ohledně institučního sjednocení se stal důležitým rok 1999, kdy vedení opět začalo pociťovat „velkou touhu po sjednocení Božího lidu z obou sborů“. Od srpna nastaly usilovné modlitby a půst, aby Bůh v této věci „zjevil svou vůli“. Nyní se na sjednocení shodli nejen vedoucí, ale i členové. Po setkání pastorů a jejich jednání s Rudolfem Bubikem a Danem Drápalem bylo dohodnuto začlenění sboru KS do AC. Všichni potvrdili, že sjednocení je ve Frýdku-Místku Boží vůlí[74].
Ve dnech 6. - 12. 9. 1999 probíhala celonárodní akce Impressionate. Ta se konala pod patronací jihoamerických evangelistů, kde se spojili letniční s charismatiky, včetně donedávna odmítaného hnutí Víry. Ačkoliv řada těchto pastorů byla členy Assemblies of God, jejich učení bylo charismatické a nezřídka odpovídalo doktrínám hnutí Víry (více o této akci ve druhém díle). Na Ipressionate se připravovala i chválící skupina, jejímž sestavením byl pověřen Petr Szlaur, jenž byl dříve vedoucí hudební skupiny Eden, která sloužila na nedělních shromážděních sboru AC Český Těšín Agapé. Szlaur byl již dříve silně ovlivněn charismatickým učením, což se projevilo i na konferenci o duchovním boji v roce 1994 (více o tom v kapitole Duchovní boj, rocková hudba a proroctví). Szlaur navštěvoval s mládeží shromáždění Szandora Nemetha v Budapešti, čímž docházelo k její radikalizaci. Ačkoliv se AC od hnutí Víry formálně distancovala, nepostřehla, či odmítala vzít na vědomí, že jihoameričtí evangelisté doktríny hnutí Víry razili. V rámci Impressionate byl do každého účastnického města přidělen Jihoameričan, který kázal na večerních shromážděních, přičemž spolupracoval s vytipovaným místním sborem. Do Frýdku-Místku přijel Guatemalec Mario Mencos ze sboru El Shaddai v Coloradu, který spolupracoval s oběma sbory. Od této akce se očekávaly desítky tisíc obrácených, k čemuž nedošlo, a akce byla v Životě víry označena za naprosté fiasko.
Ačkoliv akce měla nulový evangelizační dopad, dalšího (ne-li hlavního) cíle, a to sjednocení letničních s charismatiky, resp. charismatizace letničních, bylo povšechně dosaženo. Pro Szlaura jistě musela být celá akce velkou vzpruhou. Spolupráce obou sborů na evangelizaci dovršila jednotu, a tak 1. ledna 2000 mohl být oficiálně ustanoven nový, vytouženě sjednocený sbor AC ve Frýdku-Místku. Měl 57 členů, 24 dětí a 20 čekatelů, přátel a návštěvníků se Szlaurem jako vedoucím mládeže[75]. Sjednocení bylo postaveno na alegorickém výkladu Starého zákona[76]. Impressionate rovněž proměnilo tvář bohoslužby směrem k charismatické liturgii, včetně vlajkových exercicií a tanečních kreací, což začalo působit pnutí. Dulavová k tomu uvedla:
„Počínaje touto evangelizací se začala ve sboru AC F-M uplatňovat i služba chval skrze prapory a tanec. V této oblasti aktivně sloužila Dana Šrubařová, která se po zjištění, že sloužit chválou skrze prapory je Boží vůle pro její život, začala více zajímat o tento druh služby. Účastnila se různých konferencí, apod. Tento druh služby byl ve sboru AC F-M lidmi přijat ve větší míře pozitivně, ale i negativně. Domnívám se, že hlavním zdrojem jakési nedůvěry v plnohodnotnost této služby vyplýval z neznalosti symbolických významů barev praporů a také i významu jejich používání1. Poté následovala minisérie krátkých vyučování na toto téma“[77].
Charimaticko-letniční jednoty ovšem nemívaly příliš dlouhého trvání a ani zde se sbor netěšil jednotě dlouho. Pokorný uvedl, že aktivity (zřejmě skrze Impressionate posíleného) Szlaura přesáhly rámec sboru a on sám negativně zasahoval i jiné sbory na severní Moravě[78]. Již v roce 2000 se od sjednoceného sboru Szlaurova skupina, která zastávala nauky hnutí Víry, oddělila[79]. Pastoři sborů AC současně vydali prohlášení, ve kterém se od Szlaurových praktik distancovali[80]. Tak vznikl sbor Centrum víry El Šaddaj, což byl stejný název, jako měl sbor, v němž působil hostující evangelista Impressionate Mario Mencos. Szlaurův sbor neměl mít strukturu pastora se staršími, neboť existence autorit v pojetí AC byla i příčinou odchodu této skupiny, a u těchto lidí převládal názor, že autority v AC nejsou „dosazené Bohem“. Ve sboru AC krom citelného úbytku členů zanikla i mládež. Po čase sice přibyli noví lidé a pod vedením Ladislava Šulgana byla mládež obnovena, avšak i Šulgan nakonec odešel do Szlaurova sboru a mládež se prakticky rozpadla[81]. V roce 2007 se Szlaurův sbor stal součástí nově založené denominace „Církev živého Boha“, kde vedoucí nejsou voleni, ale kooptováni, což je obvyklý charismatický autoritativní model[82]. Szlaur je zde nyní jedním ze dvou „biskupů“[83] a snaží se smazat negativní dojem, který si za léta na církevním poli vydobyl. Svědčí o tom i článek z roku 2010, který vyšel ve sborovém zpravodaji CB ve Frýdku-Místku a který informuje o setkání s pastorem Petrem Szlaurem:
„Pastor Szlaur vidí velmi kriticky své působení v minulých letech, dokonce se byli omluvit i starostce za své neblaze známé evangelizační kampaně na náměstí. Snaží se navázat spolupráci s dalšími církvemi, a chce, aby byl jejich sbor běžným sborem jako jiné církve ve Frýdku-Místku. Není však snadné sloupnout přilepený stín. Byl velmi rád za setkání a věří v další možnosti spolupráce“[84].
Život víry pastora sboru AC Petra Pokorného ještě před sloučením sborů procházel několika velmi těžkými obdobími a zvraty. Jeho manželka Hana, sama s vážným autoimunitním onemocněním, později prodělala i řadu operací a měla zdravotní omezení, procházela rizikovým těhotenstvím, kdy jí lékaři hrozili těžkým poškozením plodu nebo smrtí matky, případně obojím. Manželé proto již před těhotenstvím zvažovali, zda vůbec mají toto riziko podstupovat, ale „prožili Boží ujištění“ a dítě se narodilo zcela zdravé. Později, asi za tři roky, Hana Pokorná prodělala těžký zánět mozkových blan. Přivolaný lékař prvotní manifestaci nemoci, projevující se mj. mdlobami, bagatelizoval a odešel. I rychlá zdravotnická pomoc odmítla přijet s odůvodněním, že jde o příznaky běžné infekce. Pokorný proto manželku odvezl na zadním sedadle do nemocnice v Ostravě. Tam mu lékaři sdělili, že jeho žena nepřežije a pokud ano, bude mít těžké zdravotní omezení a bude se znovu učit mluvit. I zde Pokorný obdržel Boží pokoj a ujištění, že Bůh je s nimi a nic takového se nestane. Průlom v hospitalizaci své ženy popsal následovně:
„Když jsem jednou, po třech týdnech jejího pobytu v Ostravě, opět přijel na návštěvu a nahlédl přes zavřené okno do jejího pokoje, ve chvíli, kdy mne spatřila, najednou vstala a otevřela okno. Nevěřil jsem tomu, co jsem viděl. Byla rozesmátá, šťastná a naplněné Pánovou slávou… Byla tak naplněná a tak zářila, že jsem měl pocit, že stačí udělat krok a člověk skrze ni vstoupí rovnou do nebe. I personál, který s ní přišel do styku, bez toho, že by se Hanka jakkoliv snažila svědčit, se začal ptát o Bohu a někteří po ní chtěli Bible. Takže jsem nosil na své návštěvy do nemocnice literaturu pro zájemce. Zanedlouho ji propustili, protože nebyl žádný důvod ji v nemocnici držet“[85].
Přes podobná vítězství však bylo hned v počátcích manželství Pokorných v krizi a Bůh byl nakonec jedinou záchranou jejich vztahu[86]. Pokorný byl pastorem sboru do roku 2010, kdy jej vystřídal Lofítek, který byl do roku 2002 druhým pastorem. V letech 2003 – 2010 byl pak druhým pastorem David Marko a v současnosti je tato funkce neobsazena. Společenství se dnes představuje jako otevřený křesťanský sbor, který touží po dobrých vztazích s ostatními církvemi. Hledá možnosti spolupráce s dalšími křesťany ve Frýdku-Místku, chce být světlem tomuto městu a spolu s křesťany ostatních církví napomoci uzdravení bolavých míst naší dnešní generace[87]. Sbor v rámci misijních aktivit spolupracuje s Gedeony, na misii v Příboře s britskou křesťanskou organizací Next Level International (NLI), pořádá klasické skupinky a setkání žen a mužů[88].
Havířov
Sbor vznikl z iniciativy sboru v Dolním Žukově, který původně toužil založit v Havířově stanici. Prací byli pověřeni Rudolf Bubik a Rudolf Kuliš. V roce 1977 zde bylo jen několik křesťanů, kteří do Žukova dojížděli. Po evangelizaci v srpnu 1989 se zde obrátilo několik dalších lidí, o něž se, na základě žádosti Rudolfa Bubika, začal starat kazatel Bohuslav Sikora. Sbor vznikl až v roce 1990. Když byl Sikora tázán, jak vstoupil do úřadu pastora, sdělil, že neměl žádné zjevení o speciálním povolání, ale pouze reagoval na potřebu, protože toužil Bohu sloužit[89]. Již v červnu roku 1990 bylo v Havířově pokřtěno 10 nově obrácených[90] a v roce 1991 se ve stanici scházelo již 40 lidí, kteří požádali o statut sboru, k čemuž došlo v roce 1991[91]. Ve dnech 26. 6. – 1. 7. 1992 se v Havířově konala evangelizace pod stanem, který církvi darovali finští křesťané. Kázal zde i finský misionář Rauno Mikkonen a podle svědectví na evangelizaci byla uzdravena 35 letá žena, která odložila brýle, bez nichž neviděla na vzdálenost tří metrů[92]. Ve stejném roce se od sboru odpojili členové žijící v Karviné a založili vlastní sbor[93].
Společenství řadu let usilovalo o získání bývalé restaurace Pawlas. Ta mu byla přislíbena na základě proroctví a sbor od té doby vynakládal velké úsilí o její vlastnictví. Nejprve chtěl objekt zakoupit, což tehdy zmařil předseda NV, a majitelem se za cenu 536 920 korun stal Okresní výbor svazu zahrádkářů. Nicméně po dobu jednoho roku objekt chátral, jelikož cena za rekonstrukci se zdála být větší, než postavení objektu na zelené louce. Po sametové revoluci ztratil nový majitel o objekt zcela zájem. Dne 26. 11. 1990 uzavřel předseda AC s tímto majitelem smlouvu o pronájmu a křesťané v zahraničí, jako už mnohokráte, přislíbili svoji pomoc. Po zrušení moratoria na převod majetku společenských organizací byla dne 2. 5. 1991 ze strany AC uzavřena kupní smlouva. Cena činila 1 412 800 korun. Následně byla uzavřena i smlouva s firmou provádějící rekonstrukce, která však byla pro liknavost po čase vypovězena. Díky finanční pomoci z USA mohla dne 2. 4. 1992 rekonstrukce pokračovat a křesťané z amerických Temple Stone Church z Illinois dokonce přijeli s rekonstrukcí vypomáhat. V následujících letech se konaly četné evangelizace, práce s mládeží na školách a v nemocnicích. V roce 1996 měl sbor již 130 členů a dětí. V modlitebně se nacházela kancelář Nehemie a sbor založil stanice v Bílovci a v Ostravě[94].
Na přelomu devadesátých a nultých let Sikora odstoupil ze služby pastora sboru a vystřídal jej Petr Špok (1976). Sbor dosáhl v roce 2003 necelých 190 členů a začal se charismaticky profilovat. Zahájil například Kurzy Alfa a ve sboru se začal projevovat radikální vedoucí mládeže Michal Malina, který implementoval soudobé růstové aktivity, které neměly být „nudné a šedé“, ale „atraktivní“ pro mládež. Svoji nápaditost na tomto poli považoval za Boží dar. Malina již dříve založil občanské sdružení ZIP, zaměřené na evangelizaci mládeže v Havířově, a tuto práci v roce 2003 předal. Ve vztahu k havířovskému sboru uvedl, že je mu „vykazatelný“[95]. Druhým pastorem sboru byl do roku 2007 Pavel Bubik (1964), do roku 2018 Leoš Cásek (1978), do září 2019 Břetislav Dršťák (1959) a nyní Radek Vampola (1986).
Zřejmě s novými důrazy se ve sboru začala více manifestovat proroctví a pastor sboru toužil po růstu, resp. „zvětšení kapacity“. Sbor pořádal přednášky na školách, hrál evangelizační muzikál a mezi letničními oblíbenou divadelní hru „Brány nebes a plameny pekla“. Špok k tomu uvedl: „Cítím, že Pán Bůh chce něco dělat a že se něco láme, mění, že Pán Bůh něco připravuje. Nevím přesně co, ale těším se, co Bůh v Havířově bude dělat“. Sbor v té době dokončoval rekonstrukci církevní budovy[96]. V současné době patří mezi aktivity sboru, krom tradičních skupinek, kavárna Teen Challege, Royal Rangers, Kurzy Alfa, služba v nemocnici, klub Samuel pro děti a tematická vyučování[97]. Sbor má stanici v Bílovci.
Hlinsko
V 80. letech se na mládeži pardubického sboru CB scházelo velké množství křesťanů z různých církví, které vytvořilo podhoubí i pro vznik pozdějšího sboru AC. V jedné skupince byli například katoličtí mládežníci, z nichž někteří odešli studovat teologii a později se stali kněžími[98]. V roce 1982 uvěřilo prostřednictvím osobního svědectví 10 chlapců, kteří pocházeli z věřících rodin a začali se scházet na modlitby a ke čtení Božího slova[99]. Okolo roku 1984 se pak v Hlinsku vytvořila skupinka křesťanů, která se v té době scházela na mezidenominační platformě. Byli v ní evangelíci, katolíci i nově obrácení lidé. Část z nich, asi 8 lidí, se přihlásilo jako stanice sboru AC Kutná Hora, kde setrvávala mezi roky 1985-1991. Jednou měsíčně pak tito křesťané z Hlinska navštěvovali společná shromáždění v Kutné Hoře a stejně tak vedoucí z Kutné Hory jednou měsíčně navštěvovali Hlinsko. Shromáždění probíhala na Tvrzi, patřící CČE, která scházení ochotně vycházela vstříc. I když stanice žila samostatným životem, v roce 1991 vzešel návrh na zřízení samostatného sboru, pod jehož správu se dostala stanice v Poličce a v Havlíčkově Brodě. Pastorem sboru se stal Jiří Malý (1963) a druhým pastorem Tomáš Řehák (1958). Sbor byl ustaven 7. dubna 1991 a měl asi 20 lidí[100]. V letech 1993 až 1995 vznikla i stanice Velké Meziříčí, která později přešla pod správu brněnského sboru, a stanice v Poličce. Koncem devadesátých let měl mateřský sbor v Hlinsku dvě diaspory - Sádek u Poličky a Havlíčkův Brod[101]. V roce 1998 měl sbor asi 40 členů[102].
Stanice Polička se v čele s pastorem Jiřím Burešem (1968) posléze stala samostatným sborem. Její počátky sahají do roku 1993, kdy se obrátil léčitel František Pruška (1967), pozdější druhý pastor, jehož přičiněním uvěřil i Bureš se svojí manželkou a dalšími lidmi. Jejich domovským sborem byla JB v Potštejně a po šesti letech přešli do sboru CB v Letovicích. Později „obdrželi pokyn“, že mají začít pracovat v Poličce, kde bylo několik lidé bez církevního zázemí. Skupinku navštěvovali lidé ze sboru v Hlinsku, který byl geografický nejblíže[103]. Samostatný sbor vznikl 1. 7. 2004 z celkem tří skupin křesťanů. První skupina pochází z CB Letovice, druhá z AC Hlinsko a třetí z původně nezařazených lidí. Zpočátku byly tyto skupiny spojeny prostřednictvím kazatelské stanice[104].
Sbor v Hlinsku se dnes prezentuje tím, že mu není blízké ostré denominační chápání církve a věří v bratrské a sesterské vztahy, které přesahují hranice denominací. Mezidenominační službu ve sboru reprezentuje Tomáš Řehák, ředitel občanského sdružení ABATOP, což jest křesťanská organizace, která se věnuje prevenci sociálně patologických jevů a zabývá se vyučováním o AIDS, HPV, drogových závislostech a přináší morální a etické hodnoty[105]. Řehák působí po celém území ČR a obrací se na něho s žádostmi školy, organizace a církve. Původně takto Řehák vystupoval pod společností ACET, kterou v roce 1995 založil společně s misionářem Stuardem Angusem (viz kapitola Misie a diakonie) ale později se Řehák s ACET rozešel (resp. musel pro nesouhlas se způsoby práce odejít) a v roce 2009 založil vlastní službu[106]. Dále sem patří mezidenominační a mimosborová práce s mládeží v dětských domovech pod vedením Simona Merriota i služba pastora sboru Jiřího Malého, který vyjíždí na pozvání do jiných sborů[107]. Sbor nevykazuje žádné stanice.
Hodonín
Ačkoliv hodonínský sbor vznikl oficiálně až v roce 1997, počátkem devadesátých let se zde scházela malá skupinka věřících, která se rekrutovala původně ze dvou žen, organizačně spadající pod mateřský sbor AC v Břeclavi. Vedoucím této skupinky se stal Bohuslav Cupal (1962), který v Břeclavi sloužil jako vedoucí mládeže a starší sboru[108]. V době, kdy se naskytla možnost práce na plný úvazek i pro misijní pracovníky, byl Cupal pověřen prací ve městě Hodonín a od roku 1992 působil ve školách, penzionech a pracoval s bezdomovci. Ve dnech 29. 5. - 2. 6. 1995 se ve spolupráci se sborem KS v Hodoníně uskutečnila stanová evangelizace. Hosty byli studenti z biblické školy a hudební skupina CTS Singers z Belgie. Záhy, když společenství dosahovalo počtu 10 – 15 lidí, nastaly problémy a krom příchodů následovalo i mnoho odchodů. S eufemismem se o této době můžeme dočíst, jako o „očišťování vztahů těch, kteří zde byli, a získávání zkušeností“[109]. Nakonec se v roce 1996 Cupal se svou manželkou přestěhovali do Hodonína.
Původně se v Hodoníně scházelo asi 20 lidí, kteří v roce 1997 požádali o ustanovení samostatného sboru, k čemuž došlo 1. 6. 1997. Prvním pastorem byl jmenován Bohuslav Cupal a druhým pastorem Marian Lokaj (1972). V roce 1998 měl sbor 30 členů a spravoval diasporu v Ratiškovicích, a později se diferencovala i 10 členná skupinka mládeže s vlastním vedoucím. Vedle bohoslužeb ve sboru existovaly i kroužky pro děti, mládež, rodiny, scházeli se zde senioři, Royal Rangers a rozvíjela se práce s romskými dětmi. Sbor začal dvakrát do roka pořádat týdenní pobyty mládeže, víkendové tábory a celosborové letní dovolené. V parku na náměstí se pravidelné konaly letní bohoslužby pod širým nebem, zaměřené na mládež. Sbor rovněž navázal spolupráci s dětským domovem v Hodoníně, s romským sdružením ve Strážnici a začal s pravidelnými návštěvami ve třech sociálních ústavech a v nemocnici. Pastor sboru vstoupil do osvětové činnosti na školách, kde se věnoval problematice vztahů a sexuality včetně nemoci AIDS[110].
V roce 1999 se sbor rozhodl zakoupit v Hodoníně dům. Cupal tehdy bydlel s rodinou v podnájmu a svůj rodinný dům v Nejdku pronajímal. Bůh mu podle jeho slov sdělil, že má „spálit mosty“, a proto se rozhodl domek v Nejdku prodat a spolu se sborem zakoupili nový dům v Hodoníně, přičemž polovina patřila jemu a polovina sboru. V roce 2003 zde byly tři skupinky a sbor předpokládal, že založí sbory v Dubňanech a v Kyjově. Jednou z věcí, která na Cupala, sbor i celou církev doléhala, byl stav jeho malého syna Timotea, který měl již v kojeneckém věku transplantovaná játra a prožíval těžké komplikace spojené s otevřenou ránou, skrze kterou byla aplikována antibiotika. V roce 2003 trávil Timotej více než půl roku v nemocnici se zánětlivým onemocněním a neprůchozími žlučovody[111]. Byl rovněž hospitalizován v zahraničí. Za tuto věc modlitebně zápasila celá církev a v Životě v Kristu se o tom uvádělo:
„Jedním z těch břemen je například zdraví Timoteje Cupala, synka pastora hodonínského sboru. To je věc, kterou neseme před Pánem a toužíme, aby se oslavil. Aby tak těžká nemoc, jako jsou nemocná játra a v současné době uzavřené žlučové cesty, byla odstraněna a aby chlapeček byl k radosti svých rodičů a ke chvále jména Pána Ježíše uzdraven. Byl bych rád, kdyby i vás to oslovilo a modlili jste se za něj. Pokud budete chtít nějaké zprávy, bylo by dobré, kdybyste se obrátili na jeho otce, pastora Bohuslava Cupala“[112].
K uzdravení časem vskutku došlo, ale chlapec musel mnoho měsíců prožívat bolest. Zdálo by se, že tato událost, kdy členové sboru za Timoteje podstupovali osobní modlitební zápas, společenství stmelí. Nicméně během následujících deseti let se, podle informací řady členů sboru, začalo vedení sboru resp. jeho pastor vzájemně odcizovat. V té době si stále více členů začalo stěžovat na autoritativní a manipulativní jednání pastora a v roce 2012 došlo k rozdělení a odchodu velké skupiny lidí, kteří svůj odchod odůvodnili jako důsledek „omezováním osobní svobody, výhrůžek, zastrašování a manipulace“ ze strany pastora[113].
Cupal měl ze sboru v rozporu s ústavou dokonce některé vyloučit, ale jednu členku, která rozporovala své protiústavní vyloučení, byl poté sbor nucen přijmout zpět s tím, že ji ovšem pro „vzpouru proti autoritám“ dává do kázně. Následně proběhlo sborové shromáždění za účasti seniora oblasti Viktora Baláže, ze kterého byl učiněn audiozáznam. Na tomto setkání se značná část členů postavila proti vedení sboru a ten se v podstatě rozdělil. Zde měl senior oznámit, že mu každý člen může poslat e-mail s konkrétními připomínkami. Po tomto setkání měla polovina členů přestat navštěvovat shromáždění a někteří avizovali svůj odchod. Atmosféra na shromáždění byla natolik vypjatá, že přímo z jednání musela sanitka odvést jednu členku k lékařské pomoci. Mnoho členů pak Balážovi zaslalo své e-maily a ten je následně obvolával s příslibem řešení. Někteří díky Balážovu příslibu a uznání některých chyb ze strany vedení poté přehodnotili svůj odchod[114].
Dne 22. 9. 2013 pak v Brně proběhlo setkání s některými bývalými i současnými členy sboru a s dalšími „disidenty“ z letničních a charismatických sborů zejména na jižní Moravě. Jeho cílem bylo mj. ze strany autora poukázat na to, že velké množství sborů AC řeší podobné problémy a že důvodem nejsou osobní resp. individuální pochybení, ale systém autorit, který AC adoptovala z učení Watchmana Nee a Wernera Kniesela. Cílem bylo zároveň duchovně tyto lidi posílit, jelikož někteří z nich například v minulosti procházeli vážnými duchovními a psychickými zápasy. Po tomto setkání jedna členka z jiného sboru prožila následně svoji účast jako „vzpouru vůči autoritě“, obávala se Božího soudu skrze nemoc v rodině a prožívala silné ataky strachu a sebeobviňování. Nakonec svému vedoucímu vyznala svoji účast jako hřích. Jiní však byli rozhodnuti podat na AC soudní žalobu a hledali zde podporu této iniciativy, od čehož byli důrazně odrazování mimo jiné s poukazem na biblické verše 1 K 6,1nn[115].
Situace však zůstala v Hodoníně nadále neutěšenou a koncem února 2014 zde proběhla pravidelná výroční "sborová hodina", na které další 4 členové oznámili, že vystupují nejen ze sboru, ale i z celé AC. Důvodem mělo být nulové řešení situace po odchodu první skupiny. Mělo se jednat o členy, kteří neměli žádné vyhraněné názory proti způsobům vedení, ale naopak plánovali v AC zůstat.[116].
Odešlí členové se snažili provozovat samostatnou skupinku, ale podle Roberta N. „lidé byli dlouhá léta navyklí na určitý styl bohoslužeb a autoritativní vedení. Získaná svoboda a liberální přístup bohoslužby je neoslovovaly“. Skupinka nakonec obdržela nabídku k přijetí do KS Hodonín. To bylo v té době rovněž poškozeno odchodem velké skupiny lidí, která se připojila k církvi Milost. Sbor KS byl pak posílen bývalými členy AC, kteří nyní tvořili jeho podstatnou část. Další členové z hodonínského AC se odstěhovali do jiného města a někdo zakotvil v novém sboru v Brně, který založil Michael Apetauer. Někteří lidé se zcela ztratili a jedni manželé odešli do KřSb. Postupně pak z AC Hodonín odcházelo stále více původních členů, včetně rodiny staršího sboru, který předtím Cupala podporoval, a KS se tak rozrostlo. Z původního sboru zůstalo v AC spolu s rodinou pastora a staršího přibližně 5 lidí z původního osazenstva[117].
Sbor dnes deklaruje 45 členů, spolu s dětmi a sympatizujícími přáteli, přičemž se má bohoslužeb účastnit až do 70 lidí[118]. Toto číslo ovšem Robert N. považuje za nadsazené, a tento počet odpovídá spíše nárazovým akcím, jako jsou koncerty. Návštěvníků nedělních shromáždění je okolo 20. Druhým pastorem sboru je nyní Marian Lokaj. Sbor nevykazuje žádné stanice.
Hustopeče
Sbor v Hustopečích byl od roku 1992 stanicí břeclavského sboru. V lednu roku 1992 byl člen sboru v Břeclavi, Karel Fridrich (1967), uvolněn pro práci v církvi s cílem založit v Hustopečích samostatný sbor. Fridrich byl ke své práci pastora, podle svých slov, předzvěděn Bohem. Jeho babička, římská katolička, se modlila, aby se její syn stal knězem. Jednou v noci měla sen, kdy ji Bůh řekl: „ne tvůj syn, ale tvůj vnuk“. Tímto snem, který Fridrich považuje za proroctví, byl ovlivněn po celé dětství a před tímto povoláním utíkal, protože si nedokázal představit život v celibátu. V druhém ročníku gymnázia se pak setkal se spolužákem, který se stal křesťanem. Fridrich byl již od mateřské školky zamilován do římské katoličky a kvůli ní začal chodit do kostela. Nakonec zjistil, že jeho budoucí žena je těhotná. Těsně před svatbou navštívil mládež brněnského sboru AC, kde prožil mocný Boží dotek a za dva týdny se obrátila i jeho budoucí žena. V den svatby Fridrich prožil i křest Duchem svatým. Nejprve chtěl se svojí ženou bydlet v Brně, ale věřil, že jej Bůh volá k setrvání v Kobylí, což byla břeclavská diaspora, kde od září roku 1991 začala svá setkávání v kině[119].
V lednu roku 1992 začal Fridrich misijně pracovat na Střední zemědělské škole v Kloboukách a gymnáziu v Hustopečích, kam dvakrát týdně dojížděl[120]. V té době byl i uvolněn na plný úvazek jako pracovník v církvi. Někteří studenti se v Kloboukách obrátili a začal tak fungovat biblický kroužek. Na konci roku 1993 se v Hustopečích scházelo společenství 15 lidí a v roce 1994 i 1995 se zde konala stanová evangelizace a do stanice přicházeli další noví lidé[121]. Ve dnech 28. června až 1. července 1995 zde pod názvem „Stan naděje“, s pomocí týmů z Belgie a z USA, proběhla další stanová evangelizace, v rámci níž proběhl program pro děti na základní škole v Brumovicích[122]. Celkový počet členů ve společenství již dosáhl počtu 20 a 1. 4. 1996 byl proto v Hustopečích ustaven samostatný sbor[123]. V červnu 1996 se zde pak konala další evangelizace za přispění týmu amerických křesťanů. Při této příležitosti byl na dvou základních školách pro děti prvního stupně uspořádán dětský den[124]. K počtu 20 členů již patřilo i 10 dětí a 10 návštěvníků bohoslužeb a Fridrich mohl být dne 12. 10. 1996 za účasti biskupa Rudolfa Bubika ustanoven pastorem[125]. V květnu 1997 byla základna sboru ustálena na 20 členů[126]. Druhým pastorem se stal Jan Gavlík (1966).
Společenství v Hustopečích bylo založeno z členů, kteří pocházeli minimálně z deseti vesnic. Fridrich uvedl, že jedinou možností fungování takového sboru je „důsledný skupinkový systém“, jehož model nalezl v curyšském modelu Wernera Kniesela, v jehož rámci se pak konala pro všechny společná nedělní shromáždění. Sbor v Hustopečích, ostatně jako prakticky všechny sbory AC té doby, očekával probuzení[127]. Očekávání probuzení bylo pro všechny pastory AC natolik typické a stěžejní, že se prakticky stalo součástí jejich kréda. Fridrich, stejně jako vedoucí ostatních menších sborů, byl proto frustrován, že do sboru nepřicházeli noví lidé. Když dostal otázku, zda v této věci očekává průlom, není překvapivé, že odpověděl, že bez vidiny probuzení by vůbec nesloužil: „Věřím tomu, kdybych nevěřil, už bych tady nebyl. Já bych to asi mnohokrát vzdal, ale Bůh mi znovu a znovu potvrzoval, že něco udělá“[128]. Sloužit malému stádu bylo vlivem zahraničních proroctví, literatury a vyučování považováno z dlouhodobé perspektivy za něco nenormálního, pastoři malých sborů byli frustrováni, a proto se obvykle hledaly i způsoby, jak růst urychlit nebo odstranit jeho překážky.
V roce 2006 si sbor pořídil vlastní budovu, kterou zrekonstruoval a která připomíná spíše selské stavení. Budova se stala základnou pro mnoho sborových aktivit a v roce 2015 sbor vybudoval i nový sál pro bohoslužby, který byl otevřen v dubnu 2016. Nabízí místo pro přibližně 80 lidí[129]. Sbor se vykazuje sociální a pastorační prací, kterou vykonával pastor, a na svých stránkách se prezentuje spíše jako poradenská firma:
„Učíme klienty počítat si měsíční příjmy a výdaje, zavádět rodinné rozpočty, uvědomovat si, kde lze ušetřit, jak s penězi hospodařit. Vysvětlujeme nebezpečí rychlých půjček po internetu, kde stačí doložit jeden doklad totožnosti, a peníze má člověk za pár minut na účtu. U klientů, kteří jsou zadluženi, či jim hrozí úpadek, pomůžeme analyzovat jejich dluhy a hledáme spolu s nimi řešení dané situace. Pomáháme kontaktovat věřitele a komunikovat s nimi. Hledáme způsoby, jak vytvořit splátkový kalendář a vedeme klienty k tomu, aby ho dodržovali“[130].
Vůči Fridrichovi však na základě „dlouhodobě neřešených konfliktů“ a vyhrocených vztahů narůstala opozice, až se proti němu lidé ve sboru postavili, což vyvrcholilo na podzim 2019 jeho odchodem. Fridrich nyní zvažuje své další povolání. Zřejmě jako dlouholetý člen Biblické společnosti obdržel nabídku KMS pro misii a vydavatelskou činnost[131]. Od 19. 9. 2019 se stal pastorem (resp. administrátorem) Karel Káňa. Sbor se dnes prezentuje jako „Křesťanské centrum Hustopeče“, ačkoliv to neodpovídá názvu z Rejstříku evidovaných právnických osob. Sbor nevykazuje žádné stanice.
Chomutov
Sbor v Chomutově, později první sbor CBH, byl založen s přispěním Stanislava Bubika (1969), který se v roce 1996 přestěhoval do Jirkova u Chomutova[132]. V Chomutově Bubik obdržel kontakt na pastora sboru SŽ, kterého navštívil v obchodním domě, kde pracoval. Ten mu sdělil, že jelikož se jejich sbor, čítající 30 – 40 lidí, nemůže ztotožnit s učením SŽ, jeho členové zvažovali, zda se připojit k AC nebo k CB. Nakonec požádali Radu AC o přijetí do svazku jejich sborů a rovněž chtěli, aby se někdo z této církve stal jejich pastorem. Po rozhovorech se členy a po modlitbách se této úlohy zhostil Stanislav Bubik, čímž vznikl sbor AC Chomutov. Druhým pastorem se stal Martin Huňát (1973), student kolínské biblické školy, na které se seznámil se svojí budoucí manželkou Broňou. V té době (do roku 2000) bydleli v Podbořanech[133]. V roce 1997 ještě nebyli starší s Bubikem zcela jednotní ve společné vizi, ale toužili po zakládání nových sborů a začali se modlit za 25 měst[134].
Stanicí sboru se stala i skupina v Podbořanech, která do správy přešla původně z pražského sboru. Další stanicí byl Klášterec nad Ohří a diaspory v Ostrově nad Ohří a Nejdku u Karlových Varů. V roce 1999 se sbor stal tzv. „regionálním sborem“ CBH[135], který následně pracoval v 15 městech v severozápadních Čechách a byl rozdělen do čtyř základních regionů: karlovarského, lounského, chomutovského a teplického. V té době odešel Stanislav Bubik založit sbor do Prahy a Huňát se v roce 2000 přestěhoval do Chomutova, kde se stal prvním pastorem sboru. Druhým pastorem byl ustanoven David Bubik (1977). V roce 2004 měl „regionální sbor Chomutov“ v daných regionech 132 členů a statistikou, kdy se počítají děti a hosté, se mělo jednat až o 300 lidí. Sbor měl původně 12 misionářů na plný úvazek, což skončilo a plat dostávali jen pastoři a vedoucí regionů[136].
Sbor od začátku využíval manažerské techniky a dovednosti z oblasti lidských zdrojů a aplikoval tzv. „teorii homogenní jednoty“, která spočívá ve vytváření buněk obdobně orientovaných lidí. Sbor zahrnoval i tzv. „market“ skupinek, včetně skupinky podnikatelské, počítačové, fotbalové apod., kde se lidé setkávají podle toho, co je zrovna baví. Tyto skupinky mají trvat jen omezenou dobu. Vedle toho bylo možné navštěvovat i skupinky klasické [137].
Vedoucím regionu v Mostě, Lounech a Žatci, jehož úlohou bylo zakládat další sbory, se stal Jiří Šrom. Ten se po svém obrácení v letech 1995 -1996 dočetl, že Nehemie pořádá výjezd na Ukrajinu, na který se přihlásil, a zde se seznámil s některými lidmi z AC. Koncem roku 1997 Šroma oslovil Lukáš Targosz s žádostí, zda by se mohl zapojit do projektu zakládání sborů. Šrom po krátkém zaváhání dostal požehnání od starších a s manželkou se přestěhoval do Loun. Šromovi však neměli peníze na byt, ale jedna věřící žena jim nejprve ukázala inzerát na byt a posléze jim na něj i půjčila. Nakonec zapůjčené peníze darovala jako svůj příspěvek na misii a v roce 1999 vznikla lounská stanice. V roce 2005 čítal region Louny - Žatec - Most celkem 22 členů a 20 hostů. V Žatci se pořádaly přednášky v čajovně, v Lounech probíhalo setkání mládeže a v Mostě se scházela domácí skupinka, přičemž vznikla „dobrá parta“ ze „silných služebníků“. Tyto aktivity byly první tři roky finančně i personálně podporovány různými zahraničními týmy. Na další akce však už chodili jen převážně asociální lidé, což sbor finančně vyčerpávalo, a proto se další služba orientovala na rodiny a děti[138]. Od roku 2016 je druhým pastorem chomutovského sboru Pavel Vetar (1968).
Mezi aktivity sboru dnes paří dětský klub U broučka, který vznikl v roce 2004, což je centrum pro rodiče s dětmi, vytvořené týmem dobrovolníků, který pro děti připravuje aktivní program. Od roku 2008 je tato aktivita součástí občanského sdružení Solid Ground, inkorporované do Sítě mateřských center v ČR. Od června 2004 vznikl i program, zvaný Dětská šou, který byl pořádán nejprve čtvrtletně a od roku 2006 každý měsíc. Průměrná účast se z původních 30 dětí postupně zvedla na současných 70 a více dětí. Od září roku 2007 je zajištěn i autobus pro bezplatnou dopravu pro účastníky, včetně dětí z dětského domova. Inspirací pro Dětskou šou se stala konference s Billem Wilsonem z Metro Ministries International, která se uskutečnila v roce 2001 v Brně ve SŽ[139]. Církev uvádí stanice v Podbořanech a v Teplicích.
Jihlava
Historie sboru sahá do počátku devadesátých let, kdy se v Jihlavě scházela skupina křesťanů. Sbor zde byl ustaven v roce 1994, dosáhl počtu 15 členů a jeho pastorem se stal Dobroslav Makovička (1957). Členská základna byla víceméně stálá a v roce 2001 zde bylo kolem 20 členů. V roce 2001 sbor vstoupil do projektu zakládání sborů s novým pastorem Slavojem Razskou (1955), byl jako tzv. „regionální sbor“ součástí uskupení CBH, a Makovička se stal jeho druhým pastorem. Sbor kromě Jihlavy expandoval do Tábora, Humpolce a Jindřichova Hradce.
V roce 2002 probíhala v Jihlavě konference spojená s orientací CBH ohledně tehdejší celosvětové akce tzv. boje s Královnou nebes, na které vystoupil i excentrický australský prorok Fergus McIntyre. Konference se konala po 5. celocírkevní konferenci v Nymburce, kde představitelé z CBH otevřeně vystoupili proti vedení církve a chtěli zabránit přijetí Řádu církve, který by zřejmě mohl omezit jejich suverenitu. Ve svém koreferátu proti biskupovi zde emotivně vystoupil Lukáš Targosz, což si vysloužilo kritiku jeho osoby. McIntyre pak v Jihlavě prorokoval, že mu Bůh ukázal, že proti Targoszovi stojí určití lidé[140].
V roce 2004 byla práce v Humpolci ukončena a začala se rozvíjet práce v Blansku, na které se podílel Jan Kobida[141]. Makovička v té době odešel do Prahy a druhým pastorem se stává Radim Fiedler (1969), který dříve působil jako vedoucí chválící skupinky ve sboru Frýdek-Místek. V roce 2006 měl sbor regiony v Táboře, Jindřichově Hradci a v Blansku a dosáhl počtu 57 členů, přičemž se uvádělo, že jeho návštěvnost činila až 160 lidí, včetně dětí. Vzhledem k často specifickému algoritmu udávání počtu návštěvníků sboru s orientací CBH je však toto číslo třeba nahlížet patřičnou optikou.
Sbor v Jihlavě v té době nabízel aktivity, jako je mládež pod názvem Nová generace, dále Royal Rangers, měl domácí skupinky a dětskou besídku. Nedělní shromáždění probíhala i v Táboře a Jindřichově Hradci. V Táboře navíc existovala služba v domově důchodců, a v Jindřichově Hradci byl založen tzv. klub mladých. Každoročně se ve všech městech pořádaly evangelizace se zahraničními týmy. Sbor se dále věnoval misii Romům v Mukačevu na Ukrajině[142]. V rámci kraje Vysočina sbor patřil i mezi neziskové organizace, poskytující pomoc obětem trestné činnosti[143] a pomáhal cizincům v kraji Vysočina zařadit se do života v Česku[144]. V roce 2006 sbor za blíže nezveřejněných okolností opustil jeho pastor, sbor se rozpadl, a zůstali z něho jen tři lidé, z nichž jedním byl Fiedler[145].
V dalších neziskových aktivitách sbor v roce 2007 pokračoval založením „Centra multikulturního vzdělávání“ za finanční podpory „Nadace rozvoje občanské společnosti“. Ta vznikla v době, kdy se Fiedlerova manželka na konci mateřské dovolené začala zabývat sociální prací a Fiedler pracoval v azylovém domě, přičemž oba obdrželi možnost napsat projekt pro práci s nezaměstnanými. Aktivita se začala uskutečňovat ve sborových prostorách a po skončení projektu manželé hledali způsob, jak nadále pokračovat. Tehdy se naskytla možnost pomáhat cizincům. Za tímto účelem spoluzaložili samostatnou organizaci „Centrum multikulturního vzdělání“, která od města obdržela do pronájmu další prostory. Jelikož ke spolupráci potřebovali další křesťany, spojili se s diakonií AC[146]. Ve vedení této neziskové organizace dnes jako předseda rady stojí Viktor Baláž, jako 1. zástupce Pavel Bubik a jako 2. zástupce Roman Tomsa. Nejvýznamnějším zdrojem financí a hlavní částí aktivit byly uvedeny evropské projekty[147].
V polovině nultých let, vlivem probíhající krize kulminující v roce 2006, do sboru začal dojíždět pastor brněnského sboru František Apetauer, který byl zástupcem seniora oblasti. Jelikož Jihlava patřila, stejně jako Znojmo, do ranku sborů CBH, bylo na rozpad sboru nahlíženo jako na selhání progresivní orientace. Očekávalo se, že situaci stabilizuje Apetauer, který z konfliktů dokázal vycházet vždy vítězně. Apetauer získal přízeň Fiedlera, který o něm uvedl, že jeho služba v Jihlavě je „zastíněná daleko větším sborem v Brně“. O sbor se tudíž staral Fiedler. Apetauer navštěvoval sbor pravidelně minimálně jednou za měsíc a svůj čas věnoval i Fiedlerovi s manželkou. Pod Fiedlerovou správou měl sbor v roce 2014 již 12 členů a asi 15 blízkých přátel[148].
V listopadu roku 2015 byl Fiedler v rámci Centra multikulturního vzdělávání požádán Nadačním fondem Generace 21 o pomoc při přesídlení pronásledovaných křesťanů z Iráku do České republiky, což mělo podporu vlády ČR[149]. Někteří pracovníci sboru se v této činnosti výrazně angažovali a první imigranti byli ubytováni na Okrouhlíku u Jihlavy[150]. Převoz zajišťovala Generace 21, v jejíž správní radě stál jako předseda Martin Čechák a jako místopředseda Jan Talafant, člen Strany zelených a zřizovatel nadačního fondu „Feed the hungry“, organizace založené americkým učitelem hnutí Víry Lesterem Sumrallem[151]. Dalším členem byl pastor AC Tomáš Hasmanda a revizorem účtu byla Martina Hasmandová. Nadace vznikla na základě vize resp. iniciace lidoveckého politika Dana Drápala[152]. Převoz imigrantů byl značně medializován a po počátečních úspěších se nakonec 25 převezených Iráčanů rozhodlo odejít do Německa[153]. Následovalo 16 dalších, ale všichni byli zadrženi a někteří se vrátili do Erbílu[154]. Tato akce byla chápána jako fiasko, vláda zastavila svoji podporu a od té doby již málokdo věřil skutečnosti, že v Iráku jsou křesťané pronásledovaní, pokud se tam dobrovolně vracejí. Jednalo se zejm. o římské katolíky. Někteří však s pomocí křesťanů na území ČR zůstali.
Ve stejném roce vrcholí i spory mezi Fiedlerem a Apetauerem, kteří do té doby budili dojem harmonického tandemu. Apetauer již v minulosti řešil své spory s „podřízenými“ kázní. Vyloučením Fiedlera je tak od 1. 6. 2016 sbor bez druhého pastora. Církev je dnes tvořena na systému domácích skupinek pro členy a pozvané hosty, má setkávání mužů a žen a je zde i služba Royal Rangers[155]. Sbor nevykazuje žádné stanice.
Karviná
Přestože nedaleký Český Těšín byl již téměř před sto lety střediskem letničního probuzení a Karviná byla obklopena letničními sbory, dlouhou dobu zde bylo jen pár letničních věřících. Karvinská oblast byla převážně hornická a mnoho lidí zde pracovalo na šachtě, kde byla tvrdá práce, což se mělo projevit i na charakteru lidí, kteří později sbor vytvořili[156]. Jeho historie sahá do 80 let, kdy uvěřili Lech Ochodek s manželkou. Ochodek se záhy stal vedoucím nově vznikající karvinské stanice, ke které se postupně přidružilo několik dalších rodin a jednotlivců. Vznikající skupinka tehdy dojížděla na shromáždění sboru v Českém Těšíně, který se scházel v Dolním Žukově. Následně vznikl i sbor AC v Havířově a karvinská skupinka začala jezdit do Havířova, avšak členům chyběly finance na dojíždění, což uspíšilo i osamostatnění sboru. Do havířovské stanice tehdy dojížděl Stanislav Bubik, který zde sloužil s Ochodkem. Časem v Karviné získal byt Lumír Folvarčný (1967), který se obrátil v osmnácti letech a pracoval jako pastýř ovcí[157]. Návštěvnost bohoslužeb v té době stoupla na 23 členů. Sbor oficiálně vznikl dne 8. 12. 1991 oddělením se od sboru v Havířově. Jeho pastorem byl ustaven Folvarčný, kterémuo týden později přijel oficiálně požehnat Rudolf Bubik. Sbor měl v té době okolo 25 registrovaných členů. Folvarčného původní povolání pastýře mu podle jeho pozdějších slov usnadnilo funkci pastora[158]. Druhým pastorem se stal Jindřich Koziel (1966).
Koncem roku 1992 začalo sbor navštěvovat 15 dospělých Romů[159] a hned v prvním roce existence narostl o více než dvojnásobek[160]. Po uspořádání romské konference s evangelizací v roce 1992, do sboru docházelo okolo 30 Romů. Avšak na podzim roku 1994 jich většina pod vedením J. Feneše ze sboru odešla a založila romský křesťanský sbor, který se záhy rozpadl. Karvinský sbor pořádal v letech 1993 a 1995 stanové evangelizace, akci pro mladé EMA 94, a v letech 1992, 1994 a 1996 evangelizace s týmem Steva Hertzoga. Po stanové evangelizaci se sbor po jeden rok staral o stanici Šumperk, kterou později předal olomouckému sboru. V letech 1991 - 1995 probíhala evangelizační práce i ve zdejším rehabilitačním ústavu[161]. V lednu 1996 zanikla úterní shromáždění a místo nich byly zavedeny domácí skupinky a probíhala setkání mládeže. V roce 1995 měl sbor již 61 členů a 3 domácí skupinky[162] a roku 1998 se počet zvětšil na 63 členů, které spravovali 4 starší[163]. V roce 2004 se sbor rozrostl na 80 řádných členů a 45 dětí[164].
Mezi aktivity sboru se zařadila péče o nemocné, sociálně slabé a Romy. V roce 2003 zahájilo svoji činnost občanské sdružení „Mateřské centrum Sluníčko” s cílem přiblížit se maminkám s malými dětmi se zaměřením na komunikaci, tvořivost a cvičení s dětmi včetně křesťanských programů. V té době sbor zakoupil starší budovu, kterou zrekonstruoval, což přineslo velké finanční výdaje[165]. Mezi aktivity sboru kromě mládeže a domácích skupinek patří Royal Rangers. Sbor nevykazuje žádné stanice.
Kopřivnice
Začátkem devadesátých let se v Příboře a Kopřivnici začala scházet malá skupina obrácených lidí. Okolo roku 1994 se na mezisborovém modlitebním setkání na hoře Radhošti s těmito křesťany setkali manželé Jiří a Zuzana Kostelníkovi, kteří tehdy patřili do KS ve Frenštátě, a tři další lidé, kteří dojížděli do AC ve Valašském Meziříčí. Jelikož byli všichni z Kopřivnice, domluvili se na pravidelných shromážděních u Kostelníkových. Postupně v Kopřivnici uvěřili i další lidé a rok poté se v Příboře setkali s Jaroslavem Bílým z Českého Těšína, který zde pořádal stanovou evangelizaci. Zde uvěřili další lidé. Bílý spolu s dalšími křesťany začali z Českého Těšína dojíždět do Příbora a skupina z Kopřivnice se k nim připojila. Časem se celá stanice přesunula do Kopřivnice a Kostelník byl pověřen, aby vyučoval na biblických hodinách. Vzniklo tak malé, rychle se zvětšující společenství[166].
Dne 16. 9. 1999 byl v Kopřivnici ustaven samostatný sbor AC, jehož pastorem se stal Jiří Kostelník (1971)[167]. Jednalo se o jediný evangelikální sbor v Kopřivnici, přičemž nebližší sbor AC byl ve Frýdku-Místku. Sbor navázal kontakty s KS ve Frenštátě a se sborem CB ve Zlíně. Několik let se jeho členové scházeli v pronajatých prostorách loutkového divadla, než v roce 2002 zakoupili vlastní sborovou budovu bývalé samoobsluhy, kterou rekonstruovali. Získání budovy je považováno za zázračné. Když v roce 2004 chybělo splatit asi 50 000 korun, připojila se ke sboru rodina, která se rozhodla peníze darovat[168]. Druhým pastorem sboru byl ustanoven Lumír Folvarčný.
V roce 2005 měl sbor již dobře fungující službu dětem, začalo se konstituovat staršovstvo, a členskou základnu tvořilo asi 60 lidí včetně dětí. Odrostlejší děti byly zapojovány do bohoslužeb v oblasti chval. Ve zvěstování evangelia sbor získával zkušenosti skrze vánoční evangelizací na náměstí, návštěvami v azylovém domě, evangelizačními plakáty a letáky, přednáškami a promítáním filmu Ježíš[169].
V roce 2010 se sbor v Kopřivnici rozhodl odmítnout státní dotace resp. církevní restituce. K tomuto kroku ho vedlo několik věcí. Kostelník v roce 2009 poznal, že společnost již církev nehodlá podporovat a převažovalo heslo „Proč by měl stát platit církev za služby, které si neobjednal?“ Biblický argument pro přijímání podpory od státu z Ezdráše 1,1-6, kde z rozhodnutí perského krále Kýra byl Hospodinův chrám budován z majetku obyvatel říše, kterého se často dovolával Rudolf Bubik, začal rychle ztrácet na váze. Přijímání dotací za těchto okolností naráželo na biblické přísloví „Nejez chléb nepřejícího“. Kostelník si všiml i pragmatického jednání v církvi, kdy některá rozhodnutí přestávala mít rysy chození vírou, ale byla ovlivněna možnostmi získání státní podpory. Rovněž ve sboru si lidé zvykli na dotace a necítili břemeno finanční sounáležitosti. Kazatel byl vnímán jako zaměstnanec nadřazeného subjektu a jeho plat byl starostí zaměstnavatele. S touto praxí se sbor rozhodl skoncovat.
„Sbor se rozhodl zajistit plat pastora ... Podle dosavadních příjmů jsme na to neměli mít. Měli jsme tehdy již vlastní sborovou budovu, kterou jsme stále spláceli, misijní stanici a podporovali zahraniční misii. Ale šli jsme do toho s vírou. Podle lidských odhadů mohlo rozhodnutí představovat finanční propad kolem 20.000,- Kč měsíčně. Ale už po prvním měsíci jsme viděli, že v pokladně nechybí ani koruna. Během jediného měsíce narostla věrnost a štědrost lidí o celou tuto částku – aniž jsme sbor k tomuto kroku povzbuzovali… Během pár let byla i sborová budova bez dluhů a rovněž velmi narostl náš misijní rozpočet… Činnost a provoz sboru včetně budovy a její rekonstrukce a odvod desátku z desátků činí 30% z příjmů. Mzdové náklady činí 40%. Na misii sbor dává 30% ze všech příjmů“[170].
Před tím, než se Kostelník stal placeným duchovním, vystřídal několik zaměstnání. Absolvoval gymnázium, studoval nějaký čas v Brně na vysoké škole, ale sám tíhnul k dělnickému prostředí. Proto působil jako pomocná síla v technických službách, pomocný dělník, údržbář, myl okna nebo vyráběl knedlíky. Nakonec se mu naskytla možnost vytvářet software v křesťanské firmě. Se svojí ženou Zuzanou se seznámil v roce 1993 a později vydali své životy Bohu. V roce 1994 se vzali. Jejich prioritou bylo pracovat společně. Manželům se narodily dvě děti, ale třetí zemřelo již tři dny po porodu. Kostelník charakterizuje svůj život jako obtížný. Sedm let neúspěšně s ženou toužili po dětech, bojovali s Crohnovou chorobou, s problémy v těhotenství, několik let měli finanční potíže, neměli kde bydlet a prožívali zmatek z falešného učení. Tyto zkoušky však vybudovaly jejich vzájemnou lásku a později se svými dětmi prožívali klidné a hezké období[171]. Zřejmě i pro svoji zkušenost s falešným učením byl Kostelník velmi obezřetný k fenoménům, jako je Argentinské probuzení resp. Torontské požehnání, ale později se jeho postoj stal pro autora méně čitelným[172].
Sbor v současnosti (2019) tvoří asi 70 lidí (40 dospělých a 30 dětí)[173]. V týdnu nabízí zejména akce zaměřené na službu dětem. Patří sem dětská biblická škola, "Včelí úl" (pro děti do 10 let), "Kluci" (klub pro kluky do 10 let a setkávání mladých. Dále se členové scházejí při společném rozjímání nad Biblí a na biblické hodině[174].
Kladno
Kladno patřilo mezi sbory s klasičtější letniční orientací. Vznikl ze stanice pražského sboru a jejím vedoucím se stal Milan Liba (1952). Ve dnech 28. 5. – 5. 6. 1994 se zde konala stanová evangelizace Exploze 94. Služba ve stanu zaujala především romské děti, nicméně skrze službu na školách se podařilo přes týden oslovit více než 500 žáků. V sobotu zde vystoupila skupina Kairos a kázal Stuart Angus[175]. Sbor byl oficiálně zaregistrován dne 28. 1. 1998 a jeho pastorem byl ustanoven dosavadní vedoucí stanice. V listopadu 2003 vznikla ve sboru přední hlídka Royal Rangers, kterou tvořilo 8 dětí z AC a ECM a která se v roce 2004 rozrůstala o děti z Kladna a Unhoště. Jejím velitelem se stal Jan Holeček[176].
V roce 2004 sbor řešil autoritativní chování svého pastora, a starší proto navštívili biskupa Rudolfa Bubika, následkem čehož byl pastor později odvolán, což je v rámci AC velmi ojedinělý případ. 28. března byl prvním pastorem jmenován Radek Hejret (1974), druhým pastorem Martin Liebzeit (1968) a starším sboru Jan Pešek. Vedení sboru mělo civilní zaměstnání, sbor nepřijímal od státu žádnou dotaci a svůj provoz financoval z dobrovolných sbírek a desátků výdělečně činných členů[177]. Při osobním setkání autora s Milanem Libou, který se navrátil do pražského sboru a stal se studentem Husitské teologické fakulty, však Liba vyjádřil údiv nad tehdejším stavem AC a projevil obavy o její další směřování, zejména v souvislosti s profilací CBH[178].
Starší o vývoji sborové situace referovali v Životě v Kristu s tím, že sbor se pustil ještě v den ustanovení nových vedoucích do evangelizačních aktivit prostřednictvím velikonoční evangelizace, kterou uspořádali spolu s místním KS. 28. března navštívili ruzyňskou věznici s velikonočním koncertem pro odsouzené, na který přišlo zhruba 15 žen a 18 mužů. 4. dubna pak v unhošťské sokolovně oba sbory AC a KS vykonaly společnou bohoslužbu, následovanou společným obědem. 7. dubna hudebníci z obou sborů pod jménem Dimenze vystoupili s velikonočním programem na kladenském náměstí a 10. dubna byl pokřtěn nový konvertita, bývalý narkoman, který prošel programem Teen Challenge[179].
V roce 2006 tvořilo sbor 16 členů, spolu s dalšími 13 dětmi. Na pravidelných nedělních bohoslužbách, v pronajatých prostorách CASD, se scházelo okolo 35 lidí včetně dětí. Ve stejné době sbor ve spolupráci s ECM v Kladně a magistrátem statutárního města Kladna realizoval v rámci kladenského sídliště projekt pro „děti ulice“ . Ve dnech 9. – 11. června se sbor, spolu s kladenským sborem ČSCH a s mezidenominační charitativní organizací Operace Ester, podílel na uspořádání celorepublikové konference o Izraeli „Kořeny víry“. V jejím rámci probíhal i kulturně osvětový pořad „Kladno židovské.“ Izraelskou religiozitou byl velmi zaujat Radek Hejret, který se jí zabýval již dříve. Ve spolupráci s Ludmilou Hallerovou z BJB proto uspořádal danou akci, na níž se podílel i Fredy Winkler, ředitel hotelu Beth-Šalom v Haifě, který od roku 2002 pracuje spolu s Hallerovou jako průvodce, kdy doprovází skupiny návštěvníků Izraele a vystupuje jako uznávaný řečník v otázkách Izraele [180]. Zhruba od této doby bylo v Životě v Kristu možné nalézt Hejretovo jméno prakticky vždy spojené s židovskou tématikou, která jej zaměstnávala stále více.
V roce 2007 se sbor stal součástí CBH a jeho pastorem byl ustanoven Stanislav Bubik (1969). Ten se ujal svého úřadu typicky manažerským způsobem. Předložil členům sboru svoji vizi a těm, kteří ji nesdíleli, nabídl možnost propuštění s požehnáním. Hejret se stal dočasně druhým pastorem. Došlo tak k paradoxní situaci, neboť právě Hejret, který se profiloval konzervativně, na nymburském synodu v roce 2002 navrhl, aby příloha manažersky profilovaného časopisu „Překročit hranice“ přestala být součástí Života v Kristu. Synod pak tento návrh odhlasoval[181]. I někteří z dřívějších kladenských starších se v minulosti stavěli velmi rezervovaně k fenoménům jako Torontské požehnání, které se do AC infiltrovalo skrze Stanislava Bubika. Od 31. 10. 2010 již Hejret není registrován druhým pastorem a dnes je členem sboru „Dobrá zpráva“ v Praze, přičemž se nadále věnuje studiu židovských kořenů.
Mezi současné aktivity kladenského sboru se dnes krom tradičních domácích skupinek řadí biblické kurzy a „Klub Popade“, jehož cílem je vytvořit přátelské prostředí s posezením u lehkého občerstvení, kde se návštěvníci budou moci seznámit s novými lidmi. Součástí setkání je přednáška na zajímavá témata, např. manipulace ve vztazích. Garantem programu je psycholog Zbyněk Galvas, který má zkušenosti s vedením kurzů, besed a setkávání orientovaných na cílovou skupinu seniorů. Sbor dále nabízí poradenství a pomoc závislým, lidem s problémy ovládajícími jejich život, a jejich rodinným příslušníkům a známým. Konzultace poskytuje Tomáš Dvořáček, který pracoval v Teen Challenge, kde v rámci podnikatelské činnosti organizace pomáhal klientům v osvojení si běžných pracovních návyků a získávání nových pracovních dovedností[182]. Sbor nevykazuje žádné stanice.
Kutná Hora
Počátky sboru lze nalézt již v roce 1974, kdy v rámci sboru CB fungovala menší charismatická skupina křesťanů, kteří později CB opustili, a v roce 1983 vzniká v Kutné Hoře stanice pražského letničního sboru, na jejímž počátku stály rodiny Vrzalíkova, Štifterova a Štefánkova. V roce 1985, kdy stanici tvořilo osm dospělých lidí a jedna rodina v Kolíně, byl ustaven sbor. Ačkoliv vytvářel další stanice a diaspory, sám prakticky nerostl. Diaspory vznikaly v Kolíně, Havlíčkově Brodě, v Hlinsku, Kamenici u Poličky, Pardubicích, Hradci Králové a Lysé nad Labem. Shromáždění pro všechny členy, včetně diaspor, se zpočátku konala jednou za dva týdny. Většinu osazenstva tvořili mladí lidé a s nadsázkou se tato setkání považovala za setkání mládeže[183]. Od roku 1989 stál v čele sboru Jan Vrzalík.
Po sametové revoluci sbor za cenu 15 000 korun zakoupil polorozpadlý dům, který byl chráněn památkovou péčí. Po demolicích však zůstaly pouze obvodové zdi. Právě v této době, v roce 1991, začínají do sboru přicházet noví lidé a sbor má okolo 100 členů[184]. Po třech letech se však o vlastnictví domu v restituci přihlásily dvě příbuzné bývalého majitele, které požadovaly budovu zpět. Stavba však změnila charakter, a tak nadále zůstala ve vlastnictví sboru[185]. Přestavbu modlitebny finančně podpořil i sbor v Boltonu v Anglii, došlo k dotaci i ze strany památkového úřadu a zároveň přišly dary a půjčky od jiných sborů. 4. června 1995 byla za dva a půl milionu zrekonstruovaná modlitebna se služebním bytem slavnostně otevřena[186].
Sborem AC se Kutná Hora stala již v roce 1994 a pastorem se stal Jan Vrzalík. Členy staršovstva byli Jozef Štefánek a Bohuslav Štifter, později také Milan a Pavel Holoubkovi[187]. Záhy došlo k rozdělení sboru, a stanice Hlinsko, Lysá nad Labem a Kolín se staly samostatnými sbory[188]. V roce 1994 Vrzalík v souvislosti s poškozením nervů při posuvu dvou plotének během stěhování nábytku onemocněl a byl operován, po čemž následovala delší rehabilitace[189]. Na stanové evangelizaci, která v témže roce ve sboru proběhla, pak byla jako příčina potíží rozpoznána práce „ducha smrti“, který byl spjat s místní kostnicí a jehož útok „vzal pastor na sebe“. Celý kraj v okolí Kutné Hory byl pak díky kostnici považován za silně démonizovaný. Od Lukáše Targosze, popisujícího stanové evangelizace, bylo možné se dočíst:
„Přijeli jsme letos se stanem do Kutné Hory. Bojovali jsme proti vládci tohoto města - duchu smrti. My jsme odjeli. Ďábel zaútočil na vůdce církve v Kutné Hoře, Jendu Vrzalíka. Potřebuje vaše modlitby. Modlete se za něho, za plné uzdravení, za požehnání a odvahu. Také bratři Robert Koukal (Kolín) a Pavel Dolejší (Čáslav) měli výhružky od ďábla. Modlete se za ně!“[190]
V té době Vrzalíka v jeho funkci zastupovali Pavel Korábek a Martin Suchánek, přičemž se sbor s 26 členy staral o diasporu v Uhlířských Janovicích.
Počátkem roku 1997 se Vrzalík, vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, vzdal úřadu seniora Východočeské oblasti a v roce 1998 zemřel. Nahradil jej Michal Beran, který se stal dočasně i pastorem sboru[191]. Nakonec i Beran sdílel zvláštní sen, ve kterém spatřil muže se zakrvavenou sekerou, který mu sdělil něco ve smyslu „Vrzalíka jsem zlikvidoval a tebe také dostanu“[192]. Jelikož Beran nebyl stoupencem moderních forem duchovního boje, pomyslel si, že pokud je sen autentický, tato postava je stejně zlodějem a lhářem a dál se celou věcí nezabýval. Rovněž Rudolf Bubik sdílel jisté duchovní poznání o smrti pastora[193]. Sbor pak nadále provázela řada nesnází. Někteří je připisují implementaci skupinkového systému a s tím spojené autority vedoucího[194]. Beran ovšem nic takového nepotvrdil a problémy přisuzoval tomu, že byl pastorem jak kolínského, tak kutnohorského sboru, zároveň seniorem oblasti, a přitom narážel i na biskupův vliv, který biskup ve sboru uplatňoval[195]. V letech 2002 – 2004 se stal pastorem sboru Rudol Bubik (1941), kterého od roku 2005 vystřídal do této doby druhý pastor, Miroslav Papež (1951).
Prou svou charismatickou orientaci, získanou především díky argentinskému probuzení, se sbor podílel na akci Impresionante 2010 a na setkání s pastorem z Texasu P. P. Ramírezem. Sbor na svých stránkách inzeruje, že jej navštívil C. Jimenéz z Kolumbie, G. H. Prein a J. Garcia ze sboru v Buenos Aires v Argentině[196]. Právě konference s Preinem, která se konala na výslovné Preinovo přání, byla v intencích boje s „duchem smrti“ ze zdejší kostnice. Prein chtěl původně obejít celou Kutnou Horu, ale nakonec navštívil jen kostnici, o které si rok předem vyžádal materiály. Prein zde každý den nahrával relace, které zasílal do rádia v Argentině[197].
Současný pastor sboru, Miroslav Papež, se narodil v Praze. Jeho otec byl formální katolík a matka neaktivní členkou ČSCH. V dětství navštěvoval biblické hodiny v ČSCH, což později pod tlakem školy skončilo. Přesto se nadále zajímal o duchovní věci. Později Papež vystudoval dálkově elektroprůmyslovku a následně ČVUT. V roce 1974 se oženil a s manželkou Jindřiškou mají dvě dcery. Papež pracoval jako slaboproudý inženýr u českých i zahraničních firem v pozici manažera[198]. Po sedmi letech života v Praze se rodina odstěhovala do Kutné Hory. V roce 1994 po prožitém úmrtí v rodině byli oba manželé propuštěni ze zaměstnání, což na ně těžce dolehlo. Ve stejném roce probíhala v Kutné Hoře stanová evangelizace, kde manželka s dcerami vydaly svůj život Kristu. Po modlitbách sboru záhy oba manželé získali práci. Postupně Papeže začalo zajímat vyprávění o tom, co se děje ve sboru. Na společném setkání na silvestra 1994 se celá rodina zúčastnila novoročního shromáždění AC v Kolíně, kde byl Papež osloven zvěstí evangelia a 1. 1. 1995 se rozhodl následovat Ježíše Krista, byl pokřtěn a stal se členem AC v Kutné Hoře. V březnu téhož roku byl pokřtěn i Duchem svatým. Od roku 1997 vedl hudební skupinku a na podzim 2000 byl povolán nejprve jako starší a od února 2001 jako 2. pastor sboru. Po odchodu Rudolfa Bubika z pozice prvního pastora jej v jeho pozici v roce 2005 nahradil[199]. Od roku 2018 je druhým pastorem Jan Vrzalík (1988).
Sbor nyní působí v oblastech prevence proti HIV, drogám, alkoholismu, a pracuje v domově důchodců. V rámci komunitního plánu města Kutné Hory pracuje v oblasti dětí a mládeže, péče o rodiny s dětmi nebo v kulturní sféře představeními Brány nebe a plameny pekla a Frýdlanští dramatici. Pořádá přednášky pro mladé maminky a městské hry pro děti. Sbor také pořádá konference a veřejná shromáždění za účasti zahraničních hostí[200]. Sbor má stanici s Nesměni.
Lysá nad Labem
Stanice v Lysé nad Labem vznikla v roce 1988 jako skupina charismatických evangelíků a nových konvertitů. V letech 1986 - 1987 byla postavena na věroučných základech charismatického sboru CČE v Praze, tzv. „Manin“[201]. V lednu do této skupinky přišel nově obrácený, nynější pastor sboru, Jiří Sedláček (1955), se svou manželkou Lenkou. Rostoucí skupinka 12 členů pod vedením Z. Kaisera a H. Šenka nepatřila do žádné denominace. Později její vedoucí odjeli do Kutné Hory požádat pastora Jana Vrzalíka o statut stanice sboru. Kutnohorské staršovstvo souhlasilo a skupinka vstoupila do AC Kutná Hora. Někteří z těch, kteří toto společenství budovali od počátku, se s tímto faktem nedokázali smířit a skupinu opustili. V té době, jako ostatně ve většině sborů, však přicházela prorocká zaslíbení o růstu. Některá z nich jsou dodnes k dispozici v knize staršovstva. Navzdory všem zaslíbením budoucího probuzení, pastor uvedl:
„Hlídali jsme se navzájem a obviňovali jeden druhého, každý jeden jsme vynášeli do popředí pouze své vlastní poznání a nejhorší byla nechuť podřídit se“[202].
Nakonec v roce 1990 ze stanice zůstalo pouze 5 členů a po rozdělení kutnohorského sboru se stanice přechodně stala kolínskou diasporou. Její jádro tvořili Jiří Sedláček, Jiří Serbus a Petr Kmet, mezi nimiž začala narůstat jednota. V této době uvěřil další člověk a stanici začal pravidelně povzbuzovat starší stanice Kutná Hora a pozdější nepsaný vedoucí sboru v Kolíně, Josef Štefánek s manželkou. Sedláček toto období nazývá „ průlom v duchovní oblasti v Lysé“, přičemž diaspora rostla tak, až se „tajil dech“. Ale mnoho z těch, kteří přišli, zase odešli, ale přicházeli opět noví lidé[203]. Vedení stanice se ujal Sedláček[204]. Tehdy přišlo varovné „prorocké slovo“, které znělo, že „kníže Perské odchází a kníže Řecké přichází“[205]. Skupina v Lysé pak pořádala evangelizace s norskými křesťany a diaspora 17 přihlášených členů se díky krizi v Kolíně dne 31. 5. 1992 znovu stala stanicí sboru v Kutné Hoře[206]. Od roku 1993 se konaly dětské tábory ve Zdeslavicích[207] a sboru přibyli dva členové[208]. 27. února 1994 byl v Lysé nad Labem založen sbor se 23 členy, jehož se Sedláček stal pastorem. Následoval odchod dalších členů, o kterých Sedláček uvedl, že se nacházeli na okraji a byli nestálí[209].
Sbor se nyní rozhodl sloužit zvlášť dětem, a proto založil „Klub dobré zprávy“ a skrze modlitby zahájil dobu „duchovního boje“ a „zavlažování tvrdé půdy“. Bůh měl členům sboru ukázat, aby obcházeli město, stejně jako obcházel Jozue Jericho. Proto jednou za měsíc pořádali s kytarou, modlitbami a svědectvími obchůzku města a rozhodli se pro duchovní boj za celé Polabí od Kolína až po Mělník[210]. V termínu od 19. do 25. 7. 1994 opět probíhala v Lysé stanová evangelizace a přípravou na ni byl 20 km modlitební pochod s obcházením města, který byl podle Sedláčka velmi vyčerpávající. Součástí evangelizace byl i fotbalový zápas křesťanů proti návštěvníkům. Přes chabou účast příchozí hosty nejvíce zaujala přednáška o okultismu, na kterou se jich dostavilo nejvíce, jelikož zde předpokládali účast léčitelů. Do sboru nakonec přibyli čtyři lidé, z nichž tři byli kontaktováni již dříve. Ostatní, co vydali život Kristu, sdělili, že si „to musí ještě rozmyslet“[211]. Později Sedláček uvedl, že stanová evangelizace přišla nešťastně, jelikož na ní sbor nebyl připraven, protože mezi nimi řádil „Filozof“, zřejmě pod vlivem „Řeckého knížete“. Ten nahradil „Násilníka“, zřejmě „knížete Médopersie“, díky jehož činnosti odešel Jiří Serbus s manželkou ze sboru[212]. Těmito jinotaji byli zřejmě myšleni konkrétní lidé pod vlivem démonů.
V roce 1995, kdy ještě nebyly rozšířeny mobilní telefony a čekalo se i na zavedení pevné telefonní linky, sbor přistoupil na "experiment Roberta Koukala", kolínského pastora, a zakoupil dvě vysílačky, aby Lysá mohla být spojena s Kolínem. Jednu vysílačku měl k dispozici Sedláček a druhou Kmet, který bydlel v Milovicích[213]. Počátkem roku 1997 byla ustavena diaspora v Milovicích a sbor měl již 28 řádných členů. Někteří křesťané v Lysé však před sborem varovali jako před sektou, a jelikož místní evangelický farář varoval školu před sborem, ředitelka školy neumožnila opětovné působení sboru mezi žáky[214]. Nakonec sbor získal dvě stanice, a to v Milovicích a v Čelákovicích[215]. Dnes má sbor navíc i stanice v Sadské a Plané nad Lužnicí[216]. Druhým pastorem sboru se stal Petr Kmet (1960), který řadu let sloužil jako osobní řidič biskupa AC[217].
Pastor sboru Jiří Sedláček byl od první chvíle chápán jako kontroverzní osoba s vyhraněnými názory, které dokázal tvrdě prosazovat. Sám potvrzuje, že měl hroznou pověst ještě jako nevěřící, zatímco jeho manželka, se kterou oba jedné noci společně uvěřili, pocházela z dobré rodiny. V době, než se stal křesťanem, obdivoval východní filozofie, cvičil jógu a patřil k politickým disidentům. Jako nekřesťan byl zaníceným amatérským historikem, znalcem okultních nauk a zajímal se o odkaz rodáka z Lysé, hraběte Šporka, jansenistu a zednáře. Později na něho silně zapůsobila četba knih od křesťanských mystiků se silně orientalistickými prvky, což byli Yonggi Cho a Watchmana Nee, která jej směřovala k charismatickému křesťanství. Sedláček rovněž popsal svůj neobvyklý křest u člověka, kterému původně nedůvěřoval a před svým křtem proto váhal. Jeho malá dcerka jej však z ničeho nic pobídla, což chápal jako Boží řeč, a proto křest podstoupil. Očekávání na „Boží impulz“ tvoří dodnes jeho charakteristický rys víry, který byl zřejmě posílen vlivem Rudolfa Bubika, který později Sedláčka považoval za svého učedníka. Když přišel do skupinky v Lysé, toužil podle svých slov zůstat v jakési anonymitě, což opakovaně uváděl snad ve všech situacích, kde popisoval své chování. Jakmile nabyl přesvědčení, že jej Bůh volá do vedení, přál si, aby jeho povolání rozpoznali i ostatní a žádal o to Boha. Asi měsíc po této modlitbě mu Jiří Serbus oznámil, že ho Bůh pověřil, aby mu sdělil, že ho Bůh povolává do vedení skupinky[218].
Sedláček uvedl, že se dříve věnoval okultismu a po svém obrácení také několikrát prožil „něco zvláštního“. Například věří, že krátce po obrácení se setkal s ďáblem, který mu zpochybňoval jeho spasení. On však uchopil skutečnost svého křtu jako lejstro, kterým zamával, ďáblu se vzepřel, a ten zmizel. Později, během modlitebních obchůzek kolem Labe, stál na kanálu a uslyšel, jak se z bahna zvedá nějaký obrovský pták, ve kterém rozpoznal démona, kterého neviděl, ale pocítil chvění poklopu, na kterém stál. Byl proto „biskupem povolán, aby v této věci sloužil jako poradce pro ty, kteří přijdou“[219]. Po odstoupení Michala Berana se stal i seniorem Východočeské oblasti. Sám k tomu uvedl:
„Když to v oblasti krachlo a Michal to vzdal, promluvil ke mně Bůh a řekl mi, že mi dává oblast, abych ji dal dohromady. Byl jsem zarputilý odpůrce oblasti a nechtěl jsem s ní mít nic společného. Byl to Bůh, kdo mi řekl, že oblasti nejsou výmyslem žádného člověka v církvi, ale jeho samotného. Tehdy jsem prožil šok. Zjištění, že se peru se samotným Bohem, bylo dost hrozné. Tehdy jsem před Bohem padl na zem a prosil o odpuštění. A Bůh znovu řekl, že mi dává oblast, abych ji pro něj vedl… Neuplynuly dva měsíce a zazvonil telefon. Na jeho druhém konci byl bratr biskup a velice opatrně mi sdělil, že by byl rád, kdybych přijel do Kolína. Hned jsem věděl, o co jde. Bratr biskup chodil kolem problému zdaleka a zeširoka. Evidentně i on měl obavu z mé reakce. Když už jsem se nemohl zdržet úsměvu, řekl jsem: „Mluv rovnou bratře, Bůh se mnou mluvil." Bratr biskup si viditelně oddechl a sdělil mi, že k němu Pán mluvil a že bych měl být seniorem v oblasti“[220].
Petr Kmet sdělil, že zpočátku míval se Sedláčkem problém a chápal jej jako tvrdého člověka do doby, než byl svědkem, jak se upřímně pere se svojí povahou a jak silně kriticky sám vůči sobě vystupoval. Rovněž Michal Beran svědčil o tom, jak dokázal být Sedláček sám vůči sobě tvrdý až nelítostný a jak dokázal otevřeně a veřejně přiznávat svoje vlastní chyby a selhání[221].
Ke společenství patří dvě misijní stanice v Milovicích a Jablonci nad Nisou, a tři diaspory v Čelákovicích, Sadské a Plané nad Lužnicí. Sbor je rozdělen do šesti domácích skupinek, které se schází pravidelně každý týden[222]. Dodnes zde funguje Klub dobré zprávy, který pořádá např. orientační běhy a tábory[223].
Bydliště pastora sboru
Oldřichovice
V roce 1971 se v mládeži SCEAV v Oldřichovicích obrátil pozdější pastor sboru Pavel Motyka (1954). Poté, co narukoval a vrátil se z vojenské služby, zjistil, že z původní mládeže už zbyli jen tři lidé[224]. Tito začali, jako dříve, pořádat stanové tábory a pracovat mezi mladými lidmi s důrazem na znovuzrození. Motyka mnoho let mládež vedl, později sloužil slovem a jeho manželka Emílie sloužila dětem na nedělní besídce[225]. V roce 1986 se jeden člen mládeže setkal s letničními a prožil křest v Duchu svatém. Po určitém čase a po osobních věroučných bojích se Motyka nechal pokřtít vodou s očekáváním křtu Duchem, který se však neprojevil. To jej na čas uvrhlo do zmatků. Za tři dny se ale u Motyky projevil dar jazyků, což si vyložil jako potvrzení správnosti vodního křtu ponořením. V té době byl již členem staršovstva hnutí Misie, které mělo v rámci církve svoji strukturu, a stal se zde kamenem úrazu. V rámci Misie se stoupenci letniční zkušenosti začali scházet po domech, kde se někteří nechávali pokřtít ponořením, a následně prožívali i křest v Duchu[226]. Nakonec byli staršovstvem sboru vyzváni, aby se podřídili luteránské věrouce. Neuznávali však křest novorozenců, a proto celá skupina v roce 1992 opustila SCEAV[227]. Motyka tuto dobu popsal následovně:
„Na skupinkách mnozí činili pokání, obraceli se ke Kristu a prožívali jsme zkušenost vyzbrojení mocí z výsosti skrze Ducha svatého. I přes snahu zůstat ve své církvi (SCEAV) kde jsme vyrostli, chtěli pracovat a měli hodně přátel, se napětí stupňovalo proti charismatickému probuzení, což přinášelo napětí a rozruch ve sboru. Naše touha po duchovních věcech a rozhodnutí poslouchat více Boží Slovo než církevní tradice se většinou setkávala s nepochopením. Protože jsme nechtěli bořit, ale budovat, nezbylo nám než ukončit členství v evangelické církvi a dále pracovat samostatně“[228].
Koncem roku 1991 odešla ze SCEAV Oldřichovice první skupinka a začátkem roku 1992 druhá. Nejdříve uvažovali o vytvoření vlastního sboru, přičemž Motyka na základě textu: „A ty nyní jdi a veď lid, jak jsem ti řekl. Hle, můj posel půjde před tebou.“ (Ex 32, 34) prožil povolání do služby pastora. Členové skupiny zvažovali možnost připojení k CB nebo k AC a vstoupili do jednání s Rudolfem Bubikem s cílem vytvořit v rámci AC samostatný sbor. Nejdříve se stali stanicí sboru AC v Třinci a následně, v září 1992, byli ustanoveni samostatným sborem. Motyka se stal jeho prvním a Petr Walach (1960) druhým pastorem. V té době městský úřad nabídl CB v Oldřichovicích k odprodeji bývalou smuteční síň[229]. Jelikož se lidé z CB účastnili letničních skupinek, nabídli tuto budovu Motykovi s výhledem vybudovat společný sbor, k čemuž nakonec i došlo. Jelikož byl sbor tvořen převážně mladými lidmi, vyvstal problém, jak budovu, přestože jim byla nabídnuta za zlomek ceny, zaplatit. Smlouvu proto podepsali ve víře.
Koncem roku 1992 měl již sbor AC v Oldřichovicích 30 členů a 11 dětí a v roce 1996, i po odchodu některých lidí do jiných společenství, zde zbylo 40 řádných členů a v roce 1997 přibyli další čtyři[230]. Sbor pokračoval v praxi domácích skupinek a byl velmi aktivní v práci Royal Rangers, která přesáhla do místní školy. Sbor v Oldřichovicích, jako mnohé jiné, si přivlastnil proroctví Davida Shermana, že se sbory zdesetinásobí, a Motyka nabyl přesvědčení, že Boží touhou je, aby jejich sbor měl 500 lidí, což činí 10 % Oldřichovic[231]. V roce 2007měl sbor 66 členů, 46 dětí a spolu s přáteli se blížil k 150[232].
Na podzim roku 2000 sbor uvažoval o koupi sousedního pozemku. Starší sboru, Bruno Heider (1957) „prožil vizi stavby“ dvou domů pro pěstounské rodiny, což předložil sborové radě k rozsouzení a sbor pozemek zakoupil. Rudolf Bubik však prorocky sdělil „Stavějte, ale ne teď.“ Sbor poslechl, ale založil Občanské sdružení Filadelfie - přístav Oldřichovice, kterému pozemek daroval a do projektu se přihlásila rodina Penkalových z Ostravy. Při přípravě stavby Motyka prožil, že se zde nemá fyzicky angažovat. Na jaře roku 2003 onemocněl a rok strávil na nemocenské. Ohledně Filadelfie „prožil slovo od Pána“:
„Vy pak budete nazýváni „Hospodinovi kněží”“, bude se vám říkat „Sluhové našeho Boha”. Budete užívat bohatství pronárodů a honosit se jejich slávou...“
a uviděl, že na projekt přispějí i nevěřící lidé. Sponzoři však nechtěli přispět, pokud neuvidí stavbu. V neděli 2. 5. 2004 pak na shromáždění uvěřil mladý člověk, který se nabídl, že jeho firma vykope základy a po výkopu zeminy odstartovala stavba domů a oslovení sponzoři začali přispívat[233].
Posláním sdružení je podpora náhradní rodinné péče, aby se co nejvíce dětí dostalo z dětských domovů a kojeneckých ústavů do pěstounských rodin, kde se jim dostane láskyplné péče i křesťanské výchovy. Dosud bylo postaveno 6 nových domů, ve kterých bydlí 6 pěstounských rodin a celkem 29 dětí. 22 z nich žilo ještě nedávno v některém z dětských domovů[234]. V roce 2017 se stal Walach prvním a Heider druhým pastorem.
Pavel Motyka je otcem tří dětí. Je vyučeným elektrikářem a pracoval v údržbě válcoven v Třineckých železárnách. Díky maturitní zkoušce z elektroniky a automatizace se po roce 1989 stal v železárnách mistrem. Poté, co prožil osobní povolání, byl v listopadu 1992 ustanoven pastorem a od dubna 1993 byl uvolněn na plný úvazek. Další známou osobou, pocházející z tohoto sboru, je národní velitel Royal Rangers Petr Walach, příznivce služby Reinharda Bonnkeho[235].
V současnosti, vedle Filadelfie a Royal Rangers, sbor rozvíjí službu nedělních besídek, mládeže, službu manželským párům, seniorům a nemocným[236]. Sbor nevykazuje stanice.
Středisko Filadelfie
Olomouc
Olomoucký sbor má své kořeny v obrácení kardiologa Aleše Navrátila (1960) a jeho ženy Dany, za kterou se modlila její teta, římskokatolická řádová sestra. Navrátil hledal smysl života ve východních filozofiích, zatímco jeho žena, doktorka přírodních věd a výzkumnice, byla ve styku s členkou AC ve Frýdku-Místku, která ji písemně směřovala ke Kristu. Nakonec oba manželé začali navštěvovat katechezi v římskokatolické farnosti. Během své prezenční vojenské služby v Kroměříži pak Navrátil začal navštěvovat baptistický sbor, zatímco se jeho manželka v Olomouci dostala do kontaktu s Rudolfem Bubikem, a uvěřila[237]. Po svém obrácení byli oba pozváni na dovolenou AC na Slovensko, kde byli pokřtěni vodou a Duchem, spolu s požehnáním do manželství. Po návratu shledali, že na dovolené spolu s nimi byli i dva lidé, kteří se hlásili k AC a spolu se skupinkou charismatiků se na radu Rudolfa Bubika začali společně scházet u Navrátilů, což umožňovalo větší kontrolu nad skupinou. Navrátilovi „byli rady poslušní“, čehož následkem se skupinka rozpadla a v roce 1986 z ní zůstali jen čtyři lidé[238]. Později byl Navrátil biskupem požádán, aby začal vést olomouckou stanici, o kterou se starali věřící z žukovského sboru.
I olomoucký sbor měl, stejně jako prakticky všechny sbory AC, prorocky zaslíbenou vizi růstu, jejíž část se naplnila vznikem sboru. Ten byl ustaven 4. listopadu 1991 a Navrátil se stal kazatelem jeho 34 členů[239]. Druhá část růstového proroctví v roce 1997 „teprve čekala na své naplnění v čase, který Bůh stanovil“[240]. Po roce 1991 začaly přibývat stanice. Jednou z nich bylo Valašské Meziříčí. Její vedoucí, Josef Hasmanda, navštěvoval Olomouc a již dříve byl pro Navrátila velkou autoritou, zejména v oblasti démonologie a exorcismu, a Navrátil sám se prohlásil Hasmandovým žákem[241]. Další stanicí byl Zábřeh na Moravě, Prostějov, později se přidala Litovel, Grygov, Šternberk a Určice. Když se od sboru oddělila stanice Zábřeh na Moravě, počet lidí klesl, ale v roce 1996 se sbor blížil 100 členné hranici a hodlal „jít ještě dál“[242]. Na jaře roku 1995 sloužili v Oloumoci manželé Angusovi[243] a v roce 1997 měl olomoucký sbor již 106 řádných členů[244]. Sbor od počátku podporoval akci hnutí Víry „Krmte hladové“ s odůvodněním, že o výsledcích mají - na rozdíl od odborných programů realizovaných pod záštitou naší církve - informace[245]. Sbor měl velmi dobré vztahy s KS, ROFC a s CČE, a protože Navrátilovi pocházeli z katolického prostředí, nebyla jim vzdálena ani římskokatolická církev[246]. Jeden bývalý člen k tomu ale uvedl:
„V době, kdy jsem tam byl já, tak vládla tvrdá protikatolická linie, dneska jim peníze od katolíků nevadí. Spoutávali ducha katolictví (ač pro to není v Bibli nikde pokyn, řekl bych, že je to i nebiblické chování) a najednou jim peníze nevadí? Měl jsem sto chutí napsat článek, že spoutali ducha katolictví a nakonec ho i podojili. [Zde je ale nutné dodat, že Navrátil nepatřil mezi stoupence církevních restitucí a svým názorem se dodnes netají]. Ale obávám se, že bych nejenom AC, ale vlastně všem křesťanům nepomohl, ale spíš uškodil“[247].
Dne 26. 3. Rada církve přijala žádost o výměnu obsazení úřadů 1. a 2. pastora sboru z důvodu uvedení Navrátila do úřadu zástupce biskupa pro oblast pastorace a vzdělávání[248] a dne 1. 4. 1996 se Navrátil stal namísto Milana Bubana zástupcem biskupa pro pastoraci, ovšem – jak se i později potvrdilo – šlo z Navrátilova pohledu jen o milník v nastoupené cestě:
„Již několik let vím, jakou cestou služby mne Bůh chce vést… Budu-li poslušný jeho vedení, naplní se jeho úmysly s mým životem. Přijetí úřadu zástupce biskupa je pro mne jeden z milníků této cesty“[249].
Prvním pastorem byl 26. 3. 1997 jmenován Svatopluk Dysmas (1960). Sbor zjevně inklinoval k prorokování. Navrátil obdržel proroctví o růstu sboru; věděl, že se stane zástupcem biskupa; druhý pastor, Svatopluk Dysmas, věděl, že se Navrátil stane druhým pastorem, aby měl více času na celocírkevní službu; a Navrátil rovněž věděl, že se Dysmas stane pastorem prvním. V roce 1997 měl sbor i „prorocky sloužící sestry“, u kterých se předpokládalo, že dorostou do prorockého úřadu. Sbor se později přiklonil k Torontskému požehnání a hostil tři argentinské revivalisty. V roce 2000 Sergia Scatagliniho a v roce 2001 Carlose Annacondiu a Guillerma Preina. Modlitební příprava resp. duchovní boj způsobil podle Navrátila i démonský útok na jeho manželku, která si prožila epizodu akutní, nekompenzované insomnie.
Navrátil později zastupoval biskupa v Ekumenické radě církví a často o sobě s nadsázkou prohlašoval, že je „poslušným nástrojem bratra biskupa“. Sám byl formálně k biskupovi zcela loajálním a uvedl jej dokonce jako hlavního autora své knihy „První kroky“, kde se laicky snažil definovat teologii AC. V roce 2003, po proběhlé krizi a zdravotní indispozici Rudolfa Bubika (více o tom v druhém dílu), se vedle Stanislava Bubika a Bohuslava Wojnara (kterého navrhli jiní) nabídl, že je ochoten převzít úřad biskupa církve. Všem těmto kandidátům, kteří nebyli šířeji chápáni jako řádní kandidáti, biskup sdělil, že mu Bůh ani jednoho z nich neukázal. Navrátilovi biskup později přestal důvěřovat, i když chtěl respektovat jeho povolání[250]. Tím v podstatě služební postup Navrátila skončil, i když v Radě církve nějakou dobu zastupoval Rudolfa Bubika i po jeho smrti a dodnes je členem Rady církve. V nultých a desátých letech se pak postupně v Olomouci zformovaly další dva sbory, takže nyní se mluví o třech sborech resp. skupinách. Jejich vývoj se jeví značně komplikovaný a nepřehledný.
Prvním sborem je původní Navrátilův sbor, který vede Svatopluk Dysmas a jeho zástupcem je Jiří Bartík (1974).
Druhým olomouckým sborem se stala původně stanice sboru AC Prostějov. Ten se pod vedením pastora Petra Němce od mateřského olomouckého sboru osamostatnil v roce 2001. Později do něj začali přecházet i někteří neprostějovští členové olomouckého sboru, jejichž důvodem byla mimo jiné nespokojenost s autoritativním vedením AC Olomouc. Z nich pak paradoxně vzniká stanice v Olomouci. Tu v roce 2009 spolu s celým prostějovským sborem přebírá jako administrátor Aleš Navrátil. Po konsolidaci prostějovské části sboru a postupném vzdalování obou jeho částí se ze stanice k 1. 1. 2018 stal druhý olomoucký sbor, v jehož čele stanul Aleš Navrátil jako pastor[251].Má dva zástupce, a to Pavla Bartíka (1965) a Jiřího Kuciána (1969), který je zároveň vedoucím stanice v Brně. Navrátilův sbor se nyní jmenuje Společenství na Cestě a čítá 31 dospělých členů a asi 10 dětí. Tento sbor převzal v Olomouci v roce 2010 i službu Royal Rangers. Celá tato anabáze, kde sbory mají stanice ve městech, kde již sbory existují, nasvědčuje tomu, že mezi vedoucími zřejmě nepanují ideální vztahy. Narušení „teritoriality“ svrchovaného území pastora bylo v devadesátých letech téměř nemyslitelné. Existence brněnské stanice se stala předmětem kritiky i nového seniora Jihomoravské oblasti, Karla Káni, který dokonce nesouhlasil, aby tento vedoucí stanice vystoupil na akci VOŠMT v roce 2020. Nicméně Navrátil se z popudu Rudolfa Bubika snažil o založení "nového" sbrou v Brně již v roce 2008 z důvodu, že brněnský sbor mnoho let ztrácel členy díky autoritativnímu vystupování svého pastora, kterého ovšem díky učení o delegované autoriě musel biskup z principu vždy podržet.
„Co se stalo mezi Navrátilovými na jedné straně a pastory Dysmasem a Bartíkem na straně druhé, bych ze svého zajisté zaujatého pohledu popsal takto: 1. pastor Dysmas chce mít všechno ve svém sboru pod kontrolou. Dokud byl Aleš zástupcem úřadujícího biskupa, tak pod tuto kontrolu nespadal. To se změnilo po volbě a následném nástupu biskupa Moldana. 2. expastor Navrátil jeho autoritu nerespektoval a myslel si, že vede sbor od desíti k pěti. 3. byl proto ze sboru, který zakládal, vyexpedován do Prostějova s holým zadkem. 4. pastoři Dysmas a Bartík mají lepší konexe nahoře, tak hlavně v prvních letech dělávali Navrátilům problémy. Současný stav (asi): pastor Navrátil si myslí, že mu bylo ukřivděno, a usmíření podmiňuje uznáním nespravedlnosti, omluvou a odškodněním. Pastoři Dysmas a Bartík si myslí, že je všechno v pořádku a chyba je na Alešově straně, že se s nimi nechce bavit. Ovečky jsou nešťastné. Co se týče restitucí: vedení AC1 je loajální vedení církve. Vedení je pro restituce, tak je vedení AC1 taky pro restituce. Demokratický centralismus. Vedení AC2 je u vedení v nemilosti, takže si může myslet stále totéž, co před lety. Má to ale zakázané říkat. Členové sboru mohou“[253].
Navrátil a Dysmas se nakonec na "Boží pokyn" podle stejného zdroje usmířili a v současné době se pravidelně scházejí ke společným modlitbám.
Původní a historicky první sbor v Olomouci má nyní okolo 100 členů[254]. Mezi jeho aktivity patří mezidenominační taneční skupina King's kids; "Miniandílci", což jest cvičení rodičů s dětmi; klub náctiletých, což jest setkání pro děti ve věku od 6 do 15 let, který se dělí na dva oddíly: oddíl mladších (6-9 let) a oddíl starších (10-15 let) a do roku 2010 Royal Rangers[255]. Sbor má aktuálně stanice v Bruntále a v Července.
Praha
Jelikož počátky sboru jsou již zdokumentovány v jiných pracích, zde budou zopakována v podstatě jen stručná data. Letniční sbor v Praze má relativně hluboké kořeny, sahající do počátku minulého století a byl spojen s dnešním sborem CB, někdejší Svobodné církve reformované (SCR) v Soukenické ulici. Skupinka křesťanů okolo bratří Františka a Rudolfa Sokolových se zde tehdy otevřela pro možnost praxe duchovních darů. Po vzniku letniční profilace v soukenickém sboru vznikl tábor příznivců a odpůrců zejména z řad vedoucích. Proto dne 15. 5. 1908 skupina letničně orientovaných členů odešla ze sboru a ustanovila náboženskou společnost pod názvem "Záchranný spolek Tábor", která se scházela po domech a byla v kontaktu s "Rozhodnými křesťany letničními" na Těšínsku. Vedoucím byl zvolen kazatel Novák, zatímco jeden z bratrů Sokolů odcestoval do Austrálie.
V roce 1920 byl (spolu se změnou názvu SCR na Jednotu českobratrskou - JČB) spolek na vlastní žádost přijat zpět jako samostatný sbor, ale boje tím neskončily. Po přijetí Berlínské deklarace z roku 1909, kaceřující letniční hnutí jako ďábelské, v roce 1923 skupina letničních odpůrců prosadila na žižkovské konferenci definitivní vyloučení sboru z církve. Ten se v té době scházel v Myslíkově ulici. Sbor ale nadále vyvíjel misijní činnost a pod vedením Františka Sokola se věnoval i sociální práci. Po Sokolově smrti se v roce 1940 ujal vedení sboru jeho bratr Rudolf a sbor se přestěhoval do Ječné ulice, přičemž členové se scházeli i v Úvalech a Černošicích, což pokračovalo i během protektorátu.
Po válce byly spolky novým církevním zákonem z roku 1951 zrušeny a spolek Tábor se v roce 1952 stal stanicí žižkovského sboru JČB. Jeho členové se začali ilegálně scházet po bytech, načež režim odpověděl perzekucí. V roce 1969 skupinu vedl kazatel Tefr, se kterým navázal kontakt Pavel Kocur (1939 – 2017), který se přistěhoval do Prahy ze Slovenska. V letech 1970 - 1973 se ke sboru začali přidávat další lidé. V roce 1974 se ve sboru dostalo sluchu proroctví o přicházejícím pronásledování a následně skončila pravidelná scházení. Někteří však usilovali o obnovu společných shromáždění, což podstatně podpořil i návštěvník z Litvy, povzbuzující sbor svými pravidelnějšími návštěvami. V té době byli ke službě vedení povoláni Pavel Kocur a Milan Liba. V roce 1977 navázali kontakt s těšínským a brněnským sborem a pod názvem Rozhodní křesťané letniční (RKL) společně zažádali o registraci a ilegálně ustanovili letniční denominaci[256].
Sbor se pravidelně scházel ve středu nebo ve čtvrtek, a v neděli pořádal bohoslužby v tzv. „schůzkových bytech“, což byla bydliště starších Pavla Kocura, Miloše Macha, Michala Berana a Stanislava Šplíchala, přičemž jejich mluvčím se stal Pavel Kocur. Počátkem 80. let sbor čítal přibližně 30 duší a v bytech se pravidelně setkávalo zhruba 10 osob; což vzbuzovalo neblahý zájem StB. Koncem roku 1984 se při sboru začala aktivovat mládež a StB zavedla signální svazek na Michala Berana, bývalého baleťáka, jehož životní příběh začal přitahovat mladé lidi, kteří se pravidelně každé pondělí scházeli v jeho „schůzkovém bytě“. Probuzení se projevilo i v návštěvnosti zhruba 30 – 50 osob středečních schůzek, konaných ve „schůzkovém bytě“ Machových a na nedělních shromážděních u Kocurových. Zde byly rozmístěny reproduktory, aby kázání mohla být přenášena do všech místností. Bohoslužby vedl Pavel Kocur nebo Václav Lamr, původně člen brněnského sboru. Společenství se účastnili i zahraniční studenti jako Henry Kashweka, který dal impulz k založení Vody života[257]. Podrobnější pojednání o vzniku Vody života je popsáno v článku Hnutí Víry v Čechách a na Slovensku (1987 - 2011).
Sbor, který se během své existence staral o mnoho stanic a diaspor, v roce 1995 jeho člen Kamil Hvolka charakterizoval jako menší společenství (čítal tehdy 66 členů), které má zdravé a pevné jádro, vzniklé přepalováním, „když odpadla struska“[258]. Struskou jsou zřejmě míněni křesťané, kteří sbor opustili. Ohledně této zkušenosti popsal Pavel Kocur svojí zkušenost s nesváry ve sboru:
„Ne vždycky jsme měli ve sboru jednomyslnost. Přicházely i roztržky a prožívali jsme mnoho bojů a bolestí. Mou chybou bývalo někdy to, (vzhledem k tomu, že jsem po dlouhý čas skoro celé břemeno sboru nesl sám), že jsem navrhoval do staršovstva bratra, který aspoň trochu duchovně dorostl nebo přišel z jiného sboru a zdál se vhodný do staršovstva. Jednou se stalo, že se to obrátilo proti mně a někteří bratři ze staršovstva usilovali o to, abych odstoupil. Myslel jsem si tehdy, že mají pravdu, neboť o to nejvíce usilovali především bratři, kteří měli vyšší vzdělání. Říkal jsem si, že se stáhnu do ústraní a přenechám vedení sboru jiným. Jenže Bůh ke mně tehdy opět zřetelně a jasně promluvil: "Proč dopouštíš ve svém srdci, že bys měl odejít ze služby, do které jsem tě povolal a postavil? Ty neodejdeš, odejdou ti, kteří se proti tobě postavili". Já jsem tenkrát zavolal: "Pane, všichni mají odejít?" Znovu odpověď: "Ano. Odejdou všichni, kteří se proti tobě postavili". K tomu skutečně po krátké době došlo“[259].
Sbor měl počátkem devadesátých let řadu misijních stanic a diaspor, např. v Kladně, v Podbořanech, v Nejdku u Karlových Varů a v Ústí nad Labem. Od počátků povolení AC se zaměřoval na diakonickou službu, zejména na práci ve věznicích a v domově důchodců. 21. 11. 1993 se sbor rozloučil se svým druhým kazatelem, Milanem Bubanem, který začal působit na kolínské biblické škole a do služby starších byli uvedeni Pavel Knob a Petr Sikora. Sbor věřil, ostatně jako prakticky každý letniční sbor, že je povolán „k velké žni ještě před příchodem Krista“[260].
Od 1. 3. 1995 vznikla pod vedením misionáře AoG v USA, Toma Loftona, kazatelská stanice, na jejímž vedení se podílel i Kamil Hvolka. Tato stanice vznikla jako výsledek misie mezi narkomany. Kazatelskou stanici v Podbořanech převzal Martin Huňát. Starším v Kladně pod vedením Milana Liby se později stal Rudolf Tesárek. Vedoucím stanice v Ústí nad Labem byl pověřen Štěpán Hlavsa, později i pastor pozdějšího sboru v Ústí nad Labem[261]. Kocur byl pastorem až do roku 2005, kdy jej v květnu vystřídal Pavel Knob, který po Bubanovi vykonával funkci druhého pastora. Od roku 2013 je pastorem Petr Sikora.
Pražský sbor měl v polovině 90. let dva starší a jen v Praze kolem 60 členů se čtyřmi domácími skupinkami a spolu s misijními stanicemi v Kladně a v Teplicích se k němu hlásilo asi 100 osob. Pod vedením druhého kazatele vznikla i evangelizační skupina a společenství dalo vzniknout dvěma hudebním uskupením, kam patří Oáza a Nová píseň, a dále dramatické a taneční skupině Odvas a Klubu Gedeon, který pracuje s dětmi. Členové se angažovali i v dětském domově v Klánovicích, v nemocnici, v domově důchodců a ve věznici[262]. V roce 2004 měl sbor již okolo 80 členů, se stanicemi přes 100, a přibyla mu další rusky mluvící stanice v Karlových Varech v počtu asi 20 lidí. Knob uvedl, že se jedná o ruské křesťany, kteří se znovuzrodili až na území České republiky a hledali církev, kam by se mohli zapojit. Další rusky mluvící stanice byla přímo v Praze pod vedením bratra Chechleva z Kazachstánu, který hledal letniční církev. Sbor se v té době zapojil i do akce Nový život a pořádal plošné promítání a roznos kazet s filmem Ježíš. Knob jako druhý pastor vedl i mládež, která se scházela v počtu do 15 účastníků[263].
Knob se v roce 2013 stal pastorem dalšího nového pražského sboru „Dobrá zpráva“ a jeho žena mu dělá, spolu s Radkem Hejretem, který odešel z Kladna, zástupce. Specifikem tohoto sboru je pořádání "zážitkových" svateb nejen pro věřící. Aby mohli pastoři v AC oddávat nevěřící a pořádat pro ně církevní svatby (v čemž někteří vidí způsob evangelizace), došlo v roce 2018 i ke změně Ústavy AC. Na webových stránkách sboru Dobrá zpráva je proto možné se dočíst:
„Přejete si prožít svůj den D přesně podle Vašich představ? Připadají Vám obřady na úřadech strohé a neosobní? Chcete si zvolit místo a čas obřadu podle svého přání? Pokud ano, Apoštolská církev - sbor Dobrá zpráva Vám nabízí uspořádání svatby podle individuality snoubenců. Z moudrosti Šalamouna víme, že trojitý provázek se těžko přetrhne. To je pevné pouto mezi Bohem, mužem a ženou. Pastor sboru pan Pavel Knob je státem certifikovaný oddávající, mající dlouholetou zkušenost v této oblasti. Obřad je pod jeho vedením nezapomenutelným osobním zážitkem. Součástí svatebního obřadu může být i požehnání novomanželům do jejich společného života“[264]..
Život víry dlouholetého pastora, Pavla Kocura, je popsán v autobiografickém samizdatu pod názvem „Příběh naplněného života aneb počátky Apoštolské církve v Praze“. Kocur pochází z východního Slovenska. Jeho tatínek byl kostelníkem v římskokatolickém a později pravoslavném kostele. Jeho manželka byla členkou CB. Když ji Kocur požádal o ruku, měla podmínku: Kocur se musí obrátit k Bohu. Když se oba manželé později přestěhovali do Prahy, kde bydleli nejprve v podnájmu, a poté v boudě lokomotivového depa, zajímala ale Kocura spíše hospoda než kostel. Manželku před sekularizací ochránila jen zkušenost křtu v Duchu svatém, kterou prožila v „troskách“ bývalého pražského letničního sboru. Pro návštěvy této skupinky zlákala i Kocura, kterému se kázání v CB zdála příliš intelektuální a nerozuměl jim. Při cestě na východní Slovensko u svých rodičů navštívil vesnické shromáždění, kam se z Polska a z Ukrajiny dostalo učení o křtu Duchem. Po dvou týdnech scházení a modlitbách začali shromáždění mluvit jazyky. Kocur při návštěvě uslyšel vnitřní hlas: „Tito lidé skutečně rozmlouvají s Bohem“. Zaznělo zde i proroctví pro Kocurův dům, že čtyři lidé budou odděleni ke službě Bohu. V domě bydlela Kocurova sestra Maria a její synové Milan Liba a další dva, kteří se stali pastory v Košicích. V té době však teprve dokončovali učiliště. Poté Kocur prožil následující zkušenost:
„Když se modlili, hlas uvnitř mi řekl. „Ty jsi skutečně Bůh živý a přítomný na tomto místě“. Když jsem to vyslovil, zatřáslo to se mnou, jako bych se dotknul elektrického proudu. Protože dost často fušuji do elektriky, pecku elektrikou jsem několikrát dostal. Podobně to mnou zatřáslo i v tu chvíli a řekl jsem si: „Až se vrátím do Prahy, překvapím svou ženu tím, že jí řeknu: ´Půjdeme na kolena´“ Často smutně říkala, jak je to dobré, když se manželé spolu modlí na kolenou“[265].
V pražské letniční skupině Kocur zatoužil rovněž po křtu v Duchu, ale bál se o to požádat. Nicméně byl jednou ženou, která tuto zkušenost právě prožila, vyzván k modlitbě, a poté byl ostatními ujištěn, že Ducha přijal i on. Kocur však prožil jen hluboký pokoj bez vnějších projevů. Když později „prožíval muka“, že nemluví jazyky, jedna slepá sestra, která byla uznána za prorokyni, si toho vnitřním zrakem všimla a vyzvala k modlitbě za něho. Poté Kocur řekl jediné slovo, které si pak celou noc ve službě na lokomotivě opakoval. Ráno již plynule mluvil jazyky. Nakonec byl nemluvný a těžce se vyjadřující Kocur Bohem veden k tomu, aby se stal vedoucím skupiny, čemuž dlouho vnitřně odolával. Přesvědčilo jej až další prorocké slovo, v němž byl vyzván vést stádo. Nakonec vedl skupinu 15 let při zaměstnání a od 1. 5. 1990 dalších 15 let již vedl sbor na plný úvazek[266]. Buban Kocura charakterizoval jako člověka prosté víry a psychické odolnosti[267].
Pražský sbor, nyní vedený Sikorou, vykazuje stanici v Kladně, ačkoliv je zde registrován samostatný sbor.
Pavel Knob oddává svatebčany
Praha Maranatha
Počátek společenství se datuje v období služby Thomase Loftona, misionáře Assemblies of God z USA, ve sboru AC Praha. Ten spolu s Kamilem Hvolkou, členem ze stejného sboru, navštěvoval školy s evangelizačním programem "Dětská ulice". Od jara roku 1995 začal Lofton spolupracovat s dalšími křesťany v nadaci Teen Challenge; otevřeli kavárnu a od března kázali evangelium mezi narkomany, bezdomovci a před rockovými kluby, kde rozdávali kávu a čaj. V roce 1995 začal Lofton samostatně pracovat s cílem založit nový sbor v Praze, kde by bylo možné se postarat o ty, kdo se právě obraceli[268]. Hvolka uvedl, že přijal od Hospodina břemeno za konkrétní místo v Praze o rozloze 5 x 5 km, které se rozkládá na ploše od Hradčan k Václavskému náměstí, přes Smíchov zpět k Hradu. Začal pak poslušně místo obcházet a tvrdil, že obdržel proroctví od Hospodina, který mu řekl: „Já jsem Hospodin, já budu vyvýšen v tomto městě a tady bude stát můj strážce“[269]! Toto území bylo postupně, skrze modlitební obchůzky, obsazeno:
„Nejprve byly obsazeny rohy a nakonec uzavřen celý čtverec. Tyto přímluvy trvaly několik měsíců, ve kterých přicházela radost i protivenství. Pamatuji si, když jsem se měl modlit za poslední část, pociťoval jsem velkou bázeň a neklid kolem sebe. Nedaleko místa, kde jsem se měl modlit, srazilo auto muže. Rozběhl jsem se tam a vzpomínal, jak jsem získal osvědčení ošetřovatele na LBA. Vzkládal jsem ruce na toho muže a potom i na řidičku, která byla v šoku, i na jejího syna, který měl rakovinu. Po příjezdu záchranky jsem mohl v pokoji odejít k modlitbám, oslavovat Pána a chválit jeho vládu a moc. V těchto dnech se modlitebníci schází každé ráno v 7 hodin vždy od pondělí do pátku postupně na Hradčanech, Václavském náměstí, Vyšehradě, Smíchově a uprostřed, kde se schází i sbor na nedělní bohoslužby… Dané zaslíbení je, že Hospodin tímto územím zatřese a že jeho lid tam bude chválit jméno Páně na svědectví všem“[270].
Hvolka se ze spolupráce s Loftonem ztratil v roce 1995 s tím, že hledá a neví, co po něm Pán chce. Od dubna 1995 začal Lofton spolupracovat s Jiřím Serbusem (1967), který přišel z Lysé nad Labem, a s Jaroslavem Šípem, pocházejícím z Varnsdorfu. Pořádali shromáždění v budově YMCA na Poříčí, kde jako dvě rodiny začínali zakládat nový sbor. Začátky byly tvrdé a stalo se, že jednu neděli Lofton kázal a Serbus seděl jako jediný posluchač v sále. Další neděli se to opakovalo s tím, že kázal Serbus a posluchačem byl Lofton. Jejich manželky byly mezi tím s dětmi na besídce. Každý pátek od půlnoci do rána pak oba rozdávali před klubem Bunkr na Praze 1 kávu a buchtičky s tvarohem. Když lidé „vylezli z podzemí“ a oni jim ve 4 hodiny ráno nabídli „kávu, buchtičku a evangelium“, byli v šoku. Dále oba společně chodili do heroinových doupat, mezi bezdomovce a byli svědky mnoha duchovních konfrontací. V průběhu léta 1995 se k nim připojili manželé Jaroslav a Blanka Šípovi, přičemž Jaroslav byl od počátku členem staršovstva a Blanka byla placenou Loftonovou sekretářkou. Začátkem září byl do všech sborů AC rozeslán dopis s prosbou o modlitby za evangelizační kampaň ve spolupráci se studenty Letniční biblické akademie v Kolíně, která se konala ve dnech 1. až 8. října 1995 v sále Slovanského domu v Praze 1. Zde se nakonec několik lidí obrátilo. Od prosince pak ve Slovanském domě a později v budově YMCA probíhala i nedělní shromáždění.
Po deseti měsících práce na ulici byl dne 21. ledna 1996 biskupem Rudolfem Bubikem a pastorem pražského sboru Pavlem Kocurem ustanoven 2. sbor AC v Praze se jménem Maranatha. Jeho pastorem se stal Tom Lofton. V březnovém čísle Života v Kristu roku 1996 vyšel článek od Jiřího Serbuse, kde se psalo, že „nikdo z bratrů starších nemá Boží povolání k úřadu pastora, proto s jedním bratrem z jiného sboru AC zvažujeme tuto možnost na modlitbách“[271]. Tímto mužem byl Jiří Hodničák, druhý pastor sboru AC ve Varnsdorfu. V létě roku 1996 odletěl Lofton se svou rodinou na jeden rok zpět do USA a novým pastorem se stal Hodničák.
Jiří Hodničák byl původně nevěřící člověk, který začal hledat Boha poté, kdy jej po dvou letech soužití opustila partnerka Lenka. Nakonec ale on i jeho družka uvěřili a dali se opět dohromady. Na podzim 1990 poznali Martina Moldana, do jehož společenství začali chodit a nakonec se vzali. Hodničák, i první pastor Martin Moldan, později prožívali, že pro Hodničáka brzy nastane čas pro jeho samostatnou službu. V roce 1995 se Hodničák poprvé od rodiny Šípových dozvěděl o Loftonově evangelizaci v pražských ulicích a ve Slovanském domě. Šípovi pocházeli ze stejného sboru a byli s Loftonem v kontaktu. Při jednom telefonickém hovoru Blanka Šípová položila Hodničákovi otázku, k jaké službě vidí své povolání? Dále mu sdělila, že se za něho 30 dní s Loftonem modlí a že se Lofton chystá navštívit varndsdorfský sbor a Hodničákovu rodinu. Hodničák v té době pracoval ve strojírenském závodě a toužil po práci duchovního na plný úvazek. Přijal od Boha ujištění, že se 6. prosince 1995 od Loftona dozví více. Tehdy také dostal nabídku být druhým pastorem vznikajícího sboru v Praze, ale nechtělo se mu stěhovat do Prahy. Nakonec poznal, že se jedná o Boží vůli pro jeho život a od prosince se účastnil shromáždění ve Slovanském domě a později v YMCA, kde začal i kázat. V červnu 1996 se přestěhoval do Prahy, kde se po Loftonovi stal pastorem sboru. Společenství bylo od svého počátku zaměřeno na službu narkomanům a alkoholikům[272]. Počátkem roku 1997 již čítalo 21 stálých členů a asi 8 uchazečů, ale návštěvnost bohoslužeb byla mnohem větší. Byly v něm i tři rodiny misionářů z Assemblies of God. Ve sboru se od roku 1996 konaly každý den od pondělka do pátku modlitby, přičemž v pondělí se začínalo v 6,30 za každého počasí na Kampě pod stromem a od úterka do pátku od 6,00 do 8,00 ve sborové kanceláři na Vinohradech.
Po Loftonově návratu z USA, kde rovněž doprovázel biskupa při jeho návštěvě probuzení v Pensacole, kterému se zde otevřel, začaly mezi Loftonem a Hodničákem vleklé spory. Podle Serbuse „Tom se vrátil jako jiný člověk“. Před svým odletem do USA bydlel v bytě, ale po svém návratu si pronajal obrovskou luxusní vilu, ale s vedoucími si již nerozuměl. Toužil neustále evangelizovat, „měl srdce pro ztracené“, ale nedokázal se s Hodničákem shodnout na sborové koncepci. Tyto rozpory vyvrcholily počátkem roku 1998. Všichni uznávali a respektovali Loftonovo obdarování a povolání evangelisty, nicméně Hodničákovou prioritou nyní byla pastorační péče o nově obrácené. Lofton podle Serbuse nedokázal pochopit, že již není pastorem a neustále chtěl sbor strhávat do misie a evangelizace, což způsobovalo nerovnováhu ve směřování sboru. Když se v dubnu 1998 stav vyhrotil, hledali starší – ostatně jako starší z jiných sborů v podobných situacích (viz Brno, Znojmo apod.) - pomoc u biskupa církve, kterého se v Kolíně rozhodli navštívit. Biskup potvrdil status quo s tím, že Hodničák je pastorem, Serbus druhým pastorem a Lofton starším a všichni se musí „nějak domluvit“. Po tomto výroku měl Lofton prohlásit, že pokud Hodničák jako pastor ve sboru Maranatha setrvá, on se vrátí do USA. Hned příští neděli 26. 4. 1998 biskup Hodničáka odvolal a pastorem byl znovu ustanoven Tom Loftom. Z postu druhého pastora byl odvolán i Serbus, který celou situaci komentoval následovně:
„Bratr biskup v naprostém rozporu se všemi řády a ústavou odvolal našeho pastora a dosadil tam bratra, který k tomu neměl povolání. Jednalo se jen o materiální prospěch ze strany AoG, kdy bratr z USA řekl: buď budu pastorem já, nebo se vrátím do USA a bude konec. A bylo po našem pastorovi a požehnání ve sboru. Seděl jsem po celou dobu vedle v křesle a nevěřil svým vlastním uším... A z kina pro 200 lidí, kdy se nás scházelo tak 100 až 130, se shromko přesunulo do místnosti pro 25 lidí, kde se schází až do dnešní doby“[273].
Serbus s Hodničákem dostali možnost sloužit v jakémkoliv jiném sboru AC, kde bylo momentálně místo. Tuto možnost Serbus vzhledem ke své rodině a dalším okolnostech odmítl, neboť si byl vědom, že tato situace se může kdekoliv zopakovat. Hodničák, jak se opakovaně stávalo i v dalších sborech AC, po svém odvolání odešel s částí sboru do KS. Serbus pak sbor Maranatha opustil a jako řadový člen začal navštěvovat sbor Pavla Kocura. Dnes slouží jako kazatel sboru CB v Mladé Boleslavi.
Tom Lofton byl americkým misionářem a Praha byla jeho první destinací. V USA měl za sebou službu v organizaci Teen Challenge a osobně se znal s Davidem Wilkersonem. Když přišel do Prahy, popsal, že byl z ničeho nic napaden neznámým mužem, čímž mu měl satan naznačit, že ví, kdo je[274]. Protože byl obdivovatelem a znalcem country hudby, dostal dokonce v rádiu možnost mít svůj vlastní pořad o americké lidové hudbě, který používal k evangelizacím. Lofton byl původně konzervativním letničním křesťanem, který odmítal Torontské požehnání. Když v roce 1997 provázel jako tlumočník Rudolfa Bubika do Pensacoly, kde biskup zatoužil zakusit probuzení, zprostředkoval mu Lofton nejprve setkání v New Yorku s Davidem Wilkersonem, který Bubika napomenul a před Pensacolou varoval. Podle Bubika měl Lofton prohlásit, že nikomu v Pensacole nedovolí, aby na něho vkládal ruce. Později však Bubik Loftona spatřil, jak v celé své dálce cca dvou metrů ležel na podlaze pod Boží mocí, „sražen Duchem“. Loftonova proměna pak byla zřejmě velká, čemuž může napovídat i Serbusovo svědectví, a jeho chování se zřejmě, stejně jako Bubikovo, změnilo. Původně kritický Lofton pak na konferenci ve Zlíně s Claudio Freidzonem svědčil, jako ho Bůh donutil se této konference zúčastnit: „Tome, ale ty musíš jet“, křičel doslova do mikrofonu[275]. Později si i sám biskup na dřívější Loftonovo lehkovážné chování stěžoval[276]. Lofton byl pastorem do 30. 9. 2008. Podle posledních informací se Lofton později rozvedl a jeho bývalá žena Lois se už znovu vdala[277]. Lofton měl nějaký čas v Praze žít světským životem a podle svědectví některých pražských křesťanů využíval vše, co život ve velkoměstě nabízel.
Po definitivním odjezdu Loftona do USA se stal pastorem v podstatě již stagnujícího sboru Michal Beran. Druhým pastorem byl až do roku 2017 Jaroslav Šíp a v současnosti je toto místo neobsazeno. Beranovou vizí již není práce s bývalými narkomany, což bylo původní poslání sboru, ale sám Beran cítil povolání k službě těm, kteří prožili ve svém životě víry ztroskotání. Sbor neinzeruje na svých stránkách žádné zvláštní aktivity. Vykazuje ale celkem tři pražské stanice, a to japonsky mluvící a dvě ukrajinsky mluvící.
Současný pastor sboru Michal Beran
Prostějov
Ačkoliv sbor v Prostějově byl ustaven až v roce 2001, historie tohoho společenství je starší. Jeho vznik je již zmíněn v popisu historie olomouckého sboru, přesto bude jeho historie krátce zmíněna i v této samostatné kapitole. Prostějovský sbor vznikl jako stanice AC Olomouc. V roce 1994 přišel do olomouckého sboru Petr Němec (1958) se svojí manželkou. Kromě Aleše Navrátila zde nikoho neznal, ale zaslechl Boží hlas, který mu sdělil numerologické proroctví, že ve svých 43 letech se stanou 33. sborem AC. Tehdy v Prostějově, v rodině Pluskalových, vyučoval Aleš Navrátil ze své publikace „První kroky“. Skupinky se účastnili ještě další dva mladíci a Petr Němec, který byl tři a půl roku křesťanem. Z vyučování měla vzniknout skupinka, ale tento plán se nezdařil. Pokračováním pak bylo setkávání v Určicích v rodině Rozehnalových, kde se Němec se zmíněnými mladíky domluvili na pravidelných setkáváních a Rozehnalovi vstoupili do olomouckého sboru. Následně vznikly další dvě skupinky v Prostějově a v Čechách pod Košířem. Nakonec se skupinka navrátila do Prostějova k Pluskalům. Ze skupinek vznikla stanice, která se k bohoslužbám začala scházet v prostějovském KaS centru.
7. října roku 2001 pak vznikl 33. sbor AC v Prostějově, jehož pastorem byl Němec ustanoven[278]. Sbor se až do roku 2007 scházel v KaS centru a od roku 2008 v Domě služeb v místní části Vrahovice, kde provozoval také Centrum na podporu cizinců. Němce v roce 2006 ve funkci pastora vystřídal Pavel Čep a toho zase v roce 2009 Aleš Navrátil jako administrátor pověřený řízením sboru. V roce 2012 sbor zakoupil zchátralý dům organizace YMCA. Po opravách se z něj stalo sídlo sboru s názvem Multikulturní centrum Mozaika. Po konsolidaci prostějovské části sboru a postupném vzdalování obou jeho částí se olomoucká stanice k 1. 1. 2018 odděluje jako druhý olomoucký sbor a pastorem AC Prostějov se stává dosavadní starší Ondřej Kříž (1974). Aleš Navrátil zůstal jeho starším spolu s Pavlem Rozehnalem.
Sbor čítá 25 dospělých členů a asi 10 dětí a nevykazuje žádné stanice. Mezi jeho aktivity patří akce pro veřejnost v centru Mozaika, Kurzy Alfa, spolupracuje s Royal Rangers a s organizací Žebřík, což jest neziskové sdružení, jehož cílem je podpořit osoby ohrožené sociálním vyloučením a informovat společnost o křesťanských hodnotách[279]. 
Třinec
Kořeny sboru sahají do roku 1971 v Mostech u Jablunkova, kdy na návštěvu sboru CB ve slezském Hrádku zavítal Pavel Gabánek z Bratislavy. Gabánek přijel jako misijní pracovník a dvě členky sboru zaujal mluvením v jazycích[280]. Zpráva o Gabánkovi se rozšířila v Třineckých železárnách, kde se o tom dozvěděl i Stanislav Cichý (1948), který zde pracoval v oblasti zajišťování náhradních dílů a jako revizní technik těžkých stavebních strojů a se svojí manželkou navštěvovali SCEAV[281]. V této církvi však neměli s glossolálií dobrou zkušenost a Cichý byl proto nedůvěřivý. Byl ale získán Gabánkovým svědectvím víry o potřebě spásy a vyznávání hříchů a oba manželé opustili SCEAV a přibližně tři roky pořádali domácí shromáždění. Po čase se objevili další lidé, které přilákala praxe charismat, vodního křtu ponořením a křtu Duchem svatým.
Domácí shromáždění se rozrůstala včetně celonočních modliteb, kdy se zatemňovala okna a pouštělo rádio, aby shromáždění nebylo možné odposlouchávat ze strany StB. Pro vzrůstající nebezpečí, včetně vyhrožování zapálením domu, se shromáždění střídala v různých domácnostech a přesunovala blíže Třinci. Probíhala v Bystřici, ve Vendryni, v Konské, na Zaolší, ve Střitězi, Českém Těšíně, v Hrádku nad Olší a někdy i ve Stonavě. V té době začala navštěvovat shromáždění i rodina Walekova z Vendryně a její otec nabídl ke scházení horní podlaží rodinného domku, které v předstihu předělal ve víře, že se zde jednou budou scházet křesťané. Podle Cichého zde vzniklo „zdravé jádro sboru“[282]. Práce se v počátcích příliš nešířila, a proto na návštěvu přijížděli slovenští letniční, kteří místní povzbuzovali „slovem a proroctvím a modlitbou“[283].
Gabánek později zjistil, že se v Žukově rovněž schází skupina letničních křesťanů a na jeho popud došlo k setkání s Karlem Brózdou, kde Gabánek zjistil, že žukovští usilují o obnovu spolku Rozhodných křesťanů letničních. Traduje se, že v 80. letech, kdy byli žalářováni Bubik, Kotajný a Wojnar (otec pozdějšího kazatele Bohuslava Wojnara), přišli policisté hledat i účastníky shromáždění do Vendryně, kde právě probíhala ilegální bohoslužba. Hostující Pavel Gabánek měl vidění, jak se ke dveřím postavil anděl a svými křídly přikryl vchod. Policie je pak vskutku nenašla[284]. Vendryňský sbor, i když byl větší, se stal stanicí žukovského sboru. Po zapojení sborů v Praze a v Brně do snahy o dosažení registrace církve, se sbor ve Vendryni opět osamostatnil. Liturgie sboru byla typická po vzoru slovenských letničních. Bohoslužba neměla pevný řád, všichni se modlili společně nahlas, a pokud se chtěl někdo modlit zvášť, musel ostatní doslova překřičet. Modlitby v jazycích byly do roku 1985 doprovázeny výkladem. S cílem zavést do shromáždění řád, bylo ustaveno ilegální staršovstvo a ve službě slovem se během bohoslužby střídalo více kazatelů. Pastorem byl ustanoven Stanislav Cichý.
Když přibývalo lidí, sbor se od poloviny 80. let začal modlit za místnost v centru města[285]. Sboru však byla nabídnuta obřadní síň v Oldřichovicích, které se ve prospěch oldřichovické skupiny vzdal. V roce 1989 objevil v centru města na Smetanově ulici budovu na prodej, kterou zakoupil, zrekonstruoval a v roce 1990 i zprovoznil. Koupě domu je považována za nadpřirozenou. Mazurová ve své absolventské práci k tomu uvádí:
„Bůh měl tento dům ve svém plánu již dávno před jeho zakoupením. Už v r. 1983 nebo 1984 přijel jeden starší bratr z Bieszczad (Polsko), bratr Haltof, který po tom, co posloužil Slovem, měl vidění. Viděl uprostřed města Třince budovu, která má patřit vendryňskému sboru. Budovu poznají podle toho, že z protější strany uličky budou vycházet Romové. Když pak br. pastor s br. J. Konderlou přišli k tomu domu, uviděli, jak z protější budovy skutečně vycházejí Romové a jdou na hlavní silnici. Proroctví asi šest let staré se přesně naplnilo. Těsně před uzavřením kupní smlouvy přišla za br. pastorem sestra A. Turoňová. V noci měla sen, ve kterém jí Bůh ukázal konkrétní budovu a řekl, že tento dům bude patřit Božímu lidu. Když ji pak br. pastor zavedl na protější stranu dané ulice, pravdivost snu jednoznačně potvrdila“[286].
V domě se nacházela kancelář, místnost pro nedělní besídku, dorost a později i pro Royal Rangers. Sbor se často potýkal i s učiteli, kteří vnášeli cizorodá učení. Někteří návštěvníci ze Slovenska tvrdili, že Večeři Páně stačí přijímat pouze teoreticky, jiní z Čech popírali božství Ducha svatého. V roce 1990, vlivem misie hnutí Víry, ze sboru odešlo okolo 15 mladých lidí, kteří tvrdili, že křesťan nemůže být nemocný. Jejich odchod měl vyprovokovat i konzervatismus některých starších členů polské národnosti, kteří považovali národní zpěvník „Śpiewnik Pielgrzyma“ za jedinou přípustnou liturgii, na což mladí členové reagovali bezstarostným entuziasmem. V roce 1992 se někteří z mladých, kteří díky své radikalizaci opustili sbor, navrátili zpět. V roce 1993 byla ve sborovém domě otevřena kavárna „Oáza“ a v roce 1996 již modlitebna v domě nedostačovala a shromáždění se proto přesunula do kinosálu Kosmos, čímž skončily bilinguální (polské a české bohoslužby) a kázání probíhala jen v češtině. Když Cichý s obavami žádal v kině, zda by jim je pronajali k dopoledním scházením, dozvěděl se od zástupkyně vedoucí kina, že už na ně dávno čekají[287].
V polovině devadesátých let se rovněž Cichý dostal do televizního pořadu, na kterém jako konzultanti spolupracovali i mluvčí Společnosti pro studium sekt a nových náboženských hnutí (SSSNNS), jejíž protagonisté Zdeněk Vojtíšek a Tomáš Novotný byli k letničnímu hnutí (podle názoru autora) někdy až nadmíru kritičtí. Jednalo se o reportáž o bývalé člence sboru, která jednu nemocnou věřící ženu přesvědčila, aby si nechala zprůchodnit podvaz vejcovodů, jelikož se jí tak prý ďábel snaží učinit neplodnou. V pořadu byl rozhovor s Cichým a s Rudolfem Bubikem, z jehož rozhovoru byly odvysílány jen dvě věty. Bubik svědčil, že od Cicheho dostal avízo, že se něco chystá, a proto na reportéry, kteří zpočátku vůbec nesdělili, o čem chtějí s biskupem mluvit, „uhodil“, a teprve poté se dozvěděl pravý důvod jejich návštěvy[288]. Pořad pro svoji manipulativnost - jelikož se AC ústy obou představitelů od tohoto činu distancovala a navíc se jednalo o již v té době bývalou členku - byl odsouzen nejen v AC, ale například i mezi členy CB. Na druhou stranu nebyla to zřejmě SSSNNS, která by celý pořad zrežírovala ani iniciovala. Pořad pak vedl i k pobídce radikálnějšího uplatňování autority a kázně k „problémovým“ členům AC.
Cichý rovněž v roce 1996 referoval o sborové krizi, kterou nijak blíže nespecifikoval, avšak uvedl, že někteří odešli ze staršovstva, a to včetně druhého pastora, který rezignoval. Tito lidé podle něho „byli, jsou a budou požehnáním pro sbor“[289]. Ve stejném roce prožil i sám Cichý zkušenost, kterou nazval zkouškou víry. Na shromáždění severomoravské oblasti Cichý pocítil, že má mluvit o tom, že nestačí, aby člověk znal Ježíše Krista jen z vyprávění ostatních a žít z víry například známých evangelistů, ale že musí mít „osobní zkušenost víry s Bohem“. Pokud nebudou zkušenost mít, neobstojí ve zkouškách, které přijdou. Cichý dále uvádí:
„Když jsem to dořekl, zpovzdálí za mnou jsem zaslechl hlas: „Ty budeš první, koho si vyzkouším.“ Řekl jsem: „Jestli je to, Pane, tvůj hlas, tak ty nedáváš zkoušky nad lidské síly“. Uběhlo pár měsíců a náš syn Aleš tolik onemocněl, že jsem ho musel s bolestmi hlavy a závratěmi odvést do třinecké nemocnice. Nikdo pořádně nevěděl, co mu vlastně je. Druhý den ho převezli do fakultní nemocnice v Ostravě. Prodělal tam dvě těžké operace. První byla operace hlavy, podruhé to byla operace ucha. Při té první říkali, že se jednalo o záchranu života, protože hnis, který vznikl ze zánětu středního ucha, se začal shromažďovat v blízkosti malého mozku. Celá naše rodina bojovala na modlitbách dlouhé minuty, hodiny a dny, aby Bůh zachránil našeho syna… po druhé operaci nám sdělili, že museli vyoperovat celé vnitřní sluchové ústrojí. Vzápětí nám byla primářem sdělena zpráva, že na toto ucho nebude nikdy slyšet… V těch dnech a týdnech jsme bojovali a prosili Pána Ježíše o skutečnou sílu a utvrzení ve víře. Pán zasáhl zvláštním způsobem. Když se Aleš vrátil z nemocnice, sluch operovaného ucha byl skoro totožný se sluchem, který byl před tím, než do nemocnice odešel“[290].
V září 1999 se vlivem otevření Torontskému požehnání sbor podílel na evangelizaci Impresionante a v březnu 2000 na satelitní evangelizaci přenosem ProChrist. Sbor v té době podporoval misionářku Katku Žurkovou v Tanzánii a pomáhal organizaci Teen Challenge, podporoval misii na Ukrajině nebo studenty na VOŠMT. Druhý pastor Slavomír Raszka sloužil ve věznici na Mírově. V roce 2000 měl sbor 110 členů a sborová mládež dosáhla počtu okolo 30 účastníků[291]. Ve sboru, ostatně jako i v ostatních sborech AC, přetrvává zaslíbení, že Pán chce do jejich sboru povolat mnohem více lidí[292].
Stanislav Cichý byl pastorem sboru do roku 2014, kdy jej nahradil Bogdan Cichý. Do roku 2010 byl druhým pastorem Jaromír Bílý (1963), kdy jej nahradil Bogdan Cichý (1975) a v roce 2015 pak Jan Měrka (1984). Sbor má v současné době stanice v Hrádku a v Novém Jičíně.
Uherský Brod
Počátky sboru v Uherském Brodě sahají do šedesátých let minulého století, kdy skupinka lidí z JB prožila zkušenost s Duchem svatým. Přes útlak a pronásledování ze strany tehdejšího režimu se na konci roku 1988 zformovalo jádro 10 lidí, kteří vytvořili budoucí základ sboru AC[293]. Tento sbor se nerozlučně pojí se jménem Pavla Čepa (1950), který pochází z KřSb, kde působil jako kazatel. Čep se okolo roku 1973 začal setkávat s letničními ve Zlíně a v Brně, a později se v jeho domácnosti začala formovat skupina lidí, která se rozrůstala o nové konvertity. Tito lidé se stali součástí letničního sboru v Brně jako stanice v Nivnici, kam brněnští dojížděli vyučovat[294]. Rok 1987 Čep popsal jako dobu, kdy pocítil úzkost o svoji záchranu a prožil osvobození od tajné závislosti na alkoholu. Od roku 1989 do roku 1991 se v Uherském Brodu začalo formovat nové společenství lidí, které působilo pod záštitou brněnského sboru, pořádalo pouliční evangelizace a 1. dubna 1991 byl v Uherském Brodě ustaven samostatný sbor AC[295].
V roce 1992 vstoupil Čep do práce duchovního na plný úvazek a druhým pastorem byl jmenován Rostislav Šiška (1964)[296]. Sbor měl tehdy okolo 20 členů[297], ale již v roce 1996 i se stanicemi v Uherském Hradišti a ve Zlíně čítal 70 řádných členů a začal fungovat na skupinkovém principu. Stejně jako většina letničních sborů měl i tento prorocká zaslíbení, že zaplaví evangeliem Uherský Brod a jeho okolí[298]. V roce 1997 pak ve Zlíně vznikl samostatný sbor, kterého se Čep stal prvním a Jiří Turza (1941) druhým pastorem.
V roce 2003 Čep i se svojí manželkou Věrkou odešli sloužit do Kroměříže, prvním pastorem se stal Rostislav Šiška a druhým pastorem Marek Pinďák (1976)[299]. V roce 2005 měl sbor již 80 členů, asi 50 dětí a podle Šišky pracoval na území od Veselí nad Moravou, kde sousedil s hodonínským sborem, přes Uherské Hradiště až ke Slavičínu, kde sousedil se sborem z Valašského Meziříčí[300]. V roce 2006 spadaly pod sbor misijní stanice v Uherském Hradišti a v Kroměříži, diaspory v Luhačovicích, v Bojkovicích, ve Slavičíně a ve Veselí nad Moravou. V té době sbor navštěvovalo již více než 100 lidí z Uherského Brodu a okolních měst s vesnicemi[301]. V roce 2016 vznikl v Uherském Hradišti samostatný sbor, Šiška se stal jeho pastorem[302] a v Uherském Brodě byl vystřídán Pinďákem. Sbor v Uherském Hradišti vykazuje stanice v Bílovicích, Malenovicích u Zlína, a dokonce v mateřském Uherském Brodu, což je opět zvláštní, ale v současnosti nijak výjimečné. Druhým pastorem sboru v Uherském Brodu se stal na rok Pavel Čep. V současnosti sbor druhého pastora nemá. Mezi aktivity sboru spadají přednášky na školách s tématy sexuální prevence, holocaustu a antisemitismu[303].
Valašské Meziříčí
Historie sboru ve Valašském Meziříčí se pojí s osobou Josefa Hasmandy (1938), jenž v roce 1968 vstoupil do CASD, kde se později stal i laickým kazatelem. Původně chtěl být vysokým politickým funkcionářem, ale rok 1968 jeho cíle naboural. Jako první z rodiny začala adventistický sbor navštěvovat Hasmandova maminka a posléze i Hasmanda se svou ženou Evou. Celou rodinu již od počátku jejich adventistické anabáze pojí charismatická zkušenost, kdy jejich syn Tomáš (1967) prodělal vážný úraz. Eva Hasmandová se proto modlila, aby Bůh – pokud je a je dobrý - způsobil, aby Tomáš neměl žádné následky, k čemuž skutečně došlo. Od jistého adventisty pak Hasmanda obdržel knihu „Dýka a kříž“ a pocítil touhu po Duchu svatém. Nakonec nadchl i velkou část sboru a otevřeně se modlil za křest v Duchu svatém[304].
V této době se Hasmanda setkal i s charismatickými baptisty v Jablůnce, kde byl svědkem mluvení v jazycích s výkladem, a kteří byli pro svoji charismatickou orientaci vyloučeni z BJB[305]. Skrze jeho svědectví pak asi dvě třetiny adventistického sboru začaly rovněž jezdit do Jablůnky a zde Hasmanda přijal křest v Duchu svatém. Tato zkušenost zasáhla i Evu Hasmandovou a syny Ondřeje a Tomáše. V té době byl již Hasmanda studentem adventistického semináře. Vedoucí adventistů byli z Hasmandy upřímně nešťastní, kontrolovali charismatická soukromá setkání a tvrdili, že vše je z ďábla, protože tito lidé nezachovávají sobotu. V roce 1985 pak Hasmanda od adventistů i s rodinou odešel, jelikož již nevěřil adventisitickému učení, a začal se setkávat s Rudolfem Bubikem. Zpočátku tvořila společenství jen rodina Hasmandova. Následně vzniklo v jednom rodinném domku společenství, kde se scházela asi polovina adventistického sboru a přijímali vyučování skrze kazety od Hasmandova bratra ze zahraničí. Už jen obsah těchto kazet, jako „duchovní boj“ a „naše postavení v Kristu“ naznačují orientaci skupiny. Později se k rodinnému kruhu po bytech připojili další „Duchem křtění“ baptisté a adventisté a lidé pocházející z místních undergroundových skupin a středních škol[306]. Když jich bylo 35, rozhodli se požádat Ústřední radu starších AC o ustanovení sboru[307].
V roce 1990 došlo ve společenství k rozkolu mezi dvěma rodinami, kdy jedna toužila po růstu a druhá se obávala nových věcí, a v původní buňce, která se připojila k letniční církvi, zůstalo jen 8 lidí. Avšak za dva roky se sbor rozrostl na 70 dospělých a 30 dětí. Samostatný sbor byl ve Velkém Meziříčí ustanoven v roce 1991. I zde ovšem zapracovala mise inspirovaná charismatickým sborem v Uppsale a 30 lidí se oddělilo a založilo sbor SŽ. A to přesto, že Hasmanda měl k hnutí Víry vždy blízko a podle Rudolfa Bubika zde existovaly obavy o přílišné nasměrování tímto směrem[308]. Členové pak byli propuštěni s osobním požehnáním každého z nich.
Letniční sbor měl v roce 1993 okolo 50 členů a 30 dalších návštěvníků. Očekával však další růst. Hasmanda k tomu uvedl: „Nejsme s těmito počty spokojeni, očekáváme mocné vylití Ducha svatého a tím i duchovní populační explozi. Pro ni připravujeme pracovníky“[309]. Sbor měl v té době čtyři starší. Otce a syna, tj. Josefa a Tomáše Hasmandovi, Ladislava Vraje a Milana Bobka, který se staral o stanici Rožnov pod Radhoštěm, kde se v té době scházelo 25 členů.
Po celou dobu až do roku 1995 měl Josef Hasmanda civilní zaměstnání, protože nedůvěřoval Bohu, a proto placené místo druhého pastora nabídl svému synovi Tomášovi, původně ručnímu tkalci. Od srpna se pak prvním, placeným pastorem, stal i Josef Hasmanda. Od té doby je sbor znám jako sbor "otce a syna Hasmandových". Tomáš Hasmanda k tomu uvedl:
„Od samotných počátků sboru v roce 1985, kdy celý sbor byl jen táta, maminka, já a můj bratr, jsem vždy stál vedle svého otce. Byla to práce, kterou jsme dělali společně. Nešlo o pozice, ale o to, jaké Bůh dal obdarování, pomazání a dary taťkovi a mně. Táta mě učil a já jsem vedle něho měl prostor bezpečného růstu“[310].
Jakmile sbor narostl na 80 členů, Josef Hasmanda, na "Boží pokyn", začal budovat strukturu na základě kolínské konference s Wernerem Knieslem a vytvářel skupinkový sbor. Orientace na učitele hnutí Víry způsobila i zásadní změnu resp. prohloubení vize sboru. Na konferenci sboru Víry v Berlíně, kde tou dobou byli Petr Wenz a Yonggi Cho, měl Josef Hasmanda vidění, kde viděl hořet Valašské Meziříčí ohněm Ducha svatého. Poté byl přenesen na velikou louku, kde byl velký zástup lidí a kde mu Bůh řekl, že jsou to ti, „které jsem ti dal“. Hasmanda věří, že jeho sbor bude mít 28 000 lidí[311]a jeho syn prosí za modlitby, aby „sbor mohl být naplněn tisíci a tisíci lidmi, kteří budou milovat Ježíše“[312].
V této době Hasmandovi obdrželi i speciální zjevení ohledně organizace regionu. Začali prožívat, že Bůh chce udělat něco jiného, než aby existoval pouze jen sbor ve Valašském Meziříčí. Prožili, že Bůh chtěl, aby budovali regionální sbor, ačkoliv o ničem takovém nikdy neslyšeli. Měli proto pocit, že jsou „nějací divní“ a veřejně se o tom nešířili, „aby si lidé neklepali na čelo“. Později se „regionální sbor“ začal scházet v několika městech, jako je Valašské Meziříčí, Vsetín, Bystřice pod Hostýnem, Rožnov pod Radhoštěm, Odra, a byli zde i lidé z Přerova, Velkých Karlovic, Jablůnky, Horní Bečvy a Osíčka[313]. Na přelomu let 1997/98 měl sbor již 150 členů, neboť lidé, kteří odešli, se opět vrátili a v roce 2006 se scházelo 198 osob. Okolo roku 2004 došlo k prorockému zjevení, že má otec předat sbor svému synovi, který byl druhým pastorem, a v listopadu 2005, po čase příprav a jednání s vedoucími, bylo „dědické“ předání oznámeno sborovému shromáždění[314]. Tomáš Hasmanda se oficiálně stal pastorem sboru 8. 1. 2006 a druhým pastorem se stal Tomáš Galda (1978). Specifická struktura sboru a možná i specifické důrazy v učení vedly redaktora života Víry Tomáše Dittrich k tomu, že prohlásil:
„V rámci AC vznikla nejedna „ecclesia in ecclesiae“ (církvička v církvi, latinský termín známým z církevní historie – pozn red.). Vznikly tu některé skupiny, které si vytvořily vlastní vedení do určité míry nezávislá na ústředí církve. Mám na mysli evangelizačně velice aktivní sbor ve Valašském Meziříčí, některé sbory na severní Moravě, resp. Slezsku, a především Církev bez hranic (CHB)“[315].
Regionální uspořádání sboru se uskutečňuje například směřováním jednotlivých stanic a jejich personální správou až do fáze vzniku samostatného sboru. Svědčí o tom i vývoj stanice v Rožnově pod Radhoštěm, kam se přestěhoval původně člen havířovského sboru Roman Povala (1978). Ten přijal nabídku sboru ve Valašském Meziříčí sloužit jako evangelista ve městech, ve kterých sbor pracuje. Poté, během dvou a půl let, kdy se za Rožnov modlil, několikrát prožil, že jej Bůh volá do Rožnova, kde již byla skupina 8 – 10 lidí. Svůj prožitek nechal rozsoudit vedoucími sboru, kteří to po měsíci modliteb a zvažování potvrdili. Povala chtěl velký a levný byt v historické části centra města, kde by se mohlo scházet více lidí, který nakonec sehnal. Spolu s dalšími čtyřmi lidmi a se svojí manželkou vytvořili služební tým, který by naplnil danou vizi. Počátek služby byl věnován seznamování se s lidmi, navazováním kontaktů, modlitebním aktivitám a motivaci přivádět na skupinku nevěřící lidi. Náplň setkání popisuje Povala následovně:
„Máme lidi, kteří k nám chodí, jsou s námi, jsou to většinou muži, s nimi se snažím být. Pořádáme, říkáme tomu chlapské jízdy, a ty děláme např. na bowlingu. Teď se chystáme v lednu do tělocvičny, půjdeme hrát fotbal, jindy se třeba u nás díváme přes dataprojektor na nějaký zajímavý film, býváme spolu u kafe, někam si zajdeme a totéž mívají i děvčata. Když máme my chlapi setkání, tak ženy mají taky setkání, a tam taky vodí nevěřící kamarádky“[316].
Na školách se pak Povala věnoval přednáškám o drogové závislosti pod názvem „Život v závislosti“. Ačkoliv přednášky nesmějí vykazovat prvky náboženské agitace, osobní svědectví vysvobození ze závislosti díky Boží intervenci zde být obsaženo může. Poté, co v daném místě vznikne sbor se svým pastorem, plánuje se, že evangelista odejde na nové místo[317]. V roce 2014 vznikl ze stanice sbor s Povalou jako pastorem a od roku 2018 se jeho zástupcem stal René Tauber (1967).
Sbor ve Valašském Meziříčí dále touží uvolnit pomazání v oblasti uctívání, prorocké služby a modlitby, což chápe jako své specifické poslání. Strategie sboru spočívá ve snaze vybudovat ve městech kolem Valašského Meziříčí "silnou skupinu se silnými vedoucími, kteří mají stejnou vizi a stejný pohled do budoucnosti". Chtějí shromáždit "veškerý duchovní, duševní i materiální potenciál všech lidí"[318]. Dnes se sbor prezentuje jako „Valašský regionální sbor“ zahrnující společenství Valašské Meziříčí, Vsetín, Rožnov pod Radhoštěm a Bystřice pod Hostýnem, který se vykazuje aktivitami jako Royal Rangers a Most, což je aktivita fungující od roku 2000, která se věnuje mladým lidem ve věku 13 až 21 let a jejíž náplní jsou besedy na školách s obsahem prevence šikany, závislostí a antisemitismu a osobnostně růstové programy zahrnující kreativitu a temperament, dále víkendové pobyty, aktivity dle pohlaví, poradenství a zapojení v komunitním plánování města Valašské Meziříčí. Most má pomoci mladým lidem rozvíjet komplexně jejich osobnost, nalézat svůj osobní význam, porozumět křesťanským hodnotám a ztotožnit se s nimi, rozvíjet jejich talenty a individualitu a budovat zdravé vztahy mezi mladými lidmi navzájem. Poslední inzerovanou aktivitou je podpora Kosti Melnika a církve v Krivem Rogu na Ukrajině[319]. Sbor dnes nevykazuje žádné stanice.
Varnsdorf
Ve Varnsdorfu se v šedesátých letech scházela k modlitbám charismatická skupina křesťanů. Postupem času se obecenství z různých důvodů rozpadlo a zbyla zde jen malá skupinka, která za počátek sboru považuje rok 1982, kdy se v CB v Kutné Hoře před maturitní zkouškou obrátil Martin Moldan (1960)[320]. Ten po návratu do Varnsdorfu pracoval v TOS Varnsdorf, zapojil se do mládeže CČE a znal se i s podzemní letniční církví a jejím vedoucím Rudolfem Bubikem. Ačkoliv byla jeho zbožnost díky počátkům v CB evangelikální, aby nevystavoval své příbuzné perzekuci, navštěvoval evangelickou církev, jelikož jiný protestantský sbor se ve městě nenacházel. V roce 1988 se oženil, a protože toužil mít pro svoji rodinu živé obecenství, navázal kontakt s pražským sborem AC, jehož se stali s manželkou členy[321]. V jejich bytě se pak mimo jiné scházela i skupina asi 8 - 10 vojáků základní služby, kteří se o Moldanovi dozvěděli. Postupně se skupina konsolidovala a vytvořila stanici AC Praha[322]. Na jaře roku 1990 zde probíhala první větší evangelizační akce - videoprogram s mluveným slovem a písněmi. Po kázáních australského evangelisty hnutí Víry Steve Rydera se v Liberci obrátila skupina narkomanů z Varnsdorfu, kteří po několika měsících společenství opustili[323].
Skutečný zvrat nastal na podzim 1990, kdy se během řady týdnů obrátilo asi 20 - 30 lidí. V té době existovala ve Varnsdorfu kinokavárna, kde se scházela místní omladina, a kde se vedle typické mládežnické zábavy konaly i spiritistické seance. Náhle se však obrátil personál a kavárna se stala v podstatě neorganizovaným centrem evangelizace ve Varnsdorfu. Zde se obrátil i Radek Smetana (1970), pozdější druhý pastor. Ve městě se o kinokavárně začalo mluvit a kolovaly o ní různé zkazky. Jelikož byl Moldan známý jako věřící, spolupracovníci v TOS jej požádali, aby kinokavárnu navštívil a on tak učinil. Po společných modlitbách pak došlo k obrácení řady mladých lidí, kteří se později stali členy AC.
V roce 1991 na konferenci ve Švédsku prožil Moldan osobní povolání do služby, které se mu poté vícekrát potvrdilo. Když svoji touhu předložil Bubikovi, ten mu sdělil, že sice AC nemá finance, ale ať dá Moldan výpověď v zaměstnání, že mu plat sežene. Moldan se však tento krok víry obával učinit, a když měl Bubik peníze na jeho plat, mohl odejít ze zaměstnání jen v případě, že za sebe sežene náhradu. Během tří dnů, které na to měl, jej sám navštívil neznámý mladík, který se o Moldanově potřebě dozvěděl a nabídl se nastoupit na jeho místo. Samostatný sbor ve Varnsdorfu byl s počtem 27 převážně mladých lidí ustaven dne 20. 5. 1992 s Moldanem jako pastorem. Později se přidružila i řada lidí pokročilejšího věku[324].
V této době proběhlo i několik evangelizací, například dvoudenní akce Harvest 91, „Život 92“ s Erichem Theissem a později stan „Exploze 94“. Na evangelizaci s Theissem, která se konala 6. – 9. srpna 1992, se sbor dlouhodobě připravoval. Těsně před evangelizací uspořádal dva noční pochody kolem města, přičemž poprvé byly na každém z pěti kopců uspořádány modlitby a podruhé se procházelo městem s modlitebními zastávkami. Pak následovalo celosborové shromáždění přímluvných modliteb. V průběhu čtyř evangelizačních večerů se na výzvu k přijetí Krista rozhodlo reagovat asi 30 lidí, včetně rodičů některých členů sboru. Během evangelizací se stalo i několik zázračných událostí, které Moldan popsal slovy:
„Během všech čtyř dnů konference však pracovaly ve městě tři evangelizační skupinky. Zpívalo se, rozdávaly se traktáty a lidé byli zváni na večerní evangelizace. A zde Pán žehnal. Děly se dokonce zázraky. V jednom okamžiku, kdy bratři a sestry zpívali v jazycích, zpozorněla skupina Romů. Moc dobře zpěvu rozuměli, protože Duch svátý dal jedné sestře jazyk, který znali. Na dotaz, o čem jsme tedy zpívali, odpověděli: "No přeci o tom Svatým, jak jde do kopce a nese na rameni těžký kámen" (sic!)… Došlo [i] k některým pozoruhodným uzdravením (bolesti zad, artróza)[325].
Sbor dále expandoval do Rumburku a Šluknova a začal spolupracovat s organizací ACET. Ve stejné době se vytvořila i hlídka Royal Rangers, která se rovněž rozšířila do Rumburku a Šluknova.
Mezitím Radek Smetana odešel do Kolína studovat tehdejší LBA a po škole zde působil i jako řidič biskupa. Po 6 letech mimo Varnsdorf mu biskup sdělil, že by se měl vrátit a pomoci Moldánovi. Slovo biskupa působilo v podstatě jako rozkaz a nebylo výjimkou, že biskup povolával do služby i prorocky. Sám Moldan netušil, co by měl Smetana ve Varnsdorfu dělat a později mu nabídl pořádání "křesťanských diskoték" k čemuž nedošlo. Smetana uvedl, že ze stěhování dostal depresi a namísto do Varnsdorfu se raději nastěhoval do Rumburku. Po dvou týdnech změnil názor a opět se stěhoval, tentokrát již do Varnsdorfu, kde se v roce 1996 stal druhým pastorem. Ve stejném roce začala ve Šluknově působit organizace Teen Challenge, přičemž tu vznikla i kavárna pro narkomany. Jako terapeutičtí pracovníci zde od počátku sloužily tři manželské páry a bylo tady k rekonvalescenci soustředěno 15 bývalých narkomanů. Práce střediska byla od svého založení silně propojena s životem sboru[326]. Sbor se začal věnovat i dětským domovům a letním táborům Klokánek a Happy Day. Tyto činnosti však byly později pozastaveny[327].
Na přelomu let 1996 -1997 měl sbor již 55 členů z Varnsdorfu, Rumburka, Šluknova a blízkých vesnic. Jedna diaspora vznikla v Kunraticích u Cvikova. Ve sboru však došlo ke krizi, kdy Moldan, dle svých slov, „nešťastným způsobem“ zrušil mládež. Jednalo se o to, že celý sbor byl tvořen mládežníky, ale nebyl nikdo, kdo by mládež vedl, a proto byla z popudu pastora zrušena. Tento krok Moldan zpětně uznal jako svoji chybu. Druhým krokem bylo zrušení „chválící skupinky“ v níž se angažovali lidé, kteří podle Moldana „nebyli v pořádku“. Ten se proto rozhodl, že se skupinka bude jednou týdně scházet k modlitbám, vyučování a duchovnímu obecenství. Kdo se tomuto požadavku nepřizpůsobil, nemohl ve skupince dále působit, což v důsledku vedlo k jejímu rozpadu. Tento svůj požadavek Moldan zpětně interpretoval jako oprávněný, nicméně unáhlený[328].
V roce 2001 se ke sboru přidružila nově založená stanice v Ústí nad Labem, v roce 2003 stanice v Liberci a Hrádku nad Nisou a v roce 2005 stanice v Litoměřicích. V roce 2004 Radek Smetana nastoupil jako učitel na VOŠMT, v jeho funkci jej nahradil Pavel Vašát[329] a Martin Moldan se stal i oblastním seniorem. V té době začal vlivem vnitřních turbulencí v AC i boj o úřad nástupce biskupa a z výše postavených vedoucích se Moldan jevil jako snad jediný vyhovující kandidát. Nepatřil ani ke konzervativnímu ani k progresivnímu křídlu, a rovněž neměl prakticky s nikým spory. Rudolfem Bubikem byl navíc prorocky povolán do Kolína, aby se od něho vyučil jak vést církev. Když pak Bubik vyhlásil dopředu svojí rezignaci, byl Moldan v předstihu na celocírkevní konferenci označen budoucím biskupem. Nejednalo se však o obvyklou volbu, ale pouze o rozsouzení Bubikova proroctví. Pokud by se církev rozhodla jinak, odmítl by Bubik na jiného kandidáta vložit ruku s požehnáním, což by bylo zřejmě chápáno jako jistá absence v „apoštolské sukcesi“. Když byl Bubik na toto jednání dotázán, jeho odpověď byla v interview pro internetový portál Echo následující:
„Echo: V tomto roce byl zvolen nový biskup AC, a to specifickým způsobem, že se v Apoštolské církvi nehlasovalo o jeho volbě, ale o rozsouzení Vaší vize. V Životě víry Martin Moldán odpovídá, že Vám Bůh řekl jeho jméno. Bratr Moldan nastoupí do svého úřadu až za tři roky. Je toto standardní postup jmenování autorit v Apoštolské církvi a byl jste vy sám takto zvolen? Bubik: Volba nového biskupa proběhla dle Ústavy AC. Ve světle této skutečnosti jsou další otázky nepodstatné“[330].
V roce 2004 se stal druhým pastorem Pavel Vašát (1959), který se v roce 2006 stal pastorem prvním. Druhým pastorem se v roce 2004 stal Martin Penc (1980), kterého v roce 2006 nahradil David Láník (1980).
Sbor funguje na tradičním systému domácích skupinek a řadu let se věnuje práci s prostitutkami a s romskými dětmi. V roce 2007 vznikl ve spolupráci s MÚ Varnsdorf cyklus tří večerů pro veřejnost pod názvem „A žili spolu až do smrti“, jehož obsahem je vesele i vážně hovořit na téma rodiny a manželství. Na tuto aktivitu navázal svou činností klub Brouček pro maminky s dětmi. Sbor rovněž pořádal festival pro mladé s názvem “No Comment”, na který navazuje klub Exit 77, ve kterém se scházejí mladí lidé z místních škol. Má se jednat o „atraktivní místo, přátelské prostředí a poznávání, že život s Bohem je lepší než život bez víry“. Klub se v současnosti jmenuje Elevate. Sbor své aktivity obvykle uvádí v angličtině, a proto se vedle Elevate a Royal Rangers můžeme na jeho stránkách setkat s aktivitou Healing Room. Z aktivit s českými názvy je to Dětské centrum, které má bezprizorním dětem ukázat perspektivu, kterou dává Bůh. Dále pracovníci sboru jezdí do Řecka, kam přichází množství migrantů, kterým sbor poskytuje jídlo, oblečení a naději do života. Sbor rovněž pomáhá lidem na Ukrajině, kteří byli postiženi válkou a spolupracuje s ukrajinskou církví na dodávce oblečení, finančních prostředků a pracovních týmů[331]. V současnosti sbor uvádí stanice v Litoměřicích, Rumburku a Šluknově.
Vyškov
Sbor ve Vyškově je spojen se jménem jeho historicky prvního pastora Jiřího Pospíšila (1970). Ten vyrůstal v nevěřící, ateistické rodině a i když jeho rodiče byli pokřtěni v římskokatolické církvi, nijak Pospíšila k Bohu nevedli a otec mu dokonce vštěpoval myšlenky komunismu. On však byl spíše volnomyšlenkářem, který hledal uspokojení v hudbě od metalu po underground, v trampingu, koketoval s myšlenkami hippies a trávil čas v hospodách při různém filozofování o smyslu života. Ke křesťanství ho v roce 1989 přivedla živá víra jedné známé a dalších mladých lidí na chmelové brigádě. Ačkoliv se jim argumentačně snažil jejich křesťanství vyvrátit, nedokázal napodobit to, co oni opravdu žili. Aby Boha vyzkoušel, pomodlil se o samotě svojí první modlitbu a poprosil o pomoc „žít život jako křesťané“[332]:
„Po chmelu jsem přijel domů a pořád jsem na to křesťanství musel myslet. Říkal jsem si, kdyby oni opravdu měli pravdu... Musel jsem to nějak vyřešit. Jednou jsem došel pozdě večer z hospody domů, měl v sobě 7 piv, a rozhodl jsem se, že to zkusím, však mne nikdo neuvidí. Zamkl jsem se ve svém pokoji, zakryl hlavu polštářem a zkusil se modlit, jak mi křesťané říkali. Vyznal jsem v modlitbě Bohu, že jsem hříšný, to pro mne nebyl problém, poprosil Jej o odpuštění a aby vstoupil do mého života, který mu klidně odevzdávám“[333].
I když zprvu prožil zklamání, jeho život se začal měnit. Pospíšil poznal, že potřebuje pokřtít a na brněnském výstavišti narazil na evangelizaci brněnského sboru AC, kde mu sdělili, že po krátkém vyučování může být pokřtěn, což přijal. V té době se i v jeho rodném městě scházela malá, maximálně tříčlenná křesťanská skupinka, kterou občas navštívil, ale více času trávil v brněnském sboru AC. Zde uvěřil, že Bůh mluvil do jeho srdce, že jednou bude pastorem – služebníkem na plný úvazek[334]. Sám k tomu uvedl:
„Již velmi brzy po mém uvěření Bůh mluvil do mého srdce a říkal mi, že jednou budu pastorem – služebníkem na plný úvazek. Moc jsem tomu nerozuměl, ale věděl jsem, že mě srdce táhne do Vyškova, že Bůh ode mne chce, abych zde pracoval a pomohl zde tvořit, budovat sbor“[335].
Když byl povolán do základní vojenské služby, navštěvoval sbor v Banské Bystrici, který nedávno prožil rozdělení, a kde viděl „lidské vlastnosti v praxi“. Poté byl převelen do Břeclavi, kde se ve sboru, který začal navštěvovat, jak uvedl, dostal „do vzpoury proti starším“, ale díky tomu se nakonec naučil „pracovat pod jejich autoritou“. V tomto městě bydlela i Dagmar, jeho pozdější manželka, se kterou se v roce 1991 vzali, a ještě rok poté bydleli v Břeclavi, což považovali za dočasné. Věděli, že se budou stěhovat do Vyškova, kde Pospíšil očekával, že do roka vznikne sbor. A vskutku, za krátký čas přišla nabídka z brněnského sboru, zda by Pospíšilovi nechtěli jít do Vyškova založit misijní skupinku a zda by Pospíšil nechtěl jako misijní pracovník přijmout práci na plný úvazek v církvi. Pospíšilovi uposlechli, jak věřili, Boží volání a Pospíšil se chopil vedení vyškovské skupinky, kterou znal již z dřívějška[336].
V roce 1991 se vyškovská skupinka připojila ke sboru AC v Brně a začala pracovat jako její misijní stanice. Pospíšil nejprve dojížděl jako misijní pracovník a v létě 1993 se přistěhovali i s manželkou do Vyškova. Záhy pak nastoupil na plný úvazek ve skupině celkem sedmi věřících. Pospíšil přitom odmítl dobře placené místo bankovního úředníka, které mu zařídila jeho příbuzná. Ke stanici se postupně přidávali noví konvertité, křesťané z jiných sborů a měst (např. Karviná, Košice, Čáslav) nebo vojáci základní služby[337]. Bohoslužby se konaly v prostorách CČE. K založení sboru bylo tehdy třeba 15 členů a dva vedoucí. 1. 10. 1995 sbor tyto podmínky formálně splnil a za asistence Rudolfa Bubika a Františka Apetauera vznikl oficiálně sbor AC Vyškov, jehož se Pospíšil stal prvním a Viktor Baláž (1973) druhým pastorem[338]. V polovině roku 1996 čítal sbor již 22 členů s dvěma diasporami v Rychtářově a Bučovicích a se stanicí v Kroměříži. Patřily k němu i dvě skupinky. Sbor se orientoval především na místní služebníky, vzájemné vztahy a osobní evangelizaci a plánoval práci ve Slavkově, Rousínově a Ivanovicích[339].
Starší sboru se tehdy shodli, že by do konce roku měl sbor mít 35 lidí a za toto číslo se shodně modlili[340]. Pospíšil věřil, že by zdravý sbor měl ročně vyrůst o 20 %[341]. V roce 2004 dosáhl sbor počtu 40 členů a začal ve spolupráci s městem pracovat s mládeží, zahájil činnost klubu „Rampa”, práci ACET a pořádal Den boje proti AIDS, kde spolupracoval se Zdravotním ústavem, s Domem dětí a mládeže a s pedagogicko-psychologickou poradnou. Následoval Den boje proti drogám, kterého se účastnilo až patnáct set lidí a Pospíšil se dostal do komise prevence kriminality[342]. Sbor zároveň dbal na dodržování disciplíny a Pospíšil uvedl, že touží po svatosti, a proto se „nebojí dávat lidi do kázně“ např. pro chození s nevěřícím partnerem[343]. Od roku 2013 probíhala ve Vyškově sborová biblická škola. Od roku 2007 je prvním pastorem Baláž a Pospíšil začal sloužit při zakládání nových sborů.
V současné době je Pospíšil pastorem nonkonformního sboru v Bučovicích, který nese název „Křesťanské centrum naděje“ a který byl ustanoven v roce 2014. Zástupcem pastora je Jiří Zachrla (1966). Centrum nabízí lidem v Bučovicích a okolí prostředí pro hodnotné vztahy, zdravý rodinný život a duchovní nasměrování. Své poslání naplňuje formou vzdělávání, poradenství, bohoslužebných aktivit, praktické pomoci, zábavy a neformálních přátelských setkání. Zvláštní pozornost věnuje rodinám. Sbor deklaruje, že „úzce spolupracuje s AC“. Konkrétně sbor nabízí zajištění svatebních obřadů s oddáním, kulinářská setkání nebo každotýdenní setkání pro zájemce o programování a elektroniku, inzeruje přednášky o kyberšikaně, facebooku nebo pornografii. KC má i specifickou liturgii, jejíž součástí je „tanec nebo drama“, kdy má každý možnost se zapojit. Z duchovních aktivit se jedná o „prorocké semináře“, kde se mohou se svolením pastora učit prorokovat i křesťané z jiných sborů, a má dokonce vlastní sborovou biblickou školu EBED. Sbor odkazuje na vyučování Dave Pattyho, Lukáše Targosze nebo Eda Trauta a vykazuje stanice v Ivanovicích na Hané, Kyjově, Slavkově u Brna a Tovačově[344].
Jiří Pospíšil byl pastorem poněkud odlišným od archetypu pastora AC. S lidmi jednal nebývale přátelsky a přes svůj původně relativně mladý věk vzbuzoval v AC respekt, což potvrzoval i tehdejší biskup Rudolf Bubik. Přes svůj nekonformní přístup k lidem byl značně konzervativní, odmítal jako liturgického nástroje používat rockovou hudbu a byl skeptický k moderním mládežnickým trendům, které se využívaly k zaujetí pozornosti mládeže. Nebyl ani fanouškem moderních charismatických učení. Když byla počátkem 90. let ve Vyškově stanová evangelizace, byl poněkud rozladěn z technologií používaných k zaujetí mládeže Stanislavem Bubikem. Když měl být Pospíšil počátkem nultých let zvolen do vedení mládeže v celé AC, Lubomír Hlavačka, činovník Evangelikální Aliance a proponent progresivních metod v AC s tím nesouhlasil, neboť se obával, že by Pospíšil mohl mít problém s rockovou hudbou, kterou byl Hlavačka nadšeným stoupencem a církevním propagátorem[345]. (O mládeži AC a Pospíšilově roli bude podrobněji pojednáno v dalším díle). Ač byl Pospíšil v církvi považován za učedníka Františka Apetauera, těžce nesl jeho autoritativní přístupy a metody jednání s lidmi a soukromě se k nim stavěl kriticky. Dokonce ve svém sboru nechal kázat Josefa M., který po konfliktu s Apetauerem vystoupil z AC a byl biskupem označen jako ten, kdo na sebe "vztáhl prokletí". Mnohem větší vliv na utváření Pospíšilova křesťanského charakteru měl čáslavský pastor Pavel Dolejší, z jehož sboru pochází i Viktor Baláž[346].
V nultých letech, již jako vedoucí mládeže v AC, se Pospíšil spojil s KAM a nadchl se tzv. modelem „strategie Kristovy služby“, kterou Dave Patty implementoval do výuky vedoucích mládeží, což znamenalo, že si vedoucí činil učedníky stejným způsobem, jako Kristus povolal a vedl své apoštoly. Tato technika se pak zmechanizovala a za pomocí „market speaku“ vtělila do biblického žargonu. Snad zde má kořen i Pospíšilovo pozdější nadšení různými aktivitami, které se pojí se službou „zakládání sborů“, ke které se v poslední době přiklonil a které stojí prakticky na identických manažerských principech, skrývajícími se za slovy „činění učedníků“ (více o tom v dalším díle)[347].
Vyškovský sbor nyní vykazuje stanici v Rousínově, kterou vede Petr Vik a která funguje s výhledem stát se samostatným sborem[348].
Zábřeh
Historie sboru se začala psát ve vesnici Ruda nad Moravou, vzdálené asi 15 km od města Zábřehu, kde během roku 1986 vydali svůj život Bohu Tomáš Pohanka (1961) se svou manželkou Ludmilou, s její sestrou, manželem a maminkou. Všichni se stali stanicí AC Český Těšín, odkud k nim jednou za měsíc přijížděli vedoucí sboru uspořádat rodinnou pobožnost. Scházeli se v Hrabenově a jejich vedoucím se stal Vilém Ohlídal.
V roce 1989 se Pohankovi přestěhovali do Zábřehu, kde se jednou za měsíc scházeli s rodinou Ohlídalovou z Hostic a rodinou Dvořákových z Třebářova. Na shromáždění nadále přijížděli letniční křesťané z Těšína. Skupina se zanedlouho rozrostla o 6 narozených dětí a vedoucím stanice se stal Tomáš Pohanka (1961). V té době se postupně obrátila další rodina a po vzniku sboru AC Olomouc se skupina stala jeho stanicí. Pastor olomouckého sboru, Aleš Navrátil, stejně jako dříve křesťané z Těšína, přijížděl jednou za měsíc kázat[349].
V roce 1993, po nabídce Stanislava Bubika, byla v Zábřehu uspořádána stanová evangelizace, skrze kterou přibylo 5 dalších členů a další později přicházeli jako jednotlivci. V červnu roku 1996 byl v Zábřehu ustanoven nový sbor AC Zábřeh, jehož se stal Pohanka pastorem. O rok později mělo společenství již 26 členů[350].
Sbor v Zábřehu nadále úzce spolupracoval se sborem v Olomouci a pořádali mnoho společných akcí, jako letní tábor, sborovou dovolenou, Royal Rangers a King’s Kids, což je skupina, která „tančí pro Ježíše“ a sbor v Olomouci zahájil spolupráci s podobnou skupinou King’s Kids v Německu, na kterou získal kontakt Svatopluk Dysmas. Jelikož v Zábřehu měli hodně mladých dívek, začali i v zde s touto aktivitou. Protože ve sboru měli – tradičně jako i v jiných sborech AC – proroctví o růstu skrze mladé lidi (v tomto případě děti), bylo na King’s Kids nahlíženo jako na možné naplnění proroctví. Rovněž Pohanková zahájila službu mladým lidem jako lektorka ACET (později přešla pod Řehákovu ABATOP)[351].
Až do roku 2001 byl druhým pastorem sboru František Rýznar (1960). Pod sbor v té době spadalo několik domácích skupinek v Zábřehu, jedna v Šumperku a další se rýsovala v Mohelnici, přičemž každé z těchto společenství čítalo 3 až 15 členů. Nedělní shromáždění se začala pořádat v Katolickém domě, kde se nachází i knihovna s křesťanskou literaturou[352]. V listopadu 2004 měl sbor 36 členů, několik dalších bylo čerstvě po křtu. Včetně dětí se scházelo asi 50 účastníků. Jednou za měsíc se pořádalo odpolední shromáždění nazvané Čas pro změnu, což bylo otevřenější evangelizační sejití, na které členové sboru zvali své přátele a lidi z okolí[353].
Životní příběh Tomáše Pohanky je od počátku jeho víry spjat s jeho manželkou. Oba se stali zaměstnanci sboru. Seznámili se jako spolužáci na střední škole a v sedmnácti spolu začali chodit. V průběhu střední a vysoké školy se ještě asi třikrát rozešli, ale po šestém semestru se vzali. Svůj život poručili Bohu, když měli dvouletého syna, a Pohanka vykonával základní vojenskou službu. Jeho žena v té době hodně přemýšlela o smyslu života a uvěřila díky svědectví své známé. Pohanka byl ke konverzi své ženy tolerantní a začal si číst Nový zákon a rozhodl se žít podle evangelia, avšak nenacházel k tomu sílu. Když přišel z vojny, viděl markantní rozdíl na životě své ženy a životě, který se snažil žít ze své síly. Později popsal netradiční motiv svého obrácení: „Viděl jsem, že se mezi nás něco vkradlo, že se rozšiřuje nějaká mezera. A tak mi nezbývalo, než se taky obrátit“. Pohankovi ve svém životě prožili těžké období. Nejprve zažili předčasný porod, kdy manželka prodělala těžké krvácení a byla zachráněna v poslední chvíli a narozená dcerka zemřela. Za měsíc prodělal manžel úspěšnou operaci rakoviny. I když si své onemocnění nijak nepřipouštěl, proměnilo to jeho myšlení. Pohanková pak uvádí následující svědectví:
„Nejdřív se nám narodilo předčasně miminko. Při porodu došlo k velkému krvácení, mě zachraňovali opravdu na poslední chvíli a ta holčička, která se nám narodila, zemřela po dvou dnech. A vzápětí na to, asi za měsíc, šel Tomáš na operaci s rakovinou. Pro mě to bylo hrozně těžké období. V tu dobu jsem prožívala od Boha takovou otázku: „Budeš mi sloužit, i když nedopadne všechno dobře?” Vnímala jsem, že potřebuji Tomáše odevzdat naplno Bohu. Měli jsme mezi sebou vždycky dobrý vztah a ujasnit si to, jestli budu sloužit Bohu, i kdybych tu zůstala sama, to byl pro mě docela silný okamžik. Měli jsme čtyři malé děti, nejmladší měla tři roky a nejstarší měl deset let. Ale zůstávalo ve mně vědomí, že Boha nechci opustit, nikdy. Věděla jsem, že sama to nezvládnu, ale utvrdila jsem se v rozhodnutí, že ať se stane cokoliv, já chci zůstat s Pánem“[354].
Mezi sborové aktivity dnes patří Royal Rangers, setkání mužů, přednášky pro školy: "s úctou k životu", "dospívání", "zázrak života", "jak si nenechat ublížit", "láska", "chození", "partnerství" nebo "poruchy příjmu potravy". Sbor nabízí křesťanské poradenství pro závislé a jejich blízké, pro manžele a pastorační poradenství v osobních problémech[355]. Sbor dnes nevykazuje žádné stanice.
Zlín
Zlínský sbor vznikl misijním působením uherskobrodského pastora Pavla Čepa původně jako malá skupina, ke které se přidali křesťané z Doubravy. Sbor AC ve Zlíně byl ustaven v neděli 23. ledna 1997 za přítomnosti biskupa Rudolfa Bubika a seniora oblasti Pavla Čepa. Sbor měl v té době 14 dospělých členů. Jako 1. pastor byl jmenován Petr Fiurášek (1960) a 2. pastor Milan Trávníček (1965). Na shromáždění se sešlo 27 dospělých a 10 dětí z řad členů sboru[356]. V roce 2001 došlo díky rozdělení sboru BJB ve Zlíně k dalšímu nárůstu členské základny. Okolnosti tohoto rozdělení nejsou zveřejněny, nicméně vyloučení členové BJB k tomu uvedli:
„V průběhu roku 2001 docházelo k výskytu problémů ve vztazích mezi jednotlivými členy sboru, které se pak dostávaly k projednání na staršovstvo. Z důvodu rozdílných názorů na způsob řešení těchto jevů začalo postupné narušování vztahů mezi většinou starších a kazatelem Janem Titěrou. To vedlo k rozdílným interpretacím a k paralyzování práce staršovstva. Na žádost starších došlo na podzim roku 2001 k novým volbám do staršovstva, ve kterých bylo staršovstvo, až na jednoho člena, vyměněno. Hlavním programem nového staršovstva se stalo „vyčištění vztahů“ mezi členy sboru. Za tímto účelem byli někteří členové stavěni do tzv. „sborové kázně“, některým byl doporučen odchod, mluvilo se o rozvratnické skupině, nástrojích Zlého… Celý sbor byl veden k podpisu Sborového řádu a Vyznání víry. Pod tlakem začali někteří sourozenci opouštět sbor. Vyvrcholením událostí bylo vyloučení 12 členů sboru pro nepodepsání výše zmíněných dokumentů. Díky nedorozumění část sboru tyto dokumenty nepodepsala, což bylo kazatelem a staršími bráno jako vystoupení ze sboru. Tito členové poté obdrželi dopis s rozhodnutím o ukončení jejich členství. Toto rozhodnutí však bylo proti vůli těch, jejichž členství bylo jednostranně ukončeno. Na sborové schůzi jim však už podpis Řádu nebyl umožněn, i když se toho dožadovali s odvoláním na neúmyslné nepochopení… Část bývalých členů se zapojila do práce Apoštolské církve ve Zlíně“[357].
I díky tomu přírůstku z řad bývalých baptistů měl sbor v roce 2006 již 35 členů, což spolu s návštěvníky tvořilo 70 účastníků shromáždění. Staršími sboru se stali Martin Kop a Richard Lambor. Mimo Zlín se pořádala domácí setkávání v Otrokovicích a v Doubravách. V týdnu se členové začali scházet na domácích skupinkách a hudební skupina, která ve sboru vznikla, začala pravidelně zkoušet. Rovněž začala probíhat pravidelná evangelizační „párty“ pro nevěřící děti s jejich rodiči. Vytvořila se i služba Royal Rangers a větší děti se účastnily na mládeži. Ve sboru vznikla i vlastní mládežnická hudební skupina, které se začaly účastnit děti z jiných církví. Sbor je ekumenicky zaměřen a společně s některými církvemi zde probíhala satelitní evangelizace Pro Christ 2006. Sbor vydává měsíčník Kapka. Fiurášek je ženatý a s manželkou Jitkou mají syna Petra a dceru Janu[358].
V současnosti se sbor spolu s BJB, CASD, CČSH, CČE, KřSb a KS podílí na projektu Křesťanského kulturního centra (KKC), jehož cílem je být světlem, resp. pomocí na cestě každému, kdo hledá smysl života. Za tímto účelem připravuje centrum řadu pravidelných i příležitostných aktivit, mezi něž patří přednášky, hudební koncerty, čtení, pastorační rozhovory s faráři těchto církví, je zde k dispozici knihovna, nabízí se společná setkání a hry[359]. Sbor má v současnosti stanici v Doubravanech.
Závěr prvního dílu
Tato kapitola uzavírá první díl trilogie Kroniky AC a je zaměřena na období od roku 1989, kdy byla AC ještě na sklonku socialismu povolena, a uzavírá se rokem 1997, kdy ustává období hledání vlastní identity. AC zde vykročila směrem od konzervativního letničního hnutí k formování progresivistické charismatické (neoletniční) denominace, jejímž základem byl příklon k argentinskému probuzení a utvrzení presbyterně-episkopálního modelu, kterého obsahem se stalo učení o delegované autoritě Watchmana Nee, petrifikovaného všeobecně přijatou eklesiologií ve formě učednického modelu Knieselových hierarchických skupinkových sborů.
Konzervativní letniční proud byl původně představován zejména autoritou Rudolfa Bubika a zahraničních protagonistů, jako byli Reinhold Ulonska, David Wilkerson, Jakob Zopfi nebo George Wood, se kterými se bylo možné setkávat na stránkách Života v Kristu. Neoletniční progresivismus byl zastáván zejména Stanislavem Bubikem s pomocí zahraničních učitelů, jako byl Ron Hibbert, umírněně Stuart Angus a později celou plejádou překládaných charismaticko-manažerských tzv. „how to“ technik, uváděných v časopise Překročit hranice. Tento časopis se stal dočasně součástí časopisu Život v Kristu.
Dalo by se ve zkratce symbolicky vyjádřit, že tato doba byla „střetem“ idejí otce a syna Bubikových, resp. i „jejich“ časopisů. Stejně, jako „otcův časopis“ Život v Kristu tvořil slupku vnitřní příloze „časopisu syna“ Překročit hranice, tak „synova CBH“ pod ochranou slupkou „otcovy AC“ postupně prokvasila celou církev. Tuto konverzi od letničního k neoletničnímu hnutí můžeme pozorovat u řady sborů. Zatímco neoletniční sbory jako Brno nebo Valašské Meziříčí nemusely takřka nic měnit, letniční sbory jako České Budějovice, Kladno, Znojmo, apod. prodělaly proměnu, aniž by s touto definicí jejich vedoucí či členové nutně museli souhlasit, či si ji jen uvědomit.
Ovšem ne všechny sbory došly k této proměně skrze CBH. Pojítkem mezi konzervativci i progresivisty byly dva faktory, a to Knieslova eklesiologie, která našla zprvu odezvu v klasickém budějovickém letničním sboru, a v argentinském revivalismu, který byl invencí neoletniční CBH. Není divu, že mezi těmito z počátku antagonizujícími vedoucími došlo později k souladu. Soužití AC a zatím se vytvářející CBH ale nelze nazvat symbiózou. Jednalo se (zatím) o učebnicovou xenobiózu. Jejím prvním ovocem bylo, že koncem tohoto období vrcholí i hektické přípravy na mohutné probuzení, které mělo být importováno z Argentiny příjezdem revivalistů jako Claudio Freidzona, Carlose Annacondii, Sergia Scatagliniho a Guillermo Preina, a rovněž se očekávalo (i když jistě nelze paušalizovat), že příval desetitisíců nově obrácených absorbují transformované skupinkové sbory, které narostou do podoby západních či jihoamerických megasborů. Pro povzbuzení tohoto trendu byly vyřčeny snad desítky, jak se později ukázalo, falešných proroctví.
Z hlediska širšího konfesionalismu lze ve zkratce tuto dobu charakterizovat i jako určité formování identity mezi zleva – vůči letničním - defenzivně pojatým evangelikalismem ve formě CB, BJB, SCEAV a ECM a zprava ofenzivně směřovaným charismatismem ve formě zejm. KMS resp. KS a SŽ, což ustalo zhruba rozkolem v JB a rozchodem Evalda Ruckého a Dana Drápala. Ke konci, když se pak AC prakticky jako jeden muž otevřela „torontskému duchu“ skrze argentinský import, začal zanikat i vnější rozdíl mezi letničními a charismatiky. Bylo to paradoxně v době, kdy charismatikům došel dech jejich sjednocujících snah. Mezi dvěma, jak to do té doby mnozí chápali, „rivaly“, Rudolfem Bubikem a Danem Drápalem, nastal věroučný smír, a Bubik se dokonce omluvil (zřejmě za své lpění na letniční identitě). Ovocem této jednoty je – alespoň částečně - například sjednocení sborů AC a KS ve Frýdku-Místku a jeho následné rozdělení. Tento souběh je ovšem způsoben posunem u letničních, nikoliv u charismatiků.
V dalším dílu nás proto čeká popis vývoje pokračování Torontského požehnání ústícího do fenoménu Nové apoštolské reformace a jejích manažerských dovedností, až po „prorocká léta“, zahájená vyučováním restauracionistického proroka Eduarda Trauta. V navazujícím, třetím dílu, který by bylo možné nazvat „velké zklamání“, pak dochází k pozvolné destabilizaci církve (jak AC tak CBH) a k transformaci „agresivní evangelizace“ založené na manipulaci s teritoriálními duchy do sociálních aktivit, založených na sekulárních principech a státní podpoře.
Doposud uveřejněno:
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Úvod
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Ustavení církve
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Život v Kristu
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Křesťanský život
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Vzdělávací instituce
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Misie a diakonie
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Významná výroční setkání a konference
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Zahraniční osobnosti
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Vývoj učení o delegované autoritě
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Duchovní boj, rocková hudba a proroctví
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Argentinskou cestou přes Toronto do Pensacoly
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Sbory Apoštolské církve – úvod
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Sbory Apoštolské církve – Český Těšín
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 - 1997: AC Brno (1966 - 1996)
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: 2. rozdělení brněnského sboru – předehra
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Vyloučení a včlenění sboru AC Brno
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: AC Kolín
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 - 1997: AC - CBH Znojmo
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: sbory s kořeny v období 1989 - 1990
Literatura
[1] Například první letniční měli problém rozpoznat hereze hnutí Jednosti a později branhamistů, kteří odmítali klasickou trinitologii. Stejně tak v současnosti nerozeznávají občasný triteismus Bennyho Hinna nebo snad univerzálně charismatickou deifikaci křesťana a církve. Ostatně trinitologie je jevem, kde mnoho charismatiků experimentuje nebo tápe, přičemž povšechná znalost dějin prvních ekumenických koncilů by těmto excesům snadno zabránila.
[2] Více o tom: FRANC, Aleš. Charismatická církev sjednocení? - https://www.apologet.cz/?q=articles/id/23-charismaticka-cirkev-sjednoceni (1. 1. 2014).
[3] Jde o nepovedenou parafrázi nebo spíše eisegezi Ex 14,19. Tento symbol použil Stanislav Bubik k ospravedlnění lidské iniciativy při službě Bohu.
[4] Metafora Rudolfa Bubika, kterou účelově převzal Lukáš Targosz.
[5] Terminus technikus, který na svých stránkách použil pražský pastor Pavel Knob.
[6] Rejstřík evidovaných právnických osob - http://www3.mkcr.cz/cns_internet/ (31. 12. 2019).
[7] Sbory a stanice AC – https://apostolskacirkev.cz/obsah/25-sbory-ac (31. 12. 2019).
[8] Břeclav. Život v Kristu. roč. 8., č. 6., 1996, s. 4.
[9] CUPAL, Bohuslav. Křest a evangelizace ve sboru Lednice-Nejdek AC. Život v Kristu. roč. 4., č. 7., 1992, s. 4-6.
[10] KLABEČKOVÁ, Klára. Historie letničního hnutí v Českých zemích. Absolventská práce, VOŠMT, Kolín, 2001.
[11] KÁŇA, Karel. Život v Kristu. roč. 5., č. 6., 1993, s. 6.
[12] KÁŇA, Karel. Život v Kristu. roč. 5., č. 6., 1993, s. 6.
[13] KÁŇA, Karel. Znovu v Pohořelicích. Život v Kristu. roč. 6., č. 5., 1994, s. 7.
[14] AC Břeclav. Život v Kristu. roč. 15, č. 12, 2003, s. 7-8.
[15] KÁŇA, Karel. Život v Kristu. roč. 5., č. 6., 1993, s. 6.
[16] KLABEČKOVÁ, Klára. Historie letničního hnutí v Českých zemích. Absolventská práce, VOŠMT, Kolín, 2001.
[17] AC Břeclav. Život v Kristu. roč. 15, č. 12, 2003, s. 7-8.
[18] BUBIK, Rudolf. I řekl Bůh - https://apostolskacirkev.cz/zivot-cirkve/i-rekl-buh (1. 10. 2018).
[19] AC Břeclav. Život v Kristu. roč. 15, č. 12, 2003, s. 7-8.
[20] AC Břeclav. Život v Kristu. roč. 15, č. 12, 2003, s. 7-8.
[21] Rozhovor s Edem Trautem - https://www.apologet.cz/?q=articles/id/428-co-se-v-ac-prorokovalo-pred-6-lety (1.10. 2018).
[22] Apoštolská církev Břeclav. Aktivity - http://www.acbreclav.cz/aktivity (21. 12. 2019).
[23] Jak to začalo v Břeclavi. Život v Kristu. roč. 31., č. 7-8. 2019, s. 7-8.
[24] Evangelium v Bystřici nad Perštejnem. Život v Kristu. roč. 2., č. 3. 1990, s. 20.
[25] ONDRÁŠEK, Marek. O službě na stanicích. Život v Kristu. roč. 4., č. 7. 1992, s. 4-6.
[26] ONDRÁŠEK, Marek. O službě na stanicích. Život v Kristu. roč. 4., č. 5. 1992, s. 5-6.
[27] Svědectví Marka Ondráška. Život v Kristu. roč. 2., č. 3. 1990, s.23.
[28] MOLDAN, Martin. Setkání kazatelů 4. září 1993. Život v Kristu. roč. 5., č. 8. 1993, s. 7.
[29a] Osobní dopis od Evy Dolešjší ze dne 16. 5. 2020.
[29b] Dopis členů sboru AC Čáslav. Změna v Čáslavi, Život víry, roč. 5, říjen, 1994, s. 287.
[30] VEJVIDA, Michal. Grano Salis - http://granosalis.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=4639 (21. 1. 2006)
[30a] Osobní dopis od Evy Dolešjší ze dne 16. 5. 2020.
[31] Rozhovor s pastorem Miroslavem Klimentem. Život v Kristu. roč. 16., č. 7-8., 2004, s. 12-13.
[32] Apoštolská církev Čáslav - http://www.ac-caslav.cz/informace/o-sboru/ (24. 11. 2019).
[33] Beseda – Křesťanské centrum - http://www.kcbeseda.cz/ (24. 11. 2019).
[34] České Budějovice. Život v Kristu. roč. 7., č. 11., 1995, s. 9-11.
[35] BUBIK, Rudolf. Historie letničního hnutí VI. Co jsem prožil. Křesťanský život. Albrechtice, 2007.
[36] České Budějovice. Život v Kristu. roč. 7., č. 11., 1995, s. 9-11.
[37] KLABEČKOVÁ, Klára. Historie letničního hnutí v Českých zemích. Absolventská práce, VOŠMT, Kolín, 2001.
[38] KLABEČKOVÁ, Klára. Historie letničního hnutí v Českých zemích. Absolventská práce, VOŠMT, Kolín, 2001.
[39] TŮMA, Pavel. Zpráva ze stanice Apoštolské církve Vyšší Brod. Život v Kristu. roč. 7., č. 7., 1995, s. 5.
[40] PUCHMANOVÁ, Marcela. Stan naděje ve Vyšším Brodě. Život v Kristu. roč. 7., č. 9., 1995, s. 6-7.
[41] Rozhovor s Pavlem Tůmou, druhým pastorem sboru v Českých Budějovicích. Život v Kristu. roč. 17., č. 3., 2005, s. 11-12.
[42] Osobní svědectví autora.
[43] Osobní rozhovory autora s oběma vedoucími z devadesátých let.
[44] České Budějovice. Život v Kristu. roč. 7., č. 11., 1995, s. 9-11.
[45] Svědectví studentů biblické školy.
[46] O tomto Beranově postoji se autor mohl opakovaně přesvědčit po řadu let.
[47] Osobní rozhovor autora s Petrem Škopkem na pastorální konferenci na Seči v roce 1998.
[48] NAVRÁTIL, Aleš. Slovo technického redaktora. Život v Kristu. roč. 9., č. 3., 1997, s. 2.
[49] KUČEROVÁ, Helena. Kaleidoskop ze stanice AC Nýrsko. Život v Kristu. roč. 15., č. 6., 2003, s. 13.
[50] Ovečka, o.p.s. – www.ovecka.eu (21. 12. 2019).
[51] Apoštolská církev České Budějovice - http://www.acbud.cz/11archiv.htm (21. 12. 2019).
[52] Církev otevřených dveří - http://cirkevotevrenychdveri.cz/oh-nas/ (21. 12. 2019).
[53] Opravdu se setkávají s Bohem. Život v Kristu. roč. 31., č. 10., 2019, s. 24.
[54] Rozhovor s Jaroslavem Šelongem. Život v Kristu. roč. 18., č. 9., 2006, s. 14-15.
[55] Český Těšín-Agapé. Život v Kristu. roč. 9., č. 7-8., 1997, s. 4-6.
[56] Rozhovor s Jaroslavem Šelongem. Život v Kristu. roč. 18., č. 9., 2006, s. 14-15.
[57] Český Těšín-Agapé. Život v Kristu. roč. 9., č. 7-8., 1997, s. 4-6.
[58] Český Těšín-Agapé. Život v Kristu. roč. 9., č. 7-8., 1997, s. 4-6.
[59] Rozhovor s Jaroslavem Šelongem. Život v Kristu. roč. 18., č. 9., 2006, s. 14-15.
[60] Rozhovor s Jaroslavem Šelongem. Život v Kristu. roč. 18., č. 9., 2006, s. 14-15.
[61] Český Těšín-Agapé. Život v Kristu. roč. 9., č. 7-8., 1997, s. 4-6.
[62] KLABEČKOVÁ, Klára. Historie letničního hnutí v Českých zemích. Absolventská práce, VOŠMT, Kolín, 2001.
[63] Rozhovor s Jaroslavem Šelongem. Život v Kristu. roč. 18., č. 9., 2006, s. 14-15.
[64] Sbor Agape Český Těšín - http://sboragape.cz/o-nas/ (21. 12. 2019).
[65] DULAVOVÁ, Irena. Historie a vývoj hudební skupiny ve sboru AC ve Frýdku-Místku. Absolventská práce VOŠMT, Kolín, 2003.
[66] DULAVOVÁ, Irena. Historie a vývoj hudební skupiny ve sboru AC ve Frýdku-Místku. Absolventská práce VOŠMT, Kolín, 2003.
[67] Frýdek-Místek. Život v Kristu. roč. 10., č. 3., 1998, s. 4-6.
[68] DULAVOVÁ, Irena. Historie a vývoj hudební skupiny ve sboru AC ve Frýdku-Místku. Absolventská práce VOŠMT, Kolín, 2003.
[69] KULIHOVÁ, Barbora. Apoštolská církev v České republice. Diplomová práce, Ústav religionistiky, MU Brno, 2006.
[70] DULAVOVÁ, Irena. Historie a vývoj hudební skupiny ve sboru AC ve Frýdku-Místku. Absolventská práce VOŠMT, Kolín, 2003.
[71] DULAVOVÁ, Irena. Historie a vývoj hudební skupiny ve sboru AC ve Frýdku-Místku. Absolventská práce VOŠMT, Kolín, 2003.
[72] DULAVOVÁ, Irena. Historie a vývoj hudební skupiny ve sboru AC ve Frýdku-Místku. Absolventská práce VOŠMT, Kolín, 2003.
[73] KULIHOVÁ, Barbora. Apoštolská církev v České republice. Filozofická fakulta MU Brně, 2006.
[74] DULAVOVÁ, Irena. Historie a vývoj hudební skupiny ve sboru AC ve Frýdku-Místku. Absolventská práce VOŠMT, Kolín, 2003.
[75] DULAVOVÁ, Irena. Historie a vývoj hudební skupiny ve sboru AC ve Frýdku-Místku. Absolventská práce VOŠMT, Kolín, 2003.
[76] V roce 1999 autor četl dopis vypracovaný vedením sjednoceného sboru ve Frýdku-Místku, jehož znění nyní nemá k dispozici, a proto není možné toto učení blíže specifikovat.
[77] DULAVOVÁ, Irena. Historie a vývoj hudební skupiny ve sboru AC ve Frýdku-Místku. Absolventská práce VOŠMT, Kolín, 2003.
[78] KULIHOVÁ, Barbora. Apoštolská církev v České republice. Filozofická fakulta MU Brně, 2006.
[79] DULAVOVÁ, Irena. Historie a vývoj hudební skupiny ve sboru AC ve Frýdku-Místku. Absolventská práce VOŠMT, Kolín, 2003.
[80] KULIHOVÁ, Barbora. Apoštolská církev v České republice. Filozofická fakulta MU Brně, 2006.
[81] DULAVOVÁ, Irena. Historie a vývoj hudební skupiny ve sboru AC ve Frýdku-Místku. Absolventská práce VOŠMT, Kolín, 2003.
[82] Stanovy Církve živého Boha - http://www.cirkevzivehoboha.cz/stanovy-cirkve-ziveho-boha.html (20. 12. 2019).
[83] Vedení církve CžB - http://www.cirkevzivehoboha.cz/akce/akce.html (20. 12. 2019).
[84] Návštěva Zdeňka Vojtíška, která byla více než návštěvou. Rozbřesk, červen 2010 - http://cb.cz/frydek-mistek/archive/data/files/rozbřesk/2010/Rozbřesk-červen-2010.pdf
[85] Frýdek-Místek. Život v Kristu. roč. 10., č. 4., 1998, s. 4-6.
[86] Frýdek-Místek. Život v Kristu. roč. 10., č. 6., 1998, s. 4-6.
[87] Apoštolská církev, sbor Frýdek-Místek -https://www.acfm.cz/o-nas/ (21. 12. 2019).
[88] Apoštolská církev, sbor Frýdek-Místek - https://www.acfm.cz/aktivity-sboru/ (21. 12. 2019).
[89] Havířov. Život v Kristu. roč. 8., č. 11., 1996, s. 4-6.
[90] Krátká historie havířovského sboru. Život v Kristu. roč. 3., č. 1., 1991, s. 21.
[91] Havířov. Život v Kristu. roč. 8., č. 11., 1996, s. 4-6.
[92] Co se děje v Havířově. Život v Kristu. roč. 4., č. 7., 1992, s. 5.
[93] KULIHOVÁ, Barbora. Apoštolská církev v České republice. Filozofická fakulta MU Brně, 2006.
[94] Bude rekonstrukce opět přerušena? Život v Kristu. roč. 16., č. 1, 2004, s. 6-7.
[95] Rozhovor s Michalem Malinou. Život v Kristu. roč. 3., č. 1., 1991, s. 21.
[96] Rozhovor s Petrem Špokem. Život v Kristu. roč. 16., č. 3, 1004, s. 16-17.
[97] Apoštolská církev, sbor Havířov - https://achavirov.cz/ (21. 12. 2019).
[98] Služba ACET. Život v Kristu. roč. 9., č. 10, 1997, s. 4
[99] Jak vznikl sbor v Hlinsku? Život v Kristu. roč. 3., č. 3, 1991, s. 23.
[100] Jak vznikl sbor v Hlinsku? Život v Kristu. roč. 3., č. 3, 1991, s. 23.
[101] Sbor Apoštolské církve Hlinsko - http://www.achlinsko.eu/Historie.html (21. 12. 2019).
[102] KULIHOVÁ, Barbora. Apoštolská církev v České republice. Filozofická fakulta MU Brně, 2006.
[103] Rozhovor s manžely Burešovými ze stanice AC Polička. Život v Kristu roč. 16., č. 3, 2004, s. 4-6.
[104] Apoštolská církev Polička - http://www.acpolicka.cz/o-nas/kdo-jsme (21. 12. 2019).
[105] Abatop - http://www.abatop.cz/ (21. 12. 2019).
[106] Tomik - osobní stránka Tomáše Řeháka - http://tom.wbs.cz/Osobni-udaje.html (21. 12. 2019).
[107] Sbor Apoštolské církve Hlinsko - http://www.achlinsko.eu/Vseobecne.html (21. 12. 2019).
[108] Apoštolská církev Hodonín - https://www.achodonin.cz/o-nas/ (12. 10. 2019).
[109] KLABEČKOVÁ, Klára. Historie letničního hnutí v Českých zemích. Absolventská práce, VOŠMT, Kolín, 2001.
[110] KULIHOVÁ, Barbora. Apoštolská církev v České republice. Filozofická fakulta MU Brně, 2006.
[111] Rozhovor s pastorem sboru AC Hodonín Bohuslavem Cupalem. Život v Kristu roč. 16., č. 11, 2004, s. 7-8.
[112] AC Břeclav. Život v Kristu. roč. 15, č. 12, 2003, s. 7-8.
[113] Robert, N. Osobní dopis ze dne 23. 11. 2012.
[114] Robert, N. Osobní dopis ze dne 23. 11. 2012.
[115] Setkání s bývalými i současnými disentními členy z řady letničních a charismatických sborů v Brně na Majáku ze dne 22. 9. 2013.
[116] Robert, N. Osobní dopis ze dne 9. 3.2014.
[117] Robert, N. Osobní dopis ze dne 25. 11.2019.
[118] Apoštolská církev Hodonín - https://www.achodonin.cz/o-nas/ (23. 11. 2019).
[119] Hustopeče. Život v Kristu. roč. 9., č. 5., 1997, s. 4-6.
[120] Hustopeče. Život v Kristu. roč. 9., č. 5., 1997, s. 4-6.
[121] KLABEČKOVÁ, Klára. Historie letničního hnutí v Českých zemích. Absolventská práce, VOŠMT, Kolín, 2001.
[122] VÁGNEROVÁ, Jana. Stan naděje v Hustopečích. Život v Kristu. roč. 7., č. 9., 1995, s. 5.
[123] Hustopeče. Život v Kristu. roč. 9., č. 5., 1997, s. 4-6.
[124] ŠVÁSTOVÁ, Martina. Hustopeče. Život v Kristu. roč. 8., č. 10., 1996, s. 4.
[125] ŠVÁSTOVÁ, Martina. Hustopeče. Život v Kristu. roč. 8., č. 10., 1996, s. 4.
[126] Hustopeče. Život v Kristu. roč. 9., č. 5., 1997, s. 4-6.
[127] Hustopeče. Život v Kristu. roč. 9., č. 5., 1997, s. 4-6.
[128] AC Hustopeče. Život v Kristu. roč. 15., č. 3., 2003, s. 9-10.
[129] Křesťanské centrum Hustopeče - https://achustopece.cz/o-sboru/kdo-jsme (23. 11. 2019)
[130] Křesťanské centrum Hustopeče – Sociální práce - https://achustopece.cz/socialni-prace/socialni-a-pastoracni-prace (21. 12. 2019).
[131] Svědectví kolegy ze spřátelené církve v Hustopečích zde dne 30. 12. 2019.
[132] BUBIK, Stanislav, BUBIKOVÁ, Eva. Život v Kristu roč. 8., č. 6, 1996, s. 13.
[133] Rozhovor s pastorem Martinem Huňátem. Život v Kristu. roč. 16., č. 10, 2004, s. 15-16.
[134] Chomutov. Život v Kristu. roč. 9., č. 7, 1997, s. 4-5.
[135] Církev bez hranic - http://cirkevbezhranic.cz/#ocbh (24. 11. 2019).
[136] Rozhovor s pastorem Martinem Huňátem. Život v Kristu. roč. 16., č. 10, 2004, s. 15-16.
[137] Rozhovor s pastorem Martinem Huňátem. Život v Kristu. roč. 16., č. 10, 2004, s. 15-16.
[138] Rozhovor s Jirkou Šromem. Život v Kristu. roč. 17., č. 4, 2004, s. 13-14.
[139] Církev bez hranic Chomutov- http://www.cirkevbezhranic.eu/chomutov.php (30. 12. 2019).
[140] Osobní svědectví autora.
[141] KULIHOVÁ, Barbora. Apoštolská církev v České republice. Filozofická fakulta MU Brně, 2006.
[142] KULIHOVÁ, Barbora. Apoštolská církev v České republice. Filozofická fakulta MU Brně, 2006.
[143] Ministerstvo vnitra ČR - www.mvcr.cz › soubor › bezpecnostni-analyzakrv-pdf (24. 11. 2019).
[144] Dvacet let AC Jihlava. Život v Kristu. roč. 26., č. 9., 2014, s. 11-12.
[145] Dvacet let AC Jihlava. Život v Kristu. roč. 26., č. 9., 2014, s. 11-12.
[146] Dvacet let AC Jihlava. Život v Kristu. roč. 26., č. 9., 2014, s. 11-12.
[147] Výroční zpráva. multikulturního vzdělávání, o.s. Pomoc dětem cizincům a osobám z odlišného kulturního a sociálního prostředí 2012 - https://docplayer.cz/34124032-Centrum-vyrocni-zprava-multikulturniho-vzdelavani-o-s-pomoc-detem-cizincum-a-osobam-z-odlisneho-kulturniho-a-socialniho-prostredi.html (21. 12. 2019).
[148] Dvacet let AC Jihlava. Život v Kristu. roč. 26., č. 9., 2014, s. 11-12.
[149] Příprava umístění křesťanských uprchlíků – Radim Fiedler - https://www.kr-vysocina.cz/assets/File.ashx?id_org=450008&id_dokumenty=4071998 (21. 12. 2019).
[150] Centrum multikulturního vzdělávání - http://www3.mkcr.cz/cns_internet/cns/Vypis_uplny_cpo.aspx?id_subj=12865&str_zpet=Detail_cpo.aspx (24. 11. 2019).
[151] Bc. Jan Talafant MSc. - https://portal.expanzo.com/cs/osoba/1320342-bc-jan-talafant-msc (21. 12. 2019).
[152] Nadační fond Generace 21 - http://www.gen21.cz/nadacni_fond_generace_21_pribeh/ (21. 12. 2019).
[153] Iráčtí křesťané litují svého návratu do vlasti, tvrdí šéf Generace 21 -https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/iracane-generace-21-azyl-v-cesku-jan-talafant.A160614_194415_domaci_fer (14. 6. 2016).
[154] Dan Drápal: Nevíme, proč chtějí Iráčané z Okrouhlíku odejít ze země - https://zpravy.proglas.cz/udalosti/dan-drapal-nevime-proc-chteji-iracane-z-okrouhliku-odejit-ze-zeme/ (24. 11. 2019).
[155] Apoštolská církev Jihlava - http://www.cirkevjihlava.cz/kdo_jsme.php (24. 11. 2019).
[156] Rozhovor s Lumírem Folvarčným. Život v Kristu. roč. 7., č. 10., 1995, s. 6-7.
[157] Sbor Karviná. Život v Kristu. roč. 7., č. 10., 1995, s. 6-7.
[158] Rozhovor s Lumírem Folvarčným. Život v Kristu. roč. 7., č. 10., 1995, s. 6-7.
[159] FOLVARČNÝ, Lumír. Život v Kristu. roč. 5., č. 3., 1993, s. 5.
[160] Sbor Karviná. Život v Kristu. roč. 7., č. 10., 1995, s. 6-7.
[161] KLABEČKOVÁ, Klára. Historie letničního hnutí v Českých zemích. Absolventská práce, VOŠMT, Kolín, 2001.
[162] Sbor Karviná. Život v Kristu. roč. 7., č. 10., 1995, s. 6-7.
[163] KLABEČKOVÁ, Klára. Historie letničního hnutí v Českých zemích. Absolventská práce, VOŠMT, Kolín, 2001.
[164] Sbor Karviná. Život v Kristu. roč. 16., č. 4., 2004 s. 21-22.
[165] Sbor Karviná. Život v Kristu. roč. 16., č. 4., 2004 s. 21-22.
[166] Rozhovor s Jiřím Kostelníkem, pastorem sboru AC Kopřivnice. Život v Kristu. roč. 17., č. 10., 2005, s. 14-17.
[167] KULIHOVÁ, Barbora. Apoštolská církev v České republice. Filozofická fakulta MU Brně, 2006.
[168] Rozhovor s Jiřím Kostelníkem, pastorem sboru AC Kopřivnice. Život v Kristu. roč. 17., č. 10., 2005, s. 14-17.
[169] Apoštolská církev Kopřivnice - http://ackoprivnice.cz/o-nas/ (24. 11. 2019).
[170] KOSTELNÍK, Jiří. Naše cesta k finanční nezávislosti - http://ackoprivnice.cz/nase-cesta-k-financni-nezavislosti/ (25. 11. 2009).
[171] Rozhovor s Jiřím Kostelníkem, pastorem sboru AC Kopřivnice. Život v Kristu. roč. 17., č. 10., 2005, s. 14-17.
[172] Osobní korespondence a následná zkušenost autora.
[173] Apoštolská církev Kopřivnice - http //ackoprivnice.cz/o-nas/ (24. 11. 2019).
[174] Apoštolská církev Kopřivnice - http://ackoprivnice.cz/program-tydne/ (24. 11. 2019).
[175] JAROŠ, Stanislav. Život v Kristu roč. 5., č. 6., 1994, s. 7.
[176] KULIHOVÁ, Barbora. Apoštolská církev v České republice. Filozofická fakulta MU Brně, 2006.
[177] KULIHOVÁ, Barbora. Apoštolská církev v České republice. Filozofická fakulta MU Brně, 2006.
[178] Osobní svědectví autora.
[179] Zprávy z AC Kladno. Apostolskacirkev.cz (3. 8. 2004).
[180] HEJRET, Radek. A jak se Radek dostal k organizaci celé akce? Život v Kristu roč. 18., č. 9., 2006, s. 12-13.
[181] Osobní svědectví autora.
[182] Církev bez hranic Kladno - http://cbhkladno.cz/co-delame/ (24. 12. 2019).
[183] Sbor Kutná Hora. Život v Kristu roč. 2., č. 2., 1990, s. 22.
[184] KULIHOVÁ, Barbora. Apoštolská církev v České republice. Filozofická fakulta MU Brně, 2006.
[185] VRZALÍK, Jan a Věrka DVOŘÁKOVÁ. Život v Kristu roč. 6., č. 7., 1995, s. 7-8.
[186] VRZALÍK, Jan a Věrka DVOŘÁKOVÁ. Život v Kristu roč. 6., č. 7., 1995, s. 7-8.
[187] KULIHOVÁ, Barbora. Apoštolská církev v České republice. Filozofická fakulta MU Brně, 2006.
[188] SEDLÁČEK, Jiří. Obecenství v Lysé nad Labem. Život v Kristu, roč. 4., č. 6., 1992, s. 5.
[189] VRZALÍK, Jan. Svědectví Jana Vrzalíka. Život v Kristu roč. 7., č. 1., 1995, s. 10-11.
[190] TARGOSZ, Lukáš. Efektivní evangelizace. Život v Kristu roč. 7., č. 1., 1995, s. 17-18.
[191] NAVRÁTIL, Aleš. Slovo technického redaktora. Život v Kristu roč. 9., č. 3., 1997, s. 2.
[192] Osobní svědectví autora.
[193] Osobní rozhovory autora s Michelem Beranem a s Rudolfem Bubikem z pozdější doby.
[194] Osobní setkání autora s účastníky shromáždění v Kutné Hoře z roku 2007.
[195] Rozhovor autora s Michalem Beranem z té doby.
[196] Apoštolská církev Kutná Hora - http://www.ac-aog.cz/wordpress_new/o-webu/trochu-historie (10. 12. 2019).
[197] Rozhovor s Miroslavem Papežem. Život v Kristu. roč. 16., č. 12., 2004, s. 11-12.
[198] Rozhovor s Miroslavem Papežem. Život v Kristu. roč. 16., č. 12., 2004, s. 11-12.
[199] Miroslav Papež - úvahy 63 - https://mana.su-czech.org/autori/miroslav-papez-uvahy-63-10-8-19-8-95.html (8. 12. 2019).
[200] Apoštolská církev, sbor Kutná Hora, Kdo jsme - http://www.ac-aog.cz/wordpress_new/o-webu/trochu-historie (30. 12. 2019).
[201] Co nového v Lysé nad Labem. Život v Kristu roč. 6., č. 4. 1994, s. 7.
[202] SEDLÁČEK, Jiří. Obecenství v Lysé nad Labem. Život v Kristu. roč. 4., č. 6., 1992, s. 5
[203] O vzniku sboru v Lysé nad Labem. Apoštolská církev, Sbor v Lysé nad Labem - http://sbor.aclysa.cz/historie.htm (8. 12. 2019).
[204] Rozhovor s Jiřím Sedláčkem, pastorem sboru v Lysé nad Labem a seniorem Východočeské oblasti - https://apostolskacirkev.cz/zivot-cirkve/rozhovor-s-jirim-sedlackem-pastorem-sboru-v-lyse-nad-labem-a-seniorem-vychodoceske-oblasti (12. 11. 2018).
[205] Lysá nad Labem. Život v Kristu roč. 8., č. 4. 1996, s. 4-6.
[206] SEDLÁČEK, Jiří. Život v Kristu. roč. 4., č. 6., 1992, s. 5.
[207] REMEŠ, Vlastimil a SEDLÁČEK, Jiří. Zaliti Boží milostí. Život v Kristu roč. 9., č. 5. 1997, s. 5-6.
[208] KOUKAL, Robert. Co se stalo v Kolíně. Život v Kristu. roč. 5., č. 6. 1993, s. 7.
[209] Lysá nad Labem. Život v Kristu roč. 8., č. 4. 1996, s. 4-6.
[210] Co nového v Lysé nad Labem. Život v Kristu. roč. 6., č. 4. 1994, s. 7.
[211] SEDLÁČEK, Jiří. Novinky ze sboru Lysá nad Labem, Život v Kristu. roč. 6., č. 10., 1994, s. 12
[212] Lysá nad Labem. Život v Kristu. roč. 8., č. 4. 1996, s. 4-6.
[213] SEDLÁČEK, Jiří. Novinky z Lysé nad Labem. Život v Kristu. roč. 7., č. 2. 1995, s. 7.
[214] Lysá nad Labem. Život v Kristu. roč. 8., č. 4. 1996, s. 4-6.
[215] Rozhovor s Jiřím Sedláčkem, pastorem sboru v Lysé nad Labem a seniorem Východočeské oblasti - https://apostolskacirkev.cz/zivot-cirkve/rozhovor-s-jirim-sedlackem-pastorem-sboru-v-lyse-nad-labem-a-seniorem-vychodoceske-oblasti (12. 11. 2018).
[216] O vzniku sboru v Lysé nad Labem. Apoštolská církev, Sbor v Lysé nad Labem - http://sbor.aclysa.cz/historie.htm (8. 12. 2019).
[217] Rozhovor s Jiřím Sedláčkem, pastorem sboru v Lysé nad Labem a seniorem Východočeské oblasti - https://apostolskacirkev.cz/zivot-cirkve/rozhovor-s-jirim-sedlackem-pastorem-sboru-v-lyse-nad-labem-a-seniorem-vychodoceske-oblasti (12. 11. 2018).
[218] Lysá nad Labem. Život v Kristu roč. 8., č. 4. 1996, s. 4-6.
[219] Rozhovor s Jiřím Sedláčkem, pastorem sboru v Lysé nad Labem a seniorem Východočeské oblasti - https://apostolskacirkev.cz/zivot-cirkve/rozhovor-s-jirim-sedlackem-pastorem-sboru-v-lyse-nad-labem-a-seniorem-vychodoceske-oblasti (12. 11. 2018).
[220] Rozhovor s Jiřím Sedláčkem, pastorem sboru v Lysé nad Labem a seniorem Východočeské oblasti - https://apostolskacirkev.cz/zivot-cirkve/rozhovor-s-jirim-sedlackem-pastorem-sboru-v-lyse-nad-labem-a-seniorem-vychodoceske-oblasti (12. 11. 2018).
[221] Osobní svědectví autora při rozhovorech s oběma vedoucími.
[222] Apoštolská církev, sbor v Lysé nad Labem - http://sbor.aclysa.cz/onas.htm (30. 12. 2019).
[223] Klub Dobré zprávy - http://klub.aclysa.cz/ (30. 12. 2019).
[224] KLABEČKOVÁ, Klára. Historie letničního hnutí v Českých zemích. Absolventská práce, VOŠMT, Kolín, 2001.
[225] Rozhovor s Pavlem Motykou, pastorem sboru AC Oldřichovice. Život v Kristu roč. 19., č. 1., 2007, s. 21.
[226] Oldřichovice. Život v Kristu. roč. 8., č. 9., 1996, s. 4-5.
[227] Rozhovor s Pavlem Motykou, pastorem sboru AC Oldřichovice. Život v Kristu. roč. 19., č. 1., 2007, s. 17-18.
[228] Jak jsme vznikli - http://www.acoldrichovice.cz/o-nas/jak-jsme-vznikli/ (20. 11. 2019).
[229] Oldřichovice. Život v Kristu. roč. 8., č. 9., 1996, s. 4-5.
[230] KLABEČKOVÁ, Klára. Historie letničního hnutí v Českých zemích. Absolventská práce, VOŠMT, Kolín, 2001.
[231] Oldřichovice. Život v Kristu. roč. 8., č. 9., 1996, s. 4-5.
[232] Rozhovor s Pavlem Motykou, pastorem sboru AC Oldřichovice.
[233] MOTYKA, Pavel. Zázrak jménem Filadelfie Život v Kristu. roč. 18., č. 4., 2006, s. 4-5.
[234] Filadelfie – Přístav Oldřichovice - https://apostolskacirkev.cz/spolecnosti/pristav-filadelfie (8. 12. 2019).
[235] Rozhovor s Pavlem Motykou, pastorem sboru AC Oldřichovice. Život v Kristu. roč. 19., č. 1., 2007, s. 17-18.
[236] Apoštolská církev Oldřichovice, Jak jsme vznikli - http://www.acoldrichovice.cz/o-nas/jak-jsme-vznikli/ (30. 12. 2019).
[237] Olomouc. Život v Kristu. roč. 9., č. 1., 1997, s. 4-8.
[238] KLABEČKOVÁ, Klára. Historie letničního hnutí v Českých zemích. Absolventská práce, VOŠMT, Kolín, 2001.
[239] Vznik nového sboru v Olomouci. Život v Kristu roč. 3., č. 1., 1991, s. 21.
[240] Olomouc. Život v Kristu. roč. 9., č. 1., 1997, s. 4-8.
[241] Olomouc. Život v Kristu. roč. 9., č. 1., 1997, s. 4-8.
[242] Olomouc. Život v Kristu. roč. 9., č. 1., 1997, s. 4-8.
[243] BARTÍK, Jiří. Z Olomouce. Život v Kristu. roč. 7., č. 6., 1995, s. 6.
[244] KLABEČKOVÁ, Klára. Historie letničního hnutí v Českých zemích. Absolventská práce, VOŠMT, Kolín, 2001.
[245] NAVRÁTIL, Aleš. Slovo redaktora. Život v Kristu. roč. 4., č. 11., 1992, s. 3.
[246] Olomouc. Život v Kristu. roč. 9., č. 1., 1997, s. 4-8.
[247] SÝKORA, Karel. Grano Salis - http://www.granosalis.cz/modules.php?name=News&file=article&thold=-1&mode=flat&order=0&sid=2468500#224183 (20. 3. 2013).
[248] NAVRÁTIL, Aleš. Zápis z mimořádného zasedání RC ze dne 26. 3. 1997.
[249] Olomouc. Život v Kristu. roč. 9., č. 1., 1997, s. 4-8.
[249] Osobní svědectví autora.
[250] Osobní rozhovor autora s biskupem z té doby.
[251] Apoštolská církev Prostějov - http://www.acprostejov.cz/img/info.jpg (3. 7. 2019).
[252] KELAR, Robert. Grano Salis - http://www.granosalis.cz/modules.php?name=News&file=article&thold=-1&mode=flat&order=0&sid=2468500#224183 (11. 4. 2013).
[253] KELAR, Robert. Grano Salis - http://www.granosalis.cz/modules.php?name=News&file=article&thold=-1&mode=flat&order=0&sid=2468500#224183 (11. 4. 2013).
[254] Náš sbor. Apoštolské církev Olomouc - https://www.acolomouc.cz/informace/o-nas (14. 12. 2019).
[255] Apoštolská církev Olomouc - https://www.acolomouc.cz/co-delame (30. 12. 2019).
[256] KLABEČKOVÁ, Klára. Historie letničního hnutí v Českých zemích. Absolventská práce, VOŠMT, Kolín, 2001.
[257] GABRIELOVÁ, Petra. Historie rozhodných křesťanů letničních v dokumentech Státní bezpečnosti - https://www.abscr.cz/data/pdf/sbornik/sbornik7-2009/kap09.pdf (1. 9. 2019).
[258] HVOLKA, Kamil. Ze života církve. Život v Kristu. roč. 7., č. 6., 1995, s.4-6.
[259] KOCUR, Pavel. Stručná historie sboru Apoštolské církve v Praze. Život v Kristu. roč. 9., č. 3., 1997, s. 8-11.
[260] HVOLKA, Kamil. Ze života církve. Život v Kristu. roč. 7., č. 6., 1995, s.4-6.
[261] VÁCHOVÁ, Eva. Život v Kristu. roč. 6., č. 1., 1994, s. 7.
[262] KULIHOVÁ, Barbora. Apoštolská církev v České republice. Filozofická fakulta MU Brně, 2006.
[263] Rozhovor s Pavlem Knobem. Život v Kristu. roč. 16., č. 6., 2004, s.15-16.
[264] Pořádání svateb. AC Dobrá zpráva - http://www.ac.dobrazprava.org/index.php/svatby (14. 12. 2019).
[265] Pavel Kocur se neloučí. Život v Kristu. roč. 9., č. 4., 1997, s. 4-6.
[266] Pavel Kocur se neloučí. Život v Kristu. roč. 9., č. 4., 1997, s. 4-6.
[267] BUBAN, Milan. Tři vzpomínky na bratra Pavla Kocura - http://milan.buban.cz/2017/12/29/tri-vzpominky-na-bratra-pavla/ (31. 12. 2019).
[268] Praha Maranatha. Život v Kristu. roč. 17., č. 7-8., 2005, s. 10-12.
[269] HVOLKA, Kamil. Ze života církve. Život v Kristu. roč. 7., č. 6., 1995, s.4-6.
[270] HVOLKA, Kamil. Ze života církve. Život v Kristu. roč. 7., č. 6., 1995, s.4-6.
[271] SERBUS, Jiří. Co dělá Ježíš v Praze. Život v Kristu. roč. 8., č. 3., 1996, s. 8.
[272] Praha Maranatha. Život v Kristu. roč. 9., č. 3., 1997, s. 4-6.
[273] Korespondence autora s Jiřím Serbusem ze dne 12. 2. 2014
[274] Osobní svědectví autora z kázání Toma Loftona v Brně koncem 90. let.
[275] Osobní svědectví autora z konference s Claudio Freidzonem ve Zlíně.
[276] Rozhovor autora s Rudolfem Bubikem z té doby.
[277] Osobní korespondence autora s Jiřím Serbusem zde dne 3. 11. 2019.
[278] NĚMEC, Petr. Nový sbor v Prostějově. Život v Kristu. roč. 13., č. 11., 2001, s. 9-10.
[279] Apoštolská církev Prostějov - http://www.acprostejov.cz/img/info.jpg (20. 12. 2019).
[280] MAZUROVÁ, Miriam. Počátky a vývoj hudební skupiny v našem sboru. Absolventská práce VOŠMT. Kolín, 2000.
[281] Třinec. Život v Kristu. roč. 8., č. 12., 1996, s. 4-6.
[282] Třinec. Život v Kristu. roč. 8., č. 12., 1996, s. 4-6.
[283] Třinec. Život v Kristu. roč. 8., č. 12., 1996, s. 4-6.
[284] MAZUROVÁ, Miriam. Počátky a vývoj hudební skupiny v našem sboru. Absolventská práce VOŠMT. Kolín, 2000.
[285] Třinec. Život v Kristu. roč. 8., č. 12., 1996, s. 4-6.
[286] MAZUROVÁ, Miriam. Počátky a vývoj hudební skupiny v našem sboru. Absolventská práce VOŠMT. Kolín, 2000.
[287] Třinec. Život v Kristu. roč. 8., č. 12., 1996, s. 4-6.
[288] Svědectví Rudolfa Bubika z té doby.
[289] Třinec. Život v Kristu. roč. 8., č. 12., 1996, s. 4-6.
[290] Třinec. Život v Kristu. roč. 8., č. 12., 1996, s. 4-6.
[291] MAZUROVÁ, Mirjam. Počátky a vývoj hudební skupiny v našem sboru, VOŠMT, Kolín, 2001.
[292] Třinec. Život v Kristu. roč. 8., č. 12., 1996, s. 4-6.
[293] Apoštolská církev Uherský Brod - http://www.betanie.org/category/o-nas/nas-sbor/ (11. 12. 2019).
[294] Rozhovor s Rosťou Šiškou, pastorem sboru AC Uherský Brod. Život v Kristu. roč. 17., č. 7-8., 2005, s. 13-14.
[295] Uherský Brod. Život v Kristu. roč. 8., č. 5., 1996, s. 4-6.
[296] Rozhovor s Rosťou Šiškou, pastorem sboru AC Uherský Brod. Život v Kristu. roč. 17., č. 7-8., 2005, s. 13-14.
[297] KLABEČKOVÁ, Klára. Historie letničního hnutí v Českých zemích. Absolventská práce, VOŠMT, Kolín, 2000.
[298] Uherský Brod. Život v Kristu. roč. 8., č. 5., 1996, s. 4-6.
[299] Rozhovor s Rosťou Šiškou, pastorem sboru AC Uherský Brod. Život v Kristu. roč. 17., č. 7-8., 2005, s. 13-14.
[300] Rozhovor s Rosťou Šiškou, pastorem sboru AC Uherský Brod. Život v Kristu. roč. 17., č. 7-8., 2005, s. 13-14.
[301] Apoštolská církev Uherský Brod - http://www.betanie.org/category/o-nas/nas-sbor/ (20. 12. 2019).
[302] Církev jinak – Uherské Hradiště - https://www.cirkevjinak.cz/o-nas/kdo-jsme (20. 12. 2019).
[303] Apoštolská církev Uherský Brod - http://www.betanie.org/o-sboru-apostolske-cirkve-v-uherskem-brode-2/ (23. 12. 2019).
[304] Valašské Meziříčí. Život v Kristu roč. 8., č. 2. 1996, s. 4-6.
[305] Kým jsme a kde jsou naše kořeny. Apoštolská církev velké Meziříčí - http://www.ac-vm.cz/o-nas/ (23. 12. 2019).
[306] Sbor Valašské Meziříčí. Život v Kristu. roč. 4., č. 9. 1993, s. 8-9.
[307] Valašské Meziříčí. Život v Kristu roč. 8., č. 2. 1996, s. 4-6.
[308] Osobní svědectví Rudolfa Bubika, se kterým se nezdráhal veřejně sdílet, z konce 90. let.
[309] Sbor Valašské Meziříčí. Život v Kristu roč. 4., č. 9., 1992, s. 8-9.
[310] AC Valašské Meziříčí – rozhovor s pastorem Tomášem Hasmandou. Život v Kristu roč. 18., č. 4. 2006, s. 10-12.
[311] Valašské Meziříčí. Život v Kristu roč. 8., č. 2. 1996, s. 4-6.
[312] AC Valašské Meziříčí – rozhovor s pastorem Tomášem Hasmandou. Život v Kristu roč. 18., č. 4. 2006, s. 10-12.
[313] AC Valašské Meziříčí – rozhovor s pastorem Tomášem Hasmandou. Život v Kristu roč. 18., č. 4. 2006, s. 10-12.
[314] AC Valašské Meziříčí – rozhovor s pastorem Tomášem Hasmandou. Život v Kristu roč. 18., č. 4. 2006, s. 10-12.
[315] DITTRICH, Tomáš. Bilance a perspektivy českého evangelikalismu. Život víry. č. 11., 2009, s. 10-15.
[316] Rozhovor s Romanem Povalou. Apostolskacirkev.cz (9. 5. 2008).
[317] Rozhovor s Romanem Povalou. Apostolskacirkev.cz (9. 5. 2008).
[318] AC Valašské Meziříčí – rozhovor s pastorem Tomášem Hasmandou. Život v Kristu roč. 18., č. 4. 2006, s. 10-12.
[319] Valašský regionální sbor Apoštolská církev, Aktivity - http://www.acvalassko.cz/aktivity.aspx (23. 12. 2019).
[320] AC Hosana - https://achosana.cz/onas/ (27. 12. 2019).
[321] MOLDAN, Martin. Píšeme stále stejný příběh. Život v Kristu. roč. 31., č. 1., 2019, s. 4-5.
[322] KULIHOVÁ, Barbora. Apoštolská církev v České republice. Filozofická fakulta MU v Brně, 2006
[323] KLABEČKOVÁ, Klára. Historie letničního hnutí v Českých zemích. Absolventská práce, VOŠMT, Kolín, 2001.
[324] KLABEČKOVÁ, Klára. Historie letničního hnutí v Českých zemích. Absolventská práce, VOŠMT, Kolín, 2001.
[325] MOLDAN, Martin. Evangelizace ve Varnsdorfu. Život v Kristu. roč. 4., č. 8., 1992, s. 5.
[326] AC Hosana - https://achosana.cz/onas/ (27. 12. 2019).
[327] KULIHOVÁ, Barbora. Apoštolská církev v České republice. Filozofická fakulta MU Brně, 2006.
[328] Varnsdorf. Život v Kristu roč. 9., č. 3., 1997, s. 4-6.
[329] KULIHOVÁ, Barbora. Apoštolská církev v České republice. Filozofická fakulta MU Brně, 2006.
[330] Rozhovory s představiteli letničních a charismatických uskupení – https://www.apologet.cz/?q=articles/id/321-rozhovory-s-predstaviteli-letnicnich-a-charismatickych-uskupeni/page/2 (1. 3. 2016).
[331] AC Hosana - https://achosana.cz/onas/ (27. 12. 2019).
[332] Vyškov. Život v Kristu roč. 7., č. 6. 1996, s. 4-6.
[333] POSPÍŠIL, Jiří, Můj příběh – jak jsem se stal křesťanem - https://pojky.webnode.cz/muj-pribeh/ (31. 12. 2019).
[334] Vzpomínky na začátky sboru. Život v Kristu roč. 22., č. 11. 2010, s. 18.
[335] Vzpomínky na začátky sboru. Život v Kristu roč. 22., č. 11. 2010, s. 18.
[336] Vyškov. Život v Kristu roč. 7., č. 6. 1996, s. 4-6.
[337] Apoštolská církev Vyškov - https://www.ac.vys.cz/o-nas-1 (23. 12. 2019).
[338] Vzpomínky na začátky sboru. Život v Kristu, roč. č. 17, 2010, s. 18.
[339] Vyškov. Život v Kristu roč. 7., č. 6. 1996, s. 4-6.
[340] Vyškov. Život v Kristu roč. 7., č. 6. 1996, s. 4-6.
[341] AC Vyškov. Život v Kristu roč. 15., č. 10. 2003, s. 12-13.
[342] Rozhovor s pastorem sboru AC Vyškov Jiřím Pospíšilem. Apostolskacirkev.cz (18. 02. 2004).
[343] AC Vyškov. Život v Kristu roč. 15., č. 10. 2003, s. 12-13.
[344] Křesťanské centrum naděje – církev pro každého - https://acbucovice.webnode.cz/aktivity/ (31. 12. 2019).
[345] K této věci došlo v Brně okolo roku 2 000 v modlitebně na Životského 10, čehož byl autor jako vedoucí mládeže brněnského sboru AC osobně přítomen.
[346] Osobní svědectví autora.
[347] Zakládání nového sboru: Podrobný plán pro přípravu a založení nového sboru - https://www.dropbox.com/s/4r6pnfqzmni95pc/Zakládání%20nového%20sboru%20%282013%29%20Drew%20B..pdf (23. 12. 2019).
[348] Apoštolská církev Rousínov - https://acrousinov.webnode.cz/o-nas/ (22. 12. 2019).
[349] Rozhovor s manžely Tomášem a Ludmilou Pohankovými.Život v Kristu roč. 17., č. 2, 2005, s. 8-10.
[350] POHANKOVÁ, Ludmila. Jak jsme začínali v Zábřehu. Život v Kristu roč. 9., č. 3, 1997, s. 12-13.
[351] Rozhovor s manžely Tomášem a Ludmilou Pohankovými.Život v Kristu roč. 17., č. 2, 2005, s. 8-10.
[352] KULIHOVÁ, Barbora. Apoštolská církev v České republice. Filozofická fakulta MU Brně, 2006.
[353] Rozhovor s manžely Tomášem a Ludmilou Pohankovými.Život v Kristu roč. 17., č. 2, 2005, s. 8-10.
[354] Rozhovor s manžely Tomášem a Ludmilou Pohankovými.Život v Kristu roč. 17., č. 2, 2005, s. 8-10.
[355] Apoštolská církev Zábřeh. Naše aktivity -http://aczabreh.cz/index.php?page=aktivity (21. 12. 2019).
[356] HOMOLKOVÁ, Helena. Nový sbor ve Zlíně. Život v Kristu. roč. 9., č. 3, 1997, s. 6-7.
[357] Komentář k rozdělení sboru BJB Zlín z léta roku 2002, Notabene - http://notabene.granosalis.cz/modules.php?name=News&file=print&sid=322 (23. 2. 2005).
[358] Rozhovor s Petrem Fiuráškem, pastorem sboru Apoštolské církve ve Zlíně. Život v Kristu. roč. 17., č. 9., 2006, s. 11-12.
[359] Křesťanské kulturní centrum - https://www.aczlin.cz/co-delame/krestanske-kulturni-centrum/ (31. 12. 2019).