Dějiny Apoštolské církve - 1. díl: 1989 - 1997: Český Těšín
Motto:
Dolní Žukov je pro letniční věřící jakýmsi „poutním místem“, které všechny přitahuje… Modlitebna je dnes soukromým vlastnictvím Jana Pilcha, příslušníka letničního sboru, ale byla kdysi budována společně věřícími, a to nejen těmi, kteří dnes patří k letničnímu sboru, ale i těmi věřícími, kteří se po roce 1974 do Církve bratrské z tohoto letničního sboru vrátili, a těmi, kteří i během let krize 1964 – 1974 v Církvi bratrské zůstali.
dr. Jan Urban, předseda rady Církve bratrské (29. 1. 1981)
Počátky sboru
Jedná se o nejstarší známý letniční sbor na území bývalého Československa, jehož historie je úzce spojena s počátkem letničního probuzení na území tehdejšího Těšínska a de facto i Československa. Těšínský sbor je tak vlajkovou lodí Apoštolské církve a svého času byl i představitelem a nositelem klasického letničního učení. Historii jednotlivých sborů bude proto vhodné zahájit zevrubným popisem jeho vývoje z 90. let. Mnohé z toho, co se zde událo, se pak bude v různé intenzitě a s různými obměnami opakovat i v jiných sborech.
K oficiální registraci sboru poprvé došlo v roce 1910. Sbor vznikl na území vesnice Dolní Žukov, která je součástí „širšího“ Českého Těšína. V dobách komunistického režimu se sbor scházel v Albrechticích, Svibicích a po legalizaci Apoštolské církve se navrátil zpět do Dolního Žukova. Více se k tomuto tématu lze dočíst v monografiích „Historie letničního hnutí“ od R. Bubika[1] nebo z publikace „Křesťanské společenství na Těšínsku“ od S. Kaczmarczyka[2].
Vedení sboru
Až do doby, než se stal předsedou Apoštolské církve, stál v čele sboru Rudolf Bubik. Pak jej nahradil Karel Brózda a nakonec v této funkci, v roce 1991, zakotvil Bohuslav Wojnar. Wojnar pochází ze staré protestantské a později letniční rodiny, kde představuje již třetí generaci. Křesťanem se stal po rozhovoru se svým otcem dne 7. ledna 1973, kdy mu bylo 14 let, a kdy na něho dolehla tíže jeho hříchu. Rok nato prožil silné vědomí naplnění Duchem svatým. Wojnar je původním povoláním zootechnik, a po revoluci začal úspěšně podnikat, což později obětoval pro službu Bohu. Jeho manželka Felicie se obrátila skrze jeho službu na střední škole a postupně ji v tom následovala i její rodina. Narození všech Wojnarových dětí, synů Oleše a Benaby i dcery Ani, bylo spojeno s velkým zdravotním rizikem[3]. Obrácení Wojnarovy švagrové a její následné vysvobození z drogové závislosti se pak stalo námětem úspěšného televizního dokumentu pod názvem „Modlitba pro Juditu“, která zároveň popisovala práci polského Teen Challenge[4].
Wojnar se v Apoštolské církvi stal průkopníkem teologického vzdělávání a vynikal kritickým myšlením nad své vrstevníky. Ačkoliv je považován za klasického letničního pastora, v mnohých ohledech vybočoval a vybočuje z linie Apoštolské církve. Ačkoliv zůstával čestným i loajálním členem, nezakazoval si vidět i méně světlé stránky svého hnutí, když prohlásil:
„Začal [jsem] vidět problémy, a to jak v biblickém učení mnohých letničních vůdců, kdy jejich práce s Písmem byla někdy, řekněme, dost svérázná, jejich fascinace vším nadpřirozeným fanatická a nezaměřená na Krista, jejich spory a konflikty nevyzařovaly ovoce Ducha. Někteří dokonce vykazovali větší míru hříšnosti a pokrytectví než mnozí, které jsem znal z jiných křesťanských tradic. Některé tělesné projevy, např. při pomáhání lidem prožít křest v Duchu svatém byly silně manipulativní. (Někdy jsem byl svědkem, jak určití fanatičtí křesťané napovídali modlitbu v jazycích a nechávali dotyčného opakovat po sobě, a pak mu vysvětlovali, že to byl křest v Duchu svatém). Dostal jsem se do takové situace, že jsem začal o svém letničním křesťanství pochybovat, dostal jsem vážné obavy, že jsem součástí nějakého sektářského systému a začal jsem před Pánem velmi upřímně hledat křesťanství, které je svým učením i projevem zbožnosti co nejblíže novozákonnímu pojetí křesťanství“[5].
Bohuslav Wojnar se i dnes nebojí stanout proti proudu
Snad i proto se později jako jeden z mála (či snad svého času jediný) otevřeněji vymezoval proti pojetí učení o autoritě v Apoštolské církvi, kde byl ochoten spatřit v podstatě římskokatolický model poslušnosti autoritě a nesouhlasil s tím, když Rudolf Bubik sloučil do jednoho modelu autoritu v rodině, v církvi i ve společnosti[6]. I přes svou kritičnost se v AC těšil a dodnes těší velkému respektu. Jeho názorový oponent, pozdější oblastní senior Jiří Sedláček, o něm mluvil jako o muži, který kormidluje křižník, zatímco on pouze škuner[7]. Někdejší řidič Rudolfa Bubika, Petr Kment, potvrdil, že Wojnar je podle názoru biskupa jedním z nejvlivnějších mužů Apoštolské církve, má však respekt před ředitelem VOŠMT Milanem Bubanem[8].
Ačkoliv Wojnar pracoval již koncem osmdesátých let v celocírkevních funkcích, odmítl prorocké pobídnutí od Rudolfa Bubika, že jej čeká služba pastora. Bubik pak často mluvil o tom, že s ním měl Wojnar názorový střet do doby, než skutečně přebíral jeho služebnosti v těšínském sboru. O povolání do služby pastora Wojnar později uvedl:
„Myslel jsem si, že vím, jaké je mé povolání, že je ve vzdělávání, že pastorem nikdy nebudu a ani být nechci. Po nějakém čase jsem ale prožil jedno z nejsilnějších setkání s Pánem, kdy mě (dokonce fyzicky) přitlačil a řekl: „Neříkej mi už nikdy!“ Pak mi zjevil svou vůli ohledně mé pastorské služby. Nikomu, kromě manželky, která byla u toho, když Pán se mnou mluvil, jsem o tom neříkal. Když se potom, v období oné krize ve sboru, na mě obrátili bratři ze staršovstva, jestli bych vzal vedení sboru, věděl jsem jen jednu věc, že to nemám odmítnout“[9].
Karel Brózda, který byl po registraci AC v roce 1989, podle svého svědectví, ustanoven vkládáním rukou za kazatele sboru, uvedl celou věc ze svého pohledu:
„Za krátkou dobu však bratr Bubik dělal nátlak na jiné bratry, aby mne dobrovolně přesvědčili, že se mám dobrovolně vzdát funkce pastora, na což ovšem bratři nepřistoupili, a někteří mne o tom informovali“[10].
Brózda naznačil, že příčinou tohoto Bubikova jednání mohla být skutečnost, že jej Brózda, jako jeho bývalý pastýř napomínal za to, že do zápisu Rady církve uvedl bod, který nebyl projednáván, což měl Bubik popřít. Brózda se však dovolával svědectví pěti svědků potvrzujících dodatečnost zápisu, načež Bubik, podle Brózdy, reagoval slovy: „Ty mi nebudeš poroučet! Teď jsem na svých vlastních nohách, už tě nepotřebuji“[11]. Po určité polarizaci v těšínském sboru byl Brózda odvolán a v roce 1991 se konaly volby, kde byl zvolen Wojnar. Brózda v podstatě potvrdil Wojnarova slova, že Pán Bubikovi ukázal, kdo má být novým pastorem, ale podle Brózdy byly volby „zmanipulované“, jelikož mu nikdo neuvedl bod, proč měl být odvolán; nebyl prý napomenut; na shromáždění nebyl usnášeníschopný počet členů a shromáždění bylo informováno, že důvodem je skutečnost, že má být zachováno placené místo navíc. Nicméně Brózda sám plat nepobíral, jelikož byl v důchodu[12].
Krize sboru
Bouřlivá doba, kdy se Wojnar ujal svého úřadu pastora, byla i dobou předzvěsti velké sborové kontroverze. Podle Wojnara „sbor prožíval celkovou krizi, měl obrovské ztráty ve všech oblastech duchovního i normálního mezilidského života“[13]. Jeden z vážených členů sboru v této době spáchal sebevraždu a mnoho mladých členů sbor opustilo[14]. Wojnar však prožil slovo z Iz 49. kapitoly o obnově a z dnešního pohledu pro mnohé již dnes kontroverzní David Shearman, v AC považovaný za proroka, přinesl po návštěvě těšínského sboru „stejné prorocké slovo“[15]. V čem tedy spočívala tato krize a jak je možné ji popsat?
V roce 1997 vyvrcholila i krize brněnského sboru, jejíž součástí byla již zmíněná brožurka Františka Paly, „List pastýřům a věřícím v církvi“ (březen 1997). Následně vyšla další brožurka „List sboru v Dolním Žukově letničním sborům v České republice“ (léto 1997), který se pak Palovy brožurky přímo dovolával a v podstatě na ni reagoval[16]. Pala tyto brožurky šířil nejen po církvi, ale zaslal ji například i mluvčímu Společnosti pro studium sekt a náboženských hnutí[17]. V květnu téhož roku vyšel ještě dopis bývalého vedoucího kolínské stanice AC Josefa Štefánka „Jak to bylo s mým odchodem z AC?“, na který se brožurka rovněž odvolává[18]. Rukopis těchto dokumentů nese, podle mnohých[19], jasné stylistické i myšlenkové postupy Františka Paly, a on sám se na distribuci listu žukovských podílel. Ústřední myšlenkou všech tří dokumentů je snaha popsat tyto spory a z nich vyplývající řešení jako důsledek nesprávného modelu nastavení institutu duchovní autority v Apoštolské církvi.
Z brožurky sboru žukovských vyplývá, že pnutí ve sboru začalo již počátkem devadesátých let na rovině 1. národnostní, 2. eklesiologické, 3. generační a liturgické. Vše eskalovalo poté, kdy se sbor pod Wojnarovým vedením rozhodl přenést bohoslužby do centra Českého Těšína, což bylo nahlíženo jako misijní záměr a zpřístupnění sboru širšímu okolí. Po odhlasování se shromáždění měla od 31. 12. 1994 konat již nikoliv v Dolním Žukově, ale v Českém Těšíně, což někteří členové odmítli respektovat.
Wojnar toto rozhodnutí vysvětlil tím, že po převratu v roce 1989 došlo k tomu, že se lidé začali více soustředit sami na sebe a na své potřeby. Od Wojnara proto vzešel návrh k pořádání nedělních odpoledních evangelizačních shromáždění v centru Českého Těšína. Zde se začalo ke sboru přidávat více lidí nejen z centra, ale i z okolních sídlišť. Proto došlo k potřebě přesunout hlavní nedělní shromáždění do středu města. Na sborovém shromáždění proběhlo hlasování, které převážnou většinou hlasů tento návrh schválilo. Nicméně někteří starší konzervativní členové se postavili proti a začali organizovat separátní shromáždění ve staré modlitebně[20]. Mezi těmito staršími členy můžeme evidentně hledat autory brožurky šířené Palou. Jmenovitě Bohuslava Brózdu, Karla Brózdu, Ludwika Kiszku, Karola Niemiece, Adama Tomsu, Jana Zagóru a Wladka Zagóru[21].
Národnostní otázky
Brožurka uvádí, že část zejména starších a konzervativnějších členů polské národnosti byla obviňována z nacionalismu. Tito členové trvali na bilingválních shromážděních a v podstatě bojkotovali oddělené bohoslužby v polském jazyce, které jim byly vedoucími sboru vyčleněny. Uvedli k tomu:
„Nezastáváme používání univerzálního jazyka své doby, tj. zde na Těšínsku jen češtiny, neboť i Apoštol Pavel byl „Židu Žid a Řeku Řek, aby vždy některé ke spasení přivedl“… Vůdcové těšínského sboru o nás však napsali, že jsme zdědili polský nacionalismus a že lidé zde prý Poláky nemají rádi. (Shromáždění v Dolním Žukově máme česky i polsky)…Vedení těšínského sboru Apoštolské církve si „národnostní cítění uvědomuje“, a proto dospělo k závěru, že tomuto cítění učiní zadost: shromáždění v polském jazyce bude každou sudou neděli v 15 hodin!“[22]
Starší členové si přáli používat polštinu během bohoslužeb a ve vyčlenění polských shromáždění spatřovali princip segregace. Jak ovšem dále uvádějí, nerespektování národního cítění, jak chápali rozhodnutí vedení sboru, nebylo hlavním důvodem jejich nespokojenosti[23].
Eklesiologické otázky
Palčivou otázkou byla i eklesiologie. Z brožurky žukovských vyplývá, že skupina měla k místu modlitebny více než citový vztah, odmítla se na novém místě scházet a dále provozovala žukovskou modlitebnu, která byla ve vlastnictví rodiny Gorňákových, patřících ke konzervativní skupině. Pozadí této skutečnosti paradoxně potvrzuje dřívější informace předsedy Církve bratrské dr. Jana Urbana z období socialismu, podle něhož si letniční vytvořili z žukovské modlitebny „poutní místo“, na kterém lpěli. Stejně tak ustavující konference Apoštolské církve se konala nedaleko tohoto místa, v čemž byl shledáván symbolický význam, což bylo chápáno jako určité znamení[24]. Wojnar k tomu uvedl:
„Ačkoliv byl tento krok [míněno přenesení shromáždění do centra Českého Těšína] potvrzen hlasováním členského shromáždění, někteří členové se proti tomu postavili a začali aktivně organizovat separátní shromáždění. Tato bolestivá situace vyvrcholila odchodem více než dvaceti členů ze sboru“[25].
Svoji neochotu následovat sbor do nové dislokace pak členové konzervativní skupiny ospravedlňovali následovně:
„…místo Dolního Žukova se pro křesťany stalo symbolem neohroženosti, statečnosti, vytrvalosti a ryzosti víry… A nyní, v době svobody je to sama Apoštolská církev, která se administrativními zásahy snaží „přenést“ sbor v Dolním Žukově na jiné místo. Co se nepodařilo nacistům a komunistům, to mají nyní vykonat naší bratři v Kristu“[26].
Celá další argumentace je nesena v duchu, že církev byla tam, kde se křesťané scházeli, a protože se do této chvíle scházeli v Dolním Žukově, „malé vesničce, která vyzařuje do širokého okolí“, měl by sbor zůstat zde. Pokud se tedy lidé rozhodnou shromažďovat jinde, zakládají tím nový, odlišný sbor, a rozdělují tak církev, i když si to většinově odhlasovali:
„Sbor není možné „přenést“. Podíváme-li se do Písma svatého, zjistíme, že identifikačním znakem křesťanského sboru – společenství znovuzrozených lidí následujících Krista – je místo. Proto také Písmo mluví o sboru v místě, ba dokonce v domě, tj. tam, kde se shromažďují křesťané. Tam je církev“[27].
I když se pisatelé později distancují od toho, že dané místo vidí jako „posvátné“, přiznávají, že se jim zde líbí a nechtějí se nikam „přemísťovat“. V důsledku to ovšem v jejich pojetí znamená, že pokud se lidé ze sboru, který se schází na jednom místě, začnou scházet na místě odlišném, dojde k vytvoření „nového sboru“. Identita církve je tak v důsledku tvořena místem scházení, které prý nelze přemístit.
Generační a liturgické otázky
Teprve později se čtenář brožurky dozví, proč ve skutečnosti starší členové trvají na tom, že sbor v Českém Těšíně není identickým se sborem v Dolním Žukově. Prohlašují, že nejde jen o změnu formy, ale i o změnu obsahu, a ten je tvořen právě daným místem, jehož kolorit je dán věcmi, jako jsou například „polský jazyk nebo konzervativní forma bohoslužby, klasické zpěvníky a důraz na vnitřní ztišení proti hlasitosti“[28]. Z dikce a obsahu textu vysvítá, že právě starší generace polské národnosti těžce nesla mládežnické trendy, které se projevily odlišným pojetím liturgie bohoslužby.
Staří Poláci kladli zpěvníky „hned za Písmo“ a „vnitřnímu ztišení oproti hlasitosti“ věnovali i krátký věroučný rozbor. Výslovně odmítali rockovou hudbu, kterou podle nich pěstují zejména skupiny se satanským pozadím. Tyto vlivy přicházejí ze západu a mají americký, charismatický styl. Starší členové zároveň odmítli rozdělení „jeviště“ s chválícími týmy a „hlediště“ s posluchači a poukázali i na verše 1 Tim 2, 15 a 1 K. 11,1–6 (kde se mluví o úloze poddanosti ženy muži), což jim bývalo mladými členy vytýkáno jako zákonictví[29].
Dokument, ve kterém je zobrazena i současná podoba letničního sboru v Dolním Žukově
Legislativní problémy
Konzervativní členové nakonec zpochybnili i celý proces, který vedl k přemístění shromáždění do Českého Těšína. Tvrdili, že se zpočátku nemluvilo o „přenesení“, ale o založení „nového sboru“. Odmítli, že by to zároveň mělo znamenat ukončení shromáždění v Dolním Žukově. Když proto hlasovali pro „nový sbor“, nehlasovali pro ukončení činnosti sboru stávajícího. Tím se pak – podle jejich interpretace – dostali do pasti, protože vedoucí jim sdělili, že se zavázali svými ústy Hospodinu. Nakonec se měl „dodatečně“ objevit i zápis z hlasování, který podle nich nebyl čten ani schválen, a kde stálo, že „od nového roku bude shromáždění jen ve městě“. Autoři listu dále retrospektivně zpochybňují institut samotného hlasování:
„Jestliže titíž lidé, kteří si to sami odhlasovali, se nadále scházejí na tomto místě, sami dokazují, že to hlasování je bezpředmětné. To, že se tam scházejí, je skutečnost vyššího řádu než hlasování“[30].
Necháme-li stranou samotnou proceduru hlasování a způsob, jakým byl členům představen jeho předmět (což jistě stojí za prozkoumání), pak ale daná logika obsahuje podstatný rozpor. Obecně by se totiž dalo tvrdit, že skutečnosti vyplývající z porušování závazků jsou důkazem jejich neplatnosti. Jinak řečeno nedodržení smlouvy ruší její závaznost. Je-li to vskutku myšleno takto a nejde jen o nešikovnou formulaci, pak zneplatnit jakoukoliv smlouvu (jestliže byla skutečně a dobrovolně uzavřena) by pak bylo možné jejím porušením (skutečností vyššího řádu), což je ovšem porušením práva.
Řešení krize
Řešení krize žukovského sboru nakonec vyvrcholilo rozchodem a způsob jeho provedení se stal do jisté míry precedentem, podle kterého se postupovalo i jinde.
Smírčí návrh
Z brožurky vyplývá, že zde ale existovala upřímná snaha nalézt kompromisní řešení. V roce 1994, kdy krize dostoupila vrcholu, navštívil sbor americký host br. Pfeffer, který byl požádán o pomoc při nalezení smírčího řešení. Po rozhovoru s konzervativními členy a Bohuslavem Wojnarem se Stanislavem Cichym, Pfeffer navrhl vytvoření dvou sborů, včetně rozdělení majetku. Podle sdělení konzervativních členů ovšem tomuto návrhu zabránil sám Bohuslav Wojnar, který měl prohlásit, že rozdělení sboru nepřipustí, že sbor odchází jako celek a sám prý porozuměl vyjádření Pfeffera odlišně[31].
Řešení statutu sboru
Řešení krize bylo nakonec shledáno v tom, že pastor sboru s jeho vedením formuloval „sborovou vizi“, která byla předložena dosavadním členům, a ti – pokud s ní souhlasili – měli „obnovit své členství ve sboru“. Vedoucí sboru se tímto „rozhodli dát možnost každému členovi dát do světla jeho vztah ke sboru“ tím, že vyplní novou přihlášku. Tato vize se citelně dotýkala dané krize a později posloužila jako výchozí materiál i při formulaci vize brněnského sboru, který se později potýkal s obdobným, i když ne totožným problémem[32].
V dané vizi resp. „Pojetí sboru AC Český Těšín“ se v polemice s principem územní dislokace sboru uvádělo, že církev není tvořena „budovami, strukturami, tradicí ani formou“ a že se sbor distancuje od „sakramentalismu“ (sic!) a „lpění na budovách“. Proti kritice nových směrů, propagovaných zejména služebníky ze západu, se zde uvedlo, že sbor chce být otevřen na „vše pozitivní v Ježíši Kristu, ať to pochází z východu, jihu, severu nebo západu“. Sbor věří, že „Bůh si přeje, aby se křesťané různých kultur ovlivňovali a vzájemně si sloužili“. Kritika hudebního stylu a liturgie je zde řešena prohlášením, že „lpění na nepodstatných věcech… je dílo satanovo, které odmítáme“. Za podstatné je naopak považováno „přijetí pomazaných vůdců, přijetí společné vize pro službu Bohu i světu a pochopení toho, že patříme do jednoho sboru“[33].
Ti, kteří své členství neobnovili do 31. července 1994, byli pak považováni za ty, jejichž přihláška ztratila platnost a kteří se od sboru oddělili a byli „ponecháni jejich vlastní zodpovědnosti před Bohem“ z důvodu, že vedoucí sboru nemohou nést zodpovědnost za někoho, nad kým nemohou vykonávat autoritu. Jednalo se celkem asi o 40 lidí se sedmičlenným staršovstvem, pěveckým sborem a besídkou[34]. Stávajícím členům, kteří odmítali vyplňovat „další“ přihlášku, když své členství neukončili, bylo řečeno, že stačí jen slovní souhlas na základě očitého svědectví před 2–3 svědky[35]. Když někteří novou přihlášku nepodali, bylo o nich prohlášeno, že se k 31. 7. 1994 rozhodli z vlastní vůle ukončit své členství v AC Český Těšín a ve stanovisku církve biskup Rudolf Bubik mluvil o odchodu dané skupiny z AC. Konzervativní členové pak poukazovali na to, že ve svém vyjádření je Rada církve přirovnala k těm, kteří opustili Krista. Nicméně ve stejném prohlášení jim rada žehnala a deklarovala lásku bez hořkosti[36].
Osoba Karla Brózdy
Poněkud složitější situace nastala s osobou Karla Brózdy, bývalého pastora, ale nadále člena Ústřední rady Apoštolské církve, o kterém starší „nového“ sboru prohlásili, že jeho činnost „nemůžeme hodnotit jinak, než jako důsledek nezkrotné lidské ješitnosti a tělesnosti.“[37]. Když byl odvolán jako pastor, uvedl, že se jej „chtějí zbavit i jako staršího“[38]. Podle Brózdovy interpretace ústavy ale nebylo možné osobu s celocírkevní funkcí odvolat z funkce staršího, než na základě rozhodnutí celocírkevní konference Apoštolské církve. (Samotná ústava v době brněnské krize nemluvila o nemožnosti odvolat z funkce staršího celocírkevního pracovníka, ale pouze o nemožnosti jeho vyloučení bez rozhodnutí celocírkevní konference)[39]. Před podobnou situací později AC stála opakovaně a hledala způsob, jak tyto pracovníky s celocírkevní funkcí ze svých řad vyloučit, aniž by o tom musela rozhodovat konference[40].
Majetkové nároky
Podle prohlášení staršovstva „nového“ sboru z roku 1995 plyne, že skupina konzervativních členů jim oznámila, že přebírá veškerá práva k používání celé modlitebny a že se zde členové, kteří se „přemístili“ do města tudíž stávají v modlitebně hosty[41]. Konzervativní členové to považovali za samozřejmost, jelikož to přece nebyli oni, kdo se oddělili a modlitebnu považují za „svoji vlastní“. Je totiž majetkem bratra Zagóry, který ji poskytoval k užívání církvi. Podle sborového hlasování o přemístění sboru, které zahrnovalo i přemístění veškerého movitého majetku, si pak Bohuslav Wojnar s pomocníky v roce 1995 přijel tento movitý majetek vyzvednout. Podle vyjádření konzervativních členů tím bez povolení vstoupili do soukromé budovy a „bez jakékoliv evidence“ z ní vynášeli věci, přičemž je hospodář začal fotografovat. Toto fotografování přerušilo stěhovací práce a Zagóra jim sdělil, že je třeba se nejprve domluvit a „až pak brát“. V dopise žukovských je to expresivně popsáno slovy:
„Vážení bratři, něco podobného se v historii žukovského sboru stalo jedině za komunistické totality! Jak komentují tuto událost sami starší těšínského sboru: „Staršovstvo sboru se rozhodlo převézt sborové věci z Rakovce do kanceláře sboru… V realizaci tohoto rozhodnutí nám však bylo hospodáři svérázným způsobem zabráněno.“ Tento svérázný způsob spočíval v tom, že hospodář fotografoval. Chtěl mít doklad o to, co se děje. Jinak jim ovšem nijak nebránil“[42].
Zde je ovšem třeba si uvědomit, že modlitebna byla v minulosti budována společně letničními křesťany, kteří zde věnovali svůj čas i finance. Přivlastnění si modlitebny konzervativní skupinou jistě nelze zpochybnit na právním základě (modlitebna již v minulém století patřila Janu Pilchovi) a jedná se tedy o soukromé vlastnictví. Ovšem etické důsledky tohoto činu nastolují řadu otázek.
Pokračování sboru
Po této krizi „novému sboru“ během dvou následujících let přibylo 25 nových členů a situace se zdála stabilizovanou. Wojnar byl přesvědčen, že Bůh chce požehnat ještě více, a sbor se rozhodl ke stavbě Křesťanského centra poblíž největšího sídliště Svibice. V roce 1995 byl zakoupen pozemek a již v roce 1996 sbor začal úzce spolupracovat s Teen Challenge, Royal Rangers a ICI Univerzitou. Ve stejném roce došlo i k zakládání misijních stanic v Kopřivnici a Moravském Berouně, kde se obrátila skupina Romů. Navíc sbor cítil břímě za vesnice, které jsou satelitními obcemi Českého Těšína. Tak vznikla akce s názvem „Akce Judea“, která měla za cíl postupně uspořádat v těchto místech sborové aktivity. Na přelomu let 1995/96 čítal sbor již 150 a v roce 1997 již 171 řádných členů. Sbor odmítal „doktrinální stropy a škatulky“ a věřil, že lidé mají „mít naprostou svobodu vyjádřit svou chválu Bohu“ [43]. „Informační materiál o pojetí sboru“, který ovšem obsahoval věroučné a zejména eklesiologické prvky, se stal inspirací pro vytvoření podobného materiálu brněnského sboru, podle kterého jeho vedoucí vykonávají kázeň nad svými členy[44].
Závěr
Generační a potažmo liturgické spory byly něčím, čím si v 90. letech prošla řada denominací jako BJB, ECM, JB a později i CB. Řešení bylo obvykle nacházeno v nějakém pluralitním uspořádání, snad krom rozkolu v JB[45]. Ponechme nyní stranou, zda nová liturgie v Těšíně byla jen formou či vskutku heterodoxním obsahem. Apoštolská církev obecně, zřejmě i vlivem učení o delegované autoritě, postrádala motivaci k tomu vytvořit podmínky pro autonomizaci názorových proudů v rámci jedné lokality. Bývalo pak zvykem, že jedna skupina odcházela jako „poražena“. (V daném případě ovšem získala do té doby společnou modlitebnu). Teprve, když se toto pnutí citelně projevilo mezi biskupem Rudolfem Bubikem a jeho synem Stanislavem, bylo umožněno vytvářet mladým radikálům alternativní společenství v rámci AC. Konzervativci to však mívali o poznání těžší a alternativa jim poskytnuta nebyla. Ovšem nový proud (později manifestovaný v podobě CBH) byl natolik odlišný, že vznikla de facto „církev v církvi“.
K počáteční skepsi sborové plurality v AC ale možná přispěla i jiná událost. Při prvním rozdělení brněnského sboru v roce 1992 vznikl 2. sbor v rámci AC, který ovšem vlivem charismatického směřování odešel do KS. Tvorba alternativ tedy možná i proto nepřicházela ve filosofii AC dlouho v úvahu. Teprve později, když díky uplatňování autority pastora sbor v Brně dlouhodobě ztrácel své členy, vybízel Rudolf Bubik prostřednictvím Aleše Navrátila v nultých letech disidenty k založení druhého brněnského sboru, ačkoliv se přitom Bubik otevřeně stavěl za jejich káznění[46].
Pokud se vrátíme do Těšína, nelze si nepovšimnout eklesiologie konzervativní skupiny, která z dopisu žukovských vyvstává a která de facto odvozuje církev od místa, spíše než od lidí, což se pro letniční hnutí jeví značně atypické a co vzdáleně připomíná učení Watchmana Nee. Nicméně je dobré se zde zamyslet i nad způsobem, jakým celou věc církev vyřešila. Jedná se zde především o precedens, který pak byl opakován minimálně v případě brněnského sboru. Řešení, kdy byla dosavadním členům sboru předložena „nová přihláška“[47] a po jejím nevyplnění jim bylo ukončeno členství, nemá přímo oporu v ústavě Apoštolské církve. Proto zřejmě vedoucí „nového sboru“, podle zprávy od konzervativních členů, přikročili k dalším alternativám, a to prohlášení před svědky u selektivně zvolených členů. Dopis žukovských celou záležitost přisuzuje chybnému pojetí autority, kdy se o členství rozhoduje na základě podřízení se vizi pastora. Jiní zde ovšem viděli až dodatečný výklad na základě interpretace Františkem Palou.
Důsledkem těšínské krize vposledku bylo, že Apoštolská církev, ať už z jakéhokoliv výše zmíněného či nezmíněného důvodu, přišla o řadu služebníků, kteří stáli po desetiletí v čele letničního hnutí a podstatně přispěli k formování jeho identity. Rovněž ztratila svoji historickou, společně vybudovanou modlitebnu, kterou, na základě sekulárního práva, získala k užívání konzervativní skupina, což je eticky minimálně sporné.
I když úspěšný sbor v Českém Těšíně dodnes zůstává vlajkovou lodí Apoštolské církve a jeho pastor je respektovanou osobností, která opakovaně prokázala své kvality, zřejmě by přítomnost starších zkušených letničních byla nedocenitelným přínosem v orientaci při výběru extenzivní škály zahraničních kazatelů zvaných do sboru. O tom, zda odešlí konzervativní členové by byli v rámci AC schopni rozeznat, zbrzdit nebo přispět k eliminaci pozdější vlny Torontského požehnání, vlny Trautových klamných předpovědí nebo současné vlny církevního manažmentu, lze dnes už jenom spekulovat.
Doposud uveřejněno:
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Úvod
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Ustavení církve
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Život v Kristu
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Křesťanský život
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Vzdělávací instituce
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Misie a diakonie
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Významná výroční setkání a konference
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Zahraniční osobnosti
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Vývoj učení o delegované autoritě
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Duchovní boj, rocková hudba a proroctví
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Argentinskou cestou přes Toronto do Pensacoly
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Sbory Apoštolské církve – úvod
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Sbory Apoštolské církve – Český Těšín
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 - 1997: AC Brno (1966 - 1996)
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: 2. rozdělení brněnského sboru – předehra
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Vyloučení a včlenění sboru AC Brno
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: AC Kolín
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 - 1997: AC - CBH Znojmo
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: sbory s kořeny v období 1989 - 1990
Literatura
[1] BUBIK, Rudolf. Co jsem viděl: historie letničního hnutí 1952–1973, Svazek 4. Křesťanský Život, 2006.
[2] KACZMARCZYK, Stanislav. Křesťanské společenství – Społeczność Chrześcijańska, 2005.
[3] Český Těšín. Život v Kristu, roč. 8., č. 4, 1996, s. 4–5.
[4] Modlitba pro Juditu. Dokument o vyléčené narkomance, Beta SP, 1992.
[5] WOJNAR, Bohuslav. Zpověď letničního křesťana – http://apostolskacirkev.cz/…iho-krestana (10. 2. 2018).
[6] Takto se Wojnar dokázal otevřeně vyjádřit například na dočasně vytvořené „platformě“ AC, která vznikla jako reakce na bouřlivý Nymburský synod v roce 2001, a kterou Rudolf Bubik považoval za ohavnost v Božích očích.
[7] Reakce na Wojnarovo vystoupení v rámci platformy.
[8] Možná Kment tuto skutečnost zmínil proto, že Buban vyřadil jeden Wojnarův uzavřený internetový diskusní příspěvek v rámci platformy (viz další díl).
[9] Rozhovor s Bohuslavem Wojnarem, prvním pastorem sboru AC Křesťanské centrum v Českém Těšíně. Život v Kristu 1/2005 – https://apostolskacirkev.cz/…eskem-tesine (10. 2. 2018).
[10] Brózda, Karel In: Brózda, B., Brózda, K., Lisza, L., Niemiec, K., Tomsa, A., Zagóra, J., Zagóra, W. List sboru v Dolním Žukově letničním sborům v České republice, léto 1997, s. 27–30.
[11] Tamtéž.
[12] Tamtéž.
[13] Český Těšín. Život v Kristu. roč. 8., č. 4, 1996, s. 4–5.
[14] Rozhovor s Bohuslavem Wojnarem, prvním pastorem sboru AC Křesťanské centrum v Českém Těšíně. Život v Kristu 1/2005 – https://apostolskacirkev.cz/…eskem-tesine (10. 2. 2018).
[15] Český Těšín. Život v Kristu. roč. 8., č. 4, 1996, s. 4–5.
[16] Brózda, B., Brózda, K., Lisza, L., Niemiec, K., Tomsa, A., Zagóra, J., Zagóra, W. List sboru v Dolním Žukově letničním sborům v České republice, léto 1997, s. 1.
[17] Osobní svědectví autora.
[18] Brózda, B., Brózda, K., Lisza, L., Niemiec, K., Tomsa, A., Zagóra, J., Zagóra, W. List sboru v Dolním Žukově letničním sborům v České republice, léto 1997, s. 31.
[19] Za autora považoval Palu i Rudolf Bubik.
[20] Český Těšín. Život v Kristu, roč. 8., č. 4, 1996, s. 4–5.
[21] Brózda, B., Brózda, K., Lisza, L., Niemiec, K., Tomsa, A., Zagóra, J., Zagóra, W. List sboru v Dolním Žukově letničním sborům v České republice, léto 1997.
[22] Brózda, B., Brózda, K., Lisza, L., Niemiec, K., Tomsa, A., Zagóra, J., Zagóra, W. List sboru v Dolním Žukově letničním sborům v České republice, léto 1997, s. 2–3.
[23] Tamtéž.
[24] BUBIK, Rudolf. Vzpomínka na povolení Apoštolské církve v ČR. Život v Kristu. roč. 21., č. 2., 2009, s. 6–7.
[25] Český Těšín. Život v Kristu. roč. 8., č. 4, 1996, s. 4–5.
[26] Brózda, B., Brózda, K., Lisza, L., Niemiec, K., Tomsa, A., Zagóra, J., Zagóra, W. List sboru v Dolním Žukově letničním sborům v České republice, léto 1997, s. 3.
[27] Tamtéž.
[28] Brózda, B., Brózda, K., Lisza, L., Niemiec, K., Tomsa, A., Zagóra, J., Zagóra, W. List sboru v Dolním Žukově letničním sborům v České republice, léto 1997, s. 8.
[29] Tamtéž, s. 11.
[30] Tamtéž, s. 3.
[31] Tamtéž, s. 22–23.
[32] Otevřeně – kým jsme, kam směřujeme, oč usilujeme. Vize sboru AC Brno, 1997.
[33] Pojetí sboru AC Český Těšín, 1995.
[34] Brózda, B., Brózda, K., Lisza, L., Niemiec, K., Tomsa, A., Zagóra, J., Zagóra, W. List sboru v Dolním Žukově letničním sborům v České republice, léto 1997, s. 16 a 21.
[35] Tamtéž, s. 21.
[36] Tamtéž, s. 18.
[37] List ze 2. srpna 1994. In tamtéž, s. 22.
[38] Tamtéž, s. 28.
[39] Ústava Apoštolské církve.
[40] Takovouto osobou byl například František Pala a později i sám autor.
[41] Prohlášení staršovstva sboru k situaci v Rakovci z 4. ledna 1995 In Brózda, B., Brózda, K., Lisza, L., Niemiec, K., Tomsa, A., Zagóra, J., Zagóra, W. List sboru v Dolním Žukově letničním sborům v České republice, léto 1997, s. 23.
[42] Tamtéž, s. 25.
[43] Český Těšín. Život v Kristu, roč. 8., č. 4, 1996, s. 4–5.
[44] Otevřeně – kým jsme, kam směřujeme, oč usilujeme. Vize sboru AC Brno, 1997.
[45] Zde je ovšem nutno podotknout, že příčinou zde byly i různé personální rošády a rámec této krize přesahoval běžné generační a liturgické půtky.
[46] Osobní svědectví autora.
[47] V Brně se jednalo o „evidenční list“ aktualizující údaje u člena sboru.