Biblická Apologetika

Dějiny Apoštolské církve - 1. díl: 1989 - 1997: AC Brno (1966 - 1996)

Motto:

"To jste tak pošetilí? Začali jste žít z Ducha Božího, a teď spoléháte sami na sebe? Tak veliké věci jste prožili nadarmo? A kdyby jen nadarmo!" (Ga 3,3)

"Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží. Myslete na to, jak dovršili svůj život, a následujte je ve víře." (Žd 13,7)

Od vzniku do registrace

Bohuslav Tetiva pochází z katolické rodiny a ke Kristu se obrátil v osmnácti letech vlivem spolku brněnské Snahy, což bylo misijní mezidenominační hnutí. Sám pocházel z Kamenice nad Lipou. Když bydlel služebně v Bratislavě, připojil se k baptistům. Později se svojí manželkou Zorou žili šest let v obci Bučovice nedaleko Brna. Tam Tetiva navštěvoval evangelickou církev, v níž obcházel řadové členy a zval je na shromáždění. Společenství se záhy rozrostlo. Jelikož bratr Zory Tetivové emigroval do zahraničí, oba manželé se v roce 1948 dostali do vězení. Tetiva byl odsouzen na šest měsíců a jeho manželka na jeden rok. Ve vězení pořádal Tetiva se svolením vedení věznice křesťanská shromáždění. V roce 1954 se Tetivovi přestěhovali do Brna, kde se připojili k Bratrské jednotě baptistů. V roce 1962 Tetiva onemocněl astmatem a odjel do sanatoria v Tatrách. Zde na malém shromáždění křesťanů v Mengusovcích a Štole viděl uzdravení jedné ženy z nemoci ledvin a štítné žlázy a zároveň byl svědkem daru mluvení v jazycích jako výsledku křtu v Duchu svatém. Proto i on po této zkušenosti zatoužil. Po návratu z léčení navštívil Těšínsko, kde se setkal s letničním kazatelem Karlem Brózdou, a křest Duchem svatým sám obdržel[2].

Manželé Mečkovští

Jan Titěra a brněnští baptisté

Na zformování brněnského letničního sboru měl však stěžejní roli jiný muž. Byl to kazatel a pozdější předseda Výkonného výboru Bratrské jednoty baptistů ThDr. Pavel Titěra. Ten se v září roku 1955 stal kazatelem brněnského baptistického sboru, kam přišel z Jednoty bratrské v Holešově. Zhruba rok po svém nástupu do Brna začal ve sboru mluvit o členech Jednoty českobratrské na Těšínsku, kteří měli letniční orientaci, a někteří baptisté proto začali usilovat o duchovní dary. Tito baptisté v roce 1957 navštívili letničně orientovaný sbor  Jednoty českobratrské v Hrádku a začali se v Brně scházet k modlitbám za křest v Duchu svatém. Skupinka se pozvolna rozšiřovala. Od roku 1959 již probíhala pravidelná nedělní modlitební shromáždění a v roce 1960 přijeli do Brna i těšínští letniční. V této skupince se postupně shromáždilo jádro budoucích letničních, kam Mečkovský i Titěra patřili[3].

Od roku 1965 nastaly mezi Tetivou a Titěrou neshody kvůli náplni modlitebních setkání. Někteří členové začali modlitební shromáždění kritizovat, neboť v nich spatřovali řadu excesů. Například když jeden host vyučoval, že přijetí daru jazyků lze iniciovat rychlým opakováním určitého slova. Zhruba v tuto chvíli skupinku opustil pozdější pověřený kazatel Kristoslav Smilek[4]. (Dnes by se zřejmě nad danou praxí již nikdo nepohoršil, jelikož jde o doporučovanou metodu iniciace glosolálie na Kurzech Alfa, které sbor BJB pořádá). Jindy jeden ze členů formující se letniční skupinky začal na shromáždění nahlas mluvit v jazycích s výkladem, že v tomto sboru je zarmucován Duch svatý a někteří členové sboru napsali dokonce stížnost na ústředí v Praze. Rudolf Bubik později prohlásil, že touto formou zasahování do chodu baptistického sboru ze strany letničních došlo k jeho rozbití. Sám později tímto způsobem odmítl pracovat[5].

Staršovstvo BJB někdy okolo roku 1965. Zleva: Ladislav Mečkovský, Emilie Vencálková, Kristoslav Smilek, Šimková (křestní jméno neuvedeno), Pavel Titěra, Bohuslav Tetiva a ostatní starší

Tuto novou situaci již řešilo ústředí a v polovině července 1966 byla do Brna svolána schůze staršovstva. Výsledkem bylo prohlášení, že každý člen, který by byl letničně zaměřen, se musí vzdát svých funkcí ve sboru. Prakticky to znamenalo vystoupit ze staršovstva, ukončit kazatelskou službu i jakoukoliv službu vedení. Na sborovém shromáždění bylo členské základně sděleno, že pokud se kdokoliv dostaví na příští shromáždění, bude to znamenat, že se letniční zkušenosti zřekl. Tento stav byl pro letniční baptisty nepřijatelný, vyložili si jej jako vyloučení a v roce 1966 18 členů odešlo. Jejich zatím neformálním vedoucím se stal Bohuslav Tetiva. Skupina se nejprve scházela po domech na chatě Tetivových poblíž brněnské přehrady, kde probíhaly modlitby s posty a posléze v domku manželů Mečkovských na ulici Vinařického 1. V přístavku domku fungovala i dětská besídka[6]. Tak vznikl zárodek budoucího letničního sboru. Jeden ze členů, György Bencsik, zakoupil v té době na ulici Životského 10 v Brně domek, jehož dvorek nechal později zastřešit a který měl novému společenství sloužit jako modlitebna. Návrh stavby vytvořil architekt Brázda, člen Církve bratrské. Skupina nakonec zakotvila právě zde[7].

Dokument vydaný ústředím BJB v reakci na působení brněnské letniční skupiny

Josef Novák

Skupina kolem Bohuslava Tetivy nebyla jediným letničním společenstvím v Brně. Působil zde i Josef Novák [neplést s Vladimírem Novákem], který měl kontakty se slovenskou Apoštolskou církví a v Brně později působil jako vedoucí stanice bratislavského sboru. Novák přišel do Československa v roce 1947 z Volyně. Zakotvil v Podbořanech a v Žatci, kde se u baptistů zformovala letniční skupinka. V listopadu 1968 začal Novák navštěvovat i shromáždění vedené Tetivou. Novákova skupinka se tehdy scházela u Bencsiků a v březnu roku 1969 se obě skupiny na žádost Bencsikových sešly k modlitbám. Novákova skupina se, stejně jako letniční na Slovensku, nahlas společně a hlučně modlila v jazycích, což bylo pro bývalé baptisty nezvyklé. Ačkoliv mezi oběma skupinami existovaly kontakty, nikdy k sobě nepřilnuly a vedle jistých osobních důvodů to byla právě odlišná liturgie, která obě skupiny dělila. Později vyšlo najevo, že Novák se v zahraničí vydával za vedoucího letničního hnutí v Čechách, za což pobíral i finanční obolus, a jednal za zády Rudolfa Bubika a přípravného výboru v legalizaci letniční církve na vlastní pěst. Přitom jeho skupina stála v roce 1977 při založení ilegální letniční církve. Proto byl dán do kázně, přičemž Bubik sám se zdržel hlasování[8]. I po letech Zora Tetivová, když se v roce 1996 sbor dělil, Rudolfa Bubika v dopise upozornila, že jeho pohled na současnou situaci není neomylný s poukazem, že dříve podporoval právě Josefa Nováka[9].

Ludvík Bocek

V Tetivově skupině působil i muž z Karviné, Ludvík Bocek, který podstatně formoval její základy. Ten přinesl proroctví, že se skupina nemá připojovat k žádné církvi, včetně ilegálních letničních, protože si ji Bůh povolal jako „lid drobné práce“. Proto Tetivova skupina v roce 1977 nefigurovala při ilegálním založení církve Rozhodných křesťanů letničních. Bockova proroctví podle Bubika vznikala tak, že se Bocek modlil v jazycích a jeho manželka přinášela výklad. Bocek sám byl později kontroverzní osobností. Tvrdil, že mu „Pán odepřel kazatelský stolec“. Mělo jít o to, že se kdesi u hřbitova prý setkal s andělem, který mu měl tlumočit, aby nevyučoval. Neměl rovněž odcházet z církve, ale být raději vyloučen. Sám byl pak z Jednoty českobratrské vyloučen. Přiznal, že spolupracoval s jistým panem Klimkem, který se věnoval spiritismu. V brněnské skupině byl přijímán téměř bezvýhradně jako prorok. Když se k němu šel například budoucí pastor sboru František Pala poradit, zda se má oženit se svojí budoucí manželkou, Bocek mu měl ještě před tím, než se ho na to otázal, sdělit, že je oba již spolu spatřil ve vidění. Jindy prožil Bocek duchovní vytržení do nebe, kde viděl, že zvířata nevrhají stín a vysoká zvěř neměla vyústění trávícího traktu[10].

Bocek byl podle svědectví Bubika horlivým a nezištným služebníkem evangelia s darem uzdravování. Byl ovšem silně pod vlivem své manželky. Když se uvažovalo o připojení Tetivovy skupiny k letniční církvi, měl člen skupiny Vladimír Novák zvláštní sen. Viděl v něm strom, který měl dvě koruny a stál v místě, kde se měla stavět silnice. Jeden ze stavebních dělníků na něho pohleděl a řekl: „Kdyby se nebyl postavil do cesty, mohl zůstat“. Když se Novák znovu podíval, už jen viděl, jak byl podťatý strom porcován pilou. Dostal poté výklad, že strom byl Bocek a dvě koruny měly znamenat, že v jeho rodině byly dvě hlavy, on a jeho žena. Protože svým vlivem a prorokováním Bocek bránil vytvoření letniční církve, byl podťat[11]. Krátce nato Bocek skutečně zemřel a brněnský sbor se připojil k letniční církvi.

Z Tetivova popudu se následně na schůzce brněnského letničního sboru v srpnu 1979 část bývalých baptistů přihlásila k věrouce a k církevní praxi Rozhodných křesťanů z Těšínska. Shromáždění sboru se od té doby stala pravidelná. Každé úterý večer se u Bencsiků scházela mládež a v první čtvrtek ti, kdo se podíleli na duchovenské činnosti[12].

Podle Bubika Bockova žena dále vystupovala jako prorokyně a tvrdila, že působí pod autoritou svého zemřelého muže, který se stal andělem. Bocek se ovšem i po své smrti dále těšil respektu mezi brněnskými letničními křesťany. Ještě v roce 1999 mu vydal dobré svědectví i „úhlavní nepřítel“ letničních Jan Urban, předseda Církve bratrské[13]. Přesto například Bubik vyjadřoval velké pochybnosti o Bockově pozdější službě. Uznával sice, že měl dar uzdravování a že mu Bůh například přesně ukázal dům, kam měl zajet, ale tvrdil, že tento dar byl poněkud neobvykle „okořeněn“. Když na Boží pokyn Bocek vystoupil z vlaku, našel v daném místě věřící křesťany, kteří se modlili za nemocnou ženu. Bocek se za ženu modlil, ta byla tělesně uzdravena, avšak onemocněla další zákeřnou chorobou. Za další kontroverzi bylo považováno svědectví, kdy Bocek měl spor s jistým bratrem ve víře, který zemřel. Krátce nato měl Bocek sen, že se stal v duchovním světě soudcem daného člověka. Souzený muž si měl pomocí „urim a thumim“ vylosovat rozsudek a vytáhl si černý kámen, jímž byl odsouzen k věčnému zahynutí. Byl smeten do propasti, přičemž hlasitě křičel. Během tohoto snu Bockova žena svědčila, že utekla z postele, protože nemohla snést svatost, která se Ludvíka v tu noc zmocnila. Rudolf Bubik přesto mluvil o Bockovi s respektem a sám svědčil o tom, že jej Bůh upozornil na to, že konečný soud náleží jemu [14].

Když se sbor v roce 1997 podruhé dělil, opět se řešilo Bockovo proroctví o "lidu drobné práce", který se nemá nikam připojovat. Po konsolidaci sboru Rudolf Bubik provedl se staršími obřad, kdy se starší uchopili za ruce a vymítali „ducha Bockové“ z genetického základu sboru. Tento exorcismus však musel být nejprve odložen, jelikož jeden z tehdejších starších rozpoznával v Bockovi nejobdarovanějšího služebníka, kterého kdy potkal. Bubik proto raději mluvil o „duchu Bockové“, nikoliv o „duchu Bocka“[15]. Syndrom ženy prorokyně, která přes svého muže proroctvími ovlivňuje sbor, i přes tento exorcismus zůstal jakýmsi mementem, který byl občas ve sboru rozpoznáván a býval i důvodem snahy eliminovat některé starší z vedení sboru[16].

Pastorální a liturgická specifika 

Nutno podotknout, že brněnský sbor měl, slovy Rudolfa Bubika, v minulosti vždy prorocké sklony a jeho pozdější pastor František Apetauer, který se ke sboru připojil v roce 1980, byl Bubikem za proroka dokonce označen[17]. Jeho dar proroctví byl iniciován tak, že jej Vladimír Novák označil jako toho, skrze koho přijde ještě během jistého setkání slovo proroctví. Apetauer sám přiznal, že pocítil velkou nejistotu, ale nakonec „něco“ přijal, což bylo Novákem posouzeno jako pravé. Apetauer pak byl přesvědčen, že mu Bůh ukazuje věci ze života křesťanů a prorokoval například z kazatelny k jednotlivým členům sboru i např. návštěvníkům evngelizace a velmi často ke křtěncům. Ne všichni však jeho praxi schvalovali. Například Makovička Apetauerovi poděkoval za to, že k němu, zřejmě při instalaci do služby, žádné proroctví neměl[18]. Další praxí, která se ve skupině vykonávala, byl tzv. „generální úklid“, spočívající ve vyznávání hříchů osvědčeným bratřím. Jelikož tento úřad poněkud evokoval zpověď, byl kritizován například maďarským letničním vedoucím Attilou Fabiánem, který byl se sborem v kontaktu od polovny sedmdesátých let[19].

Další rozmach sboru

Na kazatelské činnosti sboru se vedle Tetivy dále podíleli František Apetauer, Pavel Burai, Vladimír Novák, Jiří Malina, Miroslav Makovička, Josef Kendík, František Pala, Pavel Marván a další mužští členové sboru. Sbor podnikal spanilé jízdy do svého okolí a měl vliv nejen na Moravu, ale i na oblasti v Čechách. V kontaktu se sborem byl kazatel Českobratrské církve evangelické Ladislav Mach, kazatelka Evangelické církve metodistické Václava Svidenská, a dokonce kazatel Církve adventistů sedmého dne Vlastimil Fürst[20]. Mezi ty, kteří tímto sborem prošli, nebo jím byli ovlivněni, patří dnešní biskup Jednoty bratrské Jan Klas, který zde prožil křest Duchem svatým; současný lidovecký politik Dan Drápal nebo malíř Václav Lamr. Právě Lamr, tehdy člen brněnského sboru, spolu s Ladislavem Mečkovským, navštívili Liberec, kde posloužili ke křtu Duchem tehdejšímu kazateli Jednoty bratrské Votrubcovi, čímž přispěli k pozdějšímu obživení libereckého sboru[21]. Vzrůstající počet členů si vyžadoval i praxi vodního křtu. Z dokumentů Státní bezpečnosti lze vyčíst, že:

„Křty v brněnském sboru uděloval výhradně Bohuslav Tetiva, a to zhruba od roku 1979. Od té doby, až do jeho stíhání (leden 1983) proběhlo udílení křtů třikrát a bylo pokřtěno deset až patnáct osob. Obřad křtu byl udělen jednou v brněnské přehradě, podruhé v Brně-Líšni v malém rybníčku a naposledy již v domě Bencsikových, v nové křtitelnici. Při křtech, které Bohuslav Tetiva v Brně udílel ponořením, se držela tradiční křestní formule. V brněnském sboru byla hned od počátku vedena křestní kartotéka. Na jednotlivých kartičkách se nachází záznam nejen o křtu vodou, ale i o křtu Duchem“[22].

Starší sboru v letech 1970–1988 vykonávali misijní cesty prakticky po celé Jižní Moravě, ale nejen zde. Jezdilo se do Břeclavi, Nivnice, Uherského Hradiště, Zlína, Kroměříže, Třebíče, Jihlavy, Humpolce, Jindřichova Hradce, Nové Včelnice, Tábora, Českých Budějovic, Soběslavi, Valašského Meziříčí, Jablunky, Hošťálkové, Třeboně a Dačic. Navštěvovaly se buď jednotlivé rodiny nebo shromáždění[23].

Při sboru pracovala i tajná překladatelská skupinka tvořená Zorou Tetivovou a Františkem Palou, která překládala ze zahraničí pašovanou literaturu a expedovala ji skrze Rudolfa Bubika k vytištění zpět za hranice, kde se i tiskla. Tato literatura se pak tajně vozila zpět do České republiky a distribuovala pro potřeby církve. Ne všechny knihy ovšem byly letniční. Mezi tituly lze například najít knihu Kathryn Kuhlmanové nebo Dereka Prince. Na této činnosti se podílela i legendární baptistka Ludmila Hallerová[24].

Zásah Státní bezpečnosti

Existence aktivního ilegálního sboru vedla k tomu, že 11. ledna 1983 provedla Státní bezpečnost prohlídky v rodinách členů a tři členové - B. Tetiva, G. Benczik a V. Novák - byli zatčeni. Policie zabavila literaturu, nahrávky, členskou evidenci včetně tajného účetnictví, nové židle, varhany, magnetofony a psací stroje. Na protější zdi nynějších strojíren ABB byla instalována videokamera. Tetivovi byly po zatčení odebrány léky a jeho zdravotní stav se zhoršil. Policie na mezinárodní nátlak obviněné musela propustit. Zpráva o jejich zatčení se totiž objevila ve vysílání Svobodné Evropy a delegáti mezinárodní letniční konference v Nairobi začali ve svých zemích podávat stížnosti na českých ambasádách. Zpráva o tom, že komunisté vězní nemocného starce, jímž z hlediska svého věku Tetiva již byl, začala burcovat povědomí západních křesťanů[25]. Po návratu z vězení se Tetivovi začalo přitěžovat a při cestě vlakem z ministerstva kultury, kde se projednávalo úřady neustále oddalované registrování církve, ztratil vědomí a byl převezen do nemocnice s podezřením na nádor nebo tuberkulózu. Nakonec mu byl diagnostikován zápal plic. Po modlitbách se vzkládáním rukou starších vysadil třináct léků, které užíval, a prožil podstatnou úlevu. Během následujícího roku spolu s manželkou posloužili mnoha lidem k obrácení.

Policejní razie některé členy odradila. Našli se i tací, kteří tvrdili, že Bůh odňal společenství ochranu kvůli skrytému hříchu a odešli. Drtivá většina zbylých členů se začala scházet v domech u rodiny Malinů a u Apetauerů a později opět v domě manželů Mečkovských, na ulici Vinařického v Židenicích. Do malého domku se tak muselo na bohoslužby vtěsnat 120 lidí, přičemž se sedělo například i v koupelně ve vaně. Ladislav Mečkovský zde ochotně instaloval židle a modlil se za každého, kdo bude na židli sedět, aby mu Bůh požehnal. Sbor se zde scházel po dobu následujících šesti let[26]. I zde se ale po nějakém čase začala objevovat policie a při vstupu kontrolovala občanské průkazy. František Apetauer k tomu uvádí:

„Krátce po tom, co jsem do sboru přišel, vystoupily státní orgány prostřednictvím StB (tehdejší Státní tajná bezpečnost) proti naší církvi, která se formovala a marně přitom usilovala o státní registraci. Tehdy byli na Těšínsku a v zápětí i v Brně tři bratři z vedení (i nemocný zakladatel sboru bratr Tetiva) uvězněni. Nám bylo zakázáno se scházet v modlitebně, kterou jsme právě postavili na dvorku rodinného domku jednoho našeho bratra. Protože jsme ale po společném setkávání všichni toužili, začali jsme se scházet ve dvou bytech a později, protože jsme chtěli být všichni spolu, jsme se scházeli u láskyplných manželů Mečkovských v jejich rodinném domku. My pamětníci máme trvale ve vzpomínkách, jak byly posléze všechny místnosti obsazeny do posledního místa, od přízemí až po střechu včetně schodiště. Chtěl-li mít člověk dobré místo, musel přijít hodně brzy. Státní orgány nás ale na pokoji nenechaly. Stávalo se, že nás příslušníci bezpečnosti legitimovali a každého zapisovali, když jsme přicházeli do shromáždění. Nezapomenutelné bylo, když je naše děti uctivě pozdravily, protože nechápaly o co jde, a těm mužům se chvěly ruce. Bylo s podivem, že až na několik výjimek tyto akce proti nám nikoho neodradily a všichni podstupovali riziko možných sankcí. Nikdo totiž nemohl předpokládat, jak daleko státní orgány půjdou. Doslovné „přepadení" jsme prožili i na táboře mládeže. (Když byl po sametové revoluci zpřístupněn archiv StB v Pardubicích, můj osobní spis měl mít 387 stran. Ale i ze zbytku, který nebyl zničen, jsem se dočetl, že i já jsem měl být „zajištěn".) A právě v těch dobách byla naše setkávání naplněna obzvláště vroucností. Prožívali jsme mnohé nelehké věci v souvislosti s totalitním režimem, ale zpětně mohu říct, že jsme si tím víc vážili Boží milosti, která nám byla dána, a také jedni druhých.“[27]

Sbor měl v té době domácí skupinky, biblické hodiny a mládež, které se ujal Apetauer, který byl ochoten sloužit, kdekoliv to bylo třeba. Mládež se scházela v ulici na Maničkách v rodině u Malinů a staršovstvo u Apetauerů.

V květnu roku 1984 zemřel ve věku 73 let Bohuslav Tetiva po srážce s motocyklem[28]. Rudolf Bubik tuto událost označil za vraždu z popudu StB a jedna návštěvnice sboru uvedla, že při výslechu se policisté zinscenováním Tetivovy vraždy nijak netajili[29].Tetiva ještě za svého života prožil, že by se měl smířit s kazatelem Titěrou, ale očekával, že ten by měl přijít jako první. Podle dochovaných svědectví něco podobného prožil i Titěra a skutečně Tetivu navštívil, odpustili si a sblížili se. Tetiva měl poté, díky odvaze baptistického kazatele Pospíšila, pohřební rozloučení v baptistické modlitebně, což nebylo kvůli sledování ze strany StB vůbec samozřejmostí. Titěra sám prožil křest Duchem svatým, modlil se v jazycích, a dokonce chtěl umožnit ilegální Apoštolské církvi vstup do Bratrské jednoty baptistů, což ovšem zmařil předseda Církve bratrské Jan Urban[30].Vedoucím sboru se stal po Tetivovi František Pala, což bylo iniciováno již za života Tetivy, takže jeho smrt neměla na sbor destabilizační efekt. Zástupcem Paly se stal Pavel Marván. Ke sboru se počátkem osmdesátých let hlásilo přibližně padesát členů a v roce 1985 přibyla stanice v Kroměříži[31].

Dům Mečkovských. Skupinová fotografie s návštěvou (manželé Mečkovští vlevo nahoře se synem Petrem dole v čepici)

Bohuslav Tetiva ve vzpomínkách účastníků

Bohuslav Tetiva se doslova nesmazatelně zapsal do srdcí pamětníků a byl snad všemi respektován. Miroslav Makovička na něho vzpomíná jako na člověka, který se těšil všeobecné úctě, a i když se proti němu ve sboru formovala opozice, ke které dočasně patřil i František Apetauer, dotyční neměli proti jeho osobnosti šanci uspět. Tetiva byl dobrácké, poněkud cholerické povahy, ochotný se s mladšími členy sboru sdílet nejen v jejich duchovních, ale i hmotných potřebách. Protože byli se svojí manželkou Zorkou bezdětní, měli k členům sboru, jehož velkou část tvořili i mladí studenti, takřka rodičovský přístup. Tetiva se dokázal rozhorlit, že jeho tvář až zbrunátněla, ale pak se za svoji prchlivost dokázal i před celým sborem se slzami omlouvat. Rudolf Bubik jej popisuje jako velmi čiperného, sečtělého a důvtipného člověka, se kterým měla Státní bezpečnost velký problém, a proto jej nechala zlikvidovat. Dodnes snad všichni pamětníci na Tetivu vzpomínají až s nostalgií. Že se nejedná o pouhou pietní zdvořilost, ukazuje, že i přes jeho relativně pokročilý věk ho dodnes nikdo jinak nenazve, než „Bohoušek“. Mnozí členové, kteří byli v 90. letech účastníky dvojího bolestného rozdělení, byli přesvědčeni, že „Bohoušek“ by nikdy nebyl schopen takové tvrdosti nebo panovačnosti, jakou viděli u některých pozdějších vedoucích. Ani jeden z budoucích pastorů sboru již nebyl ze strany členů připomínán s takovou vděčností a úctou.

Později se ve sboru tradovalo, že Tetiva neměl typicky letniční přístup k ontologii Ducha svatého nebo že dokonce odmítal Ducha svatého personifikovat. Makovička ovšem tuto informaci zpochybnil s tím, že pouze odmítal zdůrazňovat jeho úlohu v takové míře, jako například tehdejší člen sboru Václav Lamr a že se vůči exkluzivní pneumatologii v jednom rozhovoru vyhranil. Makovička tak Tetivovu ortodoxii potvrdil[32].

Postavení brněnského sboru v rámci České republiky

V době osmdesátých let byl brněnský sbor, vedle Těšínska a Prahy, jedním ze tří center letničního hnutí. Stal se doslova líhní letničních a později charismaticky orientovaných duchovních ze všech možných denominací a jeho přesah je dodnes málo doceňován. Díky jeho misijním aktivitám bylo získáno mnoho následovníků.

Po registraci Apoštolské církve

Brněnský sbor byl ve všech dobách své existence příkladný v misii. První oficiální evangelizace se konala těsně před revolucí v roce 1989, po registraci Apoštolské církve, v pavilonu „D“ brněnského veletržního výstaviště. Před akcí proběhlo ve městě pozvání na evangelizace, což vyvolalo nevoli z řad městské garnitury[33]. Po státním převratu se sbor okamžitě naplno zapojil do evangelizace a ve dnech 13. - 15. července roku 1990 již pořádal velká shromáždění v Janáčkově divadle. Kázal zde německý kazatel Orzechowski[34]. Tato evangelizace souvisela s turné hudební skupiny „Living Praise“, konané dne 25. května. Sloužící hudební skupina patřila k biblické škole „The Christ for the Nations Institute“. Tato instituce se hlásí k hnutí „Pozdního deště“, vůči kterému se v roce 1949 a znovu v roce 1999 vyhradila americká letniční církev Assemblies of God.

Brněnský sbor byl stále více charismaticky než letničně profilován, a tato prohlubující se orientace zároveň odcizovala sbor Apoštolské církvi. To se projevilo i tím, že sbor – přes negativní postoj Apoštolské církve – uspořádal masovou evangelizaci s australským uzdravovatelem hnutí Víry Steve Ryderem. Tato evangelizace se konala 25. – 28. září 1991 na brněnském velodromu, kam přišlo asi 9 000 Brňanů a někteří z nich zde odkládali své hole a berle. Následná shromáždění se konala v aule Masarykovy univerzity, kam přišlo 380 lidí, a poté ještě v Tišnově a v kulturním domě v Bystřici nad Pernštejnem. Ryder zde letničním křesťanům snad poprvé představil fenomén padání pod Boží mocí a ve svých seminářích brněnské křesťany hlouběji zasvětil do charismatického učení. Uvedl například, že se satan zmocňuje našeho zdraví, že si uzdravení musíme přivlastnit vírou a že nemoc je zlořečení[35]. Od Rydera se nakonec distancovala i KMS, která jeho vystoupení zaštiťovala, avšak autenticitu zázraků nezpochybnila. Ryder tak je považován za excentrického učitele, který přijel zahájit svou vlastní práci, ale jehož službu provázela řada divů.

Dalším příspěvkem k misii bylo v roce 1991 založení tzv. „Klubu dobré zprávy“, kterého se s chutí účastnili nevěřící děti ze škol a který měl evangelizační poslání. Vedoucím se stal Vladimír Makovička[36].

Sbor byl vždy příkladný nejen v evangelizaci, ale i v liturgii. Jeho chválící skupinku (tzv. „zpěváky“) tvořili konzervatoristé resp. profesionální hudebníci, z nichž mnozí vynikli jako interpreti duchovních písní. Ty se pak rozšířily prakticky do všech denominací. Někteří ze zpěváků spolu s dalšími členy sboru se navíc každý týden účastnili evangelizací na náměstí Svobody, kde se tou dobou scházely stovky posluchačů, a mnozí pozdější konvertité svědčili, že je tyto evangelizace oslovily a vedly dále do sboru. Prakticky každý Brňan o těchto evangelizacích věděl a celé město díky tomu mohlo slyšet zvěst evangelia. Pokud je možné vzít v potaz i duchovní boj, není vůbec s podivem, že sbor byl neustále vystavován nejrůznějším vnějším i vnitřním konfrontacím.

Brněnský sbor chápal sám sebe i jako určitou protiváhu legalismu, který byl spatřován v hnutí na Těšínsku. Ten se projevoval tradičním letničním antiintelektualismem, potlačováním ženské role včetně zákazu nošení kalhot nebo náušnic apod. Brněnský sbor naproti tomu nikdy nevystupoval proti vzdělání, a i když byl v pohledu na službu žen konzervativní, krom služby ve staršovstvu nikdy ženy neupozaďoval. Ženy zde byly respektovány a nebylo po nich nikdy vyžadováno nějaké omezování ohledně oděvů či veřejných projevů. Bylo to zřejmě dáno i tím, že sbor měl baptistické kořeny a v jeho řadách byla po celou dobu jeho působnosti velká část vysokoškolských studentů. Dokonce i František Apetauer byl respektovaným grafikem a pro svoji službu byl ochoten opustit svůj v té době nadstandardní plat. Nemohl si pak například dovolit poslat děti na školní výlet[37]. Když byl později jeden z vedoucích stanice vedením církve nucen ukončit své teologické vzdělání, Apetauer neváhal proti tomu vystoupit a zaručit se za něho, jelikož taková restrikce bránila jeho svědomí.

První rozdělení sboru

Sbor měl však po revoluci neustálou tendenci nejen ke štěpení, ale i ke káznění a vylučování svých členů. Řada sloužících ve sboru se dostávala do střetu s pozdějším letitým pastorem Františkem Apetauerem s následkem kázně, nebo dokonce vyloučení. Prvním byl ještě v době socialismu Vladimír Novák, který kritizoval, že se příslušníkům Státní bezpečnosti měla říkat pravda, zatímco například Apetauer podle něho kličkoval. Novák neustále ve svých kázáních danou věc kritizoval a zdůrazňoval, až byl dán do kázně, kterou nepřijal, a odešel ze sboru. Později se dožadoval církevního soudu a toužil po své rehabilitaci. Před svojí smrtí se však s Apetauerem usmířil. Do sporů se Apetauer dostával i po odchodu z brněnského sboru do Jihlavy, zatímco brněnský sbor se zřejmě stabilizoval[38]. O tomto problému dobře věděli i vedoucí denominace a jeden z členů úzké rady proto charakterizoval jeho sklon jako „likvidování Božích služebníků“[39]. Nicméně pozdější nastavení podpory jednání autorit ze strany stávajícího biskupa zabraňovalo korekci podobného jednání nejen pouhými členy, ale i staršími[40].

Svou roli v budoucích rozděleních sehrálo i charismatické nasměrování a jeho otevřenost vůči emisarům hnutí Víry. Nový pastor sboru Pavel Marván, který vystřídal Františka Palu, jenž se začal po revoluci věnovat činnosti ředitele Křesťanského života, projevil charismatickému učení velkou empatii. Obklopen zejména mladými členy sboru a šesti vedoucími domácích skupinek se jal radikálně pokračovat v nově nastoleném diskursu.  Následné rozdělení lze proto zahrnout do dvou následujících okruhů, a to je věroučná rovina a personální rovina, které někdy splývají. Věroučný spor byl veden na základě roviny „charismatické“ a „radikálně charismatické“. Osobnostní střet se udál zejména mezi Františkem Apetauerem a Pavlem Marvánem, ačkoliv byli oba charismatiky. Mnozí členové sboru si proto odmítli vůbec připustit věroučnou povahu rozdělení a viděli ji výlučně na rovině personální, případně liturgické. Makovička později citoval Marvána, který měl sdělit, že sbor opustil pro nátlakové jednání Apetauera[41]. Navrátil, který se stal později zástupcem biskupa pro pastoraci, chápal ovšem rozdělení jako reakci Marvána na to, že sbor pojal jako hračku, která mu „nefungovala podle jeho představ“, a tak ji rozbil[42].

K samotnému tzv. „prvnímu rozdělení sboru“ došlo nejprve začátkem prázdnin roku 1992 rozdělením na dva sbory Apoštolské církve, přičemž druhý sbor vedený Marvánem se v dubnu roku 1993 s počtem cca 70 členů stal na dubnové pastorálce KS součástí denominace Křesťanská společenství[43]. První sbor vedený Apetauerem v počtu cca 170 členů setrval formálně v Apoštolské církvi.

Věroučná rovina rozdělení sboru

Do sborové knihovny, v té době ještě jednotného sboru, se těsně po sametové revoluci začaly hromadně objednávat tituly učitelů hnutí Víry, zejména Wolfharda Margiese a Kennetha Hagina, které začala ve velkém vydávat KMS resp. její později zaniklé vydavatelství Logos, později Altak. Sbor se začíná připravovat na probuzení a starší již na základě příkladu Křesťanských společenství plánují regionální strukturu městského sboru. V Brně se též začínají objevovat nová charismatická uskupení jako sbor Ježíš přijde, Křesťanské společenství a na poněkolikáté se zdařilo založit Slovo života. Více o tom v článku „Hnutí Víry v Čechách a na Slovensku“[44]. Vlivem nových směrů se radikalizuje i doposud umírněná chválící skupinka, a zejména díky učení o „chválách“ nabývá přesvědčení, že jako kněží uvádí lid do Boží přítomnosti. Pokud zpěváci prožívají uchváceni Duchem, cítí jako diskriminaci, když vedoucí shromáždění ukončí jejich produkci, aby mohlo následovat kázání. To je zcela v souladu s učením o Davidově stánku, kde levité prorokují  s hudebními nástroji a chvála je pojata jako cesta do Boží přítomnosti. Sbor pro toto učení nalezl i dogmatické zaštítění a vydává chválící manuál „V trůnním sále Božím“[45].

V pastoraci se zhusta praktikuje exorcismus z křesťanů a na domácích skupinkách se vymítají nejen tělesné neduhy, ale i psychické sklony a zlozvyky, jako například komplex méněcennosti[46]. Rovněž se provádějí komplikované obřady „svazování“ a „rozvazování“ duchovních mocností. Někteří se démonů po vzoru manuálu od Dereka Prince zbavují hyperventilací. Přispívá k tomu i skutečnost, že vedení mládeže se ujímá dynamický vedoucí Petr K. a setkání mládeže místy téměř připomíná terapeutické kroužky se službou exorcismu[47].

Vedle nové liturgie a démonologie se mění i antropologie. Přichází učení o „novém stvoření“ a „čistém srdci“, které se může jevit jako reminiscence wesleyánských kořenů letničního hnutí. Ovšem letniční, s důrazem na reformované pojetí křtu Duchem, tuto nauku takřka celosvětově překonali. Jenže „čisté srdce“ v tomto pojetí není ani důsledkem procesu posvěcení, jak učil Wesley, ale okamžitým důsledkem přijetí té správné nauky. Znovuzrozený křesťan zde již nehřeší, vše je učiněno nové, a pokud přece zhřeší, nebo má dokonce sklony hřešit opakovaně, kořenem obvykle bývá démon. V takovém případě následuje exorcismus. Nová antropologie spolu s démonologií tak tvoří uzavřený kruh a jedno v podstatě potvrzuje druhé.

V neposlední řadě se do centra kritiky dostává placení desátků, které je zde chápáno jako projev legalismu a starozákonní praxe. Někteří členové, kteří odešli z brněnské Apoštolské církve do Křesťankých společenství, proto po čase poukazují na to, že praxe, která byla zpočátku kritizována a která byla i důsledkem jejich odchodu, se nyní znova praktikuje, v čemž vidí opuštění původních ideálů[48].

Celý věroučný spor lze nahlížet i na pozadí výměny názorů v Životě v Kristu. V říjnovém čísle roku 1992 Stanislav Bubik zveřejnil článek „Vyžeň otrokyni i jejího syna“, kde uvedl, že je třeba se vzepřít své staré přirozenosti, protože „starý člověk velice nemiluje půst a proto, když mu chceš pomoc do hrobu, začni se pravidelně postit“[49]. Učení hnutí Víry ale nic takového nepřipouští neboť vše je nové; nové stvoření, nové srdce a vše staré pominulo. Bubik ovšem pokračoval něčím, co způsobilo v řadách členů druhého sboru jako rozbuška. Napsal, že „starý člověk nevychází jinak, jen skrze půst a modlitbu“[50], což se přece týká démonů, nikoliv lidské přirozenosti. Mladí členové druhého sboru ústy svého pastora dále vznesli námitku, že pokud by apoštol Pavel řekl o sobě v přítomném čase: „ale já jsem tělesný, zaprodaný hříchu… znamenalo by to, že vítězný Kristus je tělesný, zaprodaný hříchu"[51]. Tato námitka se jeví jako nanejvýš opodstatněná z hlediska antropologie hnutí Víry, kde „nový člověk“ má již božskou přirozenost, a proto se v tomto světle jeví Bubikovy úvahy jako hrozné rouhání. Kristus přece nehřeší!

Na článek zareagoval Miroslav Makovička tvrzením, že Pán Ježíš vedl k zapření sebe sama a nesení kříže jako k trvajícímu zápasu. Je nasnadě, že božskou přirozenost, pokud by jí křesťan opravdu oplýval, netřeba zapírat. Nakonec Makovička správně odhalil i věroučnou příčinu sporu, mající kořen v charismatické orientaci: „Je možné, že polemika, která zde vznikla, byla i určitým vyjádřením postoje vedení dnes již bývalého 2. sboru AC v Brně k Apoštolské církvi. Dnes je tento sbor druhým sborem Křesťanských společenství v Brně“[52]. V tomto lze jistě Makovičkovi přitakat, neboť tento sbor se dostal pod vliv Haginových brožur, proti kterým se AC vymezovala, zatímco v KS se prostřednictvím KMS, která je vydávala, rychle šířily. Na druhou stranu Makovička takovou myšlenku negoval, když dodal: „Pokud vím, tak se Apoštolská církev s Křesťanským společenstvím v otázkách učení nijak nerozchází a to ani v diskutovaném problému“[53]. To ovšem byla pravda jen ohledně brněnského sboru, ale rozhodně zatím ne v rámci celé Apoštolské církve. Nakonec i Makovička na dubnové pastorálce KS, která byla otevřena k účasti dalším křesťanům, sdělil, že nebylo Boží vůlí se rozdělit a že vina byla na obou stranách. V posledku shrnul, že důvodem byla „různost v učení a ve způsobu práce“[54].  

Personální rovina rozdělení sboru

Někteří nahlíželi důvody rozdělení v tom, že tehdejší pastor sboru Pavel Marván se zhruba od roku 1991 dostával do stále většího sporu s Františkem Apetauerem a ostatními staršími. V jednom z čísel Sborových listů Marván přirovnal součinnost staršovstva k autu, kde svou službu v minulosti přirovnal k motoru a službu Františka Apetauera k brzdě. Ačkoliv nelze z tohoto článku jednoznačně vyčíst, že by Marván viděl brzdu jako něco nepotřebného, či dokonce nepatřičného, Apetauer zde spatřoval skrytou narážku[55]. V té době se konala staršovstva až do ranních hodin, všichni se na konci setkání usmířili, ale napětí trvalo dále.

V létě roku 1991 vše kulminuje na sborové dovolené, kde polovina sboru s Pavlem Marvánem prožívala neobvyklé manifestace a během modlitební noci někteří padali na zem, což ve stejnou dobu postihlo i některé členky sboru, které se nacházely mimo modlitební místnost na asfaltové cestě. Dittrich viděl v této události počátek rozdělení sboru a tvrdil, že zbytek sboru byl k této zkušenosti zdrženlivý[56]. Marván i Apetauer však tuto interpretaci popřeli, protože duchovní manifestace „padání pod Boží mocí“ sbor díky své charismatické profilaci zažíval již dříve[57]. Marván také svědčil o svém posunu při účasti na vyučování zahraničních učitelů, kdy si uvědomil důraz na Večeři Páně, ke které je křesťan důrazně vyzván namísto odrazování a sebezkoumání pro svoji nehodnost, což mohlo souznít s učením o bezhříšnosti nového stvoření[58]. Konfrontace mezi Marvánem a ostatními staršími zašla až tak daleko, že Marván prohlásil, že starší nikdy nebyli vedeni Duchem svatým, za což se ovšem později před sborem písemně omluvil[59].

Marván nebyl kritický jen k vedení brněnského sboru, ale dostával se do konfliktu i s vedením Apoštolské církve. Podle svědectví jeden zahraniční kazatel, který sloužil na jednom setkání církevních pracovníků a který možná ani nebyl o celé situaci zpraven, přistoupil k Marvánovi a prorocky mu sdělil: „nebojuj, ale zemři“[60].

V kuloárech se také mluvilo o sporu dvou silných osobností, Marvána s Apetauerem, které obě nedokáží být v jednom vedení. Pavel Marván měl na své straně šest vedoucích skupinek s podporou asi sedmdesáti členů spolu s deseti členy kazatelské stanice Bystřice nad Pernštejnem[61]. František Apetauer měl na své straně ostatní starší, ale čelil velkému tlaku zejména mladých radikálních členů. Když měl například ve sboru kázání, čekala na něho pod kazatelnou fronta nespokojených členů, kteří jej napomínali za malou duchovnost nebo nebibličnost, kterou u něho shledávali. Rozšířilo se, že Apetauer je obsazen „duchem manipulace“, a někteří mu při pastoračním rozhovoru vyznávali, že z tohoto ducha mají obavy. Apetauer byl ve své službě jednotlivcům v pokoře ochoten zajít opravdu daleko a aby tuto jejich pochybnost odstranil, nechal je, aby se za něho nejprve modlili modlitbu za osvobození.

Naplněné proroctví

Když už bylo oznámeno rozdělení sboru, před prázdninami roku 1992 navštívil sbor předseda církve Rudolf Bubik a prorocky sboru oznámil, že první sbor bude ohrožen vychladnutím a druhý sbor dalším dělením. Po následném rozdělení druhý sbor AC však záhy vzrostl o padesát lidí, z čehož třicet tvořili čerství konvertité. Podle názoru některých členů sboru byl ale Marván překvapen, že jej nenásledovala skupinka zpěváků, která se přidržela konzervativnější části sboru. Brzy se však naplnilo Bubikovo proroctví, když Marvánův sbor následně opustila zhruba polovina lidí a stala se součástí nově založeného Slova života. Sklíčený Marván proroctví zpětně chápal jako kletbu a někteří členové jeho sboru spekulovali, zda se Marván nevrátí do AC. Tím by naplnil další Bubikovo proroctví, když na Marvána apeloval, aby nepálil mosty, jelikož se do Apoštolské církve ještě vrátí. Podobně mluvil Bubik i o představiteli Křesťanských společenství Danu Drápalovi, který se měl dle jeho vize v budoucnu zřejmě rovněž stát členem Apoštolské církve[62].

Pastor sboru v Českých Budějovicích Michal Beran pak viděl rozdělení sboru jako důsledek postoje výlučnosti, což sdělil v přítomnosti zástupců brněnského sboru. Apetauer tuto výtku uznal, a dokonce vznesl na adresu Berana poděkování, že měl tu odvahu to sdělit. Zřejmě byl také rád, že jako příčina nebylo nahlíženo rozdílné učení, jehož zkoumání se otevřeně a upřímně vyhýbal.

Odchod druhého sboru do Křesťanských společenství

Když se pak Marván rozhodl se svým sborem odejít do Křesťanských společenství, ke kterým měl zřejmě věroučně nejblíž, požádal vedení AC o požehnání. Dle jeho svědectví ho neobdržel, protože podle Bubika by se jednalo o akt „vydání do Božích rukou“. Podle Apetauera však sbor požehnání obdržel[63]. Když byl sbor přijímán do KS, Apetauer na dubnové pastorálce KS prohlásil, že „je lépe aby byli pod KS než pod nikým“[64]. Z hlediska časového horizontu se ovšem Bubikovo druhé proroctví vzhledem k Marvánovi zatím nenaplnilo, ten se do AC nevrátil, a zdá se, že se dokonce děl pravý opak. Brněnský sbor KS posloužil mnohým členům AC, kteří zde později hledali útočiště – jak sami prohlašovali - před autoritativním vedením brněnského sboru AC například v době druhého rozdělení. Jiní sem odešli relativně nedávno.

Další vývoj následnického sboru Apoštolské církve

Nicméně charismatické směřování si ponechal i sbor, který zůstal v Apoštolské církvi. Ukazuje to například i jeden z jeho učitelů, podílejících se na vyučování ke křtu, když uvedl, že základy výuky těch, kdo mají být nově pokřtěni, vycházejí z díla Dereka Prince[65]. Apetauer, který se stal pastorem sboru, začal mnohem důrazněji než dříve klást důraz na domácí skupinky a akcentovat vůdčí úlohu sborových autorit. Věřil, že Bůh mu dává vizi pro sbor jako Mojžíši pro Izrael, která je pak skrze poradce vedoucích skupinek promulgována k jednotlivým vedoucím skupinek a následně až k jednotlivým členům. Tuto vizi tvořila skripta pro fungování skupinkových sborů ze sboru švýcarského apoštola Wernera Kniesela. V rámci pyramidálního uspořádání sboru chtěl obnovit institut „generálního úklidu“, přičemž zpovědníky měli být vedoucí skupinek. Stejně jako předtím Fabián, i nyní se vyskytli lidé, kteří se obávali ustavení úřadu zpovědi. Apetauer však věřil v dobré ovoce dané praxe, a to i přes skutečnost, že kdysi vedoucí sboru (kterého nejmenoval) vyzradil jeho „zpovědní tajemství“ a o vyznaném hříchu mluvil jako o přetrvávající věci. Apetauer pak řekl, že by se to nemělo stávat, ale že daná věc, pokud k ní dojde, by měla vést člověka do pokory[66]. Rudolf Bubik nebyl volbou Apetauera do čela sboru příliš nadšen, protože si byl - dle svého vyjádření - vědom jeho sklonů k autoritářství a sám by rád na místě pastora viděl Miroslava Makovičku, ale rozhodnutí sboru respektoval.

Vladimír Novák, který již několik let nebyl členem sboru a neměl zřejmě ponětí o jeho nové, pyramidální struktuře, vyprávěl sen. Na Životského 10 došlo ke zboření modlitebny a namísto ní zde stála vysoká pyramida, na jejímž vrcholku stanul vedoucí sboru. Novák obcházel několikrát základnu a kladl si otázku, jak může vedoucí z té výšky vůbec vidět, co se dole děje. Pokud se jednalo o pravdivé proroctví, pak pastor byl skutečně velmi překvapen, když zjistil, že se vůči jeho jednání zformovala opozice, jejíž síla ho překvapila svojí razancí[67].

Když se pak v roce 1994 objevilo Torontské požehnání, Apetauer zde viděl příležitost k oživení, a proto s částí sboru navštívil shromáždění Claudio Fraidzona v Příbrami, pořádané KMS, v jejímž užším výboru stanul. Starší sboru ovšem odmítli pozvání vedoucích z Vinice, kde se Torontské požehnání zrodilo, a které zprostředkovávala KMS.

Apetauer ovšem odmítal charismatický radikalismus, a ačkoliv se vědomě vyhýbal rozsuzování učení, koncipoval veřejný dopis Ulfu Ekmanovi, kde ho konfrontoval s jeho fabulacemi ohledně počtu uzdravených v Brně na jeho evangelizacích. Později dokonce souhlasil, aby byly ze sboru vyřazeny knihy Wolfharda Margiese a Kennetha Hagina, a před sborem veřejně vyzval k navrácení knihy Tomáše Dittricha „Ze smrti do života“, kde autor rozvíjel teorii výkupného ďáblovi. Prožíval pak ovšem boje, zda jednal správně, a k navrácení knihy nakonec nedošlo, krom začernění jediné věty v textu. Dittrich poté Apetauerovi sdělil, že jedná jako Rudolf Bubik, který se v té době charismatickému učení dokázal vymezit[68]. Dvojí autorita KMS a AC, první přirozená a druhá instituční, byla pro Apetauera zřejmě v té době věcí, se kterou trvale bojoval. Nelibě nesl, když někteří členové sboru mluvili například s Rudolfem Bubikem bez toho, aby on mohl tyto rozhovory ovlivnit[69]. Obecně se pak akce KMS staly preferovanými před akcemi AC, jak vyplývá i ze svědectví, která se nachází v kapitole popisující další rozdělení brněnského sboru.

Do sboru v té době přišel nový pomocný kazatel Josef M., jehož kázání dávají sboru vzpruhu a lidé se začínají těšit na biblické hodiny. I Josef M. se záhy dostává do sporu s pastorem. Nebyl zdaleka sám. Starší v pastorově jednání začínají cítit nátlak, ale zatím se zdráhají jakkoliv zakročit.

Sbor nadále pokračoval v evangelizacích na brněnském náměstí Svobody a v roce 1993 vznikl evangelizační tým z téměř nových členů, který pravidelně každý čtvrtek pořádal evangelizace, kterých se stále účastnilo několik desítek až stovek posluchačů. Zájemci byli poté zváni na následné biblické hodiny, které se konaly hned po těchto shromážděních v aule Masarykovy univerzity a později na Životského 10. Apetauer sice evangelizacím nebránil, ale ani je nepodporoval. Evangelizace se totiž setkaly s kritikou ze strany členů KS Brno, kteří byli přesvědčeni, že je třeba na náměstí prezentovat kvalitní hudební produkci a že evangelizace dělají Bohu ostudu. Evangelizace pak byly oslabeny i tím, že někteří členové týmu se začali zabývat pantomimou, a nakonec převážila vnitřní dramatická činnost a zaujatost touto činností před samotnou evangelizací. Apetauer spíše toužil následovat dotazníkovou metodu evangelizace, kterou sboru nabídl tehdy člen užšího výboru KMS Jan Klas, a nelibě nesl kritiku evangelizací ze strany charismatiků.

V informačních listech byl pastor charakterizován jako ten, kdo je pro ovečky ochoten až extrémní oběti, ale má sklony k autoritářství. Článek kupodivu prošel do tisku[70]. Ovšem díky pastorovu stále dominantnějšímu vystupování a zdánlivé nezastupitelnosti, kdy začíná vše řídit a kontrolovat, sbor začal pociťovat napětí. Na sborové hodině je pastor v zimě roku 1995 posílán bleskovým a nečekaným hlasováním vyvolaným Emanem B. starším na „nucenou“ dovolenou na Slovensko, aby si tam odpočinul. Eman B. sdělil, že sbor potřebuje učitele a evangelistu a že jimi pastor František není. Narážel zřejmě na jeho dominanci. Podle Karla H. si byl pastor této věci vědom a chtěl proto rozšířit staršovstvo, na které by delegoval část svých pravomocí[71]. Měl k tomu vyhlédnuté dva bývalé členy Jednoty bratrské v Liberci, v jejímž čele stál apoštol Evald Rucký, který byl jeho duchovním vzorem a měl tudíž zřejmě záruku ve správném nasměrování sboru. Jednalo se právě o Karla H. a Petra J. Těmito dvěma členy chtěl později nahradit dva stávající revoltující starší. Po návratu pastora z Tater se sbor rychle pak ocitá na prahu dalšího rozdělení.

Doposud uveřejněno:

Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Úvod

Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Ustavení církve

Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Život v Kristu

Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Křesťanský život

Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Vzdělávací instituce

Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Misie a diakonie

Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Významná výroční setkání a konference

Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Zahraniční osobnosti

Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Vývoj učení o delegované autoritě

Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Duchovní boj, rocková hudba a proroctví

Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Argentinskou cestou přes Toronto do Pensacoly

Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Sbory Apoštolské církve – úvod

Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Sbory Apoštolské církve – Český Těšín

Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 - 1997: AC Brno (1966 - 1996)

Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: 2. rozdělení brněnského sboru – předehra

Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Vyloučení a včlenění sboru AC Brno

Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: AC Kolín

Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 - 1997: AC - CBH Znojmo

Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: sbory s kořeny v období 1989 - 1990 

Literatura