Článek bývalého biskupa o počátcích Apoštolské církve
Prošel jsem hodně materiálů a teď se, drahý čtenáři, pokusím s tebou sdílet. Rozhodl jsem se, že budu hovořit o životě, jak církev žila, čím procházela, co prožívala.
Když jsem pročítal to, co již bylo napsáno, některé listiny, staré i 80 let, jsou sotva čitelné. Když jsem četl řádky různých zápisů, různých poznámek a deníků, které se mi podařilo shromáždit, zjistil jsem, jak velmi milosrdný je náš Bůh, kolik trpělivosti má s námi! Naši otcové prožívali vítězné chvíle, měli slavné zážitky s Pánem, ale dočítáme se rovněž, kolika boji, zápasy museli projít, co všechno už zkoušeli a nepovedlo se jim to.
Nejlépe znám historii Slezska. Bůh tam povolal muže, kteří měli jasný dar evangelisty, proroka, apoštola, učitele. Přesto se nedokázali přijímat a v zápiscích se dočítáme víc o nejrůznějších svárech místo záznamů o tom, jak Boží dílo rostlo. Ano, to je člověk a takového miluje Bůh. Nechci, drahý čtenáři, abys z těchto několika úvodních řádků nabyl přesvědčení, že všechno bylo smutné a špatné. V těch zápiscích jsou i jasná vítězství a je vidět, co Bůh konal.
Především budu chtít vzpomínat na některé zážitky a události, jak Bůh jednal. Ale proč jsem začal tím negativním? Protože mou touhou je ukázat, že všechny děti, všechno, co je živé, se rodí z bolesti, v bojích, zápasech, jaké měli naši otcové, máme a budeme je mít i my.
Historie je lhář. Každý historik si musí předem přiznat, že nebude objektivní, protože je člověk. Objektivitu dokáže zachovat jen Bůh. Proto tě prosím, drahý čtenáři, zvláště vás ze starší generace, pokud by se ti zdálo, že událost byla poněkud jiná, prosím tě, vezmi v úvahu subjektivitu mého pohledu.
Kde vznikla Apoštolská církev? Nedávno jsem stál nad mapou a díval se na řeky. Našel jsem pramen Labe a sledoval, jak se do něj vlévají další a další řeky a Labe stále zůstává Labem. I naše církev rostla. V tomto článku se budu spíš zamýšlet jenom nad historií slezské části, ale Apoštolská církev není jen Slezsko, je to i jižní Morava, Praha a další místa. Jak jsem řekl, budu hovořit jen o Slezsku, a v jiných článcích budou bratři víc hovořit znovu o dalších částech, o dalších řekách, které se spolu spojují v jedno.
Jak začali naši otcové? Nikdy neusilovali o založení nové církve. Dlouhá léta vůbec neuvažovali o tom, že by odešli z luterské církve. Oni jen toužili chodit s Bohem, zvěstovat evangelium Ježíše Krista ukřižovaného, vést lidi ke spasení. Za tím účelem organizovali spolky, a proto také naše první sbory se jmenovaly Svaz rozhodných křesťanů letničních. Byl to jen nepatrný začátek, ale tento nepatrný začátek se začal rozrůstat.
Uvedu jeden z mnoha příkladů, jak začínali naši bratři zakládat sbory. Dva mladí bratři, svobodní chlapci, Karel Kaleta a Adolf Malyš, se rozhodli jít kázat evangelium. Šli v povodí řeky Visly, až přišli do dědinky téhož jména, ve které ještě nebylo věřícího člověka. Přemýšleli, jak začít, jak svolat lidi, jak všechno zorganizovat. Nakonec vstoupili do jednoho domu a poprosili o trochu mléka. Hospodář s hospodyní je pozvali dále a netrvalo dlouho a na stole byla Bible, mluvilo se o Bohu, zkrátka velmi dobré obecenství. Potěšení chlapci se nakonec zeptali, zda mohou přijít někdy znovu. Po čtrnácti dnech přišli v dohodnutém termínu, ale byli velmi překvapeni. Hospodář a hospodyně dohodu nějak divně pochopili a rozhlásili po celé dědině, že přijdou dva mladí, hezcí, svobodní chlapci, kteří se chtějí oženit. A výsledek? Plný pokoj mladých děvčat, jedna hezčí než druhá, chlapci červení až za ušima. Co teď? Dát se na útěk? Rozhodli se, že ne. A tak s plnou vážností vydali svědectví o Pánu Ježíši, kázali Boží slovo a zeptali se, jestli mohou znovu přijít. Na příštím shromáždění už těch vdavekchtivých děvčat bylo moc málo, ale některé přece přišly a přivedly i své rodiče. Takový byl začátek jednoho z z mnoha sborů.
Jiný případ se stal v Suché. Znám jej od očitých svědků, ale mám jej doložen i dokumenty. Když bylo bratru Žvakovi během první světové války velmi zle, slíbil, že bude Bohu cele sloužit. Bůh jej zachoval, ale bratr zapomněl, že něco slíbil. Ale Bůh nezapomněl. Bratr jeho manželky jménem Slivka, který v té době už přijal Ježíše Krista jako svého Spasitele a byl členem sboru Rozhodných křesťanů, se za tuto rodinu hodně modlil. Najednou v rodině Žvakových nastal problém. Sestru Žvakovou, která během války táhla domácnost, zchvátila nemoc a lékaři řekli, že už nemohou pomoci. Situace došla tak daleko, že bratr Žvak se svou manželkou se už dohodli, co jí má obléci do rakve, sestra mu radila, koho si má vzít za manželku, aby děti netrpěly atd. Byla to těžká chvíle pro tuto rodinu. Navštívil je rodný bratr sestry Žvakové, bratr Slivka, a začal poukazovat na něco vyššího. Začal je vést ke spasení. Sestra přijala Ježíše Krista. Když manžel viděl, co se děje, i on se otevřel, vzpomněl si, co Bohu slíbil, ale nemoc postupovala dále. Jednoho dne v přítomnosti bratra Slivky, když všichni odevzdávali svůj život Pánu, sestra Žvaková slábla a slábla, až naposledy vydechla. Tělo již začalo chladnout. Děti nemají maminku, manžel manželku. Když spolu volali k Bohu, najednou uslyšeli pláč. Kdo to pláče? Mrtvá, která již byla studená, sedí a pláče. „Proč jsem se probudila, vždyť tam bylo tak dobře, a teď jsem zpátky na zemi.“ Brzy vstala a ujala se svých povinností. To zatřáslo rodinou, okolím, sousedé se chodili ptát, co se stalo. Netrvalo dlouho a shromáždění se nemohlo vejít do jedné místnosti, netrvalo dlouho a lidé se nemohli vejít do dvou místností, postupně rostl sbor.
Mohl bych hovořit i o dalších příbězích, jak vznikaly další a další sbory. Z nepatrné kapičky, ze zásahu Boží moci. Ano, bratři se dopouštěli chyb, ale chodili s Bohem.
Moje matka, která dlouhá léta žila v rodině Malyšových, vyprávěla jeden příběh. Jednoho dne v pozdním podzimu, navečer, venku padal déšť se sněhem, bylo sychravo, se bratr najednou zvedl a řekl manželce, aby na něj nečekali s večeří, protože musí odejít – Bůh jej někam posílá. Šel pěšky čtyři hodiny, cestou necestou, horami, dokud nedošel ve Visle k domu jedné rodiny. Zaklepal na dveře, hospodář otevřel a řekl: „Adolfe, jak to, že jsi tady? Vždyť já se chystám jít pro tebe, umírá mi manželka.“ Klekli oba u postele, volali k Bohu, a ona umírající žena jim tentýž večer připravila večeři.
Ano, Bůh se mocně přiznává. Takové byly začátky. Lidí přibývalo, nové duše se rodily, ale byly boje, byly zápasy. Mohl bych uvádět mnohé další příklady, kdy prostí mužové zvěstovali evangelium, vyučovali prostý lid, kdy alkoholici byli osvobozováni, rodiny se znovu dávaly dohromady. Děly se nové věci.
Když přišla druhá světová válka, Němci rozehnali shromáždění, mnozí bratři byli odvezeni do Německa na nucené práce, vedoucí bratr Wojnar se dostal do koncentráku. Z této doby bych chtěl vyprávět dvě svědectví. Tehdy měl Bůh své proroky. Obě události je možné si historicky ověřit. Já osobně jsem o jedné z nich četl před čtyřmi lety v Moravskoslezském dnu, kde to bylo popisováno jako záhada. Já tuto událost teď popíšu jako „nezáhadu“. Bratr Konderla, který byl obdarován a povolán jako prorok v našich sborech, pracoval v třineckých železárnách. Jednoho dne nad železárnami proletěla letadla angloamerického svazu a hodila letáky: „Zítra v 11 hodin budou třinecké železárny srovnány se zemí. Jelikož netoužíme po obětech na životech, žádáme osazenstvo, aby v tuto dobu nebylo na svých místech.“ Současně vedení nechalo vyvěsit veliké plakáty hrozící, že kdo nebude na svém místě, bude bez soudu zastřelen. Co si zvolit, bombu shora nebo kulku zezadu? V Beskydech bylo hodně Božích dětí z různých denominací. To strašné odpoledne všichni klečeli na kolenou a děti, ženy, muži volali „Bože, slituj se.“ Smrt stála před nimi. Stejná situace byla i v rodině Konderlů. Najednou promluvil Bůh. „Neboj se, nelekej se. Jdi klidně do práce. Rukou svou přikryji železárny, nepadne tam ani jediná bomba“. Bratr Konderla se ještě druhý den ráno cestou modlil a šel do práce. Všude bylo strašné napětí. SS zvýšilo počet patrol, které chodily s ostře nabitými samopaly, napětí se zvyšovalo, jak se blížilo 11 hodin. Najednou se ozvaly sirény. První utíkali gestapáci a esesáci, za nimi šéfové železáren a nakonec dělníci. Bratr Konderla stál na svém pracovišti a klidně pracoval dál. Šéf oddělení běžící kolem něj volal, aby se běžel schovat. Bratr Konderla mu odpověděl: „Šéfe, utíkejte, já vám to tu pohlídám, neboť tak hovoří Bůh, ani bomba sem nespadne.“ Šéf si poklepal na čelo a utíkal dál. Letadla, bylo jich veliké množství, přeletěla, letěla dál a srovnala se zemí Vítkovické železárny. Proč letadla letící až z Itálie, letěla do Polska, tam udělala velkou zatáčku a od severovýchodu přiletěla a srovnala železárny ve Vítkovicích? Proč, když se šetří každým litrem benzínu při tak daleké cestě, to zbytečné plýtvání a těch víc než 100 km navíc?
Když se po válce jeden z pilotů těchto letadel léčil v třinecké nemocnici, lékaři se ho ptali, co to bylo za manévr. Odpověď tohoto člověka zněla: „Nevím. To neví nikdo. My jsme letěli přesně podle letového plánu, všechno přesně sedělo a srovnali jsme se zemí třinecké železárny. Po příletu na základnu jsme se dozvěděli o velkém omylu. Tolik letců nízko letících a nikdo neviděl železárny.“ Jak se to mohlo stát? „Já přikryji rukou svou.“.
Když se šéf oddělení vracel po přeletu letadel, přišel k bratru Konderlovi a prohlásil: „Buď jsi veliký Boží muž nebo veliký špión,“ a odešel. Ano, byli to Boží velikáni, neznámí na této zemi, žijící bez fanfár, ale známí v nebi.
Jiný příklad z této doby je z vyprávění mého vlastního otce. Když Masaryk s Benešem stavěli českou Maginotovu linii proti Německu, čas jim nedovolil ji dostavět a skončili poslední pevnůstkou za Karvinou. Poslední betonová pevnůstka byla u nádraží v Loukách, dál nebylo nic. To nejzranitelnější místo, kde byla prastará obchodní cesta, Moravská brána, vedoucí průsmyky od Krakova přes Těšín dál na jih, bylo nechráněno. Když sovětská armáda postupovala a Jeremenko s dalšími vojsky se blížil ke Krakovu, všeobecně se očekávalo, že vojska půjdou od Krakova průsmyky na jih, protože Těšín byl bez opevnění. Němci, dobře si vědomi této slabiny, začali rychle připravovat opevnění. Já, jako dítě, něco z těch příprav pamatuji. Obyvatelstvo bylo informováno, že bude velká evakuace, protože tudy půjde hlavní fronta. Tatínek mi říkal: „Myslíš si, že mi bylo dobře, když mi maminka řekla: jsi truhlář, udělej nějaký vozík, naložíme peřiny, děcka na to a budeme utíkat.“ Otec se zeptal, kam utečou s třemi malými dětmi, z nichž nejmladšímu v té době bylo půl roku. Padl na kolena a volal: „Bože, co mám dělat?“ A v té době promluvil Bůh. Ve vidění otci ukázal na nebi dva anděly, jeden měl v ruce červené světlo, druhý zelené. Když se otec ptal, co to má být, Duch svatý mu řekl: „Válka být musí, ale nejde tam, kde by chtěli vojevůdci a generálové, ale tam, kudy já je pustím. Proto zůstaň doma, ty ruská vojska neuvidíš.“ Fronta ale stála u Krakova, Němci se připravovali. Mezi obyvatelstvem bylo velké vzrušení. Otec říkal, že věděl, že Karviná nebude bombardována a vojska tudy nepůjdou. Vojska se posunula od Krakova směrem ke Katovicím a Jeremenko se svou armádou šel od Katovic směrem na Opavu – proti největšímu opevnění, jaké bylo připraveno! Jakmile Němci zjistili, co se děje, rychle opouštěli narychlo vybudovaná opevnění a utíkali. Otec mi potom vyprávěl, že přestože mu Bůh řekl, že vojska neuvidí, byl na ně tak zvědav, že musel jít velmi daleko, aby je uviděl. Ale co Bůh zaslíbil, to splnil.
Ano, naši otcové takto znali živého Boha, oni s ním chodili v dobách dobrých i zlých. Druhá světová válka skončila a než se tito prostí lidé vzpamatovali, byl tu Únor 1948. Nový zákaz, načež bylo bratřím doporučeno, aby se spojili s některou církví. Tito prostí lidé, neznalí teologie, se domnívali, že nejvhodnější bude Jednota českobratrská (dnešní Církev bratrská). S tou se spojili, ale nevěděli, že tato církev proti-letniční. Bylo naivní si myslet, že tyto dvě větve srostou. Je naivní se domnívat, že hrušku je možno naroubovat na jabloň. Proto bylo také naivní domnívat se, že je možné spojit církev s letničním zaměřením s církví tradiční. Byla z toho mnohá nedorozumění, mnohé rány, nepochopení. Vedlo to nakonec k tomu, že skupina těšínských sborů se rozdělila na dvě části. V této době jsem se už začal aktivně zúčastňovat činnosti. Mnohokrát jsem už o tom hovořil a musím znovu přiznat, jednalo se nám skutečně o to, abychom následovali Pána z celého srdce.
Chtěli jsme konat Boží dílo, ale kolik tělesnosti u toho bylo! Přesto všechno musím i tady říci: Bůh nás přes to přenesl. Bůh nás vyvedl z léček jako byl branhamismus, Kenyonovo učení, učení Schmiedových bratří apod.
Ano, byly to těžké doby. Státní bezpečnost zakročila, osm bratří šlo do vězení. V takové atmosféře, v roce 1963, jsme se pokusili založit církev. Bratři svolali konferenci, když předtím dva sbory, v Žukově a v Nieborech, část sboru ze Suché a část z Hrádku založily církev Rozhodných křesťanů letničních se zkratkou RKL. Tato církev byla už ve svých samých začátcích pronásledována, přesto všechno byla svolána konference do Niebor. Z celého přípravného výboru a staršovstva, nebo jak jsme tenkrát říkali „prozatímního vedení církve“, zůstali jen dva bratři. Všichni ostatní byli buď vyšetřováni nebo ve vězeňských celách v Ostravě. Předseda národního výboru v Nieborech za přítomnosti zástupců ministerstva kultury z Prahy, krajského a okresního církevního tajemníka prohlásil toto shromáždění za nezákonné. Bratři stáli a modlili se. Byl to skutečně tvrdý boj. Když nakonec bratři neustoupili, ale trvali dále na svém, státní úředníci povolili v tom, že se druhý den sejdou v Ostravě zástupci konference se zástupci státu a budou jednat. Všichni odjeli, nechali tam okresního církevního tajemníka, v jehož přítomnosti měl být vybrán tým lidí, který půjde do Ostravy. Dva vedoucí bratři rozdali delegátům volební lístky se jmény Rady církve, nechali odhlasovat ústavu, usnesení o založení církve. Chudák církevní tajemník, nerozuměl polsky. Celou noc bratři pracovali na materiálech a druhý den ráno jela zvolená komise do Ostravy. Okresní církevní tajemník už něco tušil, když mu dali jména těch, kteří jsou v komisi – většina z nich byla zatčena. Další den v Ostravě bratři předložili usnesení konference a ostatní zprávy. Výsledek byl hrozný. Po dlouhých rokováních, po zjištění, že konference pokračuje, se pánové rozhodli, že všichni pojedou do Niebor a delegáty přinutí zrušit usnesení konference. Když všichni opustili kanceláře, vyšla sekretářka a volala: „Pánové, někdo z vás si tu zapomněl tašku.“ Poslední z našich bratří tašku vzal, přišel k autům a zjišťoval, čí je. Nebyla nikoho z nich. Co teď, čí to je? Něčí přece musí být. Mezitím se zjistilo, že taška patří jednomu z vysokých úředníků z Prahy. Jedno auto okamžitě nastartovalo a vyjelo směrem do Niebor na konferenci. Bratři se modlili, řidič jel velkou rychlostí vpřed a bratři s aktovkou šli zpátky. Mezitím byl v budově poprask, protože vysoký státní činitel hledal svou aktovku. Byla mu odevzdána se vším všudy, ale ještě chvíli trvalo, než zjistil, jestli tam má všechny tajné dokumenty, a pak se konečně rozjeli. Nikdo nezaregistroval, že jelo o jedno auto méně. Mezitím první auto přijelo, bratři vyskočili, vběhli mezi nás delegáty. Rychle pryč. Než přijela kolona z Ostravy, v modlitebně nebyl nikdo. To byl první pokus založit letniční církev. Dnes jej můžeme různě analyzovat, říci, kde byla chyba. Ovšem v těchto bojích a zápasech bratři udělali to nejlepší. Bůh byl s námi, pomáhal nám. Začali jsme pracovat v podzemí, scházeli se po domech a Bůh nám žehnal. Lidé se obraceli, i když je to něco stálo, mládež se obracela, Bůh křtil Duchem svatým. Přišla doba obrodného procesu v našem národě a my jsme měli prozatímní povolení. Měli jsme ho pět let. Roky 1963 až 1968 mohu nazvat roky rozkvětu a růstu na Těšínsku, ale nemohu říci totéž o dalších letech. Velká část bratří a sester se vystěhovala do Polska. A zbytek? Měli jsme doktrinální neshody, různé boje a zápasy. Výsledek bylo, když v roce 1973 přišel nový zákaz, že nebylo už co zakazovat. Sbory byly v rozkladu.
Začínali jsme však znovu. I z této doby mohu vzpomínat na mnohé úžasné prožitky s Pánem, kdy Bůh dal skutečné probuzení, kdy nejen jednotlivci, ale i plošným způsobem lidé prožívali křest Duchem svatým. Duch svatý byl najednou vylit na děti v besídce a všechny najednou měly vidění. Viděly Pána Ježíše chodit mezi sebou. Ano, byly to úžasné dny, ale byly to těžké doby. Jak už jsem řekl, v roce 1973 jsme začali znovu, postupně, pomalu. Až 19. března 1977 jsme podali první oficiální žádost o založení církve spolu s bratry z Brna a Břeclavi, tentokrát už to nebylo jen Slezsko. Na tomto prvním setkání, které se konalo v létě roku 1976, jsem byl zvolen do čela církve. Procházeli jsme různými boji a zápasy, ale Bůh nás vytrhoval, přenášel, vyslýchal naše modlitby.
Dnes je tady církev a já věřím tomu, že poroste dál a že Bůh se jistě oslaví. Naši otcové prožívali úžasné věci, ale dopouštěli se i chyb. A my také. Proto jsem vděčný Bohu a jsem rád, že mám takového Otce, který umí snášet naše chyby, který nás umí nosit, vychovávat a učit.
A tak věřím, že i já se budu muset dál učit.
Rudolf Bubik