Dějiny Apoštolské církve - 1. díl: 1989 - 1997: Misie a diakonie
Motto:
Dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. (1 K 3, 13)
Úvod
Apoštolská církev byla již od svého založení příkladně aktivní, a to jak v nejrůznějších zejména misijních činnostech, tak v zakládání církevních institucí. Hnacím motorem mnohých z těchto aktivit byla evangelizace, často i s vyhlídkou velkého probuzení, které je nejrůznějšími proroky církvi již řadu let slibováno. Díky AC tak mohly evangelium slyšet statisíce Čechů. V mnohých těchto institucích zaujali vedoucí místa členové rodiny Bubikových, kteří již dříve byli v daných oblastech průkopníky. Rudolf Bubik byl vedle svého biskupství, kde zodpovídal za věrouku církve, i šéfredaktorem „Života v Kristu“; Pavel Bubik se později stal manažerem „Křesťanského života“; ve vedení „Nehemie“, „Misijní společnosti život“ a „Církve bez hranic“ stanul Stanislav Bubik. „Odbor sester“ vedla Marie Bubiková.
Nehemia
Organizace Nehemia v České republice byla založena v lednu roku 1992 ve spolupráci s letničními křesťany v Německu, kde tato stejnojmenná organizace vznikla. Původně měla sloužit diakonické resp. materiální pomoci křesťanům na východ a jihovýchod od České republiky, jako je Albánie, Rumunsko, Jugoslávie, Bulharsko apod. V současné době je jejím cílem přinášet změnu do lidských životů, pomáhat lidem v nouzi a reagovat na mimořádné události, jako přírodní katastrofy a válečné konflikty. Realizuje dlouhodobé projekty ve více než 14 zemích světa, kde spolupracuje s místními pracovníky a zvyšuje tak jejich efektivitu a celkovou soudržnost. Vysílá i pracovní týmy dobrovolníků. Je členem evropské organizace AVC a Nehemia[1].
Schematismus
Do služby se hned zpočátku zapojili Bohumil Štifter z Kutné Hory, který se stal ředitelem, a Lešek Chodek ze sboru v Karviné, který se seznámil s prací německé Nehemie již koncem osmdesátých let[2]. Strukturu Nehemie organizačně zajišťoval koordinační výbor v čele s předsedou. 60 % členů výboru bylo jmenováno zakladatelem tj. AC a zbylých 40 % členů bylo zvoleno z okruhu přátel Nehemie[3]. Členy koordinačního výboru byli Stanislav Bubik, Petr Bartoš, Robert Koukal, Lukáš Targosz, Lumír Folvarčný, Lech Ochodek, Václav Bednář a Stanislav Cichy. 2. února 1996 došlo k prvnímu historickému setkání klubu přátel Nehemie, kterého se účastnilo asi 20 členů. Z nich byl doplněn koordináční výbor o Julii Černou, Marii Faldynovou, Jiřího Lachmana, Miloslava Bartoše a Milana Konejla[4]. Ve stejném roce se novým ředitelem stal Stanislav Bubik[5].
Počátky diakonické služby
Prvních několik let se Nehemia věnovala výhradně spolupráci s německou Nehemií a do roku 1995 se snažila naplňovat příkaz Velkého poslání vysíláním misionářů, finanční podporou místních pastorů a misionářů a pořádáním misijních konferencí a seminářů. Fyzické potřeby naplňovala sběrem šatstva, elektroniky, nábytku, invalidních vozíků a jejich přepravou potřebným. Dále shromažďovala finance, potraviny, léky a distribuovala je hladovým, invalidům, sirotkům, sociálně slabým rodinám a sirotčincům. Podporovala i sběr staršího vybavení pro zdravotnická zařízení[6]. Jako dar obdržela nákladní automobil Liaz a od začátku prosince 1992 převezla několik 20 tunových kontejnerů, zejména potravin a ošacení do Ruska, Rumunska a Moldávie[7]. V roce 1993 měla již Nehemia za sebou opakované cesty do Gruzie, Chorvatska, Estonska, Ruska a Ukrajiny[8]. V roce 1995 byl zahájen i nový program „Požehnej jedno dítě“ pro podporu etiopských dětí. Příspěvek 500 Kč měsíčně pokrýval školné, oblečení a zdravotnické zabezpečení[9]. Již následujícího roku se podpory dočkalo celkem 20 dětí z Etiopie a 10 sirotků ze Rwandy a Ugandy. Nehemia se začala spolupodílet i na programu hnutí Víry Lestera Sumralla „Krmte hladové“ [10].
Misijní služba
V září 1995 proběhlo setkání pracovníků Nehemie s pracovníky „Exploze evangelizace“ pro zahraniční misii s dohodou další spolupráce. Pro tuto činnost Nehemia založila vlastní konto. Konto pro humanitární pomoc chudým zůstalo při „Misii Život“. První misijní cesty byly naplánovány do Rumunska, Jugoslávie a Albánie[11]. Ve stejném roce pokračovala i pomoc Ukrajině. Později Nehemia představila nový plán, který spočíval ve spolupodílení se na projektech Misie Život, německé Nehemie a programu Krmte hladové, tisku Biblí a nákupu zdravotnických pomůcek. Dále šlo o vytvoření sítě pravidelných dárců po vzoru Lestera Sumralla[12].
Osamostatnění
Začátkem roku 1996 začala česká Nehemia pracovat samostatně a pobídla čtenáře Života v Kristu, aby se stali členy klubu jejich přátel. Bylo jim předloženo šest oblastí, kde by mohli najít své uplatnění: 1. Organizování sběru šatstva a jiných použitých věcí, 2. finanční podpora sirotků a hladových lidí, 3. finanční podpora pastorů a misionářů, 4. získávání sponzorů z řad podnikatelů a podniků ve svém okolí, 5. modlitební podpora celé nadace a 6. motivace křesťanů v okolí k této službě. V březnu 1997 se Nehemia transformovala v Nadační fond a jako cíl si stanovila zefektivnit informovanost o práci nadace, výběru šatstva, rozšířit reklamu mezi podnikateli, misijně působit v postkomunistických státech Střední Asie a vysílat misionáře do nezasažených zemí světa[13]. Nato si pronajala bývalé kino ve Starém Kolíně, kde zřídila sklad šatstva pro oblast Čech[14] a na misijní konferenci ve dnech 22. – 25. května 1997 pozvala přednášet misionáře z Asie, Ruska a Balkánu[15].
Misijní společnost Život
Misijní společnost Život (někdy též zkráceně Misie Život) je dnes již klasickou institucí manažerského typu v církvi. Za pomocí lidského potenciálu a řízení lidských zdrojů uplatňuje své hlavní poslání v rozvoji křesťanského vůdcovství a snaží se pozitivně ovlivňovat růst a duchovní rozvoj církve. Svojí činností podporuje nejrůznější iniciativy v oblasti vzdělávání vedoucích a zakládání nových sborů. V současné době rozvíjí projekty ve strategickém partnerství s manažerskými organizacemi, jako jsou Europe Advance, Equip Leadership, Prepare International a Willow Creek Association[16].
Počátky
Původně tato společnost vznikla v roce 1992 za účelem evangelizace na Severní Moravě, v místech, kde dříve působili Moravští bratři. Jednalo se o města Zábřeh, Šumperk, Bílovec, Fulnek a Studénka[17]. Tomuto projektu předcházela událost, kdy se v roce 1992 Stanislav Bubik, jako člen misijního týmu, zúčastnil evangelizace v Nottinghamu. Stalo se tak na pozvání sboru kazatele a proroka Davida Shearmana z britských Assemblies of God. Evangelizační kampaň nesla název EXPLO 92[18]. Bubik byl velmi dobrý žák a uměl implementovat mnoho progresivních zahraničních trendů do České republiky, a tak i zde vznikly evangelizace s generickým názvem EXPLOZE.
Stanové evangelizace
V létě 1993 Bubik zorganizoval celocírkevní evangelizaci v Šumperku, Zábřehu a Bílovci s touhou zasáhnout i Fulnek a Studénku. Členům AC, kteří projevili zájem, zasílal materiály o historii těchto měst a závaznou přihlášku k evangelizaci. Odhad celé akce činil 500 000 korun[19]. Cílem bylo „aby v každé vesničce a městě byla silná místní církev“. Po úspěšném tažení na Moravě byla plánována další města[20]. Od května do září 1994 existovalo již jedenáct měst, kde probíhala stanová evangelizace. Jednalo se o Kolín, Kladno, Kutnou Horu, Varnsdorf, Lysou nad Labem, Hustopeče, Znojmo, Jihlavu, Vyškov, Tišnov a Hranice na Moravě[21]. Jen pro tato města bylo vytisknuto celkem 110 00 letáků a Stanislav Bubik vyzval církev k duchovnímu boji, aby Bůh, v duchu dominionismu, mohl převzít „vládu nad těmito městy“. Ve dnech 25. 4. až 1. 5. 1994, vyhlásil pro církev týdenní půst[22]. Od 20. do 26. 6. 1994 se konala stanová evangelizace v Hodoníně. Exploze 94 trvala tři měsíce, bylo rozdáno 100 000 letáčků, proběhlo 100 evangelizačních setkání ve stanu a 80 pouličních evangelizací, kde se více než 500 lidí modlilo modlitbu hříšníka[23]. Také v roce 1995 pokračovaly stanové evangelizace pod názvem Exploze 95. Jejích zacílení bylo především na severní hranice České republiky, zejména na Most a Ostravu. Ve stejném roce byla na léto naplánována evangelizace v pěti dalších městech[24], které se uskutečnily v Podbořanech, Klášterci nad Ohří, Chomutově[25], Přerově a v Uherském Brodě[26]. Tyto evangelizace pořádala již Nadace Nehemia s novým ředitelem Stanislavem Bubikem a Misijní společnost Život se stala součástí s vlastním účtem[27].
Ekumenický rozměr
Ačkoliv se jednalo výhradně o evangelizace sborů AC, začali při nich spolupracovat i křesťané z různých, zejména charismatických církví. V Ostravě na Dubině se programu účastnili křesťané z Moravy, Kladna a Kolína a 30 Angličanů, kteří tvořili fotbalový tým. V Litovli a již dříve v Poděbradech pak sloužil belgický taneční tým a kázal i Stuart Angus[28]. Ve Znojmě proběhla spolupráce s JB, v Jihlavě s ECM a v Mostě se na spolupráci podílel místní sbor CB[29]. Služební týmy během evangelizací tvořilo 300 lidí z AC, KS, CB, ECM a CČE[30].
Průběh kampaní
Průběh stanových evangelizací byl obvykle podobný. Před akcemi se konalo školení poradců a před samotnou evangelizací probíhaly modlitby s „probuzenými křesťany“ v rámci nichž se uplatňovalo hledisko duchovního boje s démony. Dopoledne probíhal nácvik některých týmů (pantomima, hudba apod.). Po společném obědě se vycházelo do ulic, kde vedle programu bylo hlavním úkolem pozvat obyvatele na večerní shromáždění ve stanu. V rámci akcí se pořádaly fotbalové zápasy proti výběru z místních a byl připraven i program pro děti, obvykle s klauny a kovboji. Po evangelizaci byly dlouho do noci vedeny rozhovory s lidmi a konala se „uzdravení a osvobození“. To vše navzdory vedru nebo jiné nepřízni počasí[31]. V rámci evangelizací byly plánovány semináře o evangelizaci, uzdravování v moci Ducha, víře, učednictví, duchovních darech a věrnosti ve službě[32].
V Ostravě evangelizaci provázely specifické prvky duchovního boje, jako „sedmeronásobné modlitební obcházení stanu“ (tzv. Jericho March) apod.[33]. Účastníci byli při modlitbách povzbuzování, že se mohou stavět proti mocnostem temna a v nepřízni počasí býval rozpoznáván démonický útok[34]. Bubik s nadsázkou uvedl, že by z těchto evangelizací bylo možné napsat české „Střetnutí“[35]. Například v Kladně zjistil, že místo, na kterém je stan postaven, je kontrolováno „duchem nenávisti mezi skiny o Romy“. Uvedl k tomu: „Každý den jsme se stavěli proti tomuto duchu a přikazovali mu, aby ustoupil pryč“[36]. Městem, které se stalo doslova mekkou duchovního boje, byla Kutná Hora. Místní světoznámá kostnice, ve které jsou exponovány stovky historických lebek a kostí, implikovala v evangelistech přítomnost „ducha smrti“.
„Když jsme přijeli do Kutné Hory, rozpoznali jsme, že nad tímto městem dominuje „duch smrti“. Na druhé setkání přišel muž, který byl na nás rozzlobený a vyhrožoval nám, že má moc nás dostat z tohoto města. Odešel domů a za chvíli jsme měli co do činění s větrem, který nám chtěl převrátit stan“[37].
Po několika peripetiích, kdy hrozilo, že vítr zničí stan, Bubik při modlitbách narazil na „něco duchovního“. Když se začal modlit v jazycích, rozpoznal, že má vyhlásit „porážku ducha smrti“ [38]. Celý tento popis poněkud připomíná Bonnkeho zápasy s ďáblem, který chtěl zničit jeho stan a až Bonnkeho příkaz ho v tom zastavil. Je rovněž možné, že na příklonu k charismatickému směřování a odmítnutí klasické letniční profilace, kterou představovaly sbory Assemblies of God z USA, se později podepsala ještě další záležitost. Na těchto evangelizacích vznikl dluh ve výši 60 000 korun a Bubik k tomu uvedl:
„Pokud se jedná o peníze, zůstali jsme v dluhu asi 60 000 Kč. Každý rok jsme dostávali větší částku peněz od bratří z Assemblies of God z USA, ale tento rok nám neposkytli nic. Nejspíš měli důležitější výdaje na misii. Nemám kvůli tomu žádné veliké trápení, protože vím, že tyto stanovky byly Boží vůlí a co si Bůh objedná, to také zaplatí. Možná, že mi chce Bůh ukázat, že nepotřebujeme Ameriku, aby zaplatili misii v České republice, že má dostatek peněz v Čechách“[39].
Kontroverze
Zahraniční trendy, které prostřednictvím evangelizací a seminářů implementovala Misijní společnost Život, však vyvolávaly mezi tradičními sbory AC další kontroverze. Někteří kritizovali podle nich nebiblickou a extrémní formu duchovního boje, často výstřední chování některých členů evangelizačního týmu, používání rockové hudby apod. Avšak v Životě v Kristu měla společnost široké pole působnosti a mohla jej bez problémů používat ke své apologetice. Jako nejúčinnější evangelizace byly totiž shledány právě kontroverze vyvolávající večery pro mladé, kde se hrála rocková hudba a kde se například pořádala soutěž „o krále raperů“ pro místní omladinu. Právě ve Vyškově, kde k této kulturní vložce došlo, navštívilo náhle stan trojnásobek mladých lidí, z nichž později 15 reagovalo na výzvu při následné, běžné evangelizaci. Bubik tento úspěch pro čtenáře Života v Kristu okomentoval řečnickou a vyzývavou otázkou: „Kdy jsme my křesťané byli naposled někde mezi nevěřícími na diskotéce, v hospodě, v baru…?“[40] Následující vývoj měl zřejmě tuto nedostatečnost křesťanů napravit.
Ačkoliv i Rudolf Bubik dával najevo svůj nesouhlas s některými prvky, jeho syn Stanislav měl doširoka otevřené pole působnosti. Snad proto se mnozí kritici omezili na konstatování, že by bylo dobré, kdyby na evangelizacích nesloužili především zahraniční služebníci. Na tuto námitku reagoval Lukáš Targosz, že je to sice dobrý nápad, ale že Češi nejsou ochotni věnovat například celé prázdniny službě ve stanu, a tudíž je zahraniční účast zcela nevyhnutná[41]. Například konzervativnější sbor v Českých Budějovicích si později na stanové evangelizaci ve Vyšším Brodě vypůjčil pouze stan, ale bez Bubikova týmu.
Bilance
Na celocírkevní konferenci v roce 1996 bylo sděleno, že stanové evangelizace do této doby zasáhly již 36 míst a odhadem stan navštívilo během 11 stanových evangelizací 4 – 5 000 účastníků a bylo osloveno až několik desítek tisíc lidí [42]. Z evangelizací v Bílovci, Šumperku a Zábřehu zůstalo v AC celkem 15 lidí[43]. V Kolíně a Kladně reagovalo na výzvu 80 resp. 60 lidí a na ostatních místech v průměru 30 lidí. V Hodoníně bylo získáno celkem 50 karet rozhodnutí a zájem později projevila asi čtvrtina[44]. V roce 1994 pak zůstalo v AC 25 lidí[45]. Z evangelizací v Mostě a Ostravě zůstalo v církvi 12 lidí[46]. Výsledkem následných evangelizací byli spíše obrácení jednotlivci v některých městech. V Podbořanech se jednalo o dva mladé lidi a v Klášterci, kde byla dříve misijní skupina pražského sboru, se konsolidovala skupina 15 lidí. V Chomutově se Bubik seznámil s pastorem sboru Slova života, který kvůli věroučným neshodám zvažoval opustit svojí církev, k čemuž nakonec došlo a tento sbor požádal o vstup do AC. Spolu s několika obrácenými vznikla větší skupina věřících. Tak byl položen základ sboru v Chomutově, což byl první sbor AC v severozápadních Čechách a stal se základem pozdější Církve bez hranic[47].
Církev bez hranic
Jak uvedl šéfredaktor Života víry, CBH vznikla jako „církev v církvi“. Byla v podstatě založena charismaticky orientovanými křesťany, zejména Stanislavem Bubikem a jeho učedníkem Lukášem Targoszem.
Schematismus
Dnes se CBH definuje jako společenství křesťanů, které spojují společné vztahy a sdílení společných hodnot. Jednotlivé sbory jsou na sobě nezávislé a formálně se řadí do společenství Apoštolské církve[48].
Počátky
O Stanislavu Bubikovi existuje samostatná kapitola. Lukáš Targosz se narodil v Karviné a jeho rodiče patřili do Církve bratrské. Pro Targosze se však jednalo o „mrtvé náboženství“. Sám uvádí, že uvěřil až v roce 1989. Poté uslyšel o křtu v Duchu svatém, který sám prožil a zapojil se do charismatické skupinky ve svém sboru, která se právě ustavila. Skupinka měla kontakt s pražskou Vodou života, což vneslo do sboru napětí. Sám k tomu v podstatě wagneriánským slovníkem uvedl:
„Jezdili jsme se do živých církví „načerpat“ a u nás „vyčerpat“, ale tím jsme se více a více vzdalovali svému sboru“[49].
Situace ve sboru se vyostřovala, a proto Targosz z CB odešel ve „velice mírném a pokojném duchu“. Svoji radikální orientaci si ovšem odnesl s sebou. S ním odešli i další lidé, kteří – jak bývalo strategií Vody života – založili Vodu Života v Havířově. Targosz nakonec odešel do sboru AC v Havířově, kde se seznámil se Stanislavem Bubikem a později se stal zakládajícím členem sboru v Karviné, kde začal vést mládež. Později nastoupil na biblickou školu v Kolíně[50].
Kontroverze
Uskupení CBH, které bylo dílem obou protagonistů resp. konstitucí zahraničních vlivů, které Bubik i Targosz zužitkovali, však vneslo do AC pnutí. Reflektoval je Petr Bartoš, zástupce biskupa pro evangelizaci, když prohlásil:
„Jsem nadšený, že vznikají nové sbory a že jsou lidé, kteří se dokážou odevzdat této věci. Možná proto, že svým nasazením jsou hodně vidět, působí u některých členů církve jako špatné svědomí. Myslím, že toto téma je ožehavé také kvůli názvu Církev bez hranic. Vím, že mají pro to zdůvodnění, co tím názvem vyjadřují. Pokud to však působí u ostatních členů církve dojem, že se vyčleňují z AC, pak by bylo podle mne lépe jej nepoužívat. Stojí to za zvážení, protože to působí napětí, nedůvěru a někdy hořkost. A u některých lidí mimo AC to navozuje určitou radostnou škodolibost, že u nás dochází k štěpení. Stojí však za úvahu, zda by se do práce zakládání sborů neměly dát i zbývající sbory AC s minimálně stejným nasazením, protože CBH podle statistiky rostou a ne málo“[51].
Jádro CBH bylo z velké části složeno z lidí, kteří se k Bubikovi připojili během stanových evangelizací. Nebyli to vždy čerství konvertité, ale i různí bezprizorní křesťané, které Bubik shromáždil. Na základě proroctví, zřejmě ze Shearmanových kruhů, že má vystoupit ze stínu svého otce, pak i tuto skupinu nasměroval. Prvním oficiálním uskupením CBH se roku 1996 stal právě ze stanových evangelizací vzešlý sbor v Chomutově[52].
Vliv na směřování AC
Tito křesťané se posléze stali progresivní mládežnickou skupinou, skrze kterou Bubik prosazoval inspiraci, kterou sám získával ze zahraničí a která mj. spočívala v boji s tradicí a klasickými strukturami. Dá se říci, že CBH byla logickým vyústěním Bubikovy misijní činnosti. A jelikož zastával odlišnou teologii než hlavní proud AC, obklopil se stejně smýšlejícími lidmi, které vedl a z nichž vytvořil vlastní církevní útvar, který perzistoval v rámci letniční denominace. Tato skupina, skrze časopis „Překročit hranice“ a organizaci Nehemia, stále více ovlivňovala Apoštolskou církev, což později vedlo téměř k rozkolu.
Nakonec konzervativní křídlo ustoupilo Bubikovu směřování a AC přijala, jak již bylo na více místech této publikace zmíněno, radikálnější charismatickou orientaci. Svůj vliv v tom jistě hrálo i Skupinkové hnutí a Torontské požehnání, které AC postrkovalo vstříc Bubikově nové orientaci. Jak vyplývá z výroku Bartoše, mohl to ale být i pragmatismus způsobený obdivem k prorůstové statistice a v neposlední řadě možná i Bubikova příslušnost k rodině, která měla v AC zcela zásadní vliv.
Za poznámku ovšem stojí, že statistiky hnutí „Církevního růstu“, kam manažerská CBH patří, se vytvářejí dle odlišného klíče, než je obvyklý součet počtu členů. Cílem je vykazovat neustály růst, a tak se možná proto počítají i děti a příznivci, včetně návštěvníků shromáždění, často i odhadem. Když mnohem později AC přejala tento „manažerský klíč“, uváděla v roce 2008 počet 7 040 členů včetně dětí a čekatelů[53], zatímco členů bylo ve stejném roce podle Života víry necelých 3 000[54]. Podle cenzu v roce 2011 se pak k církvi přihlásilo 4 934 lidí.
CBH se tak vedle Misijní společnosti Život a Nehemie stala třetím vlivovým uskupením, které, zřejmě i skrze zahraniční proroctví, vedlo Stanislava Bubika k vystoupení „ze stínu jeho otce“ a nelze se divit, že později usiloval o pozici biskupa církve, jak bude popsáno v dalším dílu.
Teen Challenge
Služba Teen Challenge (TC) se v ČR pojí se jménem Petra Ministra. Ten se obrátil v roce 1985 a již po roce se začal stýkat s drogově závislými lidmi a spolu s jinými hledal „co nejefektivnější způsob pomoci těmto lidem“. Nakonec se napojili na mezinárodní organizaci TC.
Schematismus
Pro TC v ČR jsou závazné veškeré dokumenty o práci TC ve světě. Garantem této práce v ČR je „Národní rada TC“ a „národní ředitel“. TC je postaveno na evangelikálních základech a je službou církve společnosti. Cílem je pomoci mladým lidem najít lepší způsob života, který by nebyl naplněn destrukcí, násilím a nenávistí, drogami a alkoholem[55].
Počátky
Tato organizace byla založena v roce 1958 americkým letničním kazatelem Davidem Wilkersonem, který misijně pracoval mezi mladými narkomany v New Yorku[56]. K založení TC v ČR došlo v rámci AC v roce 1994 v Českém Těšíně. Předcházely tomu první kontakty s Teen Challenge EurAsia resp. s jeho ředitelem A. Pernem a T. Bremerem v roce 1987 a první školení se uskutečnilo na jaře roku 1990 v Košicích [57]. Bývalý vedoucí pobočky v Brně k začátkům uvedl:
„V té době (počátek devadesátých let) probíhalo teprve jednání o vzniku TC v Česku – materiály se shromažďovaly u pastora Apetauera. Jak jsem zjistil později, Apetauer tyto materiály pouze shromažďoval. Později bylo rozhodnuto, že se tyto dokumenty přemístí do Břeclavi. Při tomto stěhování se valná část dokumentů nenávratně ztratila. Teprve v roce 1994 došlo v Českém Těšíně k založení české odbočky TC“[58].
První středisko, které bylo otevřeno v březnu roku 1994, byla Tyra na Severní Moravě. Jednalo se o domek, který poskytla Apoštolská církev. TC do něho pak investovalo cca 300 000 Kč k opravám. Záštitu středisku poskytl především sbor v Českém Těšíně a počátkem roku 1995 tvořilo jeho klientelu šest lidí[59]. Protože se jednalo o učednický program, byli pak tito nazýváni „studenty“. Program byl následující: ráno v sedm hodin budíček, poté od osmi do devíti následovala ranní bohoslužba a od devíti do tří byl pracovní čas, který spočíval v opravě domku, práci na poli, v lese apod. Jednou týdně byla navštěvována skupinka v Oldřichovicích a dvakrát do týdne shromáždění v Českém Těšíně. Studentů bylo v roce 1996 pět a bydleli v jedné místnosti[60]. Později vznikala i konzultační centra. Jedno za podpory města ve středisku „Centra podpory zdraví“ v Českém Těšíně a následně se plánovalo založení kavárny v Havířově, kde byl ve stejném roce vyškolen tým[61].
Rozvoj
Od roku 1994 probíhala již práce ve věznici Ostrava-Heřmanice, kde se v roce 1996 scházelo pravidelně 12 – 14 lidí. Spolupráce probíhala s místním lékařem, který zde zřídil poradnu pro drogově závislé. Pracovníkům bylo povoleno navštěvovat psychiatrické léčebny v Plzni, Praze a v Opavě. TC tedy potřebovalo ke spolupráci další lidi, avšak naráželi například na „zamítavé stanovisko pastora“[62]. 4. května 1996 proběhlo setkání pracovníků TC ve sboru ECM Maranatha v Plzni, který se stal domovským sborem plzeňského TC. Pro pracovníky bylo připraveno školení v Tyře.
První instituce
V Plzni byla pro TC připravena i kavárna a čajovna a místnost pro terapeutický program „Turning point“[63]. Od roku 1996 zde bylo možné ubytovat některé klienty[64]. Vedle spolupráce s Plzní byla v roce 1996 rovněž zbudována národní kancelář TC a středisko v Praze při sboru Maranatha pod vedením misionáře AoG USA Toma Loftona, v jehož týmu byli lidé z různých sborů. Výhledově se v Praze uvažovalo o zřízení konzultačního střediska a kavárny. V plánu bylo i založení TC v Brně, kde již existoval kontakt s některými křesťany a v Ostravě, kde se počítalo s lidmi z KS, kteří absolvovali seminář o prevenci. Z lidí, kteří již prošli TC v Tyře, začal v témže roce jeden studovat SZŠ AC v Kutné Hoře, druhý se stal studentem angličtiny a třetí byl na civilní službě na Slovensku. Čtvrtý se stal zaměstnancem sboru AC v Českém Těšíně[65]. Koncem roku 1996 TC usilovalo o objekt pro ženy a získalo do pronájmu budovu dvoutřídky v Českém Těšíně pro cca 12 – 15 klientů. Budovu školy bylo ovšem potřeba opravit za cca 17 000 korun, což nebylo v možnostech TC[66]. Dále se uvažovalo o větším středisku a vedoucí v TC vnímali, že je Bůh vede k získání objektu v zámku v Ropici, který byl v dezolátním stavu[67]. V této době bylo TC přijato za člena „duchovenské péče“[68].
Royal Rangers
Organizace Royal Rangers (RR) je v podstatě křesťanskou obdobou skautingu. Vznikla v šedesátých letech v USA s cílem pomoci mladým lidem najít skutečné životní hodnoty, vybudovat zdravý a pevný charakter a chránit před negativními jevy, zejména násilím, alkoholismem a drogami. Za tímto účelem byl vypracován program a metody práce, na které dnes navazují RR po celém světě. Je určen především pro spolupráci s letničními a charismatickými církvemi[69]. Zastřešující celosvětovou organizací je „RR International“, která je misijní snahou letniční církve Assemblies of God[70].
Poslání a věrouka
Pentekostální orientace je zřejmá již ze symboliky RR. Zlatá hvězda znázorňuje čtyři oblasti života: fyzickou, duševní, duchovní a sociální. Červené hroty vyjadřují základní nauku o spasení, uzdravení, Duchu svatém a o vytržení, což koliduje s pentekostální christologií Krista spasitele, uzdravitele, křtitele v Duchu svatém a přicházejícího krále (tzv. Foursquare neboli „plné“ evangelium)[71]. Modré hroty ve znaku symbolizují tzv. zákoník RR, který odráží antropologický trichotomismus a deklaruje, že mládežník je bdělý (psychicky, fyzicky a duchovně); je čistý (na těle, v mysli i v řeči); statečný (i přes nebezpečí, kritiku a hrozby); věrný (svému sboru, rodině, přední hlídce a přátelům), zdvořilý, laskavý a ohleduplný; poslušný (poslouchá své rodiče, vedoucí a autority) a duchovní (modlí se, čte Bibli a svědčí)[72].
Počátky a světový rozvoj
V roce 1981 byla organizace prezentována i v Evropě, resp. v Německu a Švýcarsku a následně byl vypracován tzv. evropský model, podle kterého se pracuje ve většině evropských zemí. Jedná se především o literaturu pro děti a vedoucí, výcvik vedoucích a spolupráci s rodiči[73].
Česká republika
V ČR se organizace začala rozvíjet pod záštitou Apoštolské církve v osmi městech s cílem vést děti ke Kristu, a to v celkem čtyřech věkových skupinách[74]. V roce 1992 se 12 vedoucích z ČR zúčastnilo „Národního výcvikového tábora“ ve Švýcarsku. Jako řidič vezl tyto delegáty Petr Walach, pozdější obhájce Bonnkeho učení, který již před tím, pro potřeby třineckého sboru, natočil edukační video ze švýcarského semináře RR pro službu dětem. Následně, když bylo třeba začít práci s mládeží, Walach spolu s Janou Bílou z Těšína, Petrem Wepsem a Ladislavem Vrajem z Valašského Meziříčí založili účelové zařízení AC, které přeregistrovali na občanské sdružení[75]. Walach se posléze stal i „národním velitelem“. V roce 1993 se pořádalo několik víkendových táborů a v době od 6. – 10. 7. 1994 probíhaly výcvikové tábory pro vedoucí[76]. Největší událostí v Royal Rangers byl Eurocamp, který se konal v roce 1995 v Dánsku a účastnilo se jej 43 dětí a vedoucích z České republiky. Celkem se zde setkalo 2 164 dětí ze 14 zemí Evropy[77]. V témže roce se v ČR pořádal i tábor pro děti nekřesťanů, který zaujal svojí nízkou cenou. Služebný tým zde byl mezidenominační. Na tomto táboře se celkem 18 dětí rozhodlo přijmout Ježíše Krista[78]. RR v ČR fungoval nejdříve jako účelové zařízení Apoštolské církve a od roku 1996 jako občanské sdružení „Royal Rangers v ČR“[79].
Schematismus
Struktura a nomenklatura vychází z vojenské symboliky, kdy v čele každé národní organizace stojí „národní rada“ včele s „národním velitelem“ se svým zástupcem. Národní radu tvoří vybraní velitelé „předních hlídek“, které jsou jimi vedeny. Inspirace vojenstvím resp. veliteli, stejnokroji (podobné známe ze Skauta) a hlídkami, spolu se závazkem poslušnosti autoritám a věrnosti sboru, možná souvisí i s klasickým letničním obrazem církve jako armády.
Přední hlídky
Základními jednotkami ve schematismu RR jsou tzv. „Přední hlídky Royal Rangers“, což jsou samostatné organizační jednotky (pobočné spolky), které pracují v konkrétních městech ČR[80]. Zakládajícími členy byly tzv. Přední hlídky Český Těšín, Břeclav, Oldřichovice a Valašské Meziříčí. Již v roce 1992 se zde organizovaly tábory podle standardu RR. Tyto čtyři hlídky fungují i dnes[81]. V roce 1994 byla první hlídka vybudována i v Rumburku, při AC Varnsdorf[82]. Přední hlídka v Břeclavi pak v létě 1995 pořádala třídenní tábor u Kobylí a devítidenní tábor u statku Nouzova[83]. V roce 1996 se konal tábor v Hradci nad Moravicí Přední hlídky v Oldřichovicích, na který se přihlásilo 46 dětí ve věku 1 – 5 třídy. Tým vedoucích byl složen ze čtyř denominací[84]. Ve dnech 7 – 16. srpna 1996 se na tábořišti Průzkumník nedaleko Kolína konal tábor RR společně s Přední hlídkou v Břeclavi[85]. Celkem mělo RR v roce 1996 asi sto členů a přední hlídky pracovaly na 14 místech[86].
Národní výcvikový tábor
Jednou z nejdůležitějších akcí Royal Rangers je tzv. „Národní výcvikový tábor“ (NVT). Účastní se ho vedoucí táborů. Ti se zde během čtyř dnů seznamují s organizací RR a získávají dovednosti týkající se táboření a akcí pro děti. Účastníci NVT postaví tábor, získají nejdůležitější informace a prožijí si dva ukázkové táboráky. Témata hlavních odborností jsou: bezpečnost v práci s dětmi, první pomoc, příroda, práce s nářadím, uzly, vazby, oheň – vaření, práce s mapou a busolou[87].
Tyto tábory se konají od roku 1993[88] a v roce 1995 od 28. 6. července se konal nedaleko Huslenek na Vsetínsku již třetí NVT, kdy došlo k proškolení více než 60 lidí[89]. Jeden z dalších NVT se pak konal ve dnech 1. – 4. 7. 1996[90] a 27. 4. 1996 se došlo k schůzce velitelů z celé republiky na pravidelné konferenci v Oldřichovicích, kteří jednali o akci POW WOW, což je sejití všech kmenů spolu s velkou olympiádou[91].
Kontroverze
NVT bývá jeho účastníky někdy vytýkán vojenský dril a tvrdá disciplína. Petr Walach k tomu uvádí:
„A skutečně to výcvikový tábor je – čtyři dny intenzivního školení. První dva dny chtějí všichni odjet, protože si myslí, že práce a úkolů, které jim naložíme na bedra, je příliš. Chceme jim ale ukázat, že vstoupit do služby není pohodička ve stylu „zkusme něco udělat a uvidíme, co z toho bude“, ale je to tvrdá, cílevědomá práce. Vedeme je k tomu, aby se učili pracovat v kolektivu – každý kmen má za úkol za jedno odpoledne a noc postavit celý tábor, což je fyzicky i psychicky šíleně náročné, mezitím do nich hustíme ještě i teorii a teprve ve volném čase mohou pracovat, makají skoro celou noc. Vypadá to jako šikana nebo vojenský drill, ale není to tak. Ti lidé se semknou a zjistí, že dokážou věci, o kterých by si nikdy nemysleli, že dokážou. Nakonec nám při odjezdu děkují, že zrovna tohle potřebovali a že to pro ně byl silný duchovní zážitek“[92].
Jedná se tedy o cílený tlak, který má nakonec vést k odpovědné službě a získávání děti pro Krista.
ACET
Organizace ACET (AIDS Care Education and Training) je křesťanská organizace založená roku 1988 v Londýně Dr. Patrikem Dixonem, zabývající se AIDS. Zpočátku působila v Británii, Ugandě, Tanzánii, Thajsku, Indii, Novém Zélandu a v Rumunsku. Jejím patronem se stal canterburský biskup George Carey.
Schematismus
Jedná se o mezinárodní organizaci, v jejímž čele stojí „národní vedoucí“, který je vykazatelný „správní radě“ a je zodpovědný za „národní programy“ a jejich financování. Aktivity mnohých z těchto organizací už překračují hranice a mají mezinárodní charakter. V ČR se jedná o právnickou osobu podle českého práva a je dobrovolným neziskovým sdružením fyzických osob[93].
Počátky
V České Republice byl ACET založen misionářem Stuartem Angusem. Druhým spolupracovníkem se stal Tomáš Řehák z AC Hlinsko. K zahájení programu došlo v roce 1993 a do poloviny roku 1995 pracovníci ACET navštívili 72 různých škol a oslovili tisíce studentů v Čechách a na Slovensku. Knihu „Sex, AIDS, vztahy“, kterou napsal Angus, a kterou vydal Křesťanský život, zakoupilo například jihlavské gymnázium v počtu 600 kusů, tj. po exempláři pro každého studenta.[94] Této knihy bylo jen do roku 1996 vydáno na 15 000 výtisků[95]. V ČR bylo do roku 1997 rovněž vyškoleno již 47 lektorů ACET[96].
Aktivity
Ve dnech 10. – 11. 11. 1995 se konala na LBA i konference ACET, která měla informativní charakter o AIDS a byla zaměřena i na osvětu ve školách. Na konferenci vystoupili Neil Casey z Londýna, Stuart Angus a Tomáš Řehák. Mluvilo se zde i o projektu SZŠ v Kutné Hoře[97]. Další konference proběhla ve dnech 21. až 23. listopadu 1996 na VOŠMT, které se účastnili členové téměř všech církví, včetně římskokatolické. Přednášejícími byl vedle Angusových a Tomáše Řeháka i ředitelka SZŠ AC Květuše Mašínová. Na konferenci zaznělo, že do data konference mohlo 30 000 studentů v ČR slyšet odpověď, že na AIDS je nejlepší prevencí sex až v manželství a manželská věrnost. Zaznělo zde, že Angusovi odlétají do Anglie a vedení ACET se ujímá Tomáš Řehák[98]. Řehák jezdil po celé ČR, diskutoval se studenty a v interaktivních přednáškách promítal diapozitivy, zpochybňoval používání kondomu jak stoprocentní ochrany před AIDS a vedl mladé lidi ke křesťanským hodnotám v oblasti intimního soužití.
Odbor sester
Posláním odboru je touha věřících žen dozvědět se o sobě co nejvíce, vzájemně se inspirovat, modlit se a být jednoduše spolu – prostřednictvím akcí, myšlenek, komentářů. Služba žen pak vychází z verše Tt 2, 3 – 5 o poslání a poddanosti ženy.
Počátky
Prvním podnětem k této službě byla účast Marie Bubikové na polské letniční konferenci v letech 1988–1989 v Ustroni[99], kde sloužila Tatiana Hydziková[100]. Rudolf Bubik pak svojí ženu povzbuzoval, aby i ona uspořádala podobná setkání. Bubiková po určitém zdráhání „jako Mojžíš“, začala v Žukovském sboru organizovat ženské skupinky, které se rozšířily i do Havířova[101]. Utvrzení a potvrzení v této službě obdržela skrze sen. Následovaly oblastní setkání s hlavní službou Tatiany Hydzikové[102].
Založení odboru a schematismus
Tím bylo inspirováno i první celocírkevní setkání žen, které se uskutečnilo v Kolíně ve dnech 29. – 30. 1993, a kde rovněž sloužila Hydziková. Setkání prvního dne bylo pouze pro diakonky, které mohou být v počtu dvě za sbor vyslány pastorem[103]. Základním poselstvím této ustavující konference byla „práce v poddanosti mužům“, kde došlo i ke vzkládání rukou mužů na sloužící ženy z každé oblasti[104]. K tomu Bubiková uvedla:
„Musím říci, že poddanost není něco méněcenného, jak si mnohé ženy myslí, ale je to něco, co ženu zdobí a zároveň autorita manželova je pro ženu ochranu… Tak to Bůh dal a je to velmi dobré. A tak jsem šťastná, pokojná a dodává mi to odvahu, že i tuto práci sester můžeme dělat pod autoritou bratrů“[105].
Poddanost ženy muži byla pro Marii Bubikovou v její službě zcela zásadní. Dokumentuje to i její osobní svědectví, kde popisuje svoji službu ženám:
„V Kolíně byl malý sbor, ale já jsem se s chutí pustila do práce. Začala jsem v něm sloužit a modlit se za město. O prázdninách měl jet sbor na letní tábor. Počítala jsem s tím, že pojedeme také, ale ouha, Rudek už měl dovolenou domluvenou s jinými sbory. Já jsem si ale přála jet na dovolenou se svým sborem, abych mohla lépe poznat lidi, kteří do něj patří. Rudkova odpověď však byla kategorickým odmítnutím mého přání: „Ne, nedá se nic dělat. Chci, abys jela na dovolenou se mnou.“ A bylo to. Já jsem se ale jen tak nedala: „Rudku, ale vždyť je to tak důležité pracovat na prvním místě ve svém sboru. Vždyť já ty lidi vlastně vůbec neznám, tak jak s nimi mám pracovat pro Boží království?“ To byl sice pádný argument, ale s Rudkem nehnul. Byl naprosto neoblomný: „Už jsem řekl.“ „Tak víš co“, postavila jsem si hlavu, „já raději nepojedu nikam. Vždyť já klidně můžu být doma.“ Chovala jsem se tak trochu jako trucovité dítě. V duchu jsme se už sice připravovala, jak s ním uraženě budu cestovat na tu „jeho“ dovolenou, ale slova jsem už zpět vzít nemohla. Bůh je slyšel. Přišly prázdniny a já jsem náhle onemocněla. Léky nepomáhaly, nic nezabíralo. Pak jsem se na tu dovolenou vydala i s teplotou, ale stejně jsem se nakonec musela vrátit domů. Teplotu jsem měla jen lehce zvýšenou, nejvíce 37,3oC, ale chvíli mi bylo teplo, chvíli zima. Potila jsem se a neustále jsem se musela převlékat. Tehdy mi pomalu začalo docházet, že to nejspíš zapříčinila ta moje neposlušnost a vzdorovitost. Přestože jsme z toho činila pokání, následky svých neuvážených vzpurných slov jsem pociťovala ještě několik následujících let“[106].
V roce 1993 byl tedy založen „odbor sester“, který začal vydávat časopis Tabita[107]. V prosinci roku 1994 se konala, rovněž ve spolupráci s Tatianou Hydzikovou, druhá konference, kde vystoupila i Kanaďanka Carol Gibbson, která zde představila charismatickou nauku o „vnitřním uzdravení“[108]. Zpočátku se celocírkevní konference konaly jednou ročně v Kolíně, ale později se jejich frekvence zdvojnásobila. Jarní pak byly v Kolíně a podzimní na Moravě s cílem umožnit ženám z celé AC zapojit se[109].
Další rozvoj
Odbor sester začal spolupracovat i s ženským hnutím Aglow, k čemuž došlo po setkání Marie Bubikové s Janice Winnes, reprezentantky výboru Aglow v ČR. Do té doby zde vzájemné kontakty prakticky neexistovaly[110]. V březnu 1995 již Bubiková sloužila na celonárodní konferenci Aglow v Nymburce na téma „Křesťanská matka“[111] a v dalším čísle Života v Kristu se dočítáme o jednotě, která se vytváří mezi sestrami, účastnícími se konferencí Aglow[112]. Další akcí Aglow, pořádanou ve dnech 29. – 31. března 1996 v Nymburce, kde Bubiková vyučovala, byla konference „Bůh je láska – Otec, který mne přijímá“[113] a na níž vystoupil i charismatický misionář John McFarlane[114]. Bubiková pak plánovala svoji službu i na místních setkáních Aglow, např. 24. 4. 1996 v Brně, 25. 4. 1996 v Nymburce a 26. 4. 1996 v Děčíně[115]. A bylo to také Aglow, skze které byla Bubiková povzbuzena, na základě žádosti organizátorky a překladatelky Jarky Ponerové, o sepsání knihy pro české křesťanky[116].
Kontroverze
Spolupráce s charismatickým hnutím žen Aglow se ovšem nesetkala s porozuměním mezi některými konzervativnějšími sbory, například v Českých Budějovicích, a kupodivu mezi některými vedoucími v Brně[117]. O určitém pnutí svědčil později i Rudolf Bubik, když zde došlo k rozepři ohledně učení o rozvodech a nových sňatcích, kde Bubik zastával konzervativní a Dan Drápal liberálnější postoj. Vedoucí Aglow se měla, podle Bubika, postavit na jeho stranu, což mělo vyvolat v táboře charismatiků problém[118].
Postoj k interrupcím
Postoj proti interrupcím byl již za doby ilegality nekompromisní. Rudolf Bubik například podával svědectví, že na jeho semináře přijížděli i římští katolíci a v jejich řadách byl i profesor medicíny, který z vědeckého hlediska potvrdil Bubikovi biologickou správnost jeho úvah, které získal z četby Bible. Bubik poté na základě disputace s lékaři svědčil o daru poznání, který může být křesťanovi propůjčen při diskusi s odborníky.
Prohlášení k národu
I v době zaregistrování církve Bubik pokračoval v této aktivitě s tím, že mu Duch svatý zjevil, že český národ má ruce od krve skrze potraty:
„…Pán [mne] vedl k tomu, abych zatelefonoval pastoru Aleši Navrátilovi do Olomouce. Říkal jsem si, že v té době určitě nebude doma, ale tlak Ducha svatého byl velmi silný. Takže jsem mu zavolal. Vzala to jeho manželka a já ji řekl: “Nevím, proč ti volám. Mám volat.” A ona odpověděla: “Já ti řeknu proč. Prožili jsme, že Bůh chce říci něco pro naši církev a že se máme za tebe modlit. Napíšu do celé církve, aby se za tebe všichni modlili.” A Pán mi opravdu dal vizi pro tento rok. Především šlo o to, že máme vydat prohlášení k tomuto národu ohledně interrupcí“[119].
Toto prohlášení bylo formulováno Alešem Navrátilem a Františkem Palou, schváleno konferencí AC a zasláno prezidentovi, předsedovi vlády a parlamentu a předáno ČTK[120].
Středisko diakonie
Za účelem ochrany nenarozeného života bylo v roce 1992 založeno i „středisko diakonie“ se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, jehož vedoucím se stal ing. Pavol Krištof. Středisko mělo za cíl ochranu nenarozeného života, vybudování evangelizačního centra a materiální pomoc potřebným. Nabízela se zde spolupráce jak s Nehemií, tak s katolickou charitou a katolickým nakladatelstvím Cor Jesu z Českého Těšína[121]. Dne 15. 10. 1994, ve spolupráci se sborem v Čáslavi, který vystoupil z KS a stal se součástí AC, byla na téma interrupcí uspořádána konference[122]. Ve zprávě se uvádí, že ve stejnou dobu byl Českou televizí odvysílán i film „Němý výkřik“ a účastníci konference měli možnost shlédnout film „Krutá pravda“. Bylo zde řečeno, že člověk se stává lidskou bytostí po splynutí vajíčka a spermie a že v ČR je každé druhé dítě zabito potratem, což v důsledku znamená 2,5 milionu usmrcených dětí. Denně tak bylo v ČR uskutečněno 300 umělých potratů. Cílem bylo informovat o těchto skutečnostech a navrhnout patřičné legislativní úpravy[123]. Pavel Dolejší, pastor z sboru v Čáslavi, později sdělil, že mu ďábel oznámil, že pokud se přestanou v pořádat potraty, vyžádá si jejich krev[124].
Kniha života
Jedním z mnohých evangelizačních nástrojů AC bylo rozdávání „Knihy života“, což je jakýsi novodobý Diatesaron ve formě paperbacku, určený k rozdávání na veřejných místech. Kamión s knihou v počtu 100 000 církev obdržela v roce 1992 a tři další kamiony byly plánovány do konce roku[125]. Na distribuci se podílely KřSb, JB a KS. Konference o Knize života, konané dne 26. 6. 1993 v Kolíně, se zúčastnilo 40 zástupců z různých sborů. Zúčastnil se i Bill Williams z USA, hlavní koordinátor pro střední a východní Evropu[126]. Ve školním roce 1993–1994 bylo jen v ČR rozdáno 30 000 knih, což bylo 20 % z celkového počtu[127] a do konce roku 1993 bylo – podle Bubika – obecně distribuováno až 600 000 kusů a další kamiony přijížděly[128]. Kniha se pak dále rozdávala na školách a umožňovala oslovit žáky v následných diskusích[129].
Velký úspěch byl připisován evangelizaci v roce 1994 na prodejní výstavě „Země živitelka“ v Českých Budějovicích ve dnech 26. 8. – 4. 9. 1994. Lidé si zde již první den rozebrali 550 knih a asi 100 Nových zákonů. V každý následující den bylo rozebráno cca 700 Knih života. Kniha života se posléze mohla dostat do přibližně 4 500 rodin z celé ČR. Následně se distribuce soustředila do Břeclavi, Hodonína, Hustopečí, Znojma, Brna a Olomouce[130].
Podle vyjádření Rudolfa Bubika si na tuto aktivitu stěžovali představitelé římskokatolické církve s tím, že Apoštolská církev dala do oběhu biblický text bez komentáře[131].
Práce ve věznicích
Jelikož AC patřila mezi církve s prvním stupněm registrace, měli i její duchovní přístup do věznic. Pastorační práci mezi vězni se začal věnovat například kazatel pražského sboru Pavel Kocur spolu s jeho spolupracovníkem Milanem Libou. Za pět let činnosti prošel Kocur mnohými českými věznicemi. Již v roce 1992 se při práci v Pobořanech a Ostrově obrátilo deset resp. patnáct vězňů[132] a v roce 1993 existovali další lidé, kteří díky vězeňské službě uvěřili a vydali svědectví ve sborovém časopise[133]. Vytrvalo však jen minimum a v roce 1996 byl Kocur nucen prohlásit, že z obrácených vězňů zůstalo věrných Kristu asi tolik, kolik máme „prstů na jedné ruce“[134]. Celkovou finanční zátěž, která činila okolo 5 000 měsíčně, hradil pražský sbor[135].
Doposud uveřejněno:
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Úvod
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Ustavení církve
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Život v Kristu
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Křesťanský život
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Vzdělávací instituce
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Misie a diakonie
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Významná výroční setkání a konference
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Zahraniční osobnosti
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Vývoj učení o delegované autoritě
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Duchovní boj, rocková hudba a proroctví
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Argentinskou cestou přes Toronto do Pensacoly
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Sbory Apoštolské církve – úvod
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Sbory Apoštolské církve – Český Těšín
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 - 1997: AC Brno (1966 - 1996)
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: 2. rozdělení brněnského sboru – předehra
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Vyloučení a včlenění sboru AC Brno
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: AC Kolín
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 - 1997: AC - CBH Znojmo
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: sbory s kořeny v období 1989 - 1990
Literatura
[1] O nás. Nehemia – http://nehemia.cz/?… (13. 7. 2016).
[2] Nehemie v naší církvi. Život v Kristu, roč. 4., č. 1., 1992, s. 1.
[3] BUBIK, Stanislav. Kruh přátel nehemie. Život v Kristu. roč . 8., č. 11., 1996, s. 10–11.
[4] FALDYNOVÁ, Marie. Setkání kruhu přátel Nehemie v Kolíně 1. února 1997. Nehemia Info č. 3., roč. 2., 1997, s. 9.
[5] Celocírkevní konference Apoštolské církve. Život v Kristu. roč . 8., č. 8., 1996, s. 6–10.
[6] BUBIK, Stanislav. Kruh přátel nehemie. Život v Kristu. roč . 8., č. 11., 1996, s. 10–11.
[7] BUBIK, Rudolf. Úvodník. Život v Kristu. roč . 4., č. 6., 1992, s. 7–8.
[8] CHODEK, Lešek. Nadace Nehemia. Život v Kristu. roč . 6., 1994, s. 5.
[9] VLACHYNSKÝ, Ivan. Nehemie. Život v Kristu. roč . 7., č. 6., 1995, s. 3.
[10] Zpráva z konference. Život v Kristu. roč . 8., č. 8., 1996, s. 5.
[11] BUBIK, Stanislav. Jak skončila Exploze 94. Život v Kristu. roč . 6., č. 10., 1994, s. 7–8.
[12] VLACHYNSKÝ, Jan. Služba potřebným. Život v Kristu. roč . 8., č. 2., 1996, s. 7–8.
[13] BUBIK, Stanislav. Nehemia, roč. 2., č. 1. 1997, s. 1.
[14] KOUKAL, Robert. Nové středisko nadace Nehemia v Kolíně. Nehemia info. 1997, ročník 2, číslo 2, s. 5.
[15] Misijní konference 22.-25. Kveten 1997. Nehemia, roč. 2., č. 1. 1997, s. 2.
[16] Misijní společnost Život, Apoštolská církev – http://apostolskacirkev.cz/…ecnost-zivot (27. 6. 2015).
[17] BUBIK, Stanislav. Stan ´93. Život v Kristu. roč . 4., č. 11., 1992, s. 4–5.
[18] BUBIK, Pavel. Evangelizace našich bratří v Nottinghamu. Život v Kristu. roč . 5., č. 6., 1993, s. 8.
[19] BUBIK, Stanislav. Stan ´93. Život v Kristu. roč . 4., č. 10, 1992, s. 5.
[20] BUBIK, Rudolf. Život v Kristu. roč . 5., č. 8., 1993, s. 3–4.
[21] BUBIK, Stanislav. Život v Kristu. roč. 6., č. 2., 1994, s. 5.
[22] BUBIK, Stanislav. Život v Kristu. roč. 6., č. 2., 1994, s. 9.
[23] Zpráva Petra Bartoše o misijně evangelizačním odboru. Život v Kristu. roč . 8., č. 8., 1996, s. 5.
[24] BUBIK, Stanislav. Ahoj všichni, kdo fandíte stanovkám. Život v Kristu. roč . 8., č. 6., 1996, s. 13–14.
[25] BUBIK, Stanislav. Stan 96. Život v Kristu. roč . 8., č. 10., 1996, s. 6–7.
[26] PÍŠOVÁ, Táňa. Stanové evangelizace očima služebníka. Život v Kristu. roč . 8., č. 10., 1996, s. 7.
[27] Stanová misie. Info Nehemia. Červenec 1996.
[28] BOBKOVÁ, Andrea. Exploze v Litovli. Život v Kristu. roč. 7., č. 10., 1995, s. 5.
[29] TARGOSZ, Lukáš. Exploze 1995: Život v Kristu. roč . 7., č. 8., 1995, s. 5.
[30] Zpráva Petra Bartoše o misijně evangelizačním odboru. Život v Kristu. roč . 8., č. 8., 1996, s. 5.
[31] Stanová misie. Info Nehemia. Červenec 1996.
[32] BUBIK, Stanislav. Misijní společnost informuje. Život v Kristu. roč . 4., č. 7., 1992, s. 5.
[33] TARGOSZ, Lukáš. Exploze 1995: Život v Kristu. roč . 7., č. 8., 1995, s. 5.
[34] BUBIK, Stanislav. Žeň na Moravě. Život v Kristu. roč. 5., č. 8., 1993, s. 3–4.
[35] Jednalo se o román z letničního prostředí, který naváděl k boji s démony a kosmickým exorcismům.
[36] BUBIK, Stanislav. Co se děje na evangelizacích „Exploze 94“ Život v Kristu. roč. 6., č. 7., 1994, s. 9–10.
[37] BUBIK, Stanislav. Co se děje na evangelizacích „Exploze 94“ Život v Kristu. roč. 6., č. 7., 1994, s. 9–10.
[38] BUBIK, Stanislav. Co se děje na evangelizacích „Exploze 94“ Život v Kristu. roč. 6., č. 7., 1994, s. 9–10.
[39] BUBIK, Stanislav. Stan 96. Život v Kristu. roč . 8., č. 10., 1996, s. 6–7.
[40] BUBIK, Stanislav. Jak skončila „Exploze 94“ Život v Kristu. roč. 6., č. 10., 1994, s. 7–8.
[41] TARGOSZ, Lukáš. …A co já?: Život v Kristu. roč . 4., č. 7., 1995, s. 6–7.
[42] Zpráva Petra Bartoše o misijně evangelizačním odboru. Život v Kristu. roč . 8., č. 6., 1996, s. 5.
[43] Zpráva Petra Bartoše o misijně evangelizačním odboru. Život v Kristu. roč . 8., č. 8., 1996, s. 5.
[44] CUPAL, Bohuslav ml., Stan naděje. Život v Kristu. roč. 6., č. 9., 1994, s. 7.
[45] Zpráva Petra Bartoše o misijně evangelizačním odboru. Život v Kristu. roč . 8., č. 8., 1996, s. 5.
[46] Zpráva Petra Bartoše o misijně evangelizačním odboru. Život v Kristu. roč . 8., č. 6., 1996, s. 5.
[47] BUBIK, Stanislav. Stan 96. Život v Kristu. roč . 8., č. 10., 1996, s. 6–7.
[48] Historie. Církev bez hranic – http://www.cirkevbezhranic.cz/ (13. 7. 2016).
[49] Misijní společnost představuje své členy. Život v Kristu. roč. 5., č. 8. 1993, s. 7.
[50] Misijní společnost představuje své členy. Život v Kristu. roč. 5., č. 8. 1993, s. 7.
[51] Rozhovor s Petrem Bartošem, zástupcem biskupa pro misii a evangelizaci. Apoštolská církev – http://apostolskacirkev.cz/…evangelizaci (27. 6. 2016).
[52] Historie. Církev bez hranic – http://www.cirkevbezhranic.cz/ (13. 7. 2016).
[53] Sbory Apoštolské církve. Apoštolská církev – http://web.archive.org/…cz/view2.php?… (28. 6. 2016).
[54] DITTRICH, Tomáš. Rudolf Bubik byl „kolenolog“. Život víry. roč. 27., č. 6., 2016, s. 20–22.
[55] Vize Teen Challenge, Teen Chalenge Internacional, Česká republika – http://www.teenchallenge.cz/…en-challenge (13. 7. 2016).
[56] MINISTR, Petr. Dívčí centrum. Život v Kristu. roč. 9., č. 1., 1997, s. 9.
[57] Historie Teen Challenge – Teen Chalenge Intarnational, Česká republika – http://www.teenchallenge.cz/…en-challenge (13. 7. 2016).
[58] KLÍČNÍK, Tomáš. Ohlédnutí za mojí působností v Teen Challenge. Brno, 8. 2. 2000.
[59] MINISTR, Petr. Vítej v Teen Challenge! Život v Kristu. roč.7., č. 8.1995, s. 6.
[60] HASMANDOVÁ, Petra. Středisko Teen Challenge v ČR. Život v Kristu. roč.8., č. 1.1996, s. 12–13.
[61] MINISTR, Petr. Dívčí centrum. Život v Kristu. roč. 9., č. 1., 1997, s. 9.
[62] VLACHYNSKÝ, Ivan. Život v Kristu. roč. 8., č. 5. 1996, s. 7.
[63] VLACHYNSKÝ, Ivan. TC v Plzni. Život v Kristu. roč. 8., č. 7–8. 1996, s. 9–10.
[64] MINISTR, Petr. Dívčí centrum. Život v Kristu. roč. 9., č. 1., 1997, s. 9.
[65] VLACHYNSKÝ, Ivan. Nový domov. Život v Kristu. roč. 8., č. 9. 1996, s. 9.
[66] MINISTR, Petr. Dívčí centrum. Život v Kristu. roč. 9., č. 1., 1997, s. 9.
[67] VLACHYNSKÝ, Ivan. Služba. Život v Kristu. roč. 8., č. 11. 1996, s. 7–8.
[68] VLACHYNSKÝ, Ivan. Práce ve věznicích. Život v Kristu. roč. 8., č. 7–8. 1996, s. 9–10.
[69] Royal Rangers – Programs: Chartering Your Group – http://royalrangers.com/…/chartering/ (28. 6. 2016).
[70] Royal Rangers International. Royal Rangers – http://royalrangers.com/…ternational/ (1. 7. 2016).
[71] FRANC, Aleš. Počátky letničního hnutí. Biblická Apologetika – http://apologet.cz/?… (1. 7. 2016).
[72] Znak Royal Rangers. Royal rangers – http://www.royalrangers.cz/…yal-rangers/
[73] O Royal Rangers. Royal Rangers – http://www.royalrangers.cz/…yal-rangers/ (28. 6. 2016).
[74] Ranger Kids (6 – 8 let), Discovery Rangers (9 – 11 let), Adventure Rangers (12 – 14 let), Expedition Rangers (1. 7. 2016).
[75] 20 let Royal Rangers v České republice. Apoštolská církev – http://apostolskacirkev.cz/…ke-republice (28. 6. 2016).
[76] Zprávy z Royal Rangers. Život v Kristu. roč. 6., č. 2. 1994, s. 7.
[77] WALACH, Petr. Eurocamp – Mariager 95. Život v Kristu. roč. 7., č. 9. 1995, s. 81.
[78] WALACH, Petr. Přední hlídka RR v Oldřichovicích. Život v Kristu. roč. 7., č. 9. 1995, s. 14–15.
[79] O Royal Rangers. Royal Rangers – http://www.royalrangers.cz/…yal-rangers/ (1. 7. 2016).
[80] Přední hlídky. Royal Rangers – http://www.royalrangers.cz/…edni-hlidky/ (1. 7. 2016).
[81] http://www.royalrangers.cz/…rs/historie/.
[82] Royal Rangers v Rumburku. Život v Kristu. roč. 6., č. 9. 1994, s. 5.
[83] HELEŠIC, Petr. Royal Rangers – přední hlídka č. 2 Břeclav. Život v Kristu. roč. 8., č. 1. 1996, s. 14–15.
[84] WALACH, Petr. Tábor v Hranici nad Moravicí. Život v Kristu. roč. 7., č. 11. 1995, s. 14–15.
[85] VAŠÁT, Pavel. Letní tábor Moyal Rangers. Život v Kristu. roč . 8., č. 10., 1996, s. 10.
[86] Celocírkevní konference Apoštolské církve. Život v Kristu. roč . 8., č. 8., 1996, s. 6–10.
[87] Národní výcvikový tábor. Roayl Rangers – http://www.royalrangers.cz/…ikovy-tabor/ (1. 7. 2016).
[88] Celocírkevní konference Apoštolské církve. Život v Kristu. roč . 8., č. 8., 1996, s. 6–10.
[89] WALACH, Petr. Národní výcvikový tábor. Život v Kristu. roč. 7., č. 9. 1995, s. 81.
[90] NVT – Národní výcvikový tábor Royal Rangers. Život v Kristu. roč. 8., č. 3. 1996, s. 7.
[91] WALACH, Petr. Konference velitelů Royal Rangers v ČR. Život v Kristu. roč. 8., č. 6. 1996, s. 12.
[92] 20 let Royal Rangers v České republice. Apoštolská církev – http://apostolskacirkev.cz/…ke-republice (28. 6. 2016).
[93] Historie ACET. ACET – http://www.acet.cz/…storie-acet/ (1. 7. 2016).
[94] ANGUS, Stuart a Sarah ANGUS. ACET Česká republika. Život v Kristu. roč. 7., č. 6. 1995, s. 11.
[95] Celocírkevní konference Apoštolské církve. Život v Kristu. roč . 8., č. 8., 1996, s. 6–10.
[96] Jak slouží bratr Tomáš. Život v Kristu. roč . 8., č. 4, 1996, s. 4–5.
[97] AIDS, zodpovědnost křesťanů. Život v Kristu. roč. 8., č. 2. 1996, s. 9.
[98] KLABEČKOVÁ, Klára. Vstříc nové sexuální revoluci. Život v Kristu. roč. 9., č. 1. 1997, s. 13.
[99] BUBIKOVÁ, Marie. Malé ohlédnutí. Evanet.cz – http://www.evanet.estranky.cz/…lednuti.html (17. 7. 2016)
[100] BUBIKOVÁ, Marie. Práce sester v AC. Život v Kristu. roč . 7., č. 1., 1995, s. 13.
[101] BUBIKOVÁ, Marie. Neboj se, jen věř. Křesťanský život. Albrechtice. 2007, s. 97–102.
[102] BUBIKOVÁ, Marie. Malé ohlédnutí. Evanet.cz – http://www.evanet.estranky.cz/…lednuti.html (17. 7. 2016)
[103] První celocírkevní setkání sester. Život v Kristu, roč. 4., č. 11, 1992, s. 13.
[104] BUBIKOVÁ, Marie. Malé ohlédnutí. Evanet.cz – http://www.evanet.estranky.cz/…lednuti.html (17. 7. 2016)
[105] BUBIKOVÁ, Marie. Konference sester v Kolíně. Život v Kristu, roč. 5., č. 3, 1993, s. 7.
[106] BUBIKOVÁ, Marie. Neboj se, jen věř. Křesťanský život. Albrechtice. 2007, s. 97–102.
[107] BUBIK, Rudolf. Úvodník. Život v Kristu, roč. 5., č. 11, 1993, s. 3.
[108] BUBIKOVÁ, Marie. Práce sester v AC. Život v Kristu. roč . 7., č. 1., 1995, s. 13.
[109] BUBIKOVÁ, Marie. Malé ohlédnutí. Evanet.cz – http://www.evanet.estranky.cz/…lednuti.html (17. 7. 2016)
[110] DVOŘÁKOVÁ, Věra. Setkání práce sester AC a Aglow. Život v Kristu. roč . 7., č. 1., 1995, s. 14.
[111] Celonárodní konference Aglow v České republice. Život v Kristu. roč . 7., č. 1., 1995, s. 14.
[112] DANDOVÁ, Jarka. Život v Kristu. roč . 7., č. 4., 1995, s. 13–14.
[113] VRBOVÁ, Mirka. Konference Aglow. Život v Kristu, roč. 8., č. 2, 1996, s. 17.
[114] Konference Aglow. Život v Kristu, roč. 8., č. 4, 1996, s. 17.
[115] Setkání Aglow. Život v Kristu, roč. 8., č. 3, 1996, s. 17.
[116] Rozhovor s Marií Bubikovou. Apoštolská církev.cz – http://apostolskacirkev.cz/…ii-bubikovou (17. 7. 2015).
[117] Osobní rozhovor autora s Ivetou Beranovou a později s Františkem Apetauerem.
[118] Osobní rozhovor autora s Rudolfem Bubikem.
[119] DITTRICH, Tomáš, Neposílat děti do atomové války, rozhovor s Rudkem Bubikem, předsedou AC v ČR. Život víry. roč. 4., č. 10., 1993, s. 291–294.
[120] DITTRICH, Tomáš, Neposílat děti do atomové války, rozhovor s Rudkem Bubikem, předsedou AC v ČR. Život víry. roč. 4., č. 10., 1993, s. 291–294.
[121] KRIŠTOF, Pavel. Lydie. Život v Kristu. roč . 7., č. 1., 1995, s. 6.
[122] BUBIK, Rudolf. Úvodník. Život v Kristu. roč . 6., č. 9., 1994, s. 3–4.
[123] HUŇÁT, Martin. Práce protipotratové organizace hnutí „Pro život“. Život v Kristu. roč . 7., č. 1., 1995, s. 11
[124] Svědectví autora.
[125] BUBIK, Rudolf. Úvodník. Život v Kristu. roč . 4., č. 11., 1992, s. 2.
[126] HEJRET, Radek. Konference o Knize života. Život v Kristu. roč . 5., č. 8., 1993, s. 8–9.
[127] HEJRET, Radek. Něco o Knize života. Život v Kristu. roč . 6., č. 2., 1994, s. 5.
[128] DITTRICH, Tomáš, Neposílat děti do atomové války, rozhovor s Rudkem Bubikem, předsedou AC v ČR. Život víry. roč. 4., č. 10., 1993, s. 291–294.
[129] HEJRET, Radek. Book of Life. Život v Kristu. roč . 6., č. 8., 1994, s. 9.
[130] HEJRET, Radek. Book of Life. Život v Kristu. roč . 6., č. 9., 1994, s. 5.
[131] Osobní svědectví autora.
[132] KOCER, Pavel. Práce ve věznicích. Život v Kristu. roč . 4., č. 10., 1992, s. 3.
[133] SUKANÝ, Josef. Práce ve věznicích. Život v Kristu. roč . 6., č. 1., 1994, s. 6.
[134] KOCUR, Pavel. Pouštěj chléb svůj po vodě. Život v Kristu. roč . 7., č. 1., 1995, s. 7.
[135] KOCUR, Pavel. Život v Kristu. roč . 8., č. 9., 1996, s. 9.