Dějiny Apoštolské církve - 1. díl: 1989 - 1997: Argentinskou cestou přes Toronto do Pensacoly
Motto:
„Torontské požehnání naši církev nikdy výrazněji neovlivnilo a nepředpokládám, že k tomu případně dojde v budoucnu. Pokud by tomu bylo jinak, zajisté bychom se torontským událostem věnovali hlouběji…“
Rudolf Bubik, rozhovor pro portál Echo
Úvod
V březnu roku 1997 zvažovala redakce Života v Kristu, zda zveřejnit Berlínskou deklaraci z roku 1909, která odsoudila letniční hnutí jako dílo démonů. Nakonec k tomu nenašla svobodu a Aleš Navrátil k tomu uvedl:
„Vzhledem k řadě bludných tvrzení, která obsahuje, jsme nenalezli svobodu jej uveřejnit na stránkách časopisu, který má svým čtenářům poskytovat dobrou duchovní stravu“[1].
Jaká bludná tvrzení Berlínská deklarace obsahuje, že nebylo možné je otisknout? Proč němečtí evangelíci zvolili tak ostrý a odsuzující tón, že se dokonce někteří zalekli spáchání neodpustitelného hříchu? Za zmínku stojí následující pasáž:
„Duch v tomto hnutí působící se projevuje mocnými divy, a přesto je to duch klamu. Jako takový se také prokázal: ošklivé zjevy, padání, škubání v obličeji, třesení, křik, odporný a hlasitý smích aj. se v těchto shromážděních zhusta vyskytují“[2].
Že by snad tato pasáž něco připomínala a bylo dobré se jí vyhnout? Nedistancovali se tehdy letniční od těchto věcí? Psali snad obhajobu křiku, smíchu a padání? Nikoliv, distancovali se! Vždyť němečtí evangelíci dali do jedné roviny Ducha svatého, který konal „mocné divy“, a ducha, který se projevoval excesy. To je jistě smutné a bylo třeba to uvést na pravou míru. Smutné ovšem také je, že „Torontské požehnání“ přišlo nyní s podobnou paušalizací, jenže z opačné strany. Totiž, že duch, který koná tyto excesy, zároveň činí i mocné činy.
Berlínská deklarace přišla do Evropy z Berlína a ze stejného Berlína, skrze sbor hnutí Víry psychiatra Wolfharda Margiese, nyní přišel i Argentinec Claudio Freidzon, jehož učení a praxe nápadně připomínaly věci, které Berlínská deklarace kritizovala. Jestliže je opravdu možné tyto jevy považovat za dílo personifikovaného zla, pak se musí vskutku jednat o mistra kamufláže, který se jednou nechá usvědčit, aby rozbil jednotu evangelíků, a podruhé se nechá uctívat, aby opět působil rozkol. Redakce Života v Kristu tedy nenašla svobodu zveřejnit věci, které byly letničním zřejmě neprávem paušálně vytýkány jako integrální součást jejich bohoslužby. K čemu však svobodu našla, byla propagace toho, co Berlínská deklarace kritizovala s předstihem takřka celého století.
Již od poloviny devadesátých let se proto v nevídané míře můžeme v Životě v Kristu a v celé AC setkávat s rozsáhlou propagací Argentinského probuzení, kulminujícím v Torontském požehnání a později v Pensacole. Očekávaly se desetitisícové sbory a celonárodní probuzení, které skrze ČR zasáhne zřejmě celou Evropu. Měla nastat doba divů a zázraků, zejména v zahraničí se zjevovali andělé v míře zjevně přesahující biblická zjevení a v argentinských emisarech byli rozpoznávání novodobí apoštolové, kteří konečně obrátí Českou republiku k Bohu. Když pak, po exaltované vlně entuziastického očekávání, sednul prach, snad krom několika rozkolů bylo vidět, že vše zůstalo zdánlivě při starém. Jen z letniční církve se stalo charismatické společenství se všemi jeho neduhy.
Předehra
Torontské požehnání zasáhlo letniční ještě o něco dříve, než se mu podařilo získat svoji nezpochybnitelnou pozici v AC. Pokrokoví charismatičtí pastoři, jako tandem otce a syna – Josef a Tomáš Hasmandovi z Valašského Meziříčí, Stanislav Bubik a mladí lidé v jeho okolí nebo ve svém sboru někdy i osamocený František Apetauer v Brně, byli vždy o krok napřed před celou církví a prošlapávali cestu neobvyklým duchovním zkušenostem.
Když se v roce 1995 delegace účastníků brněnského sboru vrátila z konference z Příbrami, kde kázal Claudio Freidzon na pozvání KMS, účastníci obvykle svědčili o tom, že se jim něco nezdálo, byli ostražití, kritičtí nebo dokonce zaskočení. Když však viděli pastory a služebníky, jimž důvěřovali, přestali po různě dlouhém sebeobviňování, že jsou nedostatečně duchovními, věci rozsuzovat, dali své obavy a vnitřní výstražné pocity stranou a duchu shromáždění se otevřeli. Pak teprve začali prožívat příval entusiasmu. Mnozí – podle zprostředkovaných svědectví – později při popisování svých zážitků z jiných konferencí tvrdili, že když viděli „dokonce bratra biskupa“ jak např. padá pod mocí Ducha nebo se manželkou smějí, přestali být ostražití a v obavách, aby nepromeškali požehnání nebo nezarmucovali Ducha, se poslušně podvolili Freidzonovým novým a novým výzvám k participaci. Tato svědectví byla tak četná a stále stejná, že se nedala přehlédnout. Zřejmě zde, více než kde jinde, sehrálo svou nezastupitelnou roli i učení o poslušnosti autoritám. Když autorita, která má přece ze své funkce od Boha větší světlo a poznání, vede k otevření se danému vanutí ducha, pak je přece nanejvýš legitimní, žádané a požehnané dát stranou svůj rozum, zkoumání a výstražné pocity…
Počátky Argentinského probuzení v AC
Příprava půdy
Aby bylo možné pochopit, proč zážitky, které byly pěstovány v progresivních sborech jako jsou Valašské Meziříčí a umírněněji Brno – pod vedením Františka Apetauera, který byl pro svůj autokratismus v roce 1996 na čas vedením AC shledán vinným a odvolán z funkce pastora[3] – opanovaly později celou církev, bude třeba jistého vysvětlení.
Charismatické učení, které do Apoštolské církve infiltrovalo od poloviny devadesátých let, případně bylo implicitně přítomné již v době jejího založení, nebylo původně vedením církve přijímáno snadno. Velmi kriticky na něho nahlížel Rudolf Bubik. Na úplně opačném břehu stál jeho syn Stanislav, což mezi otcem a synem vedlo častěji k ostřejším výměnám názorů. Avšak Stanislav měl volné pole a krom těchto „rodinných sporů“ mohl dále AC ovlivňovat jemu vyhovujícím, charismatickým směrem. Divergence se projevila i tím, že Stanislav vydával svůj časopis v časopise, kdy periodikum „Překročit hranice“ bylo pravidelnou součástí „Života v Kristu“. Nakonec založil i „církev v církvi“, kdy „Církev bez hranic“ vytvořila trvalou, zpočátku opoziční skupinu v rámci Apoštolské církve.
Mnozí byli udiveni, že přes striktní doktrínu o poslušnosti autoritám zde existovaly výjimky a potají mluvili o nepotismu[4]. Sám Rudolf Bubik, když mnohem později svého syna po jednom ostrém celocírkevním sporu navrhoval do pozice seniora, sdělil, že jeho syn má problémy s respektováním autorit[5]. Když se proto Stanislav, snad i vlivem západních misionářů, kterým se v AC po revoluci otevřelo pole působnosti, nadchnul pro Torontské požehnání, bylo jasné, že se to nemůže obejít i bez konkrétního dopadu na celou církev. Stanislav opravdu nebyl stoupencem striktního autoritářství a byl občas odrazen formalismem starých letničních. Navíc ze zahraničních kruhů obdržel opakované proroctví: „povolal jsem tě, ale musíš vyjít ze stínu svého otce“[6], což se mu později takřka dokonale podařilo. A tak se nelze divit, že jednal dle svého nejlepšího vědomí a v církvi vytvořil alternativu nejen pro ty, kdo rovněž neměli pochopení pro učení o „delegované autoritě“, ale zejména pro charismatické radikály. Torontské požehnání a z něho vzešlá Nová apoštolská reformace k tomu nabídla vhodnou příležitost.
Byla zde však ještě jedna, konzervativní instituce, nacházející se pod dominantním vlivem severoamerické letniční teologie, a to byla VOŠMT. Její ředitel, Milan Buban, měl sám s charismatickým hnutím resp. hnutím Víry negativní zkušenost a později absolvoval i klasické letniční vzdělání s podstatným vlivem amerických Assemblies of God. Není divu, že byl prakticky od počátku k nové vlně skeptický. Nicméně VOŠMT potřebovala studenty a možná by striktnější vyhrazení se, mohlo samo ohrozit její fungování. Vždyť jedním z jejich studentů byl v počátcích i Lukáš Targosz, další vlivný proponent nové vlny. Ostatně mládež, křesťanskou nevyjímaje, byla často nositelem avantgardy, a proto byla z části „novou vlnou“ Ducha svatého nadšena. Navíc na VOŠMT vypuklo modlitební probuzení torontského typu. Proto Bubanovy „manévrovací možnosti“ byly asi tímto omezeny a VOŠMT byla progresivním směrům obvykle ochotna ustoupit. Sám Milan Buban nebyl obvykle příliš ochoten vyjít se svými kritickými postřehy na veřejnost. Pokud se vyjadřoval, pak spíše v úzkém okruhu a své postoje byl ochoten nivelizovat[7]. Dalším z faktorů „pacifikace“ této vzdělávací instituce byla zřejmě skutečnost, že ochrannou ruku nad ní držel Rudolf Bubik, který cestoval po sborech a získával nové studenty, a který později k torontské zkušenosti, k údivu jedněch a radosti druhých, konvertoval. Konverze však měla svůj vývoj, a jak později uvedl Bubik, začala u něho již na konferenci v Singapuru 1989 a Soulu v roce 1994[8]. Nemalou měrou se zde asi mimo jiné podepsaly i rozpory s Františkem Palou, kdy Bubik možná později hledal duchovní úlevu ve službě velikánů, jako byl Claudio Freidzon[9].
Navíc je třeba si uvědomit, že čeští letniční měli o zahraničních hnutích z počátku omezené informace. Málokdo z nich znal cizí jazyky, za socialismu se prakticky nedalo cestovat a chyběla zde i odborná kritická literatura. Naproti tomu mezi charismatiky bylo několik intelektuálů, kteří ve velkém distribuovali například Princeho, Haginovu a Margiesovu literaturu. Ze čtenářů těchto autorů se pak snadno rekrutovali i pozdější ctitelé Toronta. Konzervativní letniční tak byli většinou odkázání na informace těch, kteří se v minulosti osvědčili. Byli to zejména klasičtí vedoucí z Evropy jako Ulonska, Hydzik, Fabián, Manninen nebo Zopfi. Pokud se nepodařilo sehnat jejich názor, charismatická učení byla pro letniční někdy natolik neodolatelná, že jim podléhali nebo sami odcházeli k charismatikům. To byl příklad i Pavla Marvána, původního pastora brněnského sboru, který se otevřel některým radikálním učením a i s částí sboru později odešel do Křesťanských společenství. Letniční navíc, na základě své zkušenosti s obdobím v Jednotě českobratrské, pohrdali klasickým evangelickým a obecně teologickým vzděláním, neznali vývoj trinitologie ani soteriologie, a tak snadno podlehli květnaté charismatické frazeologii. Druhým faktem, podle kterého se letniční, zejména jejich předseda, řídili, byl vztah zahraničních učitelů k autoritám. Pokud proponenti nových zkušeností byli doma „podřízeni“ svým autoritám, nezřídka byli rozpoznáni pravověrnými. Když proto přišlo Argentinské probuzení, které absorbovalo Neeho učení o delegované autoritě, podařilo se mu mezi českými letničními prorazit.
Argentinské probuzení mělo navíc letniční fasádu, nezdálo se být charismatické, a jeho apoštolové se, alespoň zdánlivě, rekrutovali z letničních kruhů. Navíc to často byli prostí a nevzdělaní lidé, což mohlo působit na antiintelektuální AC velmi sympaticky. V hnutí pak byla tuhá, často až rigidní disciplína a jeho vedoucí někdy začínali v podstatě jako „sluhové pastorů“. Například Carlos Jimenez, původem Kolumbijec a protagonista pozdější evangelizační megaakce Impressionate 2000, skrze kterou mělo být v České republice přivedeno ke Kristu 30 000 lidí, se stal nejprve sluhou svého pastora. Aby mohl kázat ve sboru, musel nejprve bydlet v pastorově domácnosti, čistit jeho kurník a koupat jeho psy[10]. To byl pro některé autoritativní pastory neodolatelný étos. Navíc tím, že služebníci Argentinského probuzení byli pokládáni za letniční, naskytla se AC jedinečná příležitost v tom, že nyní nemuseli její služebníci „nakupovat“ v charismatických kruzích a zahraniční učitelé mohli do ČR přijíždět přímo prostřednictvím AC. Tak se postupně stalo, že AC převzala ohledně importu Argentinského probuzení iniciativu, a zatímco například Claudio Freidzon sloužil poprvé v ČR skrze KMS, jeho další návštěvy ČR se konaly výlučně v režii AC. Jasně to naznačil i Aleš Navrátil v souvislosti se službou Freidzona v Havířově:
„V kontextu konference jsem si s radostí uvědomil, že pozvání některých celosvětově proslulých služebníků do naší země zprostředkovala naše církev: Aril Edvardsen, Reinhard Bonnke, Claudio Freidzon, výhledově Dr. David Yonggi Cho. S výjimkou prvního z nich náleží všichni k církvi Assemblies of God, ke které jsme také přidruženi“[11].
Tak se stalo, že za přitažlivými charismatickými důrazy a projevy letniční nemuseli docházet do KMS, potažmo Křesťanských společenství ani do Slova Života, ale náhle je měli ve své vlastní církvi. To se z hlediska růstu a zvýšení prestiže zdálo jako velice výhodné. Pastoři megasborů, ještě větších než těch, kterými se mohli na konferencích vykázat v KMS, nyní jezdili do AC. Bez obalu to přiznal i Navrátil:
„V minulých letech otřásala naší republikou učení mužů, jejichž sbory mají dva, pět, někdy dokonce sedm tisíc členů. Věřím, že můžeme zůstat klidní a inspirovat se vyučováním těch, jejichž sbory jsou deseti nebo statisícové“[12].
Impakt božích služebníků zde tedy byl, jak vyplývá z tohoto bezděčného Navrátilova přiznání, měřen velikostí jejich sborů.
Setba
Na takto připravenou půdu mohla nyní přijít setba. Již v srpnu 1994 se v Životě v Kristu objevuje článek, který připravuje čtenáře na to, že se AC otevře Argentinskému probuzení. Hned v úvodu se dočítáme zásadní informaci o tom, proč je toto hnutí, ačkoliv se v ničem neliší od charismatických experimentů 80. – 90. let, odlišné:
„Ačkoliv je sbor velký, nemají zde problémy s tendencí dělit se. Prvním materiálem v úvodních kursech pro obrácené je totiž kniha Watchmana Nee „Duchovní autorita“. Skutečně i v praxi ji mají dobře zvládnutou!"[13].
Nebyla to ovšem tak docela pravda, protože charismatická vlna obvykle rovněž stála na autoritě odvozené od Neeho učení o delegované autoritě[14]. V úvodníku z října 1994, který byl sepsán Rudolfem Bubikem po jeho cestě do Soulu, se pak čtenář dozvídá, že se vedení AC nyní patrně otevírá Argentinskému probuzení, které stálo v počátcích Torontského požehnání. Čtenáři je zde předloženo, že věci, které byly do této doby často v AC kritizovány, pocházejí od Boha:
„Když se bratr Radek Smetana vrátil z Argentiny a vyprávěl nám o tom, co viděl ve sboru bratra Freidzona, tak jsem viděl, že tam skutečně působí Bůh. Duch svatý tam koná své dílo. Byly tam mnohé projevy, nad kterými člověk kroutí hlavou. Například hromadné padání lidu a mnohé jiné. Nemůžeme říci, že nejsou z Ducha svatého. Nemůžeme říci, že to nekoná Bůh. I když na to třeba nejsme zvyklí a v naší církvi to nikdy nebylo“[15].
V souvislosti s tímto nasměrováním je nakonec vzat na milost i John Wimber, kterému se ještě donedávna dostalo kritiky jak od Rudolfa Bubika pro jeho otevřenost římskému katolicismu, tak od Reinholda Ulonsky, pro jeho otevřenost charismatickým experimentům.
„Ty průvodní jevy nám mají pomoci k něčemu většímu. Co to je? Tím hlavním je to, aby jeho lid byl blízko něj, aby mu sloužil, aby pro Něho žil! A to další, to už vyplývá z předešlého. A tak je to Bůh, který působí skrze ticho, které můžeme vidět na shromážděních „Vinice“ bratra Wimbera. Když jsem se setkal s tímto bratrem ve Varšavě, viděl jsem, že na jeho shromážděních Duch svatý působí skrze ticho. Ale Duch svatý může působit i skrze velký hluk“[16].
Po tomto úvodu je čtenář obeznámen, že Claudio Freidzon přijede do České republiky a čtenáře na tuto událost bylo třeba předem připravit.
„Rozhodli jsme se a dojednali jsme, že na příští letnice přijede na Moravu bratr Claudio Freidzon. Kvůli této návštěvě byl vlastně i Radek Smetana v Argentině, aby se zdokonalil v jihoamerické španělštině. A věřím, že Bůh bude konat své dílo. Že se bude dotýkat, že budeme moci vidět a prožít službu bratra Claudia, která jistě přinese velké požehnání“[17].
A nebyl to jen Radek Smetana, který vyjel do Buenos Aires na zkušenou. Stejně tak Rudolf Bubik navštívil v Maďarsku Freidzonovo shromáždění. Freidzon v roce 1994 sloužil v budapešťském sboru hnutí Víry Sandora Nemetha a Bubik se s ním v Budapešti osobně setkal:
„Viděl jsem, že lidé skutečně pod působením Boží moci padali, viděl jsem, že Duch svatý působil a lidé se smáli v Duchu svatém. Ale také jsem viděl projevy tělesnosti. Tam, kde Bůh a Duch svatý pracují, se projevuje i tělesnost, lidskost“[18].
Později Bubik uvedl, že přijal z Freidzonových rukou i žehnající modlitbu[19] a zhruba od této osobní zkušenosti se odvíjí i jeho proměna z odpůrce na stoupence Torontského požehnání.
Bubik v článku neopomenul zdůraznit, že jedním ze zásadních bodů, které Freidzon ve svém sboru zdůrazňuje, je schopnost „poddání se autoritám. Přijmout ty, které Bůh povolal a podřídit se jim“[20]. Když měl Freidzon konečně, na pozvání KMS, přijet do Příbrami, Rudolf Bubik se tohoto setkání nemohl zúčastnit, protože měl krátce po operaci žlučníku. Potěšily jej však zprávy o tom, co všechno tam prožívali ti, kteří tam mohli být[21].
Od roku 1996 se pak na dlouhou dobu Claudio Freidzon stal stálicí na hvězdném nebi Apoštolské církve. V dubnovém čísle je mimo dalších článků o něm i rozsáhlý článek „Poznej více službu Claudio Freidzona“, který začíná vycházet na pokračování v dalších číslech[22] a jehož autorem je jeden z promotorů argentinské cesty, tlumočník Radek Smetana. V článku je zdůrazněno probuzení, které je již takřka na spadnutí a skutečnost, že Freidzonův sbor funguje na systému domácích skupinek[23].
Již záhy se proto začínají objevovat pozitivní ohlasy na Torontské požehnání i v Životě v Kristu. V únoru 1996 například Tomáš Hasmanda uvedl, že jeho sbor navštívil spřátelený sbor z Anglie. Během kázání zahraničního kazatele se všichni hostující Angličané začali smát:
„Smích byl stále silnější. Smáli se všichni mladí Angličané a kdyby jen to, někteří dokonce smíchy padali na zem“[24].
Hasmanda chtěl utéct, ale nakonec dovolil Duchu svatému, aby převzal kontrolu:
„Nakonec zvítězil Duch svatý a já kapituloval. S hlubokým povzdechem jsem Duchu svatému řekl? „Dělej zde vše, co chceš, já ti nechci v ničem bránit“ [25].
Závěrem kazatel položil ruce na Hasmandu, který začal plakat a „brečel a brečel“. Když druhý den přišel na shromáždění, připadal si jako úplně nový člověk, sestoupil na něho Duch svatý a on se naopak „smál a smál“ a byl „jak opilý“. Nakonec prohlásil, že „se dostal do nové úrovně života“ s Bohem [26].
Kritika
Avšak přes vytrvalé pozitivní reference od představitelů AC, a zejména pak Stanislava Bubika, který sám Toronto navštívil a zasadil se o vydání apologetické brožurky „Co se to s námi jenom děje?“[27], zdaleka ještě ne všichni byli ochotni nastoupit cestu divokých manifestací. Docházelo například k tomu, že lidé zasílali do redakce Života v Kristu polemické články, a proto se ve čtvrtém čísle 1995 ozval jeho technický redaktor, který takovéto snahy delegitimizoval tím, že je třeba jednat nedemokraticky, dialog nepřipustit a řídit se tím, jak danou věc vidí autority, resp. zralí a zkušení členové církve. Nicméně Aleš Navrátil nebyl zodpovědným za duchovní náplň časopisu, jelikož ta patří do kompetence Rudlofa Bubika. Přesto uvedl:
„Již jsem se jedenkrát zmínil, že nemám zájem v časopise o diskusi k některým tématům… Konkrétně mohu připojit otázku „nové vlny Ducha svatého". Možná teď nadskakujete, protože přinejmenším poslední jmenované téma považujete za mimořádně aktuální a důležité. Zcela se s Vámi ztotožňuji, a proto jste mohli opakované komentáře k současnému jednání Ducha svatého nalézt v úvodnících bratra Rudolfa Bubika… Proč v dnešním demokratickém světě nedat takovýto prostor? Protože věřím, že demokracie je politický a ne duchovní termín. Duchovní svět totiž demokracii nezná. Bůh zřídil „království“. Chceme-li být tedy duchovní, nepokoušejme se vnášet do Božího království demokracii. Tím ho můžeme jedině ztratit… V oblasti darů Ducha svatého si Bůh v církvi vyzvedává ty, kteří jimi dlouhodobě slouží a jejichž služba přináší dobré ovoce. Těmto je pak dána důvěra i ve sporných okamžicích… je potom nepřiměřené otiskovat vyjádření těch, kteří dostatečně neprokázali budující schopnost vhledu do duchovního světa spolu s kontroverzními výroky bratří a sester, u kterých na dlouhodobé ovoce jejich života a služby teprve čekáme. Nebojme se být bibličtí a tedy nedemokratičtí“[28].
Přestože bylo asi nutné členy AC nadále připravovat na smích a padání, ačkoliv tomu dosavadní orientace církve neodpovídala, tu a tam se ozvala i varování, že to samo o sobě není tím nejdůležitějším. Bubik například v jednom ze svých úvodníků uvedl, že „není důležité, zda se budeš smát svatým smíchem nebo padat, i když i to je možné. Důležité je to, proč ti byl Duch svatý dán“[29].
Nakonec se koncem roku objevuje v Životě v Kristu něco neočekávaného. Byl zde přeložený článek tajemníka Assemblies of God v USA Dr. George Wooda o probuzení smíchu. Wood se zde kriticky stavěl k projevům tzv. probuzení a velmi vyváženým a opatrným způsobem implikuje spojení hnutí smíchu s hnutím Víry:
„Už žiji dost dlouho, abych viděl mnoho větrů učení vanout tělem Kristovým… Všiml jsem si, že vedoucí, kteří jedou na těchto vlnách, mají často tendence plout na další vlně, když ta stará už odplula. Proto někteří dřívější stoupenci extrémního pojetí víry jsou teď zastánci smíchu. A tělo Kristovo zapomíná na své dřívější zkušenosti, když jejich extrémní důrazy nechaly nepočítaně rozdělených církví a duchovních ztroskotanců“[30].
Wood pak pokračoval a uvedl:
„Mezi všemi příklady radosti není v Bibli žádné tvrzení, že by se lidé nekontrolovatelně smáli v davu uctívajících spolu s mnoha dalšími smějícími se nebo padajícími na zem, neschopnými se přestat smát. Když obhájci zjistili, že v Písmu není vzor pro moderní charismatický jev nazývaný svatý smích… začali ukazovat na Sk 2 a zvát lidi, aby se „napili u Joele“. Obraťme se na Skutky 2. Vidíme smích učedníků na den letnic? Chechtali se, smáli se od plic nebo šlo o nějakou jinou formu smíchu?… Obhájci probuzení smíchu vyvodili, že dav si myslel, že byli opilí, protože se smáli. Ale to Skutky 2 neříkají… Text… nikde neuvádí výskyt smíchu: bylo to mluvení v jiných jazycích, co vyvolalo různé reakce zaznamenané Lukášem… Jestliže se církev smála ve Sk 2, pak se brzy „snížila“ ke kázání – výrazný kontrast proti některým ukázkám současného jevu, kde smích buď vytlačí příležitost pro kázání nebo ho stále přerušuje. O Letnicích bylo 3.000 spasených a pokřtěných, ne 120 přilepených na podlaze ve smíchu“[31].
Zcela na závěr trilogie, kterou Apoštolská církev zveřejnila na pokračování ve svém časopise, vyslovil i prorocké varování:
„Jakmile opustíš zkušenost, která je zakořeněná v Písmu, abys zakusil nějakou další, je pravděpodobné, že se budou ještě rozvíjet extrémní projevy. Všimněte si současného jevu: v některých charismatických sborech začalo řvaní až štěkání. Řvaní je vysvětleno jako „Lev z Judy“. Nevím, co představuje to štěkání. Vím, že když duch proroka je poddán proroku (1K 14,32), pak jistě duch toho, kdo řve nebo štěká, je mu také poddán. Někdy potřebujeme věci nazývat pravými jmény. Neváhám říci, že štěkot a řev jsou „divné“. Buď to přichází z chybné lidské představy (lidské tělo je schopné dělat různé věci) nebo je to ďábelský řev a štěkot jeho psů“[32].
Něco podobného by u řadového člena církve, který nezastává pozici nějaké vysoké autority, bylo – dle Navrátilova vyjádření – patrně zhola nemožné. Wood byl však i funkcionářem světových Assemblies of God. Záhy však přišlo i vyvažující slovo od Rudolfa Bubika, a to hned v následujícím úvodníku:
„Když se zamyslím, zjistíme, kolik lidí má problém přijmout to, co dělá Bůh. Proč? Protože jsme si přece jasně stanovili (a to dokonce na základě Písma), jak má vypadat křest Duchem svatým, znovuzrození, jak má vypadat to i ono. A když náhodou Duch svatý udělá něco, co neodpovídá naší představě, jsou tu hned problémy“[33].
Z předešlého citátu jakoby Bubik kritizoval, že někdo na verifikaci duchovní zkušenosti používá Písmo. Podobné narážky nebyly v té době nijak v „torontských kruzích“ ojedinělé. Sám John Wimber byl rozhořčen, když se jeho oponenti dovolávali při zkoumání duchovních projevů Bible. To podle něho nebylo možné:
„Pokoušet se najít odpověď, znamená odpovědět nezodpověditelné. V Písmu nevidíme vůbec nic, co by takové jevy opodstatnilo. Neznám žádné pravidlo v celé historii církve, které zní: „…toto znamená to a to…“ a necítím se povinen vysvětlovat tento jev. Je to prostě způsob, jakým lidé mohou v určitých situacích na Boha reagovat“[34].
Rovněž Bubik varoval, že by nepřiměřené rozsuzování mohlo zabránit něčemu, čeho se každý letniční ve své duši přímo děsí, a to je zabránit příchodu probuzení:
„Všichni se modlíme za probuzení. A já věřím, že Bůh dá naši zemi probuzení, ale když přišly Letnice, nové Letnice tohoto století, církve to odmítly, protože to nezapadalo do jejich představ“[35].
Podobně před tímto hnutím později opakovaně varoval v AC kladně přijímaný charismatický metodista a emigrant Josef Sedláček, který se svojí manželskou často navštěvovali české letniční a charismatické sbory[36]. Stejně tak v řadách AC bylo mnoho členů znepokojeno novým mysticismem, kterému se vedení otevíralo a nejčastěji byli nespokojení členové, často i z řad pastorů sborů, umlčováni poukazem na systém autorit. Pokud něco rozsoudí „nejvyšší autority“ jako správné, je přece nemožné, aby to běžný křesťan mohl vidět jinak a domnívat se, že má pravdu. Přesto Michal Beran zaslal do Života v Kristu článek respektovaného Davida Wilkersona s názvem „Letniční bez Krista“, který byl s biskupovým „imprimatur“ otištěn. Wilkerson zde varuje před fascinací domnělými zázraky z Ducha namísto pevného zakotvení v kříži. Něco takového muselo nutně působit na mnohé jako zhášení Ducha. Aleš Navrátil proto ve svém sloupku poznamenal:
„…článek Letniční bez Krista vyvolal v okruhu redakce polemiky již před svým uveřejněním. Jsou čtenáři, kteří si přejí články o vanutí Ducha svatého…Protože živé Boží slovo je Kristus sám a ten nemůže být rozdělen, věřím, že nelze oddělovat mocné působení Ducha svatého, které nás fascinuje, od požadavku svatosti a obětování se pro Krista“[37].
Navrátil pak prakticky celý sloupek technického redaktora věnoval polemice s Wilkersonem[38]. Článek ale otištěn byl, i když musel v nastoupeném směru působit opravdu jako brzda poté, co již čtvrt roku vycházela na pokračování série „Poznej více službu Claudio Freidzona“. Čím tedy Wilkerson okruh redakce tak popudil? Uvedl, že letniční činí Krista cizincem ve svých sborech, protože dávají přednost Duchu svatému před ním. V podstatě říkají „Děkuji ti Ježíši, že jsi poslal někoho lepšího, než jsi ty. Duch svatý nesoustřeďuje pozornost na sebe, ale vyvyšuje Krista“. Pak ale uvedl i něco, v té době již pro AC, která si užívala Freidzonových tranzů, křečí, duchovní opilosti a smíchu, anachronického:
„Hlavní práce Ducha svatého není společenství, ačkoliv on spojuje věřící, aby byli jedno v Kristu. Jeho úkolem není přivádět lidi do extáze nebo naučit nás mluvit jinými jazyky. Duch svatý přišel proto, aby vyvyšoval Krista, aby vedl všechny lidi k poznání pravdy, že Kristus je Pán!… Kristus je cizincem v našem sboru, když toužíme po moci víc než po čistotě“[39].
Později, kdy se vlivem Freidzonových konferencí šířeji rozmohly divoké manifestace, padání a smích, tyto projevy opět nebyly přijímány všemi a ozývali se i odpůrci, před jejichž kritikou byli členové AC varování. Jedním z kritiků byl znovu Michal Beran, který kdysi přímo z kazatelny ve sboru v Českých Budějovicích před tímto hnutím varoval[40], než se jeho kritika zmírnila po návštěvě sboru Wernera Kniesela, kterého respektoval, a kde byl podobných, i když mnohem mírnějších věcí, rovněž svědkem[41]. Pozdější pastor sboru, kde dříve Beran působil, Petr Škopek, biskupovi rovnou sdělil, že se zde jedná o „cizího ducha“[42]. Když poté Bubik sdělil: „Věřím, že i po návštěvě bratra Freidzona vystoupí mnozí kritikové“, nemluvil do větru, ačkoliv to mohlo být adresováno i vnějším kritikům.
Z řad pastorů a ostatních služebníků měli s Torontským požehnáním problémy biskupův zástupce František Pala, ředitel VOŠMT Milan Buban, Radek Hejret, Jiří Kostelník, Miroslav Marván a další, kteří možná jenom mlčeli. U mnohých z nich převládlo učení o autoritách, které nedovoluje otevřený odpor, pokud autority zastávají postoj opačný. Jakoby se zde jednalo o praktickou aplikaci římskokatolického modelu, který Bubik viděl jako vhodný pro eklesiologii Apoštolské církve (viz kapitola o delegované autoritě).
Ovoce ve formě konferencí s Claudio Freidzonem
Příprava půdy a setba nakonec i přes vlnu kritiky přinesly své ovoce, kdy Apoštolská církev, k velkému překvapení mnohých[43], sama začala organizovat konference s Claudio Freidzonem. Tento pomyslný přelom může být považován i za jednoznačné vítězství pokrokových kazatelů nad konzervativci.
Havířov 1996
Koncem roku 1995 je v Životě v Kristu inzerovaná konference s Claudio Freidzonem „Duch svatý dnes“, plánovaná na 6. – 8. března 1996 v Havířově[44]. Ačkoliv se objevila zpráva, že Freidzon zkolaboval, záhy přišlo bryskní potvrzení, že se jeho návštěva v ČR uskuteční. Freidzon pak byl opět vyzdvižen jako v ČR již známý služebník, který navštívil Příbram. Ale protože se nedalo zastřít, že se na jeho shromážděních objevují neobvyklé a bizarní projevy, bylo ohledně jeho osoby třeba stále opakovat, že „není to bludař a jeho život odpovídá tomu, co učí“ a má „dobrá doporučení od mnohých bratří“[45]. V únoru pak byla Freidzonova návštěva v Havířově opět avizována v Životě v Kristu[46] a v březnovém úvodníku Rudolf Bubik prozradil, že „ve všech sborech žijeme přípravou konference s bratrem Claudio Freidzonem, současně se rozbíhají přípravy na letní semináře s bratrem Yonggi Cho“[47]. Zároveň byla avizována účast biblické školy v Kolíně[48].
AC byla nyní zaujata argentinskou cestou a probuzenecká nálada kulminovala. Očekávání bylo tak dynamické a silné, že se prakticky ve sborech o ničem jiném nemluvilo. V souvislosti s učením o autoritách byl jakýkoliv otevřený protest prakticky znemožněn, protože vedení církve se z principu jemu rezervovanému zjevení zpravidla nemýlí[49]. I když Navrátil jasně předeslal, že nepřipustí v časopise žádnou polemiku, bylo zvláštní, že biskup opakovaně ve prospěch Freidzona a nové vlny apologeticky vystupoval, jako by cítil potřebu bojovat s „neviditelnou opozicí“. Preventivně obhajoval projevy, se kterými se předem počítalo a které Wood ve své trilogii kritizoval:
„Uvidíme, jak budou lidé padat (někteří dokonce pod mocí boží), jak se budou smát (někteří dokonce naplnění Duchem svatým). Jsem ochoten věřit, že to bude z Ducha svatého“[50].
Průběh Freidzonových shromáždění býval prakticky identický. Nejprve pomocí rytmické hudby a různých proklamací a tělesných kreací dostal shromážděné „do varu“, a poté je například pomocí foukání do mikrofonu, máváním paží apod. uváděl do stavů duchovní opilosti a pomocí vkládání rukou lidé padali k zemi a propadali záchvatům „svatého smíchu“. Freidzon přitom opakoval dvě slova „teď“ a „víc“, která záhy obohatila i liturgický slovník Rudolfa Bubika při jeho žehnajících modlitbách. Samotné konference se zúčastnilo 2 500 lidí z Česka, Slovenska, Ukrajiny, Polska a Německa. Věřilo se, že lidé byli uzdravováni na duchu i na těle, padali a smáli se z Ducha a byli vysvobozováni z démonických svázaností. Freidzon zúčastněným rovněž prorokoval[51]. Na závěr shromáždění obdržela Betty Freidzonová jako dar křišťálový lustr[52].
Velká část následného dubnového čísla Života v Kristu pak byla věnována kladným ohlasům na konferenci. Alena Šelongová celkem na třech hustě popsaných stranách uvedla, jak ji oslovila služba Freidzonovy ženy Betty, která popisovala, co to znamená stát Claudiovi po boku[53]. Jiří Bartík popsal reakce uzdravených, kteří vydávali na posledním dni svědectví. Překvapivě však dodal, že si možná mnozí neodvezli viditelný dotek[54]. Aleš Navrátil uvedl, že akci hodnotí „velmi pozitivně“, ačkoliv se zúčastnil jen jednoho dne. Měřítkem jsou pro něho svědectví oveček jeho sboru. Nicméně z řádků prosvítá, že zdaleka ne celá církev byla novou vlnou nadšena:
„Někteří křesťané jsou dotčeni tím, že k nám stále přijíždějí „nějací cizinci“, jako bychom si neuměli posloužit sami. Ostatně si také nemyslím, že by služba zahraničních služebníků mohla sama o sobě něco podstatného v naší republice změnit. V kombinaci s našimi modlitbami a úsilím o budování církve ji však vidím jako katalyzátor“[55].
Hned v dalším květnovém úvodníku dal Rudolf Bubik Freidzonova shromáždění z Příbrami nebo z Havířova za příklad „úžasných chvil s Pánem“[56]. Na celocírkevní konferenci v roce 1996 pak bylo v souvislosti s kladným hodnocením konference uvedeno, že AC „uvažuje též o pozvání pastora Bennyho Hinna“[57]. Když na shromáždění vedoucích v Kolíně napůl žertem Bubik navrhl řediteli VOŠMT Bubanovi pozvat Hinna i mezi studenty, Buban, zřejmě též napůl žertem, odpověděl: „V žádném případě!“[58]
Břeclav 1997
Havířov zdaleka neměl být jednorázovou událostí. AC očekávala, že Freidzonovy mítinky zapálí v ČR oheň probuzení, a tak čtenáři Života v Kristu mohli už v prosincovém čísle z roku 1996 nalézt přihlášku na konferenci v Břeclavi[59]. Ta nesla název „Všichni žízniví, pojďte k vodám“ a byla naplánována na 18. – 20. dubna 1997, na břeclavský zimní stadion[60]. Inzerována byla opakovaně, prakticky v každém následném čísle[61].
Samotná konference ale vyzněla poněkud rozpačitě. Jihoameričanovi byla na stadionu zima, i když prohlašoval, že ho hřeje oheň Ducha a shromáždění rozproudila, jak uvedl Freidzon „krásná rytmická hudba“. Řečník poté rozvíjel klasické charismatické učení o Davidově stánku, jako „speciálním společenství, které měl David se svým Pánem“ který se nyní, v poslední době, rozvíjí a národy budou pohnuty a povstane nová generace pomazaných Davidů:
„Na tomto místě je generace, skrze kterou půjdou zázraky do celého světa“[62].
Nicméně Freidzonovy konference již tolik netáhly jako dříve a konference se zúčastnilo citelně méně lidí. Snad i proto biskup vzkázal čtenářům:
„Máme za sebou „zdařilou konferenci s Claudio Freidzonem. Ti, kteří se nezúčastnili, mohou jen litovat. Duch svatý tam skutečně jednal“[63].
I biskup si povšiml, že divoký entusiasmus začíná polevovat a že „první vlna padání a smíchu pomalu odeznívá“[64]. Ve stejném článku ale přiznal, že jeho duchovní život se pod přílivem Freidzonových návštěv začíná proměňovat. V Břeclavi, v domácnosti Františka Cupala, zažil i andělskou návštěvu:
„V poslední době jsem i já měl několik mocných zážitků s Pánem. Sdílel jsem se o nich s pastory a později, při čtení Bible, mne najednou naplnila bázeň před Bohem. Ano, veliké a mocné prožitky, setkání s Božími posly jsou velkým povzbuzením, ale jsou následovány i úkoly, boji, zápasy, cestami, ve kterých člověk musí čelit různým útokům a nesnázím“ [65].
Bubik pak písemně zachytil i mocnou, symbolickou angelofanii, které byl, v přítomnosti Freidzona a Cupala, svědkem.
„A život šel dál. Přišel bratr Freidzon, a při společné modlitbě u Františka Cupala v rohu jeho obýváku najednou stojí anděl:, má v ruce meč, který nahoře hořel ohněm, a ten meč vhodil a říká: „Vem si meč Ducha, v něm je Boží slovo.” Ten meč šel vzduchem ke mně. A znovu, život šel dál“![66]
Bohužel, přes víru v požehnání a nadpřirozené prožitky, později oba dva, Cupal i Bubik, prodělali velké zdravotní problémy. Cupal byl přímo za kazatelnou brněnského sboru stižen mozkovou příhodou a Bubik v době okolo těchto událostí, stejně jako pastor brněnského sboru František Apetauer, přišli o značnou část svého sluchu. Bubik [67] i Cupal [68] následně prožili i značnou proměnu některých svých postojů.
Křest ohněm?
Jedním z teologických vysvětlení, které bylo často opakováno na podporu nových manifestací resp. k omezení jejich zkoumání, bylo tvrzení, že se jedná o tzv. „křest ohněm“, který je odlišný od „křtu Duchem svatým“ :
„Je lepší méně diskutovat o vnějších projevech a více diskutovat nad podstatou. Projevy nejsou důležité. Podstatné je: Jsi ochoten se Mu vydat? Jsi ochoten přijmout i křest ohněm?“[69]
Přesto byla i břeclavská konference hodnocena v superlativech a Život v Kristu byl plný pozitivních svědectví. Freidzon se na dlouhou dobu stal mužem číslo jedna, který má do ČR přivést vytoužené probuzení. Proto se AC nakonec rozhodla pro uspořádání již čtvrté konference. Předznamenal ji Aleš Navrátil ve svém úvodníku:
„Zpracování tohoto čísla časopisu se nám v redakci mírně zdrželo, což nás vždy mrzí. Tentokrát jsem však byl na druhé straně potěšen. Tomuto zdržení vděčíme za možnost předat vám čerstvé dojmy účastníků konference s Claudio Freidzonem a jeho ženou Betty v Břeclavi. Když jsem s některými z nich osobně hovořil… potěšilo mne shodné konstatování: Claudiova služba vyzrává. Boží moc, která provází jeho shromáždění, zůstává. Zároveň se však výrazně zkvalitňuje jeho služba slovem. Z tohoto důvodu budeme usilovat o v pořadí již čtvrté pozvání tohoto služebníka do naší republiky“[70].
Sám Freidzon v odpovědi na dotaz Života v Kristu, jak hodnotí atmosféru na třetí konferenci v ČR, uvedl:
„Úplně odlišně od předchozích návštěv, protože tentokrát přítomnost Boží jednala mnohem, mnohem, mnohem hlouběji. Nemyslím tím jen manifestaci moci jako takové, ale Pán jednal mnohem mocnějším způsobem v každém z nás. Tentokrát jsem cítil takové povzbuzení kázat víc, abych pomohl dát základy pro novou etapu, která vaši zemi čeká. Je tu a cítím tu takového silného Ducha modlitby a hladu po Božích věcech v Čechách a to není ve světě normální“[71].
Status probuzení „už a ještě ne“ si vyžádal ještě jednu, závěrečnou Freidzonovu konferenci v roce 2000 ve Zlíně, která bude popsána až v dalším díle.
Probuzení v Pensacole
Stejně jako v Kanadě zapálila argentinská jiskra torontskou Vinici, z Toronta se v roce 1995 přeneslo probuzení i do floridského městečka Pensacoly. AC nějakou dobu trvalo, než se tímto směrem vydala, ale Pensacola měla, stejně jako Argentina, na AC dalekosáhlý a trvalý vliv.
Návštěva M. Brandebura
Poprvé se v AC setkáváme s představením probuzení v Pensacole až v lednovém Životě v Kristu z roku 1997. Uvádí se zde, že do 1. pražského sboru AC zavítal M. Brandebur, pastor sboru Pentecostal Temple z Edmontonu. Brandebur, syn Slováků, narozený a žijící v Kanadě, byl v ČR ve dnech 11. – 15. 11. 1996. Dále navštívil biskupa Rudolfa Bubika a stanici v Ledči nad Sázavou. Na pražské biblické hodině dne 12. 11. na adresu Pensacoly sdělil známou historku o Yonggi Cho, který zabodnutím prstu do mapy předpověděl ve městě Pensacola probuzení:
„Je to vzrušující, to nebylo již mnoho let v Evropě a možná vůbec ve světě…Asi před pěti lety byl na Floridě bratr Dr. Yonggi Cho a modlil se za Ameriku. Modlil se v Duchu: „Pane, pošli probuzení do tohoto národa“. Jeho prst se zastavil na Floridě na názvu města Pensacola…“[72].
Poté následoval známý příběh o nadpřirozeném a mnohými prorokovaném probuzení, který shromážděné zjevně povzbudil. Brandebur dále sdělil, že se v Pensacole píše 29. kapitola Skutků a že se modlí, „aby takové probuzení přišlo také do Prahy, aby lidé sami prožívali tyto velké věci…“[73]. Rudolf Bubik v té době ovšem o propojení Pensacoly s Torontem buď nevěděl, nebo o něm nemluvil[74].
Již ve stejném čísle Života v Kristu následoval rozsáhlý článek o probuzení v Pensacole, přeložený ze známého letničního časopisu Pentecostal Evangel. Článek, zveřejněný v tomto konzervativním letničním periodiku, svědčí mimo jiné o tom, že i severoameričtí letniční začali Torontské požehnání ve formě jeho pensacolské mutace přijímat. Psalo se zde, že na shromáždění se obrátilo již 14 000 lidí a popisovala se zde například praxe mesiánského Žida Dicka Reubena, který zde pravidelně vyučoval své poselství o „zlatém oltáři“, ospravedlňujícím jakousi novodobou praxi judaismu. Následkem jeho kázání přistoupili zúčastnění pastoři s manželkami k rituálu, kdy přikládali své starosti a problémy do hořícího kadidla, které zde Reuben na oltáři spaloval[75].
Modlitební probuzení na VOŠMT
Generické probuzení na VOŠMT, o kterém byla zmínka již v kapitole o vzdělávacích institucích, vzplanulo ve chvíli, kdy Rudolf Bubik prožíval fyzickou únavu vlivem vleklé krize mezi ním a Františkem Palou (viz kapitola Křesťanský život), a potažmo mezi brněnským sborem a prakticky celým zbytkem AC. Na přelomové pastorálce pod názvem „Jednota“ uvedl:
„Co se děje? Nerozumím tomu. Asi před měsícem jsem seděl se čtyřmi studenty v kanceláři a hovořili jsme o obyčejných věcech. A náhle jsme začali cítit rostoucí přítomnost Ducha svatého. Věděli jsme, že se máme začít modlit. Někteří z nás padli na zem pod mocí Ducha. To nebyl náš plán, ale svrchovaný Boží čin. A spolu s prvními slovy modlitby jsme s pláčem a křikem začali volat o milost pro náš národ. Sešli se i ostatní studenti – asi je zavolal Bůh. Z jejich svědectví: Při vstupu do kanceláře se jim podlomila kolena a padli na kolena či na tvář. Mnozí činili pokání. Před tímto dnem jsem tři měsíce byl strašně unaven. Zápasy v církvi mne vyčerpávaly a neměl jsem fyzickou sílu. Nyní to trvá již měsíc, co trvají modlitby. Jsou hojně navštěvovány, ačkoliv nejsou nikým vynucovány“[76].
Na první pohled by se mohlo zdát, že se jednalo o spontánní činnost Ducha svatého, ale později se čtenáři mohli dozvědět, že šlo o reakci několika studentů na projevy z videokazety z Pensacoly, kterou si s biskupem v jeho pracovně pouštěli. O něco později biskup poněkud obšírněji sdělil celý průběh památné události:
„Pak z ničeho nic vzniklo 13. listopadu 1996 na biblické škole modlitební probuzení. Nebylo připravováno, nijak jsem to modlitebně „nenapumpoval”, neměli jsme zvláštní druh hudby, zkrátka jsme seděli v kanceláři, čtyři studenti, kteří měli těžké srdce pro národ, pro to, co se děje, a právě se k nám dostala zpráva, že se to hýbe v Pensacole. Probírali jsme to, a já jsem se toužil začít modlit. A jeden z těch studentů začal mluvit a nedomluvil. Říkal: „Bratře biskupe, my bychom se měli…” tečka. Já jsem se vzpamatoval, až když jsem s křikem seděl na židli, modlil jsem se a díval se po studentech, a oni leželi rozhozeni po mé kanceláři a dělali totéž. Škola se seběhla, nevím, kdo je informoval, a pak jedna sestra řekla: „Když jsem tam vstoupila, dostala jsem zezadu ránu pod kolena a šla jsem k zemi.” Všichni tam leželi. Začalo probuzení v modlitbách. Po dnešní den se tam studenti modlí každý den, sice už ne večer ale ráno“[77].
Z článku Marie Bubikové vyplývá, že biskup toho dne mluvil právě s pastorem Brandeburem, který mu zde zanechal onu kazetu s probuzením v Pensacole, a poté v přítomnosti svého syna Davida se začali modlit, aby prožili podobnou zkušenost, čehož se jim v hojné míře dostalo. Marie Bubiková o tom píše:
„…Bylo to odpoledne. David a jeho kamarádi Jirka, Láďa a Petr se sešli s biskupem v kanceláři, aby si mohli pohovořit také o probuzení v Pensacole, jelikož slyšeli, že biskupa ráno navštívil jeden bratr z Kanady, který mu o tomto probuzení vyprávěl, a dokonce mu zanechal videozáznam z Pensacoly. Chlapci se vyptávali, nedávalo jim to pokoj, měli hodně otázek, měli touhu a žízeň: „Pane, dej to i nám. Čechy potřebují milost, probuzení.” Najednou, aniž by někdo co řekl, všichni byli na zemi na kolenou a v pláči činili pokání, volali k Bohu Otci a Ježíši Kristu. Všichni se nahlas modlili a ozývalo se: „Pane, odpusť hříchy našemu národu a dej ještě milost. Pane, odpusť hříchy našeho národa a odvrať planoucí hněv, který visí nad naším národem.” Byl to velký hluk a studenti, kteří byli v patře, se šli podívat, co se děje, odkud se to ozývá. A tak každý, kdo tam vešel, padl na kolena a modlil se. I mě manžel zavolal. Duch svatý toto setkání úplně převzal. On sám byl mezi námi a dával nám, jak se máme modlit. On je Přímluvce a my jsme cítili tíhu, bolest za náš národ, za lidi, kteří jdou do pekla. Nevím, jak dlouho jsme se modlili, ale věděli jsme, že On je s námi a že nás slyšel. Cítili jsme vůči němu velikou vděčnost a měli jsme pokoj ve svých srdcích, ale také nám zůstalo břemeno za náš národ a za církev. Biskup se ptal, co budeme dělat dál? Všichni byli zajedno, že se budeme dál modlit. A tak od toho dne jsme se všichni scházeli večer v sedm hodin na modlitby“[78].
Že se vskutku nejednalo o spontánní akci, jak by se na základě Bubikova svědectví mohlo zdát, ale že duchovní manifestace byla podnícena sledováním videa a poté i hovorem o něm, svědčí i tehdejší student VOŠMT Pavel Zachrla, který uvádí:
„Bylo to asi 13. listopadu, kdy jsme hovořili o probuzení na Floridě a při modlitbě nám Bůh položil na srce touhu modlit se více za náš národ“[79].
Pokud všechna tato svědectví vezmeme v potaz, pak z nich vychází, že nejprve biskup mluvil s pastorem Brandeburem o probuzení na Floridě, a ten mu zanechal videokazetu, se záznamem shromáždění v Pensacole. Dne 13. listopadu pak Bubikův syn David a jeho kamarádi Jirka, Láďa a Petr přišli za biskupem, aby si mohli pohovořit o probuzení v Pensacole. Dívali se na videokazetu a měli hodně otázek. Nakonec dostali „žízeň“ po takovém probuzení, chtěli zakusit to, co vidí na obrazovce, a volali: „Pane, dej to i nám. Čechy potřebují milost, probuzení.” I ostatní studenti hovořili o probuzení na Floridě a připojili se k modlitbám. Je vidět, že studenti nakonec dostali, oč žádali. Vždyť spojení modlitebního probuzení na VOŠMT s Pensacolou biskup potvrdil i po svém návratu z Pensacoly, když uvedl:
„Už dva a půl roku tam vane zvláštní Boží vánek: (V Kolíně jsme o tom uslyšeli 13. listopadu loňského roku a právě při rozhovoru o tomto probuzení začalo modlitební probuzení i mezi námi.)… Jsem Bohu vděčný za to, co tady v Kolíně v listopadu učinil“[80].
Mise do Pensacoly
Již v říjnovém úvodníku Života v Kristu se z pera biskupa uvádí, že na květnovém zasedání Rady církve bylo rozhodnuto vyslat do Pensacoly posly:
„…bratři rozhodli vyslat mě a bratra Bohouše Wojnara jako překladatele a společníka do Ameriky, do Pensacoly. Tímto rozhodnutím bylo také dané, že sbory finančně přispějí na tuto cestu… Jako doprovod s námi poletí bratr Tom Lofton, americký misionář pracující v Praze“[81].
Biskup snad ani nepředpokládal, že by někdo mohl mít nad probuzením otazník:
„Domnívám se, že nikomu z vás není nutné vysvětlovat dění v Pensacole, je nám všem velmi dobře známé tamější probuzení. Bůh jedná mocným způsobem… Proč tam jedu? Máme takový nadbytek peněz? Nemáme v rámci církve kam dát těch 50 tisíc korun? Ale ano, já bych věděl kam je uložit, ale domnívám se, že je to skutečně Bůh, kdo chce, abychom tam jeli“[82].
Biskup později sdělil, že se jel do Pensacoly pouze ujistit, zda je to opravdu Boží dílo, které by mohl přijmout nebo „tvrdě“ odmítnout[83]. Nicméně z jeho dalšího svědectví lze vyrozumět, že o ryzosti probuzení mohl být přesvědčen již před svojí cestou do USA, a do Pensacoly jel toliko načerpat, nikoliv zkoumat.
„Chci být u toho, chci být tam, kde jedná Bůh. Chci vidět, slyšet, vnímat, protože toužím být pro vás všechny požehnáním. I já toužím po tom, abych měl víc obecenství se svým Pánem, s Ježíšem Kristem, aby mohl ještě více oslavit své jméno v mém životě skrze moje ústa. Ve všem chci oslavovat Jeho. A to je hlavní záměr, proč tam 19. září odlétáme“[84].
Ovoce mise
Biskupova návštěva Pensacoly však měla být i součástí nové orientace Apoštolské církve. Navrátil proto po biskupovu návratu uvedl:
„Jsem rád, že se spolu s vámi můžeme podělit na našich stránkách s prožitky našeho bratra biskupa z návštěvy v Pensacole. Jsem přesvědčen, že nejde jenom o zajímavý duchovní výlet, ale součást pestré a duchovní mozaiky událostí, kterou naše církev prochází…“[85].
Dále Navrátil zdůraznil, že se zde naplňují proroctví o tom, že po odstranění ducha komunismu přišlo ještě sedm duchů horších, nicméně věřil, že se v duchovním světě, zřejmě v souvislosti s Torontským požehnáním, budou dít velké věci.
„Nyní však dochází v duchovním světě (a nejen v něm) ke grandiózním posunům a přípravě – právě na probuzení“[86].
Biskupův návrat z Pensacoly a jeho reference o ní byly, stejně jako tomu bylo ohledně Freidzonových shromáždění, v intencích superlativů. Hned v prvních odstavcích článku na pokračování biskup uvedl:
„Naše zážitky nejlépe vystihují slova, která řekla královna ze Sáby: „Neřekli mi toho ani polovinu.“ To, co jsem viděl na místě, přesáhlo mé veškeré očekávání“[87].
Byla zde vyzdvižena starostlivost Toma Loftona a zdůrazněno každodenní obrácení 500 lidí ke Kristu. Biskup rovněž přejal klasické prohlášení pensacolských revivalistů, že v Pensacole klesla kriminalita, avšak – co již biskup nevěděl – podle oficiálních policejních statistik zde v době probuzení kriminalita naopak vzrostla[88]. V tomto článku je však velmi překvapivá noticka, kterou je možné pochopit jen v kontextu událostí z této doby. Biskup totiž uvedl, že Pensacola nemá patrně nic společného s Torontským požehnáním:
„Na stránkách časopisů se napsalo mnoho o torontském probuzení, torontském pomazání, o jeho různých projevech. Co mohu říci o Pensacole? Nic takového jsem tam nenašel“ [89].
Dnes by bylo pošetilé popírat, že Pensacola je jen z dalších větví Torontského požehnání. Nicméně v té době se proti Torontu ozvali, jak již bylo uvedno výše, klasičtí letniční a je při této příležitosti třeba vzpomenout i kritický Woodův článek v Životě v Kristu. Sám Kilpatrick, pastor v Pensacole, odebral v době před vypuknutím probuzení ve svém sboru slovo protagonistovi Toronta Redney Howardu Brownovi, o čemž sám biskup dobře věděl, ačkoliv v knize o probuzení v Pensacole nebylo jeho jméno zmíněno. Na druhé straně, díky cestě biskupova syna Stanislava do Toronta, Křesťanský život vydal klasickou propagační brožurku „Co se to s námi jenom děje?“, která tyto projevy v Torontu propagovala[90]. Biskup tak byl ve dvojím presu. Jednak v AC a zejména mezi světovými letničními existovala konzervativní linie, která Toronto považovala za herezi, a jednak zde existovala radikální skupina okolo Stanislava Bubika, která k Torontu vzhlížela. Neoddiskutovatelnou pak byla skutečnost, že jak za Torontem, tak za Pensacolou stálo Argentinské probuzení a Argentina se pro AC v té době stala letniční mekkou. Biskup se tak někdy snažil od Toronta distancovat, ale na druhou stranu nemohl proti Torontu stát, protože by musel zároveň popřít Argentinu a de facto nakonec i samotnou Pensacolu. Existuje totiž bezpočet videí, které v Pensacole dokumentují podobné projevy jako v Torontu, tak na Freidzonových shromážděních, pořádaných AC.
Biskup proto nemohl tyto jevy popřít a zároveň si zřejmě nemohl dovolit je již tak otevřeně podporovat. Vždyť v té době rovněž došlo k vyloučení Torontského sboru z Vinice Johnem Wimberem, kterého se biskup při podpoře manifestací dovolával. Jelikož Pensacola byla severoamerickým sborem Assemblies of God, bylo možné pokračovat v Torontském požehnání pensacolskou cestou, aniž by bylo nutné se k Torontu nyní hlásit. K podobnostem s Torontem se pak biskup vyjádřil následovně:
„Ano, osobně jsem slyšel dva nebo tři lidi. Kteří se smáli svatým smíchem, ale daleko více lidí jsem viděl plakat. Neslyšel jsem však žádný křik. I když z druhé strany chci být kritický. Všude, kde je pšenice, se najde i pleva. Setkali jsme se s tím i tam, ale těch plev nebylo mnoho“[91].
Osobně pak biskup sděloval, že Boží moc zde byla tak silná, že lidé při křtu omdleli a byli vynášeni z bazénu. Video, které dokumentovalo křestní praxi v Pensacole, a které bylo u některých pastorů možné shlédnout, bylo zcela v intencích Torontského požehnání. Následující video pochází rovněž zhruba z této doby a dokomentuje křty v tomto sboru.
Při své cestě do Pensacoly se ovšem biskup setkal i se známým letničním evangelistou Davidem Wilkersonem, ke kterému ho uvedl právě Lofton, který s ním dříve pracoval v ulicích New Yorku[92]. Podle svědectví biskupa jej Wilkerson nejprve ostře napomenul, proč biskup z České republiky jezdí do Pensacoly, která je podle něho „úletem“, ale biskup mu opáčil, že to chce vidět a buď to přijmout, nebo odmítnout, což ovšem odporuje jeho již citovaným výrokům v Životě v Kristu. Wilkerson pak Bubika varoval a ukázal mu video, kde lidé štěkali jako psi a byli voděni na vodítku. V Pensacole si pak biskup povšiml, že na videu byla jiná modlitebna než ta, která byla zobrazena na videu, což jej ujistilo v tom, že se jednalo o podvrh. V osobním rozhovoru biskup sdělil, že i u Wilkersona ve sboru viděl „pytel tělesnosti“. Na druhou stranu se nijak netajil svým obdivem a respektem k Wilkersonovi s tím, že jej nechce kritizovat[93].
O tom, že byl ovšem biskup již předem rozhodnut o pravosti probuzení, svědčí i jeho pozdější slova z pastorální konference po jeho návratu z Pensacoly:
„Vrátil jsem se v mnoha ohledech jiný, jak mi na začátku cesty Pán řekl. Setkal jsem se s živým Bohem“[94].
Navíc probuzení v Pensacole si záhy našlo svoji cestu i mezi studenty na biblické škole ještě dříve, než se Bubik do Pensacoly vůbec vypravil. I proto nelze uvěřit biskupově odpovědi, kterou dal Wilkersonovi, že se vlastně jede jen podívat, zda je Pensacola od Boha nebo ne.
Podle pozdějšího biskupova prohlášení nebyl ani Lofton k probuzení otevřený. Možná právě proto, že Bubika k Wilkersonovi uvedl a byl i svědkem jejich rozhovoru. Lofton měl dokonce prohlašovat, že nikomu v Pensacole na sebe nedovolí vzkládat ruce. Ovšem nakonec jej, podle svých slov, na jednom shromáždění v Pensacole biskup nalezl ležet na zemi pod mocí Ducha[95]. Lofton byl později otevřen i Freidzonově službě[96]. V druhé části článku, kde Bubik líčil své zážitky z Pensacoly, pak Wilkersona chválil, aniž by se o jeho varování zmínil:
„Hluboce se mne tento boží muž dotkl. Viděl jsem člověka, kterému by možná někdo vytkl i nějakou chybu, ale zároveň člověka, plně vydaného Bohu, bojícího se Boha, ne lidí, který směle a otevřeně káže plné evangelium“[97].
Na poslední pastorální konferenci ve dnech 10. a 11. října 1997 se pak biskup na širokém plénu pastorů obšírně s pastory se svými zážitky z Pensacoly sdílel.
Snaha o import probuzení
Probuzení v Pensacole pak, jelikož mělo punc klasického pentekostalismu, vedlo Rudolfa Bubika k velké touze jej nějak přenést i do České republiky přímo z USA. Podle jeho informací se v Pensacole obrátilo již 250 000 lidí, což je prý jen třetina celkového počtu uváděná tak, aby zabránila „nařčení z přehánění“. Proto vedení církve pozvalo evangelistu Steve Hilla, stejně jako před tím Claudio Freidzona, i do České republiky. Ten přislíbil, že přijede, jakmile probuzení v Pensacole skončí[98]. Hill pak ČR skutečně navštívil a umožnil organizaci Teen Challenge koupit budovu pro ženské středisko v Praze[99]. Hill zemřel na rakovinu v roce 2014.
Učení, že probuzení, které se šíří vkládáním rukou nebo přebýváním lidí na daném místě, nakonec vedlo i Aleše Navrátila, prostřednictvím jeho ženy, k prorockému pokynu, aby služebníci z jiných sborů těžili z jeho lokální manifestace v Kolíně, odkud by toto probuzení odváželi do svých sborů.
„Nedávno moje žena přijala slovo od Pána, které jsme ve sboru rozsoudili jako pravé. „Vyjíždějme z našich sborů do Kolína podpořit tamější modlitební probuzení a přivezme odtamtud pomazání do našich sborů“… Využijte příležitosti, že nemusíte za modlitebním probuzením do Koreje, ale stačí vám jízdenka do Kolína! Pán vám žehnej"[100].
Více je o tomto modlitebním probuzení uvedeno v kapitole o vzdělávacích institucích.
Pozdní ohlasy
Torontské požehnání zdaleka nebylo něčím, co by se snažil importovat jenom Rudolf Bubik. Vždyť on sám byl zpočátku, jak již bylo uvedeno, skeptickým. Například Zdeněk Vojtíšek ještě v roce 1995 svědčil o tom, že při rozhovoru s ním Bubik mluvil o nové vlně velmi kriticky[101]. Podobnou zkušenost měl i Michal Beran[102] a konec konců i Jacob Zopfi při své návštěvě v ČR vyzvedl úlohu biskupa AC ve formování kritického odstupu v počátcích Torontského požehnání na celoevropské úrovni. Identickou zkušenost má i autor této publikace. Svého času dokonce charismatický prorok hnutí Víry, Pavel Neústupný, měl biskupovi sdělit, že Bůh zničí jeho službu, protože stál proti Freidzonovi[103].
Někteří klasičtí letniční, zejména ze zahraničí, pohlíželi na duchovní experimentování v AC značně skepticky. Když byl děkan letniční univerzity ve Valley Forge Don Meyer, který v době Freidzonovy návštěvy vyučoval na biblické škole, dotazován Rudolfem Bubikem na dojem z Freidzonova shromáždění, odpověděl, že lávu, která se vyvalí na zem, už není možné vrátit[104]. Taktéž Waldemar Sardaczuk, který vyučoval na pastorálce AC ve dnech 21. – 23. května prohlásil:
„Dobu, v níž žijeme, je možné nazvat jako dobu plíživého svádění. Je to jako nastavovat výhybky pro vlak – stačí o 1 cm a po několika ujetých kilometrech je vlak už mimo původní směr. V čem spočívají naše výhybky a odchylky? Místo kříže kážeme Toronto, potřebu vnitřního uzdravení, moc atp.“[105].
Závěr
Torontské požehnání se stalo fenoménem, který skrze původně Argentinské probuzení a Pensacolu proměnilo konzervativní charakter Apoštolské církve do míry, která zatím v její historii neměla obdoby. Změnilo kurz, teologii, bohoslužbu a ortopraxi a často i charakter mnoha jeho členů, zejména tzv. „autorit“. Způsobilo i nebývalou vlnu prorockých předpovědí o probuzení a zvedlo zpočátku i vlnu odporu, k jejímuž přemožení bylo věnováno opravdu hodně času a energie. Nakonec se podařilo kritiky přesvědčit, zpacifikovat nebo ještě později eliminovat. Avšak ten nejdůležitější efekt, který se od Torontského požehnání tak usilovně očekával, a to je probuzení, se nikdy nedostavil. Proměna klasického letničního charakteru konzervativní Apoštolské církve byla však důsledná a trvá až do dnešních chvil.
V roce 1997 však ještě nebyl konec, a jako po celém světě, na vlnu torontských manifestací později navázal nástup „Nové apoštolské reformace“, která AC zastihla skrze stejné proponenty, kteří do řad AC promulgovali i Torontské požehnání a kteří počátkem nultých let i téměř rozštěpili celou církev. Velmi významnou roli zde sehrála postava Rudolfa Bubika, který zpočátku osciloval mezi konzervativním a progresivním křídlem, změnil své postoje a názory, až se nakonec zcela přimkl na stranu Toronta, i když některými svými výroky nebyl zcela jednoznačným. Jednalo se ovšem o velké vítězství a triumf Stanislava Bubika a lidí, kteří se rekrutovali pod jeho vlivem. Představitelé tohoto probuzení měli pravdu, když hlásali, že lidé, kteří se „tomu“ otevřou, už nebudou nikdy stejní.
Doposud uveřejněno:
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Úvod
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Ustavení církve
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Život v Kristu
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Křesťanský život
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Vzdělávací instituce
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Misie a diakonie
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Významná výroční setkání a konference
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Zahraniční osobnosti
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Vývoj učení o delegované autoritě
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Duchovní boj, rocková hudba a proroctví
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Argentinskou cestou přes Toronto do Pensacoly
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Sbory Apoštolské církve – úvod
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Sbory Apoštolské církve – Český Těšín
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 - 1997: AC Brno (1966 - 1996)
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: 2. rozdělení brněnského sboru – předehra
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Vyloučení a včlenění sboru AC Brno
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: AC Kolín
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 - 1997: AC - CBH Znojmo
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: sbory s kořeny v období 1989 - 1990
Literatura
[1] NAVRÁTIL, Aleš. Slovo technického redaktora. Život v Kristu. roč. 9., č. 3., 1997, s. 2
[2] Berlínská deklarace. 1909. Archiv Církve bratrské. M395/88 – http://www.apologet.cz/…ohlaseni.pdf (29. 3. 2016)
[3] To se událo poté, když v roce 1996 došlo ke konfliktu mezi Apetauerem a staršími sboru kvůli pastorovu autoritativnímu jednání a do této situace bylo vtaženo vedení AC. Tehdy byl Apetauer na čas odvolán z funkce pastora a později byl, v souladu s učením o delegované autoritě, opět potvrzen ve funkci. Více o tom v kapitole o brněnském sboru.
[4] Tato informace pochází od dvou členů Rady Apoštolské církve, z níž jeden byl přímým zástupcem biskupa.
[5] Jednalo se o situaci po církevním synodu v Nymburce v roce 2001.
[6] Korespondence se Stanislavem Bubikem ze dne 12. 9. 2014.
[7] Jedná se o osobní zkušenost i o zkušenost některých pozdějších studentů VOŠMT.
[8] Rudolf Bubik v čele církve 1976–2008 – http://apostolskacirkev.cz/…ve-1976–2008 (29. 3. 2016).
[9] Takto věci porozuměl autor této publikace po dřívějším rozhovoru s Rudolfem Bubikem.
[10] DIITRICH, Tomáš. Den a noc v pláči In: FRANC, Aleš. Argentinské probuzení. Apologet.cz – http://www.apologet.cz/?… (30. 3. 2016).
[11] NAVRÁTIL, Aleš. Slovo technického redaktora. Život v Kristu. roč. 8., č. 4., 1996, s. 2.
[12] NAVRÁTIL, Aleš. Slovo technického redaktora. Život v Kristu. roč. 8., č. 4., 1996, s. 2.
[13] Zpravodajství studenta LBA z Buenos Aires. Exkluzivní informace z Argentiny.
[14] Více o tom např. In: FRANC, Aleš. Krízy a nádeje letnično-charizmatického hnutia (5) – http://rozmer.sk/…es/show/1010 (29. 3. 2016).
[15] BUBIK, Rudolf. Úvodník. Život v Kristu. roč. 6., č. 10., 1994, s. 3–4.
[16] BUBIK, Rudolf. Úvodník. Život v Kristu. roč. 6., č. 10., 1994, s. 3–4.
[17] BUBIK, Rudolf. Úvodník. Život v Kristu. roč. 6., č. 10., 1994, s. 3–4.
[18] BUBIK, Rudolf. Úvodník. Život v Kristu. roč. 7., č. 1., 1995, s. 3–4.
[19] BUBIK, Rudolf. Úvodník. Život v Kristu. roč. 8., č. 4., 1996, s. 3.
[20] BUBIK, Rudolf. Úvodník. Život v Kristu. roč. 7., č. 1., 1995, s. 3–4.
[21] BUBIK, Rudolf. Úvodník. Život v Kristu. roč. 7., č. 3., 1995, s. 3–4.
[22] SMETANA, Radek. Poznej více službu Claudio Freidzona. Život v Kristu. roč. 8., č. 5., 1996, s. 12–15.
[23] SMETANA, Radek. Poznej více službu Claudio Freidzona. Život v Kristu. roč. 8., č. 4., 1996, s. 12–15.
[24] HASMANDA, Tomáš. Pláčem a smíchem ke změně. Život v Kristu. roč. 8., č. 2., 1996, s. 6–7.
[25] HASMANDA, Tomáš. Pláčem a smíchem ke změně. Život v Kristu. roč. 8., č. 2., 1996, s. 6–7.
[26] HASMANDA, Tomáš. Pláčem a smíchem ke změně. Život v Kristu. roč. 8., č. 2., 1996, s. 6–7.
[27] JACKSON, Bill. Co se to s námi jenom děje. Křesťanský život. Albrechtice. květen, 1994.
[28] NAVRÁTIL, Aleš. Slovo technického redaktora. Život v Kristu. roč. 7., č. 4., 1995, s. 2.
[29] BUBIK, Rudolf. Úvodník. Život v Kristu. roč. 7., č. 5., 1995, s. 3.
[30] WOOD, George. Probuzení smíchu. Život v Kristu. roč. 7., č. 8, 1995 s. 11–13.
[31] WOOD, George. Probuzení smíchu. Život v Kristu. roč. 7., č. 8, 1995 s. 11–13.
[32] WOOD, George. Probuzení smíchu. Život v Kristu. roč. 7., č. 8, 1995, s. 11–13.
[33] BUBIK, Rudolf. Úvodník. Život v Kristu. roč. 7., č. 11., 1995, s. 3–4.
[34] WIMBER, John In: Moreton C., Church Times, In: Život Víry. roč. 6., 1995, s. 92
[35] BUBIK, Rudolf. Úvodník. Život v Kristu. roč. 7., č. 11., 1995, s. 3–4.
[36] Sedláček kritizoval Torontské požehnání například při svých návštěvách brněnského sboru.
[37] NAVRÁTIL, Aleš. Slovo technického redaktora. Život v Kristu. roč. 8., č. 9., 1996, s. 2.
[38] NAVRÁTIL, Aleš. Slovo technického redaktora. Život v Kristu. roč. 8., č. 9., 1996, s. 2.
[39] WILKERSON, David. Letniční bez Krista. Život v Kristu. roč. 8., č. 9., 1996, s. 10–12.
[40] Kazetu se záznamem kázání pak autor poskytl Rudolfu Bubikovi s tím, že se jedná o brilantní kritiku Torontského požehnání. V té době byl již Beran pastorem sboru v Kolíně, kterého byl členem i Rudolf Bubik. Beran pak viděl i své poslání v tom na biskupa působit ve smyslu určité vyváženosti v jeho postojích.
[41] Osobní rozhovor autora s Michalem Beranem z té doby.
[42] Toto biskupovi v osobním rozhovoru sdělil Petr Škopek, který později svědčil, že mu Bůh sdělil, aby do těchto věcí nezasahoval, protože mu to nepřísluší. Jde o osobní svědectví autora z rozhovoru s Petrem Škopkem a Michalem Beranem z té doby. Bubik Beranovi i Škopkovi vytkl, že jsou ovlivněni Alešem Francem.
[43] Překvapení nad konverzí biskupa a AC k Torontu vyjadřovali nejen konzervativní pastoři, ale i lidé z široké ekumeny, jako například vedoucí OM Karel Zolar nebo mluvčí SSSNNS Zdeněk Vojtíšek.
[44] Konference Duch svatý dnes. Život v Kristu. roč. 7., č. 12., 1995, s. 20.
[45] BUBIK, Rudolf. Úvodník. Život v Kristu. roč. 8., č. 1., 1996, s. 3.
[46] BUBIK, Rudolf. Úvodník. Život v Kristu. roč. 8., č. 2., 1996, s. 3.
[47] BUBIK, Rudolf. Úvodník. Život v Kristu. roč. 8., č. 3., 1996, s. 3.
[48] BUBAN, Milan. LBA Zpráva o činnosti v 1. Pololetí školního roku 1995 – 96. Život v Kristu, roč. 8., č. 3., 1996, s. 3–4.
[49] Častým argumentem Rudolfa Bubika na kritiku Torontského požehnání byla otázka, zda se snad vedení církve ve svém rozeznání mýlí? Odpověď, že ano, by pak byla chápána jako zásadní nepochopení systému autority.
[50] BUBIK, Rudolf. Úvodník. Život v Kristu. roč. 8., č. 4., 1996, s. 3
[51] HEDLIČKOVÁ, Iva. Duch svatý dnes. Život v Kristu. roč. 8., č. 4., 1996, s. 7.
[52] BARTÍK, Jiří. …konference v moci. Život v Kristu. roč. 8., č. 4., 1996, s. 3.
[53] ŠELONGOVÁ, Alena. Byla jsem v Havířově a změnilo to můj život. Život v Kristu. roč. 8., č. 4., 1996, s. 8–10.
[54] BARTÍK, Jiří. …konference v moci. Život v Kristu. roč. 8., č. 4., 1996, s. 3.
[55] NAVRÁTIL, Aleš. Slovo technického redaktora. Život v Kristu. roč. 8., č. 4., 1996, s. 2.
[56] BUBIK, Rudolf. Úvodník. Život v Kristu. roč. 8., č. 5., 1996, s. 3.
[57] Celocírkevní konference Apoštolské církve. Život v Kristu. roč. 8., č. 8., 1996, s. 6–10.
[58] Svědectví Miroslava Makovičky z té doby.
[59] NAVRÁTIL, Aleš. Slovo technického redaktora. Život v Kristu. roč. 8., č. 12., 1996, s. 2.
[60] Všichni žíznivé, pojďte k vodám. Život v Kristu. roč. 8., č. 12., 1996, s. 16.
[61] „Všichni žízniví, pojďte k vodám“ Iz 55,1. Život v Kristu. roč. 9., č. 3., 1997, s. 17.
[62] Nový čas pro střední Evropu. Ještě ohlédnutí za konferencí v Břeclavi s Claudiem a Betty Freidzonovými. Život v Kristu. roč. 9., č. 6., 1997, s. 6–7.
[63] BUBIK, Rudolf. Bůh smlouvu dodržuje. Život v Kristu. roč. 9., č. 6., 1997, s. 3–4.
[64] BUBIK, Rudolf. Bůh smlouvu dodržuje. Život v Kristu. roč. 9., č. 6., 1997, s. 3–4.
[65] BUBIK, Rudolf. Bůh smlouvu dodržuje. Život v Kristu. roč. 9., č. 6., 1997, s. 3–4.
[66] BUBIK, Rudolf. I řekl Bůh. Apoštolská církev. Česká republika. Oficiální stránky – http://apostolskacirkev.cz/…e/i-rekl-buh (20. 3. 2016).
[67] FRANC, Aleš. K pozadí církevních restitucí. Britské listy. 3. 9. 2012. – http://blisty.cz/art/64770.html (20. 3. 2016)
[68] MARVÁN, Josef. Události spojené s mým odchodem z Apoštolské církve. Pastvina. 22. 1. 2009 -http://www.pastvina.estranky.cz/clanky/ze-zivota/udalosti-spojene-s-mym-odchodem-z-apostolske-cirkve.html (20. 3. 2016)
[69] BUBIK, Rudolf. Bůh smlouvu dodržuje. Život v Kristu. roč. 9., č. 6., 1997, s. 3–4.
[70] NAVRÁTIL, Aleš. Slovo technického redaktora. Život v Kristu. roč. 9., č. 4., 1997, s. 2
[71] Ještě z konference v Břeclavi. Rozhovor s Claudio Freidzonem. Život v Kristu. roč. 9., č. 1., 1997, s. 6–7.
[72] SLABIHOUD, Milan. Návštěva v Praze. Život v Kristu. roč. 9., č. 1., 1997, s. 8–9.
[73] SLABIHOUD, Milan. Návštěva v Praze. Život v Kristu. roč. 9., č. 1., 1997, s. 8–9.
[74] Osobní rozhovor autora z Rudolfem Bubikem z té doby. Svého času se Bubik dokonce od Torontského požehnání distancoval a později si od něho alespoň držel odstup před jeho kritiky. Před jeho stoupenci ovšem tvrdil, že jde o dílo Ducha svatého. Později se zcela k Torontu přiklonil, a to i poté, když byl torontský sbor vyloučen z Vinice.
[75] Probuzení na Floridě. Život v Kristu. roč. 9., č. 1., 1997, s. 15–16.
[76] KLIMEŠ, Zdeněk. Pastorská konference. 13. – 14. Prosince 96 v Kolíně. Život v Kristu. roč. 9., č. 2., 1997, s. 9–10.
[77] BUBIK, Rudolf. I řekl Bůh. Apoštolská církev – http://apostolskacirkev.cz/…e/i-rekl-buh
[78] BUBIKOVÁ, Marie. Modlitby na biblické škole v Kolíně. K desátému výročí modlitebního probuzení na VOŠMT Apoštolská církev 12. 01. 2007. http://web.archive.org/….cz/view.php?…
[79] ZACHRLA, Pavel. Vstříc novému roku. Život v Kristu. roč. 9., č. 2., 1997, s. 7.
[80] BUBIK, Rudolf. Byl jsem v Pensacole. Život v Kristu. roč. 9., č. 11., 1997, s. 3–5.
[81] BUBIK, Rudolf. Hospodin bdí. Život v Kristu. roč. 9., č. 10., 1997, s. 3–4.
[82] BUBIK, Rudolf. Hospodin bdí. Život v Kristu. roč. 9., č. 10., 1997, s. 3–4.
[83] Tímto způsobem svoji cestu Rudolf Bubik vysvětloval Davidu Wilkersonovi, který ho před tímto druhem probuzení varoval, a kterého biskup v New Yorku navštívil. (Rozhovor autora s biskupem na sborové dovolené vyškovského sboru. Pístovický mlýn, 1999. Více o celé cestě In: BUBIK, Rudolf. Byl jsem v Pensacole. Život v Kristu. roč. 9., č. 11., 1997, s. 3–5.
[84] BUBIK, Rudolf. Hospodin bdí. Život v Kristu. roč. 9., č. 10., 1997, s. 3–4.
[85] NAVRÁTIL, Aleš. Slovo technického redaktora. Život v Kristu. roč. 9., č. 11., 1997, s. 2.
[86] NAVRÁTIL, Aleš. Slovo technického redaktora. Život v Kristu. roč. 9., č. 11., 1997, s. 2.
[87] BUBIK, Rudolf. Byl jsem v Pensacole. Život v Kristu. roč. 9., č. 11., 1997, s. 3–5.
[88] HANEGRAFF, Hank. The Counterfeit Revival (Part Three). Article ID: DP244–3 – http://www.equip.org/…-part-three/ (20. 3. 2016).
[89] BUBIK, Rudolf. Byl jsem v Pensacole. Život v Kristu. roč. 9., č. 11., 1997, s. 3–5.
[90] JACKSON, Bill, Co se to s námi jenom děje, Křesťanský život, Albrechtice, květen, 1994.
[91] BUBIK, Rudolf. Byl jsem v Pensacole. Život v Kristu. roč. 9., č. 11., 1997, s. 3–5.
[92] BUBIK, Rudolf. Byl jsem v Pensacole 2. Život v Kristu. roč. 9., č. 12., 1997, s. 3–6.
[93] Osobní rozhovor autora s biskupem v Pístovickém mlýně v létě 1999.
[94] MOLDÁN, Martin. Pastorálka 10. a 11. října 1997 v Kolíně. Život v Kristu. roč. 9., č. 12., 1997, s. 6–7.
[95] Svědectví Rudolfa Bubik v brněnském sboru po návratu z Pensacoly. Bubik byl tehdy tak vysílen, že po shromáždění odmítal rozhovory s lidmi.
[96] Lofton sám se svým konzervativním postojem nijak netajil. Záhy na něm však byly patrné určité změny, když například později tvrdil, že mu Bůh „přikázal“ zúčastnit se shromáždění s Claudio Freidzonem ve Zlíně. Osobní svědectví autora.
[97] BUBIK, Rudolf. Byl jsem v Pensacole 2. Život v Kristu. roč. 9., č. 12., 1997, s. 3–6.
[98] BUBIK, Rudolf. Evropská letniční konference. Život v Kristu. roč. 9., č. 2., 1997, s. 11–12.
[99] Vzpomínka na Stevena Hilla (1954–2014) – Teen Challenge v ČR – http://www.teenchallenge.cz/…la-1954–2014 (30. 3. 2016)
[100] NAVRÁTIL, Aleš. Slovo redaktora. Život v Kristu. roč. 9., č. 7–8., 1997, s. 2.
[101] Rozhovor autora se Zdeňkem Vojtíškem z té doby.
[102] Rozhovor autora s Michalem Beranem z té doby.
[103] Bubik autorovi svého času sdělil. „Budeš se divit, ale já jsem proti Torontskému požehnání“. Později Bubik v telefonátu sdělil, poté, co kulový blesk zapálil modlitebnu v Pensacole, že si ještě jednou musí všechno důkladně projít. Rovněž od biskupa pochází informace o Pavlu Neústupném, který nad biskupem vytkl kletbu ohledně (údajné) kritiky Freidzona, na kterou on vůbec nereagoval.
[104] Osobní rozhovor autora s Dr. Meyerem při návštěvě USA z dubna 2003.
[105] POCHMANOVÁ, Marcela. Život v Kristu. roč. 8., č. 7–8., 1996, s. 6.