Biblická apologetika

Dějiny Apoštolské církve - 1. díl: 1989 - 1997: AC Kolín

Motto:

Neříkám vám pravdu proto, abych vás zranil, ale abych vás získal. Přeji si, aby tyto řádky nebyly vyloženy ve zlém. Především se zastávejte každého člověka, kterému není dopřán spravedlivý soud. Neodsuzujte mne, ale raději zkoumejte a prověřujte, jestli to, co jsem vám napsal je pravdivé. Z toho, co jsem prožil, jsem se svěřil jen s tím, co může být doloženo dvěma nebo třemi svědky. Jsem připravený se ze svých slov zpovídat před Bohem a lidmi.

J. Š. Jak to bylo s mým odchodem z Apoštolské církve

Š-ovi sloužili Bohu podle svých sil a sloužili mu s radostí. Pak ale přišla stavba a události kolem ní a oni to prostě neunesli. Je škoda, že i po několika letech v sobě J. Š. živí hořkost a hněv. To nemůže přinést požehnání nikomu.

V. D. Jak to bylo v Kolíně

Úvod

Sbor v Kolíně vznikl v roce 1991 oddělením od mateřského sboru v Kutné Hoře. Měl dva starší a skládal se ze dvou společenství. Nacházela se v Kolíně a v Lysé nad Labem. Situace v obou částech se do roku 1993 vyvíjela odlišně. Zatímco v Lysé přicházeli noví věřící, v Kolíně byla vyvíjena velká aktivita, pořádaly se evangelizace, několik lidí se obrátilo, ale posléze opět odešlo a počet se prakticky nezvětšil. V té době se zde pravidelně scházelo kolem 12 lidí. Vedení sboru se ujal J. Š., který však nikdy nebyl církví navržen ani schválen jako pastor. V letech 1992-93 se situace začala měnit a v dubnu roku 1993 vyústila odchodem rodiny kazatele s osmi členy. Po tomto odchodu sbor, který také spravoval i diasporu v Poříčanech a kazatelskou stanici v Lysé, neměl ústavou určený počet starších, a proto mu zanikl statut sboru. Po společných modlitbách se členové stali opět stanicí Kutné Hory. Sborem se toto společenství stalo až v roce 1996 a pastorem byl ustanoven Robert Koukal. V roce 1994 se v Kolíně konala stanová evangelizace a po roce 1995 začala práce v sousedním městě Poděbrady. Poděbradská stanice však byla zrušena roku 1997. Koncem devadesátých let byl tento 27 členný sbor po odstoupení Roberta Koukala veden od roku 1997 Michalem Beranem, nově zvoleným seniorem východočeské oblasti[1].

Kolínský sbor se ale vedle Českého Těšína a Brna stal i dějištěm rozdělení, kterému se dostalo mediální publicity. Jelikož písemnosti, které byly reflexí tohoto dějiště událostí, obsahují eticky vypjatá témata, nebude jméno bývalého vedoucího stanice zmíněno plným jménem, ale toliko iniciálami J. Š.

K celé události existují tři hlavní prameny. Jedním je spisek J. Š., který, dle svědectví s pomocí Františka Paly, sepsal události, které se odehrály mezi ním a biskupem církve. V Kolíně se totiž v té době budovalo vedle biblické školy i ústředí Apoštolské církve. Druhým pramenem je osobní svědectví Roberta Koukala, svého času pastora kolínského sboru, který na dopis reaguje. Třetí pramen je reflexe V. D., bývalé sekretářky tehdejšího biskupa církve Rudolfa Bubika, která vystoupila na biskupovu obranu. V. D. na úvod svého spisku žádala, že z něho nesmí být citováno a že „pokud by byl veřejně citován, pak pouze celý“[2]. I když na takovou žádost nemá autorka zákonné právo a její pramen (který byl navíc v době brněnské krize zřejmě přístupný velkému počtu čtenářů) je možné dle autorského zákona citovat, bude jí učiněno zadost a její spisek tvoří přílohu této kapitoly. Pouze některá osobní jména, zejména J. Š., budou odstraněna. Je-li tedy nutné v plném znění zveřejnit spisek V. D., je nezbytné v plném znění rovněž zveřejnit i spisek J. Š., na který V. D. reagovala. Tento spisek v roce 1997 J. Š. zaslal na adresy všech sborů AC. Dále zde existují i dílčí reakce dvou studentů, manželů z biblické školy A. O. a V. O, zápis z jednání ÚRS v Kolíně a dva dopisy Aleše Navrátila. Autor této kapitoly, který sám pochází z Kolína a má zde i příbuzenstvo, může dosvědčit, že tato událost byla medializována. Autor považuje tedy za správné, s komentářem obsaženým formou této kapitoly, dát po zhruba čtvrtstoletí tyto informace veřejně k dispozici.

Článek v Životě v Kristu

Zatímco v církvi existovala pozitivní svědectví o tom, jak zázračně roste stavba biblické školy a církevního ústředí za nezištné pomoci vedoucího kolínské stanice J. Š., jak blesk z čistého nebe zapůsobil článek uveřejněný v časopise Život v Kristu v roce 1993 od oficiálně ustaveného kazatele kolínského sboru Roberta Koukala, který bez jediného slova vysvětlení uvedl:

„V posledním roce se však situace v Kolíně začala měnit a přes naše vytrvalé modlitby se měnila spíše k horšímu a horšímu. Jako starší sboru i členové jsme poznali, že u J. Š. se začínají projevovat nedobré postoje, a dnes vím, že to byly zjevné hříchy“[3].

J. Š. tak, podle Koukala, nedbal na domluvu pod pohrůžkou, že pokud své jednání nezmění, nebude moci být starším sboru. Ten proto v dubnu roku 1993 odešel i se skupinou osmi lidí z Apoštolské církve. Koukal i se staršími poté vyznávali měkkost, falešný humanismus a snahu být milosrdnější než Bůh, protože měli s J. Š jednat rázněji. J. Š. byl, v Koukalově článku, postaven na úroveň sektáře, hříšníka, se kterým je zapovězeno jíst. Podle Koukala takto Bůh očišťuje svůj lid proto, aby mohl pracovat na čistém základě[4]. Později Koukal uvedl, že jeho článek neuváděl konkrétní hříchy proto, že ho má rád a nechce o něm říkat špatné věci[5].

Podle Rady církve článek neunikl pozornosti Františka Paly a ten se rozhodl J. Š. zastat a dle jejich názoru formuloval i jeho spisek. Jelikož celá aféra byla v AC vedena pod hlavičkou „brněnské krize“, stala se i součástí archivu dané kauzy, která byla autorovi dána k písemnému zpracování. Autor tedy touto kapitolou splácí i letitý dluh, který tak vůči bývalému biskupovi přetrvával a velmi zvažoval, jak se k literárnímu zpracování postavit, aby neublížil komukoliv ze zúčastněných.

Případ J. Š.

Případ odchodu zakladatele kolínského sboru byl medializován jeho dopisem „Jak to bylo s mým odchodem z Apoštolské církve“, který v roce 1997 rozeslal všem sborům i stanicím AC a kde popsal ze svého pohledu celou anabázi. J. Š. pochází z Kolína a v Krista uvěřil díky vysílání rádia Monte Carlo v roce 1975. Následně navštívil charismatickou skupinu, která se scházela v Církvi bratrské v Kutné Hoře. Zde uvěřil, že to, co je popsáno v biblické knize Skutků, je relevantní i v dnešní době. Při návštěvě u Rudolfa Bubika v Albrechticích byl se svojí manželkou naplněn Duchem svatým. Jelikož byl ochoten začít svojí službu od těch nejmenších věcí, začali se svou ženou sloužit jako kuchaři na sborových rekreacích. V roce 1987 Lučební závody Kolín, kde pracoval, zakoupily prostornou vilu v ulici v Zídkách a J. Š. se sem s rodinou nastěhoval. Modlil se, aby tato budova mohla jednou sloužit Apoštolské církvi a prostorné místnosti zatím sloužily ke scházení několika křesťanům. Po revoluci zašel J. Š. za ředitelem podniku, zda by budovu neprodal. Uvažoval ji využít pro potřeby kolínského sboru a díky její blízkosti Prahy i pro celou AC. Ředitel nebyl proti, ale byl přesvědčen, že by generální ředitel podniku Lachema Brno, kam Lučební závody spadaly, budovu odprodal spíše organizaci než jedné rodině. Proto J. Š. navrhl Rudolfu Bubikovi, zda by AC budovu neodkoupila. Ten souhlasil s tím, že by zde mělo být školící středisko pro celou AC. Následně J. Š. popisuje řadu problémů, které začaly stavbou budovy a vyvrcholily jeho odchodem. Tato problematika se dá shrnout do několika oblastí: 1. problém s kolínským sborem, 2. problém samotné stavby, 3. problém se sousedy, 4. problém s Rudolfem Bubikem.

1. Problém s kolínským sborem

Zmíněný článek v Životě v Kristu považuje J. Š. za „nehorázný, ba dokonce sprostý“. Ohrazuje se proti tomu, že byl nazván jako ten, kdo „nebyl církví navržen ani schválen jako pastor sboru“ s tím, že v čísle 3/96 pastorem označen byl (jednalo se o popis fotky, kde se uvádělo: „J. Š., pastor, kuchař a správce v jedné osobě…“ pozn. aut).

J. Š. ale připouští, že pastorem nebyl ustanoven a že si nepotrpěl na „dekret pastora“ a jako zakladatel sboru byl za jeho pastýře všeobecně považován. J. Š. chápe článek jako pomluvu, jelikož je bez uvedení důvodu označen na stejné úrovní jako smilník, zloděj, pomlouvač a sektář. Na tato nařčení pak reaguje:

„V našem státě existuje zákon na ochranu osobnosti. Mohl bych se tedy odvolat k soudu a je možné, že to také nakonec udělám. Vím, že si asi řeknete, že jako křesťan mám raději trpět křivdu, než se obracet na světský soud. Ale když se lidé v církvi domnívají, že toto jim dává zelenou, aby si beztrestně dělali, co se jim zlíbí a dopouštěli se věcí, které jsou obecně trestné, potom je třeba se obracet i na světský soud“[6].

Podle J. Š. začal po dokončení stavby předseda církve Rudolf Bubik zasahovat do toho, kdo bude ve sboru kazatelem. Do této chvíle prý nebylo dle J. Š. nejmenších pochyb, že je to on. Následkem Bubikova zásahu se podle J. Š. společenství rozdělilo. Různí kazatelé pak za J. Š. začali docházet a ptát se jej, zda toho nemá mnoho, ale cílem mělo být, aby přestal dělat pastýře a sdělovali mu, aby se stáhl[7].

Tento popis z jiného úhlu pohledu doplňují jiná svědectví. A to V. D., bývalé sekretářky biskupa AC a členky sboru v Kutné Hoře, a Roberta Koukala, bývalého pastora sboru v Kolíně. Podle něho bylo již osamostatnění kolínského sboru činem, který měl J. Š. umožnit osamostatnit se z vlivu kutnohorských starších, o kterých začínal špatně mluvit. Sbor s osamostatněním stanice souhlasil, ale starší rozpoznali jako kazatele Koukala, zatímco u J. Š. nacházeli diakonské obdarování. Koukal uvádí, že se kazatelské služby obával a chtěl, aby mu J. Š. pomáhal, jako Áron Mojžíšovi, a ten souhlasil. Zároveň Koukal nechtěl, aby se J. Š. cítil odstrčen, ale jelikož byl v civilním zaměstnání a vedl stavbu, zdálo se mu takové řešení přirozené. Po čase ovšem zjistil, že ve sboru není schopen vykonávat službu kazatele, jelikož J. Š. proti němu členy „obrátil pomluvami“[8]. Bubik mu pak na jeho dotaz sdělil, že mu J. Š. řekl, že on, Koukal, nemůže vykonávat funkci pastora. Koukal se „s úlevou“ stáhl, ale zjistil, že část sboru je k němu stále rezervovaná. Poté se jednání J. Š. změnilo. Koukal zmiňuje jeho pití alkoholu a negativní vyjadřování o všech autoritách v jeho okolí, včetně Bubika[9].

V. D. výslovně uvádí, že „J. Š. měl, jak se říká, srdce na dlani. Když bylo třeba, byl vždy ochoten pomoci nebo kamkoliv jet, bez ohledu na to, kolik ho to stálo času, peněz nebo úsilí“[10]. Když se Koukal stal pastorem sboru a J. Š. jeho zástupcem, jednalo se o rozhodnutí staršovstva a nikoliv o rozhodnutí Bubika. V den, kdy byli oba (Koukal i J. Š.) se vkládáním rukou ustanoveni do služby, měl J. Š. sdělit, že se jednalo o „nejčernější den“ jeho života[11]. Cítil se podveden Bubikem i ostatními, jelikož tito nerozpoznali jeho pastýřské povolání. „Robert mu ukradl ve sboru místo, které si zasloužil, protože oni v Kolíně začínali a také se tam tolik napracovali“[12]. Na otázku, zda J. Š. předem souhlasil s tím, že Koukal bude ustanoven pastorem, podle V. D. sdělil, že sice ano, nicméně „nevěřil, že by to bratři byli schopni opravdu udělat“[13]. Podle V. D. totiž J. Š. považoval své povolání pastora za neotřesitelné ze dvou důvodů. A to, že práci v Kolíně založil on a jeho rodina byla v Kolíně jako první. Dále věřil, že se místo pastora dostává „za zásluhy“. „Vždyť přece tolikrát slyšel, že nějaký slavný evangelista začínal tak, že např. myl záchodky nebo nádobí. A tak on, když tolik let sloužil v kuchyni, má teď nárok na to být pastorem.“[14] J. Š. proto práci Koukala podle V. D. „bojkotoval“ a „pomlouval“, aniž by to Koukalovi řekl předem. Ten nakonec zjistil, že celý sbor stojí proti němu a nechtěl být dále pastorem, ustoupil a J. Š. se stal kazatelem, aniž by jím byl jmenován nebo ustanoven[15].

Ze zápisu z jednání ÚRS v Kolíně je situace popsána následovně:

„V minulosti zde byl ustaven sbor, kazatelem byl ustaven br. Robert koukal. Bratr J. Š. však tuto situaci nezvládl (i když při rozhodování o kazateli sboru souhlasil s tím, že bude ustaven br. Koukal), Roberta nepřijal a odmítl ho jako svého kazatele. V této atmosféře nechtěl bratr Koukal pracovat a rezignoval na práci kazatele. Neoficiálně se stal kazatelem br. J. Š. Bratr J. Š. však není obdarován ani povolán k práci kazatele. Je velice pracovitý, dobrý správce, avšak není ochoten přijmout žádnou duchovní autoritu v Kolíně, kromě sebe. Situace se vyostřovala tím, že bratr Bubik na bratra J. Š. naléhal, aby spolupracoval s místním staršovstvem. Bratr J. Š. to sice přijal, ale při prvním napomenutí ze strany staršovstva přestal se staršími spolupracovat. Bratr neustále šířil pomluvy na své autority i kazatele ostatních sborů, které si však nepřiznával. Za tuto situaci jsme se modlili a věřili, že Pán dá řešení… Protože se tak nestalo a situace se dále vyostřovala, bratr Michal Beran, který je členem oblastní rady východočeské oblasti, poukázal veřejně na tyto problémy. Následovalo setkání oblastní rady, staršovstva a plánovalo se členské shromáždění. Jako reakci na to br. J. Š. oznámil, že odchází z církve. Kolínu tím zaniká statut sboru, plánované shromáždění (4. 4. 93) se uskuteční s tím, že br. J. Š. bude dán do kázně. Pokud se bratr nezmění a neučiní pokání, bude vyloučen, včetně všech praktických a majetkových důsledků. Jednat s ním bude bratr Roman Tomsa a oblastní rada. (Pozn. – v neděli 11. 4. 93 br. J. Š: prohlásil před členy sboru, že odchází z církve – jeho rodina plus další tři členové, celkem 8 členů“)[16].

Vše proběhlo tak, že byl J. Š. pozván do sboru v Kutné Hoře. Zde mu podle něho „přikázali, aby svolal sborové shromáždění“, kde se má záležitost vyřešit. Mělo mu být zároveň řečeno, že zde „nesmí mluvit“[17]. Na tomto shromáždění byl J. Š. označen za „vraha“ z důvodu, že nenávidí bratra v Kristu, Rudolfa Bubika. J. Š. pak vrátil všem lidem přihlášky do Apoštolské církve, aby se rozhodli, zda chtěli zůstat nebo odejít s rodinou J. Š.[18].

Podle Koukala se událost odehrála následovně: Když situace již zašla příliš daleko, rozhodlo se staršovstvo kolínského sboru J. Š. napomenout ve věcech „pomluv a pití“[19]. Problém alkoholu zmiňuje i V. D., a ačkoliv J. Š. nikdy neviděla opilého, tvrdí, že pod vlivem alkoholu například řídil vozidlo[20]. Bylo tedy svoláno staršovstvo, na které J. Š. odmítl přijít, a odjel mimo Kolín. Koukal s dalším vedoucím čekali na J. Š. do 23. hodiny a po jeho příjezdu mu oznámili, že ve svém životě musí s některými věcmi skončit. J. Š. měl odvětit, že jej z touhy po kariéře „vystrčili“ z postu pastora a že on a jeho skupina jsou připraveni odejít z AC. J. Š. zde měl Koukala označit, jako „slizkého hada, nejhoršího ze všech“. Koukal uvádí, že musel se slzami odejít a nechápal nenávist od člověka, kterého má rád a kterému vděčí za mnohé[21].

Na následném členském shromáždění, kde měl být J. Š. dán do kázně, převzal J. Š. vedení a chtěl všem členům rozdat zpět přihlášky do AC. Nakonec ostatní vedoucí dosáhli toho, že si každý pro přihlášku přišel sám. Výsledkem bylo, že osm členů odešlo a osm zůstalo. J. Š. měl na shromáždění přivést několik známých a bezdomovců, kterým sloužil, což vyvolalo dojem, že odchází mnohem více lidí[22].

2. Problém stavby

Stavbu měl na starosti člověk z Českého Těšína, který se však svému úkolu nevěnoval a později odešel z církve. J. Š. pak ochotně zařizoval některé věci a byl Bubikem pověřen vést stavební dozor a stavební deník[23]. Podle J. Š. byl problémem již návrh samotné stavby od architekta z Českého Těšína. Tento nákres byl podkladem pro stavební povolení a městským úřadem byl odmítnut. Po několika intervencích byl projekt příslušným úředníkem nazván „malůvkou“[24]. Podle V. D. nešlo o „malůvky“, jelikož autorem byl uznávaný architekt několika významných staveb v Českém Těšíně, ale jednalo se zřejmě o důsledek konkurenčního boje[25].

Poté dělníci na stavbě kradli materiál a J. Š. bylo dle jeho slov vyčteno, že dopustil únik 60 000 Kč. Za stavbu dvou arkýřů bez povolení musela církev „zaplatiti velkou pokutu“. Podle V. D. se však jednalo o 5 000 Kč a týkalo se to pouze arkýřů a právě J. Š. měl Bubika ujistit, že proti přestavbě arkýřů nebude nikdo nic namítat[26]. Koukal dodává, že Bubik od počátku upozorňoval na neserióznost firmy, ale J. Š. se spřátelil s jejím vedoucím a nebyl ochoten slyšet varování[27].

Po intervenci starosty převzala práci jiná firma, která „vypracovala vlastní projekt“. J. Š. se stavbě věnoval při svém zaměstnání a vedení sboru a při zahájení školy byl zaměstnán Apoštolskou církví jako „správce“ a se svojí ženou dělali těžké práce jako praní, uklízení, údržbu domu a vaření pro minimálně 30 lidí. Nicméně mnozí uvádějí, že J. Š. odmítal některé své kompetence předat nebo se stát zaměstnancem církve[28].

Po dostavbě podkroví se do budovy nastěhovalo 10 studentů a učitelé z Anglie bydleli u J. Š. v obýváku. Když se J. Š. vrátil z noční směny, někdy hledal, kam by ulehl. Vaření i stolování probíhalo rovněž v jeho kuchyni, což vnímá jako ztrátu soukromí. J. Š. uvádí, že se díky svému zaúkolování dva roky jako rodina nemohli nikam podívat ani rozhodovat o svém volném čase. Koukal toto tvrzení však zpochybňuje a uvádí, že se J. Š. sám odmítal vzdálit, případně se nechat zastoupit[29]. Poté, co J. Š. sdělil, že jeho manželka nemůže již pracovat zdarma, obdrželi odměnu 2000 Kč. J. Š. uvádí:

„Nikdy jsem nechtěl peníze za to, že kážu slovo Boží. Byl jsem přesvědčen, že když za kázání slova dostanu plat, tak už jsem si vzal svou odměnu – a to jsem nechtěl. Chtěl jsem svou odměnu v nebi. Proto jsme na stavbě pořád setrvávali, i když naše podmínky byly téměř neúnosné“. Vařili jsme studentům i cizincům, dělali správce, v našem vlastním bytě bydleli lektoři z Anglie a naše 4 děti sdílely jeden pokoj! (M. 17 let, M. 16, D. 10 a T. 9 let).“[30]

Když byla stavba hotova, bylo J. Š. řečeno, že jeho děti nebudou moci v domě zůstat, jelikož se jedná o služební byt. Sám lituje, že si při koupi domu nezajistil smlouvu. Když pak odešel z Apoštolské církve, mělo mu být řečeno, že jako nečlen nemůže být v církvi podle Ústavy zaměstnán. Toto ustanovení podle něho však neexistovalo. V domě mu byl vyměřen nájem 2 730 Kč, ačkoliv ve vlastnictví Lučebních závodů platil 180 Kč. J. Š. dále uvádí, že z jeho telefonu církev učinila „služební telefon“ a teprve po jeho urgenci byl telefon opět přepsán na něho. Nakonec J. Š. navštívil pracovník církve, který mu předložil „předběžnou“ dohodu, která prý „není závazná“. Byly v ní podmínky předání bytu a vrácení automobilu. Od právníka se ale druhý den dozvěděl, že jde o právní dokument. J. Š. uvádí, že vlastní auto zničil na stavbě a od Rudolfa Bubika koupil jiné za 20 000 korun. Nyní je musel opět vrátiti a dostal zpět 20 000 Kč a navíc 10 000 korun za své zničené auto. Šestičlenná rodina J. Š. byla přestěhována do družstevního bytu, kde je J. Š. nucen platit až do roku 2020 dluh předchozího majitele[31].

Podle D. V. původním autem J. Š. byla stará Lada, které před technickou prohlídkou upadla podlaha, a proto musel J. Š. navařit novou[32]. Také A. O. uvádí, že „auto bylo v dezolátním stavu už před stavbou, takže si myslím, že stavba nebyla příčinou jeho zničení“[33]. I když auto dostalo na stavbě „zabrat“, důvodem zničení bylo, že se zadřel motor, což nebylo způsobeno stavebním materiálem. Koukal uvádí, že auto mělo najeto již 200 000 km bez GO. Jako kompenzaci J. Š. obdržel Škodu Favorit, která v té době měla cenu 120 000 a byla považována za služební. Aby ji J. Š. mohl používat k soukromým účelům, doplatil 20 000 Kč. Nešlo tedy o cenu vozu. Když J. Š. auto vracel, dostal 20 000 zpět, spolu s kompenzací 10 000 za zničené auto[34].

Celá kauza ohledně bytu vyplývá z toho, že J. Š. byl pouhým nájemníkem, nikoliv vlastníkem bytu vily Lučebních závodů, což se po zakoupení objektu Apoštolskou církví nezměnilo. Když AC byt zakoupila, J. Š. neplatil nájem, plyn, elektřinu ani vodu a bylo mu nabídnuto se zdarma stravovat z toho, co uvaří a od církve dostali zdarma chladničku za cca 17 – 19 000[35]. Jelikož se jednalo o služební byt, byl po ochodu z církve J. Š. požádán, aby ho opustil. Podle Koukala důvodem vystěhování byla skutečnost, že ten, kdo byl pro morální poklesky vyloučen (nejednalo se o vyloučení, ale odchod, pozn. autor) ze sboru, nemůže být zaměstnancem biblické školy[36].

3. Problém se sousedy

J. Š. popisuje i bolestné vztahy se sousedy a nájemci domu stavby. V domě původně bydlely ještě dvě důchodkyně, paní H. a paní P. J. Š. uvádí, že s nimi měla jeho rodina krásné vztahy a že byly požehnáním pro jeho děti. Paní P. v roce 1989 zemřela. Paní H. byla ve věku 90 let a podle J. Š. se hodlala stát členkou Apoštolské církve. Nesla těžce přestavbu domu, jelikož musela dýchat prach a žít v nečistotě. Obývala dvě místnosti s příslušenstvím. Když dělníci házeli materiál do komína, zdevastovali jí byt sazemi. Na požadavek Rudolfa Bubika se tato paní měla přestěhovat do severního křídla budovy. Ačkoliv měla řádný dekret na dvě místnosti, měla se přestěhovat do menšího bytu. Poté, co jí byl tento požadavek sdělen, dostala pravděpodobně záchvat mrtvice. Když si pro ni přišla dcera, na celou ulici křičela, že to udělali „vrazi a gauneři“. Právnička paní H. nakonec pohrozila soudní dohrou, což potvrdil i další nezávislý právník. J. Š. se spolu s dalším členem církve pak šli paní H. omluvit, došlo ke smíru a paní H. se přestěhovala do dvou místností. Podle J. Š. si však na nové pokoje nezvykla, upadla na chodbě při cestě na toaletu, kde zůstala ležet v kaluži krve a v nemocnici zemřela na následky podchlazení[37].

V. D. uvádí, že neví nic o tom, že by se paní H. chtěla stát členkou církve, o čemž nevěděl ani Koukal, a nikdy nenavštívila bohoslužbu[38]. Paní H. bylo po zakoupení bytu možné dát legálně výpověď. S ohledem na její věk se však církev rozhodla nechat ji zde dožít. Paní H. i její dcera souhlasily s přestěhováním do rekonstruované části domu. Měla ale problém, že by měla pouze jednu místnost. Po stížnosti dcery dostala další místnost, kam byly probourány dveře. Pokud by k přestěhování nedošlo, bylo by zamezeno rekonstrukci budovy. Podle Koukala získala nyní paní H. byt vyšší o jednu až dvě bytové kategorie. Pád paní H na zem nemusí mít podle V. D. k přestěhování žádný vztah[39]. Podle Koukala paní H. nešla na toaletu proto, že si nezvykla na novou místnost, ale na toaletu by chodila, ať by bydlela kdekoliv[40].

Další problém se sousedem nastal podle J. Š. ve chvíli, kdy mu při kácení stromu na jeho pozemek spadl bytelný plot a poškodil jeho zařízení. Koukal uvádí, že „bytelný plot“ byl ze zpráchnivělých cihel a jeho zbytek, který nespadl, shodil jeden člověk pouhou rukou. Poškozenou věcí byl záhon ředkviček[41].

Tento soused měl psa, který se nastěhoval na pozemek AC a rodina J. Š. jej přijala za svého. Postižený syn J. Š. si psa zamiloval. Protože byla v objektu kuchyně a jídelna, podle J. Š. nařídil Rudolf Bubik jeho utracení. J. Š. se snažil smrt psa sousedovi zatajit, ale ten se to dozvěděl a hodlal se soudit, což J. Š. s velkou námahou odvrátil. Podle V. D. tento soused nejevil o psa příliš velký zájem a již dříve podal stížnost na Apoštolskou církev za zboření plotu, krádež psa a za to, že zedníci chodí močit na hranici jeho pozemku, což jej pohoršilo. Mělo mu ale vadit, že se modlitebna vůbec staví a brání výhledu z jeho okna[42]. Koukal dokonce uvádí, že soused si odmítl vzít psa zpět[43]. Pes, jmenoval se Fousek, byl podle V. D. milý, ale absolutně neposlušný a stížnost na něho pocházela od návštěvníků ze zahraničí. Pes si například lehl do chodby a musel být všemi obcházen[44]. J. Š. se měl se psem mazlit a poté neumytýma rukama připravovat jídlo pro ostatní. Pes (a dokonce i kocour) měli volný přístup do místnosti přípravy jídel a kocour běhal i po stolech strávníků. Návrh řešení pak neměl pocházet od Bubika, ale od ÚRS, která vydala směrnici odpovídající zákonnému řešení ohledně veřejných budov v rámci národní legislativy. Podle V. D, pokud by zvířata nepobíhala volně po budově, „nikdo by nic nenamítal.“[45] Koukal potvrzuje, že problémem byly hygienické směrnice.

4. Problém s Rudolfem Bubikem

Asi největší problém měl J. Š. s Rudolfem Bubikem. Ten se podle něho již od roku 1991 sám začal označovat za stavbyvedoucího a např. psa, kterého přikázal utratit „nenáviděl“, dal protiprávně příkaz k přestěhování paní H. do menšího bytu a nutil tím J. Š. k věcem „proti jeho svědomí“. Když J. Š. zjistil, že Bubik tvrdil, že paní H. se přestěhovat musí, což měl zpochybnit i právník, uvedl: „Tehdy jsem nabyl přesvědčení, že br. Bubik nemluví pravdu a ztratil jsem k němu důvěru“[46]. Když byl J. Š. pověřen, aby vedl studenty i školu, Bubik si podle něho vyhradil právo jeho rozhodnutí měnit. Díky tomu se rozhodnutí často měnila a studenti začali být nezvládnutelní. Podle J. Š. „Jednání bratra Bubika mnohokrát neodpovídalo tomu, jak by měli jednat křesťané,“ přičemž mělo docházet k manipulaci s jeho rodinou[47].

Podle V. D. ovšem J. Š. „špatně snášel, když Rudek jeho práci kontroloval a vytýkal mu chyby“[48]. Některé věci, které měl vyřídit, dělal s nechutí, případně je nevyřídil vůbec. Jeho stav měl přerůstat „ve stále větší neochotu a později v nenávist… a jeho doslovná vyjádření o Rudkovi nelze veřejně publikovat“. Ohledně studentů si pak J. Š. stěžoval, ale další den jim vše povolil[49]. Podle A. O. „J. Š. zuřil, když se dozvěděl, že Rudek přijede do Kolína. Neustále podezříval Rudka, že ho pronásleduje a kontroluje, ovšem já jsem byl svědkem, jak Rudek J. Š. obhajuje“[50]. Koukal dokumentuje vztah J. Š. k Bubikovi následovně:

“J. Š. stál se dvěma mladými chlapci (věkem i ve víře) v brance sborové zahrady, byl z něho cítit alkohol a chlapcům říkal, cituji: „Rudka nikdy nepřijmu za člena našeho sboru, protože je to těšínská mafie, která chce ovládnout Čechy“[51].

V. O. naopak uvádí, že se Bubik osoby J. Š. neustále před studenty zastával a hledal dokonce u některých radu, jak J. Š. pomoct. J. Š. však odmítal vzdát se kterékoliv ze svých funkcí, byl přetažený a litoval se[52].

Když se J. Š. ohradil, že jeho manželka pracuje v církvi již dva roky zdarma, což jim již finanční situace nedovoluje, Bubik jej v přítomnosti bratra ze Slovenska označil jako „vyděrače“ a pro jeho manželku vyčlenil 2 000 Kč. Ačkoliv měl Bubik po dokončení stavby pro sebe celou polovinu bytu, J. Š sdělil, že nemá počítat s tím, že pro jeho děti zde bude místo. Nakonec podle J. Š., Bubik začal zasahovat do záležitostí sboru v tom, kdo bude jeho pastorem. Uvádí, že „br. Bubik věděl, že když nás rozdělí, bude se mu lépe vládnout“. Do správy sboru pak podle J. Š. zasahoval stále více:

„Rozhodoval, s kým se smíme a s kým nesmíme jako sbor stýkat, komu máme a nemáme pomoci. Například, když jsme chtěli pomoct biblické škole Harvestu, zakázal to. Označoval je za konkurenci. Když jsem se ozval a řekl mu, že budeme věci dělat tak, jak je prožíváme, byl jsem označen za „neposlušného“[53].

Na toto prohlášení reagoval Koukal, když uvedl, že Harvest prováděl v kolínském sboru v letech 92 - 93 evangelizaci[54]. V. D. uvádí, že o volbě pastora rozhodlo místní staršovstvo, nikoliv Bubik[55].

Když se pak J. Š. svěřil se svými bolestmi, bylo to sděleno i Bubikovi, který dané sdělení měl označit za „pomluvu“, což má být největší hřích vůči autoritě v Apoštolské církvi.V. D. ale vztah J. Š. k Bubikovi popisuje následně:

„Podle mého názoru se Rudek příliš dlouho ponižoval a trpělivě snášel spoustu věcí, které by asi snesl těžko někdo jiný. Jestliže tedy J. Š. hovoří o křesťanském chování a světském právu, pak, podle světského práva, by už dávno skončil, kdyby se byl býval tímto právem oháněl. Tolik neúcty, arogance a pohrdání se projevovalo v J. Š. vztahu vůči Rudkovi. A to nehovořím o tom, jakými výrazy Rudka tituloval, když o něm mluvil v jeho nepřítomnosti“[56].

Podle V. D. se však Bubik osoby J. Š. často zastával zejména před zahraničními lektory, kteří vyjadřovali o J. Š. jisté pochybnosti. Shovívavost Bubika k J. Š. popisují shodně i A. O. a V. O.

Odchod do KS

V. D. uvádí, že J. Š. i po svém odchodu z AC vydával svoji skupinu za její součást tím, že byl pod hlavičkou AC účastníkem evangelizací s B. Grahamem[57]. Později se J. Š. se svojí skupinkou rozhodl odejít do Křesťanských společenství a jednalo se i o ustavení KS Kolín. Robert Koukal proto v osobním dopise oslovil Dana Drápala a Radu KS s varováním, že J. Š. je v hříchu. Na tento Koukalův dopis pak odpověděl Dan Drápal. Nejprve uvedl, že je J. Š. obviňován z hříchu, aniž by bylo naznačeno, o jaký hřích se jedná. Dále napsal, že do celé situace zatím nehodlá vstupovat a plně důvěřuje pastorovi KS v Kutné Hoře, který je celou situaci schopen posoudit. Drápal uvádí, že záhy proběhne setkání mezi vedením sboru KS v Kutné Hoře a skupinou J. Š. S pastorem KS v Kutné Hoře se Drápal domluvil, že pokud by členové skupinky měli zájem vstoupit do KS, učiní tak jednotlivě, nikoliv jako skupina. Dle jemu dostupných informací z KS pak podle Drápala má J. Š. z čeho činit pokání, ale zároveň nabyl dojmu, že věc není jednostranná, aby mohl jednoduše říci, že J. Š. je ve vzpouře a že se s ním nebude KS bavit. Po nějakém čase bude posouzeno, zda ustanovit KS Kolín[58]. Koukal uvádí, že nakonec nedošlo ani k připojení skupiny J. Š. ke KS v Kutné Hoře[59].

Závěr

Celkové posouzení je zde ponecháno na čtenáři, přičemž se autor snažil pouze o komparaci dané kauzy bez jakéhokoliv náznaku hodnocení. Je dobré krátce uvést, jak na celou situaci nahlížela samotná AC. To lze vyčíst ze slov Aleše Navrátila, který uvedl: „Když jsem následně hovořil telefonicky s bratrem biskupem, sdělil mi, že jde o stejnou taktiku, kterou má Fr. Pala: Nejen pošpinit a rozbít církev, ale také nás zaměstnat, abychom se nevěnovali Boží práci včetně přípravy na očekávané probuzení“[60]. V dopise samotnému J. Š. pak napsal: „Popros bratra biskupa o odpuštění. Toto radím prakticky všem, kteří mi tvrdí, že jim bylo ublíženo – a doposud s vynikajícími výsledky!“[61].

Osobním přáním autora je, aby v popsaných kontroverzích (nejen kolínských), mohlo nastat projasnění, pokání a odpuštění tam, kde by bylo na místě. Vždyť do sporů se dostávali a dodnes dostávají ti, kteří Bohu obětovali svůj život, včetně své práce, financí a pověsti. To je ovšem práce Ducha svatého, bez něhož jsou podobné věci nepředstavitelné. Představa soudní dohry v nebeském království je vždy až tou nejzazší variantou, které je důsledně možné předejít (Mt 5,21-26). Autor proto doufá, že tato kapitola nebude považována za jitření ran nebo „praní špinavého prádla“.

Doposud uveřejněno:

Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Úvod

Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Ustavení církve

Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Život v Kristu

Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Křesťanský život

Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Vzdělávací instituce

Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Misie a diakonie

Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Významná výroční setkání a konference

Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Zahraniční osobnosti

Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Vývoj učení o delegované autoritě

Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Duchovní boj, rocková hudba a proroctví

Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Argentinskou cestou přes Toronto do Pensacoly