Dějiny Apoštolské církve - 1. díl: 1989 - 1997: Vývoj učení o delegované autoritě
Motto:
“Církev existuje díky poslušnosti… Zda člověk v autoritě má pravdu či nikoli, to se nás netýká, neboť je přímo odpovědný Bohu… Poslušný člověk potřebuje jen poslouchat, Pán nás nebude činit odpovědnými za mylnou poslušnost, ale povolá k zodpovědnosti autoritu, zodpovědnou za tento mylný čin.…“
Watchman Nee, Duchovní autorita
„Je pravdou, že znásilňuje-li autorita slabé svědomí druhého, hřeší. To ale neznamená, že ji v tomto případě neposlechnu. (Armáda např. takovéto problémy vůbec nezná.) Nejde o hřích definovaný Biblí. Ukáže ho až čas.“
Aleš Navrátil, reakce na dopis Františka Paly o svědomí
„Někteří se zase necítili být vůbec obviněnými, jako například Franz von Papen, Hjalmar Schacht nebo další… Mezi ty patřili také generál Jodl a polní maršál Keitel, kteří se považovali za vojáky, kteří jen poslouchali příkazy… Mimořádnými lidovými soudy na Praze XIV byla odsouzena a poté popravena celá řada nacistických zločinců, včetně velitele Pankrácké věznice Paula Sopy nebo pomocníků kata Weisse, Týfy a Nerada. Ti všichni argumentovali tím, že jen poslouchali rozkazy…“
Jiří Hošek, Norimberský proces
Úvod do tématu
K tomu, aby bylo možné lépe proniknout do uváděných faktů v jejich dějinném kontextu, bude dobré stručně nahlédnout na jednu z nejzásadnějších charakteristik Apoštolské církve, kterou se tato odlišuje od ostatních protestantských resp. evangelikálních církví. Jedná se o učení o autoritách, které je nápadné snad každému, kdo na tuto problematiku nahlédne zvenčí, ale která není zcela čitelná členům církve, kteří ji sdílejí jako „zjevenou pravdu“ prakticky od svého obrácení a křtu. Jen na tomto pozadí je možné lépe pochopit některé krize sborů jako Brno, Praha, Znojmo, Kutná Hora, Kladno a později snad i Olomouc apod. Také z tohoto úhlu pohledu bude mnohem srozumitelnější krize v Křesťanském životě a skutečnost, s jakou lehkostí si Torontské požehnání vybojovalo svoji neotřesitelnou pozici v pneumatologii AC.
Nelze zde samozřejmě generalizovat; byli jedinci, jako například pastor Bohuslav Wojnar, který měl otevřené hledí a se svými kritickými postoji se k pojetí učení o autoritách neskrýval ani v soukoromí ani veřejně. Mnohem decentněji, spíše v soukromí, vystupoval například Milan Buban nebo později a jasněji Jiří Malý a svým způsobem Pavel Dolejší, kteří vznášeli nejen teologické námitky. Nicméně každý člen, pokud chce v daném systému uhájit svoji službu, o které je přesvědčen, že je k ní Bohem povolán, je nakonec nucen nejen systém akceptovat, ale zřejmě i sám – jak ostatně bude zdokumentováno v této kapitole – aktivně aplikovat. Tím však obvykle vzniká problém se svědomím. Nezřídka se pak člověk mohl dozvědět od některých „nižších autorit“ rozličné názory, ale často pod slibem mlčenlivosti. Různé informace, které by mohly být v konfliktu s názory autorit, podléhaly téměř konspiraci. Vyloženým bojovníkem proti zbytnělé autoritě se v této době stal František Pala, a to až do svého káznění a vyloučení z Apoštolské církve.
Učení o „autoritách“ zajisté nevzniklo náhle. Jeho kořeny je možné spatřit už v úvahách mezi Rudolfem Bubikem a Janem Konderlou. Bubik vzpomíná na svůj rozhovor s Konderlou poté, co byli přítomni na vyučování o církvi jedním Kanaďanem a obdivovali stabilitu katolicismu a Svědků Jehovových:
„…jsou dvě duchovně mrtvé církve, a protože mají silné struktury, není možné je žádným způsobem zničit.“ To mne také zaujalo, hlavně když řekl: „Zkusme tady vzít systém struktur a dát do něj život a uvidíme, co to udělá“… Neorganizovaná církev nefunguje, zatímco přeorganizovaná je mrtvá“[1].
Ačkoliv se Bubik kritikou ke katolicismu netajil, opakovaně od něho bylo možné slyšet, že Apoštolská církev stojí na pomezí katolicismu, s nímž sdílí víru v zázraky, a protestantismu v pohledu na Písmo[2a]. Rovněž se netajil svým respektem k biskupskému systému, který je natolik stabilní, že přežil mnohá dělení. Nutno dodat, že i reformaci. Ačkoliv přiznával, že tato církev je mrtvá a neuznával „papežský primát“, to, že by zde „mrtvost“ nějak souvisela se strukturou, si patrně nijak nepřipouštěl. Jednoduše věřil, že daný systém dovolí rozvíjet život z Ducha. Ovšem již nezdůrazňoval, že tato stabilita je i výsledkem striktního Kanonického práva, kterým je systém v římskokatolické církvi usměrněn a kterému jsou zde autority poddány.
V souvislosti s tímto příběhem pak dodal, že satan se snaží rozbít církevní hierarchii a nahradit ji rovností mezi lidmi:
„Setkal jsem se nedávno s popisem jedné východní církve, která je velmi silná hlavně Japonsku a v Číně. Její učení hovoří: "Dva lidé si mohou být rovni jen tenkrát, pokud jsou to přátelé. Mimo tento vztah, ať je to v rodině, ve společnosti, v církvi, rovnost neexistuje, tam je vždy někdo nadřízený a někdo podřízený.“ Ani tuto církev nejde rozbít. Ďábel tento systém zná, ale současně používá opačné zbraně u církví, které mu jsou nebezpečné, které by mohly ničit jeho vládu nad lidmi a nad národy. Tam tvrdě prosazuje, že jsou si všichni rovni"[2b].
Pokud Bubik v této souvislosti vzpomínal na dobu totality, občas připomínal, jaká poslušnost v církvi tehdy byla, zatímco v dnešní době demokracie již tomu tak není a chybí k tomu ochota. Nicméně systematické rozvíjení této nauky, které později přerostlo až do soteriologie a démonologie, bylo před založením církve teprve v zárodcích. Ani v tomto časovém období 1989 – 1997 tyto kontury ještě nebyly zřetelné, případně jasně artikulované. Budou podrobněji probrány až v následujících časových úsecích.
Původ učení
Učení o autoritách, které zejména v posledních letech zbytnělo až v jakýsi „kult autorit“ není klasickému letničnímu hnutí vlastní. V AC bylo jistou licencí až tehdejšího předsedy Rudolfa Bubika. Ten často mluvil o tom, že ho sám Bůh vyučil poslušnosti autoritám a v mnoha svých kázáních používal ilustrací ze Starého Zákona.
Watchman Nee a Mojžíšův prostřednický úřad
Mezi tyto příběhy patřily obvykle vzpoury vůči Mojžíšovi, přičemž se nezdůrazňovalo, že na Mojžíšově stolci usedl Kristus, ale spíše soudobé autority, které není možné kritizovat ani posuzovat.
„Všimněte si, že Duch svatý nám neříká, že nám přísluší hodnotit správnost postupu těch, kteří nás vedou. Na různých místech Písma najdeme to, co prožívají i dnešní lidé: „Já přeci neříkám nic jiného než pravdu, já ji obhajuji. „I Mirjam, setra Mojžíšova, a její bratr Áron říkali „plnou pravdu“, ale přesto byla Mirjam potrestána malomocenstvím“[3].
Mezi podobné příběhy patřila, vedle již dříve uvedené vzpoury Mirjam, i vzpoura Dátana a Chóreho a jako vzor poslušnosti se dával David ve vztahu k Saulovi. Když se vlivem šíření charismatického učení mezi letničními začaly sbory dělit, snad jako jediný lék bylo ordinováno podřízení se autoritě.
„…když si založíš svůj nezávisle nezávislý sbor, oj, tak Bůh i celé nebe ti bude žehnat, protože jen oni ti jsou překážkou. A tak vidíme další a další štěpení, další a další dělení… V poslední době jsem na biblické škole přednášel z příručky, kterou napsal bratr Watchman Nee o vůdcovství a musel jsem se sám nad sebou zamýšlet, nad Mojžíšem, Áronem a Marií… Výsledek byl, Marie malomocná a lid stál až do té doby až do doby, než byla věc vybavená… A tak mnohokrát i my můžeme mít různé názory na naše starší, na naše pastory, a jak už jsem řekl, začíná to tím, i řekl, i řekla… A tak, když chceš posuzovat kohokoliv z těch, koho ti Bůh postavil jako autority, zvaž!“[4].
Později, když vyšly knižně přednášky Watchmana Nee pod názvem „Duchovní autorita“, bylo nasnadě, že Bubikovy důrazy a obrazy vycházejí právě z principů této knihy. Například vztah krále ke svému lidu zde byl transponován do vztahu pastora ke sboru. Ovšem právě tento koncept kritizoval Ulonska ve svém kolínském semináři[5]. (Více o tom v kapitole o zahraničních osobnostech). Tento způsob řešení problému byl naznačen například 17. 6. 1993 na setkání pastorů. Zde ve velmi umírněné podobě zaznělo, že křesťané musí zodpovědně budovat svůj vztah především vůči svým autoritám:
„Mnoho křesťanů hovoří o vztahu křesťan – Bůh. Je však biblicky nutné učit i o autoritách uvnitř církve, kterými jsou právě zmíněné služebnosti (míněno Ef 4, 9–19). Každý křesťan má budovat odpovědný vztah nejen vůči Pánu, ale i vůči bratřím a sestrám a zvláště k těm, které Bůh postavil do církve, aby ji vzdělávali“[6].
V každém případě zde neposlušnost, chápaná jako nahlas vyslovený odlišný názor, než je stanovisko autority, bývá klasifikována jako důvod k prokletí. Bubik zde totiž, stejně jako Nee, kladl rovnítko mezi prostřednický Mojžíšův úřad, který pro církev zaujal Kristus, a postavení sborových vedoucích. Mluvit nahlas proti vedoucím znamenalo mluvit proti Kristu a tím na sebe dotyčný kritik „strhával prokletí“.
„I Mirjam, sestra Mojžíšova a její bratr Aron říkali „plnou pravdu“, ale přesto byla Mirjam potrestána malomocenstvím. Toto je problém, se kterým se velmi často setkáváme. Někdy se pouze domníváme, že stojíme za pravdou, ale ve skutečnosti jsme ve vzpouře a ani si neuvědomujeme, že na sebe vztahujeme prokletí“[7].
Derek Prince a autorita jako otec rodiny
V rámci učení o autoritách zde již od počátku existoval i další model. Stejně jako děti poslouchají své otce, mají i členové sboru poslouchat svého pastora, jelikož pastýři bývají i duchovními otci členů sboru, svých duchovních dětí. Stejně tak je zde model manželství jako vztahu člena sboru k jeho společenství (v praktické aplikaci spíše k jeho vedení). Tento model byl akcentován v Pastýřském hnutí a u nás byl zastáván prostřednictvím knížek od Dereka Prince. Jeho samizdatově vydaná kniha „Manželská smlouva“ byla v devadesátých letech věnována každému, kdo vstupoval do brněnského sboru[8]. Bubik ale často vystupoval jako kritik Princova učení. Zřejmě i proto, že jej kritizovali i světoví letniční vedoucí. Nelze proto učinit důsledné rovnítko mezi Princovým učením a Bubikovou aplikací. Nicméně tato podobnost je zde velmi nápadná. Ohledně těchto rodinných paralel Bubik uváděl:
„V knize Mojžíšově čteme: „Proklet každý, kdo zlehčuje svého otce.“ Bible rozlišuje tři druhy otců: otce fyzického, otce nebeského a duchovní otce, kteří nás vedou. Bděme, abychom se nedostali do situace, kdy se domníváme, že stojíme za pravdou, ale ve skutečnosti bojujeme ne s lidmi, ale se samotným Bohem“[9].
Model rodiny pak Bubik aplikoval na církev i v další rovině. Manželská smlouva byla vskutku chápána jako ekvivalent členského závazku a existovala zde paralela mezi členstvím ve sboru a manželstvím, ze kterého již není cesty zpět. Opustit sbor se proto rovnalo hříšnému rozvodu:
„Haleluja, Pán mne přivedl do tohoto sboru. Ano, tady je moje místo. Za měsíc, půl roku, rok – je, ne, Pán mne vede jinam… A v manželství je to stejné. Ano, Pán mi ho dal. Amen. Ale pak, vstoupím-li ve smlouvu, pak si musím být vědom, že není cesty zpátky“[10].
O tom, že učení o autoritách není jen specifikem AC v Česku, ale – alespoň do jistě míry – i na Slovensku, ukázal i článek vedoucího mládeže takřka v AC legendárního sboru Košicích Sergeje Mihála, který v rozhovoru pro Život v Kristu uvedl:
„Mládež není sborem ve sboru, ale je absolutně podřízená vedení sboru… Je mi velmi blízké téma víry a poddanosti. To, co vyučuji, se snažím i žít… Jako každý člověk musím každodenně bojovat s pýchou. Není to démon, který se dá prostě jednoho dne navždy vyhnat. Když mne můj pastor přijde o něco požádat a já mám zcela jiný názor, musím se znovu a znovu pokořit. Když se s tím nedovedu ztotožnit, udělám to duchovně. Pokořím se před Hospodinem tak, že poslouchám svého pastora“[11].
Alan Vincent a model Saula a Davida
Učení o poddanosti autoritám, přítomné v základech AC již od jejího založení, eskalovalo někdy v polovině devadesátých let a od té doby mělo vzestupnou tendenci. Zřejmě to souviselo i s tím, že zahraniční trendy, kterým se v souvislosti s Torontským požehnáním a později Skupinkovým hnutím AC otevřela, působily ve sborech velké rozepře. Pastoři (tj. duchovní otcové a manželé) si často přivlastňovali autoritu, přesně v souladu s učením o autoritách, a vyžadovali vlastně absolutní poslušnost od svých členů (tzn. duchovních manželek a dětí). Toto napětí bylo paradoxně ze strany církve řešeno tím, že tato autorita byla stále více potvrzována, což působilo nemalé problémy se svědomím zejména těm, kteří chtěli zůstat poslušnými i Bohu. Prototypem zralého služebníka se tak stával ten, kdy byl ochoten odložit své názory, poznání, a dokonce i svědomí a plně se pokořit pod ruku svého vedoucího, což mělo být – jak ukázal i Mihál – synonymem pokoření se pod ruku Hospodinovu.
K ospravedlnění tohoto trendu měl sloužit i rozsáhlý článek apoštola působícího v Indii a stoupence učení Království nyní, Angličana Alana Vincenta[12]. Rudolf Bubik, který tento článek do Života v Kristu zařadil, uvádí, že Vincent sám byl lektorem na seminářích nově ustavené polské sjednocené letniční církve a nabídl zde svoji poněkud kontroverzní vizi autority. A „bratři v Polsku ji však přijali a začali podle ní jednat“[13]. Pro zajímavost je možné jen zmínit, že podle Hydzika se statut polské letniční církve stal podkladem i pro statut Apoštolské církve[14].
Vincent se přikláněl ke klasickému starozákonnímu pojetí autorit ve svérázné interpretaci, která je rozvíjena prakticky v celém nezávislém charismatickém hnutí. Podle něho (ale i podle Watchmana Nee) Bůh vede své dílo vždy jen skrze „jednoho muže v jednom čase“. Modelem pro vedení v církvi je (podobně jako u Nee) vztah Saula a Davida. Jakoby implicitně se zde předpokládá, že autorita se může, stejně jako Saul, dopouštět nepravosti, ale David, běžný člen sboru resp. budoucí autorita, se nesmí dotknout „pomazaného“ a měl by být v podstatě jeho sluhou:
„Děje se to stejně jako za časů království, které bylo obnoveno jeho spravedlností. To, co vidíme na království Davidově jako předobraz, je naplněno v království Ježíše Krista. Bůh nepracuje demokratickým způsobem. Jestliže nepřijmeme teokracii, královskou vládu, nikdy neprožijeme opravdového Boha… Davidovou touhou bylo uvést Boží království na zem. On sám neměl touhu vyniknout a být králem. Chtěl, aby byl králem Saul. David byl připraven sloužit Saulovi jako sluha, a to jenom proto, aby bylo obnoveno Boží království. David byl mužem podle srdce Božího. A touha srdce Božího byla vidět na zemi Boží království. Je tvé srdce také takové?… Bůh si najde člověka a ustanovuje ho jako hlavního vůdce, aby po jeho boku postavil další vedoucí… každé vedení má jen jednu hlavu. Bůh povolal jednoho, aby byl vedoucím a většina vůdců byla povolána k tomu, aby mu pomáhala… Bůh dal Davidovi vizi a my jsme tady proto, žijeme proto, abychom pomohli Davidovi tuto vizi realizovat. A proto i malá přikázání Davida jsou pro nás rozkazem“[15].
Pro tuto podobnost mezi učením Nee a Vincenta je možné pozorovat, že někteří skalní Neeho stoupenci snadno vstřebali a hájili i Vincentovo učení. Jako příklad správné autority je v tomto smyslu Vincentem dán za vzor i Yonggi Cho, otec skupinkových sborů, jehož pojetí skrze Wernera Kniesela později ještě více zasáhne celou strukturu AC. V jeho striktním vůdcovském pojetí je pastor z principu zcela nadřízen svému stádu. Vincent dává za příklad korejského pastora Lye, který při rozdělení Cho(ova) megasboru takto sliboval Cho svoji věrnost:
„Mám pouze jednu touhu, chci ti sloužit.“… Sloužím Yonggi Cho tak, jako bych sloužil Bohu… Yonggi Cho má deset mužů s takovýmto postojem srdce. Každý z nich je velkým mužem. Ale v srdci mají, aby vykonali všechno, co jim Younggi Cho řekne… Je jen jedna vize, je jen jeden vůdce… většina z nás je povolána, aby pomáhala, sloužila vůdcům“[16].
Vincent jde dokonce tak daleko, že volá k tomu, aby lidé úplně svá srdce odevzdali vůdci. Nikdy se přitom nesmí hlasovat, protože církev potřebuje jen jednu hlavu, které se má plně podřídit a sloužit jí. Nemíní tím ovšem Krista, ale samozřejmě pastora[17]. Atributy Krista jako krále se pak dále ve vyučováních na půdě AC prolínají se službou pastora. Na konferenci v Javoří dne 3. – 6. 5. 1995, bezprostředně v době okolo zveřejnění Vincentova článku, například zaznělo:
„Pastor není volen. Pastor je jmenován Bohem. A z tohoto pověření pastor skládá účty Bohu… Je tekoucí vodou tam, kde je vyprahlo. Skrze něj jde voda z pramene života… Pastor je stínem skály, kde najdeš osvěžení (skála = Ježíš Kristus)“[18].
Pastor má zde mnoho atributů takřka samotného Krista a neskládá účty sboru, ale pouze Bohu. Je zprostředkovatelem „živých vod“ a „stínem skály“ pro svůj sbor. Není proto divu, že si v tomto modelu přisvojuje i další z podobných atributů, a to je dokonalá poslušnost svým přikázáním.
Werner Kniesel a Jitrův model
Mojžíšův prostřednický princip pak aplikuje v učednickém modelu ve svém sboru i švýcarský apoštol Werner Kniesel. Ten přejal strukturu sboru podle rady Mojžíšova tchána, který Mojžíšovi poradil strukturovat eklesiologii starého Izraele do modelu různě velkých skupin, na jejímž vrcholu stál jakožto nejvyšší soudce Mojžíš. (Nejedná se ovšem o Knieselův výmysl, tento model aplikuje prakticky celé Učednické hnutí). V Knieselově megasboru tak stojí na místě Mojžíše pastor, jehož zájmy zastupuje hierarchie různých poradců a vedoucích skupinek:
„Služba vedoucího skupinky je prodloužením služby pastora sboru. V tomto smyslu není vedoucí skupinky žádným pastorem, nýbrž pomáhá, podporuje a zcela jednoduše zastupuje zájmy pastora“[19].
Neeho (a později Vincentův) teoretický předvoj ve formě knihy Duchovní autorita tak v AC našel záhy praktické uplatnění ve skupinové struktuře, která byla do AC importovaná z megasboru v Curychu. Již ve dnech 10. – 11. prosince 1994 se v budově LBA v Kolíně konal seminář právě s Wernerem Knieselem, který zde vyučoval o duchovním růstu[20].
Tím, kdo se již dříve doslova nadchl Knieselovým modelem, byl jinak konzervativnější a neautoritativní sbor v Českých Budějovicích, jehož prostřednictvím došlo k překladu řady manuálů od Knieselovy spolupracovnice Susanne Kutrruff. Ta se inspirovala (podobně jako Vincent) skupinkovým sborem Yonggi Cho, a dále i některými psychoterapeutickými postupy a soudobým managementem, zejména teorií multiplikace[21]. Do Knieselova sboru se každoročně sjížděli i pastoři AC, aby se zde učili technikám transformace tradičních sborů na skupinkové. Zprávu z jedné z konferencí podal i Aleš Navrátil, který v roce 1995 mohl konstatovat, že „sbor Wernera Kniesela funguje opravdu jako hodinky, a přesto nejde o strnulou náboženskou formu“[22]. Na konferenci sloužil i německý prominent hnutí Víry, Peter Wenz, podle Navrátila vedoucí nejrychleji rostoucího společenství v Německu. Po jeho intenzivním vyučování z pneumatologie se zde projevily klasické prvky Torontského požehnání. Navrátil k tomu uvádí:
„Málokdy jsem viděl tak jemný a obohacující přístup k modlitbě, a přesto se někteří sesouvali Petrovi do náruče a musel je po modlitbě posadit na jejich židle“[23].
Poté následoval seminář o vnitřním uzdravení[24].
Ačkoliv Rudolf Bubik nebyl velkým přítelem Knieselovy eklesiologie a sám od Jakoba Zopfiho obdržel informaci, že Kniesel je spíše formálním členem švýcarské letniční církve, přesto podpořil, aby se Knieselův seminář konal v Kolíně. Když byl v srpnu roku 1995 tento seminář inzerován, Kniesel zde byl představen jako „evropský Yonggi Cho“ a muž, jehož osobním sekretářem nebyl nikdo jiný, než pozdější velikán Torontského požehnání Claudio Freidzon[25]. Seminář nakonec proběhl ve dnech 12. – 14. 10. 1995 v Kolíně, v evangelickém kostele. Vyučovala zde autorka skupinkových manuálů Susanne Kuttruff, která dopodrobna probrala časový harmonogram skupinky, kde představila její základní strukturu. Setkání má začínat otázkou, „ledoborcem“ s cílem uvolnění atmosféry. Na otázku odpovídá každý člen skupinky a má jednu minutu na odpověď. Následuje chvála a vzývání (20 až 30 minut), poté se rozebírá nedělní kázání, přičemž vedoucí klade vhodné otázky k objasnění. Odpovědi se uskutečňují ve vyhrazeném čase jedné minuty. Na konci skupinky jsou modlitby za nevěřící v okolí jednotlivých členů[26]. Skupinka potřebuje mít vizi dělení, a pokud se rozdělit nechce, brání Boží vůli. K tomu dochází po překročení 15 účastníků[27].
Dále zde byla vyučována pyramidální struktura sboru, která spočívá na – vzestupně – a) vedoucím skupinky s 10 – 12 členy, b) vedoucí zóny vede 5 – 6 skupinek, c) územní pastor vede 6 zón, d) vedoucí velkého okrsku vede územní pastory, e) hlavní pastor vede celý sbor. Modelem pro tuto strukturu, jak již bylo řečeno, nalézá Kniesel ve Starém Zákoně a je přesvědčen, že se jedná o rozdělení Izraele na základě Jitrovy rady, kterou dal svému zeti Mojžíšovi[28]. Knieselovým vlivem se přestalo mluvit o skupinkách jako o něčem, co je jednou ze sborových aktivit, ale skupinky se staly nosnou strukturou sboru. Navrátil proto zdůrazňuje Knieselova slova:
„…domácí skupinky nemohou být jen jednou z aktivit sboru. Musí být samotnou podstatou sboru. Není tedy správné říkat a praktikovat: „máme ve sboru domácí skupinky“, ale říkat a praktikovat „náš sbor je sborem domácích skupinek“[29].
Toto nové paradigma dobře zapadlo do celkového chápání jednomužné autority. Sbory tak dostaly striktně pyramidální strukturu, jejíž vrchol tvoří pastor, přijímající „vizi“ od Boha a ostatní zde jsou k tomu, aby tuto vizi realizovali. Vizí se mj. chápe i sama struktura skupinkového sboru. Pokud se ale nějakému apoštolovi podařilo získat a nadchnout pastora, skrze potrubí poradců a vedoucí skupinek tak měl zajištěno, že i jeho vize bude skrze pastora důsledně implantována do celého sboru, často bez ohledu na směřování denominace, ve které se daný pastor a sbor nacházeli. Tím vlastně došlo i k nahrazení synodně-presbyterního zřízení zřízením de facto episkopálním, obvykle bez ohledu na uspořádání církve, ze které sbor pocházel. AC si však tuto strukturu přisvojila jako celek a pojistila si tak další stabilizaci struktury pro jednotnou, celocírkevní vizi.
Vyučování Wernera Kniesela z konference, stejně jako služba Claudio Freidzona, vycházela v Životě v Kristu na pokračování a již v září 1996 byl vydán další obsáhlý článek z konference v Curychu, která se konala ve dnech 11. 6. – 14. 6. 1996. Curych a Buenos Aires se tak staly dvěma místy, kam přijížděli vedoucí AC čerpat svoji duchovní inspiraci. V článku se referovalo o důležitosti služby pastora, změně hodnotového sytému, což spočívá v přijetí Boží vize učednictví. Opět bylo varováno před tím, aby sbor neměl jen skupinky, ale byl sborem skupinkovým[30], tzn. řízeným pastorem skrze poradce a vedoucí skupinek podle jednotné vize, kterou Bůh dává pastorovi. Dá se říci, že Bohem danou vizí pastorovi byla v té době skripta Susanne Kuttruff, podrobně rozepisující Knieselovo učení, která položila mechanismus převodu výkonné moci ke každičkému členovi daného soukolí. V dalším pokračování zprávy z konference bylo zdůrazněno Knieselovo varování, že:
„…skupinka není ke studiu Božího slova. Nebuďte studijní skupinkou. K tomu je nedělní kázání a osobní studium. Z toho si dělej poznámky a ve skupince se poděl s ostatními, jak co uvádíš do svého života“[31].
Varování před studiem Bible na skupince a vyučováním bylo Knieselem opakováno stále dokola. Poté, co sbory AC najely na jeho eklesiologii a domácí skupinky se staly povinné, včetně prezence a pravidelných výkazů o jednotlivých členech, začaly sbory pro vytíženost členské základny často rušit i biblické hodiny. Tím důležitost vyučování nakonec ustoupila. Znát vizi pastora se tak prakticky stalo zřejmě mnohem důležitější, než znát Bibli a rozumět jí.
Z dalších záznamů Knieselových vyučování, které Život v Kristu pravidelně otiskoval, vyplývají i další stěžejní principy skupinkových vzorů. Byl to důraz na životní příklad, kdy vedoucí měl “své zkušenosti umístit v druhém člověku“. Nemělo jít o „učivo, ale o zkušenost“ neboť pravdu o základních hodnotách nestačí předat jednou, ale je třeba ji „zvěstovat šestkrát za sebou!“. Evangelia jsou podle Kniesela „zážitkem za zážitkem. Dělej to také tak. Uč s Ježíšem, uč jako on“. Nešlo v podstatě o nic jiného, než o to, aby vedoucí (mistr) vedl k následování jemu svěřené členy (učedníky). Neeho princip učednictví se tak petrifikoval ve „skupinkové struktuře“ a umožnil tak vykonávání „delegované“ duchovní autority směrem ke každému členovi rekonstruovaného „skupinkového sbru“. Například Buban si zde později všiml, že AC tak má „křížence“ učení Nee a Kniesela[32]. Avšak nešlo ani tak o křížence, jako spíše o pouhou „povinnou“ aplikaci učení o delegované duchovní autoritě do života každého jednotlivce. Podle vzoru pastora tak skrze důmyslný systém autorit vyrůstali jeho další multiplikanti, ze kterých se rekrutovali další vedoucí. Podle Kniesela lze takto vedoucího domácí skupinky vychovat za rok.
Kniesel zde pak – jako i v předešlých vyučováních – poněkolikáté zopakoval, že je rozdíl mezi „sborem, která má skupinky a sborem, jenž na základě skupinek žije“[33]. Doslovným kopírováním tohoto modelu se tento způsob stále jasněji stával kvintesencí letniční eklesiologie v ČR. A to přesto, že lidé jako Ulonska nebo američtí letniční před tímto učením varovali. Rovněž Jakob Zopfi, který poukázal na neletniční orientaci Kniesela, při jiné příležitosti v souvislosti s evropskou letniční konferencí, varoval letniční před „papežským systémem“[34].
Tento systém ve svém principu, jak si všimli i starší brněnského sboru, jmenovitě účastník konference v Curychu Miroslav Makovička, nezohledňoval sborové staršovstvo. Model počítal s tím, že nositelem vize a samotným vrcholem „pastorální exekutivy“ je pastor. Brněnský sbor byl přitom v implementaci skript od Kuttruff vzorový. I poté, co byl jeho pastor František Apetauer odvolán z funkce pro zneužívání své pravomoci a znovu se ujal úřadu, byl z jeho iniciativy curyšský skupinkový systém ještě posílen. Tím byla autonomie a svrchovanost jeho úřadu do budoucna zabezpečena proti kontrolním mechanismům a demokratickým pojistkám zneužití moci.
Skupinková struktura resp. „služba domácích skupinek“ se pak v AC stala i jedním z předmětů vyučovaných na biblické škole[35].
Rozsuzování falešných věrozvěstů
Učení o autoritách již zasahovalo prakticky do celé oblasti života církve a princip poslušnosti nadřízenému na principu služby v království byl i způsob, jak rozsuzovat falešné učitele. Pokud někdo přijížděl do ČR a byl poddán své duchovní autoritě v zahraničí, byl zpravidla rozpoznán jako pravověrný. Pokud však někdo nevykazoval dostatečnou poddanost, byl shledán jako falešný učitel. Toto učení bylo výsledkem proroctví, kdy Rudolf Bubik dostal odpověď na modlitbu:
„Když se uvolnila situace v našem národě, začali se sem tito lidé hrnout. Ptal jsem se: „Otče, podle čeho poznám, co je dobré a co je špatné?“ A právě tenkrát mi Bůh ukázal: „Ptej se těch lidí, komu jsou doma zodpovědní a jak to tam u nich doma vypadá“"[36].
Jelikož mnozí emisaři tzv. třetí vlny a Torontského požehnání jsou sami vyučení ve striktní sborové hierarchii o nedotknutelnosti „pomazané autority“, byli pak Bubikem rozpoznání jako ortodoxní. Byla-li jistým vzorem správné eklesiologie organizace Svědků Jehovových, pak se ani nelze divit, že tento rozlišující aspekt pravosti služebníků přinášel později i své ovoce.
K dalšímu utvrzení učení o autoritách přispěl televizní pořad Klekánice, který se věnoval jedné ženě, jejíž destruktivní působení poškodilo život dalším lidem. Jednalo se o bývalou členku Apoštolské církve z Třince. V pořadu byl zpracován rozhovor se Stanislavem Cichym a s Rudolfem Bubikem. Reportéři, ve spolupráci se "Společností pro studium sekt a nových náboženských směrů“ přijeli filmovat do Kolína s avízem dokumentárního pořadu o Apoštolské církvi. Nicméně jednalo se o záminku. S Bubikem natáčeli asi hodinu a z celého rozhovoru zde uvedli snad jen jedinou useknutou větu. Aby se napříště předešlo podobným excesům, jaké způsobila tato žena, mělo se ve sborech jednat mnohem rázněji s těmi „kteří se odmítají poddat, podřídit“[37].
Názorové divergence
Ne všichni ovšem zastávali učení o „delegovaných autoritách“ v podobě, jak jej vyučoval Rudolf Bubik, potažmo Watchman Nee, Yonggi Cho, Alan Vincent nebo Werner Kniesel. Přesto poddanost a poslušnost lidské autoritě i proti svému svědomí je pro AC stejně typická, jako pro adventisty sobota nebo pro katolíky mariánská úcta. Ačkoliv ředitel biblické školy dokázal být k tomuto tématu mezi čtyřma očima kritický, navenek učení o „delegované autoritě“ bylo biblickou školou vyučováno a potvrzováno. Dokládá to (krom zřízení předmětu o domácích skupinkách) i citát zástupkyně ředitele, když například jako vzor citovala z prací studentů ohledně požadavků na pastora stať:
„Není-li člověk poslušný své autoritě, nikdy sám nemůže být autoritou. Každý člověk povolaný do služby pastora se musí nejprve naučit poslouchat Boha a taktéž svou delegovanou autoritu“[38].
Tato věta je samozřejmě rámcově obecně platná, nicméně za povšimnutí stojí slůvko „delegovaná“. Ačkoliv i sémanticky je vše v pořádku, jde o typický pojem z Neeho literatury a v AC znamená, že daná osoba ve svěřené autoritě v dané věci sama plně zastupuje Boha. Tedy nikoliv dílčím způsobem, ve vzájemné pluralitní divergenci s ostatními představenými v Kristu, ale v jednotě moci, soustředěné v daném jedinci.
Pastorálka o jednotě
Pojetí autority ve smyslu „jeden vůdce v jednom čase“, kterého je třeba poslouchat a v případě názorové rozdílnosti rezignovat i na své poznání bez zkoumání jeho požadavků, ovšem vedlo k řadě pnutí. Typickou ukázkou byl brněnský sbor, jehož pastor, zcela v souladu s touto linií, si pro sebe takovouto autoritu nárokoval. Protože však, možná i vlivem KMS, jejíhož užšího výboru byl členem, a která denominace neuznávala, sám se takto bezodkladně podřídit svému biskupovi zdráhal. Snad i proto nelibě nesl, když členové „jeho“ sboru, bez jeho vědomí, komunikovali ve věroučných otázkách přímo s biskupem[39]. To vyvrcholilo tím, že mu starší jeho sboru, mezi které patřil i František Pala, vyjádřili nedůvěru. To ovšem bylo v přímém rozporu s Neeho učením, kde mají nižší autority toliko poslouchat. Protože se situace v brněnském sboru stala problémem celé církve, byla uspořádána pastorální konference s tématem „o jednotě“.
Příspěvek biskupa
O obsahu biskupova příspěvku na této přelomové pastorálce, která se konala ve dnech 13. – 14. prosince 1996, referoval Život v Kristu a Navrátil potvrdil, že „obsah úvodníku se do značné míry kryje s obsahem sdělení bratra biskupa na pastorálce“[40].
Bubik na této pastorálce formuloval stěžejní myšlenku spočívající v tom, že jednotu je třeba vytvořit na principu podřízenosti. Stejně, jako je muž hlavou ženy, stejný vztah poddanosti existuje mezi pastorem a staršími, což platí i ve vztahu starší, diakoni a členové sboru. To pak dále platí pro pastory i nadsborové autority. Tím je vlastně pastor hlavou starších a může rozhodovat i proti jejich vůli, i když je povinen „je vyslechnout, ale pak se modlit a nakonec vzít na sebe zodpovědnost za rozhodnutí“[41]. Starší mu pak mají dát prostor k rozhodnutí. Jedná se o onen striktní hierarchický model. Není zde tudíž uplatněn reformační princip vedoucího jako „primus inter pares“, ale pastor je vyšší autoritou než ostatní starší. Snad až sem je možné vysledovat aplikaci „biskupského systému“, který pro jeho stabilitu Bubik obdivoval. Nyní nabádal:
„Je třeba, aby si každý z nás položil otázku: Jak jsem ochoten svým dílem přispět k jednotě? Chci přijmout, že se vzdávám rovnosti. Ano, sbor vedou starší sboru, i apoštol, i prorok i evangelista musí být především starší. Avšak dokážou, že jeden z nich bude starší mezi nimi? Dokáže manželka přijmout autoritu manžela?“[42]
Bubik však zašel ještě dále, a tento princip aplikoval na podřízenost Syna Otci a Kristovu prosbu o jednotu učedníků nahlížel hierarchicky tak, že Syn je poddán Otci stejně, jako má být starší poddán pastorovi, který je vyšší autoritou. Tímto pak má být na všech úrovních vytvořena jednota. Bubikova interpretace má ovšem určitý háček, a to, že pokud se má žena poddat muži, pak se má „vzdát své rovnosti“. Nicméně Syn se nevzdává své rovnosti Otci, ale pro službu světu se Otcově vůli jako člověk dobrovolně podřizuje, ač je Bohu stále roven. Dobrovolné poddání se v církvi „jedni druhým“ je pak v interpretaci AC vyžadováno jako „povinnost podřízení se“ a otevřené vyjádření odlišnosti či nesouhlasu bývá klasifikováno jako „vzpoura vůči autoritě“. Pneumatická jednota je tímto nahrazena jednotou funkcionalistickou a tedy i vymahatelnou sankcemi. Je-li tomu tak, pak by se i z Kristova dobrovolného podřízení se vůli Otce pro spásu světa stal v podstatě subordinacionismus.
Reakce zástupce biskupa
Na biskupův příspěvek o jednotě reagoval František Pala a ve svém dopise žádal o jeho rozeslání všem pastorům s cílem věc prodiskutovat. Učinil tak přímo na biskupovu výzvu, aby pastoři k pastorálce poskytli písemné podněty[43]. Pala zde nadnesl otázku, která ve své podstatě relativizuje jednotu dosaženou podřízením se hierarchické autoritě na úkor lidského svědomí. Tuto problematiku probral ve více rovinách. Palovy výtky k jednotě, aniž by tak on sám činil, lze souhrnně rozdělit do dvou okruhů. První se týká autority a jednoty a druhý otázky svědomí a poslušnosti.
Úloha autority v rámci jednoty
Pala uvádí, že člověk si v souladu se svým svědomím sám volí, které autoritě se podřídí:
“Člověk sám podle svého svědomí rozhoduje a volí, kterou autoritu bude následovat a k jaké jednotě bude směřovat…“[44].
Zpochybňuje i tvrzení, že jednota se má v církvi vytvářet (psáno i v souvislosti s podrobením se autoritě), protože nárokem Písma je jednotu toliko zachovat, nikoliv vytvořit:
„Znovu opakuji, že snaha dosáhnout jednoty lidským úsilím a prostředky je marná, stejně jako marná je snaha skutky se domoci spásy. Tak jako Ježíš zemřel pro spásu lidí, tak zemřel i pro to, aby církev byla jedno… Tato jednota tedy byla již vydobyta – naším úkolem je jí zachovat, respektive usilovat o její zachování (Efezským 4,3)“[45].
Základem jednoty totiž podle Paly není mechanické “shromáždíme lidi ve stejnou dobu na jednom místě, pod jedním vedením“. Nabízí proto k zachování jednoty jiný princip, a to:
„…akci Ducha, Ducha pravdy, vedoucí ku pokoji v cestě následování nejvyšší autority Beránka a Soudce… Jednotu nemůžeme vytvořit, ale můžeme ji ztratit.“[46].
Tudíž výrok, že „jednota se buduje podrobením se autoritě“ nemusí podle Paly být "zdaleka vždy pravdivý“ a jednota v církvi se má uskutečňovat dokazováním a konsensem[47].
Pala navíc i relativizuje, že “vedoucí se má své autority domáhat“ a všímá si, že v AC se do jedné linie staví autorita v rodině, sboru, oblasti a církve, přičemž se opomíjí, že základním předpokladem je zde „jednota jednotlivce s Kristem, život a následování Krista…“[48]. Nikoliv tedy (jen) lidské autority.
Otázka svědomí v poslušnosti autoritě
V dalším bodě Pala zrelativizoval i de facto bezpodmínečný nárok poslušnosti, když uvedl, že poslušnost lidské autoritě může být dokonce v rozporu s poslušností Bohu.
„…vyznávat stejné či větší se podřízení se jiné autoritě (světské i náboženské) než Bohu je modloslužbou. Jednota Ducha je dána skutečností, že Pán Ježíš je pro věřícího konečnou autoritou… Pojetí křesťanské jednoty, které přehlíží pravdu nebo racionálně zdůvodňuje její deformace, je urážkou křesťanství. Jednota, která nedokáže snést pravdu, není jednota ani láska. Taková jednota vytváří nanejvýš autoritářskou organizaci, kde platí jiné principy než biblické… Lidé by rádi obětovali své svědomí i zodpovědnost a raději se podrobovali lidské autoritě – zde podrobování se autoritě představuje širokou cestu vedoucí do záhuby“[49].
Skutečná autorita proto lidské svědomí respektuje a i samotná Boží autorita (i delegovaná) podle Paly „není v rozporu s pravdou a respektuje svědomí jednotlivce“[50].
„Jestliže autorita nutí člověka konat proti jeho svědomí, znamená to, že jej nutí konat hřích (Římanům 14,23b). Neboť je to právě svědomí, skrze které usvědčuje Duch svatý člověka k hříchu, a je právě specifickým znakem autority Boží, že respektuje svědomí člověka“[51].
Pala nakonec odmítá, že svědomí je věcí relativní a oponuje tvrzení (zřejmě biskupa), že „nikdo nerozsoudí, zda jde o vzepření se či věc svědomí“. Připouští sice, že je pravda, že to „nikdo nerozsoudí“, ovšem rozsoudí to právě svědomí daného člověka.
“Jeho svědomí to vnímá velmi jasně. Je-li svědomí relativní, musí být relativní i hřích… Hřích je v zásadě znásilněním morálního zákona Božího, který je zjeven ve Slovu skrze svědomí“[52].
Venkoncem Pala zpochybňuje i další námitku, že by svědomí v Novém Zákoně bylo „pouze okrajovým tématem“ a uvádí, že jen v Novém Zákoně se objevuje „nejméně třicetkrát“. Svědomí je podle něho „zákon Boží vepsaný do srdce člověka, který přijal Krista, a slouží mu jako svědek pravdě“[53].
Pala tedy jednoduše věří, že poslušnost autoritě je možné odmítnout, je-li její požadavek v rozporu se svědomím křesťana. Tím ovšem, že vnesl do základního aspektu eklesiologie AC „poslušnosti autoritám“ otázku relevance lidského svědomí, vážně ohrozil způsob fungování AC. Tím také de facto zdůraznil, že každý sám za sebe má větší zodpovědnost, než má za něho Bohem delegovaná autorita a že každý sám za sebe vydá počet Bohu bez ohledu na to, k čemu byl veden svojí autoritou.
Reakce na Palův dopis
Palův dopis nebylo možné nějak přejít, vždyť byl zástupcem biskupa, a tedy i „vysokou autoritou“. Proto si biskup vyžádal expertízu některých dalších autorit z řad AC. Explicitně reagoval Aleš Navrátil, Milan Buban a Robert Koukal.
Stanovisko Aleše Navrátila
Nejobsáhleji se k Palovu dopisu vyjádřil Aleš Navrátil. Ve svém hustě popsaném dopise o dvou stranách a čtyřech sloupcích rozporoval téměř každou Palovu tezi v celkem šestnácti námitkách, i když i on sám přiznal Palovi cenné a potřebné myšlenky. Ostatně, byl to i Navrátil, který si učení o autoritách přivlastnil a horlivě ho na stránkách Života v Kristu, až do nedávna, obhajoval.
Ve své reakci Navrátil spojuje úřad vládní autority (Ř 13,1–7) s úřadem vedoucího v církvi a popírá (i husovskou) „donatistickou“ tezi o diskvalifikaci autority v důsledku hříchu tvrzením, že „autorita nepřestává být autoritou i když hřeší – viz Saul a další“. (Podobně například argumentoval vůči Husovi i Kostnický koncil). Dále pak pokračuje ve spojení vládní a církevní autority slovy:
„Autoritám máme být podřízeni bez výjimky (kromě krajních případů) – viz Tit 3,1, nejen dobrým pánům, ale i tvrdým – viz Pt 2,18–25“[54].
Tímto postavil Navrátil vedoucího v církvi principiálně na úroveň nejen světského vládce, panujícího nad národy, ale i otrokáře, tvrdě jednajícího se svým otrokem. Navrátil pak dovozuje, že autorita zůstává autoritou, dokud není právoplatně odvolána a Palovo tvrzení, že „autorita niky nesmí činit kompromisy s pravdou“ odmítá slovy, že takové kompromisy činil i apoštol Petr. Zda má „podřízený“ tyto kompromisy, pokud je autorita vyžaduje, následovat nebo se jim vzepřít Navrátil neuvádí. Uznává ovšem, že je zde na místě napomenutí, po němž následuje pokání a náprava. V dalším bodě Navrátil s poukazem na Pavlovu sebeobhajobu (2 Kor 10–12) zpochybňuje i Palovo tvrzení, že pokud se někdo své autority dovolává, ztratil ji.
Zcela zásadní námitku Navrátil následně vyjadřuje k tomu, že si křesťan své autority volí:
„Sám jsem prožíval a také vím ze svědectví ostatních křesťanů, že například církev ani její autority jsem si nevyvolil já, ale byly mi Bohem přiděleny, a to zcela striktně a vyhraněně. Z mojí strany nemůže být řeč o „volbě“, ale maximálně o uposlechnutí“[55].
Dále odmítá Palovo zdráhání se vytvářet jednotu podřízením se autoritě s tím, že podřízení se jednotu nevytváří, ale naopak zachovává, resp. obnovuje:
„Mám-li jednotu, je podrobení se autoritě její samozřejmou součástí. Byla-li tato jednota narušována a rozbíjena nepodrobováním se autoritě, podrobení se ji zajisté obnovuje“[56].
Zřejmě největší výtku má Navrátil k otázce svědomí, jehož akcentace Palou je něčím, co se autoritám AC jeví jako něco velice nebezpečného a co patrně relativizuje jejich pravomoc:
“Svědomí je zde prezentováno jako nedotknutelné. Pokud se odvolám na „svědomí“, zdá se, že mám v každé situaci „právo veta“. Je pravdou, že znásilňuje-li autorita slabé svědomí druhého, hřeší. To ale neznamená, že ji v tomto případě neposlechnu. (Armáda např. takovéto problémy vůbec nezná.) Nejde o hřích definovaný Biblí. Ukáže ho až čas“[57].
Navrátil tak uznává, že autoritu je třeba poslechnout i v případě, že vede k subjektivně chápanému hříchu a člověk by se tím neměl nechat ve svém svědomí znepokojit, protože je to odpovědnost dané autority. V této souvislosti zpochybňuje i Palův důraz na svědomí z hlediska Bible:
„…všechna Písma se nedovolávají lidského svědomí. SZ s tímto pojmem v dnešním slova smyslu prakticky neoperuje, v NZ jej používá především apoštol Pavel –cca 14 x. (Zbytek NZ cca 14 x)“[58] .
Apoštol Pavel si tyto důrazy, podle Navrátila, mohl dovolit jen díky jeho „nesmírné teologické šířce“. Avšak „bádat v lidském svědomí si dovolili pouze utlačovatelé (Mao Ce-tung, někteří římští císaři apod.)“
Z Navrátilova dopisu však není jasné, co je tímto „bádáním ve svědomí“ míněno. Zda Mao, či snad Nero nebo Dioklecián zastávali Palovu „herezi“, že kvůli svědomí je možné neuposlechnout jejich autoritu, nebo zda – podobně jako autority v AC – vyžadovali uposlechnutí jejich příkazů bez ohledu na svědomí svých poddaných. Správná je však druhá varianta.
Nakonec, krom jiného, Navrátil příkře odsuzuje Palův výrok, že svědomí je zákon Boží vepsaný do srdce člověka:
„Výrok, že „svědomí je zákon Boží vepsaný do srdce člověka“ je bludný. Svědomí je utvářeno nejen tímto, ale také celou řadou zkušeností a vlivů ze starého života. Proto se svědomí jednotlivých lidí liší. Takovéto pojetí stavějící svědomí na úroveň Božího zákona by obhájilo jednání každého člověka dle jeho svědomí jako nejlepší a nenapadnutelné, což je ve svých důsledcích absolutně zhoubné… Autorita musí korigovat jednání lidí, jakkoliv se odvolávají na své svědomí… poslední odstavec uvádějící, že „svědomí je svrchované“ je deifikací lidského svědomí a tím člověka, který se na svědomí dovolává. Stává se neomylný a nenapadnutelný. Takové pojetí je bludné“[59].
Navrátil tedy zastává svědomí jako relativní, závislé především na daném člověku a prakticky popírá, že by mělo člověku bránit poslechnout autoritu, byť by tato byla v hříchu a i samotný příkaz byl dotyčným shledáván jako mylný a hříšný. Nakonec ovšem i on uznává:
„Je zcela oprávněná obava, aby naše církev při budování funkční struktury autorit neskončila místo u živé církve u mrtvé autoritářské mašinerie“[60].
Stanovisko Milana Bubana
Buban nejprve uvozuje, že Palův dopis vidí jako „bratrův příspěvek brněnského problému a jako stanovisko jedné ze dvou stále ještě nesmířených stran“[61]. Zároveň zde ale nachází „významné myšlenky, které jsou hodny toho, aby byly na úrovni vedoucích naší církve diskutovány“ a vidí zde „hlubokomyslné spekulace nad Písmy“[62].
Všímá si, že stěžejní myšlenkou Palova spisku je otázka lidského svědomí v poslušnosti autoritě a cituje Palův výrok, kde má autorita respektovat svrchovanost člověka, jeho integritu, kterou je svědomí. Buban tuto pasáž koriguje slovy, že autorita má respektovat „také svědomí slabšího ve víře“:
„Říkám také, protože duchovní autorita je Bohu zodpovědná i za své vlastní svědomí… Jinak by se jí mohlo přihodit, co se přihodilo Hymenaiovi a Alexandrovi, kteří pohrdli dobrým svědomím a tak ztroskotali ve víře (1 Tm 19n)“[63].
Ačkoliv Pala mluví o „respektování svědomí“ autoritou, mluví ale Buban o potřebě respektovat „svobodné rozhodnutí“ a těžko říci, zda jsou to v dané souvislosti pro něho synonyma:
„Autorita je skutečně povinna, podle vzoru samotného Pána, respektovat svobodné rozhodnutí jednotlivce, a to i tehdy, rozhodne-li se dotyčný jít do pekla. Stejně tak je však povinna nepoddávat se skleslosti, nýbrž činit zjevnou pravdu, kterou přijala od Boha, a tak se před tváří Boží doporučovat svědomí všech lidí (2 Kor 4,1n). A to i tehdy, není-li lidmi přijata (2 Kor 4,3–5; Sk 20,26–30)“[64].
Ačkoliv do této chvíle Buban reagoval na spisek okrajově nebo ho spíše doplňoval, to, co si skutečně myslí o podstatě dopisu, uvedl v závěru:
„Bratr Pala postavil svědomí věřícího do role nejvyšší autority, a tím se přiblížil teologii liberalizmu (svrchovanost svědomí), ačkoliv „vylepšené“ myšlenkou perfekcionizmu (Kristus již vše vydobyl). Na tuto skutečnost si dovoluji poukázat s velkým apelem. Je sice pravdou, že bratrovo pojednání končí vyslovením touhy, aby se celá naše církev řídila pravdou Písma svatého. Je však pro nás Písmo tím, čím by mělo být?“[65]
Pala se tak dle Bubana tedy svým důrazem na svrchovanost svědomí blíží teologickému liberalismu.
Stanovisko Roberta Koukala
Robert Koukal ze třetice daných autorů pak již zcela zpochybnil, že by něco jako svědomí vůbec mohlo zasahovat do poslušnosti křesťana jeho autoritě:
„Boží slovo zde poddání se udává jako příkaz a princip – bez ohledu na vnitřní prožívání člověka, které se dá nazvat svědomím. V Bibli nacházím dva důvody ke vzepření se – zákaz zvěstovat evangelium a příkaz klanět se jiným bohům. Nepředpokládám, že by v církvi přicházel tento důvod v úvahu“[66].
Další důvody k „neposlušnosti“ zde Koukal neuvádí. Jako jediný zde tedy jednoznačně uvedl, kdy je možné se autoritě v jejím příkaze vzepřít. A to tehdy, pokud autorita bude své podřízené nabádat ke klanění se jiným bohům, a pokud bude bránit v evangelizaci. Jiné důvody jako např. lež, vraždu, krádež, křivé svědectví…, ačkoliv k nim biblické autority někdy vedly (viz. 1 S 22,17; 2 S 11,14–15 nebo 1 Kr 21,8–10) Koukal nezmiňuje a jen stěží lze věřit, že by je ani neuznával.
Následný vývoj
Posílení učení o autoritách, ke kterému stále více docházelo, se začalo v církvi projevovat nejenom ve vztahu prostý člen sboru – vedoucí skupinky – pastor – biskup. Koncem roku 1997 předeslal Navrátil ve svém sloupku, že bude posílena i autorita oblastních seniorů:
„Poslední zasedání Rady církve ze 17. září se také stalo takovou „nenápadnou bombou, která dala předpoklad pro dalekosáhlé změny ve vnitrocírkevní práci: Senioři oblastí budou mít v budoucnu mnohem širší povinnosti i zodpovědnost ve vztahu ke sborům svých oblastí. Přímá zodpovědnost pastorů a jejich sborů ve vztahu k jejich seniorovi však také vzroste. Vše má, věřím, jeden stěžejní cíl – umožnit do budoucna růst počtu sborů, aniž by byly pastoračně zanedbávány“[67].
Rudolf Bubik pak retrospektivně nahlíží veškeré problémy ve sborech jako Brno, Praha, Znojmo apod. jako problém s autoritou. Na otázku redaktora Života V Kristu odpověděl:
„Naše církev taky zažila spoustu bolestných okamžiků: dělení, Brno, pak Znojmo… Našel bys společného jmenovatele těchto událostí? Odmítnutí autority. To je společný jmenovatel. Co z toho, že bratři tvrdili: „Mám svou autoritu, přijede bratr z USA, z Argentiny, z Austrálie“, ale tady pro něj autoritou není nikdo“[68].
Pokud by se zde dotyční vždy podřídili vůli pastora, mohla být zachována jednota, jejíž dosažení nezáleží na pravdě, ale na poslušnosti. Tam pak Bůh žehná. Systém autorit proto vyžaduje, aby se on, jako biskup, vždy za pastora postavil a podpořil jej. Toto učení pak mnozí členové, kteří se s tím setkali, považovali za nespravedlivé, jelikož ani Bůh přece nikomu nestranní. Pokud dotyční vznesli hlasitou námitku vůči biskupovu jednostrannému zastávání se „vyšší autority“, Bubik to považoval za pomluvu, jelikož i on přece musel respektovat hierarchický „systém autorit“. V tomto prostřednickém sytému Mojžíšova stolce totiž Bůh mluvil ohledně sboru výlučně k pastorovi (nikoliv třeba ke starším) a pastora bylo třeba se pak z principu bezpodmínečně zastat:
„Nedomnívej se, že s plánem o brněnském sboru přijde za tebou. On si tady někoho postavil. Mnozí mě pomlouvají, že prý je jasné: „Rudek se vždy postaví za pastora.” Odpovídám: „A mám jinou možnost?” Já toho pastora ustanovuji a tím ho stavím pod Boží autoritu. Já ho pak musím brát. Není to tak jednoduché ani pro mě, protože jsem ve službách Boha živého. Já musím přijímat jeho principy a ty taky“[69].
Pokud tedy někdo vznášel námitky například k „vizi sboru“ na základě Písma, pak přímé Boží zjevení dané pastorovi tento argument z principu přebíjelo.
Existovala zde samozřejmě jedna výjimka, a to, pokud se dotyčná autorita (pastor) zároveň ocitla ve sporu s autoritou ještě vyšší (biskup). Tak se tomu stalo například v případě prvního rozdělení brněnského sboru jeho kazateli, Pavlovi Marvánovi, který se dostal do sporu nejen se staršími svého sboru, ale i s předsedou Apoštolské církve. Vedení církve pak dalo zapravdu starším.
Je zde ovšem nutné zdůraznit, že Rudolf Bubik zhruba až do začátku nového milénia, kdy plně v řadách AC propukla Torontská obnova, jednal s lidmi okolo sebe velice přátelsky, shovívavě a laskavě a svoji autoritu nepoužíval k vynucení souhlasu. Když se však začala objevovat názorová opozice, a to jak vůči Torontské obnově, tak vůči učení o delegované autoritě, plně využil, a dokonce eticky přesáhl výše uvedené principy k její likvidaci.
Společenský přesah
Pojetí autority se pak nevztahovalo pouze na církev, ale z tohoto pohledu byla posuzována i společnost. Ta měla být ustanovena na základě království, nikoliv na principu demokracie (republiky). Bubik zde vycházel z eschatologie, se specifickou interpretací druhé kapitoly proroka Daniele, kde se popisuje železo a hlína. V mísení „železa a hlíny“, v této kapitole popsané, nacházel Bubik skrytý obraz demokracie. Zatímco toto mísení sám Daniel interpretoval jako rozdělené království (nikoliv republiky), které je dílem tvrdé (železo) a dílem křehké (hlína), a kde se tudíž mísí lidé, kteří k sobě nepřilnou (Da 2, 41 – 43), Bubik nabízel jiný výklad. Hlínu Bubik viděl jako „lid“ a železo jako „vládu“. Z toho mu logicky vyšla „vláda lidu“ neboli demokracie. Její nástup pak nacházel v období Velké francouzské revoluce, což považoval za počátek období nohou a prstů z Nabukadnesarovy sochy[70].
Demokracie, ačkoliv z ní Apoštolská církev výrazně profitovala, se stávala stále více vděčným terčem kritiky. Byla takřka kořenem všeho společenského zla a „jed demokracie“, což byl Navrátilův terminus technicus, ke kterému se dodnes hlásí[71], se nyní tlačil i do církve. Být podle Navrátila biblickým, znamenalo být nedemokratickým[72]. Tomuto jedu bylo třeba vzdorovat již nejen přísnější selekcí článků v církevním časopise, ale hlavně – v nastoleném diskurzu AC – ve správě sborů, oblastí a církve. O demokracii, její podstatě a kritice z pohledu AC bude více pojednáno v dalším dílu.
Doposud uveřejněno:
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Úvod
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Ustavení církve
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Život v Kristu
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Křesťanský život
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Vzdělávací instituce
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Misie a diakonie
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Významná výroční setkání a konference
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Zahraniční osobnosti
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Vývoj učení o delegované autoritě
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Duchovní boj, rocková hudba a proroctví
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Argentinskou cestou přes Toronto do Pensacoly
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Sbory Apoštolské církve – úvod
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Sbory Apoštolské církve – Český Těšín
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 - 1997: AC Brno (1966 - 1996)
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: 2. rozdělení brněnského sboru – předehra
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Vyloučení a včlenění sboru AC Brno
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: AC Kolín
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 - 1997: AC - CBH Znojmo
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: sbory s kořeny v období 1989 - 1990
Literatura
[1] BUBIK, Rudolf. Historie letničního hnutí VI., Kesťanský život. 2007, s. 77.
[2a] Takto vyučoval například na sborové dovolené s vyškovským sborem v Pístovickém mlýně v roce 1999. Apoštolská církev Vyškov – http://www.ac.vys.cz/o-nas-1 (1. 12. 2015).
[2b] BUBIK, Rudolf. Duchovní boj. Křesťanský život. Albrechtice. 2011, s. 39.
[3] BUBIK, Rudolf. Autorita. Život v Kristu. roč. 8., č. 11., 1996, s. 3–4.
[4] BUBIK, Rudolf. Život v Kristu. roč. 5., č. 9., 1993, s. 3–4.
[5] MOLDAN, Martin. Seminář s bratrem Ulonskou – 1. část. Život v Kristu. roč. 5., č. 7., 1993, s. 6.
[6] MOLDAN, Martin. Setkání pastorů 17. června 1993 v Kolíně. Život v Kristu. roč. 5., č. 7., 1993, s. 7.
[7] BUBIK, Rudolf. Autorita. Život v Kristu. roč. 8., č. 11., 1996, s. 3–4.
[8] PRINCE, Derek. Manželská smlouva. Postilla. Brno, 2009.
[9] BUBIK, Rudolf. Autorita. Život v Kristu. roč. 8., č. 11., 1996, s. 3–4.
[10] BUBIK, Rudolf. Život v Kristu. roč. 6., č. 2, 1994, s. 3–4.
[11] MIHÁL, Sergej. Život v Kristu. roč. 7., č. 3, 1995, s. 16.
[12] Více o Vincentovu učení In: MARVÁN, Josef. Alan Vincent, apoštol Království nyní? Biblická apologetika – http://www.apologet.cz/?… (1. 12. 2015).
[13] BUBIK, Rudolf. Předmluva k článku VINCENT, Alan. Poddanost nejen Bohu. Život v Kristu. roč. 7., č. 4., 1995, s. 8–11.
[14] Michal Hydzik prto Život v Kristu. Život v Kristu. roč. 6., č. 8., 1994, s. 8–9.
[15] VINCENT, Alan. Poddanost nejen Bohu. Život v Kristu. roč. 7., č. 4., 1995, s. 8–11.
[16] VINCENT, Alan. Poddanost nejen Bohu. Život v Kristu. roč. 7., č. 5., 1995, s. 8–11.
[17] VINCENT, Alan. Poddanost nejen Bohu. Život v Kristu. roč. 7., č. 5., 1995, s. 8–11.
[18] HASMANDOVÁ, Eva. Konference v Javoří 3. – 6. 5. 95. Život v Kristu. roč. 7., č. 5., 1995, s. 4–5.
[19] KUTTRUFF, Susanne. Vše o životě domácích skupinek. Křesťanský život. Albrechtice, 2000, s. 31.
[20] Seminář s bratrem Wernerem Knieselem. Život v Kristu. roč. 6., č. 1., 1994, s. 8.
[21] Více o tom In: MARVÁN, Josef. Skupinkový sbor. Absolventská práce. VOŠMT, Kolín, 2005 – http://www.apologet.cz/?… (14. 11. 2015) .
[22] NAVRÁTIL, Aleš Slovo redaktora. Život v Kristu. roč. 7., č. 6., 1995, s. 2.
[23] NAVRÁTIL, Aleš Slovo redaktora. Život v Kristu. roč. 7., č. 6., 1995, s. 2.
[24] NAVRÁTIL, Aleš Slovo redaktora. Život v Kristu. roč. 7., č. 6., 1995, s. 2.
[25] Praktická služba domácích skupinek – seminář. Život v Kristu. roč. 7., č. 8., 1995, s. 17.
[26] POHANKOVÁ, Ludmila. Konference o domácích skupinkách v Kolíně 12. – 14. 10. Život v Kristu. roč. 7., č. 11., 1995, s. 4–6.
[27] KÁŇA, Karel. Konference o domácích skupinkách v Kolíně 12. – 14. 10. Život v Kristu. roč. 7., č. 11., 1995, s. 4–5.
[28] POCHMANOVÁ, Marcela. Konference o domácích skupinkách v Kolíně 12. – 14. 10. Život v Kristu. roč. 7., č. 11., 1995, s. 4–6.
[29] NAVRÁTIL, Aleš Slovo redaktora. Život v Kristu. roč. 7., č. 11., 1995, s. 2.
[30] FRIDRICH, Karel. Život v Kristu. roč. 8., č. 10., 1996, s. 13–15.
[31] HOMOLKOVÁ, Helena. Domácí skupinky. Život v Kristu. roč. 8., č. 9., 1996, s. 8–11.
[32] Osobní svědectví autora z roku 2002.
[33] HOMOLKOVÁ, Helena. Domácí skupinky. Život v Kristu. roč. 8., č. 9., 1996, s. 8–11.
[34] BARTÍK, Jiří. Rozhovor s Jakobem Zopfim, čestným řečníkem pastorálky v Seči a bývalým předsedou Evropské letniční konference (Život v Kristu 6/2004) – https://web.archive.org/….cz/view.php?… (21. 07. 2004).
[35] BUBAN, Milan. VOŠMT Kolín. Život v Kristu. roč. 8., č. 12., 1996, s. 7.
[36] BUBIK, Rudolf. Úvodník. Život v Kristu. roč. 7., č. 8., 1995, s. 3–4.
[37] BUBIK, Rudolf. Úvodník. Život v Kristu. roč.8., č. 4., 1996, s. 3.
[38] VRŠŤÁLOVÁ, Alena. LBA. Život v Kristu. roč. 8., č. 4., 1996, s. 12.
[39] Toto je i případ autora, který byl Františkem Apetauerem opakovaně napomínán za to, že s biskupem mluvil o věroučných otázkách charismatického hnutí, které bylo zastáváno v jeho sboru. Aby byl autor z tohoto hierarchického principu vyňat, byl jmenován poradcem Úzké rady AC. Tím se však problém nevyřešil.
[40] NAVRÁTIL, Aleš. Slovo technického redaktora. Život v Kristu. roč. 9., č. 1., 1997, s. 2.
[41] BUBIK, Rudolf. Jsme jedno? Život v Kristu roč. 9., č. 1., 1997, s. 3–4.
[42] BUBIK, Rudolf. Jsme jedno? Život v Kristu roč. 9., č. 1., 1997, s. 3–4.
[43] PALA, František. Dopis Rudolfu Bubikovi. Brno, 18. prosince 1996.
[44] PALA, František. Dopis Rudolfu Bubikovi. Brno, 18. prosince 1996.
[45] PALA, František. Dopis Rudolfu Bubikovi. Brno, 18. prosince 1996.
[46] PALA, František. Dopis Rudolfu Bubikovi. Brno, 18. prosince 1996.
[47] PALA, František. Dopis Rudolfu Bubikovi. Brno, 18. prosince 1996.
[48] PALA, František. Dopis Rudolfu Bubikovi. Brno, 18. prosince 1996.
[49] PALA, František. Dopis Rudolfu Bubikovi. Brno, 18. prosince 1996.
[50] PALA, František. Dopis Rudolfu Bubikovi. Brno, 18. prosince 1996.
[51] PALA, František. Dopis Rudolfu Bubikovi. Brno, 18. prosince 1996.
[52] PALA, František. Dopis Rudolfu Bubikovi. Brno, 18. prosince 1996.
[53] PALA, František. Dopis Rudolfu Bubikovi. Brno, 18. prosince 1996.
[54] NAVRÁTIL, Aleš. Poznámky ke stati bratra Fr. Paly o jednotě. Nedatováno.
[55] NAVRÁTIL, Aleš. Poznámky ke stati bratra Fr. Paly o jednotě. Nedatováno.
[56] NAVRÁTIL, Aleš. Poznámky ke stati bratra Fr. Paly o jednotě. Nedatováno.
[57] NAVRÁTIL, Aleš. Poznámky ke stati bratra Fr. Paly o jednotě. Nedatováno.
[58] NAVRÁTIL, Aleš. Poznámky ke stati bratra Fr. Paly o jednotě. Nedatováno.
[59] NAVRÁTIL, Aleš. Poznámky ke stati bratra Fr. Paly o jednotě. Nedatováno.
[60] NAVRÁTIL, Aleš. Poznámky ke stati bratra Fr. Paly o jednotě. Nedatováno.
[61] BUBAN, Milan. Vyjádření k příspěvku Františka Paly na téma „jednota“. 10. 1. 1997.
[62] BUBAN, Milan. Vyjádření k příspěvku Františka Paly na téma „jednota“ 10. 1. 1997.
[63] BUBAN, Milan. Vyjádření k příspěvku Františka Paly na téma „jednota“ 10. 1. 1997.
[64] BUBAN, Milan. Vyjádření k příspěvku Františka Paly na téma „jednota“ 10. 1. 1997.
[65] BUBAN, Milan. Vyjádření k příspěvku Františka Paly na téma „jednota“ 10. 1. 1997.
[66] KOUKAL, Robert. K příspěvku F. Paly „O jednotě“. Nedatováno.
[67] NAVRÁTIL, Aleš. Slovo technického redaktora. Život v Kristu. roč. 9., č. 11., 1997, s. 2.
[68] Rozhovor s Rudolfem Bubikem. Život v Kristu. roč. 20., č. 4., 2008, s. 13–15.
[69] Rudolf Bubik: Smlouva. Seminář bratra biskupa na duchovním soustředění v Novém Hrozenkově. Apoštolská církev – https://web.archive.org/….cz/view.php?… (10. 12. 2007).
[70] BUBIK, Rudolf. Co je před námi 1. Apoštolská církev Havířov- https://www.youtube.com/watch?… (20. 9. 2015).
[71] NAVRÁTIL, Aleš In: Demokracie do církve? – Apoštolská církev – http://apostolskacirkev.cz/…ie-do-cirkve (1. 12. 2015).
[72] NAVRÁTIL, Aleš. Slovo technického redaktora. Život v Kristu. roč. 6., č. 4., 1995, s. 2.