Dějiny Apoštolské církve - 1. díl: 1989 - 1997: Život v Kristu
Motto:
„Vážení volitelé, pokud toužíte po takovém zítřku, ve kterém je kontrolováno Vaše svobodné hlasování a je zastrašován každý, kdo se opováží projevit svůj vlastní názor, pak jsem určitě mužem včerejška. Pokud se cítíte dobře v atmosféře nepřátelství, konfliktu, osočování a zesměšňování, nemohu být Váš kandidát, protože jsem se v celé své politické kariéře snažil o férové politické soutěžení a hledání konsenzu a vždy jsem odmítal hrubosti a urážky“.
Aleš Navrátil cituje z projevu Václava Klause (ŽvK 4/2008)
Život v Kristu
Počátky
První číslo tiskového orgánu Apoštolské církve, časopisu „Život v Kristu“, vyšlo již v roce 1989, kdy byl hlavním redaktorem překladatel a pastor brněnského sboru František Pala. Záhy se ale redakce přemístila do Olomouce, kde se stal redaktorem resp. později „technickým redaktorem“ olomoucký kardiolog a pastor Aleš Navrátil, s nímž je časopis asi nejvíce spojován, a který měl na jeho existenci zřejmě největší podíl. Pozdější post šéfredaktora, který psal pravidelné úvodníky, si pro sebe vyhradil předseda církve Rudolf Bubik. Pro Život v Kristu tak vznikl precedent, že nejvyšší představitel církve je zároveň šéfredaktorem, což úzce souvisí s eklesiologií Apoštolské církve.
Již v roce 1992 se z „občasníku“ stal pravidelně distribuovaný měsíčník, jehož zisk ovšem nestačil zaplatit pracovníky redakce Aleše Navrátila a Miroslava Dvorského. Proto byla tato práce dotována olomouckým sborem. Podle Paly, který novou redakci podporoval, olomoucký sbor na časopis vynaložil desetitisíce korun, což bylo podle něho nespravedlivé, protože časopis si sám na sebe nevydělal a sloužil celé církvi[1].
Přijetí církví
Časopis byl v počátcích vydáván díky dobrovolnému nasazení a v AC nebyl nikdo, kdo by měl s vydáváním periodika odborné zkušenosti. Časopis, dle vyjádření samotné redakce, zprvu nebyl schopen reflektovat dění ve sborech a opíral se především o příspěvky samotných čtenářů[2].
Život v Kristu ovšem nebyl v některých sborech populární tak, jako byl charismatický měsíčník Život víry, vydávaný Křesťanskou misijní společností (KMS). Někteří vedoucí sborů byli v podezření, že jej ignorují. Jednalo se zejména o charismatické sbory, kam patřil i brněnský sbor. Ten po založení KMS preferoval především charismatickou orientaci a literaturu před tiskovinami vlastní denominace. Lidé jako Dan Drápal a Evald Rucký se v těchto kruzích těšili mnohem větší vážnosti, než představitelé Apoštolské církve[3].
Brněnský sbor dokonce své staršovstvo viděl jako jakousi „zdravou“ protiváhu vůči vedení vlastní církve, což se samozřejmě projevilo i v zájmu a směřování členské základny[4]. Avšak František Pala byl čestnou výjimkou a zejména zpočátku zachovával „věrnost“ a v pozdějších letech se soustředil především na vydavatelskou činnost Křesťanského života, v jehož čele stál do roku 1996.
Teprve Torontské požehnání a rozkol mezi charismatiky Apoštolskou církev sjednotil. Snad proto, že AC převzala charismatické učení a praxi a charismatické sbory se zde náhle mohly cítit doma[5]. Existovaly však sbory, které si vlastní tradice velice vážily, byly vděčné za dny malých začátků, což se projevovalo i vztahem k vydavatelství a nakladatelství. Sem tradičně patřil například sbor v Českých Budějovicích[6].
Rudolf Bubik často apeloval na pastory a členy církve, aby časopis kupovali a četli, a že by i mezi nimi měl povstat Tomáš Dittrich[7] a pozvednout úroveň časopisu, který vedle takřka profesionálně vypadajícího Života víry zpočátku některým připadal jako popelka[8].
Avšak situace nebyla zdaleka tak jednoznačná, jak se prezentovalo. Řada dopisovatelů byla později odrazena tím, že jejich příspěvky nebyly otištěny a v členské základně se začalo mluvit o „cenzuře“ a „politice“. Málokdo ale věděl, že i Život víry články selektuje[9]. V Životě v Kristu však nebylo později snadné vést polemiku či prezentovat odlišné názory od názorů autorit. Respektive bylo to umožňováno jen úzké skupině lidí, do které od počátku patřil například Stanislav Bubik, který se kritikou Apoštolské církve již později ani netajil. Nicméně tato situace nenastala ze dne na den.
Postupný vývoj
Deklarace plurality
Ještě koncem roku 1992 se z pera Aleše Navrátila v časopise psalo:
„Setkal jsem se s názorem, že v našem časopise chybí polemika. Není to způsobeno tím, že bychom si ji nepřáli, ale tím, že takové články nedostáváme. Pokud by se někdo domníval, že by zbytečně plýtval silami při jejich psaní, protože nebudou uveřejněny, mohu jej ujistit, že jsme doposud odmítli pouze jediný článek zaslaný k uveřejnění – nebyli jsme schopni pochopit, co chtěl autor říci“[10].
Ovšem po zveřejnění tohoto článku si zřejmě čtenáři vzali Navrátilovo doporučení k srdci a zachovali se podle něho. Možná ani redakce sama nečekala takovou odezvu od čtenářské obce.
Praxe plurality
Proto, již prakticky za jediný rok, bylo možné dočíst se ve stejném časopise následující:
„Budeme se snažit na našich stránkách dávat přednost především našim autorům a vnitrocírkevním zpravodajstvím spolu s omezením kritických a polemických článků. Ne že bychom chtěli vytvářet zdání harmonické, zcela bezkonfliktní církve. Vidíme však, že většina takových článků neslouží budování vzájemných vztahů“[11].
Posláním časopisu tedy nemělo být „honosit se“, ale „pomáhat budovat vztahy mezi našimi sbory“[12]. Pro polemiku a kritiku, po níž se zpočátku volalo, náhle přestávalo být místo. Dá se to do jisté míry pochopit například stále charismatičtější radikalizací brněnského sboru, který se začal dělit na část charismatickou a radikálně charismatickou. Stoupenci obou směrů si pak na stránkách časopisu vyměňovali své názory[13]. Podobně se polemizovalo ohledně vhodnosti rockové hudby.
O čem nelze diskutovat
Tento nový diskurz byl petrifikován Navrátilovým vyjádřením:
„Proto v našem časopise nenalézáte témata, která se nám nejeví t. č. jako příspěvek k budování těla Kristova. Jde například o velmi diskutované téma tzv. křesťanské rockové a metalové hudby. Nemáme dojem, že vlekoucí se dikuse na toto téma jakkoliv přispěly k jeho rozsouzení a osobně věřím, že teprve čas musí ukázat ovoce práce jak zastánců, tak odpůrců. Obdobně nenajdete na stránkách časopisu učení sekt“[14].
Dalším citlivým tématem, vedle rocku, byl později nástup Torontského požehnání, který si již od počátku v AC získal řadu stoupenců a řadu odpůrců. Když se Rudolf Bubik po počáteční kritice a váhání, i na základě vlastní zkušenosti, začal přiklánět na stranu Toronta, bylo třeba kritické hlasy omezit. Navrátil proto uvedl:
„Již jsem se jedenkrát zmínil, že nemám zájem v časopise o diskusi k některým tématům, nejeví-li se takový dialog přínosný pro budování církve. Konkrétně jsem měl na mysli tzv. křesťanský rock a nyní mohu připojit i otázku „nové vlny Ducha svatého“. Možná teď nadskakujete, protože přinejmenším posledně jmenované téma považujete za mimořádně aktuální a důležité. Zcela se s vámi ztotožňuji, a proto jste mohli opakované komentáře o současném jednání Ducha svatého nalézt v úvodnících Rudka Bubika. Mluvím-li však o diskusi, mám opravdu na mysli diskusi. Proč? Proč v dnešním demokratickém světě nedat takovýto prostor? Protože věřím, že „demokracie“ je politický a ne duchovní termín. Duchovní svět totiž demokracii nezná. Bůh zařídil „království“. Satan, který zvráceně kopíruje Boha, vládne také jako absolutista. Chceme-li být tedy duchovní, nepokoušejme se vnášet do Božího království demokracii. Tím ho můžeme jedině ztratit“[15].
Učení o autroritách
Království se tedy mělo uplatnit i v oblasti sdělovacích prostředků. Královstvím bylo míněno zřejmě to, že právo vyjádřit se k jistým tématům má pouze král, který tak činí prostřednictvím knížat resp. „v moci postavených“. Pokud to promítneme do církve, právo se veřejně vyjádřit mají pouze autority, které jsou mluvčími samotného krále. A přesně v těchto intencích článek pokračuje:
„I v naší církvi jsou bratří, které Bůh nejen povolal do služby apoštolů a pastýřů, ale také je vystrojuje potřebnou moudrostí a dary. Je potom nepřiměřené otiskovat vyjádření těch, kteří dostatečně prokázali budující schopnost vhledu do duchovního světa spolu s kontroverzními výroky bratří a sester, u kterých na dlouhodobé ovoce jejich života teprve čekáme. Nebojme se být bibličtí a tedy nedemokratičtí“ [16].
Největší podíl na celé záležitosti mělo samozřejmě učení o autoritách, které vedlo k tomu, že lidé by se zřejmě měli spíše z časopisu dozvědět to, čemu mají věřit než to, že by si mohli na základě předložených sdělení sami vytvářet svůj vlastní postoj. Nejen, že vyjádření autorit zde mělo být směrodatné, ale i tyto samotné autority nebylo radno kritizovat.
Rudolf Bubik často mluvil, s poukazem na Áronovu sestru Mirjam, o tom, že by člověk své kritické názory na autority neměl raději vyslovit ani v úzkém kruhu, aby je „Hospodin neslyšel“. Jednalo se o extrapolaci učení čínského učitele a mystika Watchmana Nee[17]. Pokud se ale nevyzkoušení lidé, kteří nestáli v roli autorit, vyjádřili v souladu s názorem autorit, problém zde shledáván nebyl.
Olomoucká redakce
Technická úroveň
Počínaje květnovým číslem 1994 začal být časopis kompletně vytvářen v Olomouci a pouze tisk byl realizován v Českém Těšíně[18]. Nutno ovšem poznamenat, že technická úroveň časopisu byla v té době nedokonalá. Články, zejména od některých stálých dopisovatelů, obsahovaly vysokou koncentraci gramatických chyb a občas nebylo čitelné ani číslo a rok vydání. Sazba a zalomení prostě někdy nevyšly. Časopis si byl svých nedostatků vědom, netajil se technickou i formální nedokonalostí a nikdy neměl ambice být něčím víc, než vnitrocírkevním periodikem. Stál doslova na obětavosti několika jedinců, kteří si dobře uvědomovali potřebu časopisu pro rozvoj Apoštolské církve.
Personální zajištění
V olomoucké redakci později pracoval dva roky na civilní službě Petr Grigárek a po něm nastoupila Jana Coufalová. František Pala, ač zprvu člen redakční rady, zasahoval do časopisu minimálně, a dokonce se již neúčastnil ani jako její člen. Navrátil se proto omluvil za „mluvnické nedostatky, které doposud provázely naší práci“, i když je jasné, že vzhledem k jeho vytíženosti a medicínskému vzdělání mohl jen stěží danou problematiku zřejmě výrazněji ovlivnit.
Čtenáři, kteří si stěžovali na úroveň časopisu, se poté obraceli na Rudolfa Bubika, jehož úloha ovšem byla duchovní, nikoliv technická. Bylo tudíž třeba vymezit odpovědnost. Počátkem roku 1995 bylo jasněji deklarováno, že Rudolf Bubik bude odpovídat za duchovní obsah a Aleš Navrátil za technickou stránku.
To vše je třeba vzít v potaz při pohledu na utváření oficiálního časopisu, jehož byl biskup církve šéfredaktorem, a který osobně každý článek schvaloval do tisku. Toto biskupské „imprimatur“ bylo i něčím, co časopis odlišovalo od běžných protestantských církevních časopisů.
Příspěvky dopisovatelů
V roce 1996 vycházel časopis již v nákladu 750 výtisků[19]. Za rok Navrátil opět musel zopakovat, že řadu příspěvků časopis neotiskuje, což zřejmě nasvědčuje nastolenému trendu zpřísněné selekce:
„Milí bratři a sestry, vážení čtenáři, děkuji vám jménem redakce za vaše příspěvky i připomínky. Každý váš článek je pro nás cenný, přestože ne všechny jsou uveřejněny“[20].
Pravidelně ale bylo možné setkávat se s články od Rudolfa a Stanislava Bubikových, byť se otec a syn často názorově střetávali ohledně charismatické orientace, a rovněž zde nacházely své místo články Aleše Navrátila, v jeho pravidelném sloupku technického redaktora. Běžné ale byly i příspěvky od řady pastorů.
Možné důsledky přílišné selekce
Vyloučení polemiky a kritiky v Životě v Kristu, ačkoliv se neustále volalo po nových příspěvcích, ovšem vedlo k tomu, že někteří autoři, jejichž články se netiskly, na svou dopisovatelskou činnost možná nakonec rezignovali. Navrátil, který dal před nedávnem opakovaně najevo, že bude vydávat pouze články kompatibilní s oficiálním kurzem, ale naznal, že se bez článků dopisovatelů neobejde:
„Milí bratři a sestry, vážení čtenáři, děkujeme vám za vaši dosavadní přízeň – modlitební, finanční, čtenářskou, i za vaše příspěvky. V posledním jmenovaném jste ochladli a připravujete nám v redakci perné chvíle. V době uzávěrky nebývá v posledních měsících časopis zaplněn a ta se posouvá z toho důvodu, že čekáme, až dojdou příspěvky… Prosím vás tedy za celou redakci, abyste nám pomohli realizovat náš záměr – stmelovat církev prostřednictvím našeho časopisu“[21].
Nový design
Počínaje rokem 1998 pak redakce přechází na nový „Word 7“ a devadesát procent nákladů s tím spojených opět uhradil olomoucký sbor[22].
Doposud uveřejněno:
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Úvod
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Ustavení církve
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Život v Kristu
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Křesťanský život
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Vzdělávací instituce
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Misie a diakonie
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Významná výroční setkání a konference
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Zahraniční osobnosti
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Vývoj učení o delegované autoritě
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Duchovní boj, rocková hudba a proroctví
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Argentinskou cestou přes Toronto do Pensacoly
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Sbory Apoštolské církve – úvod
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Sbory Apoštolské církve – Český Těšín
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 - 1997: AC Brno (1966 - 1996)
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: 2. rozdělení brněnského sboru – předehra
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Vyloučení a včlenění sboru AC Brno
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: AC Kolín
Dějiny Apoštolské církve - 1. díl: 1989 - 1997: AC České Budějovice
Dějiny Apoštolské církve – 1-2. díl: 1989 - 2008: AC - CBH Znojmo
Literatura
[1] Celocírkevní konference Apoštolské církve. Život v Kristu. roč. 8., č. 8., 1996, s. 6–10.
[2] NAVRÁTL, Aleš. Slovo redaktora. Život v Kristu. roč. 4., č. 11., 1992, s. 3.
[3] Tato orientace se plně projevila při druhé krizi sboru v roce 1996, kdy se jeho pozdější pastor, František Apetauer, spolu s druhým pastorem sboru Miroslavem Makovičkou, obrátil s prosbou o pomoc právě na „apoštoly“ KMS.
[4] Více o tom v kapitole „Brněnský sbor“.
[5] Více o tom v kapitole „AC a Torontské požehnání“.
[6] Tehdejší pastor sboru Michal Beran naopak před charismatickou věroukou a praxí varoval, což se projevilo mimo jiné i tím, že jako jeden z mála se otevřeně vyslovil proti kampani australského evangelista Steva Rydera, jehož evangelizace pod hlavičkou KMS do značné míry zasáhly charismatické sbory v AC.
[7] Jednalo se o tehdejšího šéfredaktora časopisu „Život víry“.
[8] O této věci mluvil Rudolf Bubik opakovaně například na sborových dovolených a při návštěvách ve sborech zejména v devadesátých letech.
[9] V té době nebylo například snadné zveřejnit kritický článek o hnutí Víry a Život víry dokonce odmítal zveřejnit rozsáhlejší odpověď vydavatelství Křesťanský život, který reagoval na výzvu k pokání, kterou mu adresoval jeden z jeho čtenářů kvůli zveřejnění knihy „Svrablavé uši“. Více o tom např. In FRANC, Aleš. Krízy a nádeje letnično-charismatického hnutia (6). Rozmer. č. 4., 2010, s. 17–24.
[10] NAVRÁTIL, Aleš. Slovo redaktora. Život v Kristu. roč. 4., č. 11., 1992, s. 3.
[11] NAVRÁTIL, Aleš. Slovo redaktora. Život v Kristu. roč. 6., č. 1., 1994, s. 4–5.
[12] NAVRÁTIL, Aleš. Slovo redaktora. Život v Kristu.. roč. 4., č. 3., 1992, s. 3.
[13] Jednalo se o článek Stanislava Bubika, na který reagoval Pavel Marván a na Marvánův článek reagoval Miroslav Makovička. Šlo o typickou věroučnou rozepři ohledně učení o novém stvoření, čistém srdci a exorcismu. Tento spor byl eskalován učením hnutí Víry, kterému se Marván a zejména zradikalizovaná mládež otevřeli před tím, než se oddělili od brněnského sboru a později vstoupili do Křesťanských společenství, která jim zřejmě byla věroučně blíže. Blíže o tom bude pojednáno v historii brněnského sboru.
[14] NAVRÁTIL, Aleš. Slovo technického redaktora. Život v Kristu. roč. 6., č. 1., 1994, s. 2–3.
[15] NAVRÁTIL, Aleš. Slovo technického redaktora. Život v Kristu. roč. 6., č. 4., 1995, s. 2.
[16] NAVRÁTIL, Aleš. Slovo technického redaktora. Život v Kristu. roč. 6., č. 4., 1995, s. 2.
[17] Více o tom v kapitole „Učení o autoritách“.
[18] NAVRÁTIL, Aleš. Redakce informuje. Život v Kristu. roč. 6., č. 5., 1994, s. 2.
[19] Celocírkevní konference Apoštolské církve. Život v Kristu. roč. 8., č. 8., 1996, s. 6–10.
[20] NAVRÁTIL, Aleš. Slovo redaktora. Život v Kristu. roč. 9., č. 5., 1997, s. 2.
[21] NAVRÁTIL, Aleš. Slovo redaktora. Život v Kristu. roč. 9., č. 7–8., 1997, s. 2.
[22] NAVRÁTIL, Aleš. Slovo redaktora. Život v Kristu. roč. 9., č. 12., 1997, s. 2.