Dějiny Apoštolské církve - 1. díl: 1989 - 1997: Křesťanský život
Motto:
„Dostali bychom se na scestí, kdybychom principy, které autor uvádí, aplikovali tam, kde vůdci nerespektují plnou autoritu Písma, při řešení problémů nehledají Boží tvář a jeho moudrost, ale řídí se jenom lidským úsudkem, tradicemi své denominace a kde spíše platí Ježíšova slova: „Může vést slepý slepého? Nepadnou oba do jámy“?“
Redakce, předmluva ke knize Duchovní autorita (1996)
Křesťanský život
Nakladatelství Křesťanský život vzniklo na jaře roku 1989 a v podstatě navázalo na ilegální vydavatelskou činnost, mající své kořeny v 70. letech minulého století.
Anabáze s kopírkou
Prvním oficiálním tiskařským zařízením byla kopírka, která byla církvi povolena již v březnu 1989, a která byla darem anglických křesťanů. Z její přepravy do České republiky se stal legendární příběh ústní tradice Apoštolské církve, později i písemně zaznamenané:
„Na březnové ustavující konferenci doktor Hais z ministerstva kultury slíbil, že schválí pořízení kopírky pro naši církev. Bratři z Anglie Apoštolské církvi kopírku darovali, ale poslali ji do Ustroně v Polsku, kam si pro ni Rudek Bubik musel přijet. Při převozu z Polska do České republiky Poláci nepovolili převoz přes hranice, protože ke kopírce scházely potřebné dokumenty, které bratři z Anglie zapomněli v hotelu někde v západním Polsku. Domluvili se, že bratři z Anglie se vrátí pro dokumenty a s bratrem Rudkem se sejdou na druhý den na celnici v Harrachově. Na celnici v Harrachově polští celníci opět nepovolili převoz, se zdůvodněním, že když kopírka vjížděla do Polska, celník udělal při vyplňování dokladů chybu, kterou je potřeba opravit na hraničním přechodu, kterým vstoupili do Polska. Odjelo se na celnici poblíž německého města Chotěbuze, kde se udělala údajná chyba, tam však tvrdili, že z jejich pohledu je vše v pořádku, ale že celnici v Harrachově svůj výklad zákona nemohou nařídit. Celník na celnici u Chotěbuze vpustil auto s kopírkou zpět do Německa, aby odtud mohlo přes Děčín vstoupit do České republiky. Kolem půl čtvrté ráno, po 24 hodinách za volantem, bylo bratru Rudkovi na přechodu u Děčína dovoleno vjet na území České republiky a kolem osmé hodiny ráno dovezl kopírku domů na Slezsko“[0].
Poslání a personální obsazení
Jako první oficiální ředitel a odborný redaktor nakladatelství pracoval od počátku schválení Apoštolské církve František Pala. Dalším odborným redaktorem a překladatelem byl Jan Žák. Třetím pracovníkem redakce byl Milan Hruška, který pracoval jako korektor, sazeč knih a textů. Tisk knih a logistiku měl v odpovědnosti Pavel Bubik. Dvojice Pala Žák tvořila pevný tandem. Oba se znali ještě z předchozího pracoviště, kde pracovali ve Výzkumném ústavu výživy zvířat v Pohořelicích a podíleli se na překladech odborných článků, což se ukázalo jako vhodná jazyková průprava. Členem Apoštolské církve však Jan Žák nikdy nebyl.
Poprvé se podrobnější článek o Křesťanském životě z pera jeho ředitele, Františka Paly, objevil v únoru 1996. Začíná apologeticky tím, že se snaží obhájit, že církev potřebuje vydavatelství. Pala zde uvádí analogii, že stejně jak křesťan potřebuje církev, tak církev potřebuje vydavatelství. Jako jeden ze základních atributů církve, zcela v duchu linie AC, pak zdůrazňuje podřízenost autoritě. Na adresu křesťanů, odmítajících denominace, uvádí:
„Nechtějí ani slyšet o kázni, autoritě, poslušnosti, nutnosti nasadit se mimo svůj sbor, jedním slovem nechtějí konat nepříjemnou duchovní i praktickou práci, kterou po nich žádá Kristova církev… Znamená to, že církev se dnes bez překladatelů, redaktorů a podobných pracovníků neobejde“[1].
Pala varuje, že nakladatelství bez prostředků čeká zánik a uvádí, že Křesťanský život je jediným nakladatelstvím v ČR, které si klade za cíl duchovní obnovu církve na základě Letnic. Vidí proto jako potřebu reagovat na otázky z ostatních církví ohledně pneumatologie a věří, že se tak AC ocitá v čele duchovního obrodného proudu v zemi. Zároveň připouští, že nakladatelství není schopné si na sebe vydělat. Jako fatální chybu naznává, jestliže by v této době mělo nakladatelství zaniknout.
Po registraci církve bylo podle Paly jedinou trpěnou formou literatury, kterou AC vydávala, publikace pro narkomany a alkoholiky. Takovíto lidé ovšem o nákup knížek zájem nemají. Lidé také nejeví zájem o duchovní a naučnou literaturu a ti, kdo ano, nepatří k nejmajetnějším. Proto je třeba držet ceny na nízké úrovni.
Palovo průběžné volání po finanční spoluúčasti sborů přineslo pak sumu pouhých 3 074 korun za dobu 6 měsíců[2].
Přehled vybraných publikací do roku 1997
Nakladatelství mělo zpočátku nouzi o díla, která by reprezentovala v plnosti biblickou doktrínu, a proto vydává alespoň úžeji zaměřená díla.
Věroučná literatura
O letniční profilaci z teologického pohledu vypovídaly publikace jako učebnice ICI „Rádce, Učitel, Průvodce“, „Úhelné kameny pravdy“ a „Křesťanská zralost“. Do naučných knih patřily tituly Reinholda Ulonsky „Duchovní dary“, „Úřady v církvi“ a připravovala se „Služba ženy ve světle Bible“. Také šlo o apologetickou literaturu, zaměřenou proti charismatické heterodoxii, kam patřily „Svrablavé uši“ od J. Stetze a „Jiné evangelium“ od D. R. McConnela. Pala poznamenal, že za vydání Svrablavých uší byl Křesťanský život vyzván v jednom článku Života víry 9/95 k pokání[3]. (Více o tom v kapitole Vztah k charismatickému hnutí). Dále se jednalo o apologetické knihy a traktáty „O Trojici“, reagující na učení Svědků Jehovových a traktát „Jóga a co skrývá nebo New Age, co nás čeká?“.
Populárně naučná literatura
Vedle toho byly vydávány i populárně zaměřené publikace, které nebyly primárně letniční, avšak které proměnily tvář letničního hnutí jako málokteré. A to ať směrem ke konzervativnímu nebo neoletničnímu směru. Do této kategorie je možné započíst knihy jako „Duch svatý“ od Boba Gordona, „Osvobození ducha“ a „Duchovní autorita“ od Watchmana Nee, u které Pala neopomenul zdůraznit, že „je učebnicí, již používá bratr Freidzon pro lidi, kteří přicházejí do sboru“[4]. Dále sem patří i tituly K. Kuhlmanové „Dary ducha svatého“ a „Věřím v zázraky“.
Beletrie
Mezi beletrii patřily všechny „wilkersonovky“ např. „Dýka a kříž“, „Začalo to dýkou a křížem“, „Utíkej malý, utíkej“ a kniha Rudolfa Bubika „60 dnů pro Krista“. Dále knížka od Patricie St. John „Na ničem jiném nezáleží“. Pak následovala celá řada knih dětské literatury a Pala upozornil, že jde o výčet jen některých nejzajímavějších titulů. Kromě toho existovaly i audio a videokazety, pohlednice apod.
Dynamika knižních titulů
Jen od roku 1993 do roku 1996 bylo vydáno 20 nových titulů, kam patřily právě tituly K. Kuhlmanové, W. Nee, revidovaná kniha S. Anguse „Sex, AIDS, vztahy“ a apologetické knihy „Svrablavé uši“ a „Jiné evangelium“. Za radostnou zvěst bylo považováno vydání knih od českého pastora AC Jiřího Malého „Ovoce Ducha svatého“ a „Střípky slávy“[5]. K sumě vydaných titulů byla připojena i příprava materiálů na konferenci ve Frýdku Místku v roce 1997[6]. Z celkového počtu bylo v roce 1996, od ledna do září, deset redakčně zpracovaných publikací, což obnášelo celkem 552 stran překladu cizojazyčného textu, přičemž v květnu došlo k přestěhování redakce. K tomu pak je nutné připočítat i překlady dopisů pro biskupa a přípravu dalších materiálů v oblasti stylistiky[7].
Dynamika a množství titulů, které Křesťanský život během Palova vedení vydal, stejně jako překladatelská kvalita, na tak malou redakci s omezeným finančním nákladem byla tímto více než obdivuhodná.
Příklon k Torontu
Pala ve svém článku ovšem explicitně nezmínil i zásadní brožurku od B. Jacksona „Co se to s námi jenom děje?“, od které se později distancoval[8]. Jednalo se o první vlaštovku nového nasměrování AC směrem k Torontskému požehnání. Tato útlá brožurka popisovala vznik Torontského požehnání a obhajovala tělesné projevy v Torontské Vinici. Někteří lidé pak nabyli přesvědčení, že byla do Křesťanského života zařazena na základě vlivu biskupova syna Stanislava Bubika[9], který s hnutím začal sympatizovat a později dokonce navštívil Torontskou Vinici a o této návštěvě pozitivně referoval například v časopise Život víry[10].
Později, v roce 1997, kdy již Pala nestál v celocírkevním úřadu a byl dán do kázně resp. spolu s celým brněnským sborem vyloučen z církve[11], vydal Křesťanský život celou řadu „torontských titulů“. Například C. Freidzon, „Duchu svatý, hladovým po tobě“ (1997); J. Kilpatrick, „Slavnost ohně“ (1997); S. Hill, „Na cestě za probuzením“ (1999); S. Scataglini, „Oheň jeho svatosti“ (2000) nebo M. L. Brown, „Jdi a už nehřeš“ (2001).
František Pala a Rudolf Bubik
Výběr knih k vydání probíhal na základě konzultace Františka Paly s Rudolfem Bubikem, což mohlo vyvolat dojem, že sbory a jednotlivci nejsou do rozhodování zapojeni, a proto by Pala přivítal, kdyby se o těchto věcech hovořilo na pastorálkách[12].
František Pala, sám syn proletničně orientovaného evangelíka a soudce Karla Paly[13], byl v Apoštolské církvi – dá-li se to tak nazvat – druhým nejvýše postaveným mužem. Byl zástupcem biskupa a ředitelem nakladatelství Křesťanský život. Díky své vynikající jazykové vybavenosti a filologickému vzdělání doprovázel biskupa na cizojazyčné konference, překládal dopisy a byl členem PEF (Evropského letničního výboru). Zdá se, že až do brněnského konfliktu (viz kapitola o brněnském sboru) byl Pala vůči biskupovi nejen formálně loajálním, ale byl mu i lidsky velice blízkým spolupracovníkem[14].
Neshody
Následující popis událostí, které reflektují vývoj v nakladatelství „Křesťanský život“, úzce souvisejí s problémy v brněnském sboru a nedají se chápat izolovaně. Ke komplexnímu pochopení je proto zapotřebí seznámit se s kapitolou o brněnském sboru. Jádrem sporů jsou zde posuny v chápání autority. Jak situaci v Brně, tak v Křesťanském životě je proto možné interpretovat také jako věroučný spor o kompetencích církevních autorit.
Předmluva k Duchovní autoritě
V roce 1996 se Křesťanský život chystal vydat knihu „Duchovní autorita“ od čínského autora Watchmana Nee. Na překladu knihy, vedle Františka Paly, spolupracoval i Jan Žák. K této knize vydavatel, resp. redakce, napsala předmluvu. Jak uvádí Pala, do této doby psal, jako ředitel vydavatelství, předmluvy běžně a biskup v tom neshledával problém[15]. Osoba Jana Žáka a předmluva samotná se ovšem staly středem konfliktu mezi Palou a biskupem.
Watchman Nee
Aby bylo možné se na celou věc podívat z širší perspektivy, bude dobré uvést několik citátů z celého poselství inkriminované knihy, které se posléze zřejmě staly i odrazovým můstkem k sepsání předmluvy.
Poselství knihy z vybraných citátů
„Kdykoli se sejde několik bratří v Kristu, tu ihned nastupuje duchovní řád. Křesťanský pracovník by měl vědět, kdo je nad ním… Neměli bychom se příliš zaměstnávat a zaneprázdňovat tím, co je správné a špatné, dobré nebo zlé, spíše bychom měli poznat, kdo je nad námi autoritou…. Kdykoli se člověk dotkne Boží delegované autority, dotýká se v tomto člověku Boha, hřešit proti delegované autoritě znamená hřešit proti Bohu… Kdykoli člověk odporuje autoritě, Bůh ihned zasahuje svým soudem… Bůh strpí mnohé hříchy, ale nestrpí vzpouru… Hřích vzpoury je tudíž vážnější než kterýkoli jiný… Církev existuje díky poslušnosti… Zda člověk v autoritě má pravdu či nikoli, to se nás netýká, neboť je přímo odpovědný Bohu… Poslušný člověk potřebuje jen poslouchat, Pán nás nebude činit odpovědnými za mylnou poslušnost, ale povolá k zodpovědnosti autoritu, zodpovědnou za tento mylný čin.…. Nikdo nemůže očekávat, že získá světlo přímo od Pána, jestliže je odmítá od delegované autority… Skrze ni máme naplňovat své duchovní potřeby… Boží království začíná tam, kde je naprostá poslušnost Bohu (a tím i delegované autoritě), zde není místa pro vlastní názory, argumenty, námitky, reptání… Ať přijdeš kamkoli, tvou první otázkou musí být: Koho mám poslouchat, komu mám naslouchat? Křesťan by měl mít dva smysly: jeden pro hřích a druhý pro autoritu. I když dva bratři se spolu radí a každý může vyslovit svůj názor, pouze jeden učiní konečné rozhodnutí… I mezi staršími a apoštoly bylo určité pořadí. Někteří apoštolové jsou větší, někteří menší. Každý potřebuje vědět, kde stojí. Jaké pěkné svědectví, a jaký krásný obraz!… Každý se domnívá, že je schopen rozlišit dobré od zlého a posoudit, co je správné anebo špatné. To je bláznovství pádu. Od takového klamu potřebujeme být osvobozeni, poněvadž tu nejde o nic jiného než vzpouru…Dnes základní nesnáz s námi lidmi je v tom, že dosud žijeme pod principem poznání dobrého a zlého, pod mocí rozumu… Je zajisté pravda, že abychom mohli následovat Pána, musíme dát výhost očím svého lidského rozumu. Co vládne našemu životu? Je to rozum nebo autorita? Osvítí-li člověka Pán, je oslepen světlem a jeho rozum jde stranou… Bůh si přeje, abychom poslouchali jím delegované autority stejně jako jeho samotného“[16].
Tyto myšlenky se staly samotnou kvintesencí eklesiologie zastávané později snad bez výjimky v celé Apoštolské církvi, a tato kniha je měla petrifikovat. Redakce Života v Kristu zřejmě proto hodlala zveřejnit obsáhlou předmluvu, kde v podstatě neutralizovala Neeho absolutní požadavek na podřízení se jedinému člověku. Tuto předmluvu však biskup Apoštolské církve shledal ve svém dopise Palovi, který jej o to i s vysvětlením písemně žádal[17], „v rozporu s duchem Písma a v rozporu s linií naší Apoštolské církve“ aniž by ovšem předložil své zdůvodnění[18]. Ačkoliv tedy biskup písemně nespecifikoval, co mu na předmluvě vadí, z dřívějšího Palova dopisu biskupovi lze rekonstruovat, o jaké věci se zřejmě jednalo. Pala pak s nimi polemizuje a jeho důvody se dají zhruba rozdělit na věroučné a technické.
Zde je scan předmluvy z archivu Rady církve. Černé podtrhávání je originální součástí této archiválie.
Věroučné důvody k zachování předmluvy
Jednalo se o celkem o čtyři body, které Pala písemně vysvětluje a trvá na jejich setrvání v předmluvě, zatímco biskup zřejmě žádal jejich vypuštění:
1. Důvod vyvážení expresivnosti ústního vyjádření
V předmluvě je zdůrazněno, že kniha „Duchovní autorita“ není Neeho písemným projevem, ale záznamem z jeho přednášek z roku 1948 a „v ústním projevu se člověk snaží argumentovat v ostřejších a vyhrocenějších polohách, aby posluchačům dokumentoval pozitivní i negativní pointy problému“. Navíc, jak se dále uvádí, je třeba „si přiblížit okolnosti, za nichž byla pronesena… text není určen těm, kteří odvažují každé slůvko na vážkách… nezáleží ani tak na slovech, ale na Duchu, který tu mluví“[19]. Pala nutnost tohoto odstavce proti kritice biskupa vysvětluje jako argument proti „textové kritice“ těch, kteří by se snažili dílo shodit, neboť Nee „často ve svých výrocích jde až na hranu toho, co je únosné a čeho by se mohli tito nepřející kritikové chopit a snažit se jeho myšlenky zlehčit a zesměšnit“[20]. Zda tomu tak opravdu bylo, je třeba zvážit pečlivou četbou celého úvodu.
2. Důvod vyvážení selektivního textu
V předmluvě je dále uvedeno, že čtenář Neeho knihy by mohl být uveden v omyl:
"[Čtenář by mohl získat] zcela falešný závěr, kdyby z knihy usoudil, že autoritou míní autor neomylného vůdce, výlučnou autoritu, jakéhosi guru. Autoritami v církvi jsou apoštolové, kteří jsou vysláni, aby zakládali sbory v oblastech, které jim svěřil Bůh, a jimž dal zjevení svých pravd určených celé církvi (1K 4,17). Ve sborech jsou to starší, kteří vedou sbor zásadně společně“[21].
Následuje citát z další Neeho knihy „Normální život církve“, kde autor píše:
„Práce, vedení a pasení stáda, která, jak jsme viděli, je povinností starších, neleží nikdy jen na jediném člověku…“
Pala si byl zřejmě dobře vědom, že kniha Duchovní autorita povede mnohé k ospravedlnění jednomužného systému, a proto se snažil svůj krok, který toto poselství knihy v podstatě negoval, vůči biskupově kritice obhájit:
„Považujeme za potřebné tento text nechat, neboť by [podle Paly] bylo hrubým nepochopením, téměř zneužitím poselství knihy „Duchovní autorita“, kdybychom si z jeho knihy přebrali jen a jen požadavek poslušnosti vůči autoritě a ignorovali korekční mechanismy, které předkládá Písmo a které i sám autor velmi důtklivě vyžaduje“[22].
3. Důvod „duchovnosti“ pro zastávání autority
Dalším bodem je zde, dle Paly, biskupova výtka vůči konstatování, že „méně zkušení se naučili ve vedení poddat těm, kteří jsou duchovnější[23].
Problematickou se zde biskupovi zřejmě jeví obtížnost kvantifikace pojmu „duchovnější“. Jedná se zde o doslovný citát opět z Neeho knihy „Normální život církve“, který má neutralizovat případnou jednostrannost, kterou by si čtenář mohl odnést z poselství „Duchovní autority“. Pala v tomto bodě připouští, že se slovem „duchovnější“ v redakci váhali, uvažovali o jeho vynechání, nicméně shledali, že „odstavec, kde je použito, je natolik pregnantní a důležitý, že jsme výraz i celý odstavec ponechali“[24]. Podle autorů předmluvy jde o potvrzení autority v praxi a o ukázání praktické stránky myšlenek „obsažených v knize “Duchovní autorita““[25].
4. Důvod rozlišení „duchovní“ a „úřední“ autority
Další z biskupových výhrad – podle Paly – tvořil ještě jeden citát z Neeho knihy „Normální život církve“, kde autor rozlišuje mezi „duchovní“ a „úřední“ autoritu v církvi. Obojí má být v dobré organizaci spojeno, kdežto ve špatné organizaci je pouze autorita úřední, která – podle Neeho – končí tehdy, když dotyčný opustí úřad, který mu autoritu zajišťuje.
„Pavel mohl řídit druhé nikoliv pro své vyšší postavení, ale pro svou větší duchovnost…“[26].
I na tomto bodě Pala trvá a požadavek na vypuštění textu pokládá za „absolutně nepochopitelný“ neboť jde o citát samotného autora, který plně potvrzuje myšlenky knihy[27]. V závěru svého dopisu proto uvádí, že „nesouhlasí s revizí [jejich] textu předmluvy“[28].
V souhrnu se tedy dá říci, že v Palově interpretaci biskupovi zřejmě vadí: 1. relativizace poselství knihy tím, že z předmluvy vyplývá, že jde o vyhrocené formulace díky ústnímu projevu; 2. to, že odpovědnost (resp. autorita) za církev nespočívá pouze na bedrech jediného muže, který rozhoduje i za ostatní; 3. že by člověk měl následovat autoritu pro její duchovnost a 4. že je zde rozlišení mezi „úřední“ a „duchovní“ autoritou.
Teze o tom, že je kapitola v rozporu s duchem Písma, lze brát jako prohlášení biskupa církve, zodpovědného za oblast věrouky. Nicméně oficiální věrouka AC v této věci rozpracována nebyla (viz kapitola o autoritě). V rozporu s „linií AC“ předmluva ovšem bezesporu byla. Například představa, že by se míra poslušnosti autoritě měla odvíjet od její duchovnosti a nikoliv pouze dle dosaženého úřadu je AC zcela cizí a patrně nebezpečná, protože by tak běžný člen asi mohl de facto posuzovat duchovnost svého představeného v Kristu a poslušnost pak na základě svého posouzení odmítnout.
Technické a etické důvody k zachování předmluvy
Vedle faktické stránky, která se zdá být tímto jasná, existují ještě etická a procesní stránka, které se stávají předmětem dalšího sporu, a kterým se Pala ve svých dopisech obšírněji věnuje.
Nejprve uvádí, že vypuštěním předmluvy by v knize náhle chybělo 13 stran a „pozornému čtenáři neunikne, že zde došlo k zásahu cenzora“ a že v obsahu by byla uvedena předmluva „která začíná na neexistující straně 3“. Navrhuje proto dvě možnosti změny, a to: 1. vypustit předmluvu, čímž by se změnilo stránkování i obsah, přičemž by čtenáři neuniklo, že další vydání nemají předmluvu. 2. další možností je, aby biskup napsal předmluvu o stejném rozsahu „z vlastních myšlenek a aby text byl koncizní“ a podepsán biskupovým jménem[29].
V následném dopise, psaném o dva dny později, se pak biskupovi omlouvá za ostrá slova a deklaruje svoji touhu se mu podřídit vyjma „pokud nebudu vyloučen z Apoštolské církve a pokud mne nebude obviňovat svědomí“. S velkým znepokojením ovšem Pala u biskupa pozoruje „snahu řešit věci diplomatickými tahy, taktickým manévrováním než čestným úsilím o pravdu a spravedlnost“. Další výtku v jednání biskupa a jeho syna Pavla formuluje následovně:
„S bolestí tedy přijímáme Tvé vysvětlení, že například Pavlovi jsi dal pokyn, aby při novém tisku knihy „Duchovní autorita“ vypustil „obsah předmluvy“. Tím jsi podle svých slov měl na mysli „vynechání sporných míst“. Pavel podle Tebe Tvůj pokyn špatně pochopil, takže předmluvu v novém vydání vypustil omylem. Pavel mi však dnes ráno řekl, že od Tebe dostal jasný příkaz vydat knihu bez předmluvy. A dále, Vy oba jste mi po návratu z Holandska řekli, že již bylo vydáno 1 000 kusů bez předmluvy, ovšem o něco později Pavel prozradil, že „další várka se bude tisknout ve čtvrtek“, a Ty sám jsi mi pak večer řekl, že knihy bez předmluvy bylo zatím vytištěno 200 kusů“[30].
Na toto Palovo konstatování odpověděl Pavel Bubik v čestném prohlášení, kde uvádí, že 25. 4. 1996 s Palou mluvil ve smyslu:
„…kniha je vytištěna, ale jelikož není celá svázána, dalo by se ještě tiráž případně předmluvu změnit, a to u té části knih, které ještě nejsou svázány. (Větší polovina z nákladu 1000 ks ještě nebyla v tento den svázána.) V žádném případě jsem nemluvil o tom, že kniha se bude teprve tisknout“[31].
Pala se rovněž biskupovi omlouvá, že s ním předmluvu neprobral, nicméně ne proto, že by ho chtěl obejít, ale proto, že biskup dříve nic takového nepožadoval. Není podle Paly ani přirozené, aby „vedoucí kontroloval úzkostlivě každý krok a každé slovo svého zástupce, kterému svěřil svoji důvěru… Takováto přísná praxe se neuplatňuje ani v rigidní římskokatolické církvi“. Podle Paly i papež „ponechává velký prostor ke kritice své osoby“. Pokud biskup nedoloží, že předmluva je v rozporu s duchem Písma, bude Pala toto biskupovo konstatování považovat „za pomluvu“[32].
V odpovědi na Palův dopis pak biskup písemně potvrdil, že nadále vidí předmluvu „v rozporu s duchem Písma a v rozporu s linií naší Apoštolské církve“, avšak uvádí: „Pokud ovšem na ní trváte, zařaďte ji“[33]. Tímto biskupovým vyjádřením v podstatě mohla celá věc ohledně předmluvy skončit, ale neskončila.
Na tuto krátkou odpověď Pala uvádí (i on nyní v plurálu), že na předmluvě netrvají, jen jsou přesvědčeni, že:
„není nutno nic měnit (pouze snad něco dodat. Např. odstavec o tom, že je nutno poslouchat i tzv. autoritu úřední, což je ostatně i v intencích autora)“.
Věc ohledně předmluvy, zda ji ve stávající formě zařadit či ne, nechávají na biskupovi. Ostatně on již o tom podle Paly „v rozporu s [jejich] předchozí domluvou a za [Palovými] zády – rozhodl“. Palovi to podle něho sdělil Pavel Bubik, který od biskupa „dostal jasný pokyn, aby knihu vydal bez předmluvy“[34].
Podle vyjádření Františka Paly biskup viděl v předmluvě i reflexi událostí v Brně, což měl pod žádosti o mlčenlivost sdělit staršímu brněnského sboru Pavlu Buraiovi[35].
Dopisy letničním představitelům
V osobním dopise ze dne 26. srpna 1996 biskupovi Pala znovu konstatuje, že neobdržel písemné vyjádření, proč je předmluva v rozporu s duchem Písma: Biskup měl na Radě církve prohlásit, že „písemně nikdy odpovídat nebude“[36]. Pala proto uvádí, že celou předmluvu může přeložit „a zaslat bratřím z Letničního evropského výboru (PEF) s prosbou, aby se vyjádřili, co v ní je v rozporu s duchem Písma“. Pala deklaruje, že věří, že oni mu písemnou odpověď neodmítnou[37]. Ve stejném dopise zároveň uvádí, že Milan Buban, ředitel VOŠMT, po rozhovoru v Úzké radě měl sdělit, že „předmluva není v rozporu s duchem Písma“[38]. Nakonec Pala uvádí, že o sporu bude informovat, jako člen PEF, bratry z výboru:
„…ne proto, abych se těšil z Tvého trápení, ale prostě proto, že s nimi již nebudu kompetentní nadále jednat. A také proto, že si těchto bratří vážím, že považuji za svou povinnost jim poslat řádné vysvětlení, proč už se na mne nemají ve věcech církve obracet, stejně jako Ty jim budeš muset podat vysvětlení ze svého hlediska. Neobávej se, že bych tě v očích těchto vážených bratří chtěl nějak snížit“[39].
Průvodní dopis adresátům Pala církvi neposkytl, ale z jejich odpovědí – jejichž překlady (resp. přeložené části) vedení církve poskytl – plyne, že v něm formuloval, že skrze tuto předmluvu je zřejmě ohrožena jeho služba v AC. Tato skutečnost následně rovněž vedla i k jeho pozdějšímu označení za „lháře a pomlouvače“ ze strany biskupa resp. Rady AC[40].
František Pala tedy avizované dopisy skutečně rozeslal a jednotliví adresáti zaslali i své odpovědí.
Odpovědi letničních autorit
Zde jsou ukázky z dopisů, které František Pala přeložil a poskytl biskupovi.
David Petts, ředitel Mattersey Hall, AoG Bible College (GB)
Uvádí, že je mu předmluva „velmi sympatická“ a nemůže nalézt nic, co by bylo „v rozporu s duchem Písma“. Jako nejdiskutabilnější vidí Neeho citaci, že pasení stáda nezávisí jen na jednom člověku. Petts zde však s Neem souhlasí. Souhlasí i s komentářem k pohledu hnutí Víry na autoritu, avšak Petts ví, že mnozí letniční s hnutím Víry sympatizují a nemusí se jim to líbit. Podle Pettse by kritikové měli Palovi sdělit, co mu vytýkají.
Veikko Manninen, bývalý vedoucí finské misie, Tampere (Finsko)
Uvádí, že v předmluvě nenachází nic, co by bylo „proti principům a naukám Bible“. Stejně tak jeho švagr, teolog a misionář Tapanim Kärnä nenalezl v předmluvě nic, co by bylo třeba vypustit.
Paul Conrad, Pinsevaekkelsens Højskole, Mariager (Dánsko)
Je udiven silnou reakcí na předmluvu a ptá se, zda zde nejsou ještě jiné důvody k zákroku proti Palovi. Sám nemůže najít nic, co je „vážným odchýlením od Písma“. Doslova píše. „Opravdu jsem velice znepokojen postojem některých vůdců k této věci. To může způsobit skutečně vážné problémy pro dobrý a zdravý růst církve v budoucnosti.“
Greg Mundis, představitel AoG v USA pro střední Evropu, Vídeň (Rakousko)
Z krátké odpovědi lze ocitovat: „Přečetl jsem si předmluvu. Pocházeje z úplně neutrálního prostředí, nemám s předmluvou žádný problém“.
John P. Wildrianne, ředitel AoG World Ministries, Burgess Hill (GB)
Nemůže nalézt důvod, proč bylo kritizováno, že předmluva je v rozporu s duchem Písma, a kdyby věděl, kdo tuto kritiku vznesl, napsal by mu přímo. (Z Wildriannovy poznámky plyne, že dopis Františka Paly byl neadresný a nikoho neobviňoval).
Olof Djurfeldt, šéfredaktor křesťanského denníku Dagen, Sollentuna (Švédsko)
Jako člověk zvenku nevidí žádné odchylky od zdravého biblického učení. Souhlasí s autorem předmluvy, že nemůže žádat odpuštění, aniž by byl přesvědčen argumenty, že udělal něco nesprávného.
Kai Antturi, Helsinki (Finsko)
Annturi byl například vedle Ulonsky vynikajícím apologetou, respektovaným i mimo letniční tradici. A proto si zaslouží delší citaci:
„Zjistil jsi, že Neeho je třeba interpretovat správně. Říkáš, že ke správnému pochopení jeho kázání je třeba, abychom poznali okolnosti, za kterých byla kázání přednesena. To je velmi správné. Všiml jsem si, že Nee někdy své výroky přehání. Například tvrdí, že vše, co člověk může dosáhnout duševními schopnostmi, je z ďábla. To mne ohromilo, neboť má schopnost číst je duševní schopnost. Jak mohu tvrdit, že tato schopnost je od ďábla? Ale pochopil jsem, kam míří… Tvá předmluva je dobrá a podle mého názoru nutná k pochopení W. Neeho“.
Dieter L. Knospe, oblastní ředitel Church of God pro Střední a Východní Evropu a SNS, Urbach (Německo)
Knospe se domnívá, že někdo pasáže z předmluvy vztáhl na své pozice v církvi, resp. na svoji vůdčí pozici a známkuje Palu přehnanou protireakcí, jako by byl „liberální revolucionář“. Podle Knospeho tím ale Pala není. Důležité je nyní, aby Pala „stál a jednal v pravdě, tzn. V Duchu svatém“.
Fabián Atila, tajemník maďarské letniční církve, Budapešť (Maďarsko)
Po pročtení neshledal nic „protibilického ani nic, co by vyžadovalo korekci“. Autorita v církvi by podle něho neměla být založena „na pouhém postavení ani na přísné hierarchii, ale na Božím pomazání spočívajícím na životě člověka“.
Lennart Steen, Viken (Švédsko)
Uvádí doslova: „Jak to vidím, na vašem hnutí mohou být jistá napětí, o nichž nevím, ale která ohrožují tvé postavení a používají tvé předmluvy jako záminky k tomu, abys byl odhalen a vypuzen“.
Následují dva obsáhlejší dopisy od Reinholda Ulonsky, z nichž nelze identifikovat, který je napsán dříve. Datován je pouze jeden z nich. Ulonska byl i snad jediným, s kterým mohl komunikovat i biskup Rudolf Bubik, neboť se domluvili polsky, zatímco v ostatních případech byl biskup vázán na tlumočníky resp. překladatele. Ke komunikaci mezi Ulonskou a Bubikem skutečně došlo a podle svědectví Bubika měl Ulonska k předmluvě připomínky. Avšak jeden z dopisů, pravděpodobně ten první, ničemu takovému nenasvědčuje, zatímco druhý (zřejmě) již ano. V každém případě pokud může dotyčný být informován z obou stran sporu, je to spíše výhodou než handicapem.
Reinhold Ulonska, předseda Svazu svobodných letničních sborů (Německo)
Ulonska poté, co si v klidu přečetl předmluvu, uvádí, že problémem není Palova předmluva, „nýbrž jisté pojetí autority, zdající se nedotknutelnou“. Ulonska zde vidí vliv hnutí restauracionismu a charismatického (uvádí neo-letničního) hnutí, které se „pokouší vniknout do klasických letničních sborů“. Ulonska si je tohoto vlivu vědom prakticky po celé Evropě. Zdůrazňuje, že bibličnost je odlišná od biblicismu a že jejím úkolem je „slyšet celé Písmo, novozákonně [věci] porozumět a podle evangelia prezentovat.“ Ohledně vztahu Paly s biskupem je Ulonska „vděčný za ty malé kroky rozhovoru“. Bubik je podle něho Božím mužem – od Boha poslaným – ale jen člověkem. Boží slovo podle Ulonsky chrání Boží struktury, ale ne nutně „úřední osoby“. Jestliže apoštol [běží šikmo], má sbor [církev], anebo kdo to vidí, právo a povinnost zaujmout proti tomu stanovisko (viz Pavel a Petr: přede všemi!). Všichni služebníci ve vedení jsou starší. Ti jsou sice před žalobou chránění kritikou dvou až tří svědků, ale jsou přiměřeně kárání přede všemi. To se týká i apoštolů.
Dále Ulonska rozebírá nutnost poddanosti vládní autoritě (Ř 13,1), ale v případě jejich selhání je třeba poslouchat více Boha než lidi. Jestliže i osoby v církvi „nedostojí věrně a stávají se tělesnými“, má církev [sbor] právo a povinnost k odporu. „Panování – a představa nedotknutelnosti nepatří k charakteristickým znakům „apoštolů Krista“. Neduchovní „apoštolové“ chtějí panovat, zotročovat, netrpí kritiku (2 K 11,19–21 srv. 2 K 11,13–15). Ulonska poté dodává:
„Poněvadž však Rudolfa znám, jsem si jist, že smýšlí právě takto – snad se někdy vyjadřuje nejasně, neboť problém není pouze nesprávné pochopení autority – nýbrž i odmítání božských principů řádu, tj. vlastně služeb úřadů! Kde se zdá, že je útok proti základním božským principům, tu někdy reagujeme jednostranně“.
Ulonska poté ještě píše o nutnosti odporovat autoritám a že nenapadnutelná „osoba v úřadě“ nebo „osoba ve službě“ neexistuje. Zároveň ale uvádí, že „Rudolf má planoucí a velké srdce. Smýšlí zajisté jako já“[41].
V jiném, zřejmě následném, dopise Ulonska má k předmluvě i několik výtek. Tyto výtky se ovšem netýkají ani tak předmluvy, jako spíše citace Neeho učení v ní obsažené. Ulonska mj. uvádí:
„Teď se musím přiznat, že pokud se týče eklesiologie, pneumatologie a antropologie, měl jsem určité problémy. Jeho [Watchmana Nee] názory jsou pro mé pochopení biblicky nevyvážené a mnoho závěrů zpravidla špatných.
Ulonska má dvě výhrady:
1. Považuje sice za absolutně správnou odpověď, že sbor je veden skrze více starších, ale jeden je „primus inter pares“… jeden s konečnou platností, který pracuje zpravidla „ve slově a vyučování“. Jedná se o „posla“, doslova anděla sboru.
2. Je pravdou, že do služby ustanovuje Pán, ale praxe rozpoznávání záleží na lidech. Titus měl ustanovit starší vzkládáním rukou. Bůh povolává, Ježíš ustanovuje a – bratří dosazují. Ulonska poté Palovi píše, že jeho postřehy by se daly chápat tak, že Pala zpochybňuje plnou moc „bratří dohlížitelů“ rozpoznávat Boží ustanovení.
Tyto dva body – podle Ulonsky – zřejmě „znepokojily některé bratry“ a bylo by dobré, kdyby s nimi Pala mluvil a „zeptal se na své problémy“[42].
Personální spor
Spor mezi Františkem Palou a biskupem má ovšem i druhou stránku věci, a to je existence Palova dlouholetého spolupracovníka Jana Žáka, který s ním pracoval v redakci. Byl to právě Jan Žák, kterému, podle Františka Paly, biskup dával za vinu zhoršení vztahu mezi jím a Františkem Palou. Na Radě církve měl biskup dokonce žádat Žákovo propuštění z pracovního poměru[43].
Jan Žák byl absolventem filozofické fakulty v oboru němčina, pedagogika a byl propuštěn z politických důvodů z Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem. S Františkem Palou se setkal ve Výzkumném ústavu výživy zvířat v Pohořelicích, kam, dle Františka Paly, nastoupil jako ateista a skrze studium Písma přijal Krista. Apoštolské církvi v době totality pomáhal formulovat dopisy na vládu a orgány státní správy a poskytoval rady v jednání se státní bezpečností. V době prohlídek ve svém domě ukrýval i samizdatovou literaturu. Redakčně připravil i text biskupova deníku z vězení[44]. Jan Žák až do roku 1996 pomáhal připravit nebo překládal téměř 40 titulů[45].
K vyhrocené situaci v AC ohledně Jana Žáka došlo ve chvíli, kdy senior Severomoravské oblasti Stanislav Cichy skrze otevřené dveře nakladatelství v Brně uviděl Jana Žáka a podle Františka Paly, ale i dle dalších svědectví[46], měl prohlásit, že když otevřel dveře do nakladatelství, hned viděl, že tento člověk sem nepatří a „není to přece náš člověk“[47]. Toto svědectví pak bylo pro biskupa validním jako duchovní rozeznání (nebo snad potvrzením předchozích podezření?).
František Pala však namítá, že když biskupovi v létě roku 1995 psal dopis ohledně potřeby setrvání Jana Žáka v redakci Života v Kristu s poukazem na jeho osobní kvality, měl biskup odvětit: „Máš ve všem pravdu, udržení Jana je jenom problém financí“[48]. Nechápe proto biskupovu současnou námitku, že ho Jan Žák od počátku nástupu do nakladatelství negativně ovlivňuje[49]. František Pala proto považuje za křivdu se Jana Žáka zbavit.
V osobním rozhovoru, který byl oficiálně nabídnut každému členovi AC, měl biskup ještě následující důvody: Jan Žák se nikdy nestal členem Apoštolské církve a z osobních důvodů zůstával členem římskokatolické církve. Podle biskupa je, zejména překladatelská práce v nakladatelství, spojena s určitou formulací resp. s výkladem učení. Biskup se zdráhal, aby v této pozici byl člověk, který není členem církve a shledával neúnosné, že redaktor církevní věroučné literatury je naopak členem církve, jejíž učení je v rozporu se směřováním Apoštolské církve. Biskup vznesl i jisté pochybnosti ohledně směřování a úlohy Jana Žáka coby katolíka v protestantském nakladatelství. Ještě mnohem později biskup pronesl poznámku ohledně Jana Žáka, že daný chtěl pastorům AC ukázat, jak se biskupovi vzepřít[50].
Přesah sporu do další roviny
Při vědomí všech výše uvedených pnutí a střetů je nasnadě, že brněnský sbor byl pouze součástí širšího rozkolu, který se projevil v nejužším vedení Apoštolské církve mezi biskupem a jeho zástupcem. Pala však, jak to chápali mnozí v té době[51], vedl svůj boj jak na poli sboru, tak na poli nakladatelství, Rady církve, i s biskupem. Snažil se retrospektivně zastat Josefa Štefánka z kolínského sboru[52] a stal se apologetou i bývalých konzervativních členů sboru v Českém Těšíně[53], kteří řešili svůj sbor s pastorem.
Zhruba v této době měl, opět Stanislav Cichy, zajímavý sen. Viděl v něm autobus plný lidí, kteří seděli za neprůhlednými okny. Autobus řídil s pedálem sešlápnutým až na podlahu František Pala. Autobus mířil do míst, kde se silnice prudce zužuje. Cichy Volal na Palu, aby brzdil, ale ten neslyšel a v plné rychlosti vjel do míst zužující se silnice. Později, kdy tento sen uslyšel druhý pastor brněnského sboru Miroslav Makovička, prohlásil, že on sám Palu napomenul, že mu připadá, že stojí nohou na sešlápnutém pedálu plynu a nedokáže ji sundat[54].
Palův pohled na snahu o jeho odvolání
František Pala ve svém dopise Radě AC uvádí, že biskup navrhl, aby byl zbaven všech funkcí v církvi a sám naznačil čtyři možné důvody, ve kterých on sám vidí potenciální příčinu návrhu jeho odvolání[55]:
1. Podpora Jana Žáka
Ať už jsou zde námitky ohledně působení Jana Žáka v pozici redaktora oprávněné či nikoliv, podstatnější je jiná věc. Má ředitel nakladatelství právo si zvolit spolupracovníky či musí být tito schválení biskupem nebo Radou církve? Jsou předem dané nějaké obecné podmínky pro takovouto práci? Je členství v Apoštolské církvi nutné k práci v jejich institucích, jako je církevní nakladatelství? A pakliže ne, může nejvyšší představitel církve definovat zaměstnanecké podmínky z vlastního rozhodnutí nebo se na nich má podílet i vedoucí dané církevní instituce? A pakliže dotyčný nečlen v církvi již pracuje, jak se zachovat z hlediska pracovně právních, pokud jsou k jeho nečlenství dodatečně vzneseny připomínky? Je tomu dnes již jinak a jsou tyto podmínky nějak deklarovány?
2. Podpora Josefa Mačáka
Josef Mačák, který byl členem a pomocným kazatelem sboru AC Brno na plný úvazek, vznesl námitku vůči praxi pastora sboru, Františka Apetauera starším sboru a biskupovi církve. Po určitých peripetiích ve staršovstvu měla celá věc vyvrcholit hlasováním o důvěře pastorovi, aniž by členové sboru měli znát důvod hlasování. František Pala se proto zasadil o svolání vyšetřovací komise, která měla Mačákovu záležitost posoudit a jejíž členové byli i členy Rady AC. Komise byla skutečně vytvořena, i když její zakotvení nemělo přímou oporu v Ústavě AC. Její závěry pak Pala, spolu s dalšími staršími, odmítl. (Více o tom v kapitole o brněnském sboru).
3. Překlady knih „Svrablavé uši“ a „Jiné evangelium“
František Pala dal podnět k překladu knih „Jiné evangelium“ a „Svrablavé uši“, ve kterých „zaujal jasné stanovisko k nebiblickým doktrínám hnutí Víry (či Slova života)“[56]. Zde je nutné konstatovat, jak ostatně uvádí i František Pala, že biskup překlad těchto knih podpořil a souhlasil s nimi a doporučoval je. Pala v této souvislosti ovšem nastolil otázku, zda tyto knihy nevedly biskupa k tvrzení, které měl sdělit „bratřím z Hlinska“, že je [Pala] v této oblasti „ultra – či příliš konzervativní“[57]. Biskup však později, když se hlouběji otevřel Torontskému požehnání, zřejmě možná již opravdu nebyl tak přesvědčen o správnosti veřejné distribuce těchto knih[58]. Nicméně ze svého ostrého stanoviska vůči učení hnutí Víry nikdy neslevil (viz kapitola vztah k charismatickému hnutí).
Ke zlomu ohledně přístupu k Torontskému požehnání resp. ke službě Claudio Freidzona, došlo při biskupově cestě do Maďarska, kde ji přijal s určitými rozpaky[59]. Freidzon v Maďarsku navštívil sbor hnutí Víry Sándora Németha. Je známo, že ačkoliv se Freidzon s hnutím Víry oficiálně neztotožňoval, přijal své požehnání od jeho proponentů, zejména od Bennyho Hinna. Biskup to ospravedlňoval tím, že Hinn sám z učení hnutí Víry činil pokání. Avšak toto pokání bylo dočasné a neúplné a Freidzon sám se nadchl Hinnovou knihou „Dobré ráno Duchu svatý“, která byla silně heterodoxní[60]. O příklonu AC k Torontskému požehnání svědčí i fakt, že Křesťanský život přeložil již v roce 1994 knihu „Co se to s námi jenom děje?“[61] Na můj dotaz se v osobním rozhovoru Pala nedlouho poté od této knihy distancoval. Biskup, rovněž v osobním rozhovoru, uvedl, že ohledně Torontského požehnání vedl s Františkem Palou diskuse[62]. Rovněž Pala v osobním rozhovoru vyjádřil rozpaky nad kladným postojem biskupa k Torontskému požehnání[63].
Další okolností v této oblasti je i to, že František Pala se zasloužil o to, aby se AC distancovala od pořádání konference s korejským letničním vůdcem, který je ovšem standardně řazen mezi učitele hnutí Víry, Yonggim Cho. Pala před touto konferencí přeložil kritiku z knihy D. Hunta „The Seduction of Christianity“, která si všímala bludů ohledně Choovy knihy „Čtvrtý rozměr“. Tato kniha se stala i odrazovým můstkem k distanci ze strany AC od pořádání konference v Praze s Cho, i když jedním z dalších vysvětlení byla neshoda s pořadateli[64].
V této době se tedy František Pala profiloval jako klasický letniční, zatímco AC směřovala směrem k neo-letniční církvi.
4. Sepsání předmluvy ke knize Duchovní autorita
Jako další důvod František Pala shledává sepsání úvodu ke knize Duchovní autorita. Kniha Duchovní autorita se stala v Apoštolské církvi, vedle Knieselových skupinkových manuálů[65], jednou z nejpodstatnějších knih ve formování učení o poslušnosti autoritám.
František Pala opakovaně uvádí, že nedostal písemné sdělení, v čem je tato předmluva mylná a že při jeho žádosti o toto sdělení byl obviněn bratry z Rady církve, že je zraněný. „Kdyby se mne nezastal bratr Bohuslav Wojnar, dali byste Rudkovi za pravdu“[66], uvádí.
Kázeň a vyloučení
Dne 18. 2. 1997 oznámil biskup na dotaz seniorovi JM oblasti Františku Cupalovi, že po poradě s ÚR Pala může zůstat starším brněnského sboru, pokud „bezprostředně abdikuje z celocírkevních úřadů, ačkoliv je to v rozporu s usnesením RC ze dne 8. 2. 1997“[67]. Ve své reakci ze dne 21. 2. 1997, na požádání Františka Apetauera, Pala odpověděl, že z celocírkevního úřadu nehodlá abdikovat, protože je přesvědčen, že se „nedopustil žádného přestupku vůči komukoliv, který by měl vést k tomuto rozhodnutí“ a žádá biskupa, aby vztahy mezi ním a biskupem nepromítal do „záležitostí brněnského sboru“[68]. Následně, dne 24. 2. 1997, proběhlo mimořádné zasedání Rady církve, na kterém došlo k rozhodnutí vyloučit celý brněnský sbor z Apoštolské církve, a toto rozhodnutí nabylo účinnosti dnem 5. 3. 1997[69].
Dne 26. 3. 1997 však většina staršovstva vyloučeného brněnského sboru (poté, co se v ústředí církve setkala s biskupem a seznámila s písemnými materiály ohledně Františka Paly) požádala dopisem biskupa a Radu církve o znovupřijetí do svazku AC a zároveň odvolala Františka Palu z funkce staršího sboru[70]. Rada AC ještě téhož dne, na svém dalším mimořádném zasedání, své rozhodnutí o vyloučení sboru zrušila. Stalo se tak během lhůty, kdy se „bývalí“ členové mohli „rozhodnout ohledně dalšího členství v AC“[71].
Rada církve pak vzala na vědomí vyloučení Františka Paly ze staršovstva brněnského sboru a zároveň jej „pro jeho hříchy, které jsou uvedeny v zápise z mimořádného zasedání ze dne 24. 2. 1997“ dala do kázně podle par. 5 odst. 4 ústavy AC. Tato kázeň spočívala v „přerušení výkonu všech celocírkevních funkcí a zákazu jakýchkoliv veřejných projevů v rámci církve, stejně tak jakémkoliv šíření písemného projevu v rámci církve“[72]. Toto bylo Palovi oznámeno v dopise ze dne 1. 4. 1997[73].
Oficiální důvody Palova káznění
To, proč bylo oficiálně proti Palovi kázeňsky zasahováno, lze ocitovat přímo z několika oficiálních dokumentů. Například brněnskému sboru bylo tlumočeno stanovisko Rady církve v tomto znění:
„Tak jako se Fr. Apetauer provinil vůči sboru, provinil se zcela viditelně a prokazatelně i br. Fr. Pala vůči církvi, a to opakovanou lží a pomluvami vůči bratru biskupovi i RC. Jsme vedeni s ohledem na něj samotného, abychom vás jako sbor podrobně neseznamovali s těmito skutečnostmi. Týkaly se především vedení církve, sbor jako celek neměl možnost většinu z nich sledovat ani se jich jakýmkoliv způsobem zúčastnit. Jsou však písemně doloženy zápisy a dopisy uloženými v ústředí církve, zájemci do nich mohou nahlédnout. Protože br. Pala na rozdíl od br. Apetauera nikdy nečinil z těchto svých činů pokání i přes opakované napomenutí jednotlivci i RC, jsme nuceni jej prohlásit za pomlouvače dle 1 Kor 5,11. Tímto pro nás až do pokání z těchto činů přestává být bratrem“[74].
Po této řeči pak byl celý brněnský sbor vyloučen z AC jako celek. Jako oficiální důvod Palova káznění biskup na Radě církve uvedl:
„…dopustil [se] lží a pomluv vůči mé osobě a RC navzdory opakovanému vzájemnému usmíření a odpuštění. (Lze to doložit písemnými materiály – především korespondenčními odpověďmi vedoucích letničního hnutí v Evropě. Dopisy, na které tito bratři odpověděli, František Pala na moji opětovnou žádost nevydal.) Vztahuje se tedy na něj slovo z 1. Korintským 5,11. – „Nestýkejte se s pomlouvači“[75].
Reakce Františka Paly
František Pala jednání Rady církve komentoval následovně:
„Nejprve jsem byl Radou Apoštolské církve vyzván, abych abdikoval ze všech církevních úřadů, a za odměnu – tak to vnímám – mi bylo přislíbeno, že budu moci zůstat starším brněnského sboru. (Respektive se bratr biskup vyjádřil takto: „Setrvání Fr. Paly ve staršovstvu je možné, za podmínky, že F. Pala mj. bezprostředně abdikuje z celocírkevních úřadů.“) Téhož dne večer mi bratr biskup vzkázal po jednom bratru: „Dávám ti ultimátum – pokud do 8. hodiny ráno neodstoupíš z celocírkevních úřadů, svolám celocírkevní konferenci k tvému odvolání.“ Abdikovat jsem ovšem odmítl – ne proto, že bych si chtěl udržet funkce – ale proto, aby mi na celocírkevní konferenci byla dána možnost obhájit své postoje. Uvítal jsem tedy, že mi bratr biskup pohrozil, že neodstoupím-li, svolá k mému odvolání celocírkevní konferenci. Leč ke svolání konference nedošlo, čehož velice lituji. Této obhajoby mi nebylo dopřáno, a bratr biskup “řešil“ situaci tím, že vyloučil celý brněnský sbor – a tím mne těchto funkcí zbavil. Bylo pro ně zajisté snazší, aby rada Apoštolské církve v rámci svých pravomocí jedním razantním aktem se mne zbavila tím, že vyloučí celý sbor (což jí umožňuje ústava), než aby byli nuceni postavit se mé obhajobě na půdě celocírkevní konference“[76].
Dohra
Avšak zřejmě ani Palovým vyloučením v rámci vyloučení celého sboru nebylo zcela jasné, jak je to s jeho funkcemi, a to zvláště poté, kdy byl celý sbor AC rozhodnutím jeho bývalých starších včleněn zpět do Apoštolské církve, což Pala jinde označil jako chápání „kolektivního členství“. Proto v nedatovaném dopise z roku 1997 se Paly pak ještě biskup jménem Rady církve velmi neurčitými slovy v podstatě ptá, zda Pala je nebo není členem Apoštolské církve[77].
Je zajímavé, že Pala, ač dříve označen jako „lhář a pomlouvač“, který „přestal být bratrem“ je nyní osloven ve zcela odlišném tónu:
“…nestojíme a ani nemůžeme stát jako bratři v Kristu proti sobě (Ř 14,4), a že i přesto, co vešlo mezi Tebe a nás, budeme stát v jedné linii zápasu o záchranu ztracených“[78].
Pala definitivně odpověděl dopisem ze dne 28. července 1997, ve kterém oznámil, že ke dni 31. září stejného roku rozvazuje pracovní poměr s Apoštolskou církví[79].
Dne 30. 5. 1997, tedy těsně před konání Evropské letniční konference ve Frýdku Místku, Rudolf Bubik informoval předsedu PEF Jacoba Zopfiho o tom, že „František Pala byl dán do kázně (což nepřijal). To je důvod, proč není uvolněn, aby reprezentoval naší denominaci ve výboru PEF[80]. Zopfi odpověděl, že je mu to velice líto, že od Paly obdržel dva dlouhé dopisy, ale že není v takové pozici, aby situaci mohl nějak ovlivnit[81].
Celý spor přesahuje rozsah této kapitoly a bude podrobněji rozebrán v historii brněnského sboru.
Nové vedení Křesťanského života
Na Palovo místo později nastoupil jako ředitel nakladatelství Pavel Bubik. Pala, ještě před svým vyloučením, své odvolání patrně předpokládal. Uvedl to v době, kdy se snažil svojí práci obhájit slovy:
„Již mne unavuje neustále se muset obhajovat a vysvětlovat, že naše práce k něčemu je. Pokud si podle rady bratra biskupa přejete učinit ředitelem nakladatelství bratra Romana Tomsu a všechna díla zadávat smlouvou o dílo, bude to nakonec pro církev velké faux pas, neboť každé zodpovědné nakladatelství nezbytně potřebuje redaktora či redaktory, kteří jsou způsobilí kvalifikovaně rozhodnout, které dílo je přeloženo, redigováno a vysázeno jaksepatří, a co je odfláknuto a vyjít nesmí (aby církev neutržila notnou ostudu). Chtít nakladatelství bez redaktora, toť holý nesmyl. To je totéž jako chtít lékařskou ordinaci bez lékaře“[82].
V dopise, v němž Pala oznámil rozvázání pracovního poměru, pak uvedl:
„…stávající situace pod neodborným vedením vykazují produkty nakladatelství takové nedostatky, že bych je nemohl podporovat ani svou pasivní účastí. Před tímto úpadkem jsem Vás včas důrazně varoval. Ujišťuji Vás, že z Vašich neúspěchů se neraduji ani radovat nebudu. Naopak, je mi to velmi líto“[83].
Tento jeho citát je možné porovnat i citátem z časopisu charismatických katolíků, který komentuje úroveň knih z Křesťanského života, vydaných zřejmě po tomto období:
“Nejprve čistě prakticky: překlady z albrechtické “kuchyně” nebývají občas příliš dobroušené, a proto je dobré obrnit se shovívavostí a trpělivostí. Ale nebojte se, číst se to dá! Dále je to styl vyjadřování“[84].
Tato kauza (včetně kauzy brněnského sboru) měla vliv na další směřování Apoštolské církve jak ve smyslu věroučném, tak v praktickém řešení konfliktů mezi sborovými autoritami, a vytvořila možná i jistý precedens v jednání s církevními disidenty do budoucna.
Doposud uveřejněno:
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Úvod
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Ustavení církve
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Život v Kristu
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Křesťanský život
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Vzdělávací instituce
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Misie a diakonie
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Významná výroční setkání a konference
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Zahraniční osobnosti
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Vývoj učení o delegované autoritě
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Duchovní boj, rocková hudba a proroctví
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Argentinskou cestou přes Toronto do Pensacoly
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Sbory Apoštolské církve – úvod
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Sbory Apoštolské církve – Český Těšín
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 - 1997: AC Brno (1966 - 1996)
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: 2. rozdělení brněnského sboru – předehra
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Vyloučení a včlenění sboru AC Brno
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: AC Kolín
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 - 1997: AC - CBH Znojmo
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: sbory s kořeny v období 1989 - 1990
Literatura
[0] Nakladatelství – anabáze s pořízením kopírky. Život v Kristu. roč. 21., č. 3., 2009, s. 8.
[1] PALA, František. Apel k podpoře Nakladatelství Křesťanský život se obrací na členy církve. Život v Kristu. roč. 8., č. 2., 1996, s. 11–13.
[2] PALA, František. Zpráva nakladatelství za 2. čtvrtletí 1996. Život v Kristu. roč. 8., č. 9., 1996, s. 16.
[3] HORÁLEK, Jan. J. Stetz, Svrablavé uši. Život víry. roč. 6., č. 9., 1995, s. 267–268.
[4] PALA, František. Apel k podpoře Nakladatelství Křesťanský život se obrací na členy církve. Život v Kristu. roč. 8., č. 2., 1996, s. 11–13.
[5] Celocírkevní konference Apoštolské církve. Život v Kristu. roč. 8., č. 8., 1996, s. 6–10.
[6] PALA, František. Zpráva nakladatelství za 2. čtvrtletí 1996. Život v Kristu. roč. 8., č. 9., 1996, s. 16.
[7] PALA, František. Dopis biskupovi církve. Brno, 13. 9. 1996, s. 5–6.
[8] Při osobním rozhovoru v roce 1995 to autorovi sdělil František Pala ve smyslu, že ´k této knize se již nezná´.
[9] Tento názor jako možnost formou otázky zmínil při osobním rozhovoru v roce 1995 například jeden z mluvčích Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů, který na vydání knihy Křesťanským Životem upozornil ve svém článku „Buďme k sektám spravedliví“, Život víry. č. 4., roč. 6., 1995, s. 95.
[10] BUBIK, Stanislav. Boží požehnání v Torontu. Život víry. č. 3., roč. 6., 1995, s. 66–67.
[11] Více o tom kapitola o brněnském sboru.
[12] Celocírkevní konference Apoštolské církve. Život v Kristu. roč. 8., č. 8., 1996, s. 6–10.
[13] Karel Pala pomáhal ilegální apoštolské církvi s její registrací, zřejmě se podílel i na podání žaloby na stát za „maření církevního dozoru“. Jeho letniční orientaci (resp. interpretaci glosolálie jako jazyka nebešťanů), kritizoval i bývalý předseda Církve bratrské Jan Urban ve své knize Tři kapitoly nejen do Korintského sboru. CB Brno. 1991.
[14] V době mých sporů s Františkem Apetauerem biskup autorovi často skrze Františka Palu vyjadřoval svoji podporu. Rovněž František Pala, podle komentáře Miroslava Makovičky z osobního rozhovoru, se vždy dříve ptal „a co tomu řekne Rudek“? Biskup sám autorovi řekl, že je rozdíl v postojích Františka Paly a Františka Apetauera a naznačoval, že má blíže k Františku Palovi. A nakonec autorovi i sám František Pala v osobním rozhovoru sdělil, že dříve byl k biskupovi až nekriticky loajální.
[15] Podobně v předmluvě k jiné knize od Watchmana Nee napsal Pala kritickou předmluvu, kde kritizoval „nové apoštoly“, kteří do charismatických kruhů – většinou bez zlého úmyslu – uvádějí nová, namnoze falešná učení…“ In: NEE, Watchman. Osvobození ducha. Křesťanský život. Albrechtice, 1994, s. 4–5.
[16] NEE, Watchman. Duchovní autorita. 1. čes. vyd. Překlad František Pala, Jan Žák. Albrechtice: Křesťanský život, 1996, s. 26–91.
[17] PALA, František. Dopis Rudolfovi Bubikovi. Brno, 23. 4. 1996.
[18] BUBIK, Rudolf. Dopis biskupa církve Františku Palovi. Kolín, 25. 4. 1996.
[19] Předmluva redakce, s. 4–5 In NEE, Watchman. Duchovní autorita. 1. čes. vyd. Překlad František Pala, Jan Žák. Albrechtice: Křesťanský život, 1996, s. 4–5.
[20] PALA, František. Dopis Rudolfovi Bubikovi. Brno, 23. 4. 1996, s. 1.
[21] Předmluva redakce, s. 4–5 In NEE, Watchman. Duchovní autorita. 1. čes. vyd. Překlad František Pala, Jan Žák. Albrechtice: Křesťanský život, 1996, s. 6–7.
[22] PALA, František. Dopis Rudolfovi Bubikovi. Brno, 23. 4. 1996, s. 1.
[23] Předmluva redakce, s. 4–5 In NEE, Watchman. Duchovní autorita. 1. čes. vyd. Překlad František Pala, Jan Žák. Albrechtice: Křesťanský život, 1996, s. 7.
[24] PALA, František. Dopis Rudolfovi Bubikovi. Brno, 23. 4. 1996, s. 1.
[25] PALA, František. Dopis Rudolfovi Bubikovi. Brno, 23. 4. 1996, s. 1.
[26] Předmluva redakce, s. 4–5 In NEE, Watchman. Duchovní autorita. 1. čes. vyd. Překlad František Pala, Jan Žák. Albrechtice: Křesťanský život, 1996, s. 7.
[27] PALA, František. Dopis Rudolfovi Bubikovi. Brno, 23. 4. 1996, s. 2.
[28] PALA, František. Dopis Rudolfovi Bubikovi. Brno, 23. 4. 1996, s. 2.
[29] PALA, František. Dopis Rudolfovi Bubikovi. Brno, 23. 4. 1996, s. 2.
[30] PALA, František. Dopis Rudolfovi Bubikovi. Brno, 25. 4. 1996, s. 1.
[31] BUBIK, Pavel. Čestné prohlášení, nedatováno.
[32] PALA, František. Dopis Rudolfovi Bubikovi. Brno, 25. 4. 1996, s. 1.
[33] BUBIK, Rudolf. Dopis biskupa církve Františku Palovi. Kolín, 25. 4. 1996.
[34] PALA, František. 2. Dopis Rudolfovi Bubikovi. Brno, 25. 4. 1996.
[35] „(“Pavle, nikomu o tom neříkej“) – že ta předmluva, to je brněnské unikum“. In: PALA, František. Dopis biskupovi AC. Brno, 26. 8. 1996, s. 2.
[36] Takto biskup argumentoval i při osobním rozhovoru, kdy mi sdělil, že Pala je schopen jeho slova interpretovat jinak, než je zamýšlel a že se tudíž zdráhá poskytovat písemné odpovědi, protože není tak zběhlý ve slovu.
[37] PALA, František. Dopis biskupovi AC. Brno, 26. 8. 1996, s. 2.
[38] PALA, František. Dopis biskupovi AC. Brno, 26. 8. 1996, s. 2.
[39] PALA, František. Dopis biskupovi AC. Brno, 26. 8. 1996, s. 2.
[40] Zápis z mimořádného zasedání RC, 24. 2. 1997.
[41] ULONSKA, Reinhold. Odpověď Františku Palovi. Finsko. 23. 11. 1996. s. 1–3.
[42] ULONSKA, Reinhold. 2. Odpověď Františku Palovi. Nedatováno.
[43] PALA, František. Dopis členům Rady církve. Brno, 26. 8. 1996, s. 1.
[44] Biskup autorovi ovšem přiznal, že s textem nebyl spokojen. Rudolf Bubik byl přesvědčen, že namísto přímého Božího vedení, které ve svém vězení zažíval, zde byl spíše opis lidské percepce. František Pala mu to prý vysvětloval tím, že knihu budou číst i intelektuálně založení lidé, pro které by mohly takto jednoduché formulace obtížně přijatelné.
[45] PALA, František. Dopis členům Rady církve. Brno, 26. 8. 1996, s. 1
[46] Svědectví Františka Paly mi potvrdil i Rudolf Bubik v osobním rozhovoru.
[47] PALA, František. Dopis členům Rady církve. Brno, 26. 8. 1996, s. 1.
[48] PALA, František. Dopis členům Rady církve. Brno, 26. 8. 1996, s. 2.
[49] PALA, František. Dopis členům Rady církve. Brno, 26. 8. 1996, s. 2.
[50] Přesné znění této formulace ovšem nemám k dispozici. Vzpomínám, že šlo pravděpodobně o prohlášení na staršovstvu brněnského sboru někdy na přelomu tisíciletí.
[51] Například pastor sboru František Apetauer použil ironické přirovnání Františka Paly k rytíři, který se snaží bojovat za právo a spravedlnost.
[52] Podle vyjádření biskupa měl Pala pomoci formulovat a vytisknout brožurku se svědectvím bývalého kolínského vedoucího sboru AC v Kolíně Josefa Štefánka.
[53] Podle vyjádření biskupa měl pomoci formulovat a vytisknout i brožurku se svědectvím bývalých členů sboru AC v Českém Těšíně.
[54] Osobní svědectví autora z doby, kdy byl sbor AC vyloučen z církve.
[55] PALA, František. Dopis členům Rady církve. Brno, 26. 8. 1996, s. 4.
[56] PALA, František. Dopis členům Rady církve. Brno, 26. 8. 1996, s. 3.
[57] PALA, František. Dopis členům Rady církve. Brno, 26. 8. 1996, s. 3.
[58] Autor tak naznal po jednom z telefonických rozhovorů s biskupem, kde odmítal mé veřejné vydání knihy Cizí oheň poté, co autor poukázal, že knihy Jiné evangelium a Svrablavé uši také byly vydány veřejně.
[59] BUBIK, Rudolf. Úvodník. Život v Kristu roč. 7., č. 1., 1995, s. 3–4.
[60] Blíže je o tom možné se dočíst v knize: FRANC, Aleš. Cizí oheň. Vlastním nákladem, Brno, 2001.
[61] JACKSON, Bill. Co se to s námi jenom děje? Křesťanský život. Albrechtice, 1994.
[62] Z rozhovoru vyplynulo, že František Pala se Torontskému požehnání zřejmě vymezoval.
[63] To ostatně odpovídá i tomu, jak na dané věci nahlížel při rozhovorech například mezi autorem a jeho známým V. B.
[64] Ačkoliv například Dan Drápal si byl vědom, že se AC distancuje od Cho i díky knize Čtvrtý rozměr (kterou později vydal v češtině Břetislav Šípek) a napsal na ni do Života víry recenzi, Bubik směrem k AC standardně opakoval, že nemá problémy s Cho, ale s jeho manažery, kteří se chovají nadřazeně. Později mi biskup sdělil, že za přísným postojem směrem Cho stál právě Pala. Biskup, který se později s Cho setkal, by volil jiný přístup.
[65] Ve skutečnosti nešlo o přímé Knieselovo autorství, ale o skripta jeho spolupracovnice Susanne Kuttruff.
[66] PALA, František. Dopis členům Rady církve. Brno, 26. 8. 1996, s. 4.
[67] BUBIK, Rudolf. Dopis Františku Cupalovi, seniorovi JM oblasti, 18. 2. 1997.
[68] PALA, František. Dopis biskupovi církve. Brno, 21. 2. 1997.
[69] BUBIK, Rudolf. Dopis JUDr. Pavlu Zemanovi, řediteli odboru církví MK ČR zde dne 21. 3. 1997.
[70] JANOUŠEK, Petr. KYZLINK, Jan. MAKOVIČKA, Miroslav. MALINA, Jiří. Dopis biskupovi a Radě Apoštolské církve. Brno, 26. 3. 1997.
[71] NAVRÁTIL, Aleš. Zápis z mimořádného zasedání RC, 26. 3. 1997.
[72] NAVRÁTIL, Aleš. Zápis z mimořádného zasedání RC, 26. 3. 1997.
[73] BUBIK, Rudolf. Dopis Františku Palovi. Kolín, 1. 4. 1997.
[74] Dopis adresovaný Radou církve prostřednictvím biskupa AC sborovému shromáždění AC v Brně. Kolín, 24. 2. 1997.
[75] Mimořádné zasedání Rady církve. Kolín, 24. 2. 1997.
[76] FRANTIŠEK, Pala. Dopis všem sborům Apoštolské církve. Brno, 18. 3. 1997.
[77] BUBIK, Rudolf. Dopis Františku Palovi, č. 202/6/RB/97.
[78] BUBIK, Rudolf. Dopis Františku Palovi, č. 202/6/RB/97. Dikce dopisu i stylistika a větná stavba ovšem – podle autorova názoru – neodpovídá běžnému způsobu vyjadřování biskupa a nese rysy nekonkrétního vyjadřování některých jeho spolupracovníků či spolupracovníka.
[79] PALA, František. Dopis Radě církve. Brno, 28. 6. 1997.
[80] BUBIK, Rudolf. Fax předsedovi PEF, 29. 5. 1997.
[81] ZOPFI, Jacob. Fax Budolfu Bubikovi, 29. 5. 1997.
[82] PALA, František. Dopis biskupovi AC. Brno, 26. 8. 1996.
[83] PALA, František. Dopis Radě církve. Brno, 28. 6. 1997.
[84] Duchu svatý, hladovím po tobě. Katolická charismatická obnova. (01. 06. 2001) – http://www.cho.cz/…po-tobe.html (citace 25. 10. 2015).