Dopisy zdevastovanému křestanovi
Drahý Kene,
u křesťanů, kteří se vymanili z autoritářských skupin, dochází k určitému poškození, které je snad ze všeho nejtragičtější. Když jim naslouchám, získávám silný dojem, že mnoho svatých opustilo Pána. (Ne, tak to není. Spíše se obávají, že Pán opustil je.) Křesťané, kteří se připojili ke skutečně krásnému,dynamickému, ano požehnanému hnutí, kteří slyšeli poselství, jaká slyší jen málokteří křesťané, a kteří prožili to, co prožijí jen málokteří křesťané, a jimž žel, vtloukli do hlavy: „To je ta pravá skupina; opusť tuto práci, a opustíš Boha." Nuže, začnou věřit, že to tak je. Vskutku se obávají a věří, že Bůh je opustil, protože oni opustili to pravé dílo Boží.
(Skoro každá skupina má – zdá se – svou hrůznou historku o někom, kdo opustil jejich hnutí – a krátce nato zemřel. Zajímalo by mne, zda je někdy napadlo, že i uvnitř jejich hnutí někteří zemřeli! Buď jak buď, jakékoliv nahánění hrůzy je bezpečným znakem hluboké nejistoty ze strany vůdců. Taktika nahánění strachu a historky o tom, jak ten či onen přišel o život, svědčí o tom, že daný duchovní pracovník nemá sebedůvěru ani důvěru v Boha.)
Přeji si, aby křesťané s takovýmito povídačkami přestali. Určitě existuje tucet hnutí, která o sobě prohlašují, že jsou ti praví… a všechna mají svou historku „Odešel, a stálo ho to život". Na základě tohoto scénáře dospívám k jedinému možnému závěru: Buď má Bůh tucet hnutí, z nichž každé je „tím pravým dílem Božím pro naši generaci", a jestliže kterékoli z toho tuctu opustíš, padne na Tebe strašné prokletí, anebo někdo prostě uplatňuje taktiku zastrašování, aby od něho jeho členové neodešli!
Co se stane s křesťanem, který všechny ty historky slyšel, a přece jednoho dne pozná, že pro svědomí musí toto hnutí opustit? Nebo kvůli svému zdraví? Dostaví se trauma. Zmítá jím nejistota. Zcela určitě mu ona skupina odchod nijak neusnadní. Zdá se, že odchod je provázen pocitem viny par excellence. Když slyším historky o autoritářském útlaku, jaký zakusili jednotlivci v těchto skupinách, žasnu, jak tito drazí křesťané, ještě v zoufalém strachu, říkají: „.. .protože jsem opustil to pravé dílo Boží."
Za druhé, poškození lidé, kteří tato hnutí opustili, všem křesťanským skupinám – všude -tak nedůvěřují že se někdy ptám, zda uvěří tomu, že se Pán vrátí. Důsledkem je, že takto postiženému křesťanu stěží ukážeš na něco, co by nebylo tak zlé. Nevidí nic, co by mu dávalo nějakou naději.
Co mohu říci? Toto: „Poslouchej, křesťane. Poslouchej, Kene. Zaútočili na Tvou pýchu a také na Tebe použili taktiku zastrašování. Apel na Tvou pýchu Tě měl dostat do hnutí a k tomu, aby ses mu vydal. Zastrašovací taktika Tě držela, i když jsi chtěl odejít. (Tyto metody, to je něco tak starého, až to skřípe.) Ta skupina – jakkoli slavná – nebyla jediným Pánovým dílem na zemi. Někde mají křesťané ještě něco lepšího a hlubšího. Pán Tě neopustil. A dále, ta prázdnota, ta bolest je něčím, co sis způsobil sám, jen Ty sám. A Ty, jen Ty sám můžeš ten zhoubný kruh prolomit. Ten zhoubný kruh, do kterého ses sám dostal.
Drahý Kene,
s velkým zájmem jsem sledoval reakci na vydání Příběhu tří králů (A Tale of Three Kings). Někteří si myslí, že to je vánoční příběh (!), ovšem jsou tu další, kteří – jak se zdá, mají za to, že se stavím na jejich stranu ve věci autoritářství. Ať už stojí na té či oné straně, mají nicméně za to, že kniha je na jejich straně.
Samozřejmě je tu i několik těch, kteří tento náhled nesdílejí. Jeden duchovní veřejně zakázal svým následovníkům knihu číst. (Dobrá! Aspoň jsme identifikovali jednoho autoritáře.)
Nuže, jaký je můj pohled? Prosím, zaznamenej si: Jsem rozhodně proti křesťanským vůdcům, kteří předepisují lidem, jak mají žít svůj soukromý život. Nenacházím pro to v Novém zákoně žádný podklad. Předkládám zde několik korouhviček, které Ti pomohou při hodnocení autoritářství ve skupině:
VYŽADOVÁNÍ, ABY ČLENOVÉ ŽILI SPOLEČNĚ
Jednou jsem udělal zkušenost, co to je společný život ve skupině drahých a krásných lidí. Ten prožitek trval tři roky. Kene, chci, abys věděl, že to bylo těžké. Bylo to také krásné. Zůstaly něžné vzpomínky, a někdy to byla i noční můra. V tom experimentu nás bylo asi sto a – nakolik se pamatuji – bez výjimky jsme byli za tento experiment hluboce vděční. A také jsme si pořádně oddechli, když to bylo za námi! Myslím, že mohu mluvit za většinu z nás, co jsme tím tříletým experimentem prošli, když řeknu: „Bylo to ohromné, ale nemělo by se to stát stylem pro celý život. Každý křesťan by si to měl zkusit, ale nemá se to doporučovat jako životní styl pro třicet let života." Zvláště to doporučuji pro svobodné. A manželé? Na dlouho je tu více rizik než výhod.
Dodnes doporučuji svobodným, aby žili v komunitě. Je to nádherná zkušenost a skutečně se zdá, že všichni požívají výhod, které jim to přináší. Avšak jiným bych to nedoporučoval na více než šest měsíců nebo na rok. Dva roky – to už je přepjaté! Kromě toho doufám, že se poblíž najde jedna nebo více soucitných osob, které už mají zkušenost s životem v komunitě – které by vydatně přispěly soucitnou pomocí, radou a poučením páru, který to zkouší byť jen na víkend! Retrospektivně se mi jeví, že život v komunitě činil větší potíže manželkám než manželům. Myslím, že je velmi důležité, abychom si této skutečnosti všimli a uvědomili si ji dříve, než do toho půjdeme.
Nerad bych, aby si někdo myslel, že jsem proti životu v komunitě, ale pokud jde o manžele, jsem pro pouze za předpokladu ideálních podmínek. Nuže, proč jsem nadhodil téma života v komunitě? Z tohoto prostého důvodu: autoritářské skupiny žijí často v komunitě – nebo alespoň ve společenství. Mám za to, že tu jsou i jiné než biblické důvody, proč si vůdcové autoritářských skupin znovu a znovu osvojují tento životní styl. Opakuji, mám za to, že tyto důvody nemusejí mít nic společného s Písmem. Můžeme je nalézt v charakterových vadách vůdce. Dostaneme se k tomu za chvíli.
Zatím chci říci, že život v autoritářských skupinách bývá často iniciován – ať už vědomě či nevědomě – za účelem ovládání lidí. Dovol, abych Ti řekl něco málo ze svých vlastních zkušeností. Když se podívám zpět na zkušenost života v komunitě, nejprve mi napadne, že žádná skupina do toho nešla tak naivně jako my. Pustili jsme se do života v komunitě – a to je vždycky úžasná zkušenost. A tak křesťané v našem společenství do toho chtěli jít naplno. Někteří – včetně mne – byli velmi zdrženliví. Když jsme se do toho dostali, shledali jsme, že sami věci každých pár měsíců radikálně měníme. Proč to? Protože nic nefungovalo! Pomaličku nám docházelo, že podstupujeme mamutí projekt, na který nikdo z nás není připraven. Během těch tří let, co jsme žili spolu, jsme na většinu problémů vyzráli, ale některé jsme nevyřešili nikdy (například jak udržovat auta v pojízdném stavu nebo jak dosáhnout toho, aby si lidi zapamatovali, že nás mají vyzvednout v 5 hodin z práce, pokud auta zrovna v pojízdném stavu byla!).
Naštěstí to bylo ještě před vzestupem současného autoritářského hnutí. Když se nyní dívám zpět, mám ve světle toho, co se od té dob v naší zemi odehrálo, několik postřehů. Jsem velice rád, že jsme byli svobodní. (Někdy bychom mohli snad lépe říci „svobodní ke všemu"!) Nebylo mezi námi nikoho, kdo by měl duševní potřebu vládnout nad životy ostatních. Za druhé, téměř o všem, co mělo významnější důsledky, se rozhodovalo na otevřených shromážděních, a nikoli v malém uzavřeném kroužku. Snad Tě bude zajímat, že jsme neměli žádné starší, a nikdo z nás tudíž ani neslyšel o nutnosti podřizovat se autoritě. Všichni jsme přirozeně vnímali, že jsme v tom společně, a chtěli jsme se tím protlouci na základě vzájemné shody. Kromě toho, nikdo v komunitě zůstat nemusel, pokud nechtěl. Na počátku téměř všichni chtěli. Ovšem později si to někteří rozmysleli. Snad nejvýmluvnější je, že na ty, kteří v komunitě nežili, jsme se nedívali spatra. (Takto jsme ani neuvažovali – a jestliže někdo přece, nemělo to být.)
Pokud jde o společný život, naučil jsem se mnohému. Když si pomyslím na to, jak asi vypadá praxe společného života v komunitě, kde se ujímají vlády muži, kteří mají sklon ovládat druhé, otřesu se. Jak mocným nástrojem se může stát společný život v rukou křesťanských autoritářů!
Co tím mám na mysli? Nuže, představme si muže, který neváhá vyděsit lidi k smrti dvěma nejmocnějšími nástroji, jaké lidstvo zná. Víš, co jsou to za nástroje? Jedním je Písmo a druhým Bůh. Když lidem vyhrožuješ, že toto je biblický náhled na věc a povíš jim, že se to bude (nebo nebude) Bohu líbit, a přistoupí-li k tomu, že nade všemi penězi má kontrolu jeden člověk nebo malá skupina, máš ve svých rukou několik velmi mocných nástrojů. A ještě dále: přidej k tomu ingredienci totální konformity jednoho každého s jedním souborem společenských norem, s jedním souborem norem pro odívání – a máš situaci, která je pro bratry a sestry nejen potenciálně škodlivá, ale kterou pravděpodobně ani nejextrémnější výklad Písma nemůže nijak ospravedlnit.
Snad bych tento poslední výrok měl komentovat. Pavlovské sbory evidentně nežily v komu-nitě. Můžeme říci, že v komunitě nežily na trvalé bázi ani sbory v Judsku či v Jeruzalémě. Avšak v historii rané církve podle mého soudu nikdy nebylo ovládání lidí uplatňováno v takové míře, jak se to děje dnes v některých autoritářských hnutích.
Myšlenka smísit společný život v komunitě s autoritářstvím je vskutku děsivá. Ale Kene, tím velkým problémem, před kterým stojíš, není to, co vaše skupina dělá. V čem je jádro problému: Zapojil ses do něčeho, co má svůj původ v Bohu, anebo co primárně vychází z psychologické potřeby ovládat druhé? Tuto otázku nemůže zde na zemi nikdo zodpovědět. To nejlepší, opravdu nejlepší je, aby každý z nás následoval to, o čem je přesvědčen, že je to Pánovo slovo k němu. Koneckonců o tom, jaké má hnutí ovzduší a ducha, rozhoduje člověk, nikoli přístup či metoda. Tudíž nikdy bych se nemohl stavět proti metodě či přístupu zdravé křesťanské skupiny ani bych oné metodě či přístupu nemohl žehnat. Je to člověk, nikoli praxe či metoda, které nakonec rozhodují, zda bude Boží lid požehnán či utrpí.
Život v komunitě by snad mohl být nádhernou zkušeností, snad by nemusel nikomu způsobit vážnou újmu – v dobrých a moudrých rukách. Nevím. Doufám tedy, že si zapamatuješ, ať už je Tvůj závěr o hnutí, ve kterém jsi až dosud byl, jakýkoli, že je tu riziko 50 ku 50, že se můžeš mýlit. Prostě mi nejsou známy žádné pevné směrnice, podle nichž bychom mohli posuzovat všechny skupiny a všechna hnutí, zda jsou „dobré" nebo „špatné". Praxe společného života v komunitě může být zajisté pro ohromnou část křesťanů škodlivá, uskutečňuje-li se tento život v ovzduší útlaku.
JAK SE JEDNÁ SE ŽENAMI
Poslouchej, co se mi jednou stalo. Když jsem byl mladičký duchovní, míval jsem v rozhlase vysílání. Byl to patnáctiminutový program k duchovnímu zamyšlení. Hned po mně následoval letniční evangelista. Přišel vždy oblečen jako Rockefeller. Za ním cupitala pobledlá ženuška oděná do kreace z pytloviny! V takovémto stadiu bylo letniční hnutí tehdy. Dnes se ženy v letničním hnutí oblékají stejně hezky jako jejich muži. Takže se to v letničním hnutí změnilo. Ovšem oblékání žen do pytloviny je u některých skupin dosud běžné.
V autoritářských hnutích se klade velký důraz na oděv. Mnohá tato hnutí vracejí ženy zpět do středověku. Avšak toto mne netrápí. Trápí mne, jaké postavení ženy v těchto hnutích zaujímají. Znovu opakuji, hlavní tlak autoritářství zřejmě dopadá více na ženy.
Jednou k nám přišli na návštěvu manželé právě z takového hnutí. Chtěli u nás pobýt několik týdnů. Jakmile přijeli, manželka oznámila, že toho hnutí opouští a že opouští i manžela, ledaže by toto hnutí opustil i on. Něco v ní ruplo. Mělo to co do činění s tím, že znovu ochutnala svobodu. Nuže, snad je to krajní příklad, nicméně mám dojem, že mužům se v autoritářských hnutích vede mnohem lépe. Jednou mi jeden moudrý křesťanský pracovník řekl (byla to náhodou žena), že to, jak je určité hnutí autoritářské, poznáš obvykle podle toho, do jaké míry se tam prosazuje přikrytí hlavy. Shledávám, že je to mimořádně zajímavý postřeh. (Pouze bych dodal, že to nutně neznamená fyzické přikrytí hlavy, ale spíše celé téma přikrytí ve vztahu k autoritě.)
Buď jak buď, místo žen v daném hnutí je druhým vodítkem, podle kterého může člověk lépe posoudit, zda skupina, do níž patří, není skupinou, do níž by patřit neměl. Dalším vodítkem je…
MOC STARŠÍCH
Nikdo z nás se nebude přít o to, že Písmo nás učí, abychom se poddávali „těm, které Pán postavil nad námi." Otázka ovšem zní: Poddávat se nakolik a v čem? Druhá otázka zní: Postavil tyto starší nade mnou Pán? Anebo: Nepostavil nade mnou tyto muže (kteří se nazývají starší) nějaký člověk?
Podívej se na to takto: Abych se uživil, musím pracovat. Jsem učitelem. Můj ředitel má určitou vládu nad mým životem, ale ta má své ostře vymezené hranice. Dožaduje-li se něčeho, co překračuje tyto hranice, pak se na té škole děje něco velice, velice nedobrého. Ne, ne na té škole, ale s tím člověkem. Městský úřad v místě, kde žiji, má nade mnou určitou vládu. Stejně tak federální vláda, ale tato vláda je omezená. Jestliže tato vláda zahrne vše, nejsme již v demokratickém státě, nýbrž ve státě autoritářském. A tak se musím ptát: Když Bůh dal do církve starší, aby tu vykonávali určitou vládu, kolik asi kontroly jim dovolil ve Tvém soukromém životě? Zajisté zde musejí být určité meze. Zeptejme se obráceně.
Kdykoli Písmo něco komentuje, činí tak obvykle dvěma způsoby. Nejprve výrokem, který je absolutní. (V Novém zákoně tyto výroky obvykle nacházíme v epištolách a nejsou provázeny ilustrací.) Písmo obvykle také své výroky ilustruje. (Evangelia a Skutky takovéto ilustrace obvykle podávají.)
Nuže, prober si všechny případy ilustrace starších a apoštolů vykonávajících správu nad Božím lidem, jak to zaznamenává Písmo. Dokážeš si na nějaký takový případ vzpomenout? Dokonce i Petr v oněch raných kritických dnech církve v Jeruzalémě jednoznačně prohlásil, že Ananiáš se Zafirou si mohli všechny peníze i majetek ponechat. (Pointa: dělat to, co dělali ostatní, nebylo závazné.) Jejich hřích nespočíval v tom, že si něco ponechali, nýbrž v tom, že lhali. Co chci říci: v Novém zákoně nenacházím žádné ilustrace, které by se byť jen vzdáleně podobaly vládě, již nad Božím lidem vykonávají „starší" v autoritářských skupinách. Zdá se, že ilustrace, které dává Písmo, pokud jde o autoritu starších nad naším životem, svědčí o tom, že tato autorita je přinejlepším značně úzká a velmi, velmi omezená.
TEST DESÍTI LET
Chtěl bych se s Tebou podělit s tím, o čem jsem přesvědčen, že by Ti mohlo pomoci, abys dokázal posoudit a rozhodnout, co máš dělat. Chtěl bych se s Tebou podělit o určitá kritéria, která Ti mohou pomoci. Proto si dovoluji dát Ti ještě jeden tip. Má-li hnutí deset let, můžeš o něm říci daleko více, než když má teprve dva roky. Když má jeden nebo dva roky, jeví se všechna práce v dobrém světle. Má-li deset let, je dobré se zeptat: Kolikpak starších už muselo odejít?
Dovol, abych Ti to ilustroval. Nějaký člověk zahájí určité hnutí. Při slavnostním obřadu jmenuje skupinu starších a čekajícímu Božímu lidu oznámí, že tyto lidi vyvolil a ustanovil Bůh, aby na nimi byli autoritou. Dobrá. Uplyne několik let a někteří z oněch starších se postaví proti zakladateli – nebo s ním alespoň projeví nesouhlas. (Můžeš si být jist, že někteří se postaví na jeho stranu.)
Vůdce se rozkatí a oznámí, že ti, kteří se postavili proti němu, jsou z ďábla. Vyhodí je – anebo při nějaké ošklivé scéně odejdou. Nyní se dá do toho a jmenuje nové starší, které Bůh ustanovil nad lidem Páně. Nakonec někteří z těchto starších s ním také projeví nesouhlas, dojde k rozštěpení, celá věc je z ďábla atd. atd.
Nuže, Kene, je zřejmé, že tento scénář odhaluje, že tu něco není v pořádku. Jak mohou být jeden rok staršími a další rok z ďábla? Jak to, že jeden rok zcela vydám svůj život nějakému člověku (staršímu) – aby měl nade mnou vládu – a ten příštího roku veřejně odsoudí toho, který právě jeho ustanovil (a naopak)? Nerad používám takovéto ilustrace, protože si myslím, že něco takového se mohlo tu a tam stát i v době Nového zákona. Avšak když se něco takového stane pravidlem, pak vyhlašuji poplach nejvyššího stupně.
JAK REAGUJE VŮDCE POD TLAKEM
Každý muž, který stojí jako vůdce v království Božím, se dostává pod tlak. Ani jeden z nás to nezvládne na sto procent. Tlaky přicházejí. Zvedají se do nesnesitelných výšin, a pak ustupují. Brzy se zvednou, a pak zase ustoupí. Nejvíce práce zvládneme, nejsme-li úplně pod tlakem, a více proměňováni býváme, když pod tímto tlakem jsme.
Každý křesťanský pracovník má své slabosti, svá selhání a problémy, na které nestačí, takže za to člověka pověsit nemůžete. Je tu však jisté spolehlivé měřítko vnitřní duchovní síly člověka: Je-li jeho dílo napadáno, když tlak dostoupil vrcholu, když jeho dílu hrozí rozdělení, jak reaguje? Omezuje se takový pracovník jen a jen na obranu? Svaluje spoustu věcí na ďábla? Projevuje se nepřátelsky? Dává průchod hořkosti? Začnou se tyto postoje a myšlenky vkrádat do jeho veřejné služby? Nemluví mlhavě o jistých událostech a věcech, z nichž posluchači vyrozumějí, že jsou to narážky na lidi, kteří poškodili jeho dílo?
(Mimochodem, jestliže někdo soustavně veřejně napadá lidi kolem sebe nebo lidi ze své minulosti – je-li to jeho stálý charakteristický rys, trvá-li to léta -, pak bych Ti doporučoval, abys toto hnutí okamžitě opustil. Je zde něco vážného v nepořádku… ne s tím hnutím, ale s tím člověkem.)
O určitém díle poznáš mnohé, když se ocitne pod tlakem. Všiml jsem si, že když někdo neustále hlava nehlava útočí na druhé a neustále se obhajuje, ukazuje, že je zcela nejistý a dokonce pochybuje o svém díle. Řekl bych také, že přinejmenším mnohokrát je tomu tak, že právě tito muži mají sklon podporovat hnutí, v němž se uplatňuje značný stupeň kontroly. Bez ohledu na jejich vnější vzhled, muži, kteří mají značnou vládu nad životy druhých, jsou v podstatě velmi nestálí, nejistí, pokud jde o jejich povolání a poslání od Boha.
K této úvaze bych ještě přidal otázku: Kolik asi lidí bylo z hnutí vyloučeno po uplynutí deseti let? (Někdy nejsou exkomunikováni, ale skupina je vytlačí nebo se jim dostane rady, aby odešli nebo se jim dává najevo, že nejsou vítáni.) Jestliže lidí, kteří tímto způsobem z vašeho hnutí odešli, je mnoho, pak bych řekl, že jste byli v situaci, která není podle Písma.
Hned k tomu dodávám, že obvykle tomu bývá tak, že mnoho lidí do křesťanského hnutí předními dveřmi vcupitá a zadními zas vycupitá. Otázka není, kolik lidí přijde a zas odejde. Otázka zní: Nevyhodili je? Jak odešli? Bylo to něco nechutného? Nebo se setkali s ryzí křesťanskou milostí a vlídností, pochopením a láskou, když si probojovávali, zda odejít?
Myslím, že bych měl položit ještě jednu strašně důležitou otázku: Kolika lidem, z těch, kteří odešli, nečiní žádné potíže přijít navštívit skupinu, kterou opustili? Odpověď na tuto prostou otázku může povědět více, než vše, co jsem v těchto listech napsal. Jak by s Tebou jednali, kdybys je – poté, cos odešel – přišel opět navštívit?
KOLIK VLÁDY?
Nacházíš-li se v hnutí, kde se lidem praví, koho si vzít nebo s kým se rozvést, jsi-li ve skupině, která zasahuje do soukromého života člověka až tak daleko, pak Ti doporučuji, aby ses ihned klidil, neboť se nacházíš v hnutí nejen autoritářském, ale také potenciálně nebezpečném.
EXKLUZÍVNOST
Jak se vaše skupina dívá na církev? Do jaké míry se cítí exkluzivní? Jestliže neuznává ostatní evangelikály za věřící a součást rodiny víry, pak Ti opět pravím: Tvá situace je velmi pochybná. Polož si dále otázku: Rozlišuje moje hnutí různé úrovně křesťanů? („My jsme vítězové." „My dodržujeme smlouvy." „My budeme vládnout s Kristem." „Jiní si počínají docela dobře, ale my…“ „Jiní jsou odpadlíci." „Ti, kteří nás nenásledují, to mají u Boha zlé.") Takovéto výzvy míří přímo na ego křesťana. Každá skupina, která kategorizuje některé křesťany jako patřící výlučně Bohu na rozdíl od ostatních… nu, řekl bych, tu máš další poplašný signál. Varovné znamení.
PSYCHOLOGICKÝ TYP VAŠEHO VŮDCE
Pojednávám o tomto tématu s bázní a třesením, neboť si uvědomuji, že na světě je mnoho skutečně dobrých křesťanů, kteří mají nepřátele, a tito nepřátelé použijí proti nim cokoliv.
Opakuji, že Absolonové jsou právě tak nebezpeční jako domnělí Saulové. Proto s velkým zdráháním kladu následující otázku a chci, aby sis uvědomil, že sama o sobě není rozhodující. Avšak jestliže zapadá do mozaiky, stává se vskutku klíčovou. Tato otázka zní: Má muž, který vede vaše hnutí v povaze potřebu vládnout nad každým ve svém okolí?
Existují lidé, kteří mají tuto psychologickou vadu: potřebu vládnout. Někdy ji Pán v životě člověka zlomí a vidíme pouze rezidua. Pán si může použít člověka, který tento problém dosud měl právě tak, jako člověka, který vůdcovskou rolí opovrhuje, ale kterého Pán nicméně vůdcem učinil. Avšak jestliže tato potřeba vládnout zůstává u člověka nezlomena, pak bude mít téměř vždy sklon k autoritářství. Někdy vyjde tento charakteristický rys na povrch v začátcích, někdy uprostřed díla a někdy to trvá mnoho, mnoho let, než daný problém vyjde na světlo.
Jak jsem řekl, jen velmi nerad tuto otázku zahrnuji, neboť je mnoho mužů silných v Pánu, kteří mu slouží a slouží mu dobře a mají dobrý důvod před Bohem pro to, co dělají.
KONFORMITA SKUPINY
Od nepaměti se každá lidská skupina vyznačuje určitou skupinovou konformitou. Může to být námořní vojsko nebo třída nedělní školy. Mohl by to být Kult purpurové ruky nebo skautská vlčata. Patříš-li k nějaké skupině, je tu skupinový tlak – i zcela mimoděk. Takže se neptám: Je tam skupinový tlak? Samozřejmě, že je. Otázka zní: Je tento skupinový tlak podporován? Je živen? A kromě toho, je skupinový tlak cílevědomě a často užíván k vládě nad životy druhých?
Zde svůj seznam uzavírám. Pamatuj: toto jsou – přinejlepším – pomocné otázky, které si každý musí zodpovědět jen a jen sám. Někdo třeba najde ve shora uvedeném seznamu znaky charakteristické pro své hnutí, a vykonstruuje si z toho kauzu. Avšak pochybuji, že jde o kauzu, když tu je jen jeden nebo dva z těchto varovných signálů. Avšak jsou-li tu všechny a bijí-li přímo do očí, jestliže tato varovná znamení bijí na poplach všude, pak si ovšem myslím, že by bylo nejmoudřejší, kdyby sis v jízdním řádu vyhledal nejbližší autobus. Ach ano, rád bych zopakoval, co jsem řekl v Příběhu tří králů. Popadni balík knih „Zvířecí farma", rozdej je všem přátelům ve svém hnutí… starším, vůdcům. Každého, absolutně každého popros, aby si tu knihu přečetl. Jestliže lidé ve Tvém hnutí si tu knihu mohou beze všeho přečíst a přežijí, pak si nemyslím, že jsi v autoritářském hnutí.
Jednou jsem měl možnost rozšířit Zvířecí farmu všem křesťanům, s nimiž jsem měl tehdy obecenství. Ani kapka nezčeřila hladinu vod. Nikdy nezapomenu na komentář jedné drahé křesťanky: „Propánakrále, dokud jsem si nepřečetla tuhle knihu, neuvědomila jsem si, jak je komunismus hrozný!" Bratře, jestliže lidé, s nimiž žiješ a které miluješ, mohou tuto knihu přečíst a říci jenom něco takového, pak jsi snad v dobrých rukou.
Půjdu kousek dál. Pochybuji, že by jakákoli autoritářská skupina, která by dovolila, aby si tuto knihu všichni členové přečetli, dokázala přežít bez úhony. Půjdu ještě kousek dál… Věřím, že by bylo moudré, aby vůdcové každé skupiny, znepokojené tím, že by se mohla vyvinout v autoritářskou skupinu, každého ve svém hnutí vyzvali, aby si tuhle knihu přečetl. Mám za to, že by to bylo to nejlepší, co by taková skupina mohla učinit. A ještě krůček… Vyzývám vůdce autoritářských křesťanských skupin, aby si tuhle knihu přečetli a rozdali ji svým lidem. Tím končím.