Dopisy zdevastovanému křestanovi
Drahý Kene,
ptal ses mne, co vím o „učednictví„, „autoritářství“, „pastorismu" a „supervládě starších“.
Nuže, mohl bych Ti odpovědět přesně, aniž bych věděl cokoliv o jakémkoliv autoritářském hnutí, které vzniklo za posledních 200 let. Základní charakteristické rysy tu jsou od nejrannějších dob církve; zdá se, že autoritářský útlak je člověku přímo vrozen. Jsem si jist, že právě tak jako tomu bylo v minulosti, budou se jistá autoritářská hnutí objevovat v budoucích generacích vždy znovu a znovu. A neváhám dodat, že tu bude vždy dostatek následovníků.
Římané měli ve zvyku sevřít pěst a přiložit ji na srdce, aby tak vyjádřili něco jako „Pro Řím". Znamenalo to: „Je tu cosi, čeho jsme součástí, co je větší než my, a to musí být za každou cenu na prvním místě." Tato myšlenka převládla natolik, že nikdo nepochyboval, že tu cosi je… třebaže hlasování by ukázalo, že to vlastně nikdo neví.
Tento římský myšlenkový rámec zdědila, přijala a začala pěstovat a šířit římskokatolická církev. Každý člověk v Evropě žil v prostředí, které každým coulem vyjadřovalo: „Poddej se, buď věrný matce církvi." Na jakém základě? Na žádném jiném než na tom, že jestliže jsi žil a dýchal v Evropě, pak tvou nezpochybnitelnou matkou byla církev.
Hnutí, která následovala, si osvojila stejný postoj. Některá vědomě, jiná neuvědoměle. Některá byla sekulární, jiná náboženská. My, kteří se pohybujeme v náboženské aréně, jsme nejnáchylnější, neboť jaksi přijímáme ideu, že toto vše zahrnující cosi, do něhož jsme zahrnuti, je snad od Boha… snad je to jeho hlavní cíl… a poněvadž ho milujeme, ze srdce si přejeme líbit se mu; a když podle tohoto čehosi nepůjdeme, můžeme se mu znelíbit. A je tu ještě jeden důvod! My, padlá stvoření, si rádi myslíme: „My jsme ti praví!" Já jsem v tom pravém hnutí."
Charakteristické rysy autoritářských křesťanských hnutí tu byly dávno před naším stoletím. Podívejme se na některé důrazy, jež některé autoritářské skupiny nejvíce zastávají, ať už jsou to evangelikálové, anglikáni, skupiny high church**, katolíci nebo kterýkoliv jiný druh z křesťanské stáje.
JEDINEČNOST
„My jsme výjimeční." „My jsme ti jediní…“ Nebo: „Nejsme ti jediní, ale jsme v Božích očích opravdu, opravdu výjimeční" Nebo: „Stojíme na špici Božího díla v této generaci." Nebo hůře: „Nikdo nemá pravdu, jenom my."
Snad si pomyslíš, že jsem pouze popsal motto skupiny, ke které ses připojil. Vůbec ne. Pouze jsem popsal nejznámější hnutí z historie církve. Tento názor zastávají mnozí – ne-li většina – ať vědomě nebo někdy v minulosti. (Některé skupiny hlásají tyto myšlenky nepokrytě. Jiní pouze nepřímo… což je neméně účinné.) Kdo? Katolíci, luteráni, anglikáni, presbyteriáni, kvakeři, baptisté, metodisté, moravští bratří, valdenští, plymouthští bratří, letniční – ad infinitum. Všechna tato hnutí se někdy představovala jako to jediné pravé hnutí. Jsem skoro přesvědčen – vycházím z faktů historie církve -, že je nemožné, aby nějaké křesťanské hnutí přitáhlo velký počet lidí, a přitom neuplatňovalo tento postoj my jsme ti praví" a vehementně jej nešířilo. Americké hnutí „Shepherding-Discipleship" ze 70. let se vyznačuje rigidním autoritářstvím a strohou disciplínou. Skupina uvnitř anglikánské církve, která zdůrazňuje význam ritu, liturgie, svátostí, biskupské a kněžské autority.
„Jedinečnost" je akceptovaný, třebaže málokdy verbalizovaný nástroj, který je v této branži běžný. Sotva najdeš křesťanskou skupinu, která tento nástroj nikdy nepoužila.
Kene, nejsme daleko od pravdy, když řekneme: Některá z nejmocnějších hnutí v letopisech víry, která otřásala zemí a měnila historii, čerpala svou úctyhodnou moc ani ne tak z Ducha svatého jako z nadšení, potu a obětí idealistických mladých lidí stržených snem, že právě oni jsou dílem, které si pro jejich dobu vyvolil Bůh. Vize plus pot udělaly v historii církve daleko více nežli zlomenost a pokora.
Vzácný ba výjimečný je člověk či hnutí, které by nesklízelo tímto nástrojem. Jmenuj mi, prosím Tě, lidi a hnutí, kteří dali lidem impuls prostě jen tím, že je naučili setkávat se den co den s bohatstvím Ježíše Krista. Je to kratičký seznam. Proč není více těch, kteří dávají křesťanům impuls pouze tím, že je zaplaví Kristem? Proč taková závislost na „jedinečnosti"? Odpověď je zřejmá. Lidé nemohou rozdávat z toho, čeho sami mají jen málo.
Můžeme-li vůbec usuzovat na budoucnost, pak žel tento stav potrvá. „Jedinečnost" bude nedílně patřit k budoucím hnutím, už jen z toho důvodu, že nezkušení mladí lidé věří, že to málo, které jim dávají jejich vůdcové, představuje nebývalé hody. Z toho vyvozují, že hnutí, v němž jsou, musíbýt „to pravé„, protože v něm je tolik světla a života, a přitom si neuvědomují, že větší část toho, co dostávají, je vypůjčená, že je to něco starého. Doufejme, že jednoho dne se objeví čestní muži, kteří nebudou obchodovat s podvrženým zbožím… a kteří budou šířit Krista. Krista – aniž by přitom propagovali a prodávali „hnutí“. A doufejme, že tito muži budou mít Krista… v hojnosti.
Potřebujeme lidi zlomené, muže – a ženy -, kteří si nebudou přihřívat svou vlastní polívčičku, nebudou prodávat žádné hnutí, ale Krista samého, který bude jejich středem i horizontem. Potřebujeme také lidi, kteří budou reagovat celým srdcem a celou duší, aniž by byli jakkoli motivováni svou výlučností. Ještě slůvko. Když jedinec nebo skupina prohlašuje: „My jsme dílo Boží pro tuto generaci," namiř si to rovnou ze dveří. Ovšem pozor, v každé době existují skupiny, které jsou Božím dílem. Avšak ani jedna, opakuji, žádná z nich neví,které to je. Teprve po letech to historie ukáže… ale nejméně za sto let. Za svého života to prostě nemůžeme poznat! Člověk, který prohlašuje, že jeho hnutí je tím pravým dílem Božím v jeho generaci, je buď podvodník nebo věštec nebo… ach ouvej!
Druhou nejčastější složkou autoritářských hnutí každé doby je volání k jednotě v těle Kristově:
POTŘEBA JEDNOTY V TĚLE KRISTOVÉ
Na jedné straně je tato idea naprosto nová. Na druhé straně představuje jeden z nejstarších nástrojů, který používá lidské srdce, jehož motivy jsou často skryté.
Katolíci udržovali západní svět na základě konceptu jednoty po více než tisíc let. Jak mocná idea! Kdo ji může zpochybnit? Já ne. Jednota v Kristově těle musí být jistě i snem andělů. Žel, nevzpomínám si, že bych se kdy setkal s nějakou větší skupinou, který by apelovala na jednotu s čistými motivy. Například římští katolíci používali k „zachování jednoty" v těle Kristově mučíren.
Dnes se nástroje jednoty používá nad míru, zvláště u některých hnutí – říkám to se zármutkem-, která se nacházejí mimo etablované církve. Je to smutný pohled, když vidíme, jak se k budování určitého hnutí používá tématu jednoty. Právě křesťané, kteří se nacházejí mimo rámec etablovaného křesťanství, by měli klást největší důraz na čistotu motivů, co se týče jednoty. Za posledních několik let se metody a triky používané pod pláštíkem jednoty staly hotovou vědou. Dělá se to takto:
Křesťanský pracovník začne volat po jednotě v těle Kristově a použije k tomu Kristovu modlitbu k Otci. Pokaždé, když – on či jeho skupina – narazí na hlouček křesťanů, kteří bojují o přežití ve svých malých skupinkách, začne se tento pracovník s nimi stýkat a mluvit k nim na téma jednoty těla Kristova „v těchto posledních dnech". Skupinka zápasící o existenci na toto volání odpoví tím, že se k tomuto většímu hnutí připojí. Nosnou ideou je jednota v celém těle Kristově. V praxi však nejde o nic jiného než o metodu, o růst pohlcením. Toto účinné, i když nevyhlášené pojetí růstu pochytí další. Začnou ho praktikovat také. Brzy jedna z nejvyšších nadějí srdce křesťana – jednota v těle Kristově – poklesne na pouhopouhou pochybnou metodu rozšiřování hnutí. Rád bych dodal, že kdokoli kdo používá tuto metodu k rozšíření svého hnutí otupuje – snad neuvědoměle – své svědomí, a mílovými kroky se dostává na šikmou plochu nepoctivosti křesťanského pracovníka.
Upřímně řečeno, daleko méně mi vadí člověk, který je skrz naskrz zlodějem ovcí, než pracovník, který si namlouvá jiné skupiny voláním po jednotě. Víš, jakýsi biblický případ vyložené krádeže ovcí lze snad vykonstruovat. (Podívej, jak se Pavel rozvázal v synagóze!) Problematické volání po jednotě v těle Kristově jaksi využívá něčeho, co je našim srdcím příliš drahé, co ve skutečnosti jen slabě přikrývá metodu jak rozmnožit své řady.
Ještě poslední postřeh. Mimořádným důrazem na jednotu se dosahuje dvou věcí, které jsou téměř každému pracovníkovi drahé, i když je nutně nezmiňuje. Za prvé, volání k jednotě drží na uzdě nepokoje a neshody. (Nikdo nechce vnášet do církve nejednotu.) Za druhé zachovává členstvo. (Odejít znamená rozdělovat tělo.) Lidé se bojí „rozbíjet jednotu". Jak jsem řekl, toto je mocný nástroj. Shrnuji: dej si pozor na pracovníka, který nemírně zdůrazňuje jednotu.
POTŘEBA PŘIKRYTÍ HLAVY
Tato výzva je dvojčetem výzvy předchozí. Místo volání po jednotě se pracovník tentokrát přiblíží k zápasící nezávislé skupince křesťanů s tím, že „všichni lidé potřebují být přikryti". „Je třeba, aby Boží lid v této skupině byl přikryt místními staršími… ale starší potřebují být přikryti také. Potřebují být přikryti ." (Jaké slovo doplníme? Biskupy? Apoštoly? Nadpastýři? Pastýři? Dělníky? Záleží na slovníku toho kterého hnutí.)
„Ti nahoře," řekne nám, „jsou přikryti Kristem, a Kristus je přikryt Bohem." Jestliže si myslíš, že to je něco novéno pod sluncem, podceňuješ lidi dávnověku, že nebyli tak vtipní jako lidé dnes a nedokázali přijít na to jak zvyšovat počet svých členů, zachovávat jednotu, držet problémy pod kontrolou a vůbec vyděsit druhé až k smrti. Tento koncept je stejně starý jako výzva římského katolicismu zaznívající celá staletí, výzva vrátit se k matce církvi, papežovi a kardinálům. A taková výzva funguje. Úžasným způsobem. Skupiny tak odlišné – od římských papežů až k obyčejným křesťanským pracovníkům, kteří se nacházejí mimo náboženský systém – používají tutéž neskrupulózní nebiblickou metodu k zachování jednoty hnutí.
Tyto tři složky – jedinečnost, jednota, přikrytí hlavy nad sbory – jdou ruku v ruce a vytvářejí hlavní část kaše zvané „autoritářství“. Stačí jen vznešené setkání starších nebo poselství o tom, co Písmo učí o poddanosti Boží autoritě" – a máme cosi zbrusu nového a současného, jako je autoritářské hnutí, a zrovna tak starého, jako je tolik obávaná papežská bula.
Každé hnutí může růst v zásadě třemi způsoby: 1) prostřednictvím evangelizace ztracených, 2) získáním křesťana, který hledá a 3)jakýmisi „námluvami“ – dvořením se zápasící malé nezávislé skupině. Poslední způsob je nejsnadnější (etika jde stranou). Proto je také nejpopulárnější metodou ke zvýšení počtu členů určitého hnutí. Jiná stejně populární se nazývá „obnova darů v naší generaci". Nevěříte tomu? Úplně stejná slova zazněla za Francouzské revoluce v roce 1790. Výzva k obnově darů byla po 200 let tak účinná, že se jí používá k budování různých hnutí stejně tak i dnes.