Dopisy zdevastovanému křestanovi
Drahý Kene,
proč po celou historii církve zvedá autoritářství čas od času svou důvěrně známou hlavu? Jen proto, že „je biblické„? Sotva. Je tu nespočet dalších „biblických“ věcí, které se zdaleka neopakují tak často ani se netěší takové oblibě. Odpověď musí být někde jinde.
(Celý život jsem byl zapojen do křesťanské služby, studoval jsem jak historii tak i to, co nám nyní defiluje před očima, a jsem nakloněn věřit, že v historii církve nedošlo k žádné události, u které by nebyl někdo, kdo by mohl bez jakýchkoli pochyb prokázat, že jakkoli hrozná věc se páchala – ať už vraždy, mučení nebo mrzačení -, dalo se tak přesně podle biblických nauk. Zdá se, že všecko, všecičko lze Biblí dokázat… a nejen to, ale že je to v samotném jádru biblické zvěsti! Nebohý Bůh. Co jen s námi smrtelníky udělá?)
Studiem jsem dospěl k závěru, že nikdy nedošlo ke vzkříšení nějaké okrajové doktríny jiným způsobem, než tak, že tu byl nejprve nějaký jiný důvod – mimo Písmo -, který vyprovokoval lidi k tomu, aby vytáhli tu starou věc a oděli ji do nového roucha. Právě tak jsem pevně přesvědčen o tom, že nemírný důraz na určitou doktrínu se ve skutečnosti nerodí nejprve v Písmu, ale v nevyslovených a skrytých motivech srdce křesťanského pracovníka, který je tak tvrdě prosazuje. Ale k věci: současný důraz na autoritářství pravděpodobně pochází od lidí, kteří se obávají rozdělení ve svém hnutí. Tyto obavy jsou pravděpodobně oprávněné: jsou tu vzpomínky na minulá selhání v jejich službě způsobená rozdělením.
STRACH
Strach, že chaos vyvolaný rozdělením, povede k tomu, že jejich práce-jejich hnutí-ztroskotá. A tak majíce v živé paměti minulá rozdělení a zlé střety a přízrak minulých problémů, který je obchází, uchýlili se křesťanští pracovníci k diktátorství ve jménu Písma, aby tak zbudovali dílo, které by bylo prosto větších roztržek. Nicméně pochybuji, že by si kdo připustil, že přijal autoritářství z tohoto důvodu. Jistě by to nikdy nikdo sám veřejně neprohlásil. (To jsou věci, které si v mysli nikdy nepřipustíme, ale srdce to ví až příliš dobře. Srdce ovšem zřídkakdy sdělí rozumu, co rozum koná, nebo proč koná to, co právě koná.)
A mimochodem, dříve než popadneš tento dopis a poběžíš s ním za svými přáteli a budeš k nim volat: „Mám to, mám to!" měl by sis uvědomit, že lidé, kteří běhají od dveří ke dveřím, aby rozněcovali nepokoje proti nějakému pracovníkovi, nejsou svými motivy o nic lepší než pracovník, který – jak mají za to – má být odhalen. K tomuto tématu si více řekneme snad později.
Drahý Kene,
přemýšlel jsem o Tvé otázce. Zhodnotit škody, které způsobil současný auto-ritářský systém, to je poněkud přehnaný požadavek; škody jsou dalekosáhlé, přímo strašné. Nicméně uvedu zde několik dojmů, které se tu nejvíce vtírají: Mladí lidé se v autoritářském hnutí naučili navzájem se kárat a kritizovat. To by si člověk neměl příliš osvojovat. Někdy se to téměř zvrhne v barbarství. Křesťané, zvláště mladí, by si takové věci neměli navzájem dělat. Přímo se kalkuluje s lidskou pýchou; pýcha se tu v lidských srdcích pěstuje, zavlažuje a přihnojuje.
Muži a ženy, kteří tato hnutí opustili, pozbyli veškerou naději v poctivost křesťanských pracovníků, a to i čistě teoreticky. To je dvojnásob tragické. Ztratíš-li důvěru v křesťany, nemáš absolutně kam jít. Rozdělené rodiny – rozvraty, rozkoly, rozvody. Křesťané pozbyli šanci – nebo jim ani nebyla dána – prožít nádhernou osvobozující zkušenost svobody v Kristu. Na denním pořádku je strach a zmatek. Mladí muži a ženy, kteří mohli vyzrát a dosáhnout vysokého věku ve službě Pánu, ztroskotali… navěky.
Po celé zemi vyrostly izolované ostrůvky křesťanů, kteří ztroskotali a zahořkli. Zdá se, že se dokážou najít, sblížit a navzájem se sbratřit – jako bytosti se skelnýma očima v Dantově Infernu-, navěky pořádajíce noční můry, sdílejíce vzájemný cynismus a beznaději. Tato scéna je ze všech nejsmutnější. (Není důvodu, proč by měl křesťan takhle ztroskotat. Ne. Pro to není nižádného ospravedlnění.) Byl jsem šokován nejen výše popsanou scénou, ale i tím, co se dělo na opačném pólu. Pozoroval jsem vůdce těchto hnutí, kteří tomuto masakru předsedali, a tázal jsem se, zda si uvědomují ty tisíce ztroskotaných životů tam venku. Vůdcové těchto skupin jakoby byli absolutně neteční a lhostejní k vršící se hrozné destrukci, kterou způsobuje autoritářství.
Ovšem chci také hned říci: „Copak ti, co jsou, venku, nechápou, jaké je jejich chování! Jejich hluboká, stále živená zranění jsou právě tak neobhajitelná, jako počínání těch, uvnitř, kteří provozují autoritářskou destrukci." Musel jsem vyslechnout spoustu historek o autoritářství a je mi to všechno velmi nepříjemné… ať je to z té či oné strany.
Vzpomínám si, že před několika lety bylo po celé západní části USA určitě několik tisíc domácích skupinek. Nebyla tu žádná forma – málo obřadnosti, a v těchto krásných malých shromážděních bylo svobody na rozdávání. Všechny tyto velmi svobodné skupinky se do poslední zhroutily. Po tomto masovém kolapsu nastoupil rozkvět autoritářství. Uplynulo deset let. Ty svobodné domácí skupinky jsou nejen mrtvé, ale úplně zapomenuté, a autoritářský koncept, který nastoupil na jejich místo, sklízí děsivou žeň. Proč to?
Vzpomínáš na ta idealistická naivní krásná křesťanská děcka se zářícíma očima před deseti lety? Nyní se chtě nechtě dostali do věku okolo třicítky, kdy budou všichni vystaveni životní krizi. Reagují. Všude jsou problémy. Je to nevyhnutelné. Ve dvaceti uvěříš skoro všemu. Ve dvaatřiceti jsi dospělý a pěkně tě vytočí, že v letech, kdy jsi ještě byl ke všemu důvěřivý, tě takhle zneužili. Někteří z těch starších křesťanů na to musejí zareagovat. Linie jsou stanoveny a protivníci pojmenováni. Bitva začíná a následují jen jatka. Naslouchej těm několika, kteří přežili autoritářství, když se sejdou.
Naslouchej, jak mluví o tom, co se pokazilo, a jaká by podle nich církev měla být – na základě jejich špatných zkušeností. Někteří silně prožívají, že jedinou cestou pro církev je „totální svoboda". (Žádní starší. Nic.) Taková je reakce na vše, co zavání vůdcovstvím… například když někdo svolává nějaké shromáždění! Druhým extrémem je, když si někteří myslí, že by nemělo být žádné křesťanské shromáždění, dokud nemáme dohlížitele, kteří by pečlivě hlídali každý pohyb. Oba pohledy nejsou ničím jiným než reakcemi na prožité hrůzy, a málo společného mají s Písmem nebo s Duchem Kristovým, a mnoho společného mají s našimi špatnými zkušenostmi z minu-losti.
Dívám-li se na věci z těchto dvou protichůdných hledisek, mohu pouze říci, že celá tato tragédie bere na sebe podobu ohromného holocaustu. Potíže s muži, kteří vládnou nad životy ostatních křesťanů – nebo naopak idea svobody, která zavrhuje i shromáždění-, to není jádro problému. Je to mnohem prostší.
Před deseti, patnácti lety začal v naší zemi vanout Duch Páně. Nikdo z těch, kdo se do tohoto hnutí zapojili, nestačil na jeho nároky. Kene, ta věc byla odsouzena k zániku od samého počátku. Nebyli tu řádní muži. A ti, kteří přesto vystoupili, aby se ujali vedení, byli nezlomení lidé – měli zamlžené chápání Krista, jeho církve a jeho cest. Ti, kteří tyto nekvalifikované muže následovali, byli vrženi – nebo ustanoveni – do pozic, na které nestačili. Používali některé metody, které jsou horší, než si lze vůbec představit, a dnes se zdá, že celé to končí v troskách.
A dále: Chvěji se při pomyšlení, co by se stalo, kdyby Duch Páně znovu zavanul naší zemí. Máme jen několik málo kvalifikovaných mužů, kteří mohou vést novou generaci mladých srdcí. (Tvrdím to zcela jednoznačně.) Kdyby naší zemí provanul nový vánek, kdyby dnes opět začalo nové dílo a museli by je vést muži, které máme k dispozici dnes, mám za to, že za 15 let bys viděl zrovna takovou řež. A k té by došlo, i kdyby se autoritářství nikdy neujalo. Problém nebyl v doktríně, ani v praxi. Problém byl v srdcích.
Vidím, že tento scénář má i svou komickou stránku. Kdyby dnes zavanul nový Boží vánek a po celé naší zemi by se začaly objevovat malé skupinky a díla, před svým duchovním zrakem vidím představitele obou stran současného extremismu, jak obcházejí tyto nové skupiny a říkají jim buď: „Nemějte starší. Nemějte starší." Anebo: „Se svobodou to nejde. Se svobodou to nejde." Je tu nějaká naděje? Myslím, že ano, ale s tím, jak málo pokory my pracovníci máme, bychom se sotva dostali daleko.
Co nám tedy zbývá? Nežijeme v prvním století. Není tu s námi tělesný Ježíš Kristus, který by nás dvanáct vychovával po dobu tří let. Letnice nebyly před devíti lety. My, dělníci dnešní doby, jsme se bez výjimky narodili a žili v Babylóně (nebo sloužili pod muži, jimž cesty Babylóna čiší z roucha). Jestliže se arogantně pokoušíme „zvládnout to vše za jednu generaci", skočit zpátky na cestu prvotní církve… selžeme. My, kteří žijeme dnes, prostě nejsme způsobilí k čisté práci. Nikdo. A jeden život na vyřešení problémů, které před námi stojí, nestačí. Proč jsou lidé tak domýšliví, že si o sobě myslí, že jsou tak výjimeční, a celý úkol obnovy zvládnou za dvacet let?
Příkaz dne zní: My pracovníci bychom udělali nejlépe, kdybychom skupinu mladých mužů a žen zaštítili před korupcí a deformací současného křesťanství, vytvořili jim pozitivní prostředí pro jejich růst, obrátili jejich mysl k hlubokým věcem Krista, poskytli jim to nejlepší, co lze dnes v církvi zakoušet (což není až tak neuskutečnitelné) a usilovali o to, aby došli dál, až za hranice toho, kam jsme v Kristu dorostli my. Pak doufej. Doufej, že tahle děcka, až dorostou, nás všechny předčí. Doufej, že budou napřahovat ruce ke hvězdám. Doufej, že zkušenost Krista – a jeho církve – předají další generaci. Zkušenost hlubší než vše, co poznala nebo mohla poznat generace před nimi.
Co tím chci říci? Že prostě nejsme způsobilí, abychom během jedné generace dokázali učinit vše, co je nezbytné k obnově. Chci Tě povzbudit: přestaň si lízat rány a přestal si stěžovat na „autoritářství". Nevyřídilo Tě autoritářství. Byl to slabý přístup k obnově těch, kteří na tento úkol prostě nestačili… plus Tvé přeochotné rozhodnutí přidat se k nim. Kene, kdyby nevzali autoritářství a přichytili se něčeho jiného, dopadlo by to určitě právě tak žalostně. Tvoje generace se zakousla do příliš velkého sousta. K současné scéně, kde vládne jen chaos a řež, dojít muselo. Modleme se za budoucnost lepších dnů a lepších lidí, ušlechtilejší motivaci těch, kdo zvěstují, a těch, kdo na jejich zvěst reagují.