Dopisy zdevastovanému křestanovi
Drahý Kene,
z devastace ve svém životě se budeš muset vyprostit. To můžeš udělat Ty sám. Budeš muset vymazat minulost. Budeš se muset vypořádat s tím, čím jsi prošel; jinak budeš pro Pána a jeho království bez ceny. A jsi-li na tom opravdu zle, pak budeš téměř bez ceny i pro společnost. Můj list se Ti nemusí líbit.
Dovol, abych Ti sdělil něco, co se mi neříká zrovna příjemně. Mám jednoho přítele. Asi před sedmnácti lety se připojil k jednomu zcela novém křesťanskému hnutí. Než s tím musel skoncovat, byl v tom hnutí dvanáct nebo třináct let. Za tu dobu prošlo hnutí mnoha změnami: od něčeho, co usilovalo o opravdovou čistotu, až k něčemu, co se stalo téměř kopií náboženského systému… právě tím, proti čemu se sami předtím postavili. Když toto hnutí opustil, odtáhl s sebou i sbor.
Říkám Ti jen to, co mi říkal. V době, kdy odešel, opustilo toto hnutí mnoho dalších. Téměř všichni tito křesťané jsou v podstatě zničeni. Někteří z těchto devastovaných křesťanů se odstěhovali do města, kde můj přítel žije. Připojili se ke společenství, které vedl. Štvali se, aby nalezli domov; štvali se, aby nalezli přístav; štvali se, aby nalezli pokoj; štvali se, aby nalezli místo, kde by se měli dobře. Zeptal jsem se toho drahého bratra: „Jak jsou na tom dnes?"
Odpověděl upřímně: „V podstatě každý, kdo k nám z toho hnutí přišel, způsobuje našemu sboru velké potíže." Zeptal jsem se, co tím míní, i když jsem si myslel, že to vím. Jednou vlastností těchto lidí bylo: neustále mluvili o minulosti. Mluvili o tom před kýmkoli. Myslím si, že si to ani neuvědomovali, a můj názor je, že na tyto hrůzostrašné báchorky vlastně ani nejsme zvědaví! My jsme tam nebyli, my nechceme poslouchat kritiku na druhé křesťany bez ohledu na to, že ta osoba o tom druhém říká, jak velice se provinil. My ostatní prostě nemáme zájem vystavovat svého vnitřního člověka tolika negativním věcem.
Druhým charakteristickým rysem těchto lidiček je, že vždy varují mladé ve svém sboru, aby byli velmi, velmi opatrní. Opatrní nač? Na všechno. Ten seznam nemá konce. Zdá se, že lidé, kteří odcházejí, jsou plni obav a zřejmě potřebují varovat všechny křesťany na světě, aby byli na všechno opatrní. V takovéto ostražitosti nelze pořád žít. Nechceme trávit svůj život ve stálých obavách. Stále ještě máme odvážné srdce, srdce, které chce důvěřovat.
A ještě něco mi řekl. Tihle křesťané nedůvěřují nikomu. Zvláště ne křesťanským pracovní-kům. Nemohou věřit, že ještě vůbec někde je nějaký čestný a upřímný člověk. To je opravdu tragické. Když se člověk dostane až sem, jeho život jako křesťana je zničen. Kene, mám pro Tebe ještě jeden dopis. Chci se Ti v něm svěřit s tím, co cítím nejhlouběji.
Drahý Kene,
tento list se týká něčeho velmi praktického: jak se vyrovnat s devastací? Je to možné? Může křesťan překonat hořkost? Především bych chtěl říci, že to jsou otázky, které nahánějí hrůzu. Mnozí bratři a sestry se nedokáží zbavit hořkosti, když už se jednou do toho trpkého ovoce zakousli. Rád bych Ti poskytl několik rad, jak si zařídit život s ohledem na hnutí, které Ti, jak cítíš, zničilo život.
Především je třeba, abys sám sebe zpytoval a uvědomil si, že velká část Tvých problémů spočívá ve Tvém naturelu. Existují lidé, s nimiž zacházeli daleko hůře a nejsou zraněni jako Ty. Někteří nejsou zraněni vůbec. Myslím, že je velmi pravděpodobné, že křesťané, kteří utrpěli zranění v autoritářských hnutích, byli tak jako tak vůči cynismu, hořkosti a kritice přecitlivělí. Nebo snad do toho vstoupili s nemírnou pýchou. Kene, je třeba, aby sis uvědomil, že jsi naletěl na působivou výzvu: „Ty jsi něco výjimečného". Tady se Tvé srdce pozvedlo. Tady si něco ze Tvé staré přirozenosti přišlo na své. Byl jsi přesvědčen, že je to to jediné pravé hnutí na světě a takhle jsi to lidem říkal. Velmi často se tu promítají osobní psychické problémy a tuto možnost si musíš připustit. Kene, myslím, že značný díl Tvých problémů a problémů každého bratra a sestry, které zranila taková skupina, spočívá v tom, že se cítíte, jako by vás někdo napálil. Nebudu to nijak dokazovat. Ovšem vzpomeň si, že se Ti ten podfuk docela líbil.
Snad nejvíce mne trápí to, že lidé, kteří byli tak hluboce zraněni, jakoby se vůbec nechtěli obrátit k Pánu, aby jim ukázal východisko. Skoro jakoby se nehněvali jen na toto hnutí, hněvají se také na Boha. Je to tak i s Tebou? Obrátil ses k Pánu? Prosil jsi ho, aby Tě od těchto temných emocí úplně osvobodil?
Někteří si skoro myslí, že je napálil Bůh. Shledávám, že mnozí křesťané, které zničilo autoritářství, téměř nejsou schopni vidět za svou zkušeností ruku Boží. Dokud devastovaný křesťan za tím neuvidí ruku Boží, není pro něj žádná naděje. Skutečnost, že křesťan v této děsivé můře není ochoten vidět něco, co má z Božího hlediska smysl, je sama o sobě známkou toho, že s tímto křesťanem, s jeho vnitřními motivy je něco hrubě v nepořádku.
Kene, autoritářství hodnotím nestranně. Osobně jsem proti celému tomuto současnému konceptu. Avšak velkou část své služby za posledních třicet let jsem věnoval tomu, že jsem poskytoval rady křesťanům. Za tu dobu jsem chtě nechtě získal jistý vhled do povahy člověka.
Z velké části k té devastaci, kterou pozoruji u křesťanů vycházejících z těchto hnutí, prostě vůbec nemuselo dojít. Bůh nestvořil člověka tak, aby se rozložil jen proto, že po pět či deset let byl vydán mužům, kteří nemají nejmenší skrupule. Není důvodu, aby křesťan setrvával po celý život v hořkosti. Tento problém nelze svalovat na autoritáře. Je třeba se zabývat problémem, který již tak dlouho trvá. Kene, potřebuješ Pána, potřebuješ zoufale Pána. A nyní, po tomto úvodu, bych Ti chtěl dát několik rad k úvaze.
Především, jestliže jsi o těchto svých prožitcích vyprávěl téměř neustále jiným křesťanům, pak Ti říkám, už s tím přestaň. Poznal jsem křesťany, kteří s tím nedokáží skončit. Setkáš se s nimi: jsou pro tebe naprosto cizí a ve třech minutách Ti už vypoví celou svou úděsnou historku. A za hodinu ji vyprávějí zase někomu jinému. Říkám Ti, drž jazyk za zuby. S tím bych pak na Tvém místě učinil následující rozhodnutí. Rozhodni se, že už se o tomto incidentu nebudeš šířit, i kdybys žil třeba do sta let. A to, i kdybys měl přestat mluvit o dvanácti či patnáctiletém období svého života. K tomu bych dodal: O těchto věcech se nikdy nezmiňuj ani je neuváděj jako příklad ve své veřejné službě. Jinými slovy, přestaň o tom mluvit. Jednou provždy.
Na druhé straně, jsi-li náhodou jedním z těch křesťanů, kteří v sobě všechno jen dusí a nikdy nic neřeknou, a nikdy jsi o tom nemluvil, pak je načase, aby ses s někým posadil a dlouze si ním porozprávěl a dal to pryč. (Propanakrále, jen si k tomu nevybírej mne, já už toho slyšel tolik!)
Drahý Kene,
jsem si jist, že to, co Ti teď navrhnu, Ti nebude příliš po chuti. Jsem si moc dobře vědom toho, že my, kteří žijeme mimo formální křesťanské struktury, máme zpravidla hezky pádné argumenty proti poradcům a psychologům. Přesto přese všechno, Kene, když duše člověka utrpí takovou velkou ránu, pak bych Ti docela vážně doporučil, aby sis našel křesťanského poradce psychologa a absolvoval s ním čtyři nebo pět sezení. To proto, aby sis tu věc mohl jednou provždy rozebrat. Ale co víc. Je-li to člověk, který má hluboký křesťanský pohled, mohl by Ti pomoci přijít na některé Tvé problémy, kterých si snad ani nejsi vědom.
Znovu opakuji: Kene, důvody, které vedly k tomu, že jsi utrpěl takovou devastaci, si třeba ani neuvědomuješ. Opět Ti říkám: Když pomyslím na to, kolik je křesťanů, pro které je naprosto nemožné vzít tuto zkušenost jako z Boží ruky… jako něco, co jim Bůh vyměřil, protože je miluje, protože touto zkušeností něco zamýšlel, pak je mi úzko.
Další tvrzení bude znít rovněž velmi neobvykle, zvláště od někoho, jako jsem já. Mám za to, že bys měl zvážit, zda se nevrátit k organizovanému křesťanství. Jestliže se s tím, čím jsi prošel, nedokážeš vypořádat ještě to neznamená, že musíš sedět venku na poušti, dokud Tvé kosti nezbělejív písku. Můžeš aspoň jít na nedělní dopolední shromáždění do nějaké církve a poslechnout si poselství víry, útěchy a povzbuzení. Nemůžeš-li se uzdravit zcela, nemyslím si, že Ti prospěje, když tu budeš pořád vysedával a foukat si rány.
Je třeba říci, že v křesťanství, které se vyznačuje pevnou strukturou, jsou i dobré věci. Někdy tu najdeš potěšení a útěchu. Jestliže se nemůžeš ze své devastace zcela vymanit, doporučuji Ti, abys uvažoval o návratu do některého denominačního hnutí, kde se Ti může dostat určité pomoci a útěchy, byť jakkoli slabé. Rád bych zopakoval: Nepobíhej už s těmi lidmi, kteří odešli z hnutí, ve kterém jste byli. Když mluvím s křesťany, kteří odešli z těchto hnutí, připadá mi, že to je, jakoby se jim zastavil čas – v jejich životě není nic nového, nic zdravého a jejich přátely jsou jen bývalí členové tohoto hnutí. To není zdravé, s tím by se mělo přestat.
A dále Kene, musíš začít věřit. Musíš uvěřit, že existují upřímní a čestní pracovníci. Musíš uvěřit, že existují hnutí zrozená z Boha. Musíš uvěřit, že na této zemi existují hnutí – buď již nyní, nebo se ještě mají zrodit -, která jsou lepším dílem než to, ve kterém jsi byl Ty. Musíš znovu nalézt důvěru v křesťany a křesťanské pracovníky.
Nějak se to v Tobě musí zlomit Kene. Je-li to nutné, jdi do postu. Je-li to nutné, odděl si každý den hodinu k modlitbě a vybojuj si to před trůnem Božím. Řekni Bohu, že chceš být osvobozen a že už nechceš živit svou mysl vzpomínkami na minulost. Padni na kolena, tváří k zemi a řekni Pánu, že opravdu chceš být vysvobozen, opravdu uzdraven. Nepusť ho, dokud Tě cele neobnoví – Tvé srdce i Tvé myšlení. Usiluj o setkání s Bohem. Potřebuješ zázrak – pros o něj! O okamžik vysvobození ze vzpomínek. A především, Kene, věř, že tyto roky do Tvého života poslal milující Bůh… že tím sledoval určitý cíl. Kladný cíl, který ho oslaví a jeho církev požehná. Řekni mu, že to chceš vidět takto. Přijmi tento pohled, protože tento pohled je ten jediný správný pohled na tato léta. Zmařená? Vůbec ne. Přišla od Boha. Toho se drž – a jednoho dne mu budeš za ta léta děkovat.