Bůh se mne nezastal...
Církev nového typu
V poslední době jsem se setkal se svědectvím více upřímných křesťanů. Tito křesťané se ve svých společenstvích setkali s učením, které se snažilo jejich sbor „transformovat“ do podoby moderních sborů manažerského typu. Toto učení, zdá se, mění církev svobodných lidí do podoby autoritativně vedené soukromé firmy v rukou jediného člověka, který se domnívá, že je přímo veden Bohem.
Lidé, kteří si toto nebezpečí citelně uvědomují, se v dobré víře snažili poukázat na nebibličnost daného směru, ale nesetkali se s pochopením. Namísto odpovědí se jim od vedoucích dostalo konfrontace a snahy o umlčení. Byl na ně vyvíjen psychický nátlak, setkali se s řadou nekonkrétních a „záludných“ obvinění proti nim a dostali se pod velmi bedlivý dohled. Nikdo se jejich argumenty nezabýval, zato se stali úpěnlivě střeženi za jediným účelem: umlčet je, zastrašit a nakonec i eliminovat.
To ostatně není nic nového a existuje řada svědectví z historie,
která poukazují na podobné skutečnosti. Už za Ježíšova života se lidé
báli vyloučení ze synagogy, a proto se mnozí stali jen tajnými učedníky.
Ve středověku dokonce vznikla inkvizice, která bedlivě zkoumala, zda snad
někdo nečerpá „jen z Bible“ a neignoruje „učitelský úřad
církve“. Zastrašování, autoritativní jednání a exkomunikace se staly
mocným nástrojem k umlčení těch, kteří nalezli nějaký blud. 
Dnes žijeme v době, kdy není možné člověka trestat světským právem. O to důmyslnější kontrarozvědka musí v autokratických společenstvích být. Snaha o udržení jednoty, založené na poslušnosti jedinému člověku, jíž narušení by mohlo ohrozit samotný přincip autokratcie, se v zájmu „dobré věci“ neštítí použít lži, zastrašování, temných a nekonkrétních pohrůžek Božími soudy, vzbuzování pocitu viny, manipulování s fakty, pořizování dodatečných zápisů apod. Jedinec tváří v tvář vůči těmto systémům a praktikám, pokud nehodlá jednat stejně, což samozřejmě nechce, nemá šanci. Často netuší, že proti němu už nestojí jen člověk, ale „cizí duch“, který disponuje nesrovnale „mocnějšími“ prostředky, než je pravda, právo a čisté svědomí. Tyto pojmy jsou tomuto duchu k smíchu a nic pro něho neznamenají. Místo toho se snaží daného člověka postavit proti Bohu, vzbudit v něm strach, úzkost a pocity opuštěnosti Bohem a lidmi.
Postižení věřící se snaží seč mohou argumentovat biblicky, snaží se jednat v pokoře, někdy až na samé hranici lidské důstojnosti, ovšem proti důmyslnému systému autority nemají šanci. Namísto odpovědí se jim dostává obviňování a napadání a zlý duch se snaží vše převést na osobní rovinu a dokázat jim, že věci nevidí správně, protože nestojí v poslušnosti, ale mají ducha kritiky. Mezi tím je před nimi různě varováno, roznášejí se o nich pomluvy, jsou líčeni jako nebezpeční svůdci a jsou jim veřejně i skrytě připisovány nečisté motivy. Lidé kolem nich jsou naočkování čekat, až je zasáhne Boží soud a hněv z nebe. Jakýkoliv neúspěch nebo nemoc, které běžně postihují ostatní lidi, jsou automaticky považovány ze tento soud. Bohu prý nejde o učení ani o právo. Bůh jednoduše stojí za autoritou i v jejím omylu.
Pokud to vidím jinak, musím být mimo já
Někdy se stane, že dotyční v těchto tlacích uvěří, že jsou sami v nepořádku a začnou hledat chyby u sebe. Kdyby byli v pořádku, souhlasili by přece s vedoucím, který je Boží muž a téměř nedělá chyby. A pokud Bůh dopustí a dotyčný přesto nějaké udělá, jistě se postaví i za tyto omyly a bude soudit každého, kdo by je pokorně nepřikryl nebo se dokonce podle nich nezařídil. Jindy ovšem lidé vytrvají, ale stanou se černými ovcemi. Ať řeknou, co řeknou, vše je použito proti nim. Tyto „černé ovce“ nevyhnutně končí jako objekty snahy o zlomení a likvidaci. Někdy se proti nim vedoucí i „láskyplně“ modlí, aby je Pán Bůh ukáznil. Jsou však bráni jako nepřátelé nových pořádků, které je potřeba takřka všemi prostředky eliminovat. Lidská vynalézavost je v tom opravdu téměř nekonečná a často se „v dobré víře“ neštítí téměř jakéhokoliv způsobu.
Některé „černé ovce“ se, k velkému zadostiučinění a okázalé publicitě ze strany vedoucího, po týdnech, měsících nebo i letech psychicky zhroutí a slyšel jsem i o sebevraždách. To je pak mocnou zbraní k tomu, aby byli zastrašeni ostatní. Vedoucí se pak snaží působit mile a láskyplně a s otcovským výrazem a povzedechem „nebylo jim pomoci“, „tak jsme se snažili“, vydírají druhé, aby nepřemýšleli a nerozsuzovali ani jejich učení, ani praxi nebo dokonce vizí. Cokoliv jeného než slepá poslušnost je nebezpečné! Existuje i dopis, kde se vedoucí snažil člena sboru přimět, aby setrval poukuzem na jiného, kdo odešel a skončil sebevraždou nebo dokonce přímou pohrůžkou Božími soudy. Pojmy jako spravedlnost, právo a čisté svědomí se v daných společenstvích stávají takřka sprostými slovy a každý, kdo by je nějak více používal, se stává adeptem takového druhu „pastorační péče“, o kterou málokdo projevuje zájem. Někdo se třese jen při pomyšlení na takový rozhovor, tváří v tvář vedoucímu, často v přítomnosti vedoucímu nakloněné osoby.
Když je dílo dokonáno, oponent zlomen, odstaven nebo eliminován, mnozí z těchto postižených se ptají: Bože, kde jsi, proč jsi mi nepomohl, proč ses mne nezastal, proč jsi mne opustil? A proč dovoluješ vedoucím lhát, pomlouvat, proč se nikdo nezabývá tím, co říkám, ale snaží se mně jen nachytat, polapit a odstranit? Ale to je špatná otázka.
Bůh nikde svým učedníkům nezaslíbil, že bude vždy trestat jejich protivníky ještě tady, na zemi. Jeho snahou je odpustit a vede své děti k milování. Mnoho lidí hynulo rukou inkvizice, ale také hynuli s láskou k inkvizitorům. Za osvícenství byli perzekvováni zase šikanou jiného druhu. Proroci byli kamenováni, řezáni pilou, byli na útěku. Když za římské okupace zanikla možnost hrdelního trestu, byli vylučováni ze synagog a dnes je jediná možnost: psychoteror. To vše ale není dílem člověka. A konečně, i Ježíš se v rukou katanů ptal: „Bože, proč jsi mne opustil?“ Nevěřím, ale, že by Bůh kohokoliv opustil, když je na dně svých sil.
Nevedeme svůj boj proti tělu a krvi, ale proti duchům zla. Ten kdo baží člověka zničit, umlčet pravdu a odstranit jakoukoliv možnost nápravy není člověk, ale sám ďábel, který je otcem lži a dodnes činí v synech vzpoury. On žaluje, obviňuje, lže, manipuluje, pomlouvá a bojí se rozsuzování svého díla. To vše je jeho práce a jeho úloha. Ve Zjevení je napsáno, že si křesťany vyprosil k uvržení do vězení. Toto dnes není možné, a tak jeho vyprošování vypadá jinak. A že si k tomu používá naše bratry a sestry? Žádný div. Copak i náš jazyk není často podpalován plamenem pekelným, že se dopustíme urážky, pomluvy, rebelie? Nepodíleli jsme se třeba i my na daném systému? I král David se stal úkladným vrahem, aby zametl stopy svého cizoložství a později za to sklidil hrozné ovoce. Garantuji ti, že každý sklidí to, co zasel.
A tak milý bratře, milá sestro, dostala ses do ďábelského soukolí, jsou na tebe tvými autoritami nastražovány pasti, jsi terčem osočování a pomluv? Prožíváš zcela nekonkrétní pocity viny, přicházejí na tebe návaly úzkosti a paniky? Začínáš žít v trvalém strachu ve svém sboru, kdy proti tobě zazní proroctví, kdy na tebe někdo něco „vytáhne“? Myslíš, že už to nevydržíš? Máš strach se nějak kriticky zatvářit, dostatečně se neusmát na vedoucího, chodíš se strachem na shromáždění a oddychneš si, když si tě nikdo nepovšimne? Pak pozor! Tento strach není z Boha.
Je to opravdu Bůh?
Pokud tě Bůh vede k nápravě, používá meč, Boží slovo. Nevede tě skrze strach a obviňování, ale skrze usvědčování. Nepoužívá nekonkrétního pocity viny, ale usvědčení. Nestřílí ohnivé šípy, které zasahují v ten nejnevhodnější čas. Bůh když trestá, vzbuzuje tvoji pozornost. Jeho slovo je ano, ne. Bůh neleká a není nekonkrétní. Je to jen past, jak tě má odvést od pravdy k pocitům sebeobviňování. Ale kde v tom všem je Bůh? Stále na stejném místě! Očekává, že mu nadále budeš důvěřovat, že se na něho spolehneš:
„Na Hospodina slož svoji starost, postará se o tebe a nedopustí, aby se kdy spravedlivý zhroutil.“ (Ž 55:23)
Vím, že si nyní možná řekneš, ale kdo je spravedlivý, a jak ty, který dělá tolik špatných věcí, se může považovat za spravedlivého? Nedávno jsem na to slyšel nádherné kázání jednoho hebraisty, který z hebrejské mluvnice doložil, že ta spravedlnost nespočívá ve skutcích, ale právě v onom spolehnutí se na Hospodina. Ďábel tě povede neustále k úzkostlivému a opakovanému přzkoumání a zpytování všech svých cest, budeš trávit noci tím, že budeš hledat, kde jsi udělal chybu. Budeš vidět nastražené pasti, často od svých vedoucích, a budeš se usilovně snažit jim vyhnout, ale jednou prostě uděláš chybu… To ovšem není cesta jak vybřednout z bryndy. Přestaň už konečně věřit ďáblovým lžím a pozvedni oči k nebi! Tedy, pokud se v dané chvíli podíváš na Hospodina a vše na něho uvalíš, pak pro tuto jedinou věc jsi spravedlivý. Jinými slovy: uvržení všech svých cest na Hospodina a odvrácení se od své spravedlnosti tě činí před Bohem spravedlivým. Tehdy se nezhroutíš. A není nikoho jiného než Jeho, kdo by mohl odsoudit.
„Bratří, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši. Kdo je dokonalý, ať smýšlí jako my; a jestliže v něčem smýšlíte jinak, i to vám Bůh objasní.“ (F 3, 13–15)
Nebo:
„Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.“ (F 4:6)
S pohledem upřeným na Ježíše
Něco ti prozradím: Bohu se pranic nelíbí tvé hluboké sebezpytování bez víry, strach z pouhého a zcela obyčejného člověka a snaha nalezení všech chybiček ve tvém životě. Po tom možná baží ti, kdo tě chtějí odstranit, ale ne Bůh. Naše náboženské já se přímo vzpírá přijmout darovanou spravedlnost obrácením se na Boha. Je to totiž skok víry do jeho náruče a smělé spolehnutí se na Něho. On sám je tou spravedlností, jen On tě může posílit. Jen jemu jednou budeš skládat účty. A tak směle odhoď sebeobviňování, kterým se tě ďábel snaží odvést od podstaty tvého problému. Poukázat na základě Písma omyl není hřích! Toužíš-li po pravdě, právu a spravedlnosti, nejsi vzpurník ani ničema, i když se ostatní snaží ti tuto pečeť vtisknout.
Pokud se mýlíš, žádej vysvětlení z Písma a pokud je odpovědí jen snaha tě odstavit, netrap se. Argumenty Jeremjáše nebo Jana Husa se také nikdo nezabýval, nicméně se hladal důmyslný systém, jak oba muže zlikvidovat.
Proto, není to Bůh, kdo tě stopuje, aby odhalil jakoukoliv tvoji chybičku, aby ji vynesl na světlo, a pak tě přede všemi ponížil a nakonec odsoudil. Není to On, kdo na tebe chce klást pasti. Jsou to lidé a potažmo nepřítel lidských duší. A navíc: Boha neskonale uráží, když mu podsouváš, že je to On, kdo tě špehuje, kdo na tebe donáší, kdo ti ukládá o zdraví, kdo je nevypočitatelný, přepadá tě úzkostmi a strachy a kdo ti má za zlé, že toužíš po právu a spravedlnosti. Že by tě soudil za to, co ti sám přikázal?
„Ať se valí právo jako vody, spravedlnost jak proudící potok.“ (Am 5,24)
„Odstup od zla, konej dobro, navěky pak budeš bydlet v zemi, neboť Hospodin miluje právo a své věrné neopouští.“(Ž 37,27–28)
"Proběhněte ulicemi Jeruzaléma, prohledejte jeho náměstí, jen se dívejte a přesvědčte se, zda najdete někoho, kdo uplatňuje právo, kdo hledá pravdu, a já Jeruzalému odpustím. (Jr 5,1)
A není ti divné, že když o Bohem přikázané právo a spravedlnost usiluješ, pak prožiješ následující?
„Z mnoha stran pomluvy slyším. Kolkolem děs! „Udejte ho!“ „Udáme ho!“ Kdekdo z těch, s nimiž jsem pokojně žil, čeká, až se zhroutím. „Snad se dá nachytat, pak ho přemůžeme, zajmeme ho a pomstíme se mu.“ (Jr 20:10 )
Neděs se člověka, který nemá nad tebou pražádnou moc. Neděs se těch, kteří usilují o tvoji likvidaci, aby se náhodou nepromluvilo o tom, na co jsi poukázal.
„Ty však přepásej svá bedra, povstaň a vyřiď jim všechno, co jsem ti přikázal. Jen se jich neděs, jinak tě naplním děsem z nich."
Co se s nimi stalo?
Co se však skrývá za tím, že se z bratra může stát neúprosný člověk, usilující téměř jakýmikoliv neetickými prostředky o odstranění jiného člověka? Proč se někdy ten, kdo nám stál po boku, stává tvrdý, chladný a nesmiřitelný?
Autoritativní sbory nového typu mají jednu nebezpečnou věrouku a to, že musí být za všech okolností a prakticky ve všem jednotné. Jednota přitom není nahlížena v novozákonní rozmanitosti a různosti, ale ve stejnosti. Pokud nebudeš myslet a jednat stejně jako vedoucí, pak jsi příčinou rozdělení, pro které sbor nedostane plné požehnání a nebude moci obstát. Někdy se k tomu používá verš o rozděleném království, kterým Ježíš použil na adresu toho Zlého (L 11:17). Sbor, kde by člověk myslel jinak nebo se dokonce svojí praxí odlišoval od praxe, kterou považuje vedoucí za jedinou správnou, se pak stává terčem bedlivého dohledu, jehož cíl je jediný: člověka přesvědčit, zastrašit nebo zlomit a nepomůže-li to, pak odstranit. Namísto pomoci slabým se zde věnuje mnoho času upevnění autority vůdce, hledání vnitřního nepřitele a potlačení názorové různosti a rozmanitosti. V žádném případě nesmí být ohrožena autorita jedince nad společenstvím, byť se dopouštěla takřka čehokoliv a „jednomužná vize“, která je nade vším: nad řádem, ústavou a prakticky i nad Písmem, jehož jediný výklad představuje.
A tak, dostal-li ses do ďábelského soukolí, Bůh tě neopustil. Jen si zakusil to, co zakoušeli po celá staletí mnozí. Dnes není možné upalovat a tak ďábel volí jen jemu dostupné prostředky. Ty se ale směle postav před Boha a vše uvrhni na něho. Vyslov nad každým, kdo „po tobě jde“ požehnání a přimlouvej se za něho. Hledej pro něho dobro a hlavně ze srdce odpusť, pokud by to byl tvůj problém. Nechtěj sám odplácet, ale nenech se odvést na osobní rovinu. Stůj! Učiň i něco, co se ti zdá naprosto nemožné: začni Boha chválit. Přines mu oběť chval, jakkoliv neumělých, možná s úzkostí v hlase. Dokonce i David, který skutečně zhřešil, volil raději upadnout do Boží ruky, než do rukou lidských, které jsou často studené, nemilosrdné a úkladné. Tvojí spravedlností je Hospodin, který tě jednou provždy vykoupil, ale který očekává tvoji víru. Nesmiluje se nad tebou jen proto, že se trápíš. Ani ve tvé situaci není možné se Bohu líbit bez víry!
Je pravda, že se Bůh spravedlivých nezastane? Lidé ve všech dobách si často naříkali na Boží prodlévání a toužili, aby se jich Bůh zastal, když s nimi bylo nespravedlivě nakládáno. Důvod, který nám však Ježíš odkrývá, není Boží neúčast, ale touha, abychom projevili víru:
„Což teprve Bůh! Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá? Ujišťuji vás, že se jich brzo zastane. Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?" (Lk 18, 7–8)
Cílem ovšem není „zvítězit“, ale cílem je obnova uctívání Boha v Duchu a v pravdě a láska z čistého srdce. Není to boj kdo z koho! A tak věř!!!