Podobnost čistě náhodná?
Vždy, když chceme poznat budoucnost, podívejme se do Bible a do historie. Podle některých historiků, politologů i teologů nám současnost a vývoj ukazuje, že nás čeká oživení principů Římské říše. S touto říší v historii měli problém křesťané i židé. Již první vyznání víry svědčí o tom, že Ježíš „trpěl pod Pontským Pilátem.“ Římská okupace Palestiny nebyla zrovna procházkou růžovým sadem. Když se však podíváme do knih Makabejských, vidíme zde, že to nebyli Římané, kteří by se Izraeli podbízeli, byli to Izraelité sami, kdo Římany vyhledali. Můžeme se zde dočíst, že Izraelité, ač byli královstvím, velmi obdivovali římský senát. Podívejme se, jaká slova přiměla Judu Makabejského, aby s Římany vstoupil do smlouvy:
Za krále ustanovují, komu sami chtějí pomoci na trůn, a sesazují, koho chtějí; tak velké moci dosáhli. Při tom všem si však ani jeden z nich nenasadí diadém a neoblékne se do purpuru, aby si jím dodal lesku. Ustavili si senát a každý den se jeho tři sta dvacet jeho členů radí o všem, co se týká správného chodu věcí a záležitostí všeho lidu. Každý rok svěřují vládu jednomu člověku. Ten panuje nad celou zemí a všichni ho poslouchají bez závisti nebo žárlivosti. (1. Mak 8, 13–16)
Římané blahosklonnými řečmi vůči Izraelcům nikdy nešetřili. Je však zvláštní, že poté, co Izraelci uzavřeli s Římany společnou smlouvu o vojenské pomoci, nikde se nedočteme, že by Izraeli nějak vojensky pomohli, krom několika výhrůžných nót, poslaných řeckým okupantům. Nakonec byli židé římskou spravedlností tak okouzleni, že se potomci velekněžské rodiny (!) Aristobul a Hyrkanos obrátili na římského vojevůdce Pompeja s prosbou o pomoc ve státně-správních záležitostech. Totéž učinil i židovský lid. Tímto de-facto sami Izraelité požádali o připojení Izraele k římské říši. V té době existovala jen hrstka těch, kdo se stavěli na odpor, když Pompejus obsazoval Jeruzalém. Nyní se podívejme na historické skutečnosti, které zaslepily židům oči natolik, že dobrovolně přistoupili na anexi svého území říší, kterou židovská i křesťanská apokalyptika považuje za nejukrutnější diktaturu v historii dějin spásy.
1. Římský senát (dnes bychom řekli nadnárodní parlament) a lidská kontrola nad mocí císaře dávala naději, že tato říše se nikdy nemůže zvrátit v diktaturu.
2. Přátelská povaha Římské říše s radostí ratifikovala všechny vojenské smlouvy o spolupráci, ke kterým se Izrael dobrovolně zavazoval.
3. Neblahá zkušenost Izraele s Babylonskou a Asyrskou nadvládou v minulosti, kdy se žádný sousední stát Izraele vojensky nezastal, židy vedl k přesvědčení, že členství ve vojensky a ekonomicky silné alianci je uchrání před Řeky a Peršany.
4. Římská říše se netvářila uzurpátorsky a svým koloniím, z nichž se některé, zvláště jižní, připojovaly dobrovolně, dokonce udílela možnost být účastníky jedné měny a mít římské státní občanství.
5. Chudší země impéria dostávaly příspěvky ze zpočátku štědré státní pokladny.
6. Stabilní právní systém nabízel zaostalejším zemím převzít relativně pevný právní řád.
Nyní se však podívejme, co se z těchto, jistě na první pohled líbivě vypadajících bodů, nakonec vyvinulo:
1. Senát byl v Římě a rozhodoval vždy ve prospěch Říma. Jeho komplikovaná a početná struktura byla nakonec pouhým úplatným loby bohatých provincií, a tato neprůhledná struktura dovolila císaři uplatňovat svoji téměř absolutistickou pravomoc. Za nejhorších císařů Nerona i Caliguly byl senát bezmocnou loutkou úplatných politiků. Malé kolonie byly vyřazeny ze hry.
2. Ačkoliv měl Izrael nejméně dvě smlouvy s Římem, uzavřené zástupci Makabejských přímo v senátu, Řím nikdy nepodnikl nic, z čeho by neměl prospěch, a pokud bylo Řecko silné, krom výhrůžných nót nikdy se Jeruzaléma vůči Seleukovcům nezastal. Babylon, Persie i Řecko byly nakonec pro židy snesitelnější, než útlak Říma, u kterého hledali zpočátku vojenskou pomoc.
3. I když byl Antioch Epifanes Řek, který znesvětil svatyni, byla římská krutovláda pozdějších císařů mnohem delší a tvrdší.
4. Účast na jedné měně nakonec nevedla u kolonií k žádným výhodám. Byl to jen trik, jak účelněji a bez průtahů a převodů vybírat daně a kolonie zotročovat. Měna, na kterou kolonie dobrovolně přistupovaly, se tak stala oprátkou, do které židé dobrovolně strčili hlavu. Nenávist k celníkům a jejich metodám, můžeme dobře vidět i v Evangeliích. Ze státního občanství se stal předmět kupčení.
5. Ačkoliv chudší vazalské kolonie dostávaly příděl ze státní pokladny, bylo to na úkor bohatších oblastí tvrdým přerozdělováním. Takováto politika vždy nakonec vede k celkové chudobě. Kdo peníze dostává zdarma, přestane pracovat neboť ztratí motivaci, a kdo tvoří statky ze kterých nic nemá, ztratí motivaci taktéž. Chudoba je nevyhnutná, neboť nakonec není co přerozdělovat.
6. Právní řád, který byl inkorporován, a kterému málokdo porozuměl, vedl ke svévolnému výkladu práva, kterému nejlépe rozuměli Římané, a proto se tento systém stal jen dalším nástrojem vykořisťování kolonií impériem.
Není třeba historicky dokládat soužití Izraele s Římskou říší. Výsledek byl jediný: naprostá ztráta státní suverenity, vzpoury a jejich krvavé potlačení. O několik století později nastala krutá pronásledování křesťanů Neronem, Diocleciánem a dalšími. Následovalo ustavení státního „křesťanského“ náboženství na babylonských principech, krutovláda papežů, křížové výpravy a opět krutá pronásledování křesťanů. Ještě několikrát se v historii snažili vládci jako Fridrich Barbarosa, později Napoleon nebo Mussolini historická území západořímské říše, mnohdy spolu s intrikami papežského kléru, obnovit, avšak vždy to skončilo neblaze. Diktatura a prolévání krve svatých. Dnes stojíme opět před podobnými principy. Papež volá po jednotě křesťanstva pod jeho vedením a státy uzavírají konkordáty s Vatikánem.
Celý text zde