Podobnost čistě náhodná?
Geografie
Jak jsme již předeslali, udržet po hromadě království, která se spolu nemísí je nadlidský úkon. Již starověcí římští císařové měli problém Římskou říši udržet pohromadě. Uvědomoval si to i císař Diocletianus, který jednotnou říši rozdělil mezi čtyři vládce (tetrarchie). Církev tehdy procházela velice těžkým pronásledováním. Jedním ze čtyř vládců byl i Constantinus. Jeho syn Constantin se poté stal vládcem západořímské říše a velmi brzy si uvědomil, údajně na základě nebeského zjevení, že zvítězit může jen ve jménu Boha, jehož následovníci přečkávali jeden pogrom za druhým, a přesto jich bylo v celé říši deset procent. Jednotícím prvkem celé Římské říše se tak stala, již ve čtvrtém století po Kristu, církev a víra. Když z křesťanství začaly plynout hmotné statky, záhy se k němu přihlásilo devadesát procent obyvatel.
Moc římského biskupa, která byla jednou ostatními biskupy uznána, jindy nikoliv, vždy podle toho, jak se ostatním biskupům hodilo, začala narůstat. Tato autorita byla umocněna i pozicí Říma, který měl již ve své pohanské minulosti pověst božího města. Existuje legenda, že Constantinus onemocněl malomocenstvím a byl uzdraven biskupem Silvestrem. Constantin z vděčnosti proto opustil Řím a předal tak biskupovi Lateránský palác a římské církvi natrvalo daroval všechny provincie města Říma. Římské a kanonické právo mluví o tzv. „donaci“, listině, podle které Constantin daroval biskupu Silvestrovi moc císařskou, věčné panství nad Římem a Itálií a právo nejvyššího soudce. Později se prokázalo, že donační listina je podvrh – což připouští i římská církev – avšak od této doby papežové nárokují duchovní dohled nad celým křesťanstvem, a taktéž vlastnictví Říma a jeho okolí.
Když byl Řím v 8. století utiskován Langobardy, obrátil se římský biskup, v té době již titulovaný jako papež, o pomoc na franského krále Pipina Krátkého, kterému na trůn dopomohl Štěpánův předchůdce, papež Zachariáš. Pipin před Štěpánem poklekl, a ten jej na oplátku znovu korunoval a předložil mu podvrženou Constantinovu donaci. Pipin neváhal a Langobardy srovnal se zemí. Langobardie se tak na oplátku stala franským lénem a celá střední Itálie byla, tentokrát Pipinovou donací, přidělena papežskému stolci. Po Pipinově smrti hrozil Římu další vpád Langobardů. Papež Hadrianus se obrátil na Pipinova nástupce Karla Velikého a historie se opakovala. Po Hadrianově smrti byl papežem zvolen Lev III., který proslul tím, že za úplatu propůjčoval církevní hodnosti. Za to byl napaden a zostuzen. Na zásah Karla byl však ospravedlněn, když učinil místopřísežné prohlášení o své nevině. Lev na oplátku Karla v kostele korunoval a nechal provolat: „Ať žije a vítězí král Augustus, korunovaný Bohem, velký a mírotvorný císař Římanů!“ Toto je počátek „Svaté říše Římské“.
Karlův syn Ludvík – za asistence Karla, kterému se protivilo, aby papež udílel světskou moc – se korunoval, jako o tisíc let později Napoleon, sám. Avšak i Ludvík nakonec korunovaci z rukou papeže o tři roky později, po smrti otce, přijal a dokonce se papeži třikrát poklonil. Od této doby se papežská moc stává stejně ukrutná, jako byla moc prvních pohanských císařů tohoto století. Podzemní křesťanská hnutí, jako pozdější protestantismus, jsou krutě likvidovány. Katolickou inkvizicí údajně zahynulo na čtyřicet milionů pravověrných křesťanů. Nakonec, roku 1155, udílí německý král a římský císař, Fridrich Barbarosa, říši oficiální název „Svatá říše Římská“. Římská církev, pod vedením papeže, iniciuje křížové výpravy proti husitům, albigenským, valdenským. Až v roce 1806, na nátlak Napoleona, Svatá říše Římská národa Německého oficiálně zaniká. Mocenské ambice papežů stát v čele jednotného kontinentu pak ideově sjednocovala a zaštiťovala spiritualita římské církve.
„Tu přišel jeden z těch sedmi andělů, kteří měli sedm nádob, a promluvil ke mně: „Pojď se mnou, ukážu ti soud nad velikou nevěstkou, usazenou nad vodami, se kterou se spustili králové světa a vínem jejího smilství se opíjeli obyvatelé země.“ Anděl mě odvedl ve vytržení ducha na poušť. Tu jsem spatřil ženu sedící na dravé šelmě nachové barvy, plné rouhavých jmen, o sedmi hlavách a deseti rozích. Ta žena byla oděna purpurem a šarlatem a ozdobena zlatem, drahokamy a perlami; v ruce držela zlatý pohár, plný ohavností a nečistoty svého smilství, a na čele měla napsáno jméno – je v něm tajemství: „Babylón veliký, Matka všeho smilstva a všech ohavností na zemi.“ Viděl jsem tu ženu, zpitou krví svatých a krví Ježíšových svědků. Velice jsem užasl, když jsem ji viděl.“ (Zj 17,1–6)
Pro své „smilstvo s králi země“, okázalost, přepych, světskou moc, krutá pronásledování křesťanů, jako i biblickou identifikaci města Říma se sedmi pahorky a „Babylónem velikým“, byla nevěstka ze sedmnácté kapitoly Zjevení Tergundem, biskupem z 9. století nebo Arnulphusem, biskupem z 10. století, hnutími Valdenských a Albigenských, a reformátory Husem, Lutherem, Calvinem nebo novodobými kazateli např. Spurgeonem, identifikována jako římskokatolická církev. Tito pisatelé vlastně navázali na pozdní židovskou apokalyptiku, kde Řím, pro svoji tvrdost ke starozákonním svatým, byl nazván Babylónem.