Recenze (nejen) na knihu Zázraky dnes od Craiga Keenera
Kniha profesora teologického semináře z Asbury, Craiga Keenera, kterého čeští čtenáři mohou znát i díky jeho zdařilé polemice s pretribulacionismem, je zřejmě jedním z nejucelenějších a nejkomplexnějších děl, která se zabývají zázraky. A to jak z dogmatického, tak praktického hlediska. Keener zde vytvořil komplexní teologický rámec a na základě svědectví, kazuistik, historických a lékařských zpráv sestavil impozantní dílo, které – pokud vím – nemá snad v historii soudobé církve obdoby. Vždyť jeho knize dali doporučující imprimatur lidé jako Lee Strobel nebo teologové z vlivných institucí, jakou jsou Princeton Theological Seminary, Biola Univerzity, Liberty Univerzity, a mnozí další. Sám Keener ovšem uvádí, že je pro svůj důraz na validitu zázraků mezi akademiky kritizován.
Ačkoliv Keener píše, že existují i falešné zázraky, jeho kniha přesto může mnohé odradit. Keener zde totiž autentické zázraky připisuje kontroverzním osobnostem, u kterých byly shledány závažná, etická a věroučná selhání, a zároveň věří, že se autentické Boží zázraky dějí například v Lurdech. Keener si to uvědomuje, reflektuje, a přesto dané věci do své knihy zahrnuje. Než se pokusím sepsat recenzi k jeho knize, zkusím naznačit širší kontext, na jehož základě by bylo možné Keenerův přístup pochopit.
Zázraky a pragmatismus
V roce 1990 jsem pracoval v lékárně v Prachaticích, kde jsem se setkal s mladým manželským párem, který mi svědčil o Kristu. Byl jsem úplně na počátku své cesty, a ještě jsem ani nečetl Bibli. Říkali mi o znovuzrození a o tom, že oba navštěvují církev Cesta života, která byla spjata s misijním působením švédského učitele hnutí Víry, charismatika Ulfa Ekmana na půdě Církve bratrské. Co mě překvapilo, byl docela jasný distanc od římskokatolické církve, kterou dotyční, na základě učení své skupiny, nepovažovali za pravověrnou.
Když jsem se při pozdější návštěvě v Prachaticích jednoho z vedoucích této skupiny zeptal, kdo činí mariánské zázraky (kam jistě patří i Lurdy), řekl mi jednoznačně, že satan, a to z důvodu, aby odvedl od toho nejpodstatnějšího, to je od Ježíše. Všiml jsem si, že Ulf Ekman dokonce učinil z kritiky římského katolicismu i stěžejní téma svých vystoupení. Nešlo jen o věroučné spory, ale až o militantní antikatolický étos, který se stal v počátcích živou esencí pozdějšího Slova života, které se následně registrovalo jako církev. V té době vyšlo i číslo časopisu Vody života, které bylo celé věnováno kritice římskokatolické církve, z něhož plynulo, že se jedná o nevěstku z knihy Zjevení.
Charismatické hnutí v Československu se v té době jevilo jako hnutí hlásící se k protestantismu, stojící na reformačních základech. Charismatici vzešlí z „Manin“ však byli mnohem distingovanější a naopak původně s římskými katolíky spolupracovali a pořádali společné charismatické konference, než se římští katolíci, v reakci právě na kritiku z jedné části charismatického hnutí, oddělili. Ještě o něco později jsem obdržel i knížku apoštola českých charismatiků Můj vztah ke katolické církvi, který se velmi umírněně, promyšleně, ale jasně distancoval od učení římskokatolické církve. Nicméně historicky první předseda KMS, která dané konference pořádala, se přes svůj deklarovaný evangelikalismus znovuzrodil během mše a svědčil o křtu Duchem během křížové cesty skrze osobu oddanou mariánské zbožnosti. Dodnes je zapáleným zastáncem katolického sakramentalismu a tvrdí, že spoléhání na Marii nevylučuje spoléhání se na Krista. Mezi protestanty pak odešel se svolením kardinála Tomáška a několika dalších kněží, a dnes slouží jako kazatel Církve bratrské v Klatovech. Nyní již svoji katolickou minulost nezdůrazňuje a své uvěření situuje do Církve bratrské v Pardubicích.
Mnohem později mě udivilo, že onen mladý pár z Prachatic se rozvedl a oba, stále moji přátelé, kterým vděčím za mnohé, se stali katolíky. Ke katolicismu nakonec konvertoval i Ulf Ekman, který dokonce svědčí nejen o svém uzdravení díky Panně Marii, ale prohlásil, že Marie měla podíl i na jeho obrácení. Apoštol českých charismatiků se nakonec stal členem a politickým aktivistou strany s výrazným římskokatolickým vlivem a začal psát knihy, které doktrinálně vycházejí vstříc některým pojetím římského katolicismu, konkrétně reálné přítomnosti Krista ve Večeři Páně, což odpovídá i počátečním posunům Ekmanovy teologie v jeho konverzi k římskému katolicismu.
Stejný trend ukazuje prakticky celé charismatické hnutí, jehož niterná a prožitková spiritualita konvenuje s římskokatolickou liturgií, oslovující city věřícího člověka. K tomuto pojetí někdy inklinují vnímaví křesťané, kteří používají hudební kulisu k vytváření inspirovaných promluv, které chápou jako proroctví a často nacházejí i zalíbení v římskokatolické liturgii. Není divu, když jeden z čelných vůdců charismatického hnutí vzdal hold papeži Františkovi, a prohlásil, že reformace skončila. Ve chvíli, kdy jsem se tím začal hlouběji zabývat, jsem si všiml, že charismatické učení, o kterém sami charismatici někdy tvrdí, že neexistuje, je velmi podobné a místy až identické s římskokatolickou dogmatikou.
Toto sbližování probíhá léta na mnoha úrovních, například formou Kurzů Alfa, které bývají kritizovány pro absenci pokání a vyznání víry, kde se ordinuje „naplnění Duchem“, chápané jako uvěření, což jistě konvenuje se sakramentálně chápaným znovuzrozením u římskokatolické církve. V důsledku by to znamenalo, že člověk je znovuzrozen „ex opere operato“, tedy bez vědomě vyjádřené víry.
Často jsem si kladl otázku, jak se ovšem může člověk až z militantních pozic antikatolicismu stát katolickým apologetou? Kromě toho, že krajní polohy se obvykle přitahují a například jako v politice mívá krajní pravice často identické pozice s krajní levicí, hraje zde svou roli i charismatický důraz pragmatické teologie. V této souvislost kdosi o charismatickém hnutí poznamenal, že je to zkušenost, která si hledá teologii. Tuto větu považuji za výstižnou a dala by se vyjádřit i ve smyslu, že pokud charismatikovi něco funguje, nebo se jen něco duchovního v souvislosti se jménem Kristovým děje, vyvine se úsilí danou činnost či dění biblicky ospravedlnit. Doktríny, které tak vzniknou, jsou typickou aplikací eisegeze.
Podobně je tomu s duchovními dary. Pokud charismatik prožije nějaké vnuknutí, sen nebo zjevení, inklinuje k tomu dané poselství považovat za pravé. Příkladem je hierarchie démonů, která byla zjevena Keenethu Haginovi, a odtud přešla do mnoha charismatických démonologických manuálů jako skutečnost.
I když Bible na mnoha místech uvádí, že zjevení, prožitky i sny jsou sice reálnými součástmi ortopraxe, zároveň varuje, že pokud k nim skutečně dochází, nemusí být nutně z Boha, ale může se jednat i o dílo nepřítele. Pokud tedy někdo prožije uzdravení, neznamená to, že příčinou uzdravení je nutně Bůh. To, že je posléze zázrak vědecky zdokumentován, nesvědčí ještě o jeho bibličnosti. I když si to v knize uvědomuje i Keener, přesto jde o velké úskalí jeho studie. Pokud se na církevní půdě ve směsi očekávání, prožívání a často i předstírání podaří vyfiltrovat autentický zázrak (což dnes nemusí být snadné) a alespoň skrze očité svědectví (či dokonce lékařsky) jej ověřit, je zde tendence deklarovat, že se jedná o ověření samotné pravosti.
Vzhledem k bizarnosti dnešního neopentekostalismu, kdy se taháním prodlužují nohy, plombují zuby zlatem, cestuje do nebe a do pekla, rozmlouvá s duchy zemřelých, naléhá na hroby hrdinů víry s cílem vytáhnout z nebožtíků duchovní energii, nezbývá už příliš prostoru pro odmítání zjevování svatých a Marie, krvácející hostie nebo stigmat. O existenci stigmat například svědčil i jeden student letniční biblické školy a stigmata se dle některých svědectví objevovala i na shromáždění Bennyho Hinna, který sám svědčil o eucharistických zázracích. Není divu, že i zázraky v Lurdech, které jsou důsledkem mariolatrie a potvrzením mariánských zjevení, jsou mezi charismatiky přičítány Božímu Duchu.
Křesťanská etika a pragmatismus
V dnešní době můžeme být svědky i nemalé vlny morálních a zejména sexuálních poklesků předních církevních představitelů, a to zejména charismatiků a římských katolíků. Bible nás přitom učí, že ne zázraky, ale právě etika je potvrzením pravosti křesťanských služebníků. Tyto poklesky samozřejmě nejsou přítomny pouze zde, ale v těchto kruzích se vyskytují v nebývalém měřítku. Stejně jako jsou někteří katoličtí kněží permanentně obviňování a dokonce usvědčováni z pedofilie, mezi charismatiky je to cizoložství a později i homosexuální skandály, které progredují od 80. let, kde se projevily u třech nezávislých teleevangelistů a končí (nejen) u třech vrcholných představitelů tzv. Kansaských proroků. Bylo by jistě chybou spojovat dané poklesky pouze s těmito konfesemi, ale přeci jen zde charismatici mají v něčem prim.
Zatímco v ostatních církvích byl donedávna držen relativně vysoký standard ohledně rozvodů a nových sňatků, charismatické hnutí bylo výjimkou. Pokud vezmeme vážně Ježíšova slova, že rozvod je hřích a nové manželství rozvedených cizoložstvím, charismatici přišli snad jako první mezi konzervativními evangelikály (pokud je sem vůbec můžeme věroučně zařadit) s novelou. Nejprve naznali, že smilstvo a cizoložství v Mt 5,32 je identické, a že strana, která se smilstva nedopustila, je svobodná k novému manželství. Zároveň přišli i s tím, že věřící partner z verše z K 7, 15, který nemá bránit odchodu nevěřícího, je volný k dalšímu sňatku. Nakonec došlo k progresi ve smyslu, že skrze důraz na odpuštění a milost byl na tento Ježíšův příkaz, resp. zákaz, udělen dispenz Ducha svatého takřka „en bloc“. Dogmatickou záštitou k této novopraxi se jim stala reedice knihy amerického teologa Guy Duty Divorce and Remarriage.
Následná praxe ovšem překonala teorii, což se projevilo i u nás. Jeden z patriarchů charismatického hnutí v Československu se veřejně přiznal k manželské nevěře z roku 1981. Později se rozvedl a prožil tíži svého hříchu s tím, že se již nehodlá oženit. Přečetl si však knihu psychiatra a učitele hnutí Víry Wolfharda Margiese Uzdravení Jeho Slovem, která připouštěla opak. Když Margies v roce 1985 navštívil ČR a během hodiny a půl trvající zpovědi nabídl dotyčnému rozhřešení ve formě nového sňatku, odkázal se právě na Dutyho knihu, která podle něho byla přijata naprostou většinou všech charismatiků. Následně dotyčnému knihu zaslal. Ten ji přečetl na jedno posezení, okamžitě změnil svůj „zákonický“ postoj, a ještě ten den o půlnoci telefonicky odvolal své pastorační doporučení zdrženlivosti v novém sňatku. Následný sňatek jeho samotného pak zabránil fúzi charismatiků a letničních, jelikož letniční v té době ještě nepřipouštěli, aby starším nebyl jedné ženy muž. V roce 2000 dotyčný vydal obsáhlejší studii Manželství a mnoho otázek kolem něj, kde, podle vlastního vyjádření, Margiesovo vysvětlení reflektoval. Nové učení ovšem zřejmě nepřineslo potřebné ovoce a dotyčný nakonec v roce 2003 odstoupil ze svého úřadu díky „citovému kolapsu“ z důvodu ztráty podpory již třetí manželky, což se neobešlo bez řady dohadů. Předesílám, že všechny tyto informace dotyčný sám o sobě poctivě a otevřeně zveřejnil, a uvádím je zde [aniž bych jej jmenoval] jen proto, že je považuji za důležité k objasnění daného tématu.
Dalším z pilířů dogmatické liberalizace rozvodů a nových sňatků na charismatickém poli byla teologická studie mladého charismatického teologa Craiga Keenera And Marries Another: Divorce and Remarriage in the Teaching of the New Testament, která argumentačně pokračovala v Dutyho a Margiesově linii. Keener si sám, jako muž, kterého opustila žena a dala se s ním rozvést, vzal rozvedenou ženu, ke které pocítil své city ještě před jejím provdáním, stejně jako ona k němu. Uvádí však, že jeho budoucí manželka, Afričanka, byla neprávem provdána, jelikož její manžel již jednu ženu měl a Keener sám byl rozveden, protože jej opustila žena, kterou miloval. O svém vztahu pak oba napsali knížku Neskutečná láska, která poutavě popisuje Keenerovu strastiplnou cestu strádání po odchodu jeho manželky, stejně jako utrpení jeho budoucí ženy, která se bez Božího vedení pragmaticky provdala za muže, který ji surově bil, a ona ve vysokém stupni těhotenství musela chránit holý život úprkem z válečného Konga, než se opět setkala a sezdala s Keenerem. Ten pak uvádí, v jakém trápení musí rozvedení žít, jelikož církev překroutila Ježíšovo učení.
Právě zde se projevil typický charakter pragmatické charismatické teologie, kdy zjevené slovo bývá postaveno nad prostý, resp. „nesprávně“ pochopený biblický text. Keener i jeho budoucí žena totiž po svém rozvodu obdrželi řadu proroctví, aby do nového sňatku vstoupili. U mnohých tak dochází k prorogaci Kristových slov, spočívající v tom, že Duch svatý uděluje dispenz z Kristových požadavků. Na tomto základě například letniční V USA ordinují – v rozporu s tradičním výkladem Písma – ženy do vedoucích funkcí, pokud na nich rozpoznávají obdarování Duchem k dané službě.
Protestanti, kam patří i letniční, ovšem na rozdíl od charismatiků věří, že Duch působí vždy v souladu s psaným Božím slovem a prorogaci a dispenz od novozákonních ustanovení skrze autentické zjevení Ducha odmítají jako neautentické. Nicméně Dr. George Wood, donedávna generální superintendent Assemblies of God, kromě například manželů Bakerových, výpověď Keenerových na knižní obálce doporučil jako autentické svědectví Boží moci.
Ne všichni ovšem sdíleli učení o sňatcích a například letniční denominace sboru, který Keener navštěvoval [podobně jako ještě v té době Apoštolská církev v ČR], odmítla znovu oddané [i v případě, že je opustila manželka] stavět do služby vedoucích. Keener na danou věc reagoval tak, že pokud mu to bude umožněno, zanechá na světě co největší stopu, což se mu více než podařilo prostřednictvím jeho pilné teologické práce.
Na Keenerovu studii o manželství vyšla i řada dalších kritických reflexí. Jednou z nich byla například replika cambridgeského teologa a kalvinisty Peter Haeda, který si všiml, že všechny výše uvedené argumenty postrádají zásadní aspekt „jednoho těla“ na základě veršů Mt 19,5n, Ef5,31, srov. 1 Kor 6,16 o nerozlučnosti manželství, které Keener ani jednou nezmiňuje. Naopak, Keener se snaží podepřít své vlastní pojetí, aniž by připustil opak, a snaží se najít paralelu mezi textů z Dt 24,1 a Mt 5,32, které, jak upozorňuje Haed, leží ve vzájemné kontradikci. Keener dále uznává možnost nového sňatku na základě 1 K 7,15, kde nerozlišuje „opuštění“ a „rozvod“, aniž by si, podle Haeda, všiml, že Pavel nový sňatek nikde nepovoluje. Novokalvinisté, kteří se v těchto případech projevují jako strážci ortodoxie, pak přejali Haedův článek na své stránky The Gospel Coalition.
Liberalizaci rozvodů a nových sňatků se nakonec komplexně vymezil další učenec s kořeny v Oxfordu, David Pawson, a to ve své knize Remarriage is Adultery Unless, kde zpochybnil, že Ježíšův dispenz ohledně smilstva (předmanželského styku) lze vztáhnout na cizoložství (což je pohlavní akt spáchaný v průběhu řádného manželství). Poukazuje na výskyt v Matoušově evangeliu, adresovanému židům, kdy muž po svatební noci mohl ženu propustit z důvodu, když shledal, že není panna. Podle Pawsona se tudíž nejedná o její „cizoložství“ v průběhu manželství, ale v souladu s Mt 5,32 skutečně o „smilstvo“ před uzavřením sňatku, při jehož shledání je muži dovoleno ženu propustit. Paralelu lze zřejmě najít i v Dt 22,13-21. Pawson rovněž zpochybnil výklad, že po odchodu nevěřícího (který navíc Keener vztahuje i na věřícího) je věřící oprávněn uzavřít další sňatek.
Predispozice
Tímto jsem se snažil ukázat na dvě důležité polohy charismatické dogmatiky. První vychází z premisy, že očekávaný výsledek ospravedlňuje východiska, neboli že když dojde k ověřitelnému zázraku nebo znamení na církevní půdě, jeho původcem je automaticky Bůh. Druhá spočívá na předpokladu, že duchovní zkušenost, chápaná jako zjevení z Ducha, uděluje dispenz od přikázání Nového zákona a zřejmě vysvětluje, proč v této teologii nedochází k diskvalifikaci osob žijících v „cizoložství“ dle Mat 5,32.
Craig Keener, Uzdravování
Pokusme se zde, v recenzi Keenerovy jistě zásadní, velmi kvalitně a obšírně zpracované a bez diskuse přínosné studie, postupovat rigorózně, a zamyslet se nad klasickým trojím členěním kritických reflexí. Nejprve se zastavme nad autorovou erudicí ve vztahu k tématu, poté nad jeho metodologií a nakonec nad obsahem knihy samotné.
Kdo je Craig Keener?
Hned zpočátku je dobré si uvědomit, že nezávislé charismatické hnutí nemá mnoho teologů, kteří by se těšili respektu akademické obce napříč celocírkevním spektrem. Vedle několika výjimek ční Keener jako gigant, jehož akademická produkce převyšuje běžný standard. I když je velmi diskutabilní používat metody sciometrie k měření teologické erudice, například v databázi SCOPUS (která je od na rozdíl od prestižnější Web of Science volně přístupná), má Craig Keneer 26 vědeckých recenzovaných publikací, 72 vědeckých citací z recenzovaných časopisů a jeho H-index činí 4 (čtyři články dosahující čtyř citací). Pro srovnání Harvey Cox má indexovaných 11 publikací s 20 citacemi a H-index 3 a asi nejcitovanější protestantský teolog současnosti Jürgen Moltmann zde má 49 publikací, 99 citací a H-index 6. (Údaje pocházejí z konce prosince 2023). Vedle toho je ovšem Keener autorem více než dvaceti vědeckých monografií, obvykle formou komentářů knih Nového zákona, a více než dvaceti kapitol ve vědeckých monografiích s analogickou tematikou. Podílel se i na komentářích prestižního amerického překladu Bible NIV. Patří i mezi pilné glosátory křesťanských témat na sociálních sítích, kde měl například odvahu obhajovat „probuzení“ ve wesleyánsky orientovaném Asbury Theological Seminary, přestože byl mnohými kruhy kritizován a dokonce se prokázalo, že mezi jeho vedoucími byli lidé s LGBTQ+ orientací.
Když Keener tvrdil, že se bude snažit, aby jeho služba i po novém sňatku zanechala co největší stopu, bezesporu se mu to více než povedlo.
Struktura metodologie
Kniha o dvě stě osmdesáti stranách se dělí do celkem sedmi částí. První se věnuje definici zázraku z biblického pohledu, druhá se zabývá svědky zázraků, třetí rozebírá videa a lékařské zprávy, čtvrtá popisuje zázraky uzdravení, pátá vzkříšení z mrtvých, šestá zázraky v přírodě a sedmá uzdravení z hlediska Božího království. Tři dodatky pak uvádějí zhoršení situace po modlitbě, filozofické předsudky proti uzdravení na základě učení Davida Huma, a falešné zázraky. Dalších devadesát stránek tvoří poznámky.
Keener zde velmi důkladně dokumentuje každé své tvrzení. Použité prameny jsou obvykle církevního původu, ať už se jedná o svědectví, videa nebo časopisy a knihy. Zde tedy Keener postupuje „bona fidae“ a předpokládá, že daná svědectví jsou pravdivá. Ostatně, je si toho vědom a vysloveně v knížce explicitně potvrzuje svoji důvěru k některým kazuistikám. Vědeckých lékařských zpráv zde ovšem takové množství není.
Vezmeme-li v potaz, že Keener cituje jako původce zázraků i stoupence Torontského požehnání, jako Randy Clarka, nebo misionáře sboru Bethel, manžele Bakerovi, případně validuje uzdravení Kathryn Kuhlmanové, která obnovu svého pomazání s následným charismatem uzdravení obdržela následkem svého rozvodu (jako potvrzení správné volby), jeví se zde postup „bona fidae“ jako vyznavačský. Pokud chce někdo dokumentovat zázraky a zahrnuje sem vše, o čem lidé, navíc i značně neortodoxní, svědčí, včetně diskutabilních zdrojů, prakticky nepočítá s informačním biasem, který je vlastní i lékařské literatuře, a tudíž je nutné jej statisticky odfiltrovat nebo kvantifikovat pomocí chyby.
Z tohoto důvodu nelze Keenerovo dílo považovat za zcela objektivní z hlediska lékařské evidence. Teologické studii jistě nelze vyčítat, že vždy nereflektuje kritickou evidenci lékařských remisí, nepočítá exaktně s placebo efektem a psychosomatikou, neuvádí vždy dlouhodobé sledování (i když ne vždy!). To bychom mohli zpochybnit svědectví jako taková. Ovšem zahrnovat sporné osoby a zdroje na základě svědectví je vyznavačský, nikoliv vědecký přístup. Existují totiž i jiné práce, které Keenerem uváděné zázraky zpochybňují. Ačkoliv například u Kathryn Kuhlmanové Keener cituje i řadu doložených lékařských evidencí (!), existuje například kniha lékaře Williama Nolena, který na základě vlastního šetření uzdravení Kathryn Kuhlmanové ve své knize Healing: a Doctor in Search of a Miracle zpochybnil. Vzhledem ke Keenerovu učení o rozvodech, pak skutečnost, že obdarování Kuhlmanové přišlo jako potvrzení správnosti jejího rozvodu, nehraje zřejmě v posuzování Božího působení v daných uzdraveních roli.
Věroučný základ
Věroučný základ považuji za vůbec nejpřínosnější aspekt dané knihy, který se zde vymyká běžné charismatické teologii. Keener se teoreticky zabývá tím, co je vlastně zázrak a uvědomuje si, že v přírodě existuje celá řada událostí, jako jsou spontánní remise, které kdyby se udály v návaznosti na modlitbu, byly by křesťany považovány za zázraky. Zázrak se tudíž vztahuje jako Boží odpověď do situace křesťana, který ji jednoznačně vnímá jako průlom Boží moci. Proto raději mluví o znamení. Keener tak v podstatě, aniž jej zmiňoval, přitakává personalismu, který nečiní Boha objektem zkoumání, ale především jeho jednání vnímá skrze osobní vztah a subjektivně vnímá jeho zásah, což přitom nevylučuje i možnost jeho objektivního posouzení.
Při své analýze teologické skepse si Keener bystře všímá přetrvávajícího vlivu učení Davida Huma, který zázrak považoval za narušení díla Božích zákonitostí, které respektuje i Bůh sám. Tento aspekt příliš nepočítá s hříchem, kdy Bůh naopak sám své dílo zázračně obnovuje do původní, stvořitelské podoby. Vedle toho pak Keener důsledně mapuje pojetí zázraků během celé církevní historie až do současnosti, včetně zázraků v přírodě, rozmnožení potravy, uzdravení nebo vzkříšení z mrtvých ad.
Zároveň přitom nevystupuje konfrontačně vůči oponentům a naopak se například s ustanisty snaží najít společné východisko. Uvádí, že každý křesťan je v podstatě ustanistou, který nevěří, že namísto používání lodí bude dnes Bůh rozdělovat moře, a nevěří, že by se u nás dnes měly opakovat zázraky ve stejné míře, jako u apoštolů. V podstatě odmítá i rozšířené charismatické učení, že jsme vlastně již v Božích očích všichni uzdravení a záleží pouze na síle naší víry, jak si aktuálně toto nezadatelné právo svojí vírou na Bohu vymůžeme.
Keener se zde projevil nejen jako teolog, ale i znalec filozofie a antické i soudobé literatury. Nelze se proto na omezeném prostoru věnovat širokému Keenerovu záběru a vytříbenému stylu zkušeného teologa.
Věrohodnost zázraků
Za vůbec nejdoloženější a nejvěrohodnější považuje Keener uzdravení v Lurdech. I když existuje velké množství literatury, která tyto zázraky problematizuje a znevěrohodňuje, Keener čerpá především z literatury pozitivní. Ostatně, že se v Lurdách po modlitbách k Marii, skrze Mariin zázračný pramen, dějí zázraky, tvrdil i kritik římského katolicismu, skandalizovaný a legendami opředený Antonio Rivera:
„Jako jezuitský kněz jsem navštívil francouzské město Lurdy. Viděl jsem zázraky, které se tam děly. Muž, kterému chyběla noha od kolena dolů, byl umístěn do vody. Na vlastní oči jsem viděl, jak mu noha rostla jako míč z masa, až se posléze vytvarovala do chodidla s prsty. Muž vstal a chodil a oslavoval Pannu Marii“.
Na Riverovo svědectví můžeme mít různé názory a sám Rivera byl některými badateli shledán nevěrohodným. Uvádím jej zde jen proto, že ani on, kdo je řazen k militantním a konspiračním bojovníkům proti katolicismu, nezpochybňuje, stejně jako Keener, autenticitu zázraků. Abychom pochopili zázračnou moc Lurd, místa zjevení a zázračného působení Panny Marie, je třeba se vrátit do 19. století. Tehdy se zde Panna Maria zjevila třem malým dětem. Tento příběh je sepsán, zfilmován a netřeba jej opakovat. Zaměřme se na celkem již deváté zjevení z února roku 1858. Pakliže v Torontském požehnání nebo ve druhém velkém americkém probuzení jeho účastníci imitovali chování zvířat, s obdobnou suituací jsme se mohli setkat i v Lurdech. Elizabeth Ficocelliová v knize Lurdy - pramen milosti, uvádí, jak byl tento mariánský pramen nalezen. S opisem se můžeme setkat i na české Wikipedii.
5. února 1858 Bernardeta (jedno ze tří dětí, kterým se Panna Maria měla zjevit) lezla jako "pejsek" kolem jeskyně, něco hledala, až začala hrabat v hlíně a nalezla malou špinavou kaluž. I když byla plná listí a bláta, nabrala z ní na několikátý pokus vodu, kterou vypila a zbytkem si umyla obličej. Líbala přitom zemi, žvýkala rostlinu, přičemž na okolostojící působila tato scenérie odpudivým dojmem. Z kaluže ovšem vznikl potůček, kterému místní začali přisuzovat léčivé účinky. V dalším ze zjevení Panna Maria přikázala, aby se zde vystavěla kaple pro poutníky. V roce 1982 zde byl zřízen lékařský úřad, který zkoumá věrohodnost zázraků. Tento mariánský pramen vyléčil i Ulfa Ekmana. Na následujícím propagačním videu, které se snaží o lékařské zkoumání Lurdských zázraků, je vidět mariánské koupele, kterým je připisována léčebná moc u Keenerem dokumentovaných uzdravení.
Jak se tedy vyrovnat s Keenerovými evidencemi? Pokud věříme v možnost zázraků, ať pravých či neortodoxních, pak není důvod je nepřipustit nebo alespoň bez důkazů vyvracet. Jednu podstatnou věc ovšem Keener neuvádí. Stejně jako kněží a poutníci, kteří profitují z mariánského zjevení, Marii zde adorují a děkují ji, Keener Marii nezmiňuje. Mohli bychom až říci, že Panně Marii upírá její slávu a připisuje ji pouze a výlučně Bohu. A pokud tak skutečně činí Bůh, pak si je jistě dobře vědom, že zázraky se konají ve jménu Marie, jsou jí přisuzovány, a přesto je vykonává. Na druhou stranu zjevování zemřelých je dnes již běžnou charismatickou ortopraxí, a pokud se může zjevovat apoštol Pavel, Kathryn Kuhlmanová nebo William Branham, oč více ne ta, která porodila Krista? Pokud však někteří věří na Mariino tělesné nanebevzetí, pak lze samozřejmě toto deduktivní rovnítko zpochybnit.
Je tedy pravděpodobné, že pro dnešního charismatika, stoupence experimentální teologie s jejím pragmatismem, nebude Lurdské uzdravování problémem. Obávám se ovšem, že pro některé konzervativní protestanty může být kniha spíše důkazem nevěrohodnosti možnosti jakýchkoliv zázraků pro dnešní dobu, a celé pilné Keenerovo úsilí může docílit pravého opaku.
Závěr
Keenerova studie je impozantním dílem, které by rozhodně nemělo chybět v knihovně každého kontinualisty, který se uzdravením a zázraky zabývá. Její přínos spočívá zejména v systematickém výčtu a ve schopnosti biblické argumentace a církevní kontextualizace. Zároveň by se ovšem – bez potřebného vysvětlení – neměla dostat do rukou začínajících křesťanů, kteří ještě nejsou zvyklí věci rozsuzovat a činit si vlastní závěry. Knihu rovněž nedoporučuji jako důkaz evidence zázraků nabízet ustanistům, kteří pro pragmatickou teologii nemusí mít pochopení. Naopak, původ zázraků v Lurdech mohou hledat v démonologii a díky jejich ospravedlňování Keenerem mohou odmítnout i jiné, v knize věrohodně dosvědčené zázraky. Svým důrazem na římskokatolické divy by knížka jistě mohla potěšit římskokatolické věřící i teology a prohloubit ekumenismus. Ovšem katolíci by zároveň mohli právem namítat, že Keener prakticky nezmiňuje ani nevzdává poctu Panně Marii, která evidentně za uzdraveními v Lurdech stojí, a jejíchž opakovaných poselství jsou dané zázraky primárně potvrzením.