David Pawson: Obrana křesťanského sionismu
V těchto dnech v nakladatelství Danielknihy.cz vyšla knížka britského teologa Davida Pawsona, Obrana křesťanského sionismu. Její čtení mne vedlo ke krátké úvaze.
Každý křesťan zastává nějakou eschatologii, ve které se odráží i postoj k Izraeli. Když jsem uvěřil, jezdili jsme na sborovou dovolenou do jednoho jihočeského rekreačního střediska, patřícího charismatickým křesťanům, kde se měli shromažďovat Židé při třetím exodu. Kdosi mi sdělil, že bychom se neměli snažit Židy evangelizovat, ale napomáhat jejich návratu do vlasti. Později jsem obdržel vysvětlení, že Židé jsou spaseni na základě Mojžíšova zákona. Ve snaze získat Abrahamovo požehnání – totiž žehnat etnickému Izraeli s cílem být sám požehnán - byli pak někteří ochotni učinit opravdu mnoho, včetně osobních obětí. Charismatické sbory organizovaly dny Izraele, vyvěšovaly Izraelské vlajky, pořádaly sederové večeře, a Izrael se pro ně stal téměř důležitějším, než církev. Dnes už je toto středisko sekulární a nikdy svému účelu nesloužilo.
O několik let později se u nás, i vlivem časopisu Zápas o duši, rozšířila vlna novokalvinismu v amiléniálním podání (její stoupence jsem podle zkratky časopisu - ZOD - nazval "zodity"). Ta nabízela pohled zcela odlišný. Izrael je dnes jen duchovní označení pro církev, všechna požehnání obdrželi křesťané a starozákonní proroctví o obnově Izraele se mají naplnit na církvi. Paradoxem je, že šéfredaktor časopisu byl původně křesťanským sionistou, resp. dispenzacionalistou, ale vlivem četby kalvínských autorů svůj pohled opustil a stal se kalvinistou včetně amileniálního pohledu na Izrael. Ale aby to nebylo tak jednoduché, v rámci vlny novokalvinismu se vlivem americké misie zformovala i společenství baptistických dispenzacionálních novokalvinistů (její stoupence jsem nazval "macarthuriány" - podle amerického kazatele Johna F. MacArthura), kde dochází k nehistorickému spojení dispenzacionalismu s kalvinismem.
Nedávno jsem představitele těchto směrů pozval na seminář, kde měli prezentovat svůj pohled na konec časů a debata se stočila i na otázku Izraele. Bylo zajímavé sledovat, že někteří z těchto křesťanů byli přesvědčeni, že stojí „uprostřed pravdy“ a jejich stoupenci odlišné pohledy chápali jako cizí oheň. Jiní si naopak uvědomovali, že nalézt definitivní řešení v něčem, o čem se církve přou takřka odnepaměti, a poměřovat tímto pohledem ostatní, není ideální.
Co tím vším chci říci? Pohled na Izrael rozděluje a nelze jej oddělit od pohledu na věci budoucí a na druhý Kristův příchod. Většina křesťanů si ale nedostatečně uvědomuje, že jejich eschatologie je pouze převzatá, o čemž svědčí, že jejich sbory se obvykle formují okolo vyhraněných amerických kazatelů a vytvářejí tak svébytnou eschatologickou monokulturu, v níž se vzájemně utvrzují. Pokud patříte k těm, kteří již zastávají „jediný správný názor“, pak vám knížka Davida Pawsona mnoho nepřinese a navíc může zpochybnit vaše přesvědčení. Chcete-li si zachovat svojí víru v ten zaručený eschatologický systém, který jste si osvojili, nečtěte ji. Pokud jste ovšem přesvědčeni, že vaše poznání je jen částečné a že zároveň v mnohém chybujete, jste na správné adrese.
Co tedy Pawson učí? Jeho styl argumentace je odlišný a on sám vyžaduje pochybnost. Stojí na základě premilenialismu a zastává tzv. „klasický sionismus“, přičemž se vymezuje dispenzacionalismu i amilénialismu v jejich pohledu na Izrael. Dospívá k závěru, že Židé jsou stále Božím lidem, odlišným od církve, a důrazně odmítá ideu, že by křesťané neměli Židy evangelizovat. Zároveň popírá, že církev a Izrael budou odlišeni i na věčnosti, stejně jako odmítá eschatologické uhranutí Izraelem s jeho glorifikací. Židé, ač ponecháni ve stavu zatracení, nyní znovu obsazují svoji zemi, posléze se obrátí bez nutnosti vytržení církve a dále nastane milénium. Ačkoliv byla zrušena Mojžíšova smlouva, udělující Izraeli jistou výlučnost, na základě stále platné Abrahamovské smlouvy má etnický Izrael stále nárok na své území.
Sympatické se může jevit, že Pawson přes svoji kritiku využívá jak pozice dispenzacionalismu, tak amilénialismu, a snaží se s nimi v maximální míře ztotožnit. Zdá se, jako by ani nepřicházel s ničím novým, jen v podstatě spojil dva teologické systémy a na základě akceptace vzájemné kritiky vyřadil „nepotřebné“ části. Čtenář tak může na zhruba sto stránkách sledovat Pawsonův až téměř hegeliánský způsob myšlení „teze, antiteze, synteze“. Kdo by se však domníval, že útlá knížka bude snadné čtení, mýlí se. Autor například neuvádí biblické pasáže, na které odkazuje, a proto je na čtenáři samotném, zda si je dohledá nebo slepě uvěří Pawsonově exegezi a přejme jen další teologický systém, před čím sám autor důrazně varuje a proto nechává odpovědnost na čtenáři.
Osobně si nemyslím, že by Pawsonova interpretace neměla své slabiny. Pokud někdo věří v současný dvojí Boží lid, a to Izrael a církev, zajímalo by mne, co se stane, když uvěří v Krista Izraelita? Zůstává na straně Izraele nebo přejde do tábora církve? A kdo byli židovští apoštolové? Zůstávali Izraelem nebo se stali součástí církve? Bible jejich společenství nazývala jeruzalémskou církví. Co tedy odlišuje církev od Izraele, pokud to není etnická příslušnost?
Kdo Pawsona slyšel vyučovat, ví, že vystupuje jako typický britský gentleman. Nepře se, negestikuluje, nezvyšuje hlas, ale dokáže zaujmout nabitý sál až několikahodinovým vyučováním, přičemž někdy sám bývá citově pohnut poselstvím, které káže. Vždy se přitom snaží uceleně představit odlišné pozice, vyzdvihnout jejich klady a být zdrženlivý v kritice. Pokud ovšem nakonec zaujme svoji pozici, pevně na ni stojí bez ohledu na reakci církví, kde zrovna vyučuje. Trvá na křtu dospělých a křtu Duchem jako možné následné zkušenosti, zpochybňuje doktrínu o věčné vytrvalosti svatých, odmítá jako hříšné rozvody a následné sňatky, a jak čtenář pozná, je křesťanským sionistou evangelizujícím Židy.
Když v roce 2020 Pawson ve svých devadesáti letech zemřel, britský apologeta Jacob Prasch, který je sám vlivným dispenzacionalistou, uvedl: „David Pawson, poslední skutečně oddaný britský učitel Bible v linii nástupnictví Charlese Spurgeona, Martyna Lloyd-Jonese a G. Campbella Morgana, odešel ke svému Pánu a nezdá se, že by na jeho místo nastoupil další britský učitel stejného kalibru. A to je i mé vyznání.