Podobnosti v nauce římských katolíků a nezávislých charismatiků
Motto:
„To je jediná Kristova církev, kterou vyznáváme ve vyznání víry jako jednu, svatou, katolickou (všeobecnou) a apoštolskou… subsistuje (… uskutečňuje se) v katolické církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním, i když i mimo její organismus je mnoho prvků posvěcení a pravdy.“
(Katechismus Katolické církve, Vatikán, 1994, paragraf 870)
„Jedině prostřednictvím katolické církve, která je všeobecným nástrojem spásy, je dosažitelná plnost všech prostředků spásy. Věříme totiž, že jedině apoštolskému sboru, jemuž stojí v čele Petr, svěřil Pán všechno bohatství Nového zákona, aby ustavil jedno Kristovo tělo na zemi, k němuž se potřebují plně přivtělit všichni, kdo už patří nějakým způsobem k Božímu lidu.“
(Katechismus Katolické církve, Vatikán, 1994, paragraf 816)
„Když uvažuji o katolické církvi, pak je to církev, kde má svůj původ většina z nás – když jdeme ke kořenům. Když na to pohlížíme, vidíme různé věci, které pocházejí z jednoho kořene: je zde znečištění, je zde však také příležitost se vrátit a usilovat o proměnu prostřednictvím základů. Je zde zcela křesťanský základ, z něhož můžeme vycházet. Chce to čas – bude to proces.“
(Viktor Lorenzo, argentinský letniční evangelista)
„Světový trend je sjednocovat skrze Alfu farnosti (sbory) a denominace ´v jeden hlas církve´ v rámci města, později národa. Jen tak lidé mohou uvidět církev silnou, srozumitelnou a aktuální… V dějinách církve je to snad vůbec poprvé, kdy se všechny hlavní proudy, ať už katolíci či protestanti, sjednotily na tak rozsáhlém projektu, užívajíce materiály se stejným obsahem a formou… Proto v pražské kanceláři usilujeme o:.. společnou propagaci … vytvoření kvalitní celoplošné sítě několika desítek až stovek kurzů Alfa v Praze a okolí, zviditelnění této naddenominační sítě (vlastně již celé obecné církve) široké veřejnosti, souběžné propojování Alfy se všemi dalšími církevními aktivitami a službami.“
(Tomáš Janda, oběžník, Regionální kancelář pro kurzy Alfa)
Předmluva
Často bývají křesťané povzbuzováni k tomu, aby nehledali rozdíly, ale aby hledali to, co je spojuje. To může být rozumná rada tam, kde se lpí na jednotlivostech spíše než na společné podstatě. Pokud se však přehlížejí rozdíly podstatné, může se stát, že dojde k přehlédnutí a následné ztrátě samotné podstaty subjektu. To se může stát jestliže máme dva subjekty, z nichž jeden nemůže nebo se zdráhá svoji podstatu jasně definovat a druhý je rigidní a diferencovaný směrem subjektu prvnímu. Konkrétně, pokud bude někdo hledat jednotu s církví Římskatolickou, nezbude mu než v podstatných, ale i z jeho úhlu pohledu méně podstatných věcech přistoupit na její učení, protože to je z principu neměnné a ve své sebereflexi neomylné.
V této úvaze si dovolím poukázat na skutečnost, že zejména „zjevené“ učení nezávislého charismatického hnutí a učení Římskokatolické církve nemají od sebe tak daleko, aby – jak již můžeme pozorovat dle některých náznaků v zahraničí – postupně nemohlo vést k vytváření společné, viditelné církve. Rozdíl je v tom, že katolické učení je rigidní a systematizované, zatímco charismatická teologie – přes její původně pevný a bilický reformační základ – je dnes do značné míry pragmatickou tradicí, vzešlou z aktuálních zkušeností protagonistů nezávislého charismatického hnutí. Reflexe těchto zkušeností jsou zachyceny v pojednáních, či kázáních, a odtud se stávají odrazovým můstkem pro praktickou věrouku, která bývá v různé míře uplatňována v rozmanitých charismatických společenstvích. Charismatici, kteří jsou si podstaty své existenciální teologie vědomi, proto někdy argumentují tím, že charismatická, v tomto případě myšleno systematizovaná teologie není explicitně formulovaná.[1]
Avšak každý, kdo se již s charismatickým hnutím setkal, si může povšimnout, že už na základě dikce kázání, stylu psaní, jednotlivých akcentů a doktrín, lze s velkou pravděpodobností autora, či příslušníka charismatického hnutí rozpoznat. Patří sem zejména důraz na jednotu církve a nedůvěru v její denominační uspořádání, akcent na zjevené poznání, důraz na činnost démonů a snahu o poznání jejich teritoria a popis jejich diferenciace nebo zdůrazňování duchovní autority a hledání současného apoštolského úřadu. Dále sem patří činění učedníků a jejich organizace do malých skupin a podrobení se vůdcům hnutí ve vertikální hierarchii autorit. Typické je rovněž očekávání probuzení včetně jeho častých prorockých předpovědí a triumfalismus církve poslední doby.
V neposlední řadě sem patří formální, i když v dobrém slova smyslu biblický fundamentalismus. Ten ovšem netvoří jen východisko, ale je i prostředkem podepření daných zjevení spíše než k posouzení jejich relevance na základě neomylně chápaného Božího Slova. Eisegese tak slouží k vytváření nauky stejně jako exegeze. Pomineme-li několik systematických naučných a mezinárodně respektovaných teologických knih J. R. Williamse nebo i v Evropě známou Connerovu knihu základů [2] a ve východní Evropě populární Základy Dereka Prince, pak současná charismatická teologie stojí zejména na čtyřech pilířích: Písmu, úřadu, precedentu a tradici [3] Biblické hledisko je tak v podstatě ekvivalentem zjevení daného autoritě, zvláště pak stojící v úřadu respektovaného poštola, či proroka.[4] Opakovaná zkušenost, resp. precedens, se tak, stejně jako například v sekulárním právu, stává pramenem nauky, která je ve společenstvích uváděna do praxe a stává se tradicí.[5]
Naproti tomu římský katolicismus má staletími precizovanou a systematizovanou teologii, která – přes mnohdy historickou kontradikci – tvoří kompaktní a ucelený systém. Učení je postulováno zjevením odevzdaným nejvyššímu pastýři a nástupci nejvyššího apoštola, který je obvykle na ekumenickém koncilu spolu s klérem vyhlásí za neomylné, a toto učení je pak systémem církevní hierarchie ukotveno ve věroučných dokumentech.[6] Tradice je i zde rovněž relevantním zdrojem církevní věrouky.[7] Je dobré si uvědomit, že taktéž východní ortodoxie chápe zjevení jako zdroj nauky a východní titul „teolog“ byl udělován těm, kteří znali Boha a přijímali od něho zjevení.[8]
Už jen pouhou extrapolací se dá odvodit, že vydají-li se dva subjekty z odlišné pozice stejným směrem, a pokud přitom nezmění své směřování, za určitou dobu se spolu setkají a bude-li k tomu vhodná příležitost a podmínky, dojde i ke vzájemné interakci a možná pravděpodobně i ke konjunkci. Zdá se, že nejinak tomu bude i u těchto religiózních subjektů. Podívejme se tedy na několik společných bodů, na které z pohledu teologie můžeme nazírat jako na shodné.
Církev
Římský katolicismus (dále jen RK) chce dosáhnout jednoty církve na základě jedné instituce, denominace chápe jako historický omyl, a modlitbu z Janova evangelia 17 kapitoly vidí jako příkaz, který zatím nebyl vyslyšen.[9] Uspořádání církve pak chápe na základě místních církví, kdy zpravidla v jednom městě existuje jedna diecéze, pak následují další oblasti, které zastupují jednotliví hodnostáři, až k církvi nadnárodní s centrem ve Vatikánu. Nejnižší správní jednotkou je pak ona městská, resp. místní, partikulární církev, tedy diecéze.[10]
Charismatické hnutí (dále jen CH) vidí rovněž denominace jako tělesné, hříšné rozdělení[11] a touží po viditelné, nikoliv jen duchovní, jednotě církve.[12] Na Jana 17. kapitolu charismatické hnutí má prakticky totožný pohled.[13] Taktéž věří v místní, městskou komunitu, a všechny městské sbory v ní tvoří jednu místní církev, která není rozdělena do denominací.[14] Městské církve jsou pak na základě apoštolů a dalších čtyř služebností zpravidla nadnárodně formovány a tvoří tak sjednocenou, nejlépe v budoucnu celosvětovou církev bez vrásky a poskvrny."[15]
Autorita
RK vidí autoritu odvozenou od apoštolské posloupnosti, kdy na místě apoštolů dnes stojí biskupové, kteří vkládají ruce na své nástupce a s požehnáním je ustanovují do služby.[16] Neexistuje volba, ale vždy v podstatě jen dosazení z rozhodnutí vyšší instance. Nižší správní celek (na základě subsidiarity) nemůže odvolat své představené na stejné úrovni, a proto papež – nejvyšší církevní představitel – je církví neodvolatelný.[17] Demokracie je v církvi nahlížena jako nežádoucí, což znamená, že jen autorita je schopná rozeznat Boží povolání služebníka církve. Jen autority, s požehnáním a vložením rukou v apoštolské posloupnosti kněžského svěcení, jsou zárukou správné volby. Bůh za takto ustanovenou autoritou stojí již z principu jejího úřadu.[18]
CH vidí velmi podobně současné, byť autentické apoštoly jako nejvyšší autority v církvi. Místní církev je nemůže zpravidla ani zvolit ani odvolat, neboť míra zjevení roste s vyšší církevní hodností a prostý člen jednoduše nemůže vidět tolik, aby rozpoznal Boží povolání své budoucí autority. Zjevení totiž roste s autoritou.[19] Začít službu není možné bez vložení rukou na základě obdoby „apoštolské posloupnosti“. Pohrůžky nepožehnání pak bývá vyššími autoritami používáno k vynucení volby toho, kdo je těmito autoritami rozeznán jako k dané službě povolaný.[20] Bůh pak za autoritou stojí již z principu jejího úřadu. Samotní prostí členové nejsou sto rozeznat Boží povolání své autority, neboť to je dáno jen církevním autoritám. [21]
Svátosti
RK vidí eucharistii jako základ jednoty Církve a až skrze její společné slavení – čemuž musí předcházet dogmatický posun u protestantů – má dojít k sjednocení církve.[22] Věří se, že Eucharistie a její časté přijímání je zdrojem síly pro věřícího.[23]
CH vidí stejně tak Večeři Páně jako základ jednoty křesťanstva a chce skrze ní dojít k sjednocení církve.[24] Věří se, že Večeře Páně a její časté přijímání je zdrojem síly pro věřícího.[25]
Svatí
RK vidí aktivní účast zemřelých svatých v životě církve skrze vzájemné přímluvy"[26] a zjevování zesnulých svatých je považováno v principu za možný a požehnaný způsob komunikace Boha s jeho dětmi.[27] Tito zemřelí se mají u Boha přimlouvat za nezemřelé.[28]
CH rovněž vidí, na základě „oblaku svědků“, existenci duchů zemřelých v přítomnosti křesťanů[29] a věří, že zjevování svatých je Božím prostředkem komunikace Boha s jeho dětmi.[30] Tito zemřelí se mají u Boha přimlouvat za nezemřelé.[31]
Uzdravování
RK věří, že tělesné projevy nemoci se skrze soucit mohou projevit na tom, kdo se za nemocného modlí, případně modlitebník může nést – skrze ztotožnění – i bolest nemoci dotyčného.[32]
CH věří, že skrze dary Ducha svatého může modlící se prožít příznaky stejné nemoci jako nemocný, který je na místě přítomen, a tyto příznaky mohou být použity k rozeznání respektive diagnostice nemoci, kterou dotyčný trpí.[33]
Zjevení
RK Zde jsou zjevení a různá vidění mystického charakteru – ve kterých se zjevují zemřelí, či jiní katoličtí svatí, jako například Marie – považována za součást Božího zjevení.[34]
CH Zde jsou zjevení a různá vidění mystického charakteru – ve kterých se zjevují zemřelí, či jiní charismatičtí svatí – taktéž považována za součást Božího zjevení.[35]
Ostatky
RK věří, že na ostatcích zesnulých a zvlášť požehnaných svatých přebývá moc i po jejich smrti a z této moci lze vzít užitek i po jejich smrti.[36]
CH rovněž někteří prominentní charismatici v poslední době věří, že například na hřbitově lze přijmout z pozůstatků charismatických osobností požehnání nebo uzdravení.[37]
Triumfalismus
RK mnozí významní katoličtí světci věří, že v poslední době se rozšíří moc církve mezi národy a církev tak rozšíří Boží království do celého světa a dobude celé národy. Objeví se velcí a mocní svatí, kteří pro tento úkol budou vyzbrojeni dary divůčinění a ve svaté válce dobudou zemi pro Krále (či Královnu) nebes.[38]
CH rovněž věří, v „probuzení poslední doby“, kdy povstanou noví apoštolové, kteří překonají současné poznání a stanou se vítěznou třídou křesťanů, která dobude, ve svaté válce mezi křesťany, národy pro Krista.[39]
Kříž
RK historicky vychází zpravidla z tzv. „výkupného“ pojetí Kristovy smrti, podle něhož Kristus splatil dluh satanu[40] a starověké spekulace mluví i o Kristově duchovních mukách po jeho sestoupení do pekel a jeho boji s démony.[41]
CH rovněž vychází z teorie výkupného spojeného s představou, že Kristus duchovně zemřel a trpěl za hříchy lidí v pekle.[42]
Víra
RK Zbožnost stojí na poslušnosti ustanovení, které je odevzdáno hierarchizovanému kléru, je nezpochybnitelné a prostému členu nedostupné, leda skrze přijetí od úřadu magisteria církve.[43] K těmto ustanovením jsou katoličtí věřící povinni přilnout.[44]
CH Silný důraz na autority a charismatický teokratismus rovněž věřící vede k plnému spoléhání se na zjevení svých autorit. Tato podřízenost se netýká jen chování. Charismatici věří, že autorita může nařídit i „způsob myšlení“ a „názory“, a to prakticky vojenským způsobem.[45] Zjevení, které se autoritě dostává, nikoliv primárně charakterové hodnoty, jsou pak měřítkem povolanosti dané autority.[46]
Exorcismus
RK Vymítání ďáblů z věřících konvertitů, například při křtu, je běžnou součástí pastorační praxe a věří se, že tyto síly mohou život člověka ovládat i po jeho konverzi natolik, že je nutné sloužit vymítáním.[47] Vlivu satana je možné se postavit i přímo, na základě zemského teritoria, případně se vlivů démonů zbavují fyzická místa a lokální teritoria.[48]
CH vidí za řadou nemocí a poruch věřících lidí vliv démonů, které je z konvertitů, i třeba dlouhá léta věřících, třeba vyhnat[49] Rovněž teritoriální exorcismus nachází v CH širokého uplatnění.[50]
Postava Krista
RK dává silný důraz na Tělo Kristovo, které je složeno z jednotlivých věřících a tito věřící jsou organicky rukama Krista, skrze které ovlivňuje a řídí svět.[51] Pevné začlenění a zařazení člověka v církevní hierarchii je nutné pro správně zastávanou pozici věřícího.
CH vidí Tělo Krista organicky od ramen dolů a autentická je zde pouze hlava – Kristus sám. Až zaujetí pozice věřícího v Kristu činí Tělo Kristovo akceschopným. Dokonce se věří, že Kristus bez svého těla nemůže nic učinit.[52]
Království Boží
RK jej chápe jako církev.[53]
CH resp. jeho stále se rozšiřující část rovněž chápe Boží království jako církev.[54]
Evangelizace
RK ji chápe jako poučení o víře a za součást evangelizace vidí i jasnou identifikaci obecné církve[55] a svátostnou účast na ní.[56] Jelikož mimo Římskokatolickou církev není spásy, je součástí evangelia i začlenění poučených konvertitů do hierarchizované církve.[57]
CH dnes, zejména v souvislostí s kurzy Alfa, chápe evangelizaci jako „nekonfrontační“ poučení člověka o základech křesťanské víry a jeho okamžité začlenění do svátostného života církve včetně vysluhování svátostí (ne v ČR) během Kurzu Alfa.[58] Tvrdí se přitom, že nejprve je třeba (do společenství) patřit a poté až věřit.[59] Současní, či „bona fide“ budoucí konvertité, jsou začleňováni do hierarchizované, tzv. skupinkové církve.[60]
Náboženská procesí
RK provozuje různé formy zbožnosti věřících a lidových pobožností, a to v různých formách, jako jsou pouti, procesí nebo náboženské tance, či cestování na různá poutní místa a svatyně.[61]
CH rovněž věří v moc různých procesí, jako je „Pochod pro Ježíše“[62] a lidé taktéž pořádají cesty na místa, o kterých věří, že zde Bůh zvláštním způsobem žehná.[63]
Závěr
Mohlo by se zdát logické, kdyby – v poslední době – pro podobné smýšlení, podobný způsob víry a prakticky podobnou církevní praxi a veřejně vyznávanou touhu po viditelné jednotě, charismatické hnutí nakonec nalezlo společnou platformu v rámci římského katolicismu. Je možné, že pokud charismatičtí teologové nemají námitek proti zjevování svatých a komunikaci s nimi, je jen otázkou času, než přehodnotí i své pozice vůči mariánským zjevením nebo alespoň zjevování svatých obecně. Vždyť Maria a svatí se katolickým stoupencům zjevuje stejně jako Pavel charismatikům, a mnohdy s nimi komunikuje skrze sny a zjevení. Pak by mohlo být sice předmětem zkoumání a distance „co Marie říká“, ale ne již jen sám fakt „že to Marie říká“.
Zdálo by se, že mezi oběma hnutími zanikají rozdíly a ty přetrvávající čas proměňuje. Jakoby z neslučitelných pozic protestantismu a katolicismu se v nezávislém charismatickém hnutí stávají jen odlišné důrazy. Navíc nasměrování a častá prohlášení, že hledání rozdílů (jakkoliv na rozpoznání rozdílů a jejich zužitkování je postaven společenský vývoj) je něco nepatřičného, možná povede k tomu, že mnozí charismatici nakonec nebudou nic namítat proti společné identitě s Římskokatolickou církví. Tento trend je umocněn tzv. „pozitzivní eschatologií“ spočívající ve víře nadcházejícího probuzení – dnes definovaného jako „vliv na společnost“ – k jehož dosažení je nutné církevní jednoty.
Nyní je charismatické učení například skrze Kurzy Alfa šířeno i do ostatních církví. Vzhledem k tomu, že toto učení se tak stává základem pro výuku nově obrácených i v jiných církvích, možná až tito konvertité duchovně dospějí, čeká nás obsáhlá, charismatická, potažmo katolická, věroučná transformace a společný, viditelný, respektive instituční rámec.
Literatura
[1] Tajemník KMS Lubomír Ondráček ve své odpovědi na publikaci „Charismatická církev sjednocení?“ například uvedl: „Musím se přiznat, že moc nevím, co to znamená charismatické učení, kdo ho formuloval a kde se s ním člověk může seznámit.“ (Vyjádření ke spisku „Charismatická církev sjednocení?“. Výňatek z dopisu L. Ondráčka, tajemníka KMS, nedatováno).
[2] Conner Kevin J.: The Foundations of Christian Doctrine, tato kniha je rovněž používána pro výuku na biblické škole Křesťanských společenství.
[3] Pavel Hoffman, absolvent charismatické Univerzity Orala Robertse a sám vyučující na její pobočce v Uppsale to jasně potvrzuje. Tvrdí totiž, že charismatická teologie zná vedle Bible jako zdroj právě tradici a osobní zkušenost. Například učení o Trojici nevidí jako biblické dogma, ale jako záležitost tradice: „Učení Trojice je také „nebiblické“ a přesto v Trojici věříme. Věříme v ni na základě křesťanské tradice. Teologie rozeznává čtyři druhy Božího zjevení: Bible (nejdůležitější), tradice, osobní zkušenost a kultura.“ V další části své odpovědi pak rozvíjí tradici právě jako precedens odvozený od osobní zkušenosti kontroverzního Orala Robertse. „Takto jsem napřiíklad uvedl, že dva druhy jazyků jsou názorem Orala Robertse. Ten toho s Bohem hodně prožil. Proto jeho názor stojí aspoň za zmínku a může nás inspirovat. Jeho názor nelze biblicky potvrdit, ale ani vyvrátit…“ (Otázky a odpovědi, Jazyky podruhé, vloženo 04.09.2005 20:15:33, odpověděl Pavel Hoffman.)
[4] Například Wimber skrze vidění „medového mraku“ formuluje doktrínu o uzdravení, Hagin skrze zjevení Krista a „démonické opičky“ formuluje doktrínu o moci církve nad satanem a představitelé Torontského požehnání se zpětně snaží „biblicky“ ospravedlnit propuklé a divoké tělesné agitace.
[5] Zjednodušeně řečeno by se tato skutečnost dala popsat následovně. Apoštol například prožije, že nad určitou oblastí je démonická mocnost a toto zjevení podá dále. Prorok uvidí, jakého druhu tato mocnost je, pozná její jméno a navrhne strategii, jak jí „svázat“. Učitel vytvoří vhodnou kombinací biblických veršů doktrínu, že tato praxe je biblická a že byla vykonávána již od dob Mojžíše. Pastýř pak vede církev k zažití této nové, na základě zjevení vzniklé doktríny, a evangelista motivuje církev vyjít a strategicky zabrat nové území pro Krista. Tato nová strategie je přenášena „z pokolení na pokolení“.
[6] Katechismus katolické církve, paragraf 891: „Tato neomylnost přísluší římskému biskupovi, hlavě biskupského sboru, z jeho úřadu, když s konečnou platností vyhlašuje nauku o víře a mravech jako nejvyšší pastýř a učitel všech věřících křesťanů, který své bratry utvrzuje ve víře … Církvi přislíbenou neomylnost má také biskupský sbor, když s Petrovým nástupcem vykonává nejvyšší učitelský úřad“ především na ekumenickém koncilu. Když církev prostřednictvím svého nejvyššího učitelského úřadu předkládá něco „k věření jako zjevené od Boha“ a jako Kristovo učení, „jsou věřící povinni … k takovému výroku vnitřně přilnout náboženskou poslušností“. Tato neomylnost sahá tak daleko, jak sahá poklad božského zjevení.“
[7] Katechismus katolické církve, paragrafy 81 – 82: „Písmo svaté je totiž Boží řeč, písemně zaznamenaná z vnuknutí Ducha svatého.“ Co se týká posvátné tradice, ta „předává Boží slovo, které svěřil Kristus Pán a Duch svatý apoštolům, bez porušení jejich nástupcům, aby je osvěcováni Duchem pravdy ve svém hlásání věrně uchovávali, vykládali a šířili A to je důvod, proč církev nečerpá svou jistotu o všem, co bylo zjeveno, pouze z Písma svatého. Proto se má obojí přijímat a ctít se stejnou láskou a vážností.“
[8] Ve východní ortodoxii se dostalo titulu teolog pouze třem světcům, kteří docílili poznání Boha a jejich teologie se stala teologií zjevenou, nikoliv teologií literární. Byli to: Simeon, nový teolog, Jan Evangelista a Řehoř Naziánský.
[9] Tuto modlitbu chápal například Jan Pavel II jako příkaz ve své legendární encyklice „Ut unum sint“.
[10] „Svatá katolická církev je Kristovo tajemné tělo a tvoří ji věřící, kteří jsou v Duchu svatém organicky spojeni touž vírou, týmiž svátostmi a týmž vedením; seskupují se do různých celků spojených hierarchií a vytvářejí tak partikulární církve neboli rity.“ (Orientalium Ecclesiarum §2) nebo viz (Tretera J. R., Konfesní právo a církevní právo, Jan Krigl, 1997, str. 17).
[11] V závěru pastorské konference zodpověděl Derek Prince uvedený dotaz posluchačů: „Počátek denominací je popsán v 1. K 3,1–4. V Korintě ztratili ze zřetele Ježíše a zaměřili se na lidského vůdce, řekl. U kořene je tělesnost.“ (Dittrich T., Dojmy z konference, Život víry, roč. 5, srpen, 1994, str. 218–219).
[12] „Pokud tedy nejsem přesvědčen, že k naplnění touhy a příkazu Pána Ježíše Krista, abychom byli jedno, stačí duchovní jednota bez institučního rozměru, pak jsem pro tuto jednotu začal něco dělat…“ (Drápal D., K rozhovoru o jednotě, Život víry, roč. 5, listopad, 1994, str. 307).
[13] „Je-li jednota dána jen tím, co Kristus vykonal na kříži, proč se vlastně před svým umučením za jednotu modlil (J 17,20–24)?… Aby pilně zachovávali jednotu Ducha ve svazku pokoje, píše Pavel křesťanům v Efezu (Ef 4,3). Toto slovo má obecnou platnost v tom, že Ježíš udělal všechno, co je potřeba k tomu, aby jednota byla možná. Zároveň je to však slovo pro konkrétní sbor v konkrétní době… O zachování jednoty Pavel nepíše do Korintu…Jednota, o kterou běží, musí být vidět. Skutečnost, že bude zřetelně patrná, způsobí, že svět uvěří tomu, že Ježíše poslal Bůh… Tato jednota u nás zatím není, ale slyšíme o ní z různých světadílů.” In: (Dittrich T., úvodník, Život víry, 12/2004, str. 3).
[14] Učení o jedné místní církvi v jednom městě pochází od W. Nee a charismatické hnutí po celém světě ji akceptovalo. U nás toto učení šířil například Dan Drápal. „V Praze, stejně jako v každém jiném městě, vidí Bůh pouze jednu místní církev. Do ní patří všichni znovuzrození křesťané. Rozdělení na jednotlivé denominace je hříchem Božího lidu, ze kterého je třeba činit pokání.“ In: Drápal D., citován dle poznámek Michala Klesnila, In: (Poznámky k členství ve sboru, Biblická hodina 23. 4. 91 (Dan Drápal)“, Sborový dopis, měsíčník křesťanského společenství Maniny, 6/91, str. 4).
[15] Toto učení se do ČR dostalo zejména z děl Dereka Prince, který v této souvislosti uvedl: „Prvním a nejnápadnějším rysem církve, jak je zde popsaná, že bude slavná… Podobným způsobem bude dokončená církev zastíněna, naplněna a ozářena Boží slávou“ Prince D., modlitba a půst mění dějiny, Logos, 1991, str. 150.
[16] Katechismus katolické církve, paragraf 869 „Církev je apoštolská: je zbudována na pevných základech: na dvanácti Beránkových apoštolech; je nezničitelná; je neomylně uchovávána v pravdě; Kristus ji řídí prostřednictvím Petra a ostatních apoštolů, přítomných v jejich nástupcích, papeži a biskupském sboru.“
[17] K ukončení papežské funkce může dojít pouze ve dvou případech: 1) okamžikem smrti nebo 2) okamžikem, kdy papež svobodně vyjádří vůli, že z papežského úřadu odstupuje (332 § 2, CIC 1983) viz (Tretera J. R., Konfesní právo a církevní právo, Jan Krigl, 1997, str. 188).
[18] Katechismus katolické církve, paragraf 1584 „Nehodnost posvěceného služebníka nebrání Kristu, aby skrze něho působil, protože jeho prostřednictvím jedná a působí spásu sám Kristus. Svatý Augustin se o tom vyjadřuje s důrazem: „Pyšný služebník patří dohromady s ďáblem; avšak kvůli tomu není znesvěcen Kristův dar; to, co skrze něho protéká, zůstává čisté: to, co jím protéká, zůstává průzračné a dospívání až k plodné zemi … Duchovní síla svátosti je totiž jako světlo: přichází čisté k těm, kteří mají být osvíceni, a není zakaleno, i když musí procházet nečistými bytostmi.“
[19] Dan Drápal věří, že apoštol je tím, kdo má nejvíce zjevení a toto zjevení dává Bůh současně s odpovědností automaticky: „Jsem přesvědčen o tom, že Bůh dává vždycky tři věci současně: zjevení, autoritu a odpovědnost. Nedává zjevení bez odpovědnosti a autority, nedává rovněž autoritu bez zjevení, a nedává odpovědnost bez autority“ (Drápal D., Apoštolská služba a členství ve sboru, samizdat, prosinec, 1995, str. 2).
[20] Bylo například pohroženo rozpuštěním regionu při odmítnutí respektování odvolání pastora z vyššího centra. Jinde došlo k vyloučení celého sboru, který nerespektoval rozhodnutí ústředí o odvolání církevního pracovníka. Jindy představitel církve odmítl vložit ruce na svého nástupce v případě, že církev nezvolí toho, koho on vybral skrze zjeví.
[21] Za zmínku zde stojí citace Ústavy KS v ČR: „G4 Při vzniku sboru je staršovstvo jmenováno Radou. Další změny staršovstva se dějí kooptací. Starší jsou ustanoveni na neomezenou dobu.“
[22] „Eucharistie není pouze znamením jednoty, nýbrž též prostředkem k jednotě; je nejen znamením již existující a naplněné jednoty, nýbrž též prostředkem k její realizaci. Platí však toto (podle katolického a též podobně podle pravoslavného chápání) jako prostředek a cesta k plnému společenství jen v prostoru katolické (resp. pravoslavné) církve, a nikoli též ve vztahu k odloučeným církvím?“in: (Jorissen H., Eucharistie – svátost jednoty, Písemná verze přednášky, kterou Prof. Dr. Hans Jorissen, emeritní profesor systematické teologie Katolické teologické fakulty Univerzity v Bonnu, přednesl v rámci 20. semináře zájemců o teologii pořádaného Institutem ekumenických studií v Praze. Přeložil Jan Kofroň).
[23] Katechismus katolické církve, paragraf 1416 „Svaté přijímání Kristova těla a krve zvětšuje v tom, kdo přijímá, spojení s Pánem, odpouští mu všední hříchy a chrání ho před těžkými hříchy. Vzhledem k tomu, že jsou posilovány svazky lásky mezi přijímajícím a Kristem, přijímání této svátosti posiluje jednotu církve, mystického těla Kristova.“
[24] Derek Prince popisoval vizi sjednocení církve na základě Ezechielova údolí suchých kostí a zde viděl jako základ jednoty nikoliv učení nebo jakoukoliv církevní smlouvu, ale pouze Večeři Páně: Za zmínku stojí i následující autorův postřeh. "Spojení mimo smlouvu ve fyzické oblasti (mezi mužem a ženou) je smilstvo nebo cizoložství. Není to v duchovním obecenství stejné? Obecenství mezi křesťany, které je založeno na něčem menším, než je smluvní svazek (míněna Památka Večeře Páně) je ve skutečnosti smilstvo… Kde se spojení mezi křesťany stává závislým na něčem menším než tento smluvní svazek, jako je např. shoda v učení, denominační příslušnost…“ (Prince D., Určena povstat, Boží pořádek obnovení Kristova těla, Život víry, roč. 2, listopad, 1991 str. 223 – 225).
[25] Z tohoto důvodu například Derek Prince často zdůrazňoval, že se svojí ženou přijímají Večeři Páně každý den.
[26] Katechimus 958 „Putující církev uznala bez váhání toto společenství celého tajemného Těla Ježíše Krista, a proto už od prvních dob křesťanského náboženství konala památku zesnulých s velkou úctou a obětovala za ně modlitby, neboť ‘svatá a spasitelná je myšlenka modlit se za zemřelé, aby byli osvobozeni od hříchu’ (2 Mak 12,46).“ Naše modlitba jim může nejen pomáhat, ale může jim umožnit, aby jejich přímluva za nás byla účinná.“
[27] Některá zjevení byla Římskokatolickou církví uznána za relevantní, jiná nikoliv. Přesto bývají navštěvována papeži, kteří zde celebrují veřejné mše a dávají tak těmto poutním místům oficiální statut. Například: „Lurdy jsou nejnavštěvovanějším poutním místem v Evropě. Ročně sem přichází přes šest milionů poutníků, kteří se modlí za zázraky a odnášejí si místní vodu. Katolická církev dosud uznala 66 případů podle ní zázračných uzdravení mezi tisíci poutníků, kteří tvrdí, že je pouť do Lurd uzdravila. Papež navštívil jeskyni, kde se v roce 1858 údajně zjevila Panna Maria venkovskému děvčeti a pozdější svaté, Bernadette Soubirousové, v sobotu odpoledne.“ Zpráva z ČTK.
[28] Katechismus Římskokatolické církve, paragraf 957 „Nebešťané totiž tím, že jsou důvěrněji spojeni s Kristem, upevňují celou církev ve svatosti … neustále se za nás přimlouvají u Otce a podávají mu zásluhy, které získali na zemi skrze jediného prostředníka mezi bohem a lidmi, Ježíše Krista … Jejich bratrská péče o nás nám tedy vydatně pomáhá v naší slabosti.“ „Neplačte. Budu vám užitečnější po své smrti a budu vám pomáhat účinněji než za svého života.“ „V nebi se budu starat jen o to, abych konala dobro na zemi.“
[29] Toto učení zastává Robetrs Liardon ve své knížce „Byl jsem v nebi“ a Rick Joyner oblakem svědků, ve kterých vidí duše svatých kolem nás, ospravedlňuje zjevování duchů zemřelých. Joyner píše: „Velký oblak svědků nás skutečně mocně povzbuzoval. Pohlíželi na nás jako hrdí rodiče…“ (Joyner R., Poslední bitva, KMS, 1998, str. 82).
[30] Joyner k tomu říká: „Rozumím tomu, že podstata některých z těchto zjevení mohla někomu způsobit teologické problémy. Jedním z nich by byl určitě způsob, jakým jsem se setkal a mluvil s mnoha starozákonními a novozákonními svatými, stejně jako s význačnými nyní již mrtvými lidmi církevní historie… Ať je to tak nebo tak, jsem otevřený možnosti, že jsem se setkal se skutečnými lidmi. Nevidím, že by Písmo takovou možnost odmítalo.“ (Joyner R., Povolání do poslední bitvy, Postilla, Brno, 2000, str. 13). Podobně Benny Hinn mluví o tom, že se mu zjevují starozákonní svatí a v noci vidí zemřelou kontroverzní uzdravovatelku vírou Kathryn Kuhlmanovou.
[31]Pomineme-li zde Joynera a Liardona, zajímavé je zde opět citovat Hinna, ktrý dokonce od zemřelých obdržel pozvání k tomu, aby se s těmito mrtvými modlil: „Pán mi dal vidění Kathryn Kuhlmanové sedící s něčím, co vypadalo jako skupina lidí… a každý z nich vypadal, že mě chce přinutit abych se modlil. Vím, já vím, že to zní bláznivě, ale je to pravda… Modlil jsem se nejméně hodiny. Přinejmenším padesát až sedmdesát z těch sedících ve skupině mi říkali: „Modli se! Žádej Pána, ať ti dá službu uzdravování, která se dotkne celého světa”. Náhle jsem slyšel hlas Kathryn a najednou zde stála, jako jasný krystal. Se svým širokým a krásným úsměvem řekla: "Žádej! Čekáme zde na tvé prosby. Budeme se s tebou za tvé žádosti modlit!“ A vidění zmizelo.” (Hinn B., Blaisdale Arena, Honolulu, HI, kázání, 28. února, 1997).
[32] Tento aspekt se objevuje zejména v lidovém katolictví. Avšak podobným principem jsou stigmata, kdy zvlášť požehnání světci nesou na svém těle „rány Kristovy“ a svým utrpením tak slouží Bohu. Katolická círev uznává stigmatické utrpení například u Františka z Assisi, Terezy z Konnersreuthu nebo Patera Pia.
[33] Tohoto způsobu se užívá na Kurzech Alfa. Manuál Nickiho Gumbela říká: „Začneme modlitbou za uzdravení… Potom vysvětlíme, že Bůh nám občas dává slovo poznání (1 K 12,8) a ukáže nám, za koho se máme modlit – toto slovo také pomáhá víře v této oblasti. Zjistil jsem, že lidé přijímají slovo poznání různými způsoby. Někteří lidé obdrží do své mysli obraz orgánu, který chce Bůh uzdravit. Jiní získají jen určitý pocit, zatímco jiní slyší nebo vidí slova. Zjistili jsme, že nejčastějším způsobem, kterým přijímáme slovo poznání v této oblasti, je něco, co nazýváme „sympatizující bolest“. Daný člověk cítí na svém těle bolest, o které ví, že ve skutečnosti není jeho.“ (Gumbel N., Jak to říct ostatním, KMS, Praha, 2000, str. 120) Tento způsob pochází z praxe Johna Wimbera a jeho hnutí Vinice a tato praxe byla prováděna i v rámci turné služebníků Vinice prostřednictvím KMS v ČR v roce 1995.
[34] Lurdská zjevení Panny Marie byla uznána Římskokatolickou církví za pravá. Namátkou v roce 1862 biskup tarbský vydal pastýřský list, jímž „zázraky lurdské uznává a prohlašuje, že se stal zázrak, jenž ve svých následcích nahlédnouti nám dává do dílny Prozřetelnosti Boží“. (Kolísek L., Zda věřiti Lurdům?, Pražské knihktiskárny benediktínů rajhradských, 1900, str. 83).
[35] Benny Hinn vidí Eliáše, Rick Joyner vidí a mluví s Adamem, Pavlem a dalšími a Roberts Liardon mluví s oblakem svědků.
[36] Uctívání ostatků světců patří mezi klasickou římskokatolickou praxi. Věří se, že kosti svatého Václava vedly v historii k uzdravení nemocných nad jeho hrobem. Evidence těchto zázraků vedla i k jeho intronizaci. Dodnes katoličtí hodnostáři při svátku svatého Václava přenášejí v procesí jeho údajnou lebku.
[37] Benny Hinn bere požehní z hrobu kontroverzní uzdravovatelky vírkou Kathryn Kuhlmanové a z horbu kontroverzní letniční evangelistky Aimme McPherson: Ve čtvrtek jsem byl na TBN a v pátek jsem šel navštívit hrob Kathryn Kuhlmanové… Již jsem zde jednou byl, a tak často rád vzdávám úctu této velké Boží ženě, která se dotkla mého života. Ten hrob, kde leží, je uzavřen, obestavěn dokola zdí… Avšak nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsem viděl hrob Aimee… Ucítil jsem na tomto místě úžasné pomazání. Skutečně, slyšel jsem to, při návštěvě hrobu jsem se chvěl. Celý jsem se třásl. Boží moc mne celého zaplavila. Věřím, že to pomazání setrvává na těle Aimee. Vím, může to pro vás být šokující… To je neuvěřitelné. A Kathrynin hrob? To je udivující. Slyšel jsem o lidech, kteří byli uzdraveni, když tento hrob navštívili. Byli zcela uzdraveni Boží mocí. Říkáte, „Jak bláznivé jsou to věci“. Bratře, zde jsou věci, kterým nikdy neporozumíme. Slyšíte to všichni?“ (Hinn B., Double Portion Anointing, část 3, Orlando Christian Center, Orlando, Fla., 7. duben, 1991, ze série: Holy Ghost Invasion).
[38] Triumfalismus zastávají například jezuité. Ti dnes uznávají proroctví Ludvíka Grigniona z Montfortu (1673 – 1717) který ve svém traktátu „…a Maria bude přítomna z rozkazu nejvyššího napsal“: „Vytvoření a vychování velkých svatých, kteří přijdou v posledních dobách… Řekl jsem, že to bude zvláště na konci světa a již velmi brzy, protože Nejvyšší se svatou Matkou vytvoří velké svaté, kteří převýší skoro všechny ostatní svaté, jako cedry libanonské převyšují malé stromečky. Tito svatí, plní milosti a horlivosti budou vyvoleni, aby se postavili na odpor nepřátelům Božím, kteří budou ječet ze všech stran… a budou zvláštní úctou oddáni přesvaté Panně a osvěcováni jejím světlem… povedou celý svět svým slovem a svým příkladem k pravé úctě k ní, což jim připraví mnoho nepřátel, ale též přinese mnoho vítězství a slávy jedinému Bohu. Svým nadšením předčí všechny lidi a budou tak silně opřeni o moc Boží, že ponížeností svých pat, ve spojení s Marií, rozdrtí hlavu… draku.“
[39] Charismatický triumfalismus je představován například Kansaskými proroky, z nichž českou církev ovlivnil Rick Joyner. Ten – ve svém článku zveřejněném na stránkách Křesťanských společenství, píše: „Jedna z najväčších prichádzajúcich zmien bude, že cirkev dá vodcov, ktorí nebudú iba nasledovať svetové trendy, ale sami naštartujú trendy, ktoré svet bude nasledovať. Pred koncom tu bude cirkev, ktorá je skutočným svetlom svetu. Teraz je doba pre cirkev, aby povstala a kráčala v ústrety svojmu veľkému predurčeniu… Teraz je doba pre nás k pochopeniu veľkej autority, ktorá nám bola daná… Potom dostane meč Jeho Slova. Tento meč sa pozdvihne a získa pozornosť národov. Bude udierať na teror v srdciach tých, čo slúžia diablovi a bude majákom pre tých, čo konajú dobro. Prichádza čas, keď Božie Slovo bude mať takú váhu medzi národmi, že tí, ktorí ho poznajú, budú ako Šalamún pre ľudí, ktorí budú prichádzať až z ďalekých končín zeme, aby počuli Božiu múdrosť, ktorá im je zverená… Počas príprav na tieto veľké udalosti cirkev prejde metamorfózou… Onedlho cirkev prejde dramatickou zmenou, vďaka čomu sa objaví úplne iné stvorenie. Bude to ako ďalšie zrodenie… Pred rokmi som bol osvietený, že duchovná občianska vojna prichádza na cirkev. Vojna bratov proti bratom… Musíme sa modliť, aby Pán Ježiš povolal silných a rozhodných vodcov, aby bola pravda rýchlo odhalená. Vojna prichádza, ale nemusí byť dlhou vygradovanou aférou ako Americká občianska vojna… Moc stvorenia sa zjavuje cez cirkev a najväčší svetoví vynálezci, umelci a vizionári stoja v úžase pred cirkvou… Spoločným znakom veľkých hrdinov viery v epištole Židom 11 je, že všetci urobili niečo, čo nikto iný pred nimi neurobil. Prekročiť doterajšie limity myslenia alebo skutkov je dôkazom veľkej viery… Tieto autority budú postupne zjavené ako také, ktoré konajú vo vládnucom, politickom a náboženskom duchu. Toto je Satanov „povraz z troch prameňov“, ktorý používal na zväzovanie cirkvi. Boh zrazu príde do svojho chrámu a celý svet to uvidí.“
[40] Toto pojetí spásy vychází s premisy, že Adam dostal autoritu nad světem, satan jej o ní oloupil, a nyní Kristus platí svojí krví satanu, aby zaplatil výkupné za lidstvo. V teologii se tato teorie nazývá teorií výkupného nebo „zadostiučinění“.
[41] Texty pro studenty KTF UK uvádějí, že Kristus zvítězil nad zlými duchy až po své smrti: „I jiné novozákonní texty nepřímo uvádějí, že Kristus -pravděpodobně po své smrti – sestoupil pod zemi (Řím 10,7; Ef 4,9), vyzvedl zde zemřelé svaté (Mt 27,52; Ef 4,8) a zvítězil nad zlými duchovými mocnostmi (Fp 2,10; Kol 2,15).“ Tyto spekulace jsou podloženy apokryfy a je až pozoruhodné, že se zcela shodují s charismatickou teologií. „Podle apokryfů ze 2. stol.: Nanebevzetí Izaiášovo 9,16; 10,14; 11,23: Kristus před svým zmrtvýchvstáním a nanebevstoupením oloupil anděla smrti a ten se mu spolu se Satanem klaněli. Ódy Šalomounovy 17,9; 42,15: Kristus otevřel zavřené brány a zemřelí mu běželi vstříc. Melito se Sard (Velik. homilie 102): Kristus říká: “Já jsem pošlapal peklo, svázal Silného a vytrhl lidi vzhůru do nebe na výsosti.” Pozdější Nikodémovo evangelium podává celé vyprávění o Kristově sestoupení do pekel, aby vysvobodil starozákonní svaté. Od 4. do 6. stol. se článek “sestoupil do pekel” začleňuje do vyznání víry. Vyjadřuje pravdu, že Kristova smrt měla spásný význam i pro ty, kdo zemřeli před ním.“ Výklad Prvního listu svatého Petra.
Z těchto spekulací vychází římskokatolická nauka dodnes. Časopis Effatha uvádí:: „Tento článek víry vyjadřuje na prvním místě skutečnost, že Ježíš „okusil smrt". Nejde o vstup do pekla – místa zavržení, ale o sestoupení do „říše zemřelých" (Řím 10,7), biblického šeólu. Ježíš skutečně zemřel, zakusil stav smrti až do největší hloubky. Božímu Synu nestačilo, že se stal jedním z nás a žil náš život se vším, co k němu patří. Nestačilo, že na sebe vzal naše bolesti a naše nemoci, že nesl naše hříchy (srv. Iz 53). Ježíš se k nám sklání stále níž, aby ukázal, kam až je Bůh ochoten ve své lásce k nám zajít. Nechce se na naše utrpení dívat jen zvenčí. Touží na vlastní kůži prožít naši bídu až do dna, abychom mu dovedli důvěřovat jako někomu, kdo nám rozumí, kdo ví, co prožíváme, protože to sám zakusil. Jeho solidarita s námi jde až do konce, abychom měli jistotu, že je nám nablízku i v temnotě hrobu. (Semela, P., Sestoupil do pekel).
[42] Toto učení zastávají dnes již prakticky všichni charismatičtí protagonisti. Z počátku tak učinili jen učitelé Víry jako Hagin, Margies, Ekman a dnes jde o oficiální učení i českých charismatiků. Dokumentuje to věroučná publikace KMS Život víry, v jejíž edici vyšla doktrinální publikace jejího šéfredaktora T. Dittricha, který napsal: „Na jednom z předpisů Mojžíšova zákona se pokusíme doložit, že Ježíš – spolu se smrtí fyzickou – nesl také muka věčného zahynutí. Jde o popis práce Árona, nejvyššího kněze, ve svatyni, v den smíření – na velký pátek…(následuje citace 3 M 16,5 + 7–10) Každý kozel předjímá část toho, co pro nás Ježíš vykonal. To, že za hřích zemřel, nebylo ještě všecko. Proto museli být kozlové, určeni k oběti za hřích, dva. Azázel v hebrejštině znamená tolik, jako oddělený od Boha, zavržený. Mezi všemi zavrženými patří první místo ďáblu – neviditelnému nepříteli vítězného milujícího Nebeského Otce. Zvíře, které bylo vyhnáno na bezvodou, úmornou pustinu k Azázelovi, bylo živým prorockým vyjádřením toho, že Ježíš náš hřích ponese se všemi jeho hroznými důsledky, včetně pobytu na místech věčného trápení. Ježíš do míst věčného zahynutí nevstoupil jako vítěz, ale jako odsouzenec. Tento hrozný stav ukončil svým nekompromisním zásahem teprve Bůh – tím, že svého Syna vzkřísil z mrtvých.“ (Dittrich, T., Ze smrti do života, KMS, 1994, str. 25–26).
Někdy se pouze mluví o tom, že Kristus „duchovně zemřel“ a byl oddělen od Boha ve způsobu duchovníé smrti. Toto učení je šířeno skrze Kurzy Alfa. N. Gumbel o tom napsal: „Nový Zákon nicméně dává jasně najevo, že pro Ježíše šlo o něco horšího než o fyzickou a duševní bolest. Šlo o duchovní muka kvůli oddělení od Boha, kdy nesl všechny naše hříchy… Důsledkem našich zlých skutků je duchovní smrt – věčné oddělení od Boha. Tento trest si zasloužíme všichni. Na kříži Ježíš tento trest nesl místo nás…“ (Gumbel N., Proč Ježíš?, KMS, 2001, str. 9–10).
[43] Katechismus katolické církve, paragraf 890 „Poslání učitelského úřadu je vázáno na definitivní povahu smlouvy, kterou Bůh uzavřel v Kristu se svým lidem; musí jej uchránit před úchylkami a ústupky a zaručit mu objektivní možnost vyznávat bez omylu ryzí víru. Pastýřský úkol učitelského úřadu je tedy zaměřen na bdělost, aby Boží lid zůstával v pravdě, která osvobozuje. Kristus vybavil pastýře pro tuto službu charismatem neomylnosti ve věcech víry a mravů. Toto charisma se může vykonávat několikerým způsobem.“
[44] Katechismus katolické církve, paragraf 891 „Tato neomylnost přísluší římskému biskupovi, hlavě biskupského sboru, z jeho úřadu, když s konečnou platností vyhlašuje nauku o víře a mravech jako nejvyšší pastýř a učitel všech věřících křesťanů, který své bratry utvrzuje ve víře … Církvi přislíbenou neomylnost má také biskupský sbor, když s Petrovým nástupcem vykonává nejvyšší učitelský úřad“ především na ekumenickém koncilu. Když církev prostřednictvím svého nejvyššího učitelského úřadu předkládá něco „k věření jako zjevené od Boha“ a jako Kristovo učení, „jsou věřící povinni … k takovému výroku vnitřně přilnout náboženskou poslušností“. Tato neomylnost sahá tak daleko, jak sahá poklad božského zjevení.“
[45] Na Internetových stránkách KS je možné se dočíst toto: „Naše podřízení se autoritě nás uchovává v blízkosti Bohu a ustanovení Jeho moci. Slovo autorita znamená moc ovlivňovat nebo přikazovat myšlení, názory nebo chování. Slovo podřízení se je vojenský termín, který znamená podléhat komu nebo prokazovat poslušnost. Proto podřizovat se autoritě znamená být podřízen myšlení nebo velení někoho jiného. Je to povolání k poslušnosti. Řecké slovo pro duchovní autoritu znamená delegovanou kompetenci, ovládání, kontrolu, soudní pravomoc nebo moc. Tím, že se podřídíš Boží delegované autoritě, pak využiješ nadpřirozenou duchovní autoritu nebo delegování Boží kompetence a moci porazit ďábla. Proto je podřízení se autoritě tak důležité. V podstatě to je povolání k vládnutí. (Hagard T., Autorita).
[46] Pro Dana Drápala – když mluvil o KMS – je míra zjevení nejdůležitějším atributem k rozpoznání autority soudobého apoštola. Z tohoto důvodu odmítá klasické denominační uspořádání. Autorita podle něho má mít vždy nejvyšší zjevení: „Pokus vázat apoštolskou službu na určitou organizaci či denominaci z principu není správný, protože ta služba není dána institučně, ale na základě zjevení" (Drápal D., Obnova vize KMS, Život víry, roč. 9, červen, 1998, str. 19). „Jsem přesvědčen o tom, že Bůh dává vždycky tři věci současně: zjevení, autoritu a odpovědnost. Nedává zjevení bez odpovědnosti a autority, nedává rovněž autoritu bez zjevení, a nedává odpovědnost bez autority“ (Drápal D., Apoštolská služba a členství ve sboru, samizdat, prosinec, 1995, str. 2).
[47] Katechismus katolické církve, paragraf 1237 a 1673. „Poněvadž křest znamená osvobození od hříchu a od jeho podněcování, ďábla, pronáší se nad kandidátem exorcismus (jeden nebo více). Kandidát je pomazán olejem katechumenů nebo na něho celebrant vkládá ruku a on se pak výslovně zříká satana. Po této přípravě může vyznat víru církve, které je křtem „svěřen“..“ Když církev veřejně a s autoritou prosí ve jménu Ježíše Krista, aby byla některá osoba nebo předmět chráněna proti vlivu zlého ducha a vymaněna z jeho poroby, mluví se o exorcismu. Ježíš jej prováděl (Mk 1,25–26); od něho také církev má moc a úkol vymítat zlé duchy. Jednoduchý exorcismus se provádí během slavení křtu. Slavný exorcismus, nazývaný „velký exorcismus“, může provádět jen kněz s dovolením biskupa. Je třeba při tom postupovat prozíravě a přesně dodržovat stanovené předpisy církve. Exorcismus je zaměřen na vymítání zlých duchů nebo vymanění z ďábelského vlivu, a to skrze duchovní pravomoc, kterou Ježíš svěřil své církvi. Velmi odlišný je případ nemocí, především psychických, jejichž léčení náleží do oblasti lékařské vědy. Dříve než se přikročí k exorcismu, je tedy důležité se přesvědčit, zda se jedná o přítomnost zlého ducha nebo jen o nemoc.“ Že se jedná skutečně o vymítání z věřících dokazuje i skutečnost, že postiženým mají být vysluhovány svátostniny: „slavení svátostí a svátostin, chápaných v jejich plném smyslu.“ (Magie a zlí duchové, Příčiny, formy a východiska – Pastýřský list Toskánských biskupů, Karmelitánské nakladatelství nakladatelství, Kostelní Vydří, 1996).
[48] Katolická teologie zná rovněž osvobozování různých míst a teritorií: „Místo postižené něčím zlým může u citlivějších jedinců vyvolávat nejrůznější obtíže, které se jinde neprojevují. Mohou se na něm vyskytovat také jiné hmatatelné a nevysvětlitelné úkazy. Nemusí jít ve všech případech sice nutně o ďábelskou moc, ale nelze to vyloučit. To je možno určit po rozhovoru s lidmi, kteří na onom místě žijí. G. Amorth však dokládá, že ve většině případů, kdy přistoupil k vymítání na podobném místě, se ukázalo, že problém nespočívá v místě samotném, ale v lidech, kteří tam žijí. Exorcismus se tedy postupně přesunul na ně a obtíže ustaly. Jím a p. Candidem používaný postup obsahuje některé z deseti modliteb z rituálu, v nichž prosí Pána o ochranu místa proti démonu. Pak je čtena první část prvního exorcismu určeného lidem a upraveného pro obydlí, načež jsou místnosti posvěceny. Poté je celý postup opakován a místnosti jsou vykuřovány posvěceným kadidlem. Celý běh je ukončen modlitbami. Amorth také uvádí, že je dobré celebrovat v daném domě mši svatou. Někdy jsou vlivy slabé a není zapotřebí více, než jednoho exorcismu, jindy je potřeba vše i několikrát zopakovat. Někdy však ani to nepomůže, což bývá případ domů a bytů, kde se prováděl hojně spiritismus, magie či satanistické obřady. Pak je dobré se z takového místa raději odstěhovat.“ (Hanzelková L., a Tyl T., Exorcismus kdysi a dnes IV. – exorcismus: kdy, kde, jak?).
[49] Postupy vymítání démonů z věřících křesťanů podrobně popisoval Derek Prince ve své brožurce „Jak rozeznat a vyhnat démony“ a později třeba Wolfard Margies ve své knize „Osvobození“. Oba překlady se staly bestsellerem mezi českými charismatiky.
[50] Na rozpoznání teritoriálních duchů a boji proti nim s cílem osvobodit území od démonického vlivu, postavil svoji službu argentinský podnikatel C. Annacondia, který rozvinul službu O. Cabrerry a americký teonomistický telolog Peter Wagner tuto praxi doktrinálně rozvinul ve své knize Teritoriální duchové.
[51] Zatímco protestanti věří, že hlava církve je neviditelná a tělo je řízeno skrze jednotlivé věřící z nebe, katolíci mají Kristova nástupce v papeži a pozemské tělo je tak kompletní i se svojí pozemskou hlavou. „Papež, římský biskup a nástupce svatého Petra, „je trvalý a viditelný zdroj a základ jednoty biskupů i celého množství věřících“. „Římský biskup ze svého úřadu Kristova náměstka a pastýře celé církve má totiž nad církví plnou, nejvyšší a všeobecnou pravomoc a je oprávněn ji vždycky svobodně uplatňovat. Biskupský sbor či těleso má však pravomoc, jen když se chápe spolu s římským biskupem, Petrovým nástupcem, jakožto hlavou sboru.“ Jako takový je tento sbor „spolu se svou hlavou, římským biskupem, a nikdy bez této hlavy, také nositelem nejvyšší a plné pravomoci nad celou církví…Tím, že je tento sbor složen z mnoha jedinců, vyjadřuje rozmanitost a všeobecnost Božího lidu; tím, že je sdružen pod jednou hlavou, vyjadřuje jednotu Kristova stádce.“ Katechismus katolické církve, paragrafy 882, 883, 884, 885.
[52] Kenneth Hagin kdysi popsal své vidění takto: “V roce 1952 se mi Pán Ježíš zjevil ve vizi a mluvil ke mě asi hodinu a půl o ďáblu, démonech a posedlosti ďáblem. Ke konci vize vběhl mezi Ježíše a mne zlý duch v podobě opičky..” “…musíš odtud pryč ve jménu Ježíše”. Poručil jsem a on odběhl [Hagin se poté Ježíše ptal, proč nezasáhl on a on mu odpověděl:] Byl bych nemohl nic udělat, kdybys nezasáhl ty…Pane, vím, že jsem neslyšel dobře! Řekl jsi přece, že jsi nechtěl, ne? Odpověděl: Byl bych nemohl nic dělat, kdybys nezasáhl ty. To se opakovalo čtyřikrát. Opakoval však velice důrazně: Ne, neřekl jsem, že jsem nechtěl, řekl jsem, že jsem nemohl.” (Hagin K., Autorita věřícího, Logos, Praha, 1990, str. 32, 33).
[53] Zde se spíše jedná o katolickou praxi, která byla uplatňována skrze dějiny. Ačkoliv Katechismus neuvádí spojení mezi Božím královstvím a územním celkem, připouští, že zárodek božího království na zemi byl ustaven Kristem, když dal klíče Petrovi: „Kristovo království je již dnes tajemně přítomné“ v církvi, která je „zárodek a počátek tohoto království na zemi“ (paragraf 669) Nicméně Apoštolský stolec, jejímž prostřednictvím uzavírají jednotlivé země konkordát (mezinárodní politickou smlouvu) s katolickou církví, má evidentně územní princip. Zde je možné zacitoval dodnes platný výrok Bonifáce VIII: „Podřídit se římskému papeži je pro všechny lidi nezbytně nutné ke spáse: to vyhlašujeme, konstatujeme, definujeme a hlásáme.“ Nejen tedy staré „mimo církev není spásy, „ ale dokonce „bez papeže není spásy“. Tyto ani jiné věty encykliky nebyly římskokatolickou církví nikdy oficiálně odvolány a dodnes se objevují v katolických sbírkách dogmatických definic, jako je Neunerova-Roosova nebo Rahnerova-Wegerova. (Bonifác VIII.: Laici nepřáteli kleriků, Getsemany).
[54] Rovněž mezi charismatiky jsou dnes populární doktríny, které bývají označeny jako „Království nyní“, které jejich protagonisti nazývají „teonomismus“ a mají za úkol vychvátit svět z moci satana skrze jeho svázání a nastolit křesťanskou územní vládu. Tyto doktríny jsou rozvíjeny zejména v Argentině a v USA a jsou kritizovány americkými letničními.
[55] Římskoatolická diecéze v Mnichově a Freisingu odstoupila od oficiální účasti na evangelizaci “Pro-Christ” na rok 2006. Na radu ordinovaného diecézního pastoračního referenta odstoupil děkan páter Augustinus Bauer z vnitro-městské církve v Mnichově z místní rady “Pro-Christ”. Podle Obermaiera tu existují “základní a především teologické myšlenky proti této akci, která chce zvěstovat evangelium bez jasně identifikované církve.” Z pohledu katolíků je nepřípustné “zvěstovat Krista bez církve”. Na akci Pro-Christ od roku 1993 spolupracovalo víc než 1000 měst.(Příloha Zápasu o dušu, 89, August/2005).
[56] Katechismus katolické církve, paragraf 1129 „Církev tvrdí, že svátosti Nové smlouvy jsou pro věřící nutné ke spáse. „Svátostná milost“ je milost Ducha svatého, která je darována Kristem a má své charakteristické vlastnosti u každé svátosti. Duch uzdravuje a proměňuje ty, kteří svátosti přijímají, tak, že je připodobňuje Božímu Synu. Plodem svátostného života je to, že Duch synovství zbožšťuje věřící tím, že je životně spojuje s jediným Synem, Spasitelem.“
[57] Katechismus katolické církve, paragraf 835 „Do církevní společnosti jsou plně začleněni ti, kdo mají Kristova Ducha a přijímají celé její zřízení a všechny prostředky spásy v ní ustanovené, a v jejím viditelném organismu se spojují s Kristem — který ho řídí prostřednictvím papeže a biskupů — svazky vyznání víry, svátostí, církevního vedení a společenství. Kdo však nevytrvá v lásce, nedosáhne spásy, i kdyby byl začleněn do církve; zůstává sice v církvi ‘tělem’, ale ne ‘srdcem’.“
[58] Večeře Páně, nazvaná jako „svátost“, bývá na Kurzech Alfa vysluhována i během víkendu s Duchem svatým (Gumbel N., Jak to říci ostatním, KMS, Praha, 2000, str. 1194).
[59] Je proto třeba nejdříve nevěřící uznat za součást, přijmout je a před jejich začleněním netrvat na výlučnosti evangelia, protože „nejprve je třeba patřit a až potom věřit“. (Cox G., Jak začít kurzy Alfa, CD-R, Seminář kurzů Alfa, Praha, 31. 1. 2004)
[60] Cox mluví o „Alfa církvi“. Církev, která prochází Alfou, v podstatě prochází i transformací a z Alfa – skupinek pak vznikají typické, charismatické hierarchické megasbory.
[61] Katechismus katolické církve paragraf 1674 „Kromě obřadů svátostí a svátostin musí katecheze brát v úvahu i různé formy zbožnosti věřících a lidových pobožností. Náboženské cítění křesťanského lidu si našlo v každé době své projevy v různých formách zbožnosti, které obklopují svátostný život církve, jako např. uctívání ostatků, návštěvy svatyň, pouti, procesí, křížová cesta, náboženské tance, růženec, medailky atd.“
[62] Pochod pro Ježíše kdysi přirovnával k procesím pracovník KMS, když reagoval na kritiku pochodu pocházející z římskokatolických kruhů.
[63] Mezi tato místa patří například Toronto a Pensacola, kde Bůh udílí zvláštní druh požehnání projevující se náboženskými transy, které jsou velmi podobné náboženskému vytržení ve Fatimě a v Lurdech, či Medžugorii. Analogii katolických poutí lze vidět v „pochodech pro Ježíše“.