Večeře Páně vs. euchariste: může zde nastat jednota?

3.1. Obětní charakter mše
Dopis č. 1 Evangelikální kazatel katolickému faráři
Vážený pane faráři,
dovolte, mi, abych ještě dodatečně navázal na náš předchozí rozhovor, proč není pro naše společenství uskutečnitelné přistoupit na závazek společné eucharistie z hlediska podstaty našeho vyznání. Naše církev se hlásí k odkazu reformace, pro kterou je pojetí eucharistie nepřijatelné z hlediska biblického poznání. Podle katolických teologů se eucharistie nedá sloučit s Večeří Páně, která je vysluhována mezi církvemi reformačními. Ve zmíněné chartě je však obsažen závazek: „Zavazujeme se… jít vstříc cíli, kterým je eucharistické společenství.“ Eucharistie již ve své historické podstatě nese charakter oběti a podle našeho pohledu se může maximálně jednat o oběť díků a chval, nikoliv o oběť Krista. Podle našeho pojetí znamená katolická eucharistie opakované obětování samotného Krista, v kterého je chléb proměněn. V Katechismu katolické církve se píše: „V liturgii, hlavně ve svaté eucharistické oběti, se koná dílo našeho vykoupení.“
Písmo svaté nás učí, že Ježíš Kristus byl obětován jednou provždy a není třeba znovu přinášet oběti za hříchy. „To je ten velekněz, jakého jsme potřebovali… který nemusí jako dřívější veleknězi denně přinášet oběti napřed za vlastní hříchy a pak teprve za hříchy lidu. Ježíš to učinil jednou provždy, když obětoval sebe sama,“ (Žd 7,26–27). Jeden z námi respektovaných reformátorů, Martin Luter, viní Římskokatolickou církev z trojího zadržování svátosti: Neposkytnutí kalicha laikům; druhé, „méně zatěžující svědomí“ – transsubstanciace; a třetí, „to nejhorší zneužití ze všech“ – učení, že „mše je dobrým dílem a obětí“. Z hlediska dalších okolností, kdy oběť mše je dále přinášena i za mrtvé v „očistci“ a vede nás do společenství se zemřelými svatými a Pannou Marií , píše Luter dále: „Mše tedy v zásadě není ničím jiným než popřením oběti a utrpení Ježíše Krista a proklatým modlářstvím.“ Protože eucharistie tvoří základ pro pojetí římskokatolické nauky a toto učení je z principu neomylné, chápeme danou chartu jako výzvu k opuštění reformačního principu, který vychází z našeho chápání Písma (Sola Scriptura) a spásu vidíme jako výsledek víry v dokonanou oběť Ježíše Krista (Sola Fide).
S upřímným pozdravem a přáním Božího požehnání,
Váš E. P.
Dopis č. 2 Katolický farář evangelikálnímu kazateli
Vážený pane pastore,
děkuji Vám za Váš upřímný dopis a hluboce si Vážím Vaší otevřenosti. Samozřejmě respektuji Vaši svobodnou vůli, rozumím Vám a respektuji i názor Vašeho společenství. Mám však pocit, že při popisu eucharistie vycházíte z popisů reformátorů, kteří reagovali na scholastické pojetí, které, zdá se, je z dnešního pohledu anachronismem. Dovolím si reagovat na častý argument protestantů, že katolická eucharistie je opakováním oběti Pána Ježíše Krista. Katolická církev učí, že Kristova smrt je zároveň Velikonoční obětí, která dovršuje definitivní vykoupení lidí skrze „beránka, který snímá hříchy světa“ (Jan 1,29), a obětí Nové smlouvy, která znovu uvádí člověka do společenství s Bohem tím, že ho s ním smířila prostřednictvím krve „prolité za všechny na odpuštění hříchů“ (Mt 26,28). Kříž je jedinou obětí Krista, který je jediným „prostředníkem mezi Bohem a lidmi“ (1 Tim 2,5).
Eucharistie tudíž není opakováním této jedinečné oběti, ale jejím zpřítomněním. Tato myšlenka v nás vzbuzuje city velkého a vděčného úžasu. Ve velikonoční události a v eucharistii, jež ji během staletí zpřítomňuje, je opravdu nesmírný „prostor“, v němž jsou jako příjemce milosti vykoupení obsaženy celé dějiny. Tento úžas musí vždycky pronikat církev shromážděnou při slavení eucharistie. Výklad Luterův a dalších velkých reformátorů v sobě implikuje tezi, že by Kristova oběť byla pro katolíky nedostatečná a že by ji bylo nutné opakovat. Možná byste si měl přečíst dokument, který vzešel ze společného dialogu mezi luteránskými a katolickými teology, kde došlo k vyjasnění i soteriologického aspektu této, podle mne spíše do značné míry vykonstruované kontroverze. V dokumentu mezi luterány a katolíky byla dosaženo i shody mezi formulacemi obou táborů, kde spasení je z víry, jejíž ovocem jsou pak skutky.
Ohledně svatých a Panny Marie se opět jedná spíše o nedorozumění. Mám výbornou zkušenost s ekumenickými Akademickými dny. Vztah evangelíků k Panně Marii se v poslední době mění. Nedávná dohoda mezi kardinálem Vlkem a synodním seniorem Smetanou zpracovat ekumenické dějiny je rovněž důkazem zlepšujících se poměrů. Jsem přesvědčen, že se již nenacházíme na pozicích vzešlých z důsledků třicetileté války, ale že jde o to, abychom se společně snažili naplnit příkaz našeho Pána „aby všichni byli jedno“. To se jistě neobejde bez vzájemné tolerance a snahy o nalezení společné cesty, kterou pro mne právě Ekumenická charta představuje. Chtěl bych v neposlední řadě zdůraznit, že tato charta nepochází z „katolické dílny“, ale vznikla po mnoha diskusích právě mezi protestanty a katolíky.
Chvála Kristu,
Váš KF