Večeře Páně vs. euchariste: může zde nastat jednota?
1. Charakteristika diskutujících osob
Tato práce se snaží zohlednit současné, nanejvýš aktuální téma, které je dnes výzvou na poli ekumenismu. Současná orientace ekumenického hnutí, reprezentovaného především SRC a biskupskými konferencemi zejména v Evropě, řeší několik posledních let řadu otázek, které se týkají interkomunia nebo-li vzájemného uznáváním svátostí, jako je křest a Večeře Páně a jejich společného vysluhování. Tyto dvě svátosti jsou přitom rozpoznány jako „svátosti“ ve všech křesťanských církvích, aniž by u nekatolických církví vždy bylo exaktně definováno, v čem jejich „svátostnost“ spočívá.
Formou fiktivní korespondence bych se pokusil vymezit hlavní témata vzájemného střetu rozdílného pojetí Večeře Páně resp. eucharistie a popsat, co brání uskutečnění interkomunia mezi evangelikálními a Římskokatolickou církví. Předesílám, že jsem si vědom, že v definici Večeře Páně nejsou jednotlivé církve, nacházející své kořeny v reformaci 16. století, jednotné a nebyli v ní jednotní ani sami reformátoři. Tématem této práce proto není akcentovat jednotlivé teologické nuance mezi evangelikálními konfesemi, ale vymezit hlavní rozdíl mezi římskokatolickým a v širším slova smyslu protestantským pojetím Večeře Páně. Práce se zaměří především na to, v čem tkví hlavní důvod neslučitelnosti obou pojetí.
Partnery vzájemného fiktivního rozhovoru jsou zde římskokatolický kněz středního věku, který má blízko ke katolickému modernismu, ale, v souladu s definicí víry římskokatolické církve, věří všemu, co mu církev předkládá k věření. Je tudíž podle kanonického práva vysvěcen jako kněz a je absolventem Katolické teologické fakulty. Partnerem resp. oponentem v diskusi je kazatel blíže nejmenované evangelikální církve, který je absolventem Evangelické teologické fakulty, je stoupencem reformovaného pohledu na Večeři Páně a sám preferuje symbolický, spíše zwingliánský pohled, i když respektuje i pohled luteránský a kalvínský.
K danému rozhovoru došlo mezi těmito teology proto, že církev, ve které je evangelikální kazatel členem, odmítla podepsat dokument Charta Oecumenica, ve které je obsažen závazek o dosažení jednoty v otázce eucharistie.
3. Body a postup základní argumentace
Zde bych se pokusil vymezit tři základní okruhy hlavních rozdílů mezi římskokatolickým a reformačním pojetím Večeře Páně resp. eucharistie. Tyto okruhy byly diskutovány jak již v rámci staré církve, tak ve středověké scholastice a znovu se objevily – slovy prof. Molnára – již v první reformaci počínaje působením J. Wycclifa, která vyvrcholila v české reformaci. Naplno tyto střety doznaly nového pohledu v tzv. druhé, německé a švýcarské reformaci v 16. století. Dnes, kdy existují snahy po opětovném, institučním sloučení církve, znovu přicházejí tyto otázky na přetřes.
V rozhovoru půjde o to, že oba diskutující budou svou argumentaci opírat zejména o dogmatické a platné dokumenty římskokatolické církve a historické symboly a spisy jednotlivých reformátorů. Rozhovor není popisem systematické teologie ani symbolické eklesiologie. Jde o apologii, kdy na jedné straně stojí katolický teolog zastávající reálnou přítomnost Krista v chlebu, do jehož podoby je proměněn skrze svátost kněžství, udělené v ordinaci apoštolské posloupnosti. Na druhé straně stojí skeptik, evangelikální teolog, který tato dogmata odmítá.
Okruhy rozdílného pojetí a z něho plynoucích kontroverzí lze rozdělit do třech okruhů.
1. Jedná se o samotný charakter eucharistie, která je ze strany římských katolíků pojímána jako nekrvavá oběť, ve kterém dochází k oběti Krista za hříchy lidí, a to jak živých, tak zemřelých. Naproti tomu reformační církve považují Večeři Páně jako připomínku Kristovy oběti a odmítají tezi, že by šlo o oběť Krista samotného.
2. Druhý bod je logickým důsledkem prvního bodu. Zde je z římskokatolické perspektivy chléb proměněn knězem v Krista, kterému náleží bohopocta a chléb je proměněn v podstatu Kristova těla. Kristus přebývá v chlebu, je nošen v monstranci, kde se stává předmětem klanění. Reformátoři sice mezi sebou vedli spory o způsobu Kristovy přítomnosti v živlech, avšak jednotně odmítali, že by se při Večeři Páně jednalo o transsubstanciaci, resp. změnu podstaty způsobenou knězem a že by chléb měl být nošen a uctíván.
3. Třetím a z eklesiologického aspektu neméně podstatným bodem je apoštolská posloupnost, která je prostřednictvím svěcení skrze vkládání rukou přenášena od 12-ti apoštolů po současné biskupy. Tato neporušená linie je zároveň zárukou neomylnosti církve v oblasti nauky a etiky. Jen v apoštolské sukcesi vysvěcený kněz má oprávnění a schopnost proměnit chléb do podstaty Kristova těla a být nástrojem oběti. Tento bod reformace kompletně odmítla, jelikož její představitelé odmítají jak obětní charakter mše, tak apoštolskou sukcesi. Zastávají zde učení o všeobecném kněžství všech věřících a popírají, že by NZ církev měla své kněze vysvěcené k přinášení obětí za hříchy.