Večeře Páně vs. euchariste: může zde nastat jednota?

3.2. Přítomnost Krista v eucharistii a transsubstanciace
Dopis č. 3 Katolický farář evangelikálnímu kazateli
Vážený a milý kolego,
ještě bych rád připojil pár řádek ohledně podstaty eucharistie, resp. přítomnosti Krista po způsobu chleba a oběti Večeře Páně. Jistě Vám nemusím opakovat novozákonní texty, ze kterých katolická církev odvozuje svoji nauku. Přesto bych rád zdůraznil některá místa z Písma svatého, kde Pán Ježíš řekl: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává.“ (L 22,19) a varování apoštola Pavla: „Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení.“ (1K 11,29). Ježíš je chléb života (Jan 6,48) a říká: Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. (Jan 6, 54–56) Ježíš svěřuje obřad zpřítomňující nejen jeho oběť, ale i jeho osobu církvi. Tělo zpřítomněné chlebem je lámáno a krev zpřítomněná kalichem je prolévána. Tam, kde je přítomna tato Nová smlouva skrze oběť, tam je církev Páně.
Katolické chápání je pak dosvědčeno i církevní historií například u Ambrože a Jana Zlatoústého. Kristova slova mají moc posvětit a proměnit chléb v průběhu eucharistické modlitby (anafory). Církevní otcové nechápou tato slova ustanovení jako nějakou magickou formuli. Anafora je především modlitbou díkůvzdání a posvěcení. U anafor římského ritu zde předchází epikleze, modlitba, skrze kterou Duch svatý posvěcuje dary nad nimiž církev pronáší modlitbu díkůvzdání Otci. Vždyť právě od ní se eucharistie nazývá i díkůvzdáním. O reálné přítomnosti Krista v živlech nebylo často pochyb u samotných reformátorů. Luter kladl důraz na reálnou přítomnost celého Krista v eucharistii. Tedy nejen jeho božské, ale i lidské přirozenosti, což je podepřeno učením o ubikvitě vzkříšeného a oslaveného těla Kristova. To znamená, že lidské přirozenosti Kristově je na základě „communicatio idiomatum“ přisouzena všudypřítomnost. Tato všudypřítomnost je pak skrze slova ustanovení zakoušena ve Večeři Páně. Protože Boží pravice, kde Kristus tělesně přebývá, je všudypřítomná, je všudypřítomné i Kristovo tělo.
Taktéž Zwingli uváděl, že díkůvzdání za smírčí oběť Ježíše Krista není pouze intelektuální akt, ale jedná se o reálné zpřítomnění Kristovy smrti a vzkříšení. Skrze víru je v našich duších přítomen při Večeři Páně celý Kristus, i se svou tělesností. Taktéž Calvin navazuje na katolického teologa Augustina a přijímá jeho rozlišení na „signum“ (živly) a „res signata“ (Kristus ve své osobě i svém díle). Správné pojetí je podle něho „distinctio, non separatio“, což trochu připomíná Chalcedonský symbol o dvojí Kristově přirozenosti. Eucharistie tedy nezobrazuje jen nějaký děj, nýbrž skutečně zpřítomňuje Krista, který tu není „reprezentován“, ale „prezentován“.
Jak vidíte, pojetí reformátorů se příliš neodlišuje od pojetí eucharistie a reálné přítomnosti Krista, jak je definuje II. Vatikánský koncil. Reformátoři se spíše vymezovali proti středověké scholastice, než aby oponovali biblickému poselství dosvědčenému v díle apoštolských a církevních otců. Proto jsem přesvědčen, že by i evangelikální církve, vědomé si tohoto odkazu reformátorů, měly usilovat o interkomunii zprostředkovanou formou společné Večeře Páně.
Pokoj a dobro Vám přeje,
KF
Dopis č. 4 Evanglikální kazatel katolickému faráři
Vážený pane faráři,
děkuji Vám za Váš dopis a za snahu o vysvětlení věroučných stanovisek Vašich pozic ohledně eucharistie. Z Vašeho dopisu by se mohlo zdát, že problém je na straně nás, protestantů, kteří se distancujeme od společné eucharistie. Avšak žádný protestant není nijak vázán neúčastnit se eucharistie a naopak, žádnému katolíkovi, který věří v Pána Ježíše Krista, není odmítána společná Večeře Páně. Dovolím si však podotknout, že přes Vaše velmi smířlivé stanovisko, kterého si vážím, jsou to ale katoličtí teologové, kteří prohlašují, že bohoslužby v protestantských církvích (luteránských i reformačních) se pak k tajemství eucharistie vztahují jiným způsobem, takže nemůžeme katolickou eucharistii (svátost) a protestantskou Večeři Páně jednoduše zaměnit. Důvodem je, že předsedat eucharistii a proměňovat chléb a víno, aby se staly tělem a krví Páně, mohou jen platně posvěcení kněží.“
Katolickým věřícím je pak účast na Večeři Páně zapovězena. Reformační pojetí Večeře Páně, odmítající princip mešní oběti a podstaty eucharistie, je z hlediska katolického práva zločinem proti náboženství a jednotě církve. Jde o herezi, jak to je několikrát opakováno v dosud platných a závazných ustanoveních Tridentského koncilu neboť bludem se nazývá tvrdošíjné popírání některé pravdy, kterou je nutno věřit vírou božskou a katolickou, nebo tvrdošíjné pochybování o ní po přijetí křtu…“
Uznávám, že mezi protestanty neexistuje jednotné stanovisko, ostatně stejně jako neexistovalo ve středověku mezi katolickými teology. Nicméně existuje mezi všemi protestanty společná shoda, odmítající transsubstanciaci a bohopoctu hostii. Ohledně Vámi zmíněného pojetí přítomnosti Krista v hostii, pak mohu říci, že transsubstanciaci odmítl již John Wycclife. Luter však zcela nezavrhuje scholastické pojmové prostředky, kterými se snaží duchovně vyjádřit přítomnost Krista v eucharistických živlech. Užívá přitom pojmu nikoliv “transsubstanciace”, ale “konsubstanciace”, který je znám ze scholastiky, kde měl charakterizovat koexistenci chleba a těla podle analogie koexistence dvou přirozeností v osobě Krista. Luter je zastáncem přijímání pod obojím způsobu všech věřících, ve kterém vidí poslušnost Kristovu příkazu a transsubstanciaci odmítá.
Zwingli pak v chlebu a vínu viděl jen symboly a přijímání chápal jako vzpomínku na Kristovu oběť. Krista chápal ve svátostech pouze jako duchovně přítomného. Zwingliho pojetí se blížil i Jan Calvin, který stejně tak považoval svátosti za vnější projev vyznání a symboly Božích zaslíbení. Podle něho totiž srdce člověka, zbožně přijímajícího chléb a víno, uchopí Duch svatý a spojí ho s Kristem sedícím po pravici Otcově. Hovoří-li se v Calvinově tradici, že chléb a víno “znamenají” tělo a krev Kristovu, pevně se přitom zároveň věří, že tělesným přijetím se člověku současně daruje duchovní přítomnost a společenství. Proti reálné přítomnosti Krista v eucharistii Calvin staví tezi “finitum non est capax infiniti”, neboli “konečné nemůže pojmout nekonečné!” Hlavním a zásadním problémem je tedy ne způsob samotné existence Krista v eucharistii, ale učení o tom, že v apoštolské posloupnosti vysvěcený kněz může „proměňovat chléb v Tělo Kristovo“. Apoštolskou posloupnost pak nelze oddělit od papežského primátu a předávání tohoto úřadu staletími až po současnost. Luter, kterého zde zmiňujete, kategoricky prohlásil, že “Tady jsme a navždy zůstaneme rozděleni a proti sobě. Oni to jistě cítí: Kde padá mše, padá i papežství.”
Pokud tedy římskokatolická církev touží po interkomunii, z hlediska protestantů by to znamenalo přistoupit na katolické dogma, vzdát se své identity a tím i popřít své biblické pojetí, jak ho reformace chápe.
S přátelským pozdravem a přáním Božího požehnání,
EP