Večeře Páně vs. euchariste: může zde nastat jednota?

3.3. Apoštolská posloupnost a papežství
Dopis č. 5 Katolický farář evangelikálnímu kazateli
Vážený příteli,
děkuji Vám za obsáhlou odpověď i za Váš čas. Vidím a oceňuji Vaši upřímnou touhu po hledání pravdy a v mnoha věcech s Vámi musím souhlasit. Nemůžete se divit, že jako církev, která chápe svoji kontinuitu od dob apoštolů (neboť jsme putující církev, která směřuje bez přerušení již od Letnic až k druhému příchodu Kristovu) sama sebe chápe jako sloup a oporu pravdy. Je to návaznost, ve které každý katolický biskup je „následníkem“ dalších biskupů, a toto „následnictví“ sahá až k apoštolům.
Z pohledů nás, katolíků, tkví v eucharistii, ústy nedávno zesnulého a podle mnohých vyjádření i protestanty oceňovaného papeže Jana Pavla II., samotná podstata církve.
Máte jistě pravdu, že podle učení katolické církve je úkon proměňování spjat se svátostí kněžství, udělované v apoštolské sukcesi. Podle římskokatolického učení se ordinací vskutku uděluje dar milosti. Tridentský koncil se v této věci odvolává na 2 Tm 1,6, kde je – podobně jako 1 Tm 4,14 – řeč o charismatu, které se zprostředkuje vkládáním rukou. Pojetí apoštolské posloupnosti, které bylo v době reformace jedním z hlavních příčin rozkolu, však bylo nově definováno na II. Vatikánském koncilu, aniž by se změnila jeho podstata. Druhý Vatikánský koncil vztáhl udělení milosti kněžství, předávané v apoštolské posloupnosti, na trvalý znak (sacrum characterem), který je spojený s ordinací. Ta uschopňuje služebníka, jenž má být ordinován, jednat v osobě Kristově jako učitel, pastýř a kněz. Dar milosti propůjčený služebníkovi církve jeho ordinací se tedy vztahuje k jeho funkci, a nikoli k jeho osobnímu stavu milosti.
To se již nezdá být v rozporu s Luterem vyslovenou tezí, kterou vyslovil v kázání z roku 1529, kde říká, že „Člověk může mít sv. Ducha dvojím způsobem, pro svou osobu a pro svou službu.“ Luter se dále obracel proti učení o charakteru nesmazatelnosti znamení jako účinku ordinace, a vyslovil tezi, že sesazený kněz už není žádným knězem. Ačkoliv explicitní odsouzení této teze, zavržené na Tridentském koncilu, se může jevit jako nesmiřitelný antagonismus, právě učení o milosti udělené úřadu, nikoliv lidskému individuu, může posloužit jako společné východisko z letitého střetu, který působí nejednotu křesťanstva v očích sekulární společnosti a brání tak úspěšné evangelizaci světa.
Nevím, zda jste rovněž seznámen s prací ekumenicky orientovaného katolického teologa Hanse Jorrisena, který objektivně prozkoumal vzájemné shody, kde v šesti bodech definoval, co by mohlo být výchozím bodem interkomunia. Podle něho apoštolskou posloupnost nelze chápat jako nepřetržitou řadu vkládání rukou bez mezer a nabízí rozdíl mezi apoštolskou sukcesí a apoštolskou tradicí. Rovněž upozorňuje, že k rozlišování kněžského a biskupského úřadu došlo až v historii. Také II. Vatikánský koncil nerozlišuje dogmatický rozdíl mezi presbyteriátem a episkopátem. Z hlediska ekumenismu by se rovněž tento bod mohl stát cestou k uznání apoštolské posloupnosti v církvích vzešlých z reformace. Tyto církve totiž uchovaly způsob presbyterální ordinace a sukcese v chápání výše zmíněných postulátů.
To je jistě velmi vstřícný krok z katolické strany směrem k odloučeným bratřím. Nicméně i na nich bude záležet, zda tuto podanou ruku přijmou. Z jejich strany by mělo dojít k tomu, aby: 1. Uznali, že úřad v církvi je z Kristova ustanovení, nevznikl jen z potřeby vnějšího pořádku z rozhodnutí obce. 2. Tento úřad spočívá v povolání a poslání apoštolů. Úřad apoštolů byl jedinečný a nepřenosný, ale poslání apoštolů v církvi pokračuje. 3. Tento nositel úřadu nestojí jen v církevní obci, ale zároveň i vůči ní. Je tedy jejím členem i protějškem. 4. Ordinace úřadu je působena samotným Kristem, skrze vkládání rukou a modlitbou již ordinovaných úřadů a je neodvolatelným ustanovováním do služby slova a svátostí. 5. Apoštolská posloupnost tkví v posloupnosti celé církve v apoštolské víře. Je nezbytnou službou při předávání apoštolské víry a tím má i apoštolský původ. 6. Úřad má sloužit na úrovních, na nichž se církev uskutečňuje: místní, regionální a univerzální.
A tak můžete vidět, že z katolické strany existuje více než jen zdánlivá snaha k nalezení vzájemného usmíření a překonání letitého rozdělení, které je jistě hanbou celého křesťanstva a je právem terčem kritiky lidí, kteří v důsledku toho nechtějí s křesťanstvím mít nic společného
Chvála Kristu,
K. F.
Dopis č. 6 Evangelikální kazatel katolickému faráři
Vážený pane faráři,
děkuji Vám za snahu o vyjasnění situace. Nikterak nepochybuji, že Římskokatolická církev touží po sblížení a vytvoření viditelné a instituční jednoty. Nad Vaším dopisem jsem se zamýšlel. Vím, že existuje oboustranná snaha o navázání jednoty před reformačním schizmatem. Jsem seznámen nejen s návrhy římskokatolických teologů jako je Jorrisen nebo Rahner, ale i s návrhy teologů reformačních, jako je profesor Cullman. Z hlediska podstaty církve tomu však rozumím jako osobní názory jedinců, kteří nemají církevní mandát k tomu, jednat ve jménu církví, protože reformované církve přijímají princip konciliarismu. K Vašemu dopisu ohledně Lutera bych rád podotkl, že Luter odmítl již označení samotné ordinace jako svátosti. Roku 1520 napsal, že v Novém zákoně není žádné zaslíbení milosti (promissio gratiae), které by se vztahovalo na tento úkon, a dokonce ani tento úkon sám se v Novém zákoně nikde nezmiňuje. Již roku 1522 popíral, že ordo je svátost jako křest a eucharistie, tzn. že spočívá na zaslíbení, které je spojeno se znamením milosti. V apologii CA 13 pak Melanchthon roku 1530 tuto tezi rozvinul a napsal, že odmítání svátosti ordinace reformací je namířeno proti pojetí a praxi ordinace jako svěcení k obětní službě analogické lévijské.
Je mi rovněž líto, ale i Jorrisenovy body, jakkoliv precizně zpracované, míří proti samotné podstatě reformace, kdy bylo požadováno již Husem, aby koncil byl nad izolovanou církevní autoritou jedince, či jedinců. Definitivně se tedy odvolal jako k hlavě církve ke Kristu, namísto k papeži. Představitelé evangelických církví mají pouze správní úlohu, ale nemohou rozhodovat o obsahu a důsledcích víry. O praktických věcech církve evangelíci rozhodují ve shromáždění zástupců z jednotlivých sborů. Ti se ve svém hlasování řídí svým svědomím a poznáním Boží vůle. Autorita tedy nemůže stát „proti shromáždění“, ale vždy odvozuje svůj mandát na základě rozpoznání celého Těla Kristova neboť je jeho neoddělitelnou součástí. Za jedinou hlavu církve je pak považován Kristus. Apoštolskou autoritou a apoštolským základem pak pro nás není pokračující forma nástupců apoštolů, ale autentickou apoštolskou autoritu rozeznáváme v Písmu svatém, které je pro nás jednou pro vždy uzavřeným zjevením, na jehož základě přijímáme své učení, jakkoliv přiznáváme, že se můžeme v jeho výkladu mýlit. Neomylnost církevního magisteria na základě apoštolské sukcese nám není vlastní a jak věřím, v historii se neosvědčila. Vážený pane faráři, velice Vám děkuji za Vaši trpělivost, preciznost a Váš čas. Znovu jsem si však mohl uvědomit, že cesta usmíření, nabízená jak ze strany římskokatolických teologů, tak ekumenických teologů s reformovaným pozadím, je z našeho pohledu popřením reformačních, a jak věříme, i biblických principů eklesiologie.
Věřím, že naše jednota je duchovní (Ef 4,3), kterou jsme z moci a z přispění Ducha svatého nabádání zachovat, nikoliv vytvořit. Prakticky se má projevit ve službě lásky a evangelia, byť naše pohledy jsou rozdílné. Ta pravá pečeť křesťanství podle nás nenáleží ve společných svátostech, ale nese název „Pán zná ty, kdo jsou jeho.“
S přátelským pozdravem, v Jeho službě,
Váš E. P.