Střípky ze života - o rouhání Duchu svatému
V roce 1992 po rozdělení brněnského sboru jsem se stal členem části, která zůstala v Apoštolské církvi jako sbor. Pořádali jsme vždy v létě sborové dovolené, které se později nazývaly sborová soustředění. V tom roce zde slovem sloužil Rudolf Bubik a novozélandský misionář Stuart Angus. Hltali jsme tehdy každé Rudkovo kázání a již nikdy poté jsem tak intenzivní týden s Bohem v rámci sborové dovolené nezažil. Přičítám to hlavně moci, v které tehdy Rudek kázal, ale také tomu, že nováčkům ve víře se počátky skoro vždy jeví jako mocné. Rudek zde tehdy otevřeně kázal proti hnutí Víry, proti padání pod mocí Ducha a bral si na paškál různé charismatické zážitky, i když svědčil i o různých svých zkušenostech, na které se dnes dívám s otazníkem. To ovšem nic nemění na tom, že tento Boží služebník a prorok sehrál v mém životě víry zcela nezastupitelnou roli. Na zlé zapomínám.
Někdy ke konci týdne jsem zatoužil se mu svěřit s tím, že věřím, že mě Bůh volá, abych se nějak zásadněji vymezil homeopatii. Rudek si tehdy dal čas na rozmyšlenou s tím, že se bude modlit. Ke konci týdne, když jsme si přicházeli pro požehnání, Rudek nám sloužil i proroctvím. Dnes bych měl s takovou plošnou praxí asi problém, ale tehdy jsem tomu tak věřil a v té chvíli jsem dobře udělal. Sdělil mi, že si mě Bůh povolal jako mocný nástroj a postavil mě jako bronzovou hradbu proti tomuto lidu a že se k těmto lidem nemám obracet, ale oni se musí obrátit ke mně. Přitom měl položenou ruku na mé hlavě, která mi tehdy připadala těžká jako metrák.
Když jsme se navraceli z dovolené, šli jsme přes náměstí, kde zrovna kázal nějaký evangelista Slova života a mluvil divné věci. Řekl jsem, že to není z Ducha svatého, a toto kázání kritizovali i ostatní. Po několika dnech jsem o tom přemýšlel a doslova mě zabolela myšlenka: „Rouhal ses Duchu svatému!“. Uf, čekaly mě asi tři perné měsíce. Volal jsem k Bohu, prosil o odpuštění, ale zároveň jsem měl pocit, že mám pravdu. Vyznával jsem to pastorovi, kde komu, ale tíživý pocit byl jako neprodyšná deka na mé hlavě. V tomto stavu jsem jel na evangelizaci se Staškem Bubikem, a celou dobu jsem musel mít ztrápený výraz. Na evangelizaci jsem potkal i Rudka a svěřil jsem se mu. Řekl, abych to pustil z hlavy. Jeden den jsem měl kázat na náměstí. V onu chvíli ze mě všechno spadlo a věděl jsem, že kážu jen a jen z Boží milosti. Po kázání za mnou udiveně přišla jedna sestra a zeptala se mě, co to bylo? Řekl jsem, že to byl Duch svatý, ne já, a okamžitě na mě zase padla deka tísně.
Po nějaké době jsem seděl ve své laboratoři a rmoutil jsem se. Přesto jsem prožíval, že Bůh je se mnou. Řekl mi, abych se sbalil a odjel do svého původního sboru v Českých Budějovicích. Odjel jsem tedy, a když jsem seděl na shromáždění, téměř jsem nevnímal kázání. Náhle jsem věděl, že se něco musí stát a tuším, že jsem se podíval ke dveřím. Někdo na ně v tu chvíli zaklepal a vešel do shromáždění. Byla to jedna mladá sestra, dcera emigrantů, kteří odešli do Uppsaly a ona tam navštěvovala letniční sbor. Nyní se přišla podívat na shromáždění českých letničních. Se vším jsem se jí po shromáždění svěřil a ona mi řekla, že i někteří švédští letniční kazatelé věří, že jsou mnozí kazatelé Slova života posedlí. Sice s tím nesouhlasila, ale pro mě to znamenalo, že i oni by se přece museli rouhat Duchu, nejen já, a oni zůstávají dále křesťany. Neprodyšná deka náhle dostala trhliny a mohl jsem se svobodněji nadechnout.
Když jsem se vrátil do Brna a míjel koupaliště Dobrák, blízko něhož jsem bydlel, a vedl jsem takový soukromý rozhovor s Bohem. Řekl jsem mu v duchu, že Slovo života učením o Kristově duchovní smrti popírá jeho božství, poškozuje jeho členy a vede i k sebevraždám. Prožil jsem, jako by mi Bůh odpověděl: „Řekni to nahlas“. Vzpomínám, že jsem tehdy řekl, nebo spíše potichu „zakřičel“: „Hnutí víry je démonické“. Jakmile jsem to řekl, zmocnila se mě nepopsatelná radost. Uviděl jsem, že proklamace pravdy má sílu. (Později jsem ale také zjistil, co se mnou dokáže udělat proklamace strachu, beznaděje a nevěry) Rozběhl jsem se k domovu s rukama nad hlavou a chválil jsem nahlas Boha. Nechápu, jak jsem to mohl udělat, protože jsem to nedělal ani na bohoslužbách, ale takovou jsem měl radost!
Když jsem přišel domů, chtěl jsem si číst Bibli, ale spadla mi na zem a otevřela se. Začal jsem tedy číst na místě, kde se otevřela. Bylo tam napsáno.
„Proč je má bolest trvalá a má rána nevyléčitelná a nechce se hojit? Stal ses mi tím, kdo jako by lhal, vodou nestálou.“
Tato slova se mě mocně dotkla. Popisovala přesně to, co jsem prožíval. Snažil jsem se spolehnout na Boha a plnit jeho vůli, ale měl jsem pocit, že mě za to soudí a že to bolí a nelze to zhojit. Čím více jsem ještě nedávno ze svých slov o tom, že hnutí Víry není z Ducha svatého, činil pokání, tím víc to bolelo. Četl jsem dál:
„Proto praví Hospodin toto: "Jestliže se obrátíš, vrátím tě k sobě, staneš přede mnou. Budeš-li pronášet vzácná slova, nic bezcenného, budeš mými ústy. Oni se musejí obrátit k tobě, ty se k nim neobracej. Učinil jsem tě vůči tomuto lidu nedostupnou bronzovou hradbou. Budou proti tobě bojovat, ale nepřemohu tě, neboť já jsem s tebou, abych tě spasil a vysvobodil, je výrok Hospodinův. Vysvobodím tě z rukou zlovolníků a vykoupím tě ze spárů katanů.“
Tentokrát to působilo opravdu jako balzám z čistého nebe. Vždyť to bylo Rudkovo proroctví! Vůbec jsem netušil, že je v Bibli. Asi jsem jí v té době ještě neměl přečtenou celou nebo jsem si spíše nepamatoval, že to tam je. Byla to jedna z nejmocnějších Božích promluv do mého života.
Od té doby jsem se přestal bát kritizovat bludná charismatická učení a různé blasfemické projevy Ducha, pokud byly jasně v rozporu s Písmem a často i s letniční literaturou té doby. Když jsem stál přímo proti bludům, již jsem se nebál. Když jsem ale začal couvat, dostával jsem nepopsatelnou tíseň a vždy jsem si vzpomněl na danou věc. Viděl jsem, že mám stát proti těmto učením a nebát se těch, kteří je šíří a hrozí svým kritikům temnými soudy. Viděl jsem později, jak jsou jejich pohrůžky účinné v případě, že jim lidé uvěří. Slyšel jsem později i kázání jednoho z mých pozdějších vzorů, jednoho slovenského profesora teologie, jak se úzkostlivě snaží tuto blasfémii neodsoudit. A tak jednají mnozí. Myslím, že to není Boží bázeň, ale obyčejný lidský strach. Bůh přece nesoudí ty, kdo horlí pro jeho slovo. Bez této zkušenosti bych své služby jednoduše nebyl schopen a bál bych se na tyto věci veřejně poukázat. Někdy tou dobou jsem ovšem začal nabývat přesvědčení, že proto jednou budu vyloučen z církve, což jsem vícekrát sdělil i svým autoritám. Vzpomínám si, že jsem jednou ve Vyškově potkal Rudka Bubika, který mě v té době až otcovsky podporoval. Nevím, kde jsem vzal tu sílu, ale tuším, že jsem na něho tehdy ukázal prstem a smutně jsem mu sdělil: „jednou mě budeš vylučovat z církve“.
Když pak přišel derivát hnutí Víry v podobě Torontského požehnání, neměl jsem strach postavit se proti, jakmile jsem zde našel stejné učení jako v hnutí Víry. Proto jsem napsal i knihu Cizí oheň, kde tuto věc dokazuji.
Nakonec jsem zjistil, že homeopatie, na kterou jsem se Rudka původně ptal, i hnutí Víry, mají společné věroučné i personální kořeny. U obou směrů Kristus duchovně umírá v pekle a u obou směrů stojí stejní lidé, jako např. Franz Mesmer a Eddy Baker.
O rouhání Duchu svatému