Střípky ze života - Metallica v Brně
Přesto, že jsem byl již znovuzrozeným křesťanem, stále jsem měl občas problém přijmout, že dobrý Bůh stvořil peklo a lidi, kteří tam skončí jenom proto, že ho nepoznali v Ježíši Kristu. Tyto úvahy mi daly opravdu zabrat. Možná víc, než by měly. Minimálně půl roku mi toto učení bránilo uvěřit, že Bůh je dobrý. Uvěřil jsem proto ze strachu a Bůh spravedlivý a trestající mi byl vždy v mé mysli blíž než Bůh láska, Bůh dobrý a odpouštějící. Vždy jsem měl z Boha spíše strach, než abych se mohl plně spolehnout na jeho dobrotu a lásku. Jenže myšlenky pak budí emoce a ty způsobují chování. Byl jsem sice Božím dítětem, ovšem hrozného Boha, který stvořil svět, i když věděl, že většina lidé nalezne svůj osud v ohnivém jezeře. Tohoto Boha jsem byl nucen ctít, respektovat a poslouchat, ale už jsem nebyl schopen jej milovat.
Když jsem poprvé nocoval v novém bytě – na zemi, přikryt prostěradlem, měl jsem hrozný sen, spíše noční vidění. Viděl jsem jakýsi kotel plný mladých lidí, kteří se kroutili a řvali. Byli jak smyslů zbavení a nebylo na nich nic lidského. Jen agresivita, zloba egoismus… Ani trocha soucitu, lásky, porozumění. Čirá manifestace zla. Do toho zněla temná metalová hudba a vše bylo nějak zvláště osvíceno. Šla z toho hrůza. Po probuzení jsem žádal Boha, abych nic podobného už nemusel nikdy spatřit. Ne, neviděl jsem peklo, ale viděl jsem jakýsi obraz. Lidé, ponecháni sami sobě, jak říká Písmo, daleko od Pána slávy. Protože Bůh je láska, byli ponechání bez lásky. Protože Bůh podle Písma naplňuje radostí i pohany, byli tito lidé navždy bez radosti. Protože Bůh se stará o dobré i o zlé, byli tito lidé ponecháni bez Boží péče. Pochopil jsem tehdy hlavní princip pekla. Je to místo bez Boha. Lidé, kteří jej odmítli, budou trávit věčnost tak, jak v podstatě chtěli. Takoví, jací ve skutečnosti jsou. Už jsem Bohu nevyčítal peklo a uvědomil jsem si, co v Něm všichni lidí mají, aniž by si to uvědomovali. Netušil jsem, že tento obraz ještě jednou, brzo spatřím na vlastní oči.
V roce 1993 kdy byl v Brně koncert hudební skupiny Metallica, která je pověstná svojí agresivní hudbou, doprovázenou mnohdy drakonickými texty. V České republice byl koncert v rámci jejich evropského turné a tyto koncerty zpravidla provázely násilnosti, rozbíjení výloh a podpalování osobních automobilů.
Křesťanská veřejnost tehdy ještě nebyla tomuto druhu hudebního vyjádření otevřená a ve městě se proto mnoho křesťanů scházelo k pravidelným modlitbám za Boží ochranu. V té době jsme v našem sboru měli i početný evangelizační tým, se kterým jsme se rozhodli zvěstovat v den koncertu ve městě evangelium. Celé náměstí bylo toho dne plné vyznavačů hard rockové, resp. metalové hudby v jejich typických oblečeních a mnoho z nich se jich sjíždělo z celé republiky a mnohdy i ze sousedních zemí. Již v dopoledních hodinách jich byly plné ulice, na náměstí jich byly doslova stovky a mnozí byli posilněni alkoholem. Do této vřavy jsme si postavili kombo, mikrofon, rozbalili jsme plakát s pozváním na shromáždění a začali jsme zpívat běžné křesťanské písně. S velkým posměchem, neskrývanou zvědavostí a úšklebky nás obklopilo několik stovek příznivců metalu a zdálo se, že se velmi dobře na náš účet baví. Dávali nám jasně najevo, že naše produkce nemá s tou, kvůli které vážili tak dalekou cestu, nic společného.
Po sérii vyznavačských písní jsem měl začít kázat. Přiznám se, že spíše vírou jsem uchopil mikrofon, ale jakmile jsem začal mluvit, zpevnil se mi hlas a byl jsem vděčný za těch pár křesťanů, kteří se za mě v tu chvíli modlili. Dodnes si pamatuji, co jsem říkal a kupodivu s velkou rázností, jelikož jsem tušil, že moji posluchači by jiné řeči ani neporozuměli, jsem mluvil o ztracenosti člověka, Boží lásce, soudu, trestu, pekle ale hlavně o nebi a milosti v Kristu. Mluvil jsem o Pánu Ježíši, který nepřišel, aby soudil, ale aby zachraňoval a že v něm samotném nabízí Bůh přátelství hledajícímu člověku. Mluvil jsem i proti náboženskému pokrytectví a o pravé víře, která vychází z nitra člověka a než z naučených modliteb a liturgie. Díval jsem se posluchačům přímo do oči a snažil jsem se naléhavě mluvit ke každému z nich. Zdůrazňoval jsem jim, že Bůh každého z nich zná a že má spočteny všechny vlasy na jejich hlavě.
Nezapomenu na oči těch mladíků a na jejich zmatek, který v nich má slova vyvolávala. Přestali se posmívat, ztichli a některým se dokonce kutálely slzy po tváři. Uvědomil jsem si, že tito lidé nepotřebují slyšet morální káznění, ale že jejich duše touží slyšet o někom, kdo je přijímá a kdo je neodsuzuje. Snad mi tehdy pomohla i moje zkušenost s touto muzikou, která dokáže člověka zotročit. Byl jsem až zaskočen, jak nekomplikovaně a jednoduše dokážou přijímat evangelium ti, kteří se mnohdy otevřeně hlásí k Božímu Nepříteli, aniž by mnohdy domýšleli, co vlastně činí.
Jeden z nich to ovšem nevydržel, vzal láhev s nějakým alkoholickým nápojem, kterým se během mé promluvy vytrvale posiloval a prudce vykročil proti mně. Podíval jsem se mu do očí a řekl jsem mu asi toto. „Mluví z tebe tvé zoufalství a nenávist, ale pravým důvodem je tvůj strach. Chceš vypadat silně a nad věcí, ale když jsi doma sám, brečíš do polštáře a nikdo o tom neví. Avšak přijde doba, kdy takto sám zůstaneš navěky, v hlučícím davu a nikdo ti nepomůže. Odmítáš Krista, on však jednou, odmítneš-li ho, odmítne tebe a nikdo z těch u nichž nyní hledáš oporu ti nebude sto pomoci.“
Byla to jen prostá slova, ale na mladíka zřejmě zapůsobila. Zastavil se, úplně oněměl, otočil se a odešel. Dodnes nevím, jak tak jednoduchá řeč jej mohla zastavit. Pak už jen celou dobu, opřen o stánek s občerstvením, poslouchal. Když jsem skončil, ten zástup divoce vyhlížejících výrostků začal křičet a aplaudovat, a ještě chvíli stál a tleskal.
Uvědomuji si, že reagovali po svém a dávali najevo svůj souhlas stejným způsobem, jako když někdo zahraje kytarové sólo, které je nadchne. Některým, a byli to hlavně kluci, tekly po tváři těžce skrývané slzy. Ještě nikdy před tím jsem to nikde neviděl, a proto snad nebudu daleko od pravdy, troufnu-li si říct, že tam byl On, kdo přišel, aby se těch mladých dotkl skrze má neumělá slova.
Poté jsme odešli na jedno místo nad stadionem, kde se daný koncert odehrával. Byli jsme mezi vyznavači tvrdé hudby a modlili jsme se. Náhle Metallica začala hrát překvapivě temně.
Projela mnou vlna mrazu od hlavy až k patě. Uvědomil jsem si, že tuhle hudbu už jsem jednou slyšel, jen jsem nevěděl kde. Bylo mi to náhle povědomé, jakobych zde už někdy stál. Pak se rozsvítila světla a já jsem před sebou uviděl scénu, kterou – věřím – mi Bůh dal vidět na zemi mého bytu před rokem. Skupina v kotli se zmítajících lidí, světla jako plameny a temná hudba. Do toho jedna setra prohlásila: „ďáblova svoboda“. Manifestace agresivity a opilosti… metal, ďáblova chlouba! Modlili jsme se tam přes dvě hodiny a když jsme odcházeli, náhle jsme si povšimli, že daleko od místa, kde jsme měli vystoupení a o několik hodin později, proudil „hlučící dav“ a v něm stál někdo opřený o sloup. Někdo zlomený, zoufalý a opilý. Nikdo mu nepomohl. Když jsme přišli blíž, zjistili jsem, že to byl onen mladík, který se tak stavěl proti evangeliu. Zůstal sám, ztracen, uprostřed davu. Kamarádi mu utekli a on byl téměř přiotráven alkoholem. Došli mi, že jsem mu před pár hodinami řekl vlastně proroctví. Obstoupili jsem ho a modlili jsme se. Podíval se na nás a zdálo se jakoby procitl. Pak řekl: „Promiňte, omlouvám se…“ Druhý den psaly noviny o „zázraku“. Toho dne nebylo jediné rozbité okno, jediné zapálené auto, jediný poraněný. Vzpomínám si, že novinář doslova uvedl, že se v Brně stal „zázrak“.
Jsem přesvědčen, že to však bylo výsledkem modliteb křesťanů z mnoha sborů. Dnes jsem trochu rozčarován z toho, že stejná hudba, která tehdy zněla na brněnském stadionu a jejíhož nebezpečí si byli mladí křesťané v té době vědomi, se dnes, sice s jinými texty, hraje na křesťanských koncertech a mnohdy i ve sborech.
Ale ani to ještě nebyl konec. Pokud Bůh dává nějaké proroctví nebo zjevení, nečiní tak z rozmaru. Jeho dary nejsou jako tahání králíků z klobouku. V roce 2008 jsem byl z daného a ve stejném roce jsem nalezl útočiště ve sboru Wesleyánské církve v Brně. Byl jsem ovšem skleslý na duši a vzpomínal jsem na staré časy. V neděli jsem měl mít evangelizační kázání a vzpomněl jsem si na to úžasné svědectví na náměstí Svobody. Říkal jsem si, Bože, udělej to ještě jednou. Pak jsem si sám pro sebe řekl, Bože, kde jsme se za tu Metaliccu tenkrát vlastně modlili? Odkud jsem měl ten pohled do inferna? Vůbec jsem si neuvědomil, že mne nohy zanesly z Lesné přes kopec směrem ke Královu poli. Nikdy jsem tudy nešel a nevěděl jsem, kde jsem. V tu chvíli mi Duch svatý řekl, „stojíš na tom místě“ a mně – lukášovsky – spadly šupiny z očí. Vskutku jsem stál nad lužáneckým stadionem, přesně v místech, kde jsem stál tenkrát. Jen namísto kotle matalistů zde byl příjemný travnatý prostor. Stadión už byl zdevastován, ale to místo, kde jsme se před šestnácti lety modlili, bylo stále stejné. Byly Velikonoce a vše kvetlo, ale já jsem to moc nevnímal. Ale poznal jsem v tu chvíli, že Bůh je stále se mnou, nezměnil se.
Šel jsem viditelně povzbuzen zpět, a když jsem přecházel přes železniční most, náhle jsem si vzpomněl, že existuje nějaký film, který se jmenuje Most a je křesťanský. Když jsem dorazil domů, čekal mě zde e-mail od vedoucího Wesleyánské misie, který mi navrhl, zda bych do svého plánovaného evangelizačního kázání tento film nezahrnul a dal mi na něho odkaz. Opět jsem viděl, jak je Bůh věrný a jak svědectví někdy z roku 1993 pokračuje až do roku 2009.