Střípky ze života - počátek cesty
Svoji cestu víry nechci zbytečně protahovat před své obrácení. I když jsem měl jakési povědomí, že „něco existuje“, nikdy jsem nebyl veden k Bohu. Rodiče byli spíše ateisty a tatínek se v mládí zabýval hypnózou a měl určité paranormální zážitky. Babička, tatínkova maminka, zamlada se svými syny holdovali spiritismu. Tatínek mi často říkal, že křesťanství podstrčili židé světu, aby jej mohli ovládat, a že Ježíš byl nemanželský syn krále Heroda, který jej chtěl zabít, aby se nestal králem. Rád bych se ale přenesl do roku 1989, až na samotný konec éry socialismu, kterou jsem nevnímal nijak tíživě, ale velmi jsem si přál, aby skončila.
Nyní je mi 21 let, jsem studentem farmacie, je 17. listopadu a stojím před prodejnou hudebních nástrojů na Národní třídě. Všude kolem slyším nářek a nadávání, a na mě se tlačí dav, hnaný muži v maskovaných uniformách v červených baretech, kteří mlátí lidi přes hlavy a do rukou. Vidím bílá světla, slyším štěkot psů a zmocňuje se mne panika. Jsem nalepen na výloze a nohama se opírám o stěnu pod výlohou, přičemž mám opřené dlaně o sklo výlohy. Snažím se své tělo rozprostřít do co největší plochy a zapírám se nohama, abych neproletěl dovnitř. Mám pocit, že už déle nevydržím a pořežu se o praskající sklo. Na víc už si nevzpomínám. Vzpomínám ale, jak jsme se drželi za ruce, aby nás červení bareti neroztrhli od sebe. Dívka nedaleko mě si drží v kapesníku vyražený zub, krvácí a brečí. Bareti jsou velmi blízko a vytrhují z řetězu dívku po mé levici a kohosi po mé pravici. Pak jsem udělal něco, co bylo prvním krokem k mé víře. Zbaběle jsem se schoval za mladou holku, aby mě nevytáhli z davu. Nebyl jsem vůbec s to pochopit, že jsem byl schopen tak podlé věci. Jsem opravdu tak špatný člověk, že v tísni obětuji druhé, navíc dívku? To už jsme ale hnáni podloubím Mikulandské ulice a kolem hlav nám sviští pendreky. Vpravo před podloubím jsem viděl ležet někoho přikrytého nějakou látkou, tuším vlajkou. Nemám pochyb, že se zde zabíjí. Náhle jsem zakopnul a padám. Došlo mi, že je to můj konec a že budu ušlapán hnaným davem. Na to uniformovaný muž zastaví proud lidí, nechá mě se zvednout a řve, abych utíkal. Kromě jizvy na noze z pádu se mě nikdo ani nedotkl, zatímco ostatní jsou potlučeni. Skrýváme se s kamarádem z fakulty do jednoho bytu, na chodbě slyšíme kroky, štěkot psů a zvonek. Majitel nás statečně schoval a neotevřel. Nevím, kde ten byt přesně byl a nemohl jsem později ani dotyčnému poděkovat.
Nastává revoluce a jsem ve svém živlu. Organizujeme výjezdy do podkrkonošských vesnic a osobně se mi podařilo sestavit tým k odstranění sochy Klementa Gottwalda z jednoho z hradeckých náměstí, což bylo uspořádáno jako Boží soud, s kutálkou, a kde vystupují lidé z pražské DAMU. Obžalobu vypracovávají studenti z právnické fakulty. Byla to podle novin největší akce v dějinách Hradce Králové. Celý život jsem trpěl velmi vážným komplexem méněcennosti a nyní jsem si dokázal, co svedu! Z té doby mám jeden zážitek. Když jsem jednal s novým primátorem, byl jsem upozorněn, že je věřící. Udivilo mě, že vůbec neschvaloval, že jsem pojal akci jako Boží soud, který se podobal frašce. Suchar, bez smyslu pro humor, napadlo mne.
V kvasu revoluce se na fakultě promítal film Ježíš. Nikdo mě nepozval ani jsem o tom nevěděl. Prostě jsem náhodou přišel do posluchárny. Sedl jsem si a zeptal jsem se spolužáka Josefa, co to je? Podíval se na mě a řekl, že je to film o Pánu Ježíši Kristu. Úplně mě uzemnilo, s jakou úctou to řekl. Zřejmě poprvé jsem si všiml, že někdo vážně nazval Ježíše Pánem. Byl to katolík, ovšem nějaké rozdíly mezi katolíky a protestanty jsem moc neřešil. Házel jsem všechny do jednoho pytle. Film sehnal pozdější kazatel Církve bratrské Samuel (Sam) Jindra. Byl to výjimečný člověk. Když jsme na vojenském soustředění měli poplach, rozbil jsem sklenici šťávy. Jako jediný se mnou poklekl a sbíral střepy. Když jsem mu pohlédl do oči, uviděl jsem zvláštní světlo, i to, že to dělá s opravdovostí. Proč to jenom dělá? Napadlo mě, zatímco ostatní se posmívali nebo mi nadávali, že musí šlapat ve střepech.
Z filmu si pamatuji jen jedinou větu, že Ježíš říká, že kdo by měl víru a rozkázal této moruši přesadit se do moře, poslechla by ho. Vůbec jsem tomu nerozuměl, ale věděl jsem, že je to pravda. Nevím proč, ale nepochyboval jsem o tom. Když se rozsvítila světla, objevil se Sam a zahájil diskusi. Později mi řekl, že když mě uviděl v hledišti, zalekl se, jak to skončí. Byl jsem totiž obratný debatér, který se rád hádal s křesťany, někdy až agresivně a ponižoval je. Začal jsem diskutovat, ale prý jinak, než bylo mým zvykem. Začal jsem se opravdu ptát. Tehdy jsem poprvé uviděl křesťanství jinak. Později byla na fakultě přednáška o psychotronice Břetislava Kafky, kterou pořádal právě Josef a doslova jsem to hltal, protože jsem si myslel, že je to rovněž o křesťanství. Bylo to představeno jako součást katolické víry.
Nastal rok 1990, měl jsem před státnicemi, které jsme měli koncem léta, a všechno se mi začalo hroutit. Nejprve zemřel strejda, paranoidní schizofrenik, ale nadaný malíř a samizdatový básník a spisovatel. To bylo krátce po smrti dědy, který zemřel těsně před revolucí a můj tatínek dostal druhý infarkt. Neměl jsem pochyb, že to nepřežije a pokaždé, když jsem šel za ním do nemocnice, jsem měl strach. Zmocnila se mě úzkost a deprese a do toho jsem se měl učit na státnice. Špatně jsem spal, ostatně jako téměř vždy, když jsem měl stres. Tatínek chtěl, abych mu v Praze sehnal katalog podnikatelů. Řekl jsem si, že přání umírajících se musí splnit, a tak jsem odjel do Prahy. Na jednom rohu jsem potkal podivně se smějícího muže, který rozdával traktáty. Byla na něm modlitba s prosbou za odpuštění hříchů a s pozváním Pána Ježíše Krista do svého života (později jsem zjistil, že šlo o traktát Rodiny lásky). Doma jsem si tento traktát dal za vitrínu, několikrát za den jsem poklekal a tuto modlitbu jsem se stále dokola modlil. Sice jsem tomu příliš nerozuměl, ale modlil jsem se jí za svého tatínka. Občas jsem se zajel k rybníku vykoupat, přičemž jsem si s sebou bral skripta a snažil jsem se učit. Počítal jsem s tím, že státnice neudělám.
Když jsem dorazil na státnice, vytáhl jsem si otázky a jen jedinou jsem moc neuměl. Kolega z ročníku si toho všiml a namaloval vzorec. Vše mi rychle naskočilo a odpovídal jsem z celkem tří předmětů. Výsledek byl, že jsem jako jediný dostal samé výborné. Podotýkám, že jsem nebyl žádný génius a šlo mi obvykle jen o to projít. Když jsem se vrátil domů, tatínek byl doma a vypadal úplně zdravě.
Protože mě velmi zajímala imunologie, měl jsem skrze jednoho vyučujícího, který podporoval můj zájem, domluvené místo v ČSAV v Českých Budějovicích, kde jsem bydlel u rodičů. Ovšem mezi mnou a tatínkem vzniklo neviditelné pnutí, které jsem nechápal. O nějakém duchovním boji jsem nic nevěděl. Byl podrážděný, často mě slovně napadal a já jsem si to nenechal líbit. Pochopil jsem, že doma zůstat nemohu. A tak jsem nakonec nastoupil do lékárny v Prachaticích, ale v práci lékárníka jsem nenašel zalíbení. Měl jsem problém číst recepty, najít správné škatulky, a ještě si v té době pamatovat ceny léčiv. Zažíval jsem komplex snad všech lékárníků, kteří si připadají, že nejsou prodavači, ale ve skutečnosti stojí za pultem a prodávají léky. Navíc jsem v tom městě nikoho neznal. Dostal jsem přidělen úplně prázdný byt, kde jsem měl postel a propadal ještě do hlubších depresí. Po večerech jsem psal na stroji básničky. Zkusil jsem běhat, ale dostal jsem zánět do kolene, tak jsem alespoň chodil na procházky k jednomu kříži s ukřižovaným Kristem, ke kterému jsem se modlil a přál jsem si zemřít. Celé dny jsem psal básničky až jsem dokončil sbírku básní s názvem Deprese a rozeslal jsem ji bývalým spolužákům. Začal jsem psát román a malovat obrazy, k čemuž jsem díky strejdovi a tatínkovi zdědil vlohy.
Jednou jsem měl zástup v Netolicích, kde jsem sám sloužil s jednou laborantkou. Jmenovala se Radka. Studovala stejnou střední školu, ale nepomatoval jsem si na ni. Nechal jsem tam ale svetr, který mi poté přivezla do prachatické lékárny, protože kousek od ní bydlela se svým mužem, Tondou. Vyšlo najevo, že jsou věřící a obrátili se ve sboru Cesta života, patřící k hnutí Víry. Sbor však opustili. Začal jsem se s nimi scházet a mluvili jsme o víře. Nebylo to k ničemu, protože jsem si připadal starší a vzdělanější a byl jsem tak říkající „odborníkem na vše“. Mluvili ovšem o nějakém zážitku znovuzrození, o kterém mluvili i křesťani na fakultě. Vyrozuměl jsem, že je to jakýsi duchovní přerod, který jsem také chtěl prožít, protože všichni popisovali příjemné pocity, které jsem chtěl mít také. Ale vůbec jsem netušil, že je třeba činit pokání.
V té době jsem zareagoval na inzerát v Reflexu, kde se zakládala homeopatická společnost a Dr. Miloš Rýc zde činil nábor lékařů a farmaceutů. Nic jsem o tom nevěděl, krom kdysi nějakého starého článku, tuším, v Květech. Ale shledal jsem, že bych se v tom mohl uplatnit, protože práci v lékárně na malém městě jsem opravdu neměl rád. Zúčastnil jsem se proto zakládajícího sjezdu Českomoravské homeopatické společnosti v hotelu Tichý v Praze. Do studentského časopisu jsem pak zaslal článek o homeopatii, který namíchl některé pedagogy fakulty a jiné zase povzbudil. Homeopatie tehdy začala rozdělovat odbornou i laickou veřejnost a vedly se o ní ostré debaty. Nicméně díky otevřenosti pana prezidenta Havla, média homeopatii stranila. Byl jsem přesvědčen, že homeopatie patří do stejné kategorie jako křesťanství, protože používala biblické obrazy a měl jsem pocit, že jí propagují věřící lidé.
Na jaře jsem dostal povolávací rozkaz a nastoupil jsem základní vojenskou službu do vojenské nemocnice v Českých Budějovic, kde jsem bydlel. Do stejného města narukoval i můj spolužák Vláďa, kterého jsem znal z fakulty jako křesťana. Začal jsem mu vyprávět, že jsem uvěřil a míchal jsem své zážitky, svědectví druhých, homeopatii a okultismus. Trpělivě a neúnavně mi začal vysvětlovat evangelium. Jezdili jsme na výlety a chodili jsme se koupat, ale mě trápila otázka. Jeli Bůh všemohoucí a vševědoucí, pak stvořil člověka, i když věděl, že půjdou lidé do pekla. A pakliže on ví vše předem, pak se lidé nemohou přece rozhodnou jinak. Svobodná vůle neexistuje a Bůh musí být nesmírně krutý, když většinu lidí nechá zahynout v pekle, i když by nemusel. Vláďa mi půjčil Bibli, kterou jsem velmi rychle přečetl a mnoho věcí jsem si doslovně zapamatoval. Nicméně potvrzovala mi obraz Boha, který vše určil předem. Všude jsem vnímal peklo, kde stejně většina lidí skončí. A co když navíc nejsem vyvolen? Bible o tom mluvila jasně, a mně přišlo zbytečné se namáhat. Znovu jsem vydával život Bohu, ze kterého jsem měl hrozný strach, ale věděl jsem, že nemám jinou volbu. To ještě prohlubovalo mé deprese. Z nich jsem hledal únik v hudbě. Vedle malování a psaní básniček jsem i skládal hudbu, jelikož jsem se šest let učil hrát na klarinet a miloval jsem jazz. A to natolik, že když vrzly dveře, slyšel jsem hlas trubky, dunění pražců při jízdě vlaku mi připomínalo blues a v jednotlivých zvucích kolem sebe jsem rozpoznával další hudební nástroje. Rozeznával jsem i barvu tónů a můj učitel, bývalý klarinetista pražské filharmonie, mi diagnostikoval absolutní sluch, když jsem rozeznával tóny i v klepání na různé předměty. Byl jsem prostě všechno jiné než farmaceutický technolog, tedy obor, který jsem vystudoval. Kdysi jsem zvažoval, zda jít na farmacii nebo hudební akademii, ale na internátě jsem měl málo času cvičit, takže, ačkoliv jsem měl vrozený nátisk, v technice jsem pokulhával a hrál jsem spíše citem než technikou. Ve stupnici es dur, která je pro klarinetisty důležitá, už jsem se ztrácel. Vše jsem doháněl nadáním, tónem, glissandy, ale dokonale jsem tento talent pohřbil, ostatně, ono to v té době ani jinak nešlo. Spíše jsem nacházel uspokojení v různých amatérských polo kapelách. Mojí nejvyšší metou bylo, že jsem pořídil amatérskou nahrávku z pokoje brněnského internátu pro zdravotní školy s hradeckým kytaristou Jiřím Vyšohlídem ml., což byla volná improvizace na jazzovou etudu od Duke Ellingtona. Z jazzu jsem přešel i na rock a když se začaly objevovat první gramofonové desky např. Deep Purple, začal jsem je hltat. Obvykle jsem se zavřel do svého pokojíku, pustil jsem si nějakou tvrdou muziku a začal jsem, téměř automaticky, psát básně a román na pokračování. Cítil jsem, že se mě zmocňuje jakási energie, která mi dodává téměř nadpřirozené schopnosti a pod jejímž vlivem jsem byl schopen i technicky obtížných kreací při improvizacích na různé dechové nástroje. To mě ovšem stahovalo stále hlouběji. Opravdu špatně jsem spal a začal jsem pociťovat strach. Když jsem šel kolem psů, měl jsem pocit, že na mě štěkají a ježily se jim chlupy. Stále jsem měl před očima krutého Boha, který stvořil svět a většinu lidí pošle do pekla, a pokud je nevyvolil, mají jednoduše smůlu.
Jednoho dne už jsem to nevydržel a řekl jsem si, že musím nějak ze sebe setřást obraz takového Boha. Odešel jsem do přírody, na bývalý vojenský cvičák nedaleko našeho domu. Došel jsem ke skládce tvárnic. Měl jsem pocit, jako by mě někdo nutil, že se musím Krista výslovně odříci. Byl to takový silný impuls, až jsem se podivil. Snažil jsem se přestat věřit, ale proč se mám Krista výslovně odříkat, když chci věřit, že je to jenom báchorka? Ale udělal jsem to, a přímo k nebi jsem řekl Ježíši, že s ním končím. Citelně se mi ulevilo. Bylo by přeci hrozné věřit v Boha, který je tak krutý. Odešel jsem domů, ale nebyl jsem si jist, zda to přeci jenom není pravda. Ale není cesty zpět, takový Bůh, jakého popisuje Bible, přeci nemůže existovat. Stvořit lidstvo s vědomím, že většina lidí skončí v pekle, to je přeci nemyslitelné. Navíc být loutkou bez svobodné vůle, o které ví Bůh vše předem a nemůže se sama rozhodovat, je nesmyslné. Proč ještě trestat člověka, který musí hřešit? Jenže nějak se mi nedařilo přestat věřit, ale vlastně ani nevěřit.
Když jsem došel domů, začal jsem si znovu číst v Bibli a narazil jsem na slova, že kdo jednou odpadl, s tím již není možné začínat znovu. Ulekl jsem se, co jsem to udělal. Po nějaké době jsem nalezl další slova, že i tomu, kdo by řekl něco proti Synu člověka, bude odpuštěno. Trochu jsem se uklidnil. Jednoduše mi ale nešlo důvěřovat tak zlému Bohu. Vláďovi jsem sdělil, co jsem udělal a on mi odpověděl, že je ještě odpuštění. Co mi tedy zbývá, musím holt věřit v krutého, nemilosrdného Boha, jinak půjdu do pekla i já. Na peklo jsem myslel od rána do večera, i v noci. Udivilo mě, že na pokoji ve vojenské nemocnici se mnou spal občas jeden řidič a ze spánku náhle vyslovil nějaká slova o ďáblu. Přestal jsem spát a z lékárny jsem si vzal na spaní diazepam 10 mg. Nepomáhalo to.
Jediné, co mi pomáhalo relaxovat, byla tvrdá hudba, kterou jsem si stále pouštěl, když jsem z nemocnice, kde jsem sloužil, přišel domů, neboť vycházky jsem měl každý den. Dokonce jsem mohl chodit v civilu. Doma jsem si pouštěl tvrdou hudbu a jako v transu jsem psal a psal. Náhle mě napadlo, jestli taková hudba Bohu nevadí. Už dlouho jsem měl pochybnosti, protože jsem jí byl až příliš propadlý. Prakticky vždy, když jsem si dopřával svůj hudební rauš, měl jsem pocit, že dělám něco špatného, co se Bohu nelíbí. Stačilo se ponořit i do blues. Ten večer jsem řekl upřímnou modlitbu: „Pane, jestli ti tato muzika vadí, dej mi to nějak znát“. Po té modlitbě se ze zdi utrhl reproduktor a spadl na zem. Bojoval jsem sám se sebou, zda je to Boží odpověď či nikoliv. Ta hudba ale byla tak silná, že jsem dal reproduktor nazpátek a poslouchal ji dál. Dostal jsem se do stavu, kdy jsem se pak vůbec nedokázal na nic soustředit. V televizi jsem viděl hlasatelku, jak hýbe ústy, ale smysl slov mi unikal. Když jsem četl text, viděl jsem písmenka, ale text mi nedával smysl. Myslel jsem, že jsem se zbláznil. Navíc jsem pořád nevěděl, zda půjdu do pekla a zda jsem vyvolen nebo ne. Jak to zjistit?
V lékárně jsem byl za exota, co chodí s nepřítomným výrazem. Napadlo mě zajet do Prachatic za Tondou s Radkou. Vzal jsem si tedy kolo a jel jsem odpoledne 50 km do Prachatic. Dojel jsem tam a Tonda mě pozval na skupinku sboru, kam zase začal chodit. Nějaký vedoucí mi vysvětlil, že mám démona a že ho ze mě vyženou. Klekl jsem si ke křeslu, vložili mi ruku na hlavu, modlili se v jazycích (o kterých jsem věděl ještě od křesťanů z fakulty) a přikázali démonu, aby mě opustit. Věřil jsem tomu a ulevilo se mi. Pak mi řekli, že v Českých Budějovicích je jakýsi kazatel Michal Beran, ale že s nimi nechce spolupracovat. Nakonec mi sdělili, že démon se bude chtít vrátit. Pak jsem jel zase 50 km v noci nazpět (divím se, jakou jsem měl fyzičku) a měl jsem pocit, že démon letí za mnou. Kousek před Českými Budějovicemi se mi zdálo, že mě zase napadl a bylo mi stejně mizerně.
Vláďa začal chodit do sboru Apoštolské církve právě k Michalu Beranovi a lákal mě, abych šel s ním. To pro mě nepřipadalo v úvahu. Ale napadlo mě ten hrozný stav zahnat cvičením, a tak jsem šel do posilovny. Narazil jsem tam na nějakého Jirku, který tam zvedal činky. Řekl jsem si, že je to konečně normální člověk a žádný svatý křesťan, který mě bude nutit chodit do nějakého sboru. Přitom mě nikdo nenutil, jen jsem to tak vnímal. Po chvilce mi řekl, že je věřící a pozval mě k nějakému Michalu Beranovi. Napadlo mě, že je to asi jediná církev v Budějovicích, když tam všichni chodí. Začal jsem přemýšlet o znovuzrození, jak toho dosáhnout a jak mluvit v jazycích, což jsem slyšel v Prachaticích.
Jednou jsem šel domů z vojenské nemocnice, a takový velmi tichý, neznatelný hlas nebo spíš pocit, mě vedl k tomu, abych šel přes náměstí, kudy jsem normálně nechodil. Bylo tam nějaké představení. Hráli tam pantomimu ohledně stromu života a jistý kazatel tam k tomu mluvil. Moc jsem to nechápal, ale najednou mi začaly téct slzy a pocítil jsem zjevný pokoj. Pozvali mě na evangelizaci, kam jsem s Vláďou zašel. Byl to sbor Apoštolské církve a jeho kazatel se jmenoval Michal Beran, ten jediný kazatel široko daleko. Začal jsem si znovu číst Bibli, kde jsem se dočetl, že Simeon oněměl. Netušil jsem proč. Napadlo mě, že je to asi nějaké znamení. Jeden katolický voják mě pak pozval na mši vedle naší nemocnice. Kázání měl postarší farář. Z Bible přečetl příběh o Simeonově oněmění a sdělil, že jde o znamení. Uvědomoval jsem si, že lidé, kteří náhodou přišli do mého života, jako Radka, Tonda, Vláďa ad., asi nejsou náhody. V té době jsem vystoupil jsem z homeopatické společnosti, protože jsem chtěl Boha následovat, ale bylo mi stále mizerně. Za žádnou cenu jsem přitom nechtěl jít do sboru.
Začal jsem mít další problém, a to, která církev je ta pravá? Vždyť Bůh mě oslovil i skrze katolického kněze. Protože katolicismus dával lidem šanci ve formě očistce, připadal mi bližší. Začal jsem obcházet katolické kostely a účastnit se mší. Netušil jsem, že i zde je očistec jen pro věřící, zatímco pro nevěřící je, stejně jako v protestantismu, připraveno peklo. Jenomže běžní katolíci tomu tak stejně nevěřili a často mluvili o spasení ze skutků. To mi dávalo větší smysl než Boží rozmařilá volba, které se člověk nemůže vzepřít. Jenže v Bibli jsem to četl jinak. Začal jsem navštěvovat bohoslužby salesiánské mládeže a vyhovovalo mi, že si mě tam nikdo nevšímal, pokud jsem nechtěl. Na jedné letniční akci, kterou jsem bezděky navštívil, se na mne hned všichni vrhli, podávali mi ruce, což mi bylo krajně nepříjemné a pocítil jsem k tomuto náboženství odpor.
Někdy o víkendu jsem šel do města, kde prodávali knihy. Nevěděl jsem, o co jde. Knihy se tou dobou venku prodávaly běžně. Jedna mě zaujala, protože psala o mluvení v nových jazycích. Koupil jsem si ji a vypadla z ní pozvánka na shromáždění Apoštolské církve, kde je kazatelem Michal Beran. Ten Beran byl prostě všude, nedalo se před ním nikam uniknout a stát se věřícím nutně znamenalo stát se jeho následovníkem. Beranovo jméno bylo citováno v posilovně, na náměstí, v knihkupectví, v Prachaticích, chodil k němu Vláďa… Ale jít do sboru bez Vládi, kde nikoho neznám? To ne. Měl jsem k tomu obrovský vnitřní odpor. Určitě by se na mě zase všichni vrhali, usmívali by se a podávali by mi ruku. Takového divadla jsem chtěl být ušetřen.
Vzpomínám si, že jsem měl jednou službu dozorce vojenské nemocnice, čímž jsem se na 24 hodin stal jako desátník absolvent nejvyšší šajbou se zlatými šňůrami. Teoreticky mne musel poslouchat i generál. Špagáta (výraz pro vojáky absolventy) nikdo asi se zlatými šňůrami ještě neviděl a běžní vojáci byli úplně vykulení a začali salutovat. Na dévéťárně (pokoj pro dozorce) jsem našel Mladý svět. Začal jsem v něm listovat a zaujal mě článek, resp. recenze na knížku „Chceme jen tvoji duši“. Byla to naprosto zdrcující recenze na jednu křesťanskou knížku, zabývající se vztahem tvrdého rocku a satanismu. Byla tam však citace od známého jazzmana, Johna McLaughlina, který popisoval, jak do něho vstupuje duch. Zalil mě blažený pocit. Ano, to je ono. Když mám sólo a improvizuji, jak jsem to znal z různých studentských kapel a jam sessions, nebo když poslouchám metal, také jsem cítil, jako by se mne něco zmocňovalo a vstupoval do mě duch. Jazzové nálady z náboženské pozice uměl skvěle popsat Josef Škvorecký, jehož Zbabělce jsem přečetl na posezení a i on něco podobného naznačoval. Když jsem četl dál, nevěřil jsem vlastním očím. Ten autor knížky psal, že se jedná o démonického, ďábelského ducha, který do McLauglina vstupoval. Najednou mě doslova obklopil svatý pocit. Uvědomil jsem si, že mi tu větu říká sám Bůh. Nyní už nebylo pochyb. Utržený reproduktor, tranzy, ze kterých mi bylo zle jako po alkoholu, nečisté představy, které to doprovázely… Ano, ta hudba mě svazovala, bránila mi jít za Ježíšem. Co teď? Co ta léta strávená jamováním, psaním do šuplíku: básničky, romány, obrazy? To vše jako v transu. Najednou jsem věděl, že stojím před rozhodnutím. Ďábelská hudba nebo Ježíš. Jedno nebo druhé a nic mezi tím. Hop nebo trop! Nakonec jsem řekl Ježíši ano a slíbil jsem mu, že jakmile se dostanu domů, všechno zlikviduji. Měl jsem chuť to spálit. Nikdo mě nevedl k tomu, že to mám udělat. Věděl jsem to. Po tomto jediném slibu ze mě spadl pytel temnoty. Té temnoty, které mě obstupovala ve dne v noci, nedávala mi spát a sžírala a dusila mě. Ta úleva, co náhle přišla, se nedá popsat! Všechny ty roky depresí, nepsavosti, nesoustřednosti se zdály rázem pryč a pořádně jsem se vyspal. Doma jsem pak rozlámal a vyhodil všechny desky a s Vláďou jsem šel spálit všechny básničky a rozepsaný román. Už jsem s tím nechtěl mít nic společného. Stále jsem ale řešil peklo, ale najednou jsem to viděl plasticky. Pochopil jsem, že vedle sebe existuje jak vyvolení, tak svobodná vůle. Že to nejsou nepřátelé. Byl jsem si jist, že jsem Boží dítě!
Rozhodl jsem zajít do sboru a smluvil jsem si pastorační rozhovor s Michalem Beranem, kterého jsem si později zamiloval a hltal jsem jeho kázání. Věřil jsem všemu, co říkal, a záviděl jsem všem těm křesťanům okolo radost a pokoj, které mi stále trochu chyběly. Při rozhovoru jsem mu vylil celý svůj život. Když jsem přišel domů, měl jsem nepopsatelnou radost. Takovou, že jsem ležel na zemi, bušil rukama o zem a prosil jsem Boha, aby už přestal, jinak snad radostí zemřu. Vše bylo náhle nové. Četl jsem si hodiny v Bibli. Byl jsem nepopsaný list, který se ovšem brzy začal zaplňovat, a to dobrým i zlým. Trochu mě ale stále trápila myšlenka, že jsem se předtím vzdal Krista a někdy jsem přemýšlel, zda jsem opravdu vyvolen. Ale Bůh se mnou mluvil a Michal mě naučil milovat Písmo. Četl a zkoumal jsem ho celé rodiny. Byl jsem na začátku.