Střípky ze života - uzdravení
Dlouhou dobu mě trápila jedna nemoc. Měl jsem neustále zvýšenou teplotu a potil jsem se. Dalo se s tím žít, ale bylo to opravdu hodně nepříjemné. Neustále propocená košile, návaly horka, chladu a pocit vyčerpání. Byl jsem na všech možných vyšetřeních, včetně vyšetření na imunologii a alergologii ve vojenské nemocnici v průběhu své vojenské služby, kde měli již tehdy špičkové vybavení. Ale nic se nenašlo. Poté, co jsem uvěřil, dočetl jsem se v Bibli, že mám požádat starší, aby se za mě modlili s mazáním olejem. Nikdo mi tehdy nevyložil nějakou teologii, že Bůh už dnes neuzdravuje nebo že to není tak jednoznačné. Prostě jsem četl Bibli tak, jak je napsaná a na jedné skupince jsem proto požádal staršího sboru, Pavla Tůmu, zda by to udělal. Byl zjevně nejistý a bylo vidět, že tomu moc nevěří. Nebo spíše nevěří, že by se za jeho modlitbu mohl Bůh postavit. Nakonec to ale udělal s takovým, jak jsem vnímal, nejistým hlasem. Teplota ze mě okamžitě spadla. Prostě jsem to přijal vírou. Zcela jistě to nebyla sugesce, protože se toho zbavit opravdu nešlo.
Tou dobou tatínkovi na očním pozadí praskla žilka a téměř oslepl na jedno oko. Část prostoru prostě přestal vnímat. Např viděl na obloze elektrické dráty, které byly přerušeny a poté pokračovaly dále. Ležel s tím týden v nemocnili, kde mu dávali infuze s teofylinem. Věřil jsem, že Bůh uzdravuje, a proto jsem se za něho usilovně modlil. Vyslovil jsem takovou nejasnou prosbu, zda by ho Bůh mohl uzdravit na Vánoce, což by pro něho mohlo být svědectvím. Vzpomínám, že jsem se tak modlil při cestě do vojenské nemocnice poblíž pivovaru Samson. Věřil jsem totiž na Vánoce a ctil jsem je jako křesťanský svátek. Dnes to sice vidím trochu jinak, ale tehdy jsem se takto opravdu usilovně na Boha obracel. Vzpomínám, že když ale Vánoce přišly, zapomněl jsem na tuto specifickou žádost o načasování uzdravení. O Vánocích jsme mívali tradiční štědrovečerní večeři. Tatínek vždy všem podával ruku a najednou zvolal: „Já vidím!“ V ten okamžik se mu zřejmě rozpustil nebo uvolnil trombus v sítnici a do konce života na oko dobře viděl. Po operaci čoček okolo jeho osmdesáti let dokonce odložil brýle a perfektně viděl. Tatínek ovšem Pána Ježíše do poslední chvíle svého života odmítal. Zemřel v roce 2019 a mé svědectví nikdy nepřijal, a to i poté, když jsem mu tuto událost připomněl. Když mi Pán Bůh zjevil, že jeho kahan už dohořívá, navštívil jsem ho a s bázní jsem mu znovu velmi opatrně zvěstoval evangelium. Opět ho odmítl. Za půl roku jsem nad ním stál na JIP, kdy již nevnímal. Přesto jsem mu zvěstoval evangelium a vedl ho znovu k pokání. Co když mě uslyší? Více jsem udělat nemohl. Přesto si kladu za vinu, že jsem to měl udělat vícekrát, ale také vím, že nelze k víře člověka přimět. Měl již nevratně poškozený mozek po opakované zástavě srdce a za dva dny zemřel.