Co bude dál?
V dnešní době je slyšet pouze jedno jediné téma. Lidé si pravidelně přečtou či vyslechnou svou ranní dávku strachu a jdou do práce. O církvi téměř není vidu ani slechu. Ale bude tomu tak dlouhodobě?
Pracuji léta ve farmaceutickém výzkumu a vývoji. Když něco děláte bezmála 30 let, prostě to poznamená a formuje váš způsob myšlení. Když děláte vývoj léčiv, přemýšlíte, co se stane s vaším lékem od „kádinky“ až po výrobu „metrákových šarží“. Přísada jednoho procenta pomocné látky nebo nepatrná změna technologického postupu ovlivní proces výroby a kvalitu léku na desítky let dopředu. Někdy v lékárně naleznu lék, u kterého jsem navrhoval lékovou formu. Vzpomínám přesně na složení a poté na to, co se dělo ve výrobě. Pokud jsem něco zanedbal, spolehlivě se to i za několik let vymstilo.
Vývojový pracovník ovšem není prorok, ale nutně musí být prognostik. Prognostik když vidí semínko, už přemýšlí o stromu, jeho pokácení i užitku z jeho dřeva. Když vidí nějaké učení, domýšlí, co z něho bude za několik let. Dá se to říci lapidárně: co člověk zaseje, to také sklidí. Pokud zasejete zelí, sklidíte zelí, a pokud zasejete kapustu, sklidíte kapustu. Ještě jsem neviděl, že by někdo po sázení mrkve začal sklízet třeba rajčata.
Dnešní církevní vedoucí si to ovšem nemyslí. Jsou přesvědčení, že když zasévají management, zábavu, sport, hudbu nebo politiku, sklidí církev. Ale není tomu tak. Když zasejete management, sklidíte soukromou firmu; pokud zasejte zábavu, sklidíte divadlo nebo cirkus; pokud zasejete hudbu, sklidíte hudební skupinu nebo hitparádu; pokud zasejete sport, sklidíte sportovní oddíl a pokud politiku, sklidíte politickou partaj. Ani v jediném případě nesklidíte církev. Ale pokud budete zasévat evangelium, pak sice sklidíte církev, ale toho se někteří církevní vedoucí dnes doslova štítí. Je to přízemní, příliš zemité a nepřitahuje to pozornost, leda posměch a protivenství. Evangelium potřebuje lákavý obal, který zastře jeho pravou podstatu, aby nepohoršilo nebo neodradilo, případně (jaká hrůza!) nevedlo k výsměchu a ponížení našeho ega.
Abych předešel spekulacím. Nemám nic proti sportu nebo zábavě a nemyslím si, že nepatří do života křesťanů. Dokonce si ani si nemyslím, že není možné uspořádat třeba evangelizační sportovní turnaj nebo křesťanský koncert. Ovšem nesmí jít o zastírací manévr, který má být lákadlem a magnetem přitahující zástupy, resp. o návnadu, do které je pak schován "háček" evangelia. Nesmí jít o nosný program, ve kterém se ztratí apel na výzvu často "bolestného" pokání, zemření s Kristem a život v jeho vzkříšení.
Bible má na principu setby a žně mnoho pozitivních i negativních zaslíbení. Některá zaslíbení plodí milost a požehnání, jiná prokletí a soudy. Pokud se chcete spolehlivě dostat pod Boží soud, zasévejte například vzpouru vůči vládním autoritám (Ř 13,2), schvalujte homosexualitu (Ř 1,27-32), začněte uctívat stvoření (Ř 1,21-24), šiřte falešné učení (2 Pe 2,12), falešně prorokujte věci, které se nesplní (Jr 28,16), nečiňte rozdíl mezi muži a ženami (Dt 22,5), učte náboženský synkretismus (2 K 6,15), znevažujte Boží slovo (2 K 2,17), začněte ho mísit s filozofií (Kol 2,8), používejte ho k vydělávání peněz (1 Tim 6,5), žeňte se za bohatstvím (Př 23,4), prosazujte sami sebe (Ř 12,10), začněte se přátelit se světem (Jk 4,4) a přizpůsobujte se mu (Ř 12,2), chtějte v něm mít vliv (Ř 2,8) a hledejte jeho uznání (Lk 6,26) apod. Pokud to budete dlouhodobě a cílevědomě zasévat, můžete si být jisti, že takové jednání má své zaslíbení, a že spolehlivě sklidíte soud, začínající od domu Božího. Člověk vůbec nemusí být prorokem, aby věděl, že co zaseje, to jednou vyroste a bude nést plody, kterých se pak sám hojně nasytí (Př 13,2). Jde až o primitivní způsob uvažování.
Několik příkladů
Pokud k věcem přistoupíte na základě zákona setby a žně, s myslí oproštěnou od intelektualizování a s prostou vírou v zákon příčin a důsledků, pak se vám svět může zdát až „černobílý“. Pokud například korán vybízí k zabíjení nevěřících, pak předpokládáte, že ti, kdo mu věří, budou rovněž zabíjet (z jejich pohledu) nevěřící. Jenže to je příliš nepochopitelné pro křesťanské intelektuály. Jelikož oni sami nevěří jednoduchým svědectvím Bible, která jsou jim nepříjemná, předpokládají, že podobně budou uvažovat muslimové ve vztahu ke koránu. Ale chyba lávky. Podobně stoupenci Kurzů Alfa jsou překvapeni, když někdo dovozuje, že to co je v manuálech Alfy, se také skutečně učí. Pokud tomu tak ale není, pak je to podobné, jako kdybyste nastoupili v Brně do tramvaje č. 6, která má jet na Mendlovo náměstí, a místo toho byste dojeli na Lesnou. Argumentovali byste pak řidiči jízdním řádem, ale ten by vám řekl, že každá tramvaj jede jinam a že čísla linek vlastně vůbec nic neznamenají. Záleží jen na osádce, kam se zrovna rozhodne jet. Dnešnímu světu i církvi je holt kauzální uvažování cizí. Lidé oddělili zákon příčiny a následnosti. Nikdo si již nemyslí, že pravidelným pitím alkoholu se stane alkoholikem nebo pravidelným užíváním drog narkomanem. Že notorický smilník dostane AIDS nebo že kuřák riskuje rakovinu plic nebo infarkt (viz můj jinak oblíbený senátor Kubera). Plné lékařské ambulance však svědčí o opaku. Pokusím se nyní poukázat, jak se zákon setby a žně naplnil v minulosti.
Charismatická církev sjednocení
Někdy v roce 1997 jsme si s jedním bratrem všimli, jak se na poli charismatických církví někteří začínají stavět do role naddenominačních, nevolených vyvolených vůdců, sjednocujících církev, kteří si geograficky rozparcelovali sféry svého vlivu a začali získávat učedníky z různých církví, jejichž vedení byla zpochybněna s poukazem na nebibličnost denominací. Jednalo se o ideu Pastýřského hnutí, které svého času téměř rozvrátilo americký evangelikalismus. Popisem tohoto stavu vznikla Charismatická církev sjednocení? Psalo se zde:
„Přezíravý postoj k legitimitě vedení denominací a eschatologie institučně sjednocené církve je založen na svérázných výkladech Starého zákona, podepřený scestnými proroctvími. Snaha vzít dějiny církve do vlastních rukou poté vede k politice přelézání ohrad, a tak to, co má ve skutečnosti jednotě sloužit, jednotu rozbíjí“.
Nic jiného z toho nemohlo vyrůst. Zhruba do roka se rozdělila Jednota bratrská a byla z toho podobná ostuda, jakou v USA sklidili někteří charismatičtí VIP jejich doby.
Referendum o Evropské unii
Za dva roky, když římskokatolická církev začala ostatní církve tlačit do podpory vstupu do EU, přičemž využívala svého vlivu mezi některými z nich, jsme si povšimli, že EU prosazuje homosexualitu a straní islámu. Bylo nasnadě, jaký bude další vývoj společnosti po vstupu do EU. V knížce Evropský superstát nebo Neo-římská říše, se psalo:
„Čl. 21, odst. 1 Charty základních práv EU obsahuje zákaz diskriminace na základě „sexuální orientace“. To přináší značné nebezpečí, že církev nebude moci například odepřít členství lidem, aktivně praktikujícím a dokonce propagujícím homosexualitu a jiné sexuální praktiky, které jsou z biblického pohledu zvráceností!... Církve tím např. ztratí možnost káznit homosexualitu nebo potrat jako hřích a budou tlačeny k tomu, aby nejen „práva“ homosexuálů respektovaly, ale i uzavírání jejich svazků zprostředkovávaly. Podobně bylo poukázáno na vztah EU k islámu: Naproti tomu se orgány EU nikdy nevyslovují se stejným důrazem tak kriticky ani vůči zjevnému a násilnému potlačování svobody náboženského vyznání například v muslimských státech“.
Myslím, že dnes tento trend vidí i vedoucí jedné z angažovaných církví, kteří na vstup do EU nejvíce tlačili a tvrdili, že chtěli vstoupit proto, aby EU změnili zevnitř. Jak se jim to daří, může posoudit každý sám. Ale prosím, nestávejte se komunisty, abyste komunistickou stranu proměnili zevnitř, jak to v 80. letech tvrdili někteří moji známí.
Katolíci a charismatici
Na přelomu milénia začala v USA velká kampaň na spolupráci evangelikálů a katolíků v evangelizaci světa. Neexistuje snad žádné negativní hnutí v USA, které by nenašlo v ČR kladnou odezvu. Zvlášť se na tomto poli angažovali američtí charismatici. V roce 2004 bylo proto v článku Podobnosti v nauce římských katolíků a nezávislých charismatiků upozorněno na velkou shodu v učení i liturgii mezi charismatickým hnutím a římskými katolíky:
„Už jen pouhou extrapolací se dá odvodit, že vydají-li se dva subjekty z odlišné pozice stejným směrem, a pokud přitom nezmění své směřování, za určitou dobu se spolu setkají a bude-li k tomu vhodná příležitost a podmínky, dojde i ke vzájemné interakci a možná pravděpodobně i ke konjunkci. Zdá se, že nejinak tomu bude i u těchto religiózních subjektů.“
Bylo to dávno před tím, než se Ulf Ekman stal katolíkem a než si Jorge Mario Borgoglio s Kennethem Copelandem posílali elektronické zdravice s tím, že reformace již nemá význam. Benny Hinn ještě neuváděl, jak jsou skrze mešní oběť římští katolíci uzdravování, a Tony Palmer nevystupoval jako prostředník ekumenického telemostu eschatologického sjednocení.
Charta Oecumenica
V roce 2007, po nastoleném ekumenickém diskurzu, byla podepisována tzv. Ekumenická charta, kde se zúčastnění zavazovali ke společné eucharistii a společné spolupráci s muslimy. V článku Charta Oecumenica: Kritická reflexe se zřetelem ke katolickému dogmatu a kanonickému právu bylo poukázáno, že závazky evangelikálů vůči katolíkům a muslimům jsou jednostranné a povedou pouze jedním směrem:
„…vzhledem k výše uvedenému obětnímu pojetí eucharistie a vzhledem k právní závaznosti a neomylnosti katolické věrouky, musí být závazek „jít vstříc cíli, kterým je eucharistické společenství“ nahlížen jako přijetí katolického pojetí eucharistie ze strany zúčastněných církví.… Eucharistie … může být z katolického pohledu vysluhována jen tehdy, pokud protestanti dobrovolně o společné slavení eucharistie požádají a zároveň při tom projeví katolickou víru“… Charta Oecumenica pak obsahuje závazek zintensivnit na všech úrovních setkání křesťanů a muslimů, jakož i dialog mezi křesťanstvím a islámem. Zvláště se zde doporučují vzájemné rozhovory s muslimy o víře v jediného Boha. Přímo se zde vyjadřuje závazek: „že se budeme spolu s muslimy podílet na společných záležitostech.“ Odhlédneme-li od faktu, že tento závazek je jednostranný již z toho důvodu, že představitelé muslimů dokument Charta Oecumenica nepodepisují, je třeba podotknout, že muslimská a křesťanská víra jsou vzájemně neslučitelné“.
Bylo to dávno před tím, než například jistá vlivná církev začala slovo eucharistie promulgovat do svých dokumentů; kdy se její představitel v přímém přenosu klaněl v římskokatolické svatyni církevnímu příslušenství a než křesťané začali obhajovat migraci muslimů do jiných zemí, z nichž se někteří netají tím, že šíří džihád. (V této době právě prolamují za pomocí tureckých orgánů řecké hranice). Tehdy ještě křesťanští religionisté netvrdili, že islám je stejně dobré (či špatné) náboženství jako křesťanství a nestali se z nich Mohamedovi advokáti proti jeho netolerantním nepřátelům, kteří tak nekorektně citovali korán.
Nástup novokalvinismu
Tento takřka celosvětový evangelikální posun po celém světě, samozřejmě na čele s USA, vzbudil po čase radikální odezvu. Začal sílit exkluzivní, radikální fundamentalismus, který odsoudil snad vše krom vlastní doktríny. Ostatně, dá se to pochopit, i když ne souhlasit. Zhruba okolo roku 2012 začala i v ČR pozvolna stoupat vlna radikalizujícího se novokalvinismu. Už tehdy se dalo extrapolovat americkou cestu a dohlédnout do blízké budoucnosti. V roce 2013 bylo, v článku Kalvinismus na vzestupu - spekulativní úvaha o budoucnosti z letniční perspektivy, s výhledem do budoucna uvedeno:
„Kalvinismus je stále na vzestupu. Vzniká unie sborů, které zůstávají i v arminiánských denominacích, ale jejich učení je kalvinistické. Někteří namítají, že vzniká nová denominace, což je ovšem odmítáno. Trvá se spíše na striktním kongregacionalismu. K hnutí ovšem konvertují i někteří stoupenci extrémního charismatismu a hnutí již nelze ignorovat. V neo-kalvinismu se posiluje vědomí, že on jediný je schopen dát odpověď na nastávající zmatek v církvi. Obecně převládá heslo, že církev nepotřebuje probuzení, ale reformaci. V této fázi hnutí neo-kalvinismu utváří svoji identitu nejen na vymezení se vůči teologickému liberalismu (i když jde spíše o vymezení se vůči modernismu), ale stále více i vůči arminianismu. Narůstá přesvědčení, že arminianismus je přímým potomkem pelagianismu a semipelagianismu a že nastává období nové Dortské synody“.
Zdaleka se ještě neprojevila pnutí v jedné z dalších evangelikálních církví, kde radikální skupina novokalvinistů (odmítající se tak nazývat) směrem ke své církvi zacitovala slova Spurgeona o popírání Pánova Slova a odmítání základu evangelia s nutností vyjít z jejich středu, a ohlásila nutnost očistného schizmatu.
Vliv paracírkevních organizací
Bylo nasnadě, že většina učení z obou stran (manažersko ekumenických i separatistických) přichází do ČR ze zámoří a že tito misionáři jsou v podstatě dealery amerických spisovatelů, kteří hledají odbytiště pro své nauky, donorují mladé české duchovní, a u nás chtějí posílit svůj vliv. V roce 2017 vnikl článek Misionáři, dealeři a kongregacionalismus, který tuto strategii popisoval:
„Někdy se misionářům/dealerům podaří založit samostatnou denominaci z odtržených sborů, ačkoliv je zakázáno slovo „denominace“ k označení skupiny používat. Předtím se ale mladí stoupenci radikálních pohledů nejprve snaží (obvykle neúspěšně) celou svoji denominaci proměnit k obrazu svých zahraničních vzorů/donátorů. Nabízí se další a další školení vedoucím, hledají se žáci nově založených a ze zahraničí dotovaných seminářů a institutů, zaštítěných obvykle nepřenosnou zahraniční akreditací, a pořádají se nové a nové konference a distribuují se ze zahraničí dotované tiskoviny hájící dané důrazy“.
Tento článek vzbudil velkou odezvu v jedné české církvi a někteří její členové nabyli přesvědčení, že popisuje situaci v jejich kongregaci. Málokdo si však vzpomenul, že tento článek vznikl minimálně dva roky před tím, než došlo k situaci, která vypadala jako zkopírovaná z tohoto manuálu. Ale nebyla, šlo jen o prosté domýšlení zákona příčin a důsledků.
Nástin věcí budoucích
Opakuji tedy znovu, že ač jde pouze o úhel pohledu a způsob myšlení, nikoliv o proroctví, přesto bych se pokusil odhadnout, kam daná situace s koronavirem může vést.
Příchod mužů nové doby
Když byl v roce 2008 zvolen prezident Obama, prakticky okamžitě za svoji barvu pleti dostal Nobelovu cenu míru. Unisono začali jásat lidé, většinou levicoví intelektuálové, kteří jej do té doby skoro neznali, ale nadpřirozeně vytušili, že je to jejich člověk. Během svého mandátu se mu podařilo výrazně oslabit zdravotní systém v USA náhradou za „Obamacare“ (jak by byl právě nyní fungující systém potřeba) a nastartovat politiku USA směrem ke genderovému šílenství, feminismu, vládě menšin a internacionálnímu socialismu. Velmi úspěšně podlomil pilíře americké demokracie a konzervativního myšlení, spočívající mj. ve vládě práva, rozhodování většiny a svobodě projevu. Jsem přesvědčen, že by k tomu ale nikdy nedošlo, nebýt takových věcí, jako probuzení v Pensacole a následně nastoupivší Nové apoštolské reformace (NAR), omračující pravověrnost církví, které ztratily svoji slanost a nic již nebránilo rozkladu společnosti.
Podobně, když byl v roce 2013 zvolen jezuita Jorge Mario Borgoglio, miláček socialistů a komunistů celého světa, do funkce náměstka Kristova, levicoví liberálové všech zemí začali jásat. Stejně jako v případě Obamy mnozí vůbec nevěděli, o koho se jedná, ale opět nadpřirozeně vytušili spřízněnou duši, a že věci se mohou pohnout tím „správným“ směrem. Na tohoto muže zřejmě Nobelova cena teprve čeká. Ekumeničtí evangelikálové v ČR dnes jeho výroky citují snad více než Písmo svaté a jeho jméno je na jednom evangelikálním ekumenickém portálu citováno snad více, než jméno Ježíše Krista. Tento muž naznačuje, že má být respektován jako celosvětová osobnost s politickým mandátem. Jezuita Borgoglio se pak de facto stal novodobým apoštolem kosmopolitního socialismu.
Vzestup církve nového typu
Církev však nyní zatím není vidět, je zřejmě sama překvapena podle nové definice WHO nastupující pandemií, ale jsem přesvědčen, že se velmi brzy zviditelní. Pokud začne krize a hlad, věřím, že římskokatolická církev spustí mohutnou charitativní kampaň na pomoc chudým. Ekumenické církve jistě nebudou chtít být stranou. Nestačí přece jenom „žvanit“ (rozuměj – zvěstovat evangelium), ale je třeba přiložit ruku k dílu. Stále více však bude zdůrazňován i politický rozměr této činnosti.
Věřím, že proto ještě zesílí tlak na jednotu (církev přeci musí být svědectvím světu) a troufám si říci, že není vůbec daleko doba, kdy pana Borgoglia (nebo jeho nástupce) ekumenické církve uznají jako svoji hlavu. Myslím, že první vlaštovkou by mohla být naše největší evangelikální církev, jejíž představitel píše jeden politický komentář za druhým, vyzývá k odporu vůči legitimně zvolené vládě a zdá se, že právě v jeho kruzích je Borgoglio vzorem toho správně angažovaného politického aktivismu.
Mnohé charismatické církve, které už jako jeden muž adoptovaly doktrínu Království nyní, pocítí příležitost pro šíření principů království do společnosti. Toto učení, importované prostřednictvím NAR z USA do jižní Ameriky a odtud zpětně rozeseté do světa skrze argentinské teonomisty, se stalo univerzální eschatologií drtivé většiny charismatiků. Všichni navíc věří ve zbožštění člověka, kterému přisuzují boží přirozenost a kladou ontologické rovnítko mezi Kristem a církví. V severní Americe tuto doktrínu vyučoval Peter Wagner se svými apoštoly; v jižní Americe ji drží celá plejáda teonomistů jako Freidzon, Annacondia, Cabrera ad.; v Africe ji rozesel Reinhard Bonnke a řada „božích mužů“; v Asii resp. Koreji se zasloužil Yongii Cho, v Číně některé větve hnutí Místních církví a v Indii Alan Vincent. V Austráli konvertovaly dokonce Assemblies of God. Ti všichni (až na výjimky) věří, že by křesťané jako vítězové měli dobýt zemi pro Krista. Knihy s tímto obsahem neúnavně překládá i jeden z bývalých charismatických naddenominačních apoštolů, který se nyní přestěhoval, zřejmě jako sekulární apoštol, do profánní sféry. Sám sice tímto virem, zdá se, neonemocněl, ale mohutně jej šíří do české kotliny. Zasetá semena již vydávají a brzy ještě vydají svoji úrodu.
Budoucí sjednocení
Pokud vezmeme v potaz shodné učení charismatiků a římských katolíků, spolu se vstřícností ekumenických evangelikálů, pak věřím, že se brzy uskuteční to, o co již léta usiluje Světová rada církví pod názvem „konciliární společenství“ a co promulgovala Ekumenická charta, která bez demokratické diskuse mezi jednotlivými církvemi byla některými zastupujícími evangelikály podepsána. Jednotlivé církve se v ní zavázaly, „zkoumat, co je možné a nutné prohlásit v závazné formě církevními autoritami za výsledky dialogu“. Tento závazek tedy směřuje k závaznému vyhlašování výsledků takového „dialogu“ církevními autoritami, tj. k vyhlašování ve formě závazné pro členy církví. Tento římskokatolický model poslušnosti autoritám (zcela běžný v církvích NAR) se zřejmě brzy projeví i mezi církvemi, které byly dříve nuceny svá rozhodnutí konzultovat nebo schvalovat s celocírkevním souhlasem. Aby bylo možné vystupovat razantněji a koordinovaněji, církve pak mohou přijmout jako politického garanta římského biskupa.
Synkretismus
Ruku v ruce půjde i snaha vyjádřená již II. Vatikánským koncilem a nově promulgovaná skrze Ekumenickou chartu, a to je mezináboženský dialog, jehož výsledky mohou na sebe brát též závaznou formu pro členy účastnických církví. Jedená se zde o tzv. „abrahámovská náboženství“ judaismus, islám a křesťanství. Možná představitelé těchto směrů mohou pod tlakem dějinných okolností najít společnou řeč a sejít se ke společné adoraci za záchranu světa, která se začne projevovat například v humanitární a sociální angažovanosti za celosvětové politické podpory. Papež se tak rázem může, stejně jako ve středověku, stát velmi vlivnou politickou figurou (a vlastně již nyní je tak brán). Jenže opět tu budou ti, kteří věří učení Sola Scriptura, a pro které žádný výsledek dialogu autorit nebude závazný, pokud bude v rozporu s jejich chápáním Písma svatého. Ti pak mohou být považováni za narušitele náboženského smíru a potažmo politické i ekonomické stability.
Formování disentu a pronásledování
Pokud se člověk podívá na světové dění, může si povšimnout, že již po celém světě narůstá pronásledování křesťanů. Ať už v největší demokracii světa Indii, dnes humanitární Číně, nebo Bonnkem spasené Africe. Ale křesťanské postoje se trestají i v USA, Skandinávii a západní Evropě. Zacitovat Bibli ohledně homosexuality, genderismu nebo feminismu, se již na některých univerzitách rovná zastavení akademické dráhy. Pokud konzervativní křesťané nebudou následovat moderní trendy, mohou se stát i terči „spravedlivého“ hněvu společnosti, jako ti, kteří brání pokroku a obnově a kteří se lpěním na svobodě vyznání a praxe z toho plynoucí, stanou elementy, nebezpečnými z hlediska ekonomiky, zdraví a bezpečnosti země. Stanou se tak podobni těm, kteří byli Římskou říší ostrakizováni, protože neobětovali božstvům (dnes novým idejím), což způsobovalo záplavy, epidemie a hladomory. Myslím, že z podobných důvodů, samozřejmě s materialistickým vysvětlením, mohou být obviňováni i v nedaleké budoucnosti.
Může ale k něčemu takovému dojít v církvi? Budou zde jistě „rebelové“, bránící se novým pořádkům, proti kterým bude třeba rázně zakročit. Nicméně zřejmě se velmi záhy zformuje i mohutné hnutí disidentů a těch, kteří již nemohli ve svých církvích pro své svědomí vydržet a pod tlakem okolností se spojí s rebely. Nejhůře však bude opatrníkům, pro které bude důležitější jejich postavení, služba, nebo budou mít jednoduše strach (třeba ze ztráty zaměstnání), a tak se zabarikádují ve svých pozicích v bláhové naději, že se nebudou muset přiklonit na žádnou stranu. Ty čeká asi nejtěžší úděl, jelikož kdo se postaví doprostřed silnice, ten může být sražen autem z kterékoliv strany. Ale to nejhorší bude jejich svědomí, které je bude sžírat a jejich strach, který jim nedovolí činit účinné pokání.
Co mne v této souvislosti nenechává již delší dobu zcela v klidu, je právě učení Království nyní, které se zahnízdilo v srdci křesťanství. Nikdy jsem tato učení nebral na lehkou váhu a věřím, že jsou inspirovaná. Když se podíváte na videa, kde se manifestuje duch, který působí na shromážděních těchto stoupenců, nevypadá to, že by mluvili do větru. Jsou jistě lidé, kteří budou tomuto učení srdnatě věřit a při vhodné příležitosti jej budou i z moci tohoto ducha uskutečňovat. Proroci Království totiž vyhlížejí mohutnou militantní armádu superkřesťanů (Jóelovo vojsko), které nejprve drasticky a nemilosrdně pobije nespolupracující křesťany, a pak se chopí vlády nad světem. Možná se vyplní i výhrůžka Ricka Joynera:
„…určitá učení a činnost vedoucí ke štěpení církve budou Bohem trestány a brzy rozpoznány jako cizí oheň. Kdo však přece bude v těchto věcech pokračovat, bude ze svého úřadu smeten tak mocným a násilným způsobem, že celé tělo Kristovo bude zasaženo čistotou a svatou bázní Boží.“
Zaslíbení
Přesto se vyplatí stát na straně skutečných vítězů, a to jsou ti, kteří nepokleknou před novodobými Bály, nepůjde jim ani o vlastní prospěch a hlavně, kteří z moci Ducha Kristova překonají vlastní strach a chopí se všech Božích zaslíbení, a kteří ve víře setrvají až do konce. Jejich zbraně nebudou tělesné ani politické, ale budou bojovat mečem Ducha, se štítem víry a přilbou spásy, obuti k službě evangelia pokoje. Bůh je bude podepírat a oni budou moci kráčet v jeho vítězství, až se začnou projevovat Jeho soudy.
Závěr
Ať už je to fikce, prognóza či jen fantazie, nastala doba, kdy svět již prý nebude nikdy stejný. Na tom se nyní shodují snad všichni. Že mnozí vymění svobodu za pocit bezpečí, je více než jisté. Jednomu ale neochvějně věřím. Ať už bude budoucnost jakákoliv, bude potřeba si vyprosit sílu a statečnost, aby se každý křesťan mohl postavit na základě svého pochopení Písma a v souladu se svým svědomím.