Dvě vidění Pavla Dolejšího z přelomu 80. a 90. let
Pavel Dolejší byl jedním z mála letničních, jehož vliv citelně překročil hranice Apoštolské církve. Knihy, které se svojí ženou napsali, jsou čteny od konzervativců až po liberály. Tu a tam jsem narazil i na jeho kázání a vždy jsem byl velmi osloven, stejně jako jeho evangelizačním kázáním v 90. letech ve Vyškově.
Osobně jsem Pavla Dolejšího neznal, i když jsem ho vídal na některých pastorálních konferencích, na kterých jsem se občas ocitl. Nevzpomínám si ale, že bych s ním někdy mluvil. Jediný kontakt s ním jsem měl přes časopis Život v Kristu. Napsali tehdy se svojí ženou článek o amerických puritánech, kde se vymezovali zneužívání autority mezi puritánskými pastory. Rudolf Bubik v tom tehdy cítil skrytou narážku na pojetí autority, kterou sám uplatňoval. Protože jsem nevěřil, že mezi puritány k takovým věcem docházelo, byl jsem požádán napsat vyvažující článek, z čehož vznikla série o americkém protestantismu. Když jsem však začal vyzdvihovat principy americké demokracie, včetně odluky církve a státu, a uporoznil jsem na některé excesy v prehistorii letničního hnutí, tisk dalších pokračování byl z rozhodnutí šéfredaktora zastaven.
Když nyní píšu historii AC, narazil jsem znovu na Pavlovy články. Byly často zcela odlišné od nastoleného diskurzu. Pavel se nerozpakoval otevřeně ukázat jak na falešné učitele, tak na některé věci, které vidím když ne stejně, tak hodně podobně. Zlobil se, když křesťané skákali provokatérům na špek a dělali jim svojí kritikou reklamu; neváhal poukázat na bludy Liardona nebo Joynera. Nebál se ani otevřeně přiznat ke své cholerické povaze, když se obořil na houbaře, který rozkrájel houby v „jeho“ lese, kam chodil pozorovat, jak rostou. Myslím, že miloval přírodu a odhaduji, že do ní možná i utíkal před církevními nešvary.
Nedávno jsem uvažoval nad jeho osobou a napadlo mne, že byl - alespoň pro mne – prorokem. Záhy po této úvaze jsem dostal dopis, kde byla uvedena vidění, která za svého života sdílel. Jeho pisatel o tom samozřejmě netušil. S laskavým svolením Pavlovy rodiny (Martina a Evy Dolejších) je nyní zveřejňuji širšímu okruhu čtenářů.
1. vidění z konce 80. let
„Stál jsem na břehu jezera. Nad jezerem na druhé straně se vypínal bílý snad vápencový útes. Sledoval jsem krásnou přírodní scenerii. Potom jsem si všiml, že na druhé straně útesu někdo sedí. Můj pohled se začal pozvolna přibližovat k postavě na skále, až jsem uviděl, že je to žena. Byla dokonalá, nahá a její krása absolutně nepůsobila eroticky nebo vyzývavě. Díval jsem se na tu ženu a kochal se její krásou. Najednou se na ní něco změnilo, neviděl jsem přesně co, ale zdálo se mi, že je něco jiného v pohledu očích té ženy. Ve chvíli mi přišla nevýslovně odporná a i přes to, že se nezměnila fyzicky, jako by její bytost ztělesnila veškeré zlo. Potom otevřela ústa a já jsem skrze ně proplul do nějakého jiného světa. Před mýma očima se začala odehrávat obscénní pornografická scéna. Aktéry té scény byli muž a žena. Poté, co to skončilo, se o kus dál či jinde začala odehrávat ještě mnohem nechutnější pornografická, homosexuální scéna. Následně se střídala scéna za scénou, až nakonec ta představení skončila. Nebyl to však konec všeho. Na obzoru nebe, před očima všech lidí, kteří to se zájmem sledovali, začali probíhat krvavé sadistické a rituální vraždy a nebe se zalilo krví!
2. vidění z počátku 90. let
„Procházel jsem tunelem, nebo dlouhou chodbou s klenutým stropem. Šel jsem po boku té chodby. Současně se mnou šli lidé, kteří byli veselí, radostní a věnovali se své zábavě nebo povinnostem. V určitou chvíli jsem zaznamenal, že pohyb lidí se začíná zadrhávat; lidé stále šli kupředu za nějakým cílem, ale jejich pohyb byl pomalejší a pomalejší. Důvod toho byl nahoře. Pod klenbou seděl obrovský pavouk, který střílel po lidech svá pavučinová vlákna. Těch vláken bylo čím dál tím více a jakkoli byli lidé jimi omezováni v pohybu, nesnažili se jich zbavovat. Nakonec to dopadlo tak, že byli úplně zalepeni a obaleni těmi vlákny. Nemohli už vůbec jít kupředu, ale stále vypadali šťastně a jakoby kráčeli, přičemž dělali pouze směšné pohyby. Tím, že jsem byl schopen pokračovat v cestě, jsem došel ještě o kus dál. Dostal jsem se do prostoru, kde jsem uviděl neskutečnou scénu. Lidé zcela spoutaní pavučinovou sítí se klaněli a dokonce se i fyzicky milovali s předměty, vytvořenými člověkem, a aniž by si uvědomovali, že předměty jsou neživé, propůjčovali jim svá živá, fyzická těla“.
Krátce před svojí smrtí Pavel sdělil své rodině:
„Já jsem tenkrát vůbec neměl potuchy, co je to za věci. Byly to v podstatě předměty krabicového, absolutně nesexuálního tvaru. Dneska je to všude okolo nás. Technologie, výrobky, věci, kterým se lidé klaní a se kterými se milují“.
Rozsouzení a případný výklad nechávám na čtenáři. Uvádím pouze kratičkou poznámku, že věci jako smilstvo a jeho explicitní zobrazení, jsou i expresivními biblickými obrazy, poukazující na selhání (Božího) lidu, který namísto lásky k Bohu začne uctívat něco jiného, ať už duchovního, materiálního, nebo obojího. A samozřejmě v době, kdy autor tato vidění obdržel, ještě neexistovala internetová pornografie.