Měli by křesťané číst fantasy?

Tento článek je reakcí na jednu z debat na mém twitterovém účtu ohledně fantasy literatury a její oblibě mezi současnými křesťany. Nezařazuji sem apokalyptiku, alegorie nebo fikce jako Poutníkova cesta, Labyrint světa a Ráj srdce ani Rady zkušeného ďábla. To jsou podle mne jedinečné skvosty křesťanské literatury, vycházející z Bible, napsané nejen upřímnými křesťany, ale i geniálními literáty, u nichž se pojí lidské nadání, Boží obdarování a lidský charakter. Neberu nyní v potaz i druhou stranu geniality a obdarování, která se může projevit lidskou slabostí v podobě Bunyanovy latentní obsese, mistrně popsané v úžasné a krásné knize Milosti přehojná; Komenského vírou v esoterické Drábíkovy vize popsané v obdivuhodném Lux in tenebris a přehlížím i Lewisovy geniální, ale přesto heretické Letopisy Narnie.
Za škodlivou fantasy považuji literaturu plnou nadpřirozených bytostí, kouzel a v podstatě bílé magie. Jsem přesvědčen, že Bible nás varuje před jakoukoliv magií, jakýmkoliv čarováním a představa hodných čertů nebo kouzel vykonaných ve prospěch člověka je škodlivá. Tyto věci silně přitahují a jejich kritika budí obvykle velkou nelibost a málokdo si dnes dovolí varovat. Přesto! Pokud bych žil někde v jihovýchodní Asii, pak bych svým dětem nedoporučoval pohádky o hodných chřestýších, užitečných tarantulích a mazlících se štírech. Chtěl bych, aby se od těchto božích stvoření držely co nejdále a nebudu riskovat, že si vyzkouší pravdivost fantasy v praxi. Naše děti nám totiž důvěřují a je třeba jít i příkladem, nejen slovem. Když bylo mému synovi asi pět let, vždy přišel k mému talíři, ať tam bylo cokoliv, začal z něho jíst. Maminka ho napomínala, že to je ostré jídlo pro dospělé, ale on bezelstně říkal „táta by nejedl nic špatného“. Ale když byl již podstatně větší, přistihl mne při dojídání zbytků poněkud staršího data, které chtěla maminka pro změnu organoleptických vlastností vyhodit, a už to nikdy neřekl.
Půjdeme-li sami příkladem, možná ani nebude třeba opakovat: milý synu, ten démon v pohádce, co se stará o sirotky, je ve skutečnosti hodně zlý. Nebo, to vyčarování dukátů pro chudé v té hezké barevné knížce je v Bibli pod prokletím. Jednoduše jsem tyto knihy ignoroval a nekupoval. Dělat ovšem opak a tvrdit, že jde o ideu rozlišování dobra a zla, jen ty prostředky nejsou jaksi dobré, je jako tvrdit, že „účel světí prostředky“. Nesvětí! Ba naopak, použité prostředky samy často odhalují skryté cíle. V tomto případě například nezodpovědnost nebo lhostejnost rodičů a zabavení dětí snad za každou (v tomto případě poněkud vysokou) cenu. Idea dobra a zla pro křesťany spočívá v tom, že o tom, co je dobré a zlé, se dočtou (resp. naučí rozeznávat) v Bibli, nikoliv v esoterické literatuře. Jde pak o zodpovědnost rodičů s tím děti seznámit.
Už slyším, jak mnozí zcela mimo kontext mluví o mase obětovaném modlám nebo o duchovní dospělosti. Odpusťte, já sám jsem stále nedospělý a slabý ve víře, a proto nemohu chtít vést ostatní k tomu, kam jsem ještě nedorostl, a tak pro jistotu respektuji Janovo „děti, varujte se modlářství“. A chcete-li příměr s masem obětovaným modlám, pak nemám problém do takového literatury zabalit svačinu, zatlouct soškou čertíka hřebík a nemám ani problém si homeopatikem osladit čaj. Ale číst to dětem nebo se tím léčit nebudu, a ani to nebudu schvalovat druhým. Ba co víc, budu před tím varovat. Na druhou stranu maso obětované modlám skutečně nic neznamená. Neklepu se strachy, že když budu mít v knihovně „závadnou“ knihu pro apologetické účely, napadnou moji rodinu démoni. Mám tam mnoho heretiků a nestraší u nás běsi. Ti spíše straší v hlavách jejich čtenářů.
Je ale možné číst takové věci čistě pro potěšení a bez rizika? Někteří šamani rádi udivují tím, že pijí kobří jed a nic se jin nestane. Samozřejmě, hadí jedy jsou proteinové makromolekuly, které se z těla nevstřebávají a nejsou tedy v zažívacím traktu nebezpečné (podobně jako lék Wobenzym, který je, žel, často ordinován lékaři). Jenže ve chvíli, kdy má šaman peptický vřed o kterém neví, nebo jen poraněnou dáseň, padne za několik minut (možná sekund) mrtev k zemi, protože se jed dostane do krve. Nebudu riskovat sílu víry dětí a pokoušet Boha, že se přece nic neděje. Nebudu tvrdit: hodní čerti nejsou, čarování je jen iluze a nesmíš to tak, milé dítě, brát a klidně si o tom čti. To raději snesu pár nálepek, že jsem netolerantní fundamentalista, Herodes páchající násilí na dětech apod. Bude mi mnohem více záležet na tom, jak stojím před Bohem, než před nezodpovědnými lidmi. Bible docela jasně tvrdí, že není možné shrnout si do klína oheň a nepopálit se.
Dnes je populární tvrdit, že evangelium musí být srozumitelné, bohoslužba musí být srozumitelná nebo dokonce církev musí být srozumitelná. Nemyslím si to, protože věci Ducha budou nevěřícím vždy zastřené. Pokud by byly srozumitelné, nebyly by to již věci Ducha. Přimlouvám se však, aby byly biblické. Přesto mne udivuje, že v kruzích, kde se často o „srozumitelné“ církví mluví, se doporučují fantasy, které mluví v jinotajích. Nezdá se vám divné, že člověk, který „nepochopí“, že je hříšník, který se má odvrátit od svých hříchů a přijmout odpuštění od Krista, náhle prozře, když je mu předložena knížka Chatrč, kde je Boží Trojice ve formě buclaté černošky, představující Otce; třicátníka myjícího nádobí představujícího Syna; a křehké Asiatky představující Ducha svatého? Je to sice politicky korektní, genderově vyvážené (Bůh je zde ze 66,66 % cizokrajnou ženou), ale je to opravdu srozumitelné?
Křesťané dnes rezignovali na teologickou, chcete-li biblickou přesnost. Není pro ně důležité, zda je to pravdivé, ale zajímá je, zda to zaujme. Zda je to schopné nadchnout, pozvednout city a hlavně emoce. Ti samí lidé jsou někdy schopni studovat příbalové letáky k lékům a děsit se sebemenší pravděpodobnosti nežádoucích účinků. A to jde pouze o blaho smrtelného a pomíjejícího těla. Pokud jde ale o spásné pravdy, které vedou k životu, pak se nežádoucích příměsí, které mohou prokvasit těsto a vést k zahynutí, neděsí vůbec. Hlavně, že se to líbí a ejhle, svět to přijímá a neklade to odpor, pak to použijme. Nikdo si nepoloží otázku, jak to, že svět, který křižuje Krista, je nadšen mystickým filmem Umučení Krista natočeném na základě zjevení mystičky Anny Kateřiny Emmerichové, která měla stigmata. Jeden absolvent biblické školy mi sdělil, že stigmata se objevila u jedné křesťanky krátce po zhlédnutí tohoto filmu. Jak to, že svět vysmívající se evangeliu je fascinován Letopisy Narnie, které prý evangelium skrytě obsahuje? Opravdu obsahují?
Něco vám prozradím. Kdyby se mé jméno mělo objevit na nějakém křesťanském portále, myslím, že bych byl dříve či později „banned“. Pokud bych měl vystoupit na křesťanské konferenci v ČR, byla by zřejmě uvědomělými autoritami bojkotována, a kdybych vydával knihy v některých křesťanských nakladatelstvích, nikdy by nevyšly. Proč? V kořenu mé kontroverznosti je jedna nahlas vyslovená myšlenka, a to, že Ježíš Kristus byl jako Beránek obětován Bohu Otci. Nebo řečeno precizněji: Bůh, když přijal oběť Beránka, seslal na ni svůj obětní oheň. Analogicky, když církev vydala své tělo na oltář, kde zemřela spolu s Kristem, Bůh seslal o letnicích svého Ducha v manifestaci ohně. Kdyby kdokoliv obětoval Beránka (analogicky usmrceného člověka) satanu, Bůh by ale seslal oheň hněvu. S tím snad každý křesťan musí souhlasit. Jenže charismatické hnutí a z něho vycházející Torontské požehnání, Kurzy Alfa, Bonnkeho evangelizace ohněm a mnoho dnes přijatých iniciativ, však podporuje právě oběť Beránka ďáblu. Poukázal jsem na to ve své knize Charismatická církev sjednocení?, Cizí oheň, Pozadí a teologie Kurzů Alfa nebo Teologické kořeny a současná teologie Nové apoštolské reformace. A to se neodpouští. Vůbec se o tom nesmí mluvit! Co je však zajímavé, že kdokoliv do svého učení toto jiné evangelium o tom, že byl Kristus obětován ďáblu, vloží, má úspěch a svět to přijímá.
Vraťme se ale nyní k opěvovaným Letopisům Narnie. Zde vystupuje lev Aslan, který se obětuje za Adamova syna, v čemž mnozí vidí analogii oběti Krista za lidstvo. Abych nemohl být obviněn, že jsem si obsah upravil, použiji narativa z internetové stránky, která se tímto příběhem zabývá:
„Aslan je veliký lev. Syn císeře za oceánem a nejvyšší král/ochránce Narnie. Srovnáme-li ho z obyčejným lvem zjistíme, že Aslan je skoro větší než člověk. Jeho hříva je majestátní, dlouhá a obrovská jako samo slunce. Pod jeho velením se vždy vše zdaří a také se mnohdy (sic!) málo mýlí. Je laskavý na všechny kolem sebe, když nemusí nepřítele zabít, neudělá to. Je to právě on, kdo přelstil a následně zabil Bílou čarodějnici, která sužovala Narnii a její obyvatele. Ona chtěla jeho krev výměnou za krev syna Adamova - (Edmunda). Aslan věděl, do čeho jde, a proto na tuto nabídku přistoupil. Čarodějnice ho zabila na kamenném stolu. Ale protože neznala dobře zákony, které Aslan už dávno před mnoha tisíci lety pomáhal psát, nemohla tušit, že když na kamenném stole obětuje někoho nevinného - sama smrt se zalekne a odvrátí svou tvář. Proto Aslan vstal z mrtvých, kamenný stůl pukl a on se vydal osvobodit do domu Čarodějky, zkamenělé "svobodné Narniany," aby mohli pomoci v bitvě. Čarodějka neměla ani pár minut na to, aby si uvědomila, že Aslan opravdu žije. Jediným skokem jí totiž zabil. Poté korunoval čtyři děti Adama a Evy na krále Narnie na hradě Cair Paravel, kde měli moudře vládnout. Aslan se vrací po této ceremonii za moře".
Jak tato transakce – tedy zástupná oběť - měla proběhnout? Zacituji z dílu Lev, Čarodějnice a skříň, což je jeden z dílů Letopisů Narnie:
„Konečně zaslechli Aslanův hlas. „Můžete se vrátit,“ pravil. „Je to dohodnuto. Čarodějnice se vzdala nároku na krev vašeho bratra.“ Po celé planině se ozvalo jediné veliké oddechnutí a potom polohlasé rozhovory. Všichni se vraceli zpátky k Aslanovu trůnu. Čarodějnice, divokou radost v očích, byla už na cestě zpátky, ale ještě se otočila a zeptala: „A kdo mi zaručí, že dodržíš slovo?“
Tato transakce tedy neproběhla mezi Aslanem a Bohem, ale mezi Aslanem a Čarodějnicí. Důležité však je, že krev patří Hospodinu, nikoliv ďáblu. Jak uvádí McConnell:
„Doktrína vykoupení musí vždy směřovat k tomu, že Kristova smrt je obětí Bohu. Stranou, která má být vykoupením usmířena, je spravedlivý a svatý Bůh, nikoli Satan. Pavel říká efezským, že „Kristus miloval nás, a vydal sebe samého za nás, dar a oběť Bohu a vůni rozkošnou" (Ef 5,2). Jinde Pavel píše: „Jedenť jest zajisté Bůh, jeden také i prostředník Boží a lidský, člověk Kristus Ježíš, kterýž dal sebe samého mzdu na vykoupení za všecky." (1Tm 2,5 - 6) „Výkupné" Krista jako prostředníka platilo Bohu, nikoli Satanu“.
Z Lewisova příběhu jakoby plynulo, že Čarodějnice má nárok na lidstvo (Adamova syna) a že Aslan (obraz Krista) platí říši temnosti nějaký dluh, který musí být zaplacen k jeho osvobození. Dovolím si opět zacitovat McConnella:
„Kdyby to byla pravda, byl by Satan k vykoupení oprávněn. Toto panství však Satan uchvátil. Uloupil je. Udržuje si je tím, že člověka obžalovává (Zj 12,10) a svádí (2K 4,4; Zj 12,9), zotročuje hříchem (2Tm 2,26), strachem (Žd 2,15) a mocí smrti (Ř 5,17; Žd 2,14). Satan skutečně používá Boží zákon k vlastním zlým cílům, ale nemá zákonného práva, aby svět vlastnil. Bůh nedluží Satanu výkupné. Bůh nedluží Satanu nic! (Nic, kromě věčného trestu v pekle.) Kristus nezničil Satanovo panství tím, že mu zaplatil výkupné, ale tím, že naplnil Boží zákon, jehož Satan používal, aby člověka před Bohem odsoudil. Kristus zlomil moc ďábla, když nás osvobodil od „zákona hříchu a smrti" (Ř 8,2. sr. Kol 2,14-15). Hlavní dva činitele Satanovy vlády, hřích a smrt, jsou skutečně založeny na zákonu“.
Možná to někomu bude připadat jako slovíčkaření, ale podle mne je kardinální záležitostí, zda jsou oběti – ba dokonce ta Oběť nejvyšší – přineseny Bohu či satanu. Nenechme se mýlit, stvořitelem ohnivého jezera není satan a peklo není území, kde vládne a odkud může propouštět. Naopak, je to území, které je stvořeno jako trest pro něho a nijak jím nedisponuje (Mt 25,41). Tvůrcem pekla i tím, kdo do něho uvrhává, je Bůh (L 12,5). Nebude to v posledku ďábel, kdo bude soudit člověka, ale člověk, který bude soudit padlé anděly (1 K 6,3). Představa Ježíše, který tak miluje lidi, že se za ně obětuje ďáblu, možná dokáže vybudit emoce, ale je to čirá pohádka. Kristus byl obětován Bohu a pohádky, které toto evangelium převracejí v pravý opak, nevidím jako vhodné k výchově dětí nebo k „podprahové“ evangelizaci. Bůh, který požaduje krev a odplácí smrtí, se nám dnes nehodí do zhýčkaného světa humanismu. A Kristus, který je obětován Bohu, to už se vůbec nenosí! Bůh je přeci vždy a za všech okolností jen dobrý a milující, a to přece vylučuje jeho spravedlnost a odplatu ve formě smrti člověka nebo za něho přinesené oběti.
Ať se nám to tedy líbí či ne, i bílá magie zůstává magií a fikce a sny, které nestojí na reálném, resp. z Písma vycházejícím základě, je třeba dát stranou. Pokud ale někdo trvá na tom, že fantasy je dobrým způsobem, jak vést děti k evangeliu, pak by logicky malé děti, které věří na ježíška, nosícího dárky, měly být v pozdějším věku snáze evangelizovány. Nebudou mít ale spíše pocit, že jim někdo předkládá další pohádku?