Střípky ze života - duchovní azyl v Zagrebu
V květnu 2003, kdy jsem se vrátil z New Yorku, jsem odjel na tři měsíce do Zagrebu předávat v Čechách vyvinuté technologie. Obdrželi jsme zde pronajatý služební byt. V katolickém Chorvatsku nebylo mnoho protestantů, a tak jsem ani nevěděl, zda je v Zagrebu nějaký letniční sbor. Nastalo mé každotýdenní dojíždění na sobotu domů, kdy jsem překonával přes tisíc kilometrů. Bylo to tak zdlouhavé, že jsem ve snaze zkrátit si čas značně překračoval povolenou rychlost i na dálnici a celou cestu jsem nakonec znal zpaměti. Při průjezdu Vídní bylo třeba včas zahnout a trefit se do správných dálničních pruhů. Pak bylo třeba ještě včas odbočit u Mariboru a neztratit se při průjezdech Slovinskem. Tehdy v tomto úseku ještě nebyla dostavěná dálnice. První noc jsem spal v malém a levném hotelu Illica, na jedné z hlavních tříd. Usnul jsem okamžitě, vysílen vedrem, a ráno jsem odešel do zaměstnání a odpoledne jsem se vracel městem.
Zagreb pro mě bylo kouzelné město, kam jsem se později vždy rád vracel. Mělo atmosféru podobnou Brnu. Ostatně obě města prožila architektonický rozkvět za doby Rakouska-Uherska. Každý Brňák, kterého jsem znal, a který viděl Jelačićevo náměstí (hlavní náměstí v Zagrebu), byl udiven podobností s náměstím Svobody. A pokud by Zagreban zavítal do Husovic v okolí Svitavy, kde je mnoho starých průmyslových zákoutí, směsí zeleně a starých pískových prošlapaných cestiček podél starého parovodu, mohl by mít pocit, že se nachází v okolí zástavby v blízkosti jezer Jarun. Zagreb však před těmi téměř dvaceti lety působil mnohem otevřeněji než Brno.
Lidé zde vysedávali v ulicích a dokázali trávil celý večer u jediného presa, které mělo neopakovatelnou bakelitovou příchuť. Zprvu mi bylo v ulicích města nesnesitelné vedro, na které jsem si ale rychle zvykl a zamiloval jsem si rozpálené staré kamenné uličky, ze kterých žhnulo horko, a rozpálené chodníky, na které by nešlo stoupnout bosou nohou. Zagreb měl jednoduše půvab průmyslové metropole s moderními obchody, starou zástavbou a spoustou lidí v ulicích s množstvím barev. Byl zde nezaměnitelný odér ze sladovny městského pivovaru Ožujsko, pražírny kávy Franck a grilovaného skopového. Duněly zde staré modré české tramvaje, které u nás dávno dojezdily. Byla zde stinná zákoutí oprýskaných dvorů porostlých bujným břečťanem s pouličními kavárničkami, byť někdy jen s jediným stolkem. V zimním období pak brzo ráno město budil zvuk upouštěné páry z městské teplárny, který mě však obvykle nedokázal vytrhnout z blaženého snění.
Pracoval jsem střídavě v moderním proskleném výzkumáku se špičkovým vybavením v Evropě a střídavě na stejně tak špičkově vybaveném poloprovoze. Chorvati si to vše koupili za licenci azitromycinu, který sami objevili (jde o jedinečné antibiotikum, které výborně proniká zánětlivými tkáněmi díky kumulaci ve fagocytech a které mě později dokázalo zbavit chronického zánětu, když vše ostatní selhalo). Tuto licenci od Plivy zakoupila firma Pfizer. Podotýkám, že tenkrát byl Pfizer mezi lidmi znám maximálně kvůli svému léku Viagra, zatímco dnes snad není nikdo, kdo by nevěděl, že jde o americkou farmaceutickou firmu.
V Plivě, díky nedávné válce, v níž padlo mnoho mužů, pracovalo mnoho mladých farmaceutek pouze s bakalářským vzděláním a malou praxí. V Lachemě jsme byli zvyklí si vše dělat sami, museli jsme proto zvládat celou škálu technologií, a tak jsem měl před kolegyněmi obrovský zkušenostní náskok. Během tří měsíců jsme zde úspěšně předali celkem jedenáct přípravků bez jakýchkoliv komplikací, což vzbudilo údiv jak na straně výroby, tak na straně výzkumu. Po akvizicí Plivy firmou Teva se ovšem ve výrobě z této doby dochoval jediný přípravek Mostrafin, což je lék proti benigní hyperplazii prostaty. Možná malá perlička: jelikož Pliva měla zkušenost s modrým potahem sidenafilu (originál Vigra), použili jsme k obalení tablet Mostrafin analogickou technologii. Jsou to taktéž modré tablety.
Záhy jsme se měli přestěhovat z hotelu na byt, který nám firma pronajala. Když jsme na něj měli poprvé dorazit, sdělili nám, že poznávacím znamením je, že ve vedlejším domě je církev. Myslel jsem, že půjde o nějaký kostel, protože Chorvatsko je tradičně katolické město. K mému nemalému překvapení jsem zjistil, že jde o modlitebnu letniční církve a snad v té době jednoho z jejich dvou sborů v celém Chorvatsku. Uvědomil jsem si, že to nemůže být náhoda a že Bůh je stále se mnou, i když jsem zahodil svojí životní šanci stát se biblickým učitelem. Do tohoto sboru jsem chodil každý týden na biblickou hodinu, a i když jsem nerozuměl kázáním, byl jsem vděčný za atmosféru klasického pentekostalismu. Nebyly zde žádné atrakce, nucení do prorokování, mávání vlajkami, žádný vynucený tělocvik apod. Podobali se spíše baptistům, což mi vyhovovalo.
Můj pracovní den měl stálý rituál. Ráno jsem vstal, odešel do firmy předávat technologie, což bylo kupodivu naprosto bezproblémové. To trvalo od šesti nebo osmi obvykle do čtyř odpoledne. Pak jsem se vrátil na byt, dal jsem si horkou vanu (dnes nemyslitelný luxus) a šel jsem spát. Po hodině jsem se vzbudil a vyrazil do nějaké z mnohých venkovních kavárniček a jen tak jsem relaxoval, popíjel preso s bakelitovou příchutí s nealkoholickým pivem a pozoroval cvrkot. Lidé bezstarostně chodili kolem. Psal se rok 2003, Chorvatsko zatím nebylo v EU, válka zde již nebyla, církevní problémy sem nedoléhaly a zdálo se mi, že svět jednoduše nemá chybu. V duchu jsem často mluvil k Bohu a byl jsem naprosto spokojený. Přál jsem si, aby tento pobyt nikdy neskončil. Pak jsem ještě do noci procházel tím starým, místy trochu zanedbaným městem se specifickým odérem, což mi ale vůbec nevadilo.
Každý týden jsem pak jel domů přes pět set kilometrů služební Fábií a po prázdné dálnici jsem jezdil obvykle na plný plyn, zatímco v pátek a v neděli proti mně jela kolena Čechů k moři. Vzhledem k tomu, že jsme jako rodina neměli našetřenou jedinou korunu, protože jsem se raději zbavil úspor, jelikož jsem nebyl svobodný od financí a minul tak své povolání, hodily se mi slušné diety, za které jsem si kupoval preso a občas nealkoholické pivo. Jediné větší výdaje tvořily dlouhé telefonické hovory s Lenkou.
V Zagrebu jsem dopsal a zveřejnil i první studii o Kurzech Alfa. Díky tomu se nečekaně zmnohonásobila návštěvnost mých stránek. Když jsem jednou přijel do Brna, byl jsem povolán na staršovstvo, jelikož si jedna členka sboru stěžovala, že jsem zveřejnil recenzi na skripta o skupinkovém sboru, která pastor označoval jako svojí vizi, a dožadovala se nápravy. Jak jsem si oddychl, že jsem se mohl vždy vzdálit do Zagrebu, kde jsem byl mimo dosah pastora, který se mě snažil zlomit, abych studii stáhnul. Šlo o to, že jsem se po opakovaném a v podstatě neúspěšném pokusu o této věci na staršovstvu diskutovat, postavil „proti vůli většiny starších“ (ve skutečnosti pastorovu přání) a po dlouhém čekání jsem recenzi na daný manuál zveřejnil. Byla mi pastorem pozastavena služba staršího, přičemž můj dotaz byl, kde se o „pozastavení služby staršího“ mluví a na základě jakého paragrafu Ústavy a kdo to může uskutečnit? Takového uvažování vyostřilo situaci, jelikož autorita v AC byla chápána nad zákonem a je přeci nemyslitelné, aby se obžalovaný mohl dovolávat nějakých svých práv. Ústava byla chápána jako dokument nutný k registraci církve a případně ke káznění neposlušných, ale nikoliv jako právní dokument, na který by se mohli odvolávat prostí členové. Z více míst mi bylo v podstatě řečeno, že vedoucí je přece veden Duchem svatým, a proto nepotřebuje nějakou ústavu. Začalo se jednat o mém káznění, ale spravilo se to prozatím jen vyloučením ze staršovstva z důvodu „neschopnosti“ a „setrvávání v hříchu“. Stalo se tak během mé služební cesty ve Francii.
Jenže čas běžel, nic se dále nedělo a po čase se tlak na mé vyloučení – podle mých informací – stupňoval. Čas od času jsem proto chodil na přátelské pohovory – které nazval jeden bratr možná výstižněji „výslechy“ – na staršovstvo. Bylo nás víc, kdo jsme chodili k takovým přátelským pohovorům. Měli jsme proto ve sboru tajný modlitební řetěz, doplněný o některé další členy (dva z nich byli synové starších), a když byl někdo pozván k „přátelskému pohovoru“, ostatní se ten den za něho postili a modlili. Jednou, před takovýmto pohovorem, mi – věřím – Pán Bůh svým Duchem sdělil jednu věc. Neslyšel jsem sice již žádná slova, šlo o vnitřní svědectví k srdci, které parafrázuji:
„Až dnes půjdeš na staršovstvo, vezmi si tu rozvahu, kde jsi vysvětlil, proč odmítáš podepsat vizi. Pastor ti řekne, že tuto vizi porušuješ. Ty pak vezmeš tento list a přečteš to s tím, proč vizí nejsi zavázán.“
Na daném pohovoru se pak skutečně mluvilo o mé kázni a pastor řekl, že nedodržuji vizi, ke které jsem se zavázal. Složil jsem totiž funkci vedoucího skupinky a dále jsem na skupinku nechodil, což byl podle něho důvod ke kázni. Po tomto pastorově prohlášení jsem zřejmě k jeho údivu sáhl do tašky a přečetl své dřívější prohlášení, které jsem na Boží pokyn vyhledal a vzal s sebou. Poté se měli jednotliví starší vyjádřit k mému káznění a jeden z nich mě káznit odmítl z důvodu, že po mně není možné vyžadovat to, k čemu jsem se nezavázal. Následně byl tento bratr ve zkušební době shledán nezpůsobilým k tomu být starším a nakonec, po delší době, sbor opustil.
Později jsem se dozvěděl, že starší a potažmo i vedoucí církve byli již zřejmě nešťastní, protože nemohli najít žádný způsob, jak mě káznit. Psal jsem proti Kurzům Alfa, které v sobě kombinují jak manažerské principy, tak Torontské požehnání. Jsou navíc založeny na obdobných principech, jako skupinkové sbory. Není divu, že když KMS zřídila stránku proti mému článku, bylo zde zmíněno, že kromě Alfy kritizuji i skupinkový model, což odpovídá právě recenzi onoho manuálu. Později se ve sboru rozšířilo, že jsem proti skupinkám, což ovšem nikdy nebyla pravda, kritizoval jsem jen nahrazení presbyteriálního modelu skupinkovým episkopátem s absencí pojistek kontroly moci.
Dával jsem si – ze svého pohledu – opravdu dobrý pozor, abych v té době nezavdal jakýkoliv důvod k tomu, aby bylo možné mě vyloučit. Vždy jsem někoho poprosil, aby mě doprovázel při odchodu ze sboru, abych měl svědka, že jsem pastorovi podal při odchodu ruku a že jsem se při tom tvářil přátelsky. Pořídil jsem si pevnou linku s displejem (což tehdy nebylo běžné), abych věděl, kdo mi volá a nezvedl telefon někomu z vedení, aby pak nebylo možné odlišně interpretovat telefonát, s čímž jsem měl osobní zkušenost. Vypínal jsem i mobil, aby mi nemohl nikdo z vedení zavolat nebo tvrdit že mu nezvedám hovor, a vyhýbal jsem se tomu být kdekoliv sám beze svědka, který by přesně mohl doložit, co jsem komu ve sboru řekl. Veškerou elektronickou poštu jsem si tiskl a zakládal a vždy jsem se pak písemně odvolával na přesné a datované formulace.
Tak pozvolna plynulo dalších pět let, kdy jsem byl sborovým disidentem, který se držel stranou a snažil jsem se vyhnout jakýmkoliv konfliktům nebo dát záminku k tomu dotáhnout mé vyloučení do konce. Někteří lidé ve sboru mi dávali najevo své sympatie, jiní věřili, že jsem nebezpečný. Bylo to analogické, jako se dnes lidé dívají na ty, kdo zpochybňují vliv člověka na globální oteplování nebo využili dobrovolnosti a nenechali se naočkovat genovou vakcínou; nepřejí si válku, případně sami zkoumají a porovnávají televizní zpravodajství s dalšími zdroji. Člověk měl jednoduše pastorovi důvěřovat, ve všem poslechnout a nic nezkoumat.
Od této doby jsem začal hodně služebně cestovat. Do Francie, do Německa, Itálie, Indie a rád jsem se vracel minimálně dvakrát ročně do Zagrebu. Když později v roce 2009 naši firmu zavřeli a já jsem si musel najít jiné zaměstnání, ještě dlouho se mi zdálo o výrobních zařízeních a technologiích. Při náhodných procházkách, ať v Chorvatsku nebo v Brně, jsem v okolí obou fabrik bojoval s nostalgií. Musel jsem si později připomínat verše: „Neříkej: "Čím to je, že dny dřívější byly lepší než tyto?" To není moudré, ptáš-li se na to“.
Je to možná těžko pochopitelné, ale pro mě byl pobyt v Zagrebu takový malý ráj. A to zvláště ve chvíli, kdy proti mně církev vedla vyšetřování. Zagrebský duchovní azyl mě zřejmě uchránil řady nepříjemných výslechů, kdy jsem pod psychickým tlakem mohl udělat nějakou chybu, nepozorně zareagovat a dát tím záminku ke svému vyloučení. Jestli je pravdivé učení o miléniu, pak prvním městem, které s Lenkou navštívím, bude Zagreb a hned odtud budeme pokračovat k Jaderskému moři na ostrov Hvar. Jenže si nejsem jist, zda tam ještě budou, protože při zemětřesení před Kristovým návratem se zřítí města a ostrovy nemají zůstat na svém místě. Doufám, že zůstane zachován alespoň Jadran, protože na nové zemi už moře nebude a nepředpokládám, že by se mi tam ještě někdy v tomto životě podařilo dostat. Domnívám se, že demiurgové „Velké klimatické revoluce“ brzy cestování, kromě pár vyvoleným, nakonec úplně znemožní.