Střípky ze života - o vyslyšení modliteb
S modlitbou mám ve svém životě řadu pozitivních zkušeností. Resp. nejsou to ani tak zkušenosti s modlitbou, ale s Bohem, který modlitby vyslýchá. Některá vyslyšení byla ovšem pro můj život zásadní a některá velice překvapující. V posledních několika týdnech roku 2011 jsem se dostal do situace, že Bůh naprosto obdivuhodně vyslyšel řadu mých modliteb. Některé takřka do pěti minut, některé do několika dnů. Byla ovšem i dlouhá období „sucha“. Jedno měly ale tyto vyslyšené modlitby společné: nemodlil jsem se sám, ale obvykle ve dvou. Uvědomil jsem si, že k vyslyšení modliteb je potřeba jednak mít mezi sebou čistý stůl a dobré vztahy, umět se sjednotit na dané potřebě a zároveň se modlit za věc, která je Boží vůli a prosit vytrvale, bez ustání. A právě o tom bych se rád sdílel. Chci napsal o dvou zkušenostech s modlitbou.
Ta první je stará už více než dvacet let. Byl jsem starším sboru a ve staršovstvu jsem měl bratra, s kterým jsme si byli velice blízcí, a každý týden jsme se scházeli na modlitby u něho doma. Bydlel ve sborovém domě a bylo to před biblickými hodinami. Oběma nám vadil autoritářský systém skupinek a charismatické směřování našeho letničního sboru. Znovu a znovu jsme to předkládali Bohu. Jednou na jaře jsme se rozhodli, že sami dva zajedeme na sborovou chatu nadaleko Čtyřech palic na Vysočině, kde se přes prodloužený víkend budeme postit a modlit. A skutečně, krom naředěného džusu jsme nic nejedli a od rána do večera jsme se modlili. Stále znovu a naléhavě jsme Boha prosili, aby náš sbor vystoupil z KMS. Já osobně jsem ve výsledek moc nevěřil, protože směřování sboru bylo celkem jasné. Když byly ve sboru problémy, starší hledali pomoc u KMS, nikoliv ve své církvi. Nicméně jsme tloukli na nebeská vrata a předkládali jsme Bohu konkrétní důsledky, které jsme viděli jako ovoce tohoto směřování.
Přiznám se, že ještě nikdy jsem se s nikým tak intenzivně nemodlil a málokdy jsem přitom zažil, že nám byl Bůh tak blízko a odpovídal. Uprostřed jedné modlitby nám, věřím, Bůh jasně naznačil, že se mu naše konání líbí, ale že se už takto modlit spolu nebudeme. Netušili jsme proč. Když jsme se vrátili, během krátké doby náš pastor na staršovstvu navrhl, že bychom měli jako celý sbor vystoupit z KMS, protože si už nemůžeme dovolit její finanční podporu. Pokládal jsem to za výmluvu, ale bylo jasné, že KMS u nás zvoní hrana. Čekal bych bouřlivou odezvu nesouhlasu ostatních starších, u kterých byla naopak KMS ve velké oblibě a její protagonisté se v jejich myslích těšili apoštolskému úřadu, mnohem důležitějšímu, než pro ně byla jejich vlastní denominace. Kupodivu ale všichni souhlasili. Byl to podle mě zázrak. Vyplnilo se ale i to, že už nikdy jsem se s tímto bratrem dále takto nemodlil. Nejprve z časových důvodů a později se změnil, spolupracoval na mém odvolání a přispěl tím v podstatě i k mému pozdějšímu vyloučení v době, kdy již nebyl starším. Nicméně i jeho jsem kdysi – stejně jako všechny starší – varoval, že tak bude jednat. Jedno jsem si ale dobře zapamatoval. Satan nesnáší, když se s někým do hloubky a opravdově dokážete sjednotit a vytrvale se modlit. Dnes vidím, že dělá v církvi vše proto, aby se lidé spolu nemodlili. Buď člověka zahrne všemožnou sborovou aktivitou, nebo neklade odpor takovým modlitebním shromážděním, která se modlí tak, aby mu to nebylo nebezpečné.
Přesto jsem si takové modlitební nasazení, ještě mnohem hlubší a delší, zopakoval. Když se měla v roce 2011 konat konference s Reinhardem Bonnkem, začal jsem být neklidný. Nevěděl jsem moc, o co jde, i když jsem Bonnkeho službu, jeho spojení s Torontským požehnáním znal, stejně jako jeho spolupráci s hnutím Víry a jeho učení o probuzení poslední doby. Dobře jsem si pamatoval i na určité lehké varování před některými těmito věcmi od švédských letničních teologů z konference o hnutí Víry. Jenže mi ta konference připadala jako mohutná vlna, která nelze zastavit, a také jsem neměl vůbec čas sepisovat nějaké pojednání, a neměl jsem ani nic po ruce. Josef Marván vyrobil takové neutrální video, které jsme společnými silami dokončili a zveřejnili a později jsme sepsali útlou brožurku. Také jsem měl ale – přiznám se – zpočátku obavu, abych nebojoval proti Bohu.
Nicméně oba jsme se rozhodli, společně s rodinou, že vyjedeme na dovolenou, kde se za tyto věci budeme týden modlit. V režimu „last minute“ jsem objednal jednu velice levnou chatu v Krkonoších a vyrazili jsme. Když jsem ubikaci uviděl, najednou jsem zjistil, že na této chatě jsem už několikrát byl na seminářích o sektách a že ji vlastně dobře znám, včetně okolí. Náš pobyt zde byl nyní takový, že kromě spánku a jídla jsme se jen modlili, uctívali Boha a sdíleli se. Toto obecenství bylo mnohem delší než můj první modlitební výjezd. Nikdy jsem se ještě s nikým tak dlouho a intenzívně nemodlil. Našimi tématy bylo, aby Bůh ochránil církev v ČR před konferencí s Reinhardem Bonnkem, aby naši zemi ochránil před pozváním národa na Kurzy Alfa a aby zbořil autoritářský systém mezi letničními v ČR. Také za to, aby nebyl ratifikován konkordát a nedošlo k tzv. církevním restitucím. Za tyto věci jsem se tehdy modlil každý den. Dále jsme se modlili za náš sbor, naše rodiny a zaměstnání. Také jsem se modlil, aby Pán Bůh zachoval náš vztah a jednotu, protože vím, že když se lidé opravdu hluboce v modlitbě sjednotí, ďábel vždy hledá způsob, jak tyto lidi postavit proti sobě. Obával jsem se, že bych mohl přijít i o Josefa.
Asi v polovině týdne, možná dříve, jsem pocítil obrovskou úlevu a necítil jsem již těžké modlitební břemeno. Bylo to téměř fyzicky hmatatelné. Spíše žertem jsem se obrátil k Josefovi a sdělil mu, že konference není třeba se obávat a že Bonnke možná ani nepřijede. Modlili jsme se samozřejmě dál, ale zatímco ostatní věci jsem dále prožíval jako břemeno, tato věc mne více netížila a dokonce jsem cítil jakousi zvláštní lehkost a radost.
Když jsme se vrátili, začaly na internetu tu a tam prosakovat zprávy, že Reinhard Bonnke nepřijede. Znovu a znovu jako bych prožíval Boží ujištění, že už není, čeho se obávat. Bylo zajímavé sledovat, jak organizátoři konference stále prodlévali s tím to oznámit, což muselo mnohé lidi pořádně zklamat. Stále jsem ale zdrženlivě vyčkával. Teprve když evangelista skutečně nedorazil, mohu s klidným svědomím usoudit, že se Pán Bůh opravdu oslavil. Udivily, resp. povzbudily mne i negativní reference některých účastníků z konference, která se konala bez Bonnkeho, a jejich otevřené oči, přestože měli velká očekávání.
Vím, naučil jsem se vše brát s rezervou a nestavím na svých pocitech svoji víru, ale přesto jsem Bohu vděčný. Ačkoliv se zdráhám tuto věc přisoudit (jen) odpovědi na modlitby a možná šlo jen o Boží ujištění, že (již) není čeho se obávat, přesto se domnívám, že je zač Bohu děkovat. Pžedpokládal jsem, že ještě vyšumí akce „Od mínusu k plusu“ a za rok už si nikdo možná takřka nevzpomene, že v Rondu v Brně byla nějaká konference. A tak se i stalo.
Chci proto povzbudit všechny, kdo si toto svědectví přečtou, aby se horlivě a vytrvale přimlouvali za církev, za náš národ, za své sbory a za své vedoucí. Aby spolu měli dobré vztahy, vyznávali si hříchy a měli přitom zájem jedni o druhé. Ale také, aby se modlili podle Boží vůle a nenechali se strhnout proudem. Věřím, ještě více než kdy před tím, že vytrvalá modlitba, v jednotě a podle Boží vůle, je před Bohem vzácná.