Imigrační islámská vlna jako soud nad západní civilizací? (2. část)

V roce 1986 jsem byl poprvé v Jugoslávii a byl jsem doslova šokován svobodou místních lidí, o které jsme si v ČSSR mohli nechat jenom zdát, úchvatnou přírodou a životním stylem. Když nastala v 90. letech válka, nechápal jsem…
Osobní zkušenosti
Protože se v krátkém osobním svědectví zamyslím i nad úlohou Torontského požehnání, které velmi negativně proměnilo evangelikální církve v ČR, dovolím si svoji zkušenost s ním uvést v osobních důsledcích.
Učitel na VOŠMT
V roce 2003 jsem měl nastoupit jako učitel na VOŠMT v Kolíně a oznámil jsem v zaměstnání, že končím a na mé místo byl přijat nový kolega. Nicméně z vedení školy mi bylo řečeno, že pokud chci nastoupit, je třeba odstranit mé stránky, které zřejmě podkopávaly víru členů církve v zářné zítřky probuzení, které záhy mělo nastat. Severomoravská oblast AC, která byla nejvíce pod charismatickým vlivem, totiž pohrozila v případě mého nástupu škole i finančním bojkotem. Byl jsem obviněn z věcí, které se při setkání s jejími zástupci a ředitelem VOŠMT nakonec neprokázaly. Odstranění stránek mělo pak být něčím, co mělo věc uklidnit. Nicméně jsem věděl, že pohled ředitele je na Torontské požehnání a pojetí autority (které jsem na stránkách kritizoval) prakticky totožný s mým a uvědomil jsem si, že náhlé trvání vedení církve a školy na odstranění stránek je politické, nikoliv ideové rozhodnutí.
Raději jsem proto volil cestu čistého svědomí, jelikož jsem dodnes přesvědčen, že poslušnost Bohu je víc než taková služba v církvi, pro kterou je třeba obětovat své přesvědčení. Stránky jsou zde dodnes, jinak byste nemohli číst ani tento článek.
I když jsem byl nabádán, abych byl šachistou a obětoval figurku, věděl jsem, že postoj některých lidí: „je lépe, když učiním ústupek, než když mne nahradí někdo jiný“ není Boží cestou. Obětovat krále prostě jednoduše nelze. Bylo mi pak dokonce nabídnuto, že pokud studie odstraním, budu je moci později zveřejnit na stránkách školy. Ovšem obávám se, že jsem ani tehdy nebyl tak naivní, abych nevěděl, že něco takového nebude reálné a odmítl jsem to.
Od VŠMT jsem ovšem, jako spolupracovník, obdržel doporučení ke studiu teologie, což ze strany církve asi již nepřicházelo v úvahu.
Po letech se mi jeden z vedoucích oblasti a strůjce celé záležitosti osobně omluvil za to, že na mne učinil podraz. Řekl tehdy, že „i komunisté věděli, že disidenty není možné nechat vyučovat“, což mi na něho prozradil biskup AC, a tento zástupce mi to potvrdil, když se k tomu s omluvou přiznal. To jsem byl již vyloučen. Dále se zde angažoval jeden vedoucí CBH, který mi pak v loňském roce v osobním dopise sdělil, že se diví, jak po tom, co jsem ve sboru prožil, jsem ještě vůbec ochoten sloužit Bohu. Nicméně neučinil mi to Bůh, tak proč mu nesloužit?
Od té doby jsem zakusil velkou změnu ve svém životě, i když namísto toho, abych změnil zaměstnání, zůstal jsem na čas ve farmaceutickém průmyslu a později na fakultě. Je zde jeden podstatný rozdíl. Zatímco na VOŠMT by publikační činnost a kritické myšlení (pokud by nezůstalo za čtyřmi stěnami) v té době byly zřejmě nežádoucí, na světské škole jsou učitelé k publikacím a přemýšlení povzbuzováni, i když spolu polemizují nebo dokonce věcně a slušně vyvracejí své postuláty.
Chorvatský azyl
Hned několik dní po této epizodě jsem odjel služebně do Chorvatska a následně do Francie. Poté jsem odjel na měsíc soukromě do USA a opět strávil tři měsíce v Zagrebu a dva týdny v Nice. V Zagrebu jsem napsal článek o Kurzech Alfa a v té době jsem zveřejnil i článek o skupinkách, což velmi znepokojilo jednu členku sboru a otřáslo to její důvěrou v jednotu autorit. Obrátila se proto na vedení sboru o vysvětlení. Na to samozřejmě starší reagovali, neboť členové sboru si přece nedokáží vytvořit vlastní názor, musí důvěřovat autoritám a veřejná kritika věcí, které autority zastávají, by mohla velmi vážně ohrozit duchovní vývoj těchto členů. Protože jsem odmítl článek odstranit, v mé nepřítomnosti jsem byl pro „setrvávání v hříchu“ resp. „neschopnost“ odvolán z úřadu staršího a začalo se mluvit o mém vyloučení z AC, které se ale zatím neuskutečnilo.
Zatímco jsem byl v zahraničí, byl sboru čten dopis od biskupa, kde mne pro existenci mých stránek suspendoval z celocírkevní funkce, a který jsem obdržel až poté, co byl předán pastorem (jemuž byla dána kopie) mé manželce. Sbor byl ujištěn, že jsem o všem informován, což nebyla pravda. Rozhodl jsem se, že využiji všech ústavou církve mi zaručených opravných prostředků, a proto jsem pastora napomenul, později jsem si přizval svědka, a nakonec jsem tak učinil i před staršími pro jednání, které mu ústava AC neumožňovala. Věděl jsem, že prakticky nemám šanci na úspěch, přesto jsem tak činil kvůli Bohu, abych využil všech daných možností nápravy dle ústavy AC. Pastor poté mé písemné napomenutí před staršími demonstrativně roztrhal a následně jsem byl ze sboru vyloučen pro další článek o Kurzech Alfa, který jsem opět odmítl odstranit a který jsem shodou okolností také napsal o bezmála čtyři roky později v Zagrebu.
Bylo mi opakovaně nabízeno odvolat se k Radě AC, nicméně ústava takovou možnost nenabízela, neboť v této věci zastávala svrchovanost rozhodnutí místního společenství. Protože jsem se dovolával řešení na základě ústavy, chtěl jsem volit standardní a zákonný postup. Nakonec se ale přece jen z iniciativy členské základy sboru nechala slyšet Rada AC a sborové autority si asi mohly oddechnout.
Vyloučení z AC
Z toho důvodu jsem jako vyloučený (dle ústavy na úrovni pohana a publikána), také odmítl vstoupit do jiného sboru AC i podílet se na vytvoření dalšího sboru AC v Brně. Obojí mi bylo z vyšších míst církve nabízeno. Nejužší vedení AC o konfliktnosti a autoritativnosti tehdejšího vedení brněnského sboru vědělo, odešly totiž díky tomu v minulosti desítky členů jinam, a tak jim vedení AC chtělo nabídnout alternativu. Nabídku založit v Brně sbor – v pozadí čehož stál tehdejší biskup AC – jsem po odchodu nedostal jenom já. Podrobnosti o tom nechci zveřejňovat. Pokud by však chtěl někdo tuto skutečnost zpochybnit, mohu tak samozřejmě učinit.
Bohu díky, že jsem byl počátkem těchto věcí v zahraničí a zřejmě jsem byl uchráněn i toho, abych tehdy v presu udělal nějakou vážnější chybu. Nezlobím se proto na nikoho a vím, že jsem tehdy prožil „polibek z Toronta“ a jsem rád, že mé vyloučení tak bylo z ryze věroučných důvodů. Zagreb se mi tehdy stal jakýmsi opevněním, oázou, ze které jsem se jen nerad vracel domů. Díky tomu mi Balkán přirostl k srdci. Začal jsem se zabývat i jeho historií.
Zpětně vidím, že měl Bůh vše pod svojí kontrolou. Když jsem totiž dorazil na jaře 2003 do Zagrebu, chtěl jsem navštěvovat nějaký letniční sbor. Žádný jsem ale nenašel. Nedlouho po příjezdu nás vezli ubytovat do jednoho bytu, který nám byl přidělen. Řekli, že ho poznáme podle toho, že v přízemí vedlejšího vchodu je nějaká církev. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím, když na domu byl nápis Kristova pentekostna crkva Zagreb. To mi pomáhalo se i se vším snadněji srovnat. Zdejší sbor byl opravdu „echt letniční“, žádné charismatické výstřelky, což mi bylo balzámem na duši.
Chorvatsko jsem měl a mám natolik rád, že jsem po vstupu ČR do EU dokonce uvažoval o tom, že alespoň budu mít kam emigrovat, až začne pronásledování neekumenických křesťanů. Nebýt toho všeho, zůstaly by mé letité služební cesty na Balkán asi pozapomenuty, ale tato citová vazba mi zůstala dodnes a do Zagrebu se budu zřejmě vždy rád vracet. Díky bouřlivému roku 2003, ve kterém mi Zagreb nabídl azyl, si tam tak trochu připadám jako doma.
NATO a Jugoslávie
Nicméně proč tento zdlouhavý úvod? Jak jsem uvedl již v předchozí části, v roce 1999 začalo NATO v čele s USA, bez mandátu OSN, bombardovat svrchované Srbsko. V USA jsem bydlel v rodině Chorvata, který byl tímto počinem znechucen a manželem mé letité laborantky, se kterou se dodnes navštěvujeme, je Srb, jehož názor mne tehdy eminentně zajímal. Navíc mí přátelé a dokonce i AC měla tenkrát poměrně jasný názor na to, že se jedná o agresi, nikoliv o orwellovské „humanitární bombardování“.
Při jedné příležitosti jsem proto chorvatským kolegům v Zagrebu sdělil, že jsem maximálně pohoršen tím, že NATO bombarduje Srbsko na jeho historickém území a že je mi líto, že naše vláda toto rozhodnutí nevetovala. Když jsem to vyslovil, Chorvati strnuli a beze slova opustili místnost. Zůstala jen jediná kolegyně, která mi vysvětlila, že nenávist Chorvatů k Srbům je tak velká, že každý nepřítel Srbů je prakticky přítelem Chorvatů. Každý z nich měl v rodině někoho padlého ve válce se Srby. Podruhé jsem zažil stejnou situaci v jedné záhřebské restauraci, kde si nás číšník spletl se Srby, protože jsme prý používali jejich gestikulaci při objednávání nápojů. Byl velice rozzuřen a uklidnil se, až když zjistil, že jsme Češi. To pro mne bylo a zůstává naprosto nepochopitelné. Začal jsem si uvědomovat, že mentalita Čecha a Chorvata je poněkud odlišná.
Tito a Kosovo
Vraťme se ale trochu do historie. Má první návštěva Jugoslávie spadá ještě prakticky do titovských zlatých časů, i když byl Tito již pět let po smrti. Dodnes mne tento chorvatský diktátor něčím fascinuje. Lidé ho milovali, sám s partyzány porazil fašisty na svém území a dokázal se vzepřít Stalinovi a svého času již neměl prakticky nepřátele. Tito podpořil pražské jaro 1968, když byl vyslán s vědomím sovětů uklidnit zde situaci. Na jugoslávský pas bylo v 70. a 80. letech možné cestovat do SSSR i USA, stejně jako do Afriky. Tito byl i předsedou svazu nezúčastněných zemí, kam patřila i řada diktatur, nespadajících do tehdejšího bipolárního rozdělení světa. Před Titem měl respekt Ronald Reagan i Margaret Thatcherová, stejně jako Leonid Brežněv, Muammar Kaddáfí nebo Jásir Arafat. Pokud ovšem nešlo jen o politické předstírání, což je dost dobře možné. Na Titově pohřbu bylo zastoupeno široké spektrum státníků, jaké se ještě nikdy v historii snad nesešlo. Vřele doporučuji shlédnout 13-ti dílnou, trochu idealizující sérii Tito – poslední svědkové testamentu od podle mého názoru kontroverzního režiséra Lordana Zafranoviče. Přesto byla sjednocující úloha tohoto lidumilného diktátora fascinující.
Málo se už ale ví, že Tito umožnil Albáncům rozsáhlou imigrační vlnu do oblasti Kosova, kam doputovaly celé rodiny i s malými dětmi. Do té doby žila v Kosovu vedle Srbů jen Albánská menšina a enkláva kultivovaných a bohatých cikánů. Byli to však muslimové, kteří se, jak je jejich tradicí vycházející z odlišné kultury, odmítli integrovat a začali vytvářet vlastní enklávy. Tito kosovští Albánci začali utiskovat srbské obyvatelstvo a Tito, aby udržel jednotu Kosova a Metohije, Albánce značně podporoval a uděloval jim různé výhody. Dříve vyháněným Srbům neumožňoval návrat na jejich mateřské území. V migračních vlnách Albánců bychom jistě našli i hezké malé děti, které by kameramani rádi filmovali a ukazovali ve zprávách. Tyto děti však byly také často velice nesmlouvavé k dětem starousedlíků. Později Albánci populačně dorůstali Srbskou většinu.
Po Titově smrti
Po Titově smrti v politice ústupků a již tenkrát „politické korektnosti“, pokračoval Slobodan Miloševič. Ovšem do té doby, než tuto oblast navštívil. Albánci pak začali budovat vlastní tzv. „Kosovskou osvobozeneckou armádu“ (UCK), která byla britskou tajnou službou a později i v oficiálních kruzích USA, označena za teroristickou organizaci. Pak začal Miloševič používat na obranu obyvatelstva jugoslávskou armádu.
Finance UCK získávala z pašování opia, které bylo muslimským Talibanem z Afganistánu zasíláno do Evropy tzv. balkánskou cestou. Velmi jednoduchou chemickou syntézou se pak z opia v Evropě vařil prvotřídní heroin. Albánci, díky pan-muslimské ideji, viděli Kosovo, ale i oblasti Řecka, Makedonie, Srbska a Černé hory jako součást tzv. „Velké Albánie“ a toužili navíc Kosovo etnicky vyčistit.
Podobné pan-muslimské smýšlení vidíme zřejmě i v některých no-go zónách Londýna a jak je zdokumentováno, jde o stejné smýšlení, které je někdy reflektováno i v kázáních zaznívajících z brněnské mešity.
Byly dokumentovány i útoky ze strany UCK na vlastní, albánské přistěhovalce, s cílem obvinit z pohledu světových společenství Srby z genocidy. Albánští muslimové se zde chovali zcela v souladu se dvěma pravidly, která nedávno akcentoval jeden europoslanec: pronikne-li muslim do nějaké země, která není islámská, je jeho zásadní povinností konvertovat tuto zemi na islám. Druhé pravidlo praví, že je svatou povinností se na výzvu imámů připojit k džihádu, tedy k bojovnému prosazení islámu na celém světě. O tom že se samozřejmě recipročně děla zvěrstva na obou stranách netřeba dalekosáhle diskutovat.
Zásah USA
Srbové to ovšem odmítali akceptovat, a tak se na tuto jejich „nespravedlnost“ již USA nemohly dále dívat a proto se rozhodly Albáncům pomoct v jejich „spravedlivém“ osvobozeneckém boji. Prostřednictvím NATO, bez mandátu OSN, kde by Rusko hrozilo vetem, začalo bombardování Srbska. Byly zničeny civilní budovy včetně srbské televize i s personálem, mosty a vlaky s civilisty, musela být evakuována porodnice, vyhořela vládní budova a např. čínské velvyslanectví. Proti civilistům byly použity kazetové bomby. Teroristická UCK se pro Američany stala partnerem. Cílem bylo podvrátit srbské národní cítění.
Nechci se nyní o této věci podrobně rozepisovat, ale velice rád bych zde nabídl dokument ČT „Uloupené Kosovo“, který byl odvysílán v roce 2009. Nyní se divím, že je vůbec ještě veřejně dostupný a je podle mne jen otázkou času, než dojde k jeho odstranění z Youtube. Doporučuji tedy, aby si je případní zájemci stáhli dříve, než k tomu dojde.
Co tomu předcházelo?
Na první pohled se zdá, že USA se tak říkajíc zbláznily a že Bůh se rozhněval na Srby. Jak je totiž možné, že se USA, které do té doby stály na straně komunisty utiskovaných západních Berlíňanů nebo jižních Korejců tak náhle změnily?
Monicagate
Domnívám se, že se zde může jednat o vliv příliš v ČR mediálně neprezentované události. Koncem roku 1998 se pod americkým prezidentem Billem Clintonem nebezpečně houpala židle kvůli aféře Monicagate. Sexuální aféry amerických prezidentů sice nejsou ničím novým, vždyť vztah Keneddyho a Marilyn Monroe, těžce závislé již v té době na benzodiazepinech, byl celonárodním tajemstvím. Zde šlo ale o něco jiného. Clinton zatloukal způsobem, jaký byl v té době pro USA jen těžko přijatelný:
„Chtěl bych americkému lidu říci jednu věc: chci, abyste to slyšeli. Nebudu to již opakovat. Neměl jsem – sexuální vztah – s tou ženou! Se slečnou Lewinskou. Nikdy jsem nikomu neříkal, aby lhal. Ani jednou. Nikdy! Tato obvinění jsou nepravdivá.“
Clinton i Lewinská dokonce přísahali, a tato přísaha je v USA pronášena explicitně před „Všemohoucím Bohem“. A Clinton, jehož administrativa mj. podporovala potratovou, proti rodinnou politiku, se vydával za křesťana a dokonce se pak omlouval shromáždění amerických pastorů. Ke křivému svědectví došlo před tzv. Velkou porotou a Clinton měl být zbaven prezidentského úřadu. K hlasování o Clintonově setrvání v úřadu došlo 11. února 1999. 24. března, tedy za necelé dva měsíce, začalo bombardování Jugoslávie, ovšem na základě dohod a jednání, které zřejmě eskalovaly v době Monicagate.
V ČR se levicoví komentátoři spíše pustili do kritiky Kennetha Starra, jehož zpráva Clintona usvědčila ze lži a Clintonovi spíše v jeho cizoložství fandili, aniž by jim křivá přísaha před Bohem a celým národem nějak vadila. Ale bylo to poprvé, co Amerika projevila takovou toleranci k hříchu spojeným s křivopřísežnictvím a lhaním samotnému Bohu.
Vrtěti psem?
Ovšem již v roce 1997 byl v USA natočen film „Vrtěti psem“. Film líčí situaci, kdy čtrnáct dní před volbami se provalí sexuální skandál amerického prezidenta. Jeho poradce povolá hollywoodského producenta, aby narychlo vyrobili jinou aféru, která by odlákala pozornost veřejnosti. Schází se prezidentovi nejbližší spolupracovníci, aby se dohodli na dalším postupu. Pověst prezidenta má zachránit mediální mág Conrad Brean. Ten si vymyslí, že USA musí rozpoutat fiktivní válku s Albánií. Méně než měsíc po uvedení filmu se Clinton zapletl do sexuálního skandálu s Monikou Lewinskou a za krátkou chvíli následoval nálet NATO na Srbsko kvůli Albáncům.
Jsem dalek vyvozovat takovéto závěry, i když není prakticky možné, aby se Monicagate nepromítla do jednání o silovém řešení války v Jugoslávii a taktéž není možné, aby tento film nepřišel Clintonovi na mysl. Mám ale za to, že národ, který se zastane prezidenta, který se takto zásadně proviní před národem i Bohem, ztrácí něco na své schopnosti rozpoznat pravdu a lež. To samo o sobě by ale bylo zřejmě málo. Křesťanství v USA bylo v té době značně oslabeno falešným probuzením v Pensacole, ke kterému se mnozí lidé ve vysokých vládních kruzích stavěli příznivě. Sám mám osobní zkušenost, jak Pensacolský resp. Torontský duch doslova před očima měnil charakter, chování a zdravotní stav lidí, kteří mi v té době byli blízko, a viděl jsem tak jeho destruktivní účinek z první ruky. Proto jsem zařadil i úvodní oddíl s osobním svědectvím.
Americké dědictví
Ovšem církve nejen v USA, ale i Evropě, byly v té době a těsně před ní válcovány charismatickými excesy, které u nás mj. vyvrcholily rozkolem v Jednotě bratrské. Viz brožurka Charismatická církev sjednocení? Rozklad ovšem začal, jak uvádí Jacob Prasch, již dříve například dokumentem „Katolíci a evangelikálové společně“ a tento prokatolický ekumenický duch u nás například potažmo zřejmě výrazně poškodil Církev bratrskou, která pak například podporovala vzbouřence v České televizi, kteří se v duchu „nepolitické politiky“ chtěli vymanit z demokratické kontroly.
Je všeobecně známo, že katolíkům tehdy výrazně překážel Václav Klaus a jeho ODS, a hledaly se všemožné způsoby, jak jej politicky odstavit. Blokoval totiž jak konkordát, tak církevní restituce. Logická podpora vzbouřenců v ČT, která se nesla v duchu „vymanění se z vlivu“ (legitimně zvolené) ODS, ze strany katolíků pak vtáhla do hry i činovníky CB, kteří se tak stále více stávali prodlouženou rukou kardinála Vlka. Tuto situaci můžeme vidět dodnes, i když se vedení CB vyměnilo. Demokracie je totiž s římským katolicismem neslučitelná a odluka církve a státu je zde chápána jako „státem zajištěná služba katolické církve státu“.
Důsledky této televizní krize můžeme sledovat v neobjektivitě resp. „politické korektnosti“ ČT dodnes. CB zhruba od té doby začala více brojit proti prezidentu Václavu Klausovi, bojovat za církevní restituce a potažmo se vymezovat proti zastupitelské parlamentní demokracii spočívající na dělbě moci mezi politickými stranami a proti pojetí národního státu, aniž by to takto explicitně formulovala a možná si to ani neuvědomovala. Začala být patrně (ne)uvědoměle europeistická. I Ekumenická rada církví se díky katolickému vlivu stávala stále více převodním mechanismem České biskupské konference a katolicismus nacházel v osobách, které v politice vytvářely elitářské společenství „osvícených“ a nevolených jedinců, oporu. Jde v podstatě a pokračování „nepolitické politiky“ Václava Havla, které se eufemisticky říká „občanská společnost“.
Cesta smiřování s římským katolicismem nakonec vedla ekumenické církve (často z iniciativy CB) nejprve k podpoře vstupu ČR do EU, pokračovala v podstatě závazkem Ekumenické charty nahradit Večeři Páně eucharistií spolu s tím vyjít vstříc muslimům" (což je zcela v souladu se závěry II. Vatikánského koncilu), přes vydobytí zpět majetku římskokatolické církve až prakticky po zpochybňování neblahé úlohy rekatolizace. Tyto a podobné věci se setkaly i s kritikou z řad členů CB.
Nyní se pokračuje v podpoře imigrace davů mladých muslimů přes hranice, kteří na maďarské policisty, kteří dodržují platnou legislativu, vrhají kameny a volají „Allahu Akbar“.
Zkušenosti z Kosova ukazují, kam podobná „vstřícnost“ vede.
Je podle mne naprosto logické, že když sůl začíná pozbývat chuti, dochází pak k rozpadu společnosti a myslím, že brzy nastane i chvíle, kdy sůl bude pohozena na chodník a lidé (muslimové?) po ní budou šlapat.
Co tomu ještě předcházelo?
Sexuální excesy
Avšak církevní excesy sahají ještě dále. Amerika duchovně svůj boj s islámem prohrála v době, kdy se nebývale politicky rozvíjel americký evangelikalismus, ve kterém stále více gradoval i klasický pentekostalimus. Tehdy padli tři giganti teleevangelismu. Všichni byli členové Assemblies of God, kteří spolu občas bojovali a jejichž pořady sledovaly miliony lidí po celém světě. Byli to Mavin Gorman, Jim Bakker (majitel svého času největší globální křesťanské televizní stanice) a Jimmy Swaggart (evangelista, který svého času svým významem zastínil i Billyho Grahama). Všechny tři v letech 1986 – 1988 pohltily sexuální skandály a často i finanční defraudace.
Islám poráží pentekostalismus
V listopadu 1986, necelé dva roky před tím, než se provalilo, že Swagart navštěvoval prostitutku, svedl veřejnou debatu s jihoafrickým spisovatelem indického původu Ahmedem Deedatem. Deedat byl zároveň známým muslimským misionářem, zakladatelem International Islamic missionary organisation (IPCI) a zavilým odpůrcem Bible a křesťanství. Swaggart v debatě plamenně obhajoval, že Bible je lepší než Korán, protože umožňuje křesťanovi mít jen jednu manželku, tu pro něho nejlepší, zatímco muslim zřejmě musí svoji lásku dělit mezi čtyři manželky. Sklidil za to velký aplaus publika. Když pak činil okázalé veřejné pokání z cizoložství a byl odstraněn ze služby, Deedat vystoupil a prohlásil, že kdyby Gorman, Bakker a Swaggart mohli mít více manželek, nemuseli hledat svoji erotickou realizaci u prostitutek. Osobně až sem datuji duchovní vítězství islámu nad zdegenerovaným původně letničním teleevangelismem, ze kterého se začal vyvíjet ten nejhorší možný charismatismus.
Po tomto debaklu nebývale odstartovalo hnutí Víry, kterého byli letniční do této doby nejslyšitelnějšími kritiky, čehož si povšiml i homosexuální charismatický historik Robetrs Liardon.
Teologická vsuvka
Kdysi mne zaujala jedna pasáž v epištole Římanům. Pochopil jsem z ní, že z nezvládnutého cizoložství se vyvine homosexualita.
Římanům 1:24–28 „Proto je Bůh nechal na pospas nečistým vášním jejich srdcí, takže zneuctívají svá vlastní těla; vyměnili Boží pravdu za lež a klanějí se a slouží tvorstvu místo Stvořiteli – on budiž veleben na věky! Amen. Proto je Bůh vydal v moc hanebných vášní. Jejich ženy zaměnily přirozený styk za nepřirozený a stejně i muži zanechali přirozeného styku s ženami a vzplanuli žádostí jeden k druhému, muži s muži provádějí hanebnosti a tak sami na sobě dostávají zaslouženou odplatu za svou scestnost. Protože si nedovedli vážit pravého poznání Boha, dal je Bůh na pospas jejich zvrácené mysli, aby dělali, co se nesluší.“
Píše se zde, že hřích proti tělu, které Pavel na jiném místě nazývá styk s cizí ženou resp. smilstvo (1 K 1 6,18) vede k homosexualitě. A přesně to se stalo v USA charismatikům. Nejprve Gorman, Bakker a Swaggart šokovali cizoložstvím, přičemž patřili ke své církvi často jen formálně a rozjížděli své nezávislé, charismatické služby. Po jejich pádu (dodnes slouží jako nezávislí služebníci) explodovalo nezávislé charismatické hnutí plejádou homosexuálů.
Na okraj je možné konstatovat, že prakticky ve stejné době propadli smilstvu resp. cizoložství i tři významní vedoucí tří různých větví charismatického hnutí v ČR.
Homosexuální excesy
Záliba charismatických vůdců v homosexualitě má v rámci tohoto hnutí svoji stálou tradici. Když od 60. let z charismatického hnutí vznikly samostatné denominace, měly homosexualitu takřka v genech. Na Floridě povstal Eldon Purvis, kolem něhož se shromáždili učitelé jako Don Basham, Bob Mumford, Eldon Purvis, Derek Prince a Charles Simpson. Purvis v roce 1963 uspořádal v podstatě první velkou charismatickou konferenci, kde vystoupili patriarchové hnutí jako Dennis Bennett, David du Plessis a John Sherrill. Na konferenci navázala řada dalších, pořádaných ve Ft. Lauderdale. Purvis chtěl církev přetavit do naddenominačního hybridu, vedeného obnoveným úřadem apoštolů. Tento sen touží charismatici uskutečnit do dnešních dob. Když se ale zjistilo, že je Purvis homosexuálem, vypadalo to, že je s charismatickým triumfalismem konec.
Nicméně záhy se zrodila další vlna, představovaná hnutím Jesus Movemet. Zde vystoupil charismatický hipster Lonnie Frisbiee, který pokřtil stovky lidí v Pacifiku. Záhy se připojil k Vinici Johna Wimbera, kde v 80. letech začalo eskalovat něco, co John Wimber implikoval – z dnešního pohledu – jako jakéhosi předchůdce Torontského požehnání. Wimber pak často bizarní tělesné manifestace, přímo či zprostředkovaně, exportoval takřka do celého euroatlantického světa, včetně domoviny Kurzů Alfa, Holy Trinity Bromptonu, kde došlo i k reflexi těchto manifestací v materiálech pro přípravu kurzů. Jenže nakonec vyšlo najevo, že i Frisbiee je praktikujícím homosexuálem, který v důsledku toho zemřel na AIDS. Jeho jméno sice zmizelo z genealogie hnutí, duchoví projevy však nikoliv.
Takřka paralelně vzniká v Kansasu hnutí proroků, kde se dostalo comebacku prominentnímu vůdci Paulu Cainovi, který byl rovněž výborně přijat britskými evangelikály, včetně některých reformovaných a anglikánů, včetně jejich biskupa. Ale i Cain se nakonec profiloval jako praktikující homosexuál…. A nejen to, celé hnutí vzniklo na základě proroctví Augustina Alcaly, rovněž dle tehdejších svědků homosexuála.
A už paralelně startuje další hnutí, tentokrát hnutí prosperity. Bylo ovšem třeba vytvořit historickou základnu, která by konečně vytvořila ortodoxní zázemí nezávislým charismatikům. Vždyť všichni velikáni upadali do morálních excesů. A zde se projevila genialita historika Robertse Liardona. Ten z často i z falešných proroků a excentriků, od kterých se někdy distancovali i klasičtí letniční, vytvořil pojem Boží generálové. Ty zvolil jako vzor a ně měli proponenti hnutí Víry navazovat a učit se od nich. Některým se to podařilo dokonale. Mezi tyto „generály“ patřila sem „kazatelka voodoo“ Maria Etterová, stejně jako kontraverzní postavy Aimee McPhersonová nebo Kathryn Kuhlmanová. Excentrikové prohlašující o sobě, že jsou Eliáš: Alexander Dowie a William Branham, a mnoho dalších. Kazety, namluvené Vodou života do češtiny, šly mezi českými charismatiky na dračku. Ovšem i Liardon se ukázal jako praktikující homosexuál.
No a nakonec přišla Nová apoštolská reformace. Ta měla již želízko v ohni, politicky angažovaného vůdce Národní asociace evangelikálů Todda Haggarda, ovlivňujícího dokonce prezidentskou Bushovu volbu. Žel, i on byl praktikujícím homosexuálem. Jestliže tedy například prominentní charismatzici tvrdí, že homosexualita je duch, pak tento duch má možná významné postavení v základech samotného nezávislého charismatického hnutí. Řeknu to ještě více bez obalu: tento homosexuální duch smilství je podle mne i duchem Torontského požehnání nebo je jeho blízkým příbuzným.
Pro milovníky konspiračních teorií bych chtěl prozradit, že se Cain před válkou v Perském zálivu setkal se Saddamem Husajnem a rovněž prorokoval úžasnou kariéru i prezidentu Clintonovi, který nedlouho poté selhal v Monicagate a dal příkaz k bombardování Jugoslávie.
Může se tedy křesťan divit, že Amerika zvolila neomarxistického prezidenta Obamu, který nechal nasvítit Bílý dům ve Washingtonu duhovou směsí barev a raduje se ze sňatků homosexuálů? Můžeme se divit, že podobně představitelé ambasády USA v Praze podobně nasvítili svoji rezidenci na Malé straně a stanuli v čele deviantního pochodu Gay Pride? A všimli jste si někdy, jak ti, kteří léta nenáviděli občanské svobody v USA, nyní vítají jejich deviantní varianty, zatímco konzervativci, kteří léta obdivovali USA, se od nich pozvolně odvracejí? Viz u nás například Petr Hampl? A může se někdo divit, že pokud takto krutě selhává církev, že ji v tom následuje celá společnost?
Když sůl pozbude chuti…
Co následovalo?
Ale vraťme se k Balkánu a muslimům. Myslím, že zdaleka není náhoda, když Taliban, který financoval skrze obchod s opiem i UCK (spojence NATO a USA) nakonec poslal do New Yorku dopravní letadla, která zničila věže WTC. Stalo se tak prakticky rok po bombardování Srbska. Vždy, když v minulosti USA podporovaly militantní islámisty ve svůj prospěch, tito později bojovali jejich zbraněmi proti USA. Osobně to považuji za okamžitý Boží soud.
Náletů nad Srbsko se účastnila i německá letadla, která se tak právě nad tato místa vrátila po 60 ti letech a opět ničila cíle jako v té době, i když měla zákaz útočných bojů od 2. světové války. Dnes se do Německa derou davy osvobozených kosovských Albánců. Mělo by jich do dneška být již okolo 60 000. I to považuji za Boží soud. Muslimská společnost, pokud nemá ropu a vybudovanou západní infrastrukturu, totiž nebývá příliš životaschopná.
Válka s terorismem
Zničení WTC zvrátilo celosvětovou situaci a nastolilo otázku války s terorismem. Inspirace Clintonovou invazí do Srbska a následný atak WTC totiž vedly prezidenta Bushe, jak uvádí ve svých pamětech, aby zahájil invazi do Iráku. Často se ale podle mne nespravedlivě invaze USA do Iráku a Srbska srovnává. Zapomíná se na to, že Husajn několikrát vyhostil zbrojní inspektory UNSCOM, kteří od doby agrese Iráku vůči Kuvajtu měli dohlížet na zbrojní program a nejméně 16 krát porušil rezoluce OSN a vyvíjel chemické zbraně, byť se ovšem nenašly zbraně biologické, které se u něho na základě informací od zpravodajských služeb měly nacházet. Nebyl zde ani anthrax ani botulotoxin nebo ricin. USA nicméně hrozily Bagdádu útokem nejméně třikrát a Bush trpělivě čekal na rezoluci OSN. Obvinění z ropných zájmů je podle mne v tomto případě liché, protože není známo, že by zde USA ropu v této souvislosti těžily.
Nutno podotknout, že Saddám Husajn byl navíc nebezpečný terorista a antisemita, který své odpůrce rozpouštěl v kyselině a plynoval zástupy Kurdů. Někteří zarytí nepřátelé USA jdou až tak daleko, že vyčítají spojencům atomové bomby na Japonsko a bombardování Drážďan. Asi nikdo se z toho neraduje, ale zapomíná se na to, že něco jiného je bránit se agresi zločinným režimům ve válečném stavu a něco jiného je bombardovat svrchované území cizího státu v míru, které navíc bráni svojí územní svrchovanost.
Zásadně tedy odmítám srovnání intervence proti Iráku a Srbsku.
Ještě hlouběji do historie
Ale jak je to se Srby? Proč musí trpět takovými příkořími? Jednou od chorvatských Ustašovců, poté opakovaně od NATO, pak nesou opět hněv současných katolických Chorvatů apod.? Na to nemám odpověď. Jen si vzpomínám, že jsem kdysi četl knihu o dějinách Jugoslávie resp. Srbska, z níž jsem vytušil určité diskutabilní souvislosti. Kosovo je kolébkou srbské státnosti, stejně jako je Krym kolébkou ruské státnosti. Tato centra jsou v obou případech spojena s kolébkou křesťanství v Evropě a s vývojem pravoslaví. Ostatně i Cyril a Metoděj byli pravoslavní, nikoliv římští katolíci.
Pronásledování bogomilů
Udivilo mne ale, jak ortodoxní křesťané později krutě pronásledovali podzemní křesťanská hnutí. Sem patřili například bogomilové, o kterých se často v katolické i pravoslavné literatuře píše jako o dualistické sektě. Ovšem prameny jejich nauky se příliš nedochovaly. Jejich nauka je dnes především rekonstruována ze spisu Panoplia dogmatica, kterou sepsal jejich odpůrce, mnich Euthymios Zigabénos (asi 1166 – 1196).
Je ovšem vždy sporné rekonstruovat nauku z díla odpůrců, nikoliv z díla samotného hnutí. Může to být podobné, jako kdybychom chtěli poznat život Jana Husa z pera Radomíra Malého. Podle Euthyma bylo bogomilství jakousi směsí připomínající dnešní branhamismus a mormonismus.
Nicméně bogomilové byli zásadními odpůrci ctění ikon, které doslova prostoupilo celé pravoslaví, což je z pohledu protestanta modlářství. Pro zájemce doporučuji k prostudování dění okolo 2. Nikajského koncilu v 8. století, na kterém po určitých historických peripetiích, podle mne až lstivě zvítězil ikonodulismus. Nicméně východní pravoslaví mělo úžasnou duchovní vitalitu, dalo povstat vynikajícím křesťanským osobnostem a pregnantně formulovalo celou christologii, a které se může honosit jmény teologů, jako byli Kappadočtí otcové, později Maxim Vyznavač, a z kterých měl čerpat i například John Wesley. V Srbsku došlo k násilnému vymýcení bogomilství županem Štěpánem Nemanjou. Později, zhruba od 13. století, pravoslaví upadlo do mysticismu Palamova hésychasmu.
Kosovo pole
Pravoslaví tak od středověku nejen zkarikovalo křesťanství, ale zřejmě si značně potřísnilo i ruce krví. Jsem přesvědčen, že Bůh si pak islám použil a používá jako nástroj soudu nad podobnými, dlouhotrvajícími nebo intenzivními excesy. A tak Srbsko, původně možná nejmocnější balkánský stát, podlehlo muslimské invazi v bitvě na Kosově poli v roce 1389, a tato poroba vlastně trvala až do konce první světové války. Je to jistá obdoba naší Bílé hory a poroby ze strany římskokatolické církve, kterou například Jan Ámos Komenský ve svém Kšaftu rovněž rozpoznal jako Boží soud. Je rovněž symbolické, že včele poraženého křesťanského vojska na straně Srbů stál Lazar Hrebeljanović, jehož manželka pocházela právě z rodu Štěpána Nemanji a že právě tehdy došlo k rozkvětu hésychasmu.
Co dál?
Je podle mne tedy jen jedna jediná cesta, jak tento soud, který na Srby – podle mého názoru – přišel skrze muslimskou imigrační vlnu a nyní přichází na Německo a Evropu. A to je pokání Božího lidu v České republice. Z čeho, to se pokusím naznačit příště.