Paracírkevní versus neziskové organizace
Když se dívám na politické dění kolem sebe, automaticky mne napadá jistá souvislost s církví. Jakoby zde církev byla vždy o krok napřed v rozkladu tradičních, zejména politických hodnot, než sekulární společnost. Napadá mne, proč tomu tak je? Má to podle mne souvislost s tím, že v tomto století převzaly formování křesťanství nikoliv církve, ale různé křesťanské lobby a ideové skupiny, mající své vlastní zájmy a které se snaží přetvořit církev do úplně jiného uspořádání, než mu vtiskl novověký a léty prověřený konfesionalismus.
Podobný názor jsem četl v jednom článku, jinak velmi kontroverzního časopisu. Byl zde zveřejněn, ale jenom z částky, možná s nevolí samotné redakce, a zbytek byl publikován na webu. Tento článek však byl, tuším, po intervenci příslušných uvědomělých křesťanských pracovníků z webu odstraněn. Týkal se mimo jiné porovnání struktury Evropské unie a českých charismatiků. Proevropskou orientaci charismatiků zde velmi kvalitně a podle mne i brilantně stopl svými články až Petr Hampl, v té době civilkář, dnes vlivný člen strany Svobodných a aktivista hnutí Islám v České republice nechceme.
Evangelikální proměna
Když se dnes podíváme na evangelikální církve, vidíme zde značnou zmatenost jejich vedení v pohledu na dění kolem nás. Většina prohlášení, které vydávají, jsou podle mne přesným opakem toho, jak se věci mají a co je třeba učinit. Často jsou (ne všechny), příkladně proevropské, protiklausovské a později protizemanovské. Dalo by se říci, že navazují na tzv. „nepolitickou politiku“, kterou jako třetí cestu vytýčil bývalý prezident Václav Havel, ke kterému měli blízko římští katolíci zejména z řad modernistů a tuto orientaci zřejmě promulgovali skrze ekumenismus i do evangelikálního mainstreamu. Václav Havel se de facto stal neoficiálním svatým římských katolíků, jejichž zájmy ztělesňoval. A to i přes jeho buddhistické sklony, proti rodinnou agendu a zjevný synkretismus.
Někteří dnešní evangelikální političtí publicisté, aniž by přímo vyznávali tuto ideologii, jsou natolik nekonzistentní, že například mnoho článků věnují podpoře „oficiálních“ médií, aby záhy zjistili, že jsou neobjektivní a pak je kritizují. Jiný příklad. Někteří kladně hodnotí prozíravost německé kancléřky, aby poté varovali před nekontrolovaným přílivem islámských ekonomických imigrantů, jejichž vlnu její rozhodnutí možná mnohonásobně urychlilo. Jindy zase zvali učitele pozitivního myšlení a překládali knihy obskurních autorů, aby později varovali před „vyznáváním uzdravení“. Jsou schopni stát za Jiřím Čunkem a zároveň zástupně vyznávat „hříchy“ českého národa na Romech. Nebo propagovali nové učení o rozvodech a nových sňatcích, aby později psali publikace o konzervativní rodině. Jindy podporují intervenci v Iráku, aby ji později shledali, že asi nebyla boží vůlí. Přitom si nijak neuvědomují nekonzistentnost svých postojů a rádi se sami chválí za objektivitu. Ano, všichni se mýlíme, ale nemělo by to být tak často a téměř ve všem. Na druhou stranu nelze u nich nevidět i mnoho dobrého a prospěšného, co jsou schopni uchopit. Pokud k tomu ale dojde, pak jde o pohled často zcela odlišný od pohledu evangelikálního mainstreamu.
Hierarchie hodnot jako základ správného vidění
Jsem přesvědčen, že každé obdarování musí stát na pevném základu, vycházejícího z předem dané hierarchie hodnot. Ano, jsem přesvědčen, že v současném evangelikalismu byla překonána tradiční hierarchie hodnot: Bůh – rodina –místní sbor – vlastní konfese – národ. Když kteroukoliv z těchto následných priorit přehodíte, když například nadřadíte národ nad církev (Balkán), službu nad rodinu (rozvody) nebo dokonce konfesi před Boha (protireformace), katastrofa a dezorientace je nabíledni. Tuším, že hlavní problém dnešních křesťanů je odvrhnutí vlastní tradice. Vlastní konfese dnes křesťanům vypadla a někteří tvrdí „nic než sbor“, konfesionalismus je překonán a „každou hranici a bariéru je třeba zbořit“. Jak vypadají odstraněné hranice, což vede k mísení kultur, můžeme dnes zřetelně sledovat v imigrantské krizi. Postmodernisté sice jásají, konzervativci ale poukazují na Francii a Anglii. Myslíte, že mísení konfesí a boření konfesních hranic je zde výjimkou a je to naopak dobré, i když hmotné důsledky nemusí být okamžitě viditelné?
V církvi odstranění konfesi vede k tomu, že například kazatelé resp. pastoři pak zoufale hledají pomoc mimo vlastní konfesi, která jim je zpochybněna, a jsou loveni často pochybnými „paracírkevními“ kouči, apoštoly, manažery apod., kteří působí zmatek. Tyto nové „autority“ nejsou totiž voleny církvemi, kterým chtějí sloužit, visí z hlediska autority ve vzduchoprázdnu, a páchají na církvi své teologické inženýrství. Nikomu totiž nejsou zodpovědní, zatímco oni sami vyžadují „vykazatelnost“ vůči sobě obvykle takřka absolutní. Přesto mají úspěch. Jak jinak si vysvětlit někdy až zoufalé volání charismatických pastorů po „přikrytí autoritou apoštola“. Konfese neuznávají, a tak hledají v kalných a nebezpečných vodách falešného apoštolského hnutí.
Církevní realita
Největší vliv mezi evangelikálními křesťany mají tzv. paracírkevní organizace. Myslím zde nyní ty, které chtějí ostatní vést a učit. Tyto bývají vedeny zahraničními, nejčastěji americkými misionáři, případně vznikají pod jejich vlivem. Paracírkevní organizace nejsou obvykle podřízeny nějaké zavedené konfesi. Naopak, některé z nich vidí denominace jako něco nebiblického, proti čemu je třeba se vymezovat. Nalézají v nich zkostnatělé a překonané, nepružné systémy, které brání správnému rozvoji křesťanství. Některé proti nim přímo bojují, což bylo doménou divokých devadesátých let. Později, když zjistily, že se denominace umí jejich vlivu účelně bránit, rozhodly se buď dosazovat do jejich vedení své lidi, nebo vedoucí pracovníky denominací získávat pro svoji věc. A to ať už finančními motivacemi, kariérním růstem nebo nabízeným vlivem. Vedoucí těchto organizací jsou obvykle prodlouženou rukou zahraničních skupin, které zde mají své vlastní zájmy, chtějí získat vliv nebo v dobré víře nabídnout „hloupým českým křesťanům“ to zaručeně správné učení nebo způsoby práce. Spektrum učení je nepřeberné přes charismatismus až po kalvinismus. Společné zde je, že jde vždy o export a školení od „zkušenějších“ směrem k nezkušeným. A obvykle zde i mladí vedou starší.
Paracírkevní organizace mají někdy přístup k (zahraničním) grantům a stávají se proto zřejmě extrémně přitažlivé pro určité typy vedoucích.
Paracírkevní organizace mají neodolatelnou touhu mluvit za ostatní křesťany, vydávat jejich jménem prohlášení a jsou přesvědčeny, že jsou povolány učit české církve. Ty do toho ale obvykle nemají co mluvit, i když se vytváří zdání opaku. Cílem je pak přetvořit denominace v křesťanské hnutí, kde budou mladí křesťané vykořeněni ze svých tradic, které jsou často – byť skrytě – nahlíženy jako něco nepatřičného a které je proto třeba nahradit dynamickými osobnostmi, které mají tah na branku, mají potřebné vize a know how. Nějaké rozhodování denominačních komisí, rad, nějaké tradiční pojistky zneužití moci je možná třeba dát stranou, protože to zdržuje od plánů vedoucích těchto organizací. A přiznejme si, brání to jejich vlivu.
Paracírkevní organizace se pak velmi dovedně brání kritice. Snaží se zavázat členy církví různými etickými závazky, duchovními smlouvami apod. Cíl je podle mne jednoznačný, a to: koukejte dělat to, k čemu vás vedeme a nesnažte se to zkoumat. Nemáte k tomu dostatečné poznání a pomazání. My jsme vedeni přímo Bohem, máme od něho mandát. Nakonec vznikne jednotné hnutí, kde se křesťanské tradice rozpustí v novou identitu, což bude předzvěstí úžasné proměny nejen církve, ale i společnosti až nastane ráj na zemi.
Politická realita
A nyní zkusme nahradit denominace za politické strany a paracírkevní organizace neziskovými organizacemi. Největší mediální vliv mezi občany ČR mají tzv. neziskové organizace. Tyto jsou často vedeny obvykle zahraničními, nejčastěji americkými emisary, případně vznikají pod jejich vlivem. Neziskové organizace nejsou obvykle podřízeny nějaké politické straně, a přesto dělají politiku. Naopak, některé z nich vidí politické strany jako něco protispolečenského, proti čemu je třeba se vymezovat. Vidí v nich zkostnatělé a překonané, nepružné systémy, které brání správnému rozvoji společnosti. Některé proti nim přímo bojují, což bylo doménou divokých nultých let. Později, když zjistily, že se politické strany umí jejich vlivu účelně bránit, se rozhodly buď dosazovat do jejich vedení své lidi, nebo politiky získávat pro svoji věc. A to ať už finančními motivacemi, kariérním růstem nebo nabízeným vlivem. Vedoucí těchto organizací jsou obvykle prodlouženou rukou zahraničních skupin, které zde mají svoje zájmy, chtějí získat vliv nebo v dobré víře nabídnout hloupým a zaostalým českým občanům tu zaručeně správnou ideologii nebo způsoby práce a vládnutí. Ideologické spektrum učení je nepřeberné přes multikulturalismus, ekologismus, genderismus, homosexualismus až po humanrightismus. Společné zde je, že jde vždy o export a školení od „zkušenějších“ směrem k nezkušeným. A obvykle zde i mladí vedou starší.
Neziskové organizace mají i přístup k zahraničním grantům a stávají se proto extrémně přitažlivé pro určité typy politiků.
Neziskové organizace mají neodolatelnou touhu mluvit za ostatní občany, vydávat jejich jménem prohlášení a jsou přesvědčeny, že jsou povolány učit ostatní. Ti do toho ale obvykle nemají co mluvit, i když se vytváří zdání opaku. Cílem je pak přetvořit etnicky obvykle homogenní státy v multi-kulti spolek, kde budou lidé vykořeněni ze svých tradic, které jsou často – byť skrytě – nahlíženy jako něco nepatřičného a které je proto třeba nahradit novou ideologií dynamických osobností, které mají tah na branku, mají potřebné vize a know how. Nějaké rozhodování komisí, rad, nějaké tradiční politické volby jako pojistky zneužití moci je třeba dát stranou, protože to zdržuje od plánů vedoucích těchto organizací. A přiznejme si, brání to jejich vlivu.
Neziskové organizace se pak velmi dovedně brání kritice. Snaží se promulgovat různá pseudoetická pravidla, jako je „poltická korektnost“, která jednoduše brání nazvat věci pravými jmény. Cíl je podle mne jednoznačný, a to: koukejte dělat to, k čemu vás vedeme a nesnažte se to zkoumat. My jsme vedeni tou nejlepší myšlenkou a to nám dává potřebný mandát. Nakonec vznikne jednotná společnost, ne na základě národa ani státnosti, ale nová evropská a později světová identita nového lidství až nastane ráj na zemi.
Důsledek?
Obávám se, že v takto metamorfované a v tavícím kotlíku národů, jazyků a ras přetavené společnosti, se ujme své úlohy i agresivním ekumenismem přetavená církev. Neboli, duch resp. sakrální princip se zahnízdí v duchovně i strukturálně spřízněném profánním těle. Vznikne tak nová, kulturně náboženská bytost. Každý, kdo bude lpět na nesprávné tradici, překonaném učení, svém národě nebo hranicemi vymezeném územním celku, půjde z kola ven. Věřím, že to budou především znovuzrození křesťané a židé. Zda budou sankcionováni jen společensky a ekonomicky nebo i fyzicky se ukáže v budoucnu. Nicméně úspěch celého podniku je předem odsouzen k zániku, stejně jako komunismus nebo nacismus. Zda tento zánik bude eschatologický nebo časný se také brzy spolehlivě prokáže.