John Killpatrik a Steve Hill, duchovní obnovitelé Ameriky?

Doktrinální část
Manifestace
S popisem i kritikou některých projevů jsme se setkali již v jiných kapitolách, a proto se zde soustředíme pouze na výčet a popis některých manifestací, které se projevují v Pensakole i v Torontu, stejně jako se projevovala ve shromážděních Dr. Mesmera. Abychom použili terminologie protagonistů obnov, srovnejme proto tyto pojmy přímo z pera jich samotných. Jak John Kilpartick,77 tak Bill Jackson78 z Toronta tyto fenomény ve svých propagačních materiálech podrobně věroučně rozebírají.
Padání na znak
V obou obnovách jde o padání naznak, zejm. po vkládání rukou spolu s modlitbou, zpravidla k Duchu svatému, a v obou obnovách se tyto manifestace nazývají shodně: padání (Jackson) a padání na zem (Kilpatrick). Oba respondenti k vysvětlení manifestací rovněž používají shodných míst v Písmu.
Gn 15,12, Gn 2,21, Gn 17,17, 1S 19,23–24, 2 Par 5,13–14, Ez 1,28, Ez 3,23, Da 8,17, Mt 17,6, Mt 28,4, Jan 18,6, Sk 9,4, Sk 22,7, 2 K 12,1–4, Zj 1,17 (Jackson)
Ez 1,28, Ez 3,23, Da 10,9, Zj 1,17 (Kilpatrick)
Oba autoři jsou přesvědčeni, že zkušenosti Božích mužů zde popsané jsou totožné s padáním lidí v jejich shromážděních. Toto tvrzení je přinejmenším troufalé, a to z několika důvodů. Celkem se o padnutí člověka v Písmu píše nejméně 300 krát. V drtivé většině případů se mluví o padnutí na tvář, či kolena, k nohám atd. Podívejme se proto na Kilpatrickem a Jacksonem shodně citovaná místa blíže.
Ez 1,28: :Vypadalo to jako duha, která bývá na mračnu za deštivého dne, tak vypadala ta záře dokola; byl to vzhled a podoba Hospodinovy slávy. Když jsem to spatřil, padl jsem na tvář a slyšel jsem hlas mluvícího.”
Ez 3,23: “Vstal jsem tedy a odešel jsem na pláň. A hle, stála tam Hospodinova sláva jako tehdy, když jsem ji viděl u průplavu Kebaru. I padl jsem na tvář.”
Da 10,9: “Slyšel jsem zvuk jeho slov a jak jsem zvuk jeho slov uslyšel, přišly na mě mrákoty a padl jsem na tvář, totiž tváří na zem.”
Zj 1,17: “Když jsem ho spatřil, padl jsem k jeho nohám jako mrtvý; ale on vložil na mne svou pravici a řekl: "Neboj se. Já jsem první i poslední…”
Ve třech z těchto čtyř shodně citovaných případů jde o padnutí na tvář a nikoliv naznak. Ve čtvrtém případě se dá jen těžko předpokládat, že by Jan padl k nohám Krista dozadu. Navíc, někdy v těchto případech jde o volní akt, jímž člověk vyjadřuje úctu k Bohu, jenž je “nad ním”. Písmo samozřejmě zná místa, kde byl člověk Boží mocí sražen, např. Saul na cestě do Damašku nebo vojáci jdoucí zatknout Krista. Pokud bychom však chtěli těmito místy manifestace ospravedlňovat, znamenalo by to, že shromáždění křesťané padají pod mocí Božího soudu. Navíc tato místa neuvádějí nějaké dlouhé ležení ve sníženém vědomí, křečích, v opilosti nebo smíchu a jedná se zde o neobrácené hříšníky, nikoliv křesťany.
Jsou však samozřejmě i jiná místa, jako např. Saul ležící celou noc nahý v prorockém vytržení v domě v Rámě (1S 19,24) nebo Daniel v křečích při navštívení anděla (Da 10,16). Nicméně v kontextu je Saul po dobu “prorockého vytržení” schopen dlouhé a samostatné chůze (1S 19,23) a při prorockém vytržení leží patrně na tváři – totiž “před Samuelem”. Z kontextu není jasné, zda před Saulem upadl fyzicky, ale je spíše pravděpodobné, že si lehl sám neboť se nejprve “svlékl”, což je volní akt, a poté upadl nikoliv na zem, nýbrž “do prorockého vytržení”. Daniel je po nadpřirozeném dotyku posilněn (Da 10,18), nikoliv sražen do manifestací. V obou případech se jedná o zkušenosti “prorocké”. Zkušenosti popisované v obou obnovách jsou však spíše promantické než profetické a bylo by zrovna tak možné posuzovat je i skrze jiné verše (Mk 9, 20–22, L 4,35).
Ano, historie zná probuzenecká shromáždění, kde na lid dolehla tíha vlastních vin a svatá bázeň tak, že se neudrželi na vlastních nohou. Nikdo jim však předem nevysvětloval, co mají činit, nikdo tyto manifestace nevyhledával a lidé v bázni očekávali Boží působení. Finney ani Wesley nevěděli co suverénní Bůh hodlá činit. Dnešní kazatelé obnovy to již dobře vědí, proto ustavují týmy chytačů a na shromážděních, kde lidé ještě nejsou dostatečně poučení, lidem dopředu vysvětlí, co mají činit, vyklidí židle nebo dokonce rozestaví lidi na značky79.
Claudio Freidzon, jeden z protagonistů obnovy v Argentině, např. nejprve mnohokrát ukázal na místo shromážděných lidí, kde se údajně “něco děje”, a poté, za neustálého rytmického zvuku hudební skupiny, vzal “duchovní kouli”, kterou, s výkřikem “přijmi!”, vhodil do publika, které okamžitě popadlo na zem.80 Na principu silného očekávání pracoval na svátek otců, jak dosvědčuje pastor Kilpatrick, i Steve Hill.
“Na Den otců brzy ráno jsme přišli do sboru. Rodiny připravovaly slavnostní oběd na oslavu otců, a tak jsme na obě shromáždění čekali dobrou návštěvu. Nebyli jsme zklamáni. Když Steve povstal a šel kázat, sotva se dokázal soustředit na kázání, vzrušením se stěží mohl dočkat chvíle, kdy vyzve věřící, aby šli dopředu. Stále jen opakoval: “Lidi, Bůh dnes něco udělá. Bůh dnes ráno něco udělá… Ve chvíli kdy Steve vyzval lidi dopředu k modlitbě za spasení nebo kteroukoli jinou potřebu, přišlo jich na tisíc. Odešel jsem se Stevem k pravé straně pódia, ale jak se modlil a já stál vedle něho, začal jsem se cítit jaksi divně. Potom jsem položil ruku na jeho záda a druhou na záda člověka, za kterého jsme se modlili. Ten muž padl pod Boží mocí k zemi, jiní začali plakat, tancovat nebo zvedali ruce k díkuvzdání. Někteří se začali neovladatelně třást.”81
Ne tedy moc slova, která – jak tomu bývalo v metodistické obnově – vypůsobila reakce lidí. Bylo to vybičované očekávání. Hill při tom neustále vysvětloval, co mají lidé očekávat, až na ně bude vkládat ruce, povzbuzoval je, aby se nebáli projevů a po modlitbách opět promluvil z mikrofonu k zástupu:
“Můžete jen stát a přijímat, ale je zde něco kolem vás, co nepochopíte… Jestliže někdo spadne vedle vás, spolupracujte se mnou, OK? Pracujte se mnou. Jestliže někdo před vámi spadne, pomozte mu uložit se na zem. Když někdo spadne na vás, nelekejte se… Zde jsou již na zemi lidé, kteří od Pána přijímají… Čekej na Pána právě teď! Dychtivě očekávej Pána!.. Již jsou na tomto místě lidi, kteří byli Bohem strženi na zem. Právě jsou v nebi!…”82
Atmosféru vystihující shromáždění je i přepis modlitby, kterou se toho dne Stephen Hill za takto shromážděné modlil.
“Nyní Pane! Víc! Víc! Víc! Ježíši! Nyní Pane! Oheň! Oheň! Oheň! Oheň! Teď! Teď! Oheň! Teď! Teď! Teď! Teď! Víc! Víc! Víc! Teď! Nyní Ježíši! Teď! Víc! Víc! Víc! Víc! Nechte se jím přetavit! Teď! Teď! Víc! Víc! Víc! Teď! Teď! Teď! Víc! Víc! Víc! Přijmi to sestro! Teď! Teď! Teď! Teď! Teď! Nyní Ježíši! Víc Pane! Víc! Víc! Víc! Víc! Víc! Víc! Víc! Víc! Ježíši! Ježíši! Ježíši! Nyní! Oheň! Oheň! Oheň! Oheň!”83
Sténání ku porodu
Tento jev je popsán především v obnově vycházející z brownsvillského sboru. Tato modlitba však není v dějinách podobných obnov ničím novým. Můžeme se s ní setkat v literatuře hnutí Víry a svého času o ní v této souvislosti, na dotaz autora této kapitoly, mluvil i letniční teolog Ove Gustafsson84. John Kilpatrick se zde, stejně jako učitelé Víry, odvolává na dvě místa v Písmu.
Ř 8,26: “Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkaním.”
Ga 4,19: “Znovu vás v bolestech rodím, dokud nebudete dotvořeni v podobu Kristovu.”
“Nevyslovitelné lkaní” bylo jako modlitba v jazycích v letničních kruzích vykládáno odnepaměti, avšak když John Kilpatrick píše o projevu Ducha, má na mysli něco zcela odlišného než pomoc v situaci, kdy člověk neví zač a jak se modlit. Modlitby mohou být skutečně emotivní záležitostí a člověk, který má na srdci skutečné břemeno, nemusí vypadat nijak vábně. Letniční modlitby mohou být velmi bouřlivé a hlasité. Dokonce, když se modlí korejští evangelikálové, zní to jako zvuk valícího se moře. Zde se však jedná o něco jiného.
Pavel, který popisuje bezradnost člověka, kterému chybí v jeho situaci slova, má však těžko na mysli hromadnou manifestaci se ztrátou sebekontroly. Zrovna tak, když psal Pavel list Galatským, měl stěží na mysli situaci, kdy by “hlasitě” napodoboval rodičku. Když napsal “znovu vás v bolestech rodím”, zjevně psal o něčem, co již s velkými obtížemi jednou činil (Sk 18) a nemusel mít vůbec na mysli jen modlitbu! Takovýmto výkladem Písma bychom mohli dospět k bodu, že bychom mohli ospravedlňovat sebetrýznění na základě textu “ranami nutím své tělo ke kázni, abych snad, když kážu jiným, sám neselhal.” (1K 9,27)
Hluboké uklánění
Pastor Kilpatrick opět předkládá dvě biblická místa pro tuto zkušenost a sice Ezd 10,1 a Ž 35, 13–14. Jako jiný příklad vidí klanění se Židů u Zdi nářků.
Ezd 10,1: “Když se pak Ezdráš, padna před domem Božím, tak modlil a vyznával s pláčem, sešel se k němu z lidu Izraelského zástup velmi veliký mužů i žen i dětí. A když plakal lid pláčem velikým.”
Ž 35,13 – 14: “Já, když byli nemocni, jsem chodil v rouchu žíněném a pokořoval jsem se postem. Ale moje modlitba se mi do klína vrátí. Choval jsem se, jako by byl postižen můj druh či bratr, byl jsem sehnut, sklíčen smutkem jak truchlící matka.”
Žádné z těchto míst nepopisuje hromadnou manifestaci. Když se na tato a mnohá jiná místa podíváme v Písmu, můžeme vidět, že “klanění se” je vždycky volním aktem úcty člověka vůči Bohu. Může být vykonáno v slabosti a vyčerpanosti plynoucí z lidské bezradnosti a hlubokého zarmoucení nad daným stavem věcí, jak popisují oba citované verše. Nikdo z klanějících se v Písmu se však nedostal do duchovního tranzu ani do samohybného automatismu, který by jeho tělem zmítal sem a tam jako hadrovou panenku. Extatické “lámání se v pase” je např. typickým projevem uctívačů indického guru Bhagwana Shree Rajneeshe, avšak snahu naroubovat tuto zkušenost na některá místa v Písmu je třeba odmítnout jako účelový výklad.
Ani klanění se Židů u Zdi nářků nelze považovat za nic, než náboženský a zcela volní rituál, nikoliv manifestaci. Či se snad na těchto Židech manifestuje Duch svatý nebo křesťané doznávají, že chrám je zbořen a Boží lid rozptýlen?
Smích
Manifestace smíchu je jednou z nejdéle se objevujících manifestací v různých charismatických obrodách. Jackson i Kilpatrick se shodují opět v několika biblických místech, jež je mají ospravedlnit.
Př 17,22, Ž 126,1–3 (Kilpatrick)
Ž 126, 1–3, Jk 4,9, J 17,13 (Jackson)
Př 17,22: “Radostné srdce hojí rány, kdežto ubitý duch vysušuje kosti.”
Ž 126,1: “Poutní píseň. Když Hospodin úděl Sijónu změnil, bylo nám jak ve snu.Tehdy naše ústa naplnil smích a náš jazyk plesal. Tehdy se říkalo mezi pronárody: „Hospodin s nimi učinil velké věci.“ Hospodin s námi učinil velké věci, radovali jsme se.”
Jk 4,9: “Bědujte, naříkejte a plačte! Váš smích ať se obrátí v pláč a vaše radost v žal.”
J 17,13: “Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím ještě na světě, aby v sobě měli plnost mé radosti.”
Přestože Bůh může naplnit ústa svého lidu smíchem (Ž 126, 1–3), masový, “hysterický smích” při ztrátě sebekontroly, s nímž se na shromážděních obnovy, hned po padání naznak, můžeme setkat, je tímto myšlen asi sotva. Ačkoliv Jackson přiznává, že “nenajdeme mnoho textů, které popisují smích jako reakci na Boží navštívení”85, uvádí velmi kuriózní, nicméně pozoruhodné vysvětlení.
“… klíčový text Písma přichází ve velmi důležitém okamžiku dějin vykoupení. Abraham a Sára se smáli v nevěře, když jim Bůh, každému zvlášť, oznámil, že ve svém starém věku budou mít syna. Bůh udělal zázrak a toto dítě zaslíbení jim daroval, Abraham jej nazval “Smíšek” (Izák). John Wimber věří, že smích doprovází probuzení, neboť představuje svrchované dílo k uzdravení neplodnosti svého lidu.”86
Co nám však Jackson již ve své brožurce nesděluje, je skutečnost, že “svatý smích” je ve Wimberových kruzích manifestací s eschatologickým rozměrem neskonale hlubším. Jelikož byli stoupenci Pozdního deště zároveň stoupenci náhrady Izraele církví, nevěřili, že Izrael má být v poslední době obnoven, a proto znovuzrození Izraele, jak je popisováno ve Zj 12,5, vztahovali na církev. Když v North Battleford, v letech 1947 – 1949, začaly první profetické manifestace a vrchní teolog hnutí George Warnock, ve své knize Feast Tabernacles (Slavnost stánků), vyhlásil doktrínu “zrodu obnovené církve”, byl později “svatý smích” rozpoznán jako Abrahamův a Sářin smích, jenž předcházel zrození Izáka (Smíška), duchovního Izraele, obnovené církve.
Tento “Izák” se u těhotné církve zatím manifestuje “porodními bolestmi” a “svatým smíchem”, ale po narození bude inkarnovaným Kristem v církvi poslední doby, který se skrze znovuobnovení úřadu “apoštolů a proroků”, tzv. křesťanů “nového druhu”, o nichž vyučovali William Branham a Gerge Warnock, ujme vlády nad světem a nakonec přivítá z nebe samotného Krista.
V době, kdy se tato učení v letničních řadách objevila poprvé, otcové Assemblies of God odložili svoji nechuť k teologii, vzali své Bible a tuto obnovu, včetně jejích “manifestací”, veřejně odsoudili.
Mnozí letniční již dnes tyto souvislosti nevidí, a to přes to, že “svatý smích” vyvstal v té částí charismatického hnutí, která vznikla z hnutí Pozdního deště, a kde byl např. popsán v knize Frances a Charlese Hunterových “Svatý smích”. Zde byl hysterický smích takto “posvěcen” evangelistou hnutí Víry Lesterem Sumrallem. Podívejme se proto na eschatologickou povahu “svatého smíchu”, jak mu rozumí protagonisté charismatického tábora dnes.
“Prorocky, dítě Izák, což znamená “Smíšek” je uvolňován národ po národu jako se rozlévá nové víno.”87“Sára je typem církve. Církev je odumřelá a její lůno je na mnoha místech vyschlé, ale Bůh posílá obrodu radosti, aby probudil a obnovil církev, která má vyvést “novorozence radosti”, dokonce armádu dobyvatelů, kdo budou vyvedeni k obrazu a podobě Pána, v těchto posledních dnech.”88
Vezmeme-li však v úvahu tento výklad, potom Boží lid svými manifestacemi smíchu vyjadřuje (stejně jako kdysi Sára) nevěru. K tomuto, z kontextu naprosto logickému závěru, ovšem Wimber asi dojít nechtěl. Je však s podivem, jakého výkladu Písma jsou protagonisté obnovy schopni použít, chtějí-li tyto manifestace ospravedlnit. Pokud by na shromážděních lidé padali mrtví k zemi, bylo by se stejnou logikou, s poukazem na Ananiáše a Safiru, možné říci, že Bůh soudí pokrytectví, což je předobrazem probuzení, protože po jejich smrti “stále přibývalo mnoho mužů i žen, kteří uvěřili Pánu” (Sk 5,14).
Opilost v Duchu
Jestliže pro manifestace smíchu se, dle Jacksona, těžko hledal důkazní biblický text, pro duchovní opilost je to již zhola nemožné. Bible na mnoha místech před opilostí varuje a lhostejno, čím je tato opilost způsobena, zda vínem či duchem. Přes to se učitelé “hnutí svatého smíchu” snaží biblická místa nalézt. Odvolávají se zejm na:
Sk 2,13, Jr 23,9, Ef 5,18 (Jackson)
Sk 2,13, Ef 5,18 (Kilpatrick)
Celé verše pak vypadají následovně.
Sk 2,13 Ale jiní říkali s posměškem: „Jsou opilí!“
Ef 5,18: “A neopíjejte se vínem, což je prostopášnost, ale plni Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně.”
Jr 23,9: “O prorocích: "Mé srdce je zlomeno v mém nitru, všechny mé kosti se chvějí, jsem jako opilý člověk, jako muž zmožený vínem, kvůli Hospodinu, kvůli jeho svatým slovům.”
Ačkoliv verš Ef 5,18 před opilostí varuje a plnost Ducha je zde postavena s opilostí do rozporu, je s podivem, proč jej služebníci obnovy neustále citují. Rovněž Jr 23,9 lze těžko vykládat jako manifestaci či reakci na naplnění Duchem svatým. Spíše verš zobrazuje ustrnutí proroka nad hrozným stavem Izraele. Veskrze nejpopulárnějším veršem pro důkaz duchovní opilosti se však stal verš Sk 2,13. Přes to, že je opakovaně citován, málokdo si jej přečte v kontextu. Je totiž vyřčen nepřáteli evangelia a jedná se o pomluvu. Na stejném principu, jak již bylo uvedeno dříve, by bylo možné ospravedlnit projevy, které se dostavují při démonické posedlosti tím, že nepřátelé evangelia o Janu Křtiteli taktéž řekli, že byl posedlý a přeci byl velkým Božím mužem (L 7,33).
Existují však jiné verše, které skutečně o manifestaci duchovní opilosti jasně mluví.
“Žasněte a ustrňte! Oslepněte, buďte slepí! Jsou opilí, ale ne vínem, potácejí se, ne však po opojném nápoji. To Hospodin vylil na vás ducha mrákoty, zavřel vaše oči, totiž proroky, a zahalil vaše hlavy, totiž vidoucí” (Iz 29,9 – 10).
Těžko říci, zda si učitelé Svatého smíchu podobnou možnost připouštějí.
Křestní manifestace
Zcela zvláštní roli zde hrají manifestace, které se v Pensacole projevují během křtů. Jen málokterý křest v Pensacole proběhne “klasickým způsobem”. Většina křtěnců končí v bezvědomí nebo jsou sraženi do vody jakoby bleskem. Mnozí nejsou schopni souvislého slova nebo své svědectví začnou doslova křičet a někteří ihned poté omdlí (jak viděl na vlastní oči na televizním charismatickém kanálu “God” autor této kapitoly). Jindy vyplavou lidé na hladinu “jako mrtví” a je znám i případ, kdy se křtěnec začal chovat jako ryba. Tyto manifestace dosvědčuje i protagonista a teolog obnovy Dr. Michael Brown.
“Křty se pořádají každý pátek. Jakmile křtěnci vstoupí do vody, je zřejmé, že se něco děje. Někteří z nich jsou klidní a vydají krátké svědectví. Jiní však nejsou schopni slova. Další jsou z ničeho nic zasaženi a padnou do vody dříve, než by je tam ponořili. Někteří pak vyplavou na hladinu a vypadají jako mrtví. Vytáhnou je a vidí, že jsou v bezvědomí. Takové jevy přicházejí spontánně. Jeden chlapec byl pokřtěn. Když vycházel z vody, začal sebou náhle mrskat jako ryba. Pořadatelé mu chtěli pomoci, ale zasáhla je Boží moc, také oni ztratili vědomí a na břeh je museli vytahovat jiní.”89
Zde tedy, podobně jako v Torontu, mají někteří lidé “zvířecí” manifestace. Ačkoliv by se člověk těmto zkušenostem nedivil na jogínských meditacích, kde jsou zvířecí manifestace velmi časté, je s podivem – byť by se v Pensacole jednalo o izolovaný jev – že křesťanský teolog nejen, že není z takové věci rozpačitý, ale dokonce ji považuje za neklamnou známku působení Boží moci.
Porovnání projevů v různých hnutích
Následující tabulka porovnává projevy, uvedené na výše popsaných místech této knihy
Druh manifestace | Pensacola | Toronto | Metodismus | Mesmerismus |
---|---|---|---|---|
Padání na znak po vzkládání rukou | + | + | - | + |
Padání na tvář | - | - | + | - |
Křeče a třes | + | + | + | + |
Sténání ku porodu | + | - | - | - |
Hluboké uklánění | + | + | - | + |
Pláč | + | + | + | + |
Křik | + | + | + | + |
Smích | +* | +* | + | +* |
Ztišení a zvážnění | + | + | + | + |
Opilost | + | + | - | + |
Zvířecí manifestace | + | + | - | - |
Vidění a sny | + | + | + | + |
*) hysterický smích
Misiologie
V pensacolské obnově, stejně jako v obnově v Buenos Aires, se prostředkem misie stávají i videokazety, na kterých jsou natočena shromáždění a svědectví, společně s výše zmíněnými manifestacemi. Často k podobným agitacím dochází již jen při pouhém shlédnutí záznamu. Zde se tak děje pomocí svědectví křesťanské dívky Alison Wardové, se kterým dotyčná objíždí sbory. Její hlava se ke konci vyprávění vždy dostane do velkého rozkmitu, který na přítomné působí jako svědectví Boží moci. Z ohlasů z jednotlivých sborů je známo, že natočené videokazety se záznamem této služby vždy znovu a znovu způsobí manifestace u posluchačů či diváků za svými videorekordéry. Církev v Brownsville prodala již tisíce kopií tohoto svědectví.90
“Církve stále ještě podávají zprávu o tom, jak Boží moc spadla na jejich sbor přesně v okamžiku přehráváni videa, kdy Alison padla pod mocí Ducha svatého. Jednu dobu byl pastor v Texasu tak zasažen duchovní silou Alisonina svědectví, že se díval na video každý den. Jiný pastor v Jaksonville na Floridě padl na kazatelně pod Boží mocí během shromáždění, na kterém tuto videokazetu promítali. Lidé ihned utíkali k oltáři. Baptistický pastor přiznal, že nejprve nevěřil, že Bůh by nechal někým třást takovým způsobem, jako s Alison. Od té doby změnil názor. Nyní říká: “Bůh může dělat cokoliv chce. Už se nestarám o svoji dřívější teologii.”91
Tímto projevem jsou zasaženi především děti, pro které je Alisonin třes viditelným znamením Božího působení, a toto svědectví jim pomůže skončit s polovičatým a vlažným životem.
“Ať je Alison kdekoliv, když mluví před skupinou lidí, pohybuje se její hlava zepředu dozadu – zdánlivě nekontrolovatelně. Někdy je těžké se na to dívat, zvláště když to vypadá, že má problémy udržet mikrofon u neustále se pohybující hlavy… Alison říká, že tím, že Bůh nechal třást, ukazuje dětem viditelné vlivy Ducha svatého. Zjevuje sám sebe vlažným mladým lidem, kteří se potřebují probudit, dětem, kteří žijí napůl uvnitř a napůl mimo Boží království.”92
Rovněž chování dětí, které se s manifestacemi setkávají, nese své ovoce i v jejich běžném životě. Jejich změněné životy vyvolávají i otázky v řadách členů učitelského sboru škol, které tyto děti navštěvují.
“Nevíme, co se to s našimi studenty děje! Nejlepší z nich sedí ve třídě a náhle spadnou ze židle a třesou se. Přivezli jsme je do nemocnice a lékaři nám řekli, že jim nic není… Z kanceláře sboru jim odpověděli: “To je Boží moc, nedělejte si s tím starosti.””93
Ač můžeme mít opravdovou bázeň před kritikou Ducha Božího, někdy se nelze ubránit veršům, jenž při četbě podobných příběhů mohou přijít na mysl. Evangelia jsou totiž plna příběhů dětí i dospělých, jenž jsou sráženi v třesu k zemi (např. Mk 9,20). Je dobré si uvědomit, že Duch svatý je osoba, nikoliv nějaká neosobní energie, kterou je třeba usměrnit, aby se nestala nekontrolovatelnou. Duch svatý nám byl dán k moci býti svědky, avšak k čemu mohou vést takováto svědectví, kdy je učitelům sděleno, že žáci, kteří během vyučování vypadávají z lavic a dostávají křeče, jsou “atakováni” Boží mocí? Je snad Bůh nějaká nevypočitatelná síla, jež při řešení matematické úlohy srazí dítě z lavice do křečí a bezvědomí?
Kritika
Kdo si v šedesátých letech dovolil zpochybňovat doktríny Williama Branhama, musel se smířit s tím, že mu ze strany jeho příznivců bylo vyhrožováno hroznými Božími soudy za protivení se práci Ducha svatého.94 Podobně tomu bylo i s těmi, kdo vystoupili proti doktrínám K. Hagina a později K. Copelanda nebo B. Hinna. Při jedné příležitosti Hagin prohlásil:
“Říkám to se zdráháním, ale toto se mi skutečně stalo na jednom místě, kde jsem kázal. Dva týdny poté, co jsem uzavřel shromáždění, pastor tam padl mrtvý na kazatelně. Když jsem z toho sboru odcházel, odcházel jsem s pláčem. Pastorovi v dalším sboru, kde jsem měl mít shromáždění, jsem řekl: “Tenhle člověk padne mrtev za kazatelnou.” Zanedlouho se tak stalo. Proč? Protože nepřijal poselství, které mi pro něho Bůh z Ducha svatého dal.”95
Mezi americkými kritiky torontského požehnání však vyniká jeden muž, který je pro americký Sión nepřehlédnutelným. Je jím již několikrát zmíněný president Ústavu křesťanských studií (Christian Research Institut) Hank Hanegraaff, kterému však někdy chybí schopnost diferencovat mezi letničním a pseudoletničním. Je to však muž, který svého času dovedl k dočasnému pokání Bennyho Hinna a později svými příspěvky přiváděl do varu celou plejádu protagonistů torontské obnovy. Jeho rádiové relace “Bible Answer Man radio broadcast” a časopis “Christian Research Journal” znepokojily Johna Kilpatricka k vynesení neblahé věštby v přímém přenosu, která pak byla mnohokrát citována americkými fundamentalisty:
“Tuto noc jsem dostal slovo od Pána…. Chtěl bych něco vzkázat panu Hanku Hanegraaffovi… Jestliže si chcete udržet zdání nějaké služby, bude pro vás lépe dát ruce pryč od obnovy a od toho, co Bůh činí. Raději vycouvejte, neboť vám prorokuji, že pokud budete dále mluvit o Boží činnosti, během 90 dní vás Duch svatý smete. Mluvím teď jako Boží muž. Neříkám to z pomsty. Neříkám to z vlastního prospěchu. Nemluvím ze zranění, jelikož zraněn nejsem… Pane Hanegraaffe a ostatní ďáblové, poslouchejte. Nyní proklamuji! Neříkám to jen kvůli vám, přátelé, abych na vás učinil dojem, mluvím jako Boží muž z poza této kazatelny ve svatém prostředí tohoto velkého vylití Ducha svatého…”96
Nutno ovšem uznat a brát vážně, že Kilpatrick, 72 dní poté, kdy se Hanegraaff těšil stále dobrému zdraví, svoji kletbu odvolal a veřejně i soukromě se Hanegraaffovi omluvil, což by např. u Hagina bylo nemožné, neboť ten, dle svých knih, ve svých kletbách cílil přesně a již se neměl omlouvat komu.
Není to však jen Kilpatrick, kdo na výstrahu kritikům pozvedl svůj prst a ne vždy je odpůrcům takto tajemně vyhrožováno. Alison Wardová, jejíž manifestace přivedly ke zkušenosti tisíce lidí, případným kritikům vzkázala:
“Mohli byste si myslet, že to předstírám, nebo že jsem nemocná nebo blázen. Nejsem ani jedno… Ale když stojím před lidmi, On zjevuje sebe samotného, proto tu Bůh přeci je… Radím vám, abyste to nekritizovali, protože byste kritizovali Ducha svatého.”97
Kritika samotného Ducha svatého je skutečně velmi pádným argumentem ke zvažování svých slov, nicméně ani činěním jeho samotného zodpovědným za věci, které – jak píší sami zastánci hnutí – připomínají “neurologický záchvat”, nemusí být pro hlasatele takovéhoto varování nejzdravějším.
Eklesiologie
Jednotná církev, zboření zdí a překlenutí věroučných rozdílů, to je pojetí církve posledních dnů v obnovách torontského typu po celém světě. Jak již bylo předesláno mnohokrát, jednotu je potřebné na něčem postavit a nemá-li to být učení, příp. láska, jsou prožitky velmi vhodným jednotícím prvkem. Tento aspekt však není sám o sobě o kvalitě jednoty nijak vypovídající. Ostatně, prožitky jsou jednotícím prvkem i mnoha nekřesťanských náboženství. Společné zážitky buddhistů různých škol i směrů, pokoj a meditace multireligiózních setkání OSN pod patronací guru Sri Chinmoye nebo zážitky transpersonální meditace jednotí lidi různých náboženství, kultur, jazyků a národů.
Podobně je na tom dnes charismaticko-liberální křesťanství, které je snad nejdále v USA. Člověk při společně prožité manifestaci nějak snáze zapomene na to, co ho možná někdy znepokojovalo, a na to, zda druhý křesťan věří v křest novorozenců, zda uznává možnost ztráty spasení, zda se modlí či nemodlí k svatým apod. Snad i z tohoto důvodu může mít vedoucí obnovy radost z toho, že se zde bez zkoumání věroučných rozdílů mohou manifestovat křesťané těch nejroztodivnějších vyznání. V evangelizaci, semináři, či pastoraci by už bylo těžké takovouto jednotu nalézt.
“Ano, příteli – vedoucí z metodické, mennonické, presbyteriánské, baptistické, letniční, episkopální církve a nepřeberného množství církví z celého světa si odtud odvezli probuzení do svých domovských sborů a církví, kostelů a modliteben. V konečném důsledku tedy pensakolské probuzení může ovlivňovat a měnit celé komunity ve všech částech světa..”98
Podobné nadšení vyjádřil i pastor Kilpatrick v červnu 2000 na charismaticko – ekumenické konferenci “Celebrate Jesus 2000” v Louis (Missouri), kde mezi návštěvníky mnoha kongregací referoval, že od té doby, co jej Duch svatý v Pensacole proměnil, již nikoho nekritizuje a vidí pohyb Ducha svatého, který v Pensacole prožívá denně, jak mezi katolíky, tak protestanty.
“Budete opravdu šokováni z toho, jaký pohyb Bůh v těchto dnech činí mezi katolíky, episkopály, luterány, letničními, baptisty a metodisty. Je úplně jedno, jakou máte nálepku, v Božích očích jste lidskou bytostí.”99
Eschatologie
Probuzení poslední doby
Eschatologie hnutí je opět velmi prostá, dala by se shrnout slovy: “přijde probuzení do celého světa.” Probuzení samo vždy hrálo podstatnou úlohu v teologii letničního hnutí, avšak vždy v rámci zdravé misiologie. Pokud církev neusiluje o nápravu a spásu duší, míjí se svému poslání. Avšak i ti nejzapálenější evangelisté měli na mysli verš o úzké stezce, kterou málokdo nalézá a jejich očekáváním nebylo přicházející probuzení, nýbrž Kristův návrat resp. vytržení svatých. Dnes vše nasvědčuje tomu, že probuzení je to jediné, oč v křesťanství jde a je mu skutečně nutné obětovat vše. Mnohdy bývá v rámci dědictví Pozdního deště předsunuto, že probuzení má předcházet viditelné sjednocení všech znovuzrozených křesťanů, a proto kdo usiluje o jednotu, připravuje probuzení. Vidiny lepších zítřků a národů, které budou křesťanskou zvěstí proměněny, vidina světovládců, kteří se stávají zapálenými křesťany vypadá sice duchovně, ale ve skutečnosti je nejen nereálná, ale i značně tělesná. Jde spíše o nastolení ztraceného ráje, než o “záchranu z tohoto zvráceného pokolení” (Sk 2,40). Dnes, v míře nejvyššího ekonomického růstu v USA, se všichni proroctvím o přicházejícím soudu a nastupujícím věku odpadnutí a bezbožnosti jenom smějí.
Vždyť již v proroctví o přicházejícím probuzení něco podobného Cho ironizoval. “Bůh se chystá seslat Americe probuzení nebo je Amerika určena k soudu ?" Samozřejmě, že Cho nemyslel na soud. Také Steve Hill je o nastávajícím jaru lidstva též pevně přesvědčen.
“Bůh hodlá Americe poslat své probuzení, jež nakonec otřese celým světem… Nepřekvapí mě, když toto poselství pokání a svatosti bude hlásáno před Bílým domem a Desataero bude nejen viset, ale bude i dodržováno v každé soudní síni, třídě a vládní budově od Washingtonu D.C. až po stát Washington…”100
Toto a mnohá jiná prohlášení můžeme slýchat od protagonistů obnovy v Pensacole i jinde. Nebylo by však nádherné, kdyby celý svět přijal Krista, kdyby se celá země obrátila k Hospodinu? K tomu nelze říci než amen. Je však, krom všech veršů o probuzení, nutné vidět i ty verše, které se přímo k poslední době vztahují. Jsou to předpovědi o vychladlé lásce (Mt 24,12), odpadání k bludu (1 Tim 4,1), falešných zázracích (Mk 13,22), falešných prorocích (Mt 24,11), soudech (Mt 24,7) a ospalosti církve (Mt 25,5).
Ve své době, za proroka Jeremjáše, kdy Izrael byl zmítán hříchem a falešným náboženstvím, povstal prorok, který zvěstoval obnovu, vysvobození a rozvlažení. Byl podobný dnešním prorokům duchovní obnovy, kteří rovněž usilují o ušlechtilé věci. Tento prorok již nemohl snést “kletby” a “negativní vyznání” proroka Jeremjáše a se vší autoritou své vize vystoupil proti Jeremjášovu skepticismu a přerazil jho, jež Jeremjáš jako předobraz soudu nosil.
“I sňal prorok Chananjáš z šíje proroka Jeremjáše jařmo a zlomil je. Chananjáš řekl za přítomnosti všeho lidu: „Toto praví Hospodin: Tak zlomím do dvou let jho Nebúkadnesara, krále babylónského, které je na šíji všech národů.“ Nato prorok Jeremjáš odešel svou cestou.” (Jr 28,10 – 11)
Jeremjáš k tomu již neměl co dodat. Co říci proroku a lidu, kteří touží po obnově, ale při tom se dopouštějí, ve jménu Hospodina, duchovního cizoložství. Ale Bůh to viděl jinak.
“… řekl prorok Jeremjáš proroku Chananjášovi: „Slyš, Chananjáši, Hospodin tě neposlal. Ty jsi svedl tento lid ke klamnému doufání. Proto Hospodin praví toto: Hle, zapudím tě z povrchu země.“ (Jr 28,15)
Jednota, cesta k probuzení?
Dnes, stejně jako v době Jeremjášově, stojí církev nebo alespoň ti, kteří poklekli před ekumenickým duchem, před stejnou věcí. Budou následovat ekumenické hnutí do Babylona, náboženství, které již zřetelně můžeme sledovat v jeho nástupu (Zj 17)? Zde jakoby torontští proroci opět lid sváděli ke klamnému doufání.
Ano, je výsadou každého křesťana podílet se na evangelizaci, stojí za to se nasadit a jít a sklidit co nejvíce duší. Stojí za to se modlit, ale je také dobré vědět, že žijeme-li v poslední době, existují o ní jasné verše v Písmu. Je to však také doba přípravy nástupu Antikrista a antikristů. “Dítky, nastala poslední hodina; a jak jste slyšeli, že přijde antikrist, tak se nyní vyskytlo mnoho antikristů; podle toho víme, že nastala poslední hodina. Vyšli z nás, ale nebyli z nás. Kdyby byli z nás, byli by s námi zůstali. Ale nezůstali s námi, aby vyšlo najevo, že nepatří všichni k nám, kdo jsou s námi” (1J 2,18–19).
Mnozí křesťané v zahraničí poukazují na to, že obecná víra, že poslední doba bude provázena velkým probuzením a zázraky, může vést k tomu, že křesťané nerozpoznají zázraky falešných proroků, jejichž příchod je nám v poslední době předpovězen, a dále skutečnost, že se svedení lidé stanou jejich následovníky, budou tito křesťané považovat za přicházející probuzení. Ostatně, máme o tom dost dokladů v historii. Např. luterská církev v Německu vítala nástup Adolfa Hitlera k moci jako nástroj Božího sjednocení a podobně katolická církev vítala nástup Mussoliniho v Itálii. Bude liberálně-ekumenická církev jednou vítat nástup Antikrista?
Pneumatologie
Přestože se Hill ani Kilpatrick ve svých pracích, krom snahy o obhajobu manifestací, nijak doktrinálně neprofilují, můžeme v Pensacole – stejně jako ve všech nástupnických a příbuzných obnov pozdního deště – vidět, že i zde se začíná projevovat expanze daru proroctví.
Proroctví
V Joel News se o tom můžeme dočíst:
“Brownsvilské probuzení nabírá nový, prorocký směr. Pasto Kilpatrick, vždy tak extrémně opatrný co se proroctví týče (sic!) dal na začátku března prorokování průchod. Předpovídá velkou změnu v průběhu bohoslužeb. V článku pro Vothwest Revival News člen sboru Renee DeLoriea píše o tom, jak před dvěma týdny sbor explodoval”: Po kázání na téma prorocké dary požádal pastor Kilpatrick lidi ve shromáždění, aby se modlili jeden za druhého a prorokovali.” 101
Jak je vidět, k prorokování je nejdůležitější rozhodnutí a lze jej činit i na povel.
Souhrn kapitoly
Obnova v Pensacole se pojí zejm. se dvěma osobami. Jsou jimi pastor Assemblies of God John Kilpatrick a evangelista ze stejné denominace, Steve Hill. Život obou z nich, jak se o něm dozvídáme z jejich autobiografických knih, popisuje jejich opravdové a upřímné obrácení a skutečně nekompromisní cestu za jejich Pánem Ježíšem Kristem. Jejich život je prost morálních či teologických excesů. Jejich služba vykazuje skutečné ovoce pokání proměněných životů a osobního i rodinného nasazení pro dílo evangelia. Oba protagonisté však dosvědčují, že jejich život byl navždy změněn setkáním se zvláštní mocí, která se ode dne 18. června 1995 projevuje v brownsvillském sboru Assemblies of God na Floridě.
Cesta obou služebníků k tomuto zážitku byla rozdílná, leč nakonec se sešla ve stejném bodě. Pastor Kilpatrick nejprve okusil z moci Torontského požehnání, když se rozhodl zrealizovat proroctví Dr. Cho o probuzení, které má do Pensacoly přijít. Skrze svoji ženu Brendu, která se vrátila z Torontské Vinice, zakusil žízeň po stejné zkušenosti, kterou prožila ona a když změnil způsob svých modliteb směrem k pozitivnímu žehnání, začaly se některé drobné manifestace projevovat i v jeho sboru. Naproti tomu Steve Hill se s Torontským požehnáním setkal skrze londýnský sbor Svaté Trojice, kde na mnoho minut padl pod jeho mocí z rukou tamějšího anglikánského vikáře Sandy Millara.
Hillovo pomazání způsonbilo vypuknutí největší obnovy dnešních dnů, a to na Den otců, 18. června 1995, kdy Steve Hill přijal pozvání na nedělní shromáždění brownsvillského sboru. Steve Hill se nejprve o svoji londýnskou zkušenost podělil, poté vysvětlil ostatním, jak mají požehnání přijímat, jak se mají chovat k manifestacím a poté zahájil “Pesacola Outpouring” (Pansacolské vylití), které trvá do dnešních dnů. Na shromáždění do této doby přijelo více než čtyři miliony lidí z celého světa a podobné obnovy zažily snad všechny možné křesťanské denominace. Očekává se, že začne největší křesťanské probuzení posledních dní, což odpovídá mnoha do té doby opomíjeným proroctvím, např. Paula Caina, Ricka Joynera, Jamese Ryleho…, lidí, jejichž minulost, či teologie sahá až k hnutí Pozdního deště, které se koncem čtyřicátých let jako stepní požár rozšířilo po všech denominacích v USA.
Jedna z největších amerických a možná i světových protestantských denominací Assemblies of God byla k tomuto jevu nejprve rezervovaná. Zlom nastal snad až tehdy, kdy její superintendent dal hnutí naprosto zelenou a sám jeho kredibilitu potvrdil na památné konferenci v Kentucky (1997), kdy spolu s ostatními letničními a charismatickými představiteli Toronto blessing, jako např. R. Clarkem, demonstroval jednotu a touhu po šíření této obnovy. Přes toto všeobecné přijetí mezi charismaticky laděnými kruhy jsou křesťané, kteří před touto obnovou varují. Mezi ně patří i David Wilkerson, jehož jméno bylo zpočátku s obnovou spojováno.