John Killpatrik a Steve Hill, duchovní obnovitelé Ameriky?

Osoba Stephena Hilla
Období 1954 – 1975
Evangelista Steve Hill se narodil v roce 1954 v turecké Ankaře. Má za sebou pohnutý život mladého narkomana, který se na své životní pouti dostal do zcela bezvýchodné situace, ze které jej dokázala vytrhnout pouze milost Ježíše Krista.
Neodolatelný sklon ke zlému
Již od malička u sebe mladý Steve pozoroval neodolatelný hlas zla, který se v jeho životě projevoval skrze neposlušnost, drobné krádeže a loupeže. Byl ovlivněn beatnickou generací šedesátých let, která nenacházela uspokojení ve spořádaném životě americké společnosti, a proto začala experimentovat s drogami a volným sexem. Již ve věku třinácti let měl zkušenost nejen s alkoholem a nikotinem, ale též s tvrdou drogou. Začal hrát v rockové skupině a stal se velmi brzy závislým na omamných látkách. V šestnácti letech měl za sebou zkušenost se všemi v té době na ulicích dostupnými drogami.
Když se během školního vyučování od ředitele školy, kterou navštěvoval, dozvěděl, že jeho milující otec zemřel na srdeční záchvat, nebyl schopen uronit ani slzu. Jeho život byl prázdný a otupělý a jediné, co mu dávalo nový smysl života, byla další dávka drog. Rodina Steva jeho životní styl nesdílela, jeho bratři a sestry těžce snášeli jeho chování, a tak se Steve sám považoval za černou ovci rodiny. Na pohřbu otce byl zdrogovaný a truchlivou atmosféru vnímal bez jakéhokoliv pocitu smutku.
Tvrdé drogy a zločin
Po smrti otce ztratil nad sebou Steve jakoukoliv autoritu. Orální požívání drog mu již nestačilo, a proto začal s jejich injekční aplikací. Mohl tak, dle svých slov, přejít na nejtvrdší opiáty. Aby si vždy zajistil novou dávku drogy, začal krást ve velkém. Jeho život se dostal do uzavřeného kruhu: krádež – droga – vězení. V té době začali jeho kumpáni umírat na předávkování, havárii, popřípadě násilnou smrtí. Steve dostal strach. Obživou mu byl zločin nebo prodávání vlastní krve na stanicích Červeného kříže.
Jednoho dne se svým přítelem, narkomanem, náhodou dostali na evangelizaci. Stevův přítel byl viditelně zasažen zvěstovaným poselstvím. Stevova reakce však byla tak negativní, že se sám podivil zlu, které z jeho nitra začalo vycházet a svému příteli zabránil reagovat na výzvu spasení. Následovalo další vězení.
Období 1975 – 1984
Světlo ve tmě
25. října 1975 se Steve předávkoval drogami. Dostal se do stavu šílenství, bolestivých křečí a tři dny se zmítal v drogové agónii. Po celé tři dny seděla u jeho postele matka, která mu byla oporou a opatrovnicí. Po těchto třech dnech přivedla k téměř smrtelnému loži svého syna luterského faráře Hugha Mozinga, který Stevovi svědčil o Ježíši Kristu. Steve přitom po mnoha letech pocítil citové pohnutí a po jeho tvářích začaly stékat slzy. V bezvýchodné situaci začal opakovat jméno Ježíš a téměř hmatatelně pocítil, že přítomnost zla z jeho pokoje začíná ustupovat. Prožil znovuzrození a stal se křesťanem.
Krátce po obrácení však přichází policie a Steve je opět za své předchozí zločiny odveden v poutech. Ve vězení se však setkal s Jimem Summersem, duchovním z organizace Ministries of Alabama (OMA), která byla přičleněna k Teen Challange, křesťanské organizaci pro pomoc mladým narkomanům, kterou založil letniční pastor David Wilkerson. Při čtení rozsudku zachvátila Steva úzkost, neboť netušil, jak stráví několik příštích let. Rozsudek zněl následovně:
“Steve Hille, ačkoliv se to neshoduje s mým nejlepším úsudkem (a proto na to po celou dobu nezapomeň), odkazuji tě k pobytu v Outreach Ministries v Alabamě pod dohledem Jima Summerse. Pokud program úspěšně nedokončíš, strávíš dlouhé roky ve vězení.”33
Teen Challange a manželství
Mladý Hill byl ještě ve vazbě včleněn do tohoto programu a devět měsíců strávil ve středoamerickém středisku Teen Challange v Cape Giardea ve státě Missouri, pod vedením Herba Meppelinka. V tomto středisku se Stevovi dostalo základů křesťanského života a modlitební průpravy. Po roce výcviku založil David Wilkerson ve východním Texasu biblickou školu Twin Oaks Leadership Academy, kde se Steve učil základům křesťanského vedení. Na této škole se také zamiloval do mladičké sekretářky, dvacetileté Jeri Larsonové a oba, rok po jejich absolutoriu, vstoupili do manželství.
Po škole se Steve stává evangelistou, vedoucím mládeže, producentem evangelizačních koncertů a festivalů a duchovním poradcem v Assembly of God v Tallahassee na Floridě. Později odjíždí na misijní praxi do Mexika, kde je udiven otevřeností obyvatel pro evangelium Ježíše Krista. Zde se setkává s Donem Exleyem, argentinským misionářem, který s ním sdílí jeho touhu stát se evangelistou a nabádá jej ke službě v Argentině. Toto setkání bylo pro Hilla klíčové. Sám je popisuje slovy:
“Čtrnáct měsíců nato jsme se Jeri a já ocitli jako ordinovaní služebníci Assembly of God v San Jose v Kostarice: přesněji na jedné z nesubvencovaných jazykových škol Jazykového institutu, s dlouhodobými vyhlídkami na službu v Argentině!”34
Argentina
Manželé Hillovi poznali, že ke skutečnému zvládnutí španělštiny však potřebují praxi a proto se s prostou cedulí “Žijeme v Kostarice, abychom se naučili španělsky. Potřebovali bychom uplatňovat své teoretické znalosti v praxi. Mohli bychom bydlet u vás?”35 vydali do ulic. Přes různé patálie byli nakonec přijati do jedné jihoamerické rodiny.
Po absolvování jazykové školy odjíždí manželé Hillovi do Buenos Aires v Argenitině, kde se účastní evangelizace s Carlosem Annacondiou. Následujících sedm let zde Steve Hill sloužil jako evangelista a v roce 1984 se spolu s organizací David Wilkerson Ministry staral o výstavbu sirotčince pro osamělé děti.
Období 1984 – 1995
Změna paradigmatu
V následujících letech Hill sloužil v Kolumbii, Španělsku, Rusku, Uruguay, Chile a podílel se zde na zakládání nových sborů. Dle jeho slov to však bylo pouhou přípravou na pensacolskou zkušenost. Před tím však musel být osvobozen od “ducha kritizování”36
“Byl jsem vždy znechucen zprávami o hnutí “svatého smíchu” a žádný dojem na mě neudělaly ani četné případy padání na zem… Vše, co se dělo po celém světě a mělo nálepku probuzení, jsem v té době považoval za umělé a plytké… Jeden můj přítel z Prahy mi dokonce v té době zavolal a tázal se mě na můj názor o současném hnutí v církvích. Řekl jsem mu, že mi to spíš připadá jako vymývání mozku a psychická manipulace než dílo Ducha svatého. Ano např. v Argentině jsem viděl projevy Ducha svatého, jenomže tam to bylo vždy nerozlučně spojeno se zakládáním nových sborů a evangelizací, takže jsme mohli vidět trvalé ovoce.”37
Hill teoreticky věřil, že jisté manifestace se projevují zejm. při evangelizaci, ale nechápal k čemu jsou v masovém měřítku v církevním životě dobré. Ke změně postoje ho však nevedlo studium Písma, nýbrž vlastní zkušenost. Zaujal jej totiž článek z časopisu Time, kde se popisovaly neobvyklé zkušenosti věřících v anglikánských farnostech. Při jedné příležitosti se tedy rozhodl do Londýna podívat a navštívit katedrálu Svaté Trojice, kde si domluvil schůzku s místním vikářem Sandy Millarem. Na cestě chrámovou lodí musel překračovat mnoho těl.38 Při tomto setkání již nechtěl debatovat, nýbrž požádal Millara, aby na něho vložil ruce a pomodlil se. Po krátkém setkání se tak během chvilky stal z jednoho nedůvěřivého odpůrce důvěřivý křesťan, který odmítá diskusi a přijímá žehnání od člověka, kterého nikdy před tím neviděl a jemuž by patrně donedávna nedůvěřoval.
“Řekl jsem Sandymu, že nepovažuji za nutné, abychom teď nějak sáhodlouze rozmlouvali. Spíše jsem ho požádal, jestli by nemohl vložit na mě ruce a pomodlit se za mě. Souhlasil. Vložil na mě ruce a pak se tiše a velmi prostě modlil: “Dotkni se ho Pane Ježíši. Požehnej mu Pane.” Při zvuku této prostinké modlitby se se mnou stalo něco zvláštního: v okamžení mě opustila veškerá tělesná síla a já jsem se skácel k zemi… Věděl jsem, že od tohoto okamžiku můj život už nikdy nebude stejný.”39
Sandy Millar
Nepříliš dlouho před Hillovou návštěvou vzplanul v Londýně duchovní požár, který sem byl dovezen přímo z Torontské Vinice pastora Johna Arnotta. Dne 24. května se totiž v Londýně sešla skupina křesťanů z různých církví, aby si vyslechla svědectví Eleanor Mumfordové, manželky Johna Mumforda, pastora a správce sborů Vinice v Británii, která se právě z Toronta vrátila. Když se Eleanor za přítomné modlila, všichni byli citelně dotčeni. Mezi přítomnými byl i Nicky Gumbel, kaplan kostela Svaté Trojice v Bromptnu, spoluautor a pozdější popularizátor kurzů “alpha”. Ten si však uvědomil, že zmeškává členskou schůzi své církve a se svojí ženou spěchal do své kanceláře v South Kensington. Setkání se již připravovalo k odročení a Nicky byl nucen se omluvit a vyprávět, co se mu právě přihodilo. Byl pak požádán, aby se pomodlil závěrečnou modlitbu. Plný své nedávné zkušenosti se obrátil k Duchu svatému s žádostí, aby každého v místnosti naplnil. Po této modlitbě se situace opakovala. Mnozí spadli na zem s typickými projevy Torontského požehnání.40
Sandy Millar, vikář Svaté Trojice, byl tou dobou právě na jednání Evangelické aliance, kde obdržel telefonát, že členové sboru leží na podlaze kanceláře, neschopni se zvednout. Glenda, členka sboru, se jen s obtížemi dostala k telefonu, aby svému vikářovi tuto zprávu zatelefonovala. Později, spolu s ostatními vedoucím sboru, zavolal Eleanor Mumfordové, aby v kostele Svaté Trojice v neděli 29. května ráno i večer kázala. Po obou kázáních prosila Eleanor Ducha svatého, aby na shromážděné sestoupil.
Wallace Boulton v článku “Úder z Toronta” (Crowborough: Monarch, 1994) popisuje situaci slovy:
“Byl zde čas mlčení. Pozvolna však členové kongregace začali tiše plakat, někteří se smáli. Když Duch svatý přišel, vyzvala Eleanor ty, kteří chtějí přijmout modlitbu, aby vyšli dopředu. Mnozí tak učinili. Jakmile se Eleonořin tým, spolu s týmem sborových služebníků začal modlit, lidé padali pod mocí Ducha. Záhy byla zasažena celá církev.”41
Období 1995 – 2000
Pensacolské vylití
Když konečně na Den otců roku 1995 Hill začal v Brownsville své kázání, pocítil obrovskou touhu, aby shromáždění rovněž prožili moc Torontského požehnání. Ve své knize “Na cestě za probuzením” to říká zcela jasně.
“Pobyt v Anglii mi přinesl mnohem více než pouze další vzácné knižní poklady do mé knihovny: byl jsem obnoven mocným, zcela novým způsobem a tato zkušenost ve mně probudila ještě větší hlad a touhu po Bohu samotném. O toto vše jsem se nyní, na svátek otců roku 1995, snažil podělit s brownsvillským shromážděním. Když jsem se přitom zahleděl do tváří svých posluchačů a přátel, zračilo se v nich stejné rozhodnutí: setřást ze sebe to strnulé, mdlé, zatuchlé, vyschlé a zvětralé náboženství. Pociťoval jsem, že tito lidé touží po novém hnutí a působení Božím; po něčem takovém, jako jsem já zakusil v Anglii. A věděl jsem, že nás Bůh nezklame.”42
Po kázání Steve učinil výzvu pro nespasené a nakonec pro všechny, kteří chtějí přijmout nový dotek. Dopředu vyšlo 1 000 lidí. Při následujících modlitbách zůstal i pastor Kilpatrick bezvládně ležet na zemi po dobu tří hodin a spolu se svou manželkou musel být po shromážděních dopravován domů, neboť byl několik dní “opilý v Duchu”. Beth Mc Duffe, korespondent probuzení a člen sboru píše, že se jednalo o stejné manifestace, které Brenda Kilpatricková prožila v Torontu.43
Tělesné projevy
Četné tělesné manifestace, které se v brownsvillském sboru projevují, jsou nezaměnitelné. Jak Steve Hill tak John Kilpatrick, snaží-li se manifestace nějak ospravedlnit, citují průkopníky probuzeneckých hnutí jako Johna Wesley, Charlese Finneyho, Petera Cortwrigta apod. Na jejich shromážděních, která se často konala pod širým nebem, lidé, zasaženi zvěstí evangelia, skutečně padali, či v hrůze křičeli k Bohu o milost. Před masovými manifestacemi ale metodisté varovali. V Pensacole z manifestací strach nemají. Služebníci je očekávají a ustavují proto týmy chytačů, kteří spolupracují a ukládají požehnané do “odpočinku v Duchu”. Steve Hill vysvětluje, že tento model modliteb přejali přímo z Torontské Vinice.44 Přítomnost těchto stavů, jak dosvědčuje Kilpatrick, je důkazem, že při činnosti je zde skutečně Duch svatý.
“Hned nato se Steve modlil za nějakou ženu, která padla na zem pod mocí Ducha. Pokusil jsem se odtrhnout nohy od podlahy, abych ji překročil, ale nešlo to. Nakonec jsem musel poprosit přítele Tonyho Taylora, aby mi přiskočil na pomoc. Popadl mne za kalhoty a táhl krokem na pódium. Uchopil jsem mikrofon a vykřikl: “Lidi, to je ono. Pán je tady, pojďme do toho!” Uvědomil jsem si, že Bůh skutečně přišel, že na naše modlitby za probuzení odpověděl. Svátek ohně začal! V té chvíli přešel Steve kolem mne, mávl rukou a prostě řekl: “Víc, Pane!” Svalil jsem se na mramorovou podlahu jako tuna cihel.”45
V metodistické obnově, která se Anglií i USA koncem 18. století přehnala, se manifestovali lidé, obtíženi vinou a hříchy, na něž doléhala Boží svatost a lidé padali na tvář. V brownsvillské obnově však nezáleží na tom, v jakém stavu se jedinec, sražený na zem, nachází; zda je nespasený hříšník, posvěcený, či neposvěcený křesťan, zda volá o odpuštění, či je požehnaným bratrem. Duch se manifestuje u všech a lidé zde padají naznak.
“Od této bohoslužby na den Otců jsme se setkávali téměř každý večer, abychom byli účastni probuzení. Duch svatý se manifestoval zvláštním a vzrušujícím způsobem a dotýkal se nejrůznějších lidí, ať už žili jakkoli a prožili cokoli… bylo to probuzení Whitfieldova nebo Finneyova typu.”46
Tato opakovaná odvolávání se na otce metodismu není ani mezi ostatními vůdci Pozdního deště, hnutí Víry nebo Torontského požehnání ničím novým. K podpoře svých zkušeností se jich v osmdesátých letech dovolával Hagin47, Wimber48, později Arnott atd.49 a mnozí jiní. Není proto od věci přečíst si vyjádření Johna Wesleye, který se ve svých sborech s podobnými manifestacemi, jak správně zmínění muži předesílají, skutečně setkával.
“Wesley obšírně popisoval průběh shromáždění, které se konalo v roce 1773. Hymnus se zpíval znovu a znovu, snad třicet až čtyřicetkrát, což způsobilo tělesné agitace u části zde shromážděných. Následkem tohoto jevu, Wesley píše, “Satan jim v jejich prostotě naservíroval sám sebe, aby… zdiskreditoval Boží dílo.” V roce 1740 propukla epidemie smíchu během shromážděni v Bristol. Wesley řekl: “byl jsem trochu překvapen některými, kdo byli Satanem neobvyklým způsobem zasaženi takovým duchem smíchu, kterému se nemohli ubránit.”50
V Pensacole jsou však projevy smíchu, nekontrolovatelné ztráty ovládání těla, či stavy opilosti neklamnou známkou, že je zde v práci Duch svatý. Tyto projevy jsou doslova nakažlivé. Když se tyto manifestace objevily u mladičké členky sboru Alison Wardové, celá bohoslužba musela být zrušena, neboť tato moc se okamžitě přenesla i na ostatní osazenstvo včetně pastora.
“Avšak, když Alison pokračovala ve vyprávění, její hlava se začala pohybovat dozadu a dopředu tak neobvyklým způsobem, že se zdálo, že náhle dostane vážný neurologický záchvat. Za pouhých osm minut, než skončila, byla svatyně naplněna hlasem hlubokého sténání za ztracené, oltář byl zaplněn hříšníky, kteří hledali spasení. Pastor Kilpatrick klesl pod Boží mocí a musel být odnesen k židli, kde zůstal po tři hodiny úplně opilý v Duchu. Steve Hill nemusel ten večer vůbec kázat.”51
Letniční se bouří
Tábor charismatiků, který byl novým věcem nakloněn, a který již od šedesátých let čekal celosvětové probuzení, byl od počátku nadšen. Mnozí Američané navíc již nemuseli podnikat dlouhou cestu do Toronta a pro duchovní občerstvení mohli zamířit na Floridu. Co však konzervativní tábor letničních, který krom sympatizantů hnutí Víry např. Karla Stradera, zůstal díky zkušenostem s různými obnovami za devadesát let své existence značně skeptický? Zůstával do jisté míry zdrženlivý. Nepomohlo ani to, že v materiálech o probuzení v Pensacole byl citován široce přijímaný a uznávaný David Wilkerson, jehož středisky Stephen Hill prošel.
I sám Wilkerson byl k hnutí nejprve zdrženlivý, spokojil se s kázáním z prosince 1994, kde nazval Torontskou obnovu “lepenkovou strukturou” a podivil se, čemu se lidé smějí, když se jejich země zmítá v hříchu,52 avšak když se dozvěděl, že jeho jméno je s obnovou spojováno, ohradil se nejprve otevřeném dopise věřícím, ve kterém napsal: “Nikdy jsem nepodporoval toto takzvané probuzení… hladoví hledající nebudou padat dozadu, nýbrž dopředu, na tvář, v ponížení a zlomeni.”53 Později však, když Rodney Howard-Brown dobýval svoji křížovou výpravou ulice New Yorku, obvinil jej a Bennyho Hinna z “páchání klamných projevů Ducha svatého”54 a od obnovy se jasně distancoval.
“Pláču nad tím, když vidím videozáznamy, které mi lidé z celé země posílají. Celé skupiny těl se ve ztrátě sebekontroly škubou, padají na zem, hystericky se smějí a potácejí se jako opilí… Vše, co nenalezneme v Písmu musí být otevřeně odmítnuto, kompletně odmítnuto.”55
Časopisu Charisma Wilkerson řekl:
“Lidé prožívají obrovské emocionální zkušenosti právě nyní a nazývají to probuzení. Ale já myslím, že skutečné probuzení přijde skrze přepalování, probodená srdce, usvědčující kázání, která povedou lidi v pokání na kolena.”56
Když Wilkerson zjistil, do jakých obrovských rozměrů obnova narůstá, apeloval i na křesťany v zahraničí. Např. na konferenci v polských Katowicích před “hnutím svatého smíchu” varoval a vyslovil nad ním proroctví, že dříve než se tomuto hnutí podaří dobýt Evropu, bude zničeno Božími soudy.57
Není to však pouze Wilkerson, kdo z letničního tábora proti hnutí “svatého smíchu” pozvedá svůj hlas. Pastor Assembly of God Medina Valley Ron Stringfellow napsal práci “Pensacola a klam Pozdního deště”, kde uvádí doktrinální i praktickou příbuznost mezi hnutím, které Nejvyšší rada Assemblies of God v roce 1949 v Seattlu odmítla a probuzením v Pensacole.58 Dalším význačným kritikem je letniční pastor Bill Randles, Iowa, který sepsal bestseller o jedenácti kapitolách s názvem “Byl jsi zvážen a shledán lehkým” (Weighed and Found Wanting), kde podrobně dokládá právě příbuznost mezi Torontským požehnáním a hnutím Pozdního deště.
Uznání z vlastních řad
Doba však pokročila. Z mladého a pohrdaného letničního hnutí je dnes dvaceti milionová respektovaná denominace Assemblies of God, která ve svých řadách unese moderní učení Paula Yonggi Cho i otevřenost Karla Stradera, ale i konzervativní postoj Rona Stringfellowa. Tentokrát však obnovu podořil i superintendent dr. Thomas Trask, který nejenže dal obnově zelenou, ale jeho jméno bývá spolu se jménem Johna Kilpatricka často citováno společně. Jednoznačně se to potvrdilo i na letničně-charismatické konferenci, která se v 9. září 1997 konala v Heritage Fellowship of Florence, Kentucky, pod názvem “Zboříme dělící zdi” (We will break dividing walls). Vedle Thomase Traska a Johna Kilpatricka se jí zúčastnili Paul Walker, vedoucí letniční denominace Curch of God a Randy Clark, představitel Torontského požehnání ve Vinici, skrze kterého byl, prostřednictvím Howard-Browna, oheň obnovy zažehnut. Na této památné konferenci Clark vkládal s modlitbou ruce i na Davida Walkera. Rev. Thomas Trask poznamenal, že “brownsvillský sbor změnil směřování denominace AoG mnohem více, než kterákoliv jiná organizace.”59
Tomuto trendu se podivil i Dave Hunt, vynikající křesťanský apologeta, který často představitele Assembles of God a Wilkersona citoval ve svých knihách pro jejich biblický postoj.60
Zatímco razantní vystoupení proti hnutí Pozdního deště z roku 1949 stálo Assemblies of God ztrátu nemalé části členské základny,61 těžko odhadnout, jaké změny způsobí tato obnova dnes. Je však možné, že se stane to, co uvedl Rev. Thomas Zimmerman, superintendent AoG (1959 – 1985) již dříve, že AoG jsou charismatickou církví.
Přijetí pensacolské obnovy do řad AoG však přeci jenom nebylo tak snadné. Představitelé denominace v prvopočátcích zaujali vyčkávací postoj. Když se však skupina služebníků z Brownsville, spolu s manifestující se Alison Wardovou, zúčastnila shromáždění v církvi Central Assembly of God ve Springfieldu, hned vedle sídla vedení denominace, přesunulo se tak probuzení “do vedlejších dveří” sídla. Když David Stevens, bývalý kritik obnovy a nyní její nadšený zastánce, vydával svědectví časopisu Charisma, posteskl si: “Mnoho mých přátel v Assemblies of God je skeptických. Mnoho mých přátel mi už nevolá. Vím, proč jsou tak opatrní – viděli příliš mnoho pošetilých věcí v minulosti.”62
V této otevřenosti hraje svoji roli i notná dávka psychologie. Letniční vždy toužili po probuzení. Tento důraz byl někdy v hnutí tak silný, že dokázal zastřít oči i před herezí, která z kruhů, které probuzení zdůrazňovaly, vycházela. I památné vystoupení Nejvyšší rady proti hnutí Pozdního deště odhalilo, že velká část členské základny AoG již byla indoktrinována. Vysvětlení bylo prosté. Hnutí Pozdního deště mělo ve svém programu probuzení. Nezaspat probuzení byl tedy vždy pádný argument, který letniční do doby, než se vzpamatovali, paralyzoval. V podobném duchu v roce 1994 vystoupil i Rodney Howard-Brown, který byl s ortodoxií letničních dobře obeznámen, a tak mohl na léty prověřenou, citlivou strunu hnutí – když Torontské požehnání představoval světu – zabrnkat.
“Jestliže to letniční nepřijmou, vítr Ducha svatého povane mezi katolíky, metodisty a baptisty. Povstane nová setba a žeň dosáhne i mezi ty, kteří nyní neznají moji moc a mojí slávu. Mocně je navštívím, praví Pán. Oni obdrží. Mnozí, kteří si říkají letniční, budou zahanbeni. Mnoz,í kteří se nazývají Plným evangeliem, se budou stydět. Tvrdí, že znají moji moc a moji slávu, avšak mají formu zbožnosti, ale tuto moc odmítají. Ale já hledám hladové a žíznivé, kteří ke mně budou volat a já je mocně navštívím.”63
Torontské spojení pokračuje
Genetický kód probuzení nese tedy jednoznačně název “Toronto blessing” a je spojen se jmény jako Rodney Howard-Brown, Benny Hinn, John Wimber, Paul Cain, atd. Torontský genom musí připustit i ti, kteří sice Torontské požehnání odmítají, nicméně fandí “probuzení” ve vlastní denominaci.
Není proto divu, že již. 22. února 1996 přijíždí do Pensacoly John Arnott, pastor Torontské Vinice. Na shromáždění je před brownsvillským sborem uvítán Johnem Kilpatrickem a vyzván k diskusi a svědectví.64 Poté se Arnott za přítomné s vkládáním rukou i modlil.65 Svým pozitivním vztahem k Toronstké obnově se netají ani Steve Hill, který v interview sdělil, že miluje práci, kterou Arnott dělá v Torontu a že sám byl v Torontu v době pastorovy nepřítomnosti a přijal modlitbu od pastorovy ženy Carol.66
Současný rozlet
Když současný superintendent Assemblies of God, rev. Thomas Trask požehnal Torontskému požehnání, otevřely se dveře obnově i do ostatních denominací. Je přirozené, že obnovou jsou nadšeni lidé jako Derek Prince, který probuzení považuje za “hodinu žně” a v Brownsville prožil tak intenzívní bolest za ztracené, že kdyby “přetrvala déle než jednu vteřinu” jeho život by z něho “vyprchal.”67 Kritici probuzení se podivují, že torontský duch nachází živnou půdu i mezi metodisty, baptisty, episkopály atd.
Riss uvádí, že Torontské požehnání zasáhlo i země jako Thajsko, Čínu, Vietnam, Kambodžu, hoří i v Latinské Americe, zejm. Argentině, kde bylo naroubováno na dřívější probuzení. Nešíří se ani tak skrze misionáře, ale skrze vedoucí, kteří prožijí bouřlivé manifestace, a poté své prožitky přivážejí domů, kde dychtiví posluchači, kteří jsou mnohdy frustrovaní a nespokojeni se stavem svého duchovního života, se možnosti rychlého požehnání s nadšením zmocní. Avšak v místech, kam je obnova dovezena, zatím kromě nedlouho trvajících manifestací ke skutečnému probuzení nedochází. Jediným ovocem je jen další sbližování mezi letničním a charismatickým táborem. Tak můžeme být např. svědky, jak se Rick D´Orazio, pastor největší letniční církve AoG v Torontu a dlouhodobý kritik Torontského požehnání, po prožité manifestaci v Pensacole, omlouvá za kritiku Johnu Arnottovi. Kvůli tomuto aspektu bývá někdy hnutí nazváno “probuzením smíření.”68
Výstižně to vyjádřil John Kilpatrick, když řekl: “Co mne v tomto probuzení požehnalo nejvíce, je, že se už nedívám na denominace. Nevidím zdi.”69 Ano, není to učení, co křesťany dnes sjednocuje. Spíše to jsou společné prožitky. Vždyť ten člověk, který vedle mne prožívá svoji zkušenost, je mi najednou nějak blíže a už mi nevadí, co učí a jak se choval dříve. Dalo by se s nadsázkou říci, že duchovní opilost se projevuje stejně jako alkoholické opojení. Obojí dokáže sblížit letité odpůrce.
Světová expanze
Když Paul Cain, blízký spolupracovník Williama Branhama, prohlásil, že mu Bůh řekl, že nezemře, dokud neuvidí muže “nového druhu”, jenž má začít poslední nápor světového probuzení, mnozí křesťané se usmívali. Když poté Cain, po 25 letech diskvalifikace pro narčení ze sexuální nečistoty,70 pomazal a požehnal Johna Wimbra ke službě probuzení a z torontského sboru Vinice vyšlehly plameny, rozfoukané z již jen doutnajících uhlíků hnutí Pozdního deště, jež zatím – po převléknutí několika kabátů – začalo skrze hnutí Víry infiltrovat širší křesťanské spektrum, úsměv na rtech začal tuhnout. Když však toto požehnání zachvátilo Toronto, Londýn a Floridu, bylo již příliš pozdě. Protagonisté z Brownsville se však radují a Steve Hill vyslovil následující proroctví:
“Postupně mi začalo být zřejmé, že toto probuzení se rozrůstá do takových rozměrů, že se stane největším probuzením, jaké kdy Amerika spatřila. Pokud bychom se nyní zastavili, přinesli bychom nebi tu největší hanbu a zároveň se stali terčem posměchu pro celé peklo. V tomto bodě se už nelze zastavit, odtud už nevede žádná cesta zpět. Bůh hodlá Americe poslat své probuzení, jež nakonec otřese celým světem.”71
Zhruba ve stejné době promluvil i jiný prorok, časem prověřený, již starý a vrásčitý, milovaný i nenáviděný David Wilkerson, který ve své knize “Amerika, poslední volání”72 prorokuje soudy a zánik USA. Není to poprvé. Již před sedmi lety, v roce vypuknutí probuzení v Torontu, ve své dřívější knize “Přilož polnici k ústům” (Set the Trumpet to Thy Mouth), Wilkerson uvedl:
“Právě nyní vidím Všemohoucího Boha obracet se pomalu zády k tomuto národu. Amerika je na samém okraji cesty k páchání neomluvitelného hříchu tím, že odpírá Duchu svatému.. Brzo přijde doba, kdy pokání bude jen pro jednotlivé lidi, ale už ne pro národ. Co více Bůh mohl učinit pro Ameriku? Mohl být trpělivější než byl… Přichází něco neodmyslitelného, co se stane Americe a částem Kanady a jen několik málo lidí tomu bude věřit. Proroci pokoje a blahobytu budou odpovídat. “Bůh přislíbil ochránit nás ode dne hněvu, protože jsme obdrželi slovo jeho trpělivosti (Zj 3,10)”. Tento národ neobdržel Boží slovo, a ani církev tak neučinila. Tak jako v církvi Sardinské, jen několik málo si jich nepošpinili svá roucha a s Kristem kráčí v rouše bílém… Nenaslouchejte prorokům pokoje a úspěchu.”73
To, co jedni nazývají předehrou k celosvětovému probuzení (Cain, Arnott, Hill) jiní považují za skrytou nepravost před velkým odstoupením a před příchodem Antikrista (Tillin, Hunt, McMahon). Jiní se vše snaží přikrýt rouškou psychické extáze, případně směsi dobrého a zlého. V každém případě je tato otázka dosti podstatná, neboť se již naplnila slova Johna Kilpatricka, že “Bůh poslal do církve pandemonium”74 Vždyť jen od roku 1995 Pensacolu navštívilo 4 milony lidí z celého světa!75 Američtí fundamentalisté v této souvislosti jdou tak daleko, že citují Johna Miltona, epika ze 17. století, který nazýval “Pandemoniem” vládce říše temnosti.76 (Jedná se o slovní hříčku, pandemonium v angličtině znamená “vřava” event. “divokost”, ale také “peklo” – pozn. aut.)