John Killpatrik a Steve Hill, duchovní obnovitelé Ameriky?
Osoba Johna Kilpatricka
Období do roku 1973
Dětství
John Kilpatrick pochází z rodiny, v které bylo patrné rozdělení mezi rodiči. Jeho otec byl ateista, matka letniční křesťanka. Jako mladý chlapec byl svědkem mnoha rozepří svých rodičů, ve kterých se, dle jeho svědectví, otec choval k matce velmi hrubě. Po jedné hádce odvedla matka malého Johna ke svým rodičům v Alabamě. Za tři měsíce se opět rodiče sešli, aby žili společně, avšak po čtyřech letech rozbrojů se nakonec rozvedli. Tehdy bylo Johnovi dvanáct a jeho matce padesát dva.
John Kilpatrick píše, že jeho dětství bylo poznamenáno výchovou bez otce. Toužil však po jeho požehnání, a proto, když prožil povolání do služby kazatele, obrátil se na otce telefonicky. Ten mu však sdělil následující: “Raději bych tě viděl mrtvého než s Biblí v ruce.”10 Otec sám byl sedmkrát ženatý a John pocházel z pátého manželství. Téměř do konce svého života zůstal otec ateistou, obrátil se až krátce před smrtí, roku 1985. John Kilptarick proto vidí souvislost mezi příchodem probuzení v Pensacole – začalo na Den otců – a vztahem ke svému otci.11
Obrácení
Život mladého Johna Kilpatricka byl pozitivně ovlivněn manželem jeho sestry Shirley, Paulem Wetzelem, který se mu stal vzorem ve víře. Paulův otec, Raymond Wetzel, byl pastor Assembly of God v Columbu, kde John prožil své obrácení. Nedlouho poté zatoužil i po křtu v Duchu svatém a toho dne i prožil, že mu Pán řekl o službě kazatele, která jej v budoucnu čeká. V ten samý den se o tomto povolání, skrze proroctví jedné ženy, dozvěděla i jeho matka.
Pastor Wetzel se stal Johnovi skutečným duchovním otcem. John sledoval jeho způsob vyučování i života, jeho lásku k lidem a osobní zbožnost. Proto byl velmi otřesen, když se několik lidí vzepřelo pastorovi a přáli si jeho odchod ze sboru. Na jedněch společných nočních modlitbách, které se ve sboru každodenně konaly, neboť jeho členové se vraceli domů okolo jedenácté večer, však skupinka 17 modlitebníků spolu s pastorem prožila návštěvu dvou velkých andělů, kteří prošli modlitebnou. Tato událost se ve sboru brzy rozkřikla a potvrdila pastorovu autoritu. Na následujících bohoslužbách bylo 38 lidí pokřtěno v Duchu svatém.
Období 1973 – 1989
Povolání do služby
V dospělosti se John setkal se svojí budoucí ženou Brendou, se kterou se zanedlouho oženil. V té době pracoval jako laboratorní technik v městských vodárnách, ale již ve dvaceti letech se na prosbu superintendenta AoG v Georgii stal pastorem sboru Assembly of God ve Vidalii, kde pro něho hlasovalo 99% členského shromáždění. Sbor se nedlouho na to rozrostl na 125 členů. V letech 1973 – 1979 prožívají John s Brendou, že se John má stát pastorem ve sboru AoG ve Warner Robins, který měl 175 členů, a tak se také stalo. Tam se narodil i jejich druhý syn. Když se sbor rozrostl na 300 členů, odchází do penze pastor sboru AoG v Eastville a John přebírá jeho místo. Sbor měl v době, kdy jej John Kilpatrick převzal, 650 členů, ale již v roce 1982 se rozrostl na více než 1 000 osob.
Pastorem v Pensacole
John však opět prožívá povolání k nové práci. Tentokrát do sboru sboru Assembly of God v Pensacole, kde se na svátek Valentina roku 1982 stal jeho pastorem. Sbor měl v té době 3 000 členů. Budova sboru však již nevyhovovala požadavkům, a proto v roce 1989 začala stavba budovy nové, která byla dokončena v roce 1991. Pastor Kilpatrick však již postrádal duchovní sílu, inspiraci ke kázáním a pocítil únavu. V té době dochází i ke zlomu v jeho službě. Svědčí, že není spokojen s tím, co má, nemá se nač těšit. “V následujících dvou letech jsem zpytoval sám sebe a hledal Boha novými cestami…Hladověl jsem po jeho Slovu a byl jsem odhodlán ke všemu, co by mne přiblížilo k Bohu…”12
Období 1989 – 1995
Modlitební korouhve
Do tohoto hledání Boha s novým odhodláním a novými cestami přichází proroctví Yonggi Cho o probuzení, které má do Pensacoly přijít. Pastor Kilpatrick píše, že od Ducha svatého obdržel instrukci, aby udělal modlitební korouhve, pod které by se lidé shromažďovali v modlitbách za určité předměty. Názvy korouhví byly následující: korouhev duchovního boje, korouhev za nespasené duše, korouhev za vůdce USA, korouhev za uzdravení, korouhev za pastory, korouhev za pokoj Jeruzalému, korouhev za školy, korouhev za službu sboru, korouhev za probuzení, korouhev za lidi, jež přestáli katastrofy a korouhev za děti. Na každé korouhvi byl, spolu s biblickým veršem zobrazen modlitební předmět. Na jednotlivých nedělních večerních shromážděních se pak k těmto korouhvím rozestavěli ti členové sboru, kteří měli danou oblast na srdci.
Moc požehnání
S Johnem Kilpatrickem se začaly dít stále větší změny. Již si nepřipouštěl kritiku, začal myslet pozitivně a jednou, když byl sám v modlitebně, začal pomazávat vše, co bylo na pódiu sboru.
“Když jsem se například sám modlil ve svatyni v sobotu večer, vnímal jsem takovou svobodu, že jsem se začal modlit i za oblasti, na které bych před tím ani nepomyslil. Modlil jsem se za otevřené nebe. Začal jsem pomazávat vše, co bylo na pódiu ve sboru. Místo kritizování toho, co se Pánu nelíbilo, modlil jsem se pozitivně a prosil o požehnání.”13
Poté pastor začal pozitivně žehnat i orchestru, který zatím ve sboru neměl. “V sobotních modlitebních chvilkách ve svatyni jsem chodil právě sem. “Bože”, říkal jsem, “ty víš, že jsem ve sboru nikdy neměl orchestr. Kdy mi ho dáš? Kdy v našem sboru zazní překrásná hudba…? Týdny jsem se modlil za orchestr. Jednu sobotu mne Bůh přerušil: “Synu,” položil mi Duch svatý jemně otázku, “místo toho nářku a stížností, že toužíš po orchestru, proč mu nežehnáš?” Byl jsem ohromen. Když jsem však uvažoval o obsahu své modlitby, zjistil jsem, že Bůh má pravdu. Používal jsem modlitbu, abych si Bohu stěžoval – ve skutečnosti jsem nad touto situací vyslovoval kletbu. Příští večer v sobotu doznaly modlitby za orchestr dramatické změny. Stoje na tom sníženém místě, začal jsem nově: “Otče, žehnám tomuto místu. Děkuji ti, že jednoho dne tento prostor zaplní ohromný orchestr. Děkuji ti, že brownsvillský sbor Assemblies of God přitáhne talentované lidi, i ty, co hrají na žesťové nástroje. Žehnám tomuto místu ve tvém jménu, Pane. A řekni, že toto je úrodná půda pro orchestr.” 14
Když se zdálo, že se tyto věci začínají uskutečňovat a do sboru přišel emeritní důstojník s trombónem, stalo se požehnání jedním z teologických pilířů přípravy na probuzení. “Devatenáct let jsem toužil po sborovém orchestru a modlil se za něj, ale bez výsledku. Avšak nyní po třech měsících žehnajících modliteb místo nářků měl sbor svůj orchestr.”15 Od té doby pastor Kiplatrick žehnal předmětům, okolnostem i Bohu a začal učení o požehnání rozvíjet.
“Za prvé můžeme žehnat situaci a okolnostem. Máš-li neprodané zboží, začni mu žehnat, místo abys naříkal. Za druhé můžeme žehnat lidem, jako jsem se učil žehnat své manželce a synům. Za třetí můžeme žehnat Bohu, Králi králů a Pánu Pánů!”16 Pastor Kilpatrick svědčí, že na stejném principu žehnání bylo nakonec postaveno celé brownsvillské probuzení. “… vanutí Ducha, po němž jsem toužil, je součástí onoho požehnání, za něž Ježíš pro mne zemřel. Pro probuzení bylo požehnání důležité, ba přímo nezbytné.17
Autorita kněžství
Mezi další věci, které jsou považovány za přípravu probuzení, patřila vyučování mesiánského Žida Dicka Reubena, který sbor vyučoval o autoritě kněžství a používal při tom názorných pomůcek, jako kněžského roucha a bohoslužebného náčiní Mojžíšovy svatyně. Ve sboru byla v té době každou neděli vysluhována památka Večeře Páně, která měla hrát významnou úlohu v dospívání církve.18
Několik měsíců před vypuknutím probuzení žádal Duch svatý pastora Kilpatricka o svolení poslat mu do cesty spolupracovníka, v kterém byl později rozeznán evangelista Steve Hill.19
Torontské spojení
V roce 1994 začíná vcházet ve známost Torontské požehnání. Jeho pozornosti se nevyhnula ani rodina Johna Kilpatricka, a proto Brenda Kilpatricková odjíždí do Toronta na návštěvu. Když přijela do sboru Johna Arnotta v Airport Christian Fellowship, bylo Toronto blessing v plném proudu. Během shromáždění k ní přistoupila žena s otázkou, zda se ní může modlit a ona souhlasila.
“[Brenda] cítila, jak na její hlavu sestoupil oheň,” říká pastor Kilpatrick. “Potom padla a zůstala hodinu na podlaze. Cítila se úžasně uvolněná.” Když o tomto zážitku řekla Brenda Johnovi, jeho srdce se rozveselilo. Rozpálilo mne to, říká. Uviděl takovou radikální změnu u své manželky, že sotva věděl, co si o tom má myslet.”20
Pastor Kilpatrick připouští, že na svojí ženu žárlil, protože se sám cítil vyčerpaný a žíznivý po této živé vodě.21 Výlet do Toronta si učinil i Lindell Cooley, nový vedoucí chval, a další členové sboru. Lindellovy chvály pak měly na sbor mocný účinek a členové sboru, kteří Toronto navštívili, dosvědčují, že šlo o stejné chvály jako v Torontu.22 Nakonec se s nadpřirozenými událostmi ve svém životě začíná setkávat i sám pastor. V čase, kdy se již schylovalo k památné události Dne otců, vstoupil do své modlitebny a prožil zvláštní událost, která byla jakousi předehrou k tomu, co mělo následovat později.
“Vstoupil jsem do předsálí a mou pozornost upoutal stoh bulletinů pro nedělní bohoslužbu. Když jsem otvíral dveře do svatyně, nahlédl jsem zběžně do jednoho z nich. Najednou se mi zježily chlupy na rukou a krku a po celém těle mi přeběhl mráz. Když jsem otevřel dveře, jako bych přímo vstoupil do nějaké elektrizující moci – snad to byl anděl – a padl jsem k lavici. Vyrazilo mi to dech. Musel jsem se pevně opřít o lavici. Když jsem opět nabyl rovnováhy, pádil jsem k telefonní kabince pár kroků od tohoto místa a volal jsem manželce. “Brendo, zrovna jsem do něčeho vstoupil.”23
V této době se začínají objevovat první manifestace i ve sboru. Jedné ženě se během kázání začaly “třást ruce”, jindy jistý muž padl na zem a “půl hodiny se chvěl”, jiná žena, baptistka, se “půl hodiny neustále klaněla” a její dcera byla “sražena v Duchu” pročež matka zavolala sanitku. Žena však na nosítkách procitla a toužila se vrátit do shromáždění, kde v “odpočinku v Duchu” pokračovala.24
Avšak pensacolský sbor měl dlouholetou tradici klasické letniční církve, vždyť jeho počátky sahají do roku 1939, a musel tudíž pamatovat všechny boje Aseemblies of God s herezemi Pozdního deště a hnutí Víry. Není divu, že část křesťanů se začala nastoupené cestě protivit. John Kilpatrick popisuje tuto dobu zároveň jako dobu bojů o směřování. Ve své knize sice píše o hrstce nespokojených členů, avšak na jiném místě uvedl podíl podstatně větší.25
“Byli tu někteří nespokojení členové sboru, kteří zůstali na místě, a v důsledku toho procházeli strašnými boji. Snad na to prostě nebyli připraveni. Když plamen v plné síle udeřil, bylo to více, než mohli snést. … měli pochybnosti, jakým směrem se náš sbor ubírá. Po celý týden mě konfrontovali se svými nesouhlasnými postoji k tomuto novému Božímu hnutí, které náš sbor vyhlížel. Abych byl upřímný, jejich poznámky mě hluboce zraňovaly a rozčilovalo mne, že se nechtějí zúčastnit něčeho, co bylo tak obdivuhodné. Snažil jsem se tyto nespokojené a opatrné přátele ukonejšit a přesvědčit, že skutečně jde o vanutí Ducha svatého přicházejícího do našeho sboru. Avšak obávali se, že ztrácíme svou vizi, že jsme na cestě k výstřednosti.”26
Rodney Howard Brown
Ve stejném roce, kdy se Brenda Kilpatricková navrátila z Toronta, navštívil Pensacolu sám “barman Ducha svatého” a jeden z otců Toronto blessing, evangelista hnutí Víry, Rodney Howard Brown. John Kilpatrick, aniž by dotyčného jmenoval, nazval ve své knize “Slavnost ohně” jeho působení ve svém sboru příchodem “cizího ducha”.27
Přes tento, jistě vyhraněně znějící titul, hodnotil Kilpatrick Brownovo kázání jako “zdravé a biblicky podložené.”28 S čím však měl problém, nebylo kázání, nýbrž doprovodná skupina asi padesáti lidí, jež s Howard-Brownem na shromáždění přišla. Někteří z nich během kázání vypadávali z lavice a smáli se. Ačkoliv Kilpatrick obecně považoval jak smích tak padání za projev Ducha svatého, chování některých lidí z této skupiny bylo natolik odlišné, že je označil jako vliv démona. Brown tehdy spěšně vyzval shromážděné, aby přišli dopředu, neboť on sám bude brzy potřebovat někoho, kdo by jej zachytil.
“Pak evangelista dospěl ke konci. Kázání skončilo. Místo toho, aby se obrátil na mne a předal mi vedení, vyhlásil: “Rychle, chcete-li modlitbu, vystupte rychle dopředu! I já potřebuji, aby ten, který chytá mne, tu byl rychle!” 29
Pastor doběhl na pódium a vyhlásil, že shromáždění skončilo, neboť se zde manifestoval cizí duch. Skupina lidí z Howard-Brownova týmu pak byla pořadateli vyvedena z modlitebny. Tito lidé však Kilpatricka proklínali a posléze chtěli modlitebnu kamenovat. Kilpatrick se zde zachoval jako klasický letniční, avšak netušil, nebo si neuvědomil, že Howard – Brown byl mužem, který skrze pomazání Bennyho Hinna zapálil oheň v Torontu, kterému se otevřela i jeho manželka a skrze Steve Hilla později celý sbor.
Období 1995 – 2000
Svátek otců
V době bojů o to, zda sbor půjde cestou torontského požehnání, zemřela 7. května 1995 Johnovi matka. Tato událost jej hluboce zranila a vzala mu tak zbytek sil do duchovní služby. Avšak blížil se Den otců, který je v USA slaven 18. června. Na tento den byl pozván i dlouholetý přítel rodiny Kilpatrickových, evangelista Assemblies of God, Steve Hill. Po naléhavém telefonickém pozvání Steve zjistil, že je to jediný den v roce, kdy bude mít volno.
Hillovo kázání v Pensacole se neslo v čerstvém duchu. Jeho poselstvím byl důraz na zázraky, které se toho dne mohou dít.30 Během kázání vyslovil Hill již celkem šesté proroctví o tom, že probuzení přijde právě nyní.
“V uvedeném bodě svého kázání (důraz na zázraky) jsem pocítil, že ve shromáždění roste jakési neurčité očekávání. Doslova hltali každé mé slovo a zdálo se, že dychtivě a opravdově touží po čerstvém doteku božím. Řekl jsem, že znám našeho Pána, tak on jistě touží vylít svého Ducha na všechny své shromážděné a takto nás občerstvit a obnovit. Vyprávěl jsem jim, jak ke mně minulou středu, zatímco jsem sekal trávník za domem, promluvil Pán. Sdělil mi následující: “Každý přítomný na nedělní bohoslužbě, každý jednotlivý člověk, který je duchovně vyprahlý, bude svlažen nebeským deštěm.”31
Ve zmíněném kázání poté Steve Hill, aby shromáždění připravil na probuzení, zopakoval a zdůraznil svůj londýnský prožitek, kdy zakusil moc Torontského požehnání (viz níže). Následkem nedělního kázání pak lidé reagovali na Hillovu výzvu a začali pod jeho vkládanýma rukama padat naznak, dostávali křeče, smáli se a chovali jako opilí. Tak vzniklo pensacolské probuzení. Od této doby se ve sboru projevuje padání naznak, třes a křeče, smích a pláč. Lidé ze shromáždění mnohdy chodí duchovně opilí, a dokonce se stalo, že u benzinové pumpy vyšli z autobusu a lehli si v duchovní opilosti kolem něho. Majitel pumpy zavolal polici, avšak policisté nechtěli zakročit, neboť se báli Boha.32 Kdo prochází v době tělesných manifestací modlitebnou, musí překračovat ležící bezvládná těla.