Biblická Apologetika

Zpět na „Apoštolská reformace“

Charismatická církev sjednocení?

7. Jednání s denominacemi.

Protidenominační zaměření KMS je zřejmé už z předcházejících citátů, avšak neuškodí zde ještě jednou připomenout rozvedený citát Dana Drápala: „Na rozdíl od mnoha křesťanů jsem přesvědčen, že denominace nejsou něčím, co Pán Bůh chce. Mám za to, že je nanejvýš toleruje… Nesmiřuji se vnitřně… s existenci rozdělení na denominace“ (6).

Také člen UžV KMS Evald Rucký píše, že „žijeme v postkonfesijní (postdenominační) době“ (49) a kritizuje nekoordinovanou a chaotickou vnitrocírkevní aktivitu slovy: „…Kolik (přibylo) vnitrocírkevních aktivit, nekoordinovaných, chaotických… Jsou to mrtvé skutky před Hospodinem, mrtvý pohyb“ (61).

Jinde nepřímo vyčítá církvím jejich vlastní aktivitu namísto mj.i hledání jednoty: „Jen kolik máme na našem malém českém území misijních a biblických škol. Kolik akcí každý sbor a každá církev podniká!… A právě proto je tento čas svobody i časem svobody i časem postu, modliteb, duchovního boje a hledání jednoty“ (62).

Nutno podotknout, že právě sbor, jehož byl autor těchto slov pastorem, má vlastní biblickou a základní školu, rozvíjí podnikatelské aktivity v sekulární sféře a ve spektru různých akcí je nesmírně činorodý.

Na jiném místě Evald Rucký píše: „Již období, kdy probíhala minulá, devátá konference, bylo poznamenáno rozdílnými vizemi a koncepcemi mezi křesťanskými vedoucími. A protože v naší zemi není příliš mnoho těch, kteří by se hlásili k následování Ježíše Krista, výsledek byl patrný na počtu účastníků… Bylo-li by prokazatelné, že nás všechny v těle Kristově vede Boží Duch jedním směrem, a ten by nebyl reprezentován KMS, byl bych ochoten z budování tohoto díla odejít a jít oním směrem, který Duch svatý určuje. Stane-li se to v budoucnosti, uvidíme. V současné době jsou spíše jednotlivé houfy směřovány denominačním směrem a ti lidé, kteří ztrácejí duchovní sílu, pak na žádnou akci (konferenci KMS) už ani nejedou“ (12).

Zvláštní je, proč zde autor jako alternativu KMS vidí pouze jeden „jediný“ směr, kterým by měl Duch svatý křesťany vést? Ve čtenáři to může vzbudit dojem, že Duch Boží vede svůj lid pouze skrze jedinou instituci, a to buď KMS nebo denominaci a ta přeci není jediná. Proč by třeba nebylo možné obojí? Setrvávání E. Ruckého v KMS, ba dokonce v jedné z jejich čelních pozic dokazuje, že autor je přesvědčen, že Duch svatý skutečně křesťany skrze KMS vede.

V souvislosti s narážkou na „houfy směřované denominačním směrem“ či jinde zmiňovaný „mrtvý pohyb“ a Princeho „hřbitovy“, si můžeme domyslet, zda je pro autora denominační směr pro vedení Duchem svatým skutečně platnou alternativou. V širším výboru KMS dokonce odstupující člen UžV Oldřich Kadlec vysvětluje, že KMS rozlišuje na ty „kteří se chtějí připojit a na ty, kteří nechtějí“ (63). A na jiném místě si stěžuje:

„…služebníci se stále těsněji přimykají ke svým denominacím… My jsme někdy provokovali, protože jsme přeskakovali angažované autority. Teď naše generace jakoby duchovně dospěla a v národě je velmi těžké najít lidi, kteří by měli tenhle postoj. Jakoby se to všechno krásně zařadilo do denominací. Co když to ale bude ještě silnější?…Dejme tomu, že okolnosti přinutí každého, ať chce nebo nechce, aby držel lajnu. A toho se bojím a myslím si, že bychom se tomu měli bránit“ (64).

Jednalo se o příspěvek na ŠV KMS, který byl pro svoji aktuálnost zařazen jako samostatný článek. Jeho otevřenost působila na přítomné tak strhujícím dojmem, že Tomáš Dittrich poznamenal:

„Příspěvek, který přednesl Oldřich Kadlec, účastníkům na chvíli vzal dech. Bylo to prorocké varování před ztrátou původního pomazání a vize KMS v souvislosti s tím, že se Boží služebníci těsněji přimykají ke svým denominacím… šlo bezpochyby o duchovní jádro celého setkání“ (65).

Jak je vidět, „přimykání“ služebníků ke svým denominacím leží funkcionářům KMS pořádně v žaludku!

Stoupenci KMS si jsou i důležitostí svých akcí v porovnání s akcemi denominací velmi jisti. Na stránkách měsíčníku KMS narazíme např. na následující zmínku mezi řádky, kdy vedoucí jedné evangelikální denominace dal přednost jistému výročí před účastí na jediným dnem konference KMS!

„Rád bych zmínil i jeden negativní jev: určitá rozlítanost vedoucích. Pavel Černý kázal ve čtvrtek na slavnosti k výročí Jana Husa v Husinci a tak chyběl na klíčovém dni konference. Přes to, že jeho vyučování v pátek nechyběla aktuálnost pro situaci v naší zemi, mohl by více navázat na to, co se dělo na konferenci“ (56). Výročí Mistra Jana Husa je ve srovnání s konferencí KMS patrně bezvýznamná událost.

Ačkoliv se Dan Drápal opakovaně odmítavým postojem k denominacím nijak natají, je s podivem, proč touží institucionální jednotu zahajovat právě připojením k denominaci, kterou Bůh „nanejvýš toleruje“. Snahou připojit se k Jednotě bratrské, což je přeci denominace jako každá jiná, se přeci nijak netají. Rovněž svého času uvažoval o vstupu Maninského sboru do Apoštolské církve.

Či snad účel světí prostředky a bude-li církev jednou stejně jednotná, je úplně jedno, jestli k tomu použijeme formy, které Bůh neschvaluje, či maximálně toleruje?

Členové jednoho ze sborů KS na tuto iniciativu reagovali vystoupením ze svazku KS a sami se k jedné z denominací připojili se slovy:

„Není jistě žádným tajemstvím, že vedení KS hledá usilovně cestu připojení k nějaké denominaci, jmenovitě k Jednotě bratrské. Musíme se přiznat, že nám toto řešení není blízké… po půlročních modlitbách a vyjádření jednomyslnosti ve vedení sboru i ve sboru samém, jsme požádali radu AC o přijetí za jeden z jejich samostatných sborů… Víme, že Křesťanská společenství, pokud se nechtějí stát novou církevní denominací, mají před sebou obdobné hledání jako my“ (66).

Autoři zde naznačují, že jednotlivé sbory Křesťanských společenství se vlastně připojením k Jednotě bratrské stanou „novou církevní denominací“.

Za měsíc se jim na stránkách stejného časopisu dostalo od Dana Drápala poučení, ve kterém se autor striktně vyhýbá pojmům jako „připojení“, „spojení“ nebo „sjednocení.“ Samotnému aktu slučování jsou zde pouze předsunuta slova jako „jednota“ a „sbližování.“ Dan Drápal vysvětluje, že jeho cílem není získat výhody, které má denominace, nýbrž směřovat k jednotě církve:

„Co hledám, není připojení k nějaké církevní denominaci, ale jednota těla Kristova… Chápu sbližování s Jednotou bratrskou (zatím můžeme mluvit pouze o sbližování, nikoliv o spojování, či sjednocování) jako počátek určitého procesu, nikoli jako cíl sám v sobě“ (6). Dále vysvětluje, že denominace nejsou podle jeho názoru Boží vůlí a že „naše jednota je jedině v Hospodinu, nikoliv ve vnějším institučním zajištění“ (6).

Autor svůj cíl ospravedlňuje takto: „Pokud tedy nejsem přesvědčen, že k naplnění touhy a příkazu Pána Ježíše Krista, abychom byli jedno, stačí duchovní jednota bez institučního rozměru, pak jsem pro tuto jednotu začal něco dělat…“ (6).

Dan Drápal tak vlastně ve zkratce vysvětluje svoji vizi. Skutečně mu nejde jenom o připojení k nějaké denominaci. To je pouhým mezičlánkem, či prostředkem k něčemu, co sahá mnohem dál. Totiž k instituční jednotě církve posledních dnů, zahrnující sbory z mnoha denominací.

Avšak námitku, že připojením se k Jednotě bratrské stejně vznikne „nová církevní denominace“, na což poukazují právě čáslavští, nechává nezodpovězenou a samotné připojení pouze odsunul do ztracena.

Ještě měsíc předtím však na stránkách Života víry popisuje tiskový mluvčí KMS toto „sbližování“ KS s JB zcela jednoznačně: „Možnost jednoty s Jednotou bratrskou byla jedním s témat konference pastorů KS, která se konala koncem prázdnin (22.- 26. 8). Dan Drápal… zdůraznil, že organizačnímu sjednocování musí předcházet jednota duchovní“ (67).

Dan Drápal před tím zopakoval svůj negativní vztah k denominacím, avšak potvrdil, že vizi, ke konci časů sjednocené církve hodlá skutečně -paradoxně- uskutečňovat právě sloučením s denominaci: „Nemyslím si, že denominace jsou Božím záměrem, ale nemyslím si ani, že se všechny před koncem věků spojí. Jsem však přesvědčen, že má cenu jít touto cestou“ (67).

Ve spojování s Jednotou bratrskou se tedy implicitně hlásí k Princeho vizi, ke konci časů sjednocené církve. I když zůstává realistou a nevěří, že by se všechny církve skutečně do doby konce spojily (i Joyner prorokuje o těch, kteří zůstanou stranou), hodlá se ubírat touto cestou.

Podobně to svého času viděl i funkcionář Jednoty bratrské, který na téma sbližování s KS prohlásil: „Jednota církve v pohledu Nového zákona se dotýká struktury a správy Církve. Zároveň na základě slov Pána Ježíše na základě 17. kapitoly Janova evangelia věřím, že již samotné kroky k jednotě Církve zmocní naše svědectví světu. Chci vyznat, že záchrana těch, kteří žijí bez známosti Ježíše Krista je pro mě víc, než uchování tradic, jména i zvyklostí. Cesta k jednotě Církve bude cestou riskantní, ale máme touto cestou jít“ (68).

Rovněž v období totality měl Dan Drápal snahu o sblížení či jednotu s Apoštolskou církví a znamenalo to jednoznačně spojení Manin s AC. Dle Tomáše Dittricha, který jeho slova zachytil, mluvil Dan Drápal tehdy o „spojení maninského společenství a letničních“ (5).

A nebyla to jen Apoštolská církev nebo později Jednota bratrská, se kterou se Dan Drápal hodlal spojit. Na zmíněné pastorálce, tedy před plénem pastorů svého společenství, doslova, dle Tomáše Dittricha, prohlásil: „Pastor Drápal také řekl, že by byl pro sjednocení např. s ECM, CB a AC, ale že u JB jde o výzvu přítomné chvíle“ (67).

Pod zorným úhlem předcházejícího citátu lépe pochopíme, jaký je vlastně cíl jeho navazování vztahů a sbližování právě s těmito církvemi. „..Proto jsem usiloval o navázání vztahů s Církví bratrskou, s Církví apoštolskou i s Evangelickou církví metodistickou“ (6). Nezapomeňme přitom, že autor nepovažuje vedení denominací za legitimní k vedení Božího lidu ani existencí denominací nepovažuje za Boží vůli!

Ať už to nazveme jakkoliv, výsledkem takového sbližování (ať už s AC nebo JB) by v takovém případě opět byla denominace se svoji ústavou, registračním výměrem a znakem. Takovýmto institučním sloučením s denominací, ať už sbližováním, či jiným druhem činnosti vyjádřeným jakýmkoli jiným podstatným jménem, vznikne opět denominace.

Jestliže by se autorovi skutečně podařilo s nějakou denominací spojit a dále setrvávat ve vizi institucionálně sjednocené církve, potom by tuto vizi musel dále uskutečňovat prostřednictvím této denominace. Jinak by tato aktivita ztratila smysl a vize by byla vyprázdněna.

Rovněž je nasnadě otázka, proč Evald Rucký přijal nabídku a nechal se zvolit do vedení denominace? Nerozšíří tak pověstné „houfy“ denominačních služebníků? Nebude pro něho mít -podle Dereka Prince- sdružování se na základě něčeho menšího než je Večeře Páně stejné důsledky jako smilstvo? Či neobává se, že podle slov Dana Drápala, ztratí Boží zjevení?

S podivem je, že právě v poslední době, kdy se jeden ze dvou neznámějších charismatiků dostal do čela jedné z denominací, začínají objevovat názory, že KMS nemusí hrát při regionálních aktivitách církve prim.

Právě Evald Rucký, poté, co zmínil regionální aktivity sboru Jednoty bratrské v Liberci: „…uvedl, že není rozhodující, aby regionální spolupráce probíhala pod hlavičkou KMS, ale aby se vůbec konala. "Proto bychom rádi vyhledali nositele těchto regionálních aktivit“, řekl shromážděným Evald Rucký, "a přizvali je ke spolupráci"" (52).

Byl to však právě Evald Rucký, kdo horlil pro regionální činnost v rámci KMS a podrobně ji dokonce do své vize KMS formuloval (49). Povšimněme si, že nyní již nehledá nositele regionálních aktivit, kteří by se připojili ke KMS, nýbrž k aktivitám Jednoty bratrské.

Náhle, jakoby mávnutím kouzelného proutku, se na adresu KMS začínají ozývat hlasy, které při prosazování regionálních aktivit zpochybňují její majoritní postavení.

Pastor jednoho svobodného sboru uvedl, že hlavička KMS by byla na překážku jeho domácím scházením s vedoucími ostatních denominací (52) a farář evangelické církve a člen UžV KMS řekl, že: "KMS není jako kvočna, aby na věcech seděla. Jde o to, aby věci běžely "(52).

Už ani nepřekvapí, že: „Evald Rucký dále uvedl, že bude třeba vyhledat další služebníky, kteří převezmou více zodpovědnosti u jednotlivých akcí (např. u seminářů a Mokonu) (Mokon = modlitební konference, pozn. aut.)… změny budou znamenat zboření navyklé struktury a určité předání zodpovědností­“(52).

Vůdčí osobnost v KMS Dan Drápal na tomto památném setkání ŠV KMS dokonce otevřeně přiznal, že apoštolskou autoritu nelze vázat na KMS, protože KMS je instituce a apoštolská autorita je věc zjevení (52).

Nabízí se tedy otázka. Když už Jednota bratrská vykonává regionální práce, jeden z vytčených klíčových programů KMS, který ji měl směřovat k institucionální jednotě církve a vyzývá ke spolupráci ostatní, stává se tak logicky středem těchto aktivit ona sama. KMS slovy svého protagonisty přeci nemusí sedět na všech jako „kvočna na vejcích“. Nemohla by to být i Jednota bratrská, která převezme i ostatní aktivity, které ze sebe náhle KMS setřásá? Nestane se i centrem „sbližování“ s ostatními denominacemi ona sama?

Svého času to jasně potvrdil i jeden z jejich vlivných představitelů, když horlil pro institucionální jednotu s KS: „Cesta k jednotě Církve bude cestou riskantní, ale máme touto cestou jít. Naději se proto, že v budoucnu budeme takovéto kroky zakoušet (kromě KS) i k dalším společenstvím a denominacím. I proto je nám darována tato doba otevřených dveří“ (68).

Bude tedy KMS dána do starého železa? Ve stejnou dobu si tyto otázky klade i nositel vize: „Je KMS ještě potřeba? Potřebuje ji Bůh k naplnění svých zájmů? Církev je zázrak a má duchovní rozměr… KMS není církev. Církev tu je od letnic a bude tu až do příchodu Páně. To neplatí o KMS. Tedy: Proč jsme tady? Máme ještě smysl? Co chce Bůh abychom dělali? Jsou tu ještě důvody pro existenci KMS, které byly na počátku?“ (54)

Že by nadčasové úvahy? Autor článku však zatím ještě KMS neodepisuje. „Oba důvody (jednota a evangelizace), pro které KMS vznikla, stále ještě trvají, a proto si myslím, že pro KMS tu stále ještě je místo“ (54).

Souhrn:

1. Bůh denominace nechce, nanejvýš je toleruje
2. současná doba je dobou postkonfesíjní
3. v této době křesťané slouží ve dvou proudech: jedni slouží v KMS, ostatní houfy jsou směřovány denominačním směrem
4. KMS rozlišuje na ty, kteří se chtějí připojit a ty, kteří se nechtějí připojit
5. KMS se chce bránit tomu, aby byla služba směřována denominačním směrem
6. Bůh s naším národem jedná prostřednictvím KMS
7. nekoordinované vnitrocírkevní akce jsou mrtvým pohybem
8. snahou některých vůdců dochází ke sbližování evangelikálních církví
9. cílem je sjednocování jednotlivých denominací
10. vyvrcholením by měla být co nejvíce institučně sjednocená církev posledních dní
11. některých aktivit se KMS v poslední době vzdává
12. regionální práce se začíná konat pod Jednotou bratrskou
13. připouští se, že KMS může časem zaniknout

Často tedy z řad KMS můžeme slyšet podobné nářky na nejednotu a neochotu vedení ostatních denominací spolupracovat s jejich organizací. Avšak přijde-li pozvánka ke spolupráci právě od KMS, znamená to následující: Milí vedoucí denominací, my sice denominace neuznáváme a nejsme si dvakrát jisti tím, že jste Bohem povoláni k vedení ani tím, že máte potřebné Boží zjevení. Tím, kdo má církev vést, jsme přeci my, charismatický apoštol a předvoj k institucionální jednotě – KMS.

Chceme však, abyste se účastnili naší akce, neboť věříme, že je to Duch Boží, kdo vás touto cestou chce vést. Pokud nás budete ignorovat, může se vám stát, že budete Bohem obejití. Ostatně, pokud s námi spolupracovat nechcete, najdeme si ve vašich řadách spolupracovníky sami, neboť nepůjde-li to od shora, budeme jednotu dělat zdola, a k tomu ani nepotřebujeme váš souhlas. Když se nám nepodaří získat vás, získáme vaše členy a nakonec sjednotíme církev pod apoštolským vedením – bez vás.

Samozřejmě, že se jedná o parafrázi, avšak založenou na skutečných výrocích a programových vizích a statích které jsou dány do souvislosti. Neobstojí ani námitky, že se jedná o postřehy či názory jednotlivých lidí, které nelze zobecňovat. Jedná se o názory vůdců KMS publikované na stránkách tiskového orgánu KMS a zejména v rubrikách jako je úvodník či články informující o činnosti KMS, které KMS používá právě k popisu svých programů, cílů a snah.

8. Charismatici a letniční

Každá teologie musí být obhajována jak zvenčí tak zevnitř. Pavel byl apologetou zevním i vnitřním, tzn., že obhajoval pravost učení jak mezi svými, tj. v církvi – a věnoval tomu nemalé úsilí – tak vůči světu a odpadlému židovskému národu. Přináší-li někdo nové učení -a křesťanství jím v té době bezesporu bylo- musí počítat s podobnou dvojitou obranou. Co to znamená prakticky? Pokud chtějí charismatici sjednotit církev, musí se sjednotit nejprve navzájem. Musí se sjednotit na nějakém principu, jinak to nejde. Nestačí si namlouvat, že jednota v Duchu je nám dána, chci-li budovat instituci, musím nabídnout něco víc.

Princeho srovnání Ezechielské obnovy Izraele se vznikem charismatického hnutí je sice nonsensem non plus ultra, nicméně je vynikající motivací právě ke stmelení a vytvoření věroučného základu pro Joynerovskou „jedinou identitu“. Uvěřím-li, že křtem v Duchu svatém jsem přiřazen k nějaké, „ještě povolanější“ skupině a vyjdu-li ze „svého hrobu“, naplním Boží záměr, který ostatní nejsou sto naplnit, cíle je dosaženo.

Vyvstávají zde však dva obrovské problémy. Prvním z nich je možnost kritiky tohoto učení. Řešení je zde nasnadě. Jestliže jsem pokřtěn Duchem svatým, pak rozhodně vidím více než ostatní a nemusím se již zabývat jejich argumenty a poslouchám argumenty těch, o kterých jsem přesvědčen, že jsou mi schopni lépe duchovně posloužit. Mimochodem, spojovat křest Duchem s apoštolskou autoritou není nejšťastnější. Apoštolství vyslaných sedmdesáti zde bylo ještě před letnicemi. Dá se souhlasit s tím, že pneumatologie těch „kteří nemají“ bude pokroucena jejich výkladem, jehož motivem je právě to, že „mít nechtějí“ a musí si to tudíž nějak „biblicky“ zdůvodnit. Přesto však výjimečnost těch „kteří mají“ může někdy zaslepit v tom, že věřím „že teď mám to pravé“ i v něčem jiném – jsem institucionálně předurčen, tedy vyvoleným z vyvolených.

Pokud nestačí ani to, je zde ještě mechanismus, kterému McConnell říká „prst na ústa“. Nesouhlasíš s bratrem Princem? Jeď do Ameriky nebo Izraele a napomeň ho, ale nekritizuj našeho svatého za jeho zády.

Druhým obrovským problémem jsou letniční, pokud odmítají spolupracovat. Vždyť oni přeci „také mají“ a nepřipravují žádnou jednotu „kosmopolitní“ instituce. Jejich vůdce se dokonce pro tiskový orgán KMS vyjádřil následovně:

„Tendence sedmdesátých let byla zakládat modlitební skupinky v různých denominacích a sborech… Pán mne ale později rázně napomenul, že tohle mi nedovolí dělat… Najednou jsem pochopil, že nejsem jediný, že mám kolem sebe bratry v každých církvích, kteří jsoࡵ Bohu milí… Najednou jsem si uvědomil, že svou prací mohu způsobit, že kazatel v nějaké denominaci se začne s pláčem modlit: "Otče on mi ubližuje, on mi dělá ve sboru neplechu… Ne, sjednocení Božího lidu touto cestou nepůjde“ (69).

Ve stejném článku dokonce autor vyslovil něco, co by ortodoxním charismatikem bylo nejspíše považováno za kacířství: „Věřím, že na celém světě i u nás zůstanou denominace a z každé denominace budou lidé vzati vzhůru k Pánu…“ (69). A to vše dokonce v rozhovoru pro tiskový orgán KMS.

Což tedy křest Duchem svatým nepředurčuje institucionálně? Zde řešení není tak snadné jako v případě evangelikálů. Jaké tedy je? Získat letniční nebo vytvořit dojem, že kromě křtu v Duchu, máme ještě něco více. Může to být něco, co je jakoby převratným objevem v teologii nebo spíše nově objevenou pravdou. Jde např. o zástupné vyznávání hříchů nevěřících, masové vymítání z davů, smiřování národů atd. Je s podivem, že proti tomu se ozývají právě letniční. Inu, ještě jim něco chybí. Až se to naučí aplikovat, mohou jít rychleji a účinněji, ovšem s námi. Kritika těchto doktrín se nepřijímá.

Vždyť i Derek Prince dosvědčuje, že to byli právě letniční, kteří se proti jeho novým praktikám postavili (70) a dle jeho názoru zůstali v některých věcech uzavřeni (71). Není divu, že si letniční od charismatiků občas vyslouží tvrdou kritiku. Narušují jednotu, jsou autoritativní, lpějí na své denominaci, tzn. že si myslí, že jsou nejlepší atd. Kritiku za pocit výlučnosti si Apoštolská církev vysloužila i od Dana Drápala (72).

Kritiku evangelikála mohu odmítnout s tím, že není pokřtěn v Duchu a proto nerozumí, ale co s letničním? V podstatě jsou dva způsoby, buď je cíleně získat nebo je tvrdě kritizovat a na základě teorie „budování jednoty zdola“, vytvořit u jejich členů pocit, že jejich vedení brání jednotě, je autoritativní a namyšlené a není schopno rozpoznat znamení doby.

Podaří-li se ke spolupráci získat pastora, pak následuje celý sbor, který se poté stane „stanicí KMS“ v denominaci. Nejde zajisté o nic převratného, ve válečné strategii se takovéto taktice říká „pátá kolona“. Skrze tyto „trojské koně“ jsou pozvolna dobývány pozice v denominacích a podkopávána autorita denominačních vůdců.

Tito se samozřejmě brání a snaží se své sbory chránit, což může být považováno za důkaz další nespolupráce a uzavřenosti.

Souhrn:

1. charismatici nejsou sami, kdo věří v křest Duchem jako druhou zkušenost
2. stejně věří i letniční
3. tito však nejsou v Princeho vizi zohledněni
4. dokonce sami Princeho za některá jeho učení kritizují
5. nesdílejí ani vizi naddenominačních institucí
6. jsou proto charismatiky kritizováni
7. nebo pro spolupráci získáváni

Protože bývá často pokládána otázka ohledně rozdílného učení charismatiků a letničních, Pokusil jsem se uvést několik společných a rozdílných věroučných bodů.

Společné body:

soteriologie

letniční i charismatici věří, že křesťanem se člověk stává uvěřením v Ježíše Krista, což stvrzuje křtem ponořením na základě svého vyznání víry

biblistika

letniční i charismatici věří, že Bible je Boží slovo, tedy v plnou inspiraci Písma Starého i Nového zákona Duchem svatým. Berou je jako jedinou a závaznou normu své věrouky

pneumatologie

letniční i charismatici věří, že křest Duchem svatým je osobní a po znovuzrození následná událost v životě křesťana. Není nutná ke spasení, avšak zmocňuje křesťana k jeho službě. Letniční i charismatici rovněž věří, že Duch svatý dnes udílí stejné dary (charismata), jako v první církvi

eklesiologie

letniční i charismatici věří, že Kristus dává církvi stejné úřady, jako v první církvi (apoštol, prorok, evangelista, pastýř a učitel)

Rozdílné body:

eklesiologie

letniční věří, že Bůh respektuje denominace a respektují jejich statutární zástupce za legitimní vůdce
charismatici věří, že Bůh denominace pouze toleruje a nerespektují jejich statutární zástupce za legitimní vůdce

letniční věří, že úřad apoštola je institučně vázán
charismatici nevěří, že je úřad apoštola je institučně vázán

letniční věří, že Kristus ve své modlitbě mínil jednotu duchovní
charismatici věří, že Kristus ve své modlitbě mínil i jednotu institucionální

letniční věří, že denominace vznikají na základě zachování určitého Božího zjevení (ospravedlnění z víry, křest ponořením, křest Duchem svatým)
charismatici věří, že denominace jsou projevem tělesnosti (následování člověka) Christologie

letniční věří, že Kristus po své smrti předal svého ducha do rukou Otce
charismatici věří, že Kristův duch po smrti trpěl v pekle (73)

hermeneutika

letniční nepoužívají zjevení k vytváření doktrín (74)
charismatici používají zjevení k vytváření doktrín (75) eschatologie

letniční věří, že denominace zde zůstanou do příchodu Krista
charismatici věří, že denominace nebo jejich větší část se institučně sloučí

letniční nepopírají probuzení, avšak věří ve velké odpadnutí (apostasis) ke konci věků a poslední žeň vidí jako sklizeň veškerého pokolení k soudu (Mt 13,39)
charismatici věří ve velké probuzení, sjednocení a formování velkých pravd a poslední žeň vidí jako probuzení

letniční věří, že největšího poznání dosáhli Kristovi apoštolé a církev maximálně objevuje to, co bylo opuštěno
charismatici věří, že poznání církve ke konci časů stále roste (29)

9. Co je vlastně jednota?

Doposud jsme se věnovali kritice pojetí jednoty dle současných charismatiků, shromážděných pod institucí KMS. Mohlo by se zdát, že tedy jednota křesťanů není věcí aktuální, či je podružná. To by nebyla pravda. Ovšem klasické evangelikální denominace se ve svém pojetí jednoty od jednoty podle KMS liší.

KMS vidí jednotu jako sbližování se do jednotné organizace a instituce, jejímž základem budou městské sbory a toto sjednocení uskutečňují na základě 17. kapitoly Janova evangelia. Takovéto sjednocení má být potenciálem k službě probuzení, které se následně dostaví. Samotná Kristova modlitba za jednotu je považována za příkaz. Dan Drápal k tomu napsal: „Vždyť jednota je příkaz (J 17)“ (54).

Samotní „evangelikálové a letniční“ to však vidí jinak:

„Již několik let se především v charismatických kruzích vytrvale ozývá volání po "jednotě Božího lidu“… Do povědomí našich křesťanů se tento důraz dostává tak silně, že dnes můžeme být svědky podobných nebiblických proroctví, jako např. „když budeme jedno, přijde probuzení“ (ŽV 8/95)… Například se hlásá, že nenaplňujeme příkaz Pána Ježíše z ev. Jana 17, 20–21, abychom byli jedno, jako on byl jedno se svým Otcem. To však nebyl příkaz, ale modlitba Božího Syna k Otci, který jej vyslyšel… Snaha o dosažení jednoty mezi církvemi se některým pozvolna stává tím nejdůležitějším, oč tu jde" (76).

Jeden z vedoucích sboru jiné denominace o jednotě říká: „Odvážil bych se tvrdit, že jednota, již měl Kristus nám mysli, není jednotou organizační, či administrativní… tam, kde se například 50 sborů jedné Církve bratrské dohodne dokonce i na stejné služebné organizaci, je důvod k radosti a nikoliv ke komplexům méněcennosti, že se snad na této věci nedohodli křesťané všichni“ (77).

Představitel jedné menší denominace píše: „Chceme-li mluvit o jednotě, uvědomme se, že jejím základem musí být Písmo, že musí být v souladu s ním a musí být vytvářena Duchem svatým. Taková jednota nás nemusí vést k jednotné instituci, a přes to můžeme být jednotni“ (78).

Před vytvářením jednoty varuje i členka jiné denominace: „…my nejsme povoláni k tomu, abychom jednotu tvořili. To už udělal Pán Ježíš, když nám podle svého zaslíbení zanechal svatého Ducha. Vyslyšením jeho modlitby za jednotu církve byly Letnice. Na nás je respektovat tuto jednotu, nikoli ji vytvářet“ (79).

Jak tedy tito představitelé chápou jednotu? Nechme opět promluvit autory, z jejichž článků jsme již citovali:

„Potkám-li kteréhokoliv bratra z kterékoliv denominace, jestliže je u mne i u něj na prvním místě Kristus, jsme jedno… Ale tam, kde na prvním místě není Pána Ježíš Kristus, nýbrž "má“ denominace, „mé“ tradice, „mé“ duchovní zkušenosti – tam jednota skutečně není a nebude, i když se lépe poznáme, budeme se snažit více ctít a respektovat. Jediná jednota, ke které jsme povoláni, je jednota v Pánu Ježíši Kristu. Nic víc" (76).

„Jednota musí být jednotou určitosti a pravdy, i když je ta pravda někdy nepříjemně hranatá…jednota předpokládá, že zameteme koštětem upřímnosti a dáme vyniknout jasným a určitým slovům, co jsme, čemu věříme právě tak, jak věříme… jednota o níž jde Kristu, je jednotou slávy… Nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že Ježíšova sláva je v jeho jedinečném vztahu k Bohu Otci a že právě tuto slávu, tento nový a jedinečný vztah ke smířenému Bohu, předal svým učedníkům“ (77).

„Je pravda, že i mně se jedná o to, aby naše sbory rostly, aby rostla naše denominace, nesmí to však být za cenu nepravého sjednocování. Musím si uvědomit jedno: je tu Bůh, který nás miluje, ale miluje i mého bratra z jiného sboru, z jiné denominace. On si ho cení. Ten bratr je možná upřímnější než já, i když mně se jeví, že moje doktrína je lepší než jeho… je třeba vidět v těch druhých bratry a sestry, ale z druhé strany vědět, kde je můj dům, moje fyzická i duchovní rodina, kde je moje pole, na které mě Bůh postavil, a tam věrně pracovat“ (78).

„A běda nám, když proti kterémukoliv Božímu dítěti, v němž přebývá Duch svatý, máme nějaké předsudky a nepřijímáme ho s tak velkou láskou, s jakou Ježíš přijal nás“ (79).

Při rozhovoru pro Život víry dokonce letniční představitel při dotazu na jeho pohled sjednocování církve uvedl, že denominace zde budou až do příchodu Krista a dokonce vidí jako nutnost respektovat jejich vedení.

„Nemohu říci, že bych viděl jednotu v tom, že budeme rušit denominace… Stavět cokoliv na nečistých základech se nevyplácí a absolutně odmítám, že účel světí prostředky. Nesvětí. Ani k sjednocování Božího lidu nesmíme používat nečisté prostředky. Tím míním, že nemohu pracovat na sjednocování Božího lidu tím, že budu podrážet autoritu jiných pracovníků“ (69).

Souhrn:

1. evangelikální církve nevidí jednotu v budování instituce
2. přes to jí chápou jako podstatnou součást křesťanství
3. věří, že jednota nám byla dána skrze Ducha svatého
4. Kristova modlitba za jednotu tím byla vyslyšena
5. tuto jednotu v Duchu je třeba zachovat
6. jednota se zachovává vztahem k Bohu
7. což se projeví i vztahem k bratru
8. denominace nevidí jako překážku v jednotě
9. jednotu vidí hlavně ve vzájemném uznání
10. konfesní autority hodlají respektovat

Závěr

Na počátku této studie jsme jmenovali dvě další církve, které rovněž věří v jednotu církve na základě nějaké „šířeji nesdílené pravdy“. Jsou to katolíci, kteří jednotu vidí v uznání úřadu papeže a adventisté, kteří vidí jako znamení pravé, ke konci časů jednotné, nebabylonské církve (podobně jako Joyner) sobotu.

Všechny tyto a podobné skupiny spojuje několik věcí:

1. Upřímně odmítají denominace. Katolíci v nich dodnes vidí kardinální hřích rozdělení, který donedávna potlačovali mečem a ohněm. Adventisté se při svém vzniku za každou cenu snažili vyhnout vytvoření denominace. Prince sdružování do denominací přirovnává ke smilstvu.
2. Ve všech skupinách předcházejí „zjevení“ před doktrínami. Tak vznikají typická katolická učení, která sjednocují matku církví. Např. katolický očistec je založen na mimobiblických viděních Judy Makabejského. Ellen Whiteová vidí zářit přikázání o sobotě a Bůh údajně spojuje vůdce Pastýřského hnutí na základě výkladu údolí suchých kostí.
3. Tyto duchovní zážitky, které nemají skutečnou oporu v Písmu poté dodatečně vedou k utváření celých dalších doktrín a praktik. Vysluhují se bohoslužby za zkrácení utrpení duší v očistci. Na zdržování se nečistých jídel a dodržování celého zákona se pořádají přednášky „o zdravé životosprávě“. Zakládají se paracírkevní organizace, školí se vůdci a přelézají ohrady.
4. Přijetí falešných doktrín potom vede k dalším zjevením. Zjevení Marie potvrzuje doktrínu o její bezhříšnosti. Vidění Kristova údajného vstoupení do nebeské svatyně potvrzují právoplatnost výpočtu nekonajícího se skutečného Kristova příchodu. Chybný Princeho výklad vede k vzniku Joynerova vidění.
5. Většina proudů, které se bránily denominace tvořit nakonec stejně denominace zakládají. Z katolická církve vznikají další církve: řeckokatolická (1054) a Starokatolicka (1871), či se tvoří řády, které jsou jednou povoleny, jindy zakázány (jezuité). Adventisté jsou dnes i přes svůj počáteční odpor etablovanou denominací a přes odpor charismatických vůdců i jejich církve nejsou ničím jiným než denominacemi.

Doslov

Zatímco, jak je vidět, evangelikálové a letniční jsou v pohledu na jednotu v podstatných věcech jednotni – to neznamená, že by mezi jejich jednotlivými denominacemi nebyly v této věci menší rozdíly, ale shodují se v tom, že jednota, za kterou se Ježíš modlil nespočívá ve vytvoření instituce, nýbrž ve vztahu k Otci a slávě Boží. Je to právě KMS, která toto učení nesdílí. Jak chce tedy sjednotit Boží lid, když už v samotném pojetí jednoty se liší? Buď musí nadále pokračovat ve svém „zástupném jednání“ a „přelézání ohrad“ nebo svá učení aplikovat pouze na sbory, za něž nese statutární zodpovědnost a takový sbor neexistuje.

Jestliže KMS opakovaně hlásá, že jednota nevzniká na základě shodného učení, pak je to ona sama, která tuto svoji zásadu porušuje, neboť jednotu buduje na učení, které sdílí jen ona sama.

Bylo by jistě naivní se domnívat, že vůdčí osobnosti se přes noc své vize vzdají. Mohou však změnit prostředky. Ove Gustafsson poznamenal, že charismatici na západě, kteří původně denominace považovali za „znamení šelmy“, nakonec sami denominace založili (39) a podobný fakt potvrzuje v „Jiném evangeliu“ i McConnell (80).

Ačkoliv je pro představitele KMS název „denominace“ pojmem neřku-li pejorativním, je udivující jejich snaha se s touto, téměř odsouzeníhodnou institucí, sbližovat a dokonce se nechat volit do jejího čela. A to v době, kdy se začínají ozývat hlasy požadující oslabení úlohy KMS. Jsou to rovněž denominace, se kterými se charismatičtí prominenti hodlají slučovat a je to opět denominace, která nyní nese hlásnou vizi regionů, donedávna chloubu KMS.

Povšimněme si však, že obsahu vize KMS se nikdo nevzdal. Jako by se měnila jen forma. Tyto úvahy se dokonce začínají objevovat v době, kdy KMS vydává Joynerovu „Poslední bitvu“. Hlavní prostředek sjednocení, tj. vize regionů, zůstává. „…není rozhodující, aby regionální spolupráce probíhala pod hlavičkou KMS, ale aby se vůbec konala“ (52). Jak se rýsuje, vize se tedy nemění.

Nositelem regionální vize se jen stává, jak bylo uvedeno výše, Jednota bratrská, dnes již plně vedena charismatiky. Nasvědčuje tomu i nedávná událost, kdy stanici Apoštolské církve v Nýrsku bylo ze strany vedení sboru KS (!?), která sama před časem tuto stanici ze svých řad vyloučila, nabídnuto členství v Jednotě bratrské. Pochopitelně bez vědomí pastora, do jehož sboru tato stanice nyní patří (81).

Smutné na tom je, že se, dle výše uvedeného incidentu v Nýrsku, Jednota bratrská hodlá patrně stát nositelem vize se vším všudy, tedy i s metodou „přelézání ohrad“ – tedy nerspektování autority jiných církví.

Nezáleží na tom, zda se církev sjednocuje z pozice denominace, či nějakého nezávislého centra. Podstatné jsou:

a) učení, které má kořeny v neporozumění vztahu obnovení Izraele a církve posledních dnů a paranormálních zjeveních. Obojí v důsledku vede k vytváření supradenominační instituce

b) způsoby práce, kterých se k tomu používá, nerespektování statutárních zástupců a přelézání ohrad

Považoval bych proto za správné, kdyby vůdci denominací, kteří mají před Bohem i společností za sbory odpovědnost a zejména ty, v jejichž vodách KMS podniká své aktivity, byli s učením a způsoby jejich práce obeznámeni a nenechali se uchlácholit líbivými slovy o jednotě, spolupráci a probuzení, pokud nevědí, co se pod těmito pojmy, v pojetí charismatiků, skrývá.

Několik slov

Chtěl bych podotknout, že veškeré lidské dílo není bezchybné. Není jím zajisté ani tato studie. Přes to si myslím, že přináší dost vážná obvinění, která jsem se snažil co nejvěrohodněji doložit. Nechci zde pošpinit mnoho prospěšného, co KMS v minulosti vykonala. Dovolím si však dosti odvážně parafrázovat výrok Pána Ježíše Krista, který na adresu svých učedníků pronesl: "…ač jste zlí, umíte dávat dobré dary… (Mt 7,11).

Jsem přesvědčen, že KMS vykonala mnoho velmi prospěšného pro Boží dílo v naší zemi, avšak její podstata -vize- je špatná. Nevěřím, že toto dobré ovoce (např. celostátní modlitební řetěz, vydání knih vynikající úrovně např. „Bručko“, „Operece bez narkózy“, dětské knihy apod.), je produktem stromu s názvem „falešná jednota“, nýbrž svrchovaným působením Boží milosti. Myslím, že by bylo opravdu velká škoda, kdyby tomuto cíli měly sloužit.

Rovněž bych chtěl podtrhnout v mnohém jistě velmi kvalitní službu Dereka Prince. Zejm. jeho misijní činnost mezi muslimy, lásku k Izraelskému národu a vyzvednout jeho jasné, srozumitelné a veřejné pokání a distancování se od struktury Pastýřského hnutí. Podtrhuji také, že nevěřím, že by přímo učil, že necharismatičtí křesťané nejsou živi nebo, že nemají Ducha. Tento postřeh z jeho výše citované studie jen dokládá, že pro svoji vizi jednotné církve zvolil naprosto špatný biblický text, kterým svoji vizi prostě nemůže ospravedlnit.

Je však zarmucující jeho postoj k denominacím, učení o Kristově utrpení v pekle (82), jeho extrémní démonologie (83) nebo nepochopení eschatologie. Rozbor by se však vymykal této práci.

Uvědomuji si, že následujícími řádky mohou vzbudit dojem, že se stavím nade vše jako soudce. Nikoliv! Ne nade vše a nikoliv jako soudce. Upozorňuji pouze na věci, které jsou zde, podle mého názoru doloženy, tedy jako svědek.

1. okruh KMS

Přezíravý postoj k legitimitě vedení denominací a eschatologie institučně sjednocené církve je založen na svérázných výkladech Starého zákona, podepřený scestnými proroctvími. Snaha vzít dějiny církve do vlastních rukou poté vede k politice přelézání ohrad, a tak to, co má ve skutečnosti jednotě sloužit, jednotu rozbíjí.

Avšak odpor k denominaci jakožto instituci je pokrytectvím. Což KMS nemá své výbory, své nakladatelství, své misionáře? Provádí školící akce a semináře, chce metodicky vést a směřovat Boží lid, vydává prohlášení k národu a jedná za církev. Funkcionáři jsou v podstatě demokraticky voleni a členové mají být rozděleni do regionů. Chce uzavírat duchovní smlouvy, pořádá konference. Což to nejsou znaky denominace? Snad s tím rozdílem, že vše se dělá za zády těch, kdo skutečně nesou zodpovědnost a KMS se tak stává jakousi „stínovou denominací“.

Denominace jsou ostrakizovány avšak denominační příslušnost slouží jako autorita k oslovování národa prohlášeními, které se rodí v dílnách KMS. Zodpovědní zástupci KMS by se proto měli od těchto věcí srozumitelně distancovat.

2. okruh letničního hnutí

Apoštolská církev je z registrovaných, státem uznaných církví v KMS skrze své sbory nejpočetněji zastoupena. Uvědomují si příslušní vůdci, že účastí na věci, která není podstatou jejich teologie se stávají za celou vizi KMS a její naplňování spoluzodpovědni? Dostává se jim však za to ovoce ve formě obtížného přijetí ostatními křesťany, kteří díky tomu nedokáží rozeznávat mezi letničními a charismatiky.

Knihovny zúčastněných sborů jsou díky tomu plné literatury hnutí Víry, či některých kontroverzních titulů Dereka Prince, což členy církví může vést k narušení plného duchovního života, nepochopení významu chudoby a utrpení a odmítání např. nemoci na základě neexistujícího univerzálního zaslíbení uzdravení, či strachu z démonů.

Charismatické letniční sbory mají dvojí autoritu a v denominaci dochází k pnutí. Skrze různé akce jsou sbory infiltrovány charismatickým učením (zástupné vyznávání hříchů nevěřících a skrze to smiřování národů, masové prodlužování nohou, vymítání démonů z Duchem naplněných křesťanů, svazování mocností, proroctví o výlučnosti KMS…)

Rovněž podpora akcí, od kterých se již sami charismatici, v jejichž středu k podobným věcem došlo distancovali, a které byly kdysi motorem „z dola“ vedených ekumenických snah KMS, vede k těmto rezervovaným postojům. Mám na mysli tzv. Torontské požehnání. Byl to sám nedávno zesnulý John Wimber, který zmíněný sbor Vinice vyloučil ze svého svazku pro nebiblickou teologii. Přes to byli právě letniční, kteří překladem popularizačního spisku "What in the World is Happening to us? (84) přispěli k rozšíření této charismatické vlny do naší země.

Dnes je ticho po pěšině, avšak nedůvěra, která byla tímto zaseta, navzdory na různých rovinách úspěšně se rýsujícím vstřícným krokům z počátku devadesátých let, přetrvává.

Snahy o jasné odřeknutí se nebiblických charismatických doktrín jako např. vynikající seminář s Reinholdem Ulonskou – mužem, který již v minulosti některé věci Vinice kritizoval – o učeních ohrožujících letniční hnutí (1993) nebo seminář s Ove Gustafssonem o tzv. hnutí Víry (1994), vydání knih „Svrablavé uši“ a „Jiné evangelium“, jsou jistě v naší zemi průkopnickou a vítanou službou. Avšak participování na aktivitách KMS, která sama tyto věci šíří, nedávají těmto snahám punc věrohodnosti.

Odpovědní vůdci by měli zvážit svůj díl viny na těchto věcech a zaujmout postoj ke své účasti v KMS.

3. okruh evangelikálních církví

Rozpory z počátku století, způsobené „Berlínským prohlášením“ (85) zasahujícím ještě značnou měrou do padesátých až šedesátých let, (i když nebylo evangelikály v ČR nikdy oficiálně akceptováno) a rovněž zranění způsobené někdy ne vždy citlivým jednáním a později vystoupením letničních sborů z Církve bratrské na Těšínsku, tak jako přirovnání některých skupin letničních k parazitům na kmeni církve z řad vůdců Smíchovské konference (86) jsou snad již minulostí.

Různá napětí, ke kterým dnes dochází díky dvojí autoritě evangelikálních sborů v KMS jsou pak přičítána na vrub učení o „křtu v Duchu svatém“ a aplikaci duchovních darů obecně. Vliv knih hnutí Víry, oslavujících prosperitu a nárokující uzdravení, zhusta šířenými KMS jsou mylně pokládány za letniční či charismatické – v původním to slova smyslu.

Snaha bránit se knihami typu McArthura „Charismatici“ která háže do jednoho pytle všechny pomluvy se zřídka kdy kritickou pravdou, pak vede k posilování proticharisma­tických pozic na jedné straně a protievangeli­kálních pozic na straně druhé. Budování zákopů, bránících se něčemu, co nebylo nikdy řečeno, jen vyostřuje již tak silné pnutí.

Evangelikální vedoucí by se neměli nechat unést pojmy jako je „spolupráce“ a „jednota“, pokud netuší, co se za těmito pojmy skrývá a zvážit svůj podíl viny na uskutečňování vize KMS, jejichž sbory se v ní podílí. Avšak také přehodnotit svůj vztah k letničně-charismatickému hnutí a jejich skutečnému a nezkreslenému pojetí duchovních darů a snažit se poctivěji rozlišovat.