Biblická Apologetika

Zpět na „Apoštolská reformace“

Charismatická církev sjednocení?

4. Odvozené vize

Zda se pro KMS tato Princeho vize stala uznávanou a inspirativní posuďme sami. Např. jeden evangelikální kazatel, když přijal místo ve vedení Užšího výboru KMS, věnoval svůj úvodník v charismatickém časopise právě jednotě dle 37. kapitoly Ezechiele a v úvodníku Života víry napsal:

„Snad největším důrazem KMS a časopisu Život víry je touha po jednotě Božího lidu. Jak k ní dojít? Jedni říkají, že jednotou v učení, druzí jednotou v Duchu…“ Pojďme se spolu podívat, co k tomu říká Boží slovo. Poslouží nám text Ezech 37,1–14… Nezbytným počátkem je ztráta naděje, vědomí ztracení. Proč? Protože jednota nevzniká na základě shodného učení… ale jen poznáním, že jsme suché kosti, ti, kteří ztratili schopnost předávat život z Boha národu" (14).

Autor podobně jako Prince vidí šlachy jako smlouvy a svaly jako vykonavače pohybu kostí „vůči sobě“. Také tvrdí:„…žijeme v době, která je předznamenána svoláváním suchých kostí dohromady“ (14) Dále pak rozeznává tři druhy smluv (pokoje, Božího Slova a Večeře Páně) „…kroky pro jednotu Božího lidu připravil (Bůh) ve formě smluv pokoje, Božího Slova a Večeře Páně“, které umožní přijetí ducha do mrtvého těla (14).

Pohyb suchých kostí, neschopných předávat život, komentuje takto: „Jsem vděčen Bohu, že na lednovém setkání Užšího výboru KMS jednotliví kazatelé zástupně za své církve vyznávali vzájemně neochotné postoje. Půjde to dál?“ (14).

Po tom všem, podobně jako u Princeho výkladu, přijde Duch, který: „…vytvoří požehnanou armádu pro náš národ“ (14).

Všimněme si, že autor, kazatel evangelikálního sboru, v těchto řádcích shrnuje několik společných bodů vize charismatické jednoty. Jako prostředníka sjednocení církve vidí KMS, pro dosažení jednoty nepovažuje za určující shodu v učení a věroučně, stejně jako Prince, svůj názor zaštiťuje Ezechielovým proroctvím pro Izraelský národ. Jako charismatik dokonce jedná zástupně za svoji evangelikální denominaci.

Hned na další straně téhož časopisu je se svolením Derek Prince Ministries uveřejněna prorocká vize Ricka Joynera, který dává této eklesiologii unity prorocký náboj, a který budoucí sjednocení popisuje následovně:

„Někteří vedoucí rozpustí své organizace, protože poznají, že v Božím plánu už nehrají žádnou roli. Jiní ponechají své organizace samovolnému rozpuštění. Nakonec se všechny různé služby a duchovní proudy, které měly svou vlastní identitu rozpustí ve prospěch jediné identity (míněna žeň poslední doby)… V každé obci a městě bude jen jedna místní církev… Spojení různých společenství v jednu místní církev, spolupracující v harmonii ke společnému cíli, bude v očích světa zázrakem… nadcházející události budou příliš mohutné, než aby mohly být řízeny a spravovány nějakým člověkem. Odbourávání organizací a zrušení nejrůznějších prací bude pro věrného Božího služebníka pozitivní a radostnou zkušeností..“(29).

Joynerova podobnost s Princeho vizí je víc než nápadná. Ačkoliv se zde o údolí suchých kostí přímo nedočteme, i zde jsou principy spojování kostí načrtnuty: „…kloub je částí, která spojuje dvě nebo více částí dohromady. Duch svatý v současné době mnohé spojuje. Toto spojování na všech úrovních v budoucnosti ještě zesílí… To platí nejen pro členy místní církve, ale i mezi služebnostmi a církvemi v různých městech, zemích a kontinentech“ (29).

Vůdcům, kteří by se této vizi postavili, je určeno následující varování: „Pokud se vedoucí těmto změnám vzepřou, bude Pán pokračovat se změnami v církvích. Jednotlivé skupiny začnou budovat vztahy k jiným údům těla Kristova, nedbajíce odporu a varování pastýřů. Někteří pastýři budou zbaveni svých úřadů. Jiní kvůli tomu tak zatvrdí své srdce, že se stanou Božími nepřáteli…“(29).

Také Joyner varuje před učením a denominacemi: „Také křesťané, kteří se drží určitého učení nebo kteří se shromažďují kolem určitých osob, budou ze sítě vytrženi“ (29). Shromažďování křesťanů okolo osob vidí např. Prince na základě 1 Kor 3, 1–4 jako tělesnost a počátek denominací (30).

Autorova prorocká vize v mnohém připomíná učení ranných gnostiků, kteří tvrdili, že je Duch zavedl až k stupni, ve kterém pro jejich společenství již dosavadní pravdy pozbývají na významu. Joyner totiž píše: „…celé pravdy, na nichž se dnes rozlišují duchové, začnou pozbývat na významu“ (29). Kdyby tomu tak skutečně bylo tak, jak poznamenává autor, potom by v budoucnu učení, která jsou dnes rozpoznávána jako bludná, mohla být volně šířena.

Jde však ještě dál: „Pán nás velmi brzy nechá porozumět jeho slovu a jeho úmyslům v takovém rozsahu, jaký si nyní nedovedeme ani představit“ (29). V souvislosti s tím, že poznání, na základě něhož dnes rozlišujeme falešná učení, bude překonáno, dovolím si tvrdit, že toto poznání bude nejen větší, ale také kvalitativně odlišné.

Autor však předbíhá dobu a učení, která jsou „dle současných pravd“ rozpoznána jako bludná, zastává již nyní. V knize „Poslední bitva“ (31), kde tuto vizi dále rozpracoval, např. mluví ve vytržení s duchy zemřelých, odlišuje výroky Písma na závazné a méně závazné, či je svědkem jak andělé uctívají Boží služebníky.

Jistý charismatik v recenzi této knihy poznamenal: „Autor se zde ve viděních setkává s mnoha lidmi, kteří byli na zemi pokládáni za vůdce a učitele… a s jinými, kteří byli na zemi přehlíženi… Rozhovory s nimi a s Pánem samotným nepřináší autorovi.. pouze nějaké informace o průběhu soudu… Ne, že by se nedalo knize nic vytknout… Například… kategorizování výroků Písma na závazné výroky Kristovy a méně závazné výroky Pavlovy… či to, že jsou někteří Boží služebníci uctíváni anděly“ (32).

Recenzent si je vědom těchto „nepodstatných“ detailů, avšak nevylévá s vaničkou i dítě a na adresu těch, pro které jsou takovéto banality podstatné, prozíravě praví: „Kdo bude chtít na základě takovýchto detailů či některých výroků knihu smést ze stolu jako podvrh a falzifikát, jistě si najde i další věci“(32).

Inu, církev se ještě doposavad neoprostila od učení, podle kterých dnes zkoumá duchy. Určitě by se našli i takoví, kteří by Joynerovu rozpravu s duchy zemřelých, od kterých získává moudra, mohli dle těchto starých učení považovat za spiritismus. Mimoto, uctívání člověka anděly není nic nového, s tímto popisem se můžeme setkat v koránu (33). Jde zde například o jeden z veršů, na kterém chce katolická církev stavět mezináboženský dialog (34).

Nad těmi, kteří přeci jen budou učení zkoumat a rozlišovat a budou tedy na těchto „překonaných pravdách“ stále lpět, čímž budou bránit tomuto gigantickámu sjednocování, je vyslovena následující kletba: „určitá učení a činnost vedoucí ke štěpení církve budou Bohem trestány a brzy rozpoznány jako cizí oheň. Kdo však přece bude v těchto věcech pokračovat, bude ze svého úřadu smeten tak mocným a násilným způsobem, že celé tělo Kristovo bude zasaženo čistotou a svatou bázní Boží“ (29).

Až bude církev takto „očištěna“, nastane mohutné probuzení: „Svatým se budou běžně zjevovat andělé a mnohým bude při službě v moci Ducha zářit obličej Boží slávou… tyto zázraky se budou jevit jako zcela přirozené… Žeň bude tak veliká, že nikoho ani nenapadne dívat se nazpět a srovnávat s ranným křesťanstvím…“(29). To je ostatně zjevné.

O tom, že půjde vlastně o negaci působení první církve, je patrně nevědomky přesvědčen i sám autor: „O apoštolu Pavlovi se říkalo, že obrátil svět vzhůru nohama. O apoštolech, kteří budou pomazaní, se bude říkat, že postavili svět stojící na hlavě opět na nohy“ (29).

Jestliže tedy Pavel převrátil zvrácený svět na hlavu, poté jej tito apoštolé vrátí do původního stavu, do jeho původní zvrácenosti.

Joynerova vize v sobě obsahuje i prvky jiných apokalyptických vidění, které byly obsaženy ve vizích služebníků zvučných jmen, jako např. prorokyně Ellen Whiteové, která rovněž věřila na „poslední bitvu“, v níž se boží lid prokazoval dodržováním soboty. Ostatně posuďme sami, co tomu říká Joyner:

„Pomni na den sobotní, abys jej světil! Toto téma se bude stále nejen více objevovat ve vyučování a kázání, ale stane se skutečností, když Pán vejde do svého chrámu, do církve… Musíme být sjednoceni s Pánem sabatu“ (sic!) (29).

Je jistě potěšující vědět, že zjevení o posledních věcech je dáno prorokům na více místech, byť třeba s odstupem století.

Proto lépe pochopíme i údiv jednotlivých věřících, kteří budou náhle překvapeni, kdožeto v „poslední bitvě“ stojí po jejich boku: „Až začne tato poslední bitva, často s úžasem a zahanbením zjistíme, kdo všechno bojuje spolu s námi na naší straně“ (29).

Zatímco Prince vysvětluje vizi jednotné církve na teoretické rovině, Joyner dává této teorii šťávu, nešetří detaily, a odhaluje našemu zraku i sekulární pozadí.

I na tomto místě bude pro názornost dobré shrnout Joynerovu vizi do kratičkého souhrnu:

1. při spojování kostí do kloubů budou některé církevní organizace a instituce zrušeny
2. církev překoná pravdy, na kterých rozlišovala učení pravdivá od falešných
3. ti, kteří by nadále na učení lpěli, což by štěpilo věroučně nepodmíněnou jednotu, budou násilně smeteni
4. takto očištěná církev bude konat zázraky jako nikdy před tím
5. celá církev se promění ve zcela novou identitu tvořenou v každém městě sjednocenými sbory
6. poznání Božích pravd bude na takové úrovni, jako nikdy před tím
7. jednou z těchto „nových“ pravd bude svěcení soboty
8. jednota a Boží moc vypůsobí mohutné probuzení poslední bitvy
9. jednotliví věřící v ní budou udiveni, kdo všechno stojí po jejich boku

V lidové teologii existuje ještě další fundament, ze kterého KMS čerpá svoji teologii jednotné církve. Ačkoliv se na danou knihu neodvolává přímo, v řadách jejich členů a příznivců bývá často zmiňována. Jde o knihu Watchmana Nee „Církev v místě“, ve které autor vidí jako jediný správný model pro tělo Kristovo ve městě, jediný sbor a ostře se staví proti denominacím.

Ponecháme-li stranou správnost Neeho učení a dobovou podmíněnost neustále restrukturalizované Maovy Číny, která denominace nedovolila vytvořit, shledáme, že toto učení je zde dezinterpretováno a zneužito.

Poselstvím Neeho knihy je městská autonomie sboru bez jakýchkoliv nadsborových řídících orgánů. Nee zde doslova píše. „V Písmu se nikde nevyskytuje spojování církví do jedné organizace… Nezávislost každé církve… zůstává zachována ve zprávě i v její organizaci… protože vztahy mezi církvemi jsou výlučně vztahy Ducha… nemají organizační charakter… Aby se zabránilo vzniku denominace, musí se zvláště dbát na to, aby příslušný pracovník v žádném případě neovlivňoval některé církve – nehledě na jeho duchovní vlivy… Bůh nám nedovoluje, abychom zakládali "regionální církev“, která zahrnuje věřící z různých míst, protože tímto způsobem by byl porušen jím ustanovený princip" (35).

Snad by někdo mohl namítnout: ale nám nejde o organizaci a jednotné vedení. Avšak co to je jednotný apoštolát pro celou zemi, regionální sjednocování (viz níže), sjednocená instituce a organizace, zástupné jednání za ostatní? Stoupenci těchto ideí si od Neeho pro svoji protidenominační politiku vypůjčili pouze jednu myšlenku, a to jediný sbor v městě, což ostatně prorokuje i Joyner.

Neeho poselství je však diametrálně odlišné. Staví se proti jakékoliv nadsborové sjednocovací aktivitě a nezávislost sborů vidí jako účinnou ochranu proti herezím, což je v naprostém rozporu s pojetím KMS. Takovéto chování „městských sborů“ by KMS naopak považovala za neochotu ke spolupráci a podvracení ducha jednoty. Nejspíš by osvícení zástupci sboru tento postoj zástupně vyznávali.

Podívejme se, co dokonce Nee říká ve stejné knize dále: „Pavel… neříká, že všichni mají být jednotní, ale že se má zachovat jednota. Můžeme zachovat pouze to, co už máme, ale na to, co nám schází… Nemusíme tedy vytvářet žádnou jednotu věřících, ale měli bychom jen poznat a porozumět tomu, že svatý Duch, kterého jsme získali, je právě touto jednotou věřících“ (36).

Zde tedy tvrdí Nee něco jiného. Nelze ani spekulovat, že přijetím Ducha, podobně jako Prince ve své úvaze, rozumí křest Duchem svatým. Nee charismatické pojetí „křtu v Duchu“ kritizuje např. v knize „Trilogie ducha, duše a těla“ (37).

5. Prostředky k dosažení jednoty

Světové měřítko

V tomto bodě se opět musíme vrátit k D. Princemu, který v uskutečňování plánu, dle Ricka Joynera „k poslední žni“, vidí biblickou paralelu s Ezechielem, který mluvil k suchým kostem. To je dle Princeho možné přirovnat ke „kázání“ a prorokování k Duchu, což vidí Prince jako podobenství k „přímluvné modlitbě“ (22).

Časopis Život víry v článku „Kdo to je Derek Prince“ uvádí způsob, jak Derek Prince pracoval na uskutečnění této vize, tedy jak dle svých slov pracoval na „mluvení ke kostem“.

„Počátkem sedmdesátých let začal Derek Prince cítit, že ho Bůh povolává do nové služby, aby investoval svůj čas do služby dalších lidí, potencionálních vedoucích… Shledal, že ho Duch svatý vede do nových, hlubokých a plodných vztahů s mladšími, kteří právě dělají první kroky v křesťanské službě. Pro jejich výchovu našel vzor ve způsobu, jak Ježíš vychovával svoje učedníky. Ježíš si vybral určité lidi, aby s ním pracovali a učili se z Jeho skutků a slov. "Derek Prince podle tohoto vzoru sám sebe -svoje zkušenosti a poznání- "investovat“ do druhých, a tak násobit svoji službu" (38).

Uplatňováním tohoto principu na více rovinách, začalo toto „Pastýřsko-učednické hnutí“ získávat drasticky pyramidální strukturu. Dle švédského teologa Gustafssona, který se touto problematikou v rámci svého doktorandského studia zabýval, zasáhlo Pastýřské hnutí i Českou zemi (39).

„V roce 1984 tato služba pokročila dále a Derek Prince zahájil svůj GLOBAL OUTREACH Leaders Program. Jeho vyučování jsou… k dispozici křesťanským vedoucím v národech. V roce 1988 byly tyto materiály k dispozici téměř 1400 vedoucím ve více než 100 zemích na všech kontinentech. Derek Prince to vidí jako vkládání "nástrojů do rukou těm, kterým Bůh svěřil důvěru být dělníky na velké celosvětové žni poslední doby“ (38).

Není bez zajímavosti, že v roce 1986 let vedl Derek Prince tajné semináře pro vedoucí i v Praze, kterých se účastnil i výše citovaný představitel KMS (40).

Ačkoliv Život víry nejméně třikrát publikoval články, které obsahovaly údaje o historii Princeho služby (22), (38) a (40), pojem „Pastýřské hnutí“- v originále „Shepherding-Discipleship Movement“ zde není vůbec zmíněn. A to přes to, že jeho principy -pastýřsko učednické vztahy (38) i jeho vůdčí osobnosti – Basham, Simpson a Mumford (22), jsou zde zřetelně a kladně oceněny. Přitom se jednalo, vedle hnutí Víry, o jedno z nejvlivnějších charismatických hnutí sedmdesátých a osmdesátých let.

Z webové stránky služby Dereka Prince se však můžeme na Internetu dočíst: „Zprávy, které se začaly v polovině 70 šířit, říkaly, že lidé začaly být (v tomto hnutí) manipulováni a spoutáváni. Hnutí začalo být silně kontroverzní. V roce 1983 začalo být Derekovi jasné, že dále nemůže hnutí podporovat a odstoupil. Následně se i ostatní muži rozešli a pyramida se rozpadla“ (41).

Je zde uveden i doslovný citát Dereka Prince: „Věřím, že jsme se provinili jako Galatští. Začali jsme Duchem, avšak rychle jsme skončili tělem. Ve světle zmíněného uznávám a lituji této své chyby. Je mi hluboce líto škody, která byla způsobena tělu Kristovu a v životech nadějných mladých mužů a žen“ (41).

O této problematice se v diskusi na konferenci o hnutí Víry v Kolíně zmínil i šéfredaktor Života víry (42).

Další vývoj Pastýřského hnutí byl následující. Po Princově odchodu se začalo Pastýřské hnutí, za účelem dosažení plného zjevení, sjednocovat s hnutím Víry. Proto, na fóru v Denveru, demonstrujícím jednotu charismatického hnutí, na kterém byli právě Mumford se Simpsonem zúčastněni a kde mimo jiné byli i muži zvučných jmen jako Kenneth Copeland, John Wimber a John Gimenz, provolali tito, že učení „Pastýřského hnutí a hnutí Víry, je platná a důležitá součást mnohostranného zjevení, které bylo dáno nezávislému charismatickému hnutí“ (43).

Copeland doslova řekl: „Zatímco já jsem učil principům prosperity, Charles Simpson, Bob Mumford, Don Basham a Ern Baxter uchopili význam Božích smluv“ (44). Simpson, tedy jeden z těch, kterého Bůh údajně spojil s Princem, k tomu poznamenal: „Vždycky jsem věřil, že tito mužové (učitelé Víry) mají něco, co církev potřebuje slyšet, a jsem pohnut otevřeností, kterou u mnohých vidíme. Ken (Copeland) například udělal několik smělých a odvážných kroků, aby se ztotožnil s námi a jinými vůdci. Tím získal můj obdiv“ (45).

Obě hnutí, ačkoliv se původně vzájemně kritizovala, se však spojila v době, kdy zakoušela ovoce svých nauk a byla vystavena obrovskému tlaku kritiky ostatních křesťanských vůdců. Jednalo se tedy o smír spíše z donucení. Aby předešli další možnosti veřejné kritiky, zavázali se jejich vůdci, že své nauky nebudou vzájemně kritizovat. Tak vlastně navázali na charismatickou tradici, která začala již v roce 1971 v Seattlu a která se snažila urovnávat spory okolo Pastýřského hnutí. Na setkání v Oklahoma City v roce 1976, tehdy zúčastnění přítomní podepsali dohodu:

„…nevyjadřovat veřejně žádnou stížnost ani kritiku proti spoluslužebníkovi v oblasti "etiky a nauky dokud by se nejprve nesnažili o sblížení v soukromí, pak se dvěma dalšími služebníky a nakonec před širší skupinou služebníků“ (46). Tedy, jak už bylo řečeno v úvodu – v praxi to znamená: ruku na ústa.

Na tuto tradici rovněž navázala i obě spojená hnutí a tak se v roce 1985 konala první celonárodní konference „Network of Christian Ministries“, sítě spojující oba proudy.

Přes tyto peripetie je i Pastýřské hnutí, alespoň dle uveřejněného článku v Životě víry (38) a Princeho citací o spojení s jeho vůdci (22), nedílnou součástí Princeho vize o obnovení těla Kristova a tato vize slouží i pro výklad charismatické jednoty vedoucím představitelem KMS (14).

České měřítko

Jak vypadá vize sjednocení církve v naší zemi? Je zde nějaká podobnost? Současnou politiku sjednocování církve pod patronací KMS lze v Česku znázornit následovně. Z různých denominací se pod vedením místních vůdců získají a vyškolí perspektivní vedoucí, představitelé jednotlivých sborů, kteří se mohou individuálně stát členy KMS a kteří pro spolupráci motivují své sbory.

Pod heslem spolupráce a jednoty (nebývá však příliš zdůrazňováno, že institucionální), jsou pak tyto motivované sbory z různých denominací přijímány do KMS, přičemž se jejich zástupci stávají členy širšího výboru. Dbá se na to, aby nejvyšší orgán KMS, tj. Užší výbor, měl ve svém čele představitele právě z různých denominací.

Tito představitelé, ačkoliv dle samotného D. Drápala nejsou delegáty jednotlivých církví (7), zástupně za své denominace v rámci KMS jednají (14). A přes to, že denominace jsou představiteli KMS ostrakizovány, slouží skrze členy a členské sbory jako „garanté“ petičních snah KMS:

"Vážený pane velvyslanče, jako křesťanská společnost, která se věnuje koordinační mezicírkevní práci a ve které jsou prostřednictvím členů i členských sborů zastoupeny všechny větší stávající církve v České republice, se na Vás obracíme s prosbou v naléhavé záležitosti… (47).

Získané sbory pak mají skrze své zástupce v ŠV, pod vedením UžV, v rámci KMS vytvořit regiony, přičemž se každý člen UžV zároveň stane zástupcem daného regionu. Tyto regiony pak mají být předstupněm institucionálně sjednocené církve. Skrze tuto politiku regionů by vlastně měla vzniknout pyramidální struktura, která v podstatě metamorfuje stávající církev do zcela nové podoby, jakéhosi hybridu KMS.

Že KMS pro svou regionální politiku skutečně připomíná Princeho vizi: vůdce – sbor – církev, potvrzuje i jeden z vedoucích sboru menší denominace, zúčastněném v KMS: "Pro vznik regionální platformy je třeba získat nejdříve vedoucí, a až potom celé sbory. "Důležité je prostě začít"" (48). Tedy: vůdce – sbor – region.

K této vizi je třeba: „pomáhat všemi způsoby k vzájemnému porozumění i jednotě: a) formou velkých konferencí, b) duchovními smlouvami“ (49). Je zajímavé, že pojem „duchovní smlouva“ je termínem užívaným v Princeho literatuře. Prince je např. vidí jako vazivo, jímž jsou svázány kosti z různých „hřbitovů“ (22).

Jednotlivé sbory se tímto postupem, jak níže připouští sám D. Drápal, dostávají pod „metodické vedení“, neboť KMS se cítí povolána k „vedení části Božího lidu“ (7). Těžiště služebníků těchto zúčastněných sborů je pak KMS, která pořádá vyučující semináře pro co nejširší počet křesťanů, kteří jsou pro myšlenku takto pojaté jednoty stejným způsobem získáváni. Případný negativní postoj vedoucích denominací, kteří se vůči této vedoucí roli KMS vymezují, je ignorován.

Toto obcházení svých denominačních vedoucích si uvědomili i zástupci jednoho zúčastněného sboru a na setkání ŠV KMS si z tohoto důvodu dokonce žádali změnu statutu. Život víry to komentoval takto: „Zazněly také návrhy na změnu statutu KMS… šlo hlavně o dva návrhy AC Břeclav, aby každý sbor, který vstupuje do KMS, musel od vedení své denominace vyžádat ke vstupu oficiální souhlas a aby každý člen UžV KMS byl v UžV z pověření své denominace… Hlasováním v plénu ani jeden z návrhů AC Břeclav neprošel“ (50).

Dan Drápal se k této otázce vyjádřil již dříve ve svém samizdatu: " KMS se od začátku bránila přístupu, aby v jejím Úzkém výboru byli zastoupeni lidé, kteří jsou tam delegování denominačním vedením. Bylo to mimo jiné proto, že v době jejího vzniku soustřeďovala i členy sborů, jejichž denominační vedení práci KMS nijak nepřálo. Nyní se objevil názor, že není správné, aby členy KMS byly sbory proti vůli svých denominačních vedení. Jednotlivci a sbory jsou prý v KMS směřováni, vyučováni a „metodicky vedeni“. Toto vedení může být v rozporu s vedením skrze denominace a tak může dojít k různým napětím.

KMS v jednom svém prohlášení uvedla, že ji Bůh svěřil vedení v určité části Božího lidu, a toto tvrzení je prý nebezpečné. Autoři vycházejí z toho, že příslušníci určité denominace mají být vedeni danou denominací a KMS by mohla mít autoritu k vedení pouze na základě shody denominačních vedení.

Z toho, co jsem už napsal, bude asi zřejmé, že podobné názory mi nejsou blízké. Bod sporu leží v tom, zda vedení denominace (=úřad) lze ztotožnit s apoštolskou autoritou (=charisma)" (7).

Dan Drápal tedy, podobně jako Prince, rozděluje charisma od úřadu. To je jeho osobní věc (srv. Ef 4,11), avšak zarážející je fakt, že tímto Princeho výkladem ospravedlňuje jednání KMS, které nelze nazvat jinak, než „přelézáním ohrad“. Pakliže ohrada brání náboru členů, jednoduše zpochybním legitimitu jejího stavitele a není o čem diskutovat.

Nejen že zde Dan Drápal zpochybňuje legitimitu denominačního vedení, nevyvrací ani, že je to KMS, kdo má tuto úlohu hrát.

V informačním letáku, kde KMS představuje sama sebe, popisuje tuto svoji činnost takto: „Jde o praktickou mezisborovou ekumenu, o ekumenu zdola“ (51). „Ekumenou zdola“ jsou v podstatě obcházeny oficiální autority etablovaných církví, které by s tímto postupem nesouhlasily.

Vypadá to jako fikce nebo jako blouznění? Nechme proto promluvit samotnou KMS. Vždyť jejím cílem je mimo jiné: "…naše společné, upřímné získávání dalších sborů pro vizi KMS i pro členskou základnu a jejich kvalitní zastoupení na ŠV KMS. Členové UžV KMS rozdělí členskou základnu ŠV KMS podle regionů a zároveň se stanou jejich zástupci podle místa svého vlastního působení.

Členové ŠV KMS začnou aktivně spolupracovat na přípravách jednotlivých drobných regionálních akcích, které budou pomáhat k růstu a prosazování Božího království na daném místě (různé akce, semináře a vzdělávací programy, evangelizační akce plošnějšího charakteru, konference menšího typu, semináře o chvalách atd.)

Sbory i jednotlivci nadále porostou svým individuálním tempem a vývojem, ale zároveň budou vyzrávat i k jednotě organizační a institucionální a tak se KMS stane jakousi předsíní společného rodinného domova" (49).

Činnost pro regionálně jednotnou církev se neomezuje pouze na naši zemi. Evald Rucký mluví o celém středoevropském regionu. Píše: „středoevropský region čeká na probuzení“ (49). Vždyť: „Jedna z oblastí, na níž by se měli podle něj začít podílet další, je regionální práce, kontakty společenství a vedoucích z různých církví na regionální úrovni. Mluvil o významu této práce a doložil ji na příkladu z Liberecka, kde se kontakty dokonce rozšířily i přes hranice, do přilehlých oblastí Polska a Německa“ (52).

Užitečné opět bude, chronologicky seřadit a utřídit výše zmíněná fakta:

globální pohled

1. nejprve služebníci Princeho vize vytypují potenciální perspektivní a mladé vůdce v jednotlivých zemích
2. tito jsou vyučováni sjednocujícím doktrínám (mluvení ke kostem)
3. vyškolení služebníci předávají své zkušenosti dalším

Místní pohled

1. v ČR se pod heslem spolupráce a probuzení získávají vedoucí místních sborů
2. tito vůdci poté přivádějí celé sbory
3. vůdci jednotlivých sborů se stávají členy Širšího výboru KMS
4. členové UžV rozdělí sbory skrze členskou základnu ŠV do regionů
5. členové UžV se zároveň stanou zástupci těchto regionů v KMS
6. za tímto účelem se na regionální úrovni vytvářejí různé akce (vyučování o chvalách, evangelizační akce…)
7. skrze regiony KMS budou sbory i jednotlivci dorůstat k instituční jednotě a KMS se stane předsíní společné rodiny sjednocené církve
8. nesouhlas denominací, na půdě jejichž sborů se tyto věci dějí, je samozřejmě ignorován
9. tato regionální práce pokračují dále na mezinárodní úrovni

6. Vedoucí úloha KMS

Doposavad jsme mohli citovat přímé výroky jednotlivých vůdců či vlivných stoupenců KMS. Snahou dokázat, že si KMS usiluje o vedoucí úlohu v církvi bychom se mohli dostat do přímého rozporu s prohlášeními jejich vůdců. Vždyť její představitel tvrdí pravý opak: „…nemyslím si, že by KMS měla vůbec na nějakou duchovní úlohu aspirovat, natož si ji uzurpovat“ (7).

Avšak ihned pragmaticky připouští: „Buďto bude mít širší a užší výbor zjevení v tom, jaké akce podnikat, jaké řečníky zvát, nebo ne. Pokud v tom bude Boží vedení a zjevení mít, bude tu úlohu hrát, i když se bude všelijak snažit zabránit dojmu, že ji (vedoucí úlohu) hraje“ (7). Takové otevřené přiznání si zasluhuje úctu.

I přes toto nepřímé, zjevením podmíněné vůdcovství, jsou zde fenomény poukazující na to, že KMS na vedoucí úlohu církve přesto aspiruje. Jak jinak by mohla organizovat regiony a chtít být jakousi předsíní společného rodinného domova. Vždyť k práci v rámci KMS jednotlivci ani celé sbory nepotřebují povolení od autorit svých denominací, nýbrž od autority KMS. „KMS v případě potřeby pořádá i menší akce místního významu. Taková akce musí být schválena nejméně jedním členem UžV“ (53).

Jestliže Dan Drápal vysvětluje ignorování nesouhlasu vedení denominací tím, že toto vedení nepředstavuje apoštolský úřad, avšak pro regionální práci je souhlas vedoucího KMS nutný, nevyjadřuje tím bezděky, že UžV KMS tuto apoštolskou autoritu reprezentuje? Vždyť KMS chce dokonce tento úřad rozvíjet: „Zůstaneme nadále hybným faktorem pro jednotu Božího lidu, v rozvoji apoštolské služby v Těle Kristově…“(11).

Při letmém pročítání Života víry můžeme dokonce narazit na vyjádření D. Drápala, kde tento princip popírá: „Apoštolská služba se KMS netýká… Pokus vázat apoštolskou službu na určitou organizaci či denominaci z principu není správný, protože ta služba není dána institučně, ale na základě zjevení“ (54).

Pokud by autor svůj citát myslel skutečně vážně, KMS by musela rezignovat na svoji vedoucí roli a v důsledku popřít svou touhu stát se předsíní sjednocené církve. Eventuelně by musela „dobýt“ nějakou denominaci, popřít, že je to denominace a prohlásit, že její vůdce má momentálně největší zjevení a apoštolskou autoritu přenést na něho. Zatím však KMS své učení, vize ani způsoby práce neodvolala.

A ještě jedna věc. Dan Drápal vysvětluje, že KMS nepožaduje povolení k práci v KMS od vedení denominací, protože vedení denominace jakožto instituce nepředstavuje apoštolskou autoritu a není schopno trvale udržet potřebné Boží zjevení. Není tedy legitimní. Legitimitu vidí v apoštolské autoritě, která závisí na obdržení Božího zjevení. Zároveň vysvětluje, že výbory KMS získají vedoucí úlohu právě pokud budou Boží zjevení mít. Budou tedy vůdcem legitimním. Nenaznačuje to snad, že by se právě na základě tohoto Božího zjevení mohlo o apoštolskou autoritu, která nesmí být s institucí vázána, jednat?

A naopak, může-li mít legitimitu k vedení na základě zjevení KMS, o které autor připouští, že je institucí (54), proč by podobné zjevení nemohla mít denominace? A může-li mít tedy zjevení i instituce, proč není povolení od denominace vyžadováno absolutně?

A konečně fakt, že KMS „směřuje“ a „metodicky vede“ jednotlivce a sbory nevyvrací ani Dan Drápal. Naopak, potvrzuje to i tohoroční předseda UžV: „KMS se stává řečištěm, které částečně směřuje jeden z těchto proudů (míněn evangelikální proud na rozdíl od liberálních křesťanů). Od samého počátku ve svém směru a vývoji v mnoha záležitostech jednala za církev“(49).

Jak připouští sám citovaný autor, přestože se KMS bude všelijak snažit zabránit dojmu, že hraje vedoucí duchovní úlohu (7), prohlašuje jinde Evald Rucký, že KMS jednala „za církev“. Jedná-li však někdo za někoho jiného, potom také v tomto jednání nese zodpovědnost a tu nelze oddělit od autority. Nelze přeci mít zodpovědnost bez autority a autoritu bez zodpovědnosti. Nestačí přeci, aby měly výbory pouze zjevení. To potvrzuje i Dan Drápal: „Jsem přesvědčen o tom, že Bůh dává vždycky tři věci současně: zjevení, autoritu a odpovědnost. Nedává zjevení bez odpovědnosti a autority, nedává rovněž autoritu bez zjevení, a nedává odpovědnost bez autority“ (55).

Jak už bylo uvedeno výše, samozřejmě, že se KMS pouze domnívá, že jednala za církev. Pokud někdo jedná za někoho jiného bez jeho vědomí nebo dokonce proti jeho vůli, pak je takové jednání stejně neplatné. Pokud to zůstane v „duchovní rovině“ a před „duchovním světem“, může se takové jednání stát maximálně příčinou teologické disputace. Horší je, když se své duchovní vize snaží realizovat ve (řečeno slovy charismatiků) „viditelné oblasti“ bez souhlasu těch, kterých se to týká.

Uvědomíme-li si tyto skutečnosti, pak pochopíme i povzdech šéfredaktora Života víry, který se pozastavuje nad postojem jistého bratra, který nepochopil stěžejní význam konference KMS pro „ubírání se“ Božího lidu v naší zemi. ""Konference, to už mi nemůže nic říci!" Z úst bratra, který se účastnil prvních konferencí zamrzí. Zdá se, že Pán Bůh měl o dění na konferenci podstatně větší zájem než on. Nechápu, že by někdo, kdo říká, že mu záleží na tom, kam se ubírá Boží lid v naší zemi, mohl být k takovému setkání lhostejný" (56).

Jindy se na stránkách Života víry objevilo proroctví z modlitební konference, které bylo řečeno do finanční krize KMS: „Pakliže se skutky (nejen finančními) doplní naše vyznání, že KMS a její pracovníky podporujeme, rozhodlo se o budoucnosti této země. KMS totiž není jen organizace, ale především vize jednoty Těla, které je pevně spoutána s Hlavou – Ježíšem Kristem. Kvůli tomu tuto zemi nezatratím“ (57).

Toto slovo od „trůnu“ vlastně říká, že podpora KMS rozhoduje o budoucnosti národa. Když byl šéfredaktor časopisu na závažnost proroctví v lednu 1997 na setkání vedoucích evangelikálních církví s pracovníky KMS upozorněn, poznamenal: „Toto vybídnutí se týkalo pouze účastníků modlitební konference (vyplývá to z kontextu, ale dozvěděl jsem se, že to nebylo všem čtenářům jasné) a zařadil jsem ho kvůli tomu, že navazuje na to, co Život víry o KMS přinesl v čísle předcházejícím“ (58).

Podstatné zde přeci není, jak velké skupině lidí bylo proroctví adresováno (i když by se dalo s úspěchem s šéfredaktorem polemizovat, jestli finanční podpora lidí na „Mokonu“ mohla řešit finanční krizi). Mnohem podivnější je fakt, že šéfredaktora časopisu, který sám proroctví zveřejnil, neudivil jeho obsah. A to ani když je zveřejňoval poprvé ani při námitce.

Tuto skutečnost – vezmeme-li v potaz, že se jedná o tiskový orgán a tiskového mluvčího – nelze vyložit jinak, než že KMS skutečně věří, že se o budoucnosti země rozhoduje skrze podporu KMS.

Podíváme-li se na celou řadu aktivit a smělé cíle KMS, možná nás napadne otázka, jak je možné organizačně zvládnout takovou šíři záběru činností a ještě celou evangelikální církev „směřovat“ a „metodicky vést“, rozvíjet apoštolskou autoritu, být hlasem tomuto národu a jednat za církev. Přitom v čele nestojí žádné koordinační centrum, ale pouze Užší výbor tvořený pěti vůdci se společnou vizí, kteří jsou navíc faráři, pastory či kazateli sborů a mnozí ještě k tomu zastávají prominentní místa ve svých denominacích.

Připouští to i Evald Rucký: „Vůbec není pro nás jednoduché stát s celou odpovědností v čele, hledat Boží vůli pro tuto společnost, nedělat příliš mnoho chyb, a při tom stíhat práci ve sborech“ (59). Proč je tedy toto dílo vedenou právě tak vytíženými lidmi?

Pokud je KMS skutečně pouze „půdou pro pěstování vztahů mezi různými křesťanskými sbory a věřícími…“, má „…povzbuzovat a pomáhat vzdělávání křesťanů“.. a…„má za úkol k misii povzbuzovat“ (51), proč se jejího vedení ujímají vůdci, kteří poté sotva stíhají? Vysvětlení je prosté: „Cítíme, že nás Pán Bůh povolal, abychom tuto společnost vedli“ (59).

Nositel samotné vize proto má stát v čele: „Následoval rozhovor Dana Drápala, že by přestal pracovat v UžV KMS a že by začal spolupracovat na překladu Písma. Jan Klas a Evald Rucký širokou řečí napomínali a potvrzovali Dana Drápala, aby za vizí, kterou nese, také veřejně stál“ (60).

Shrnuto:

1. k vedení a sjednocení církve je dán úřad apoštola
2. tento úřad je charismatem, nikoliv institucí
3. toto charisma závisí na Božím zjevení
4. apoštolský úřad je rozvíjen v rámci KMS
5. KMS směřuje a metodicky vede evangelikální Boží lid
6. vedoucí úloha KMS je podmíněno Božím zjevením
7. KMS jedná za církev, čímž nese zodpovědnost
8. neexistuje zodpovědnost bez autority
9. denominace není apoštolským úřadem
10. tzn. že není možné, aby vedení denominace mělo zjevení k vedení
11. proto k práci sboru či jednotlivce v KMS není třeba jejího souhlasu
12. k práci v rámci regionů je však nutné schválení alespoň jednoho člena UžV KMS, tedy jeho autority
13. rovněž konference, které KMS pořádá, mají zásadní význam pro ubíráni se Božího lidu v naší zemi
14. podpora KMS, a to nejen finanční, rozhodla o budoucnosti celého národa
15. celé toto dílo je vedeno pěti lidmi UžV KMS