Pozadí a teologie Kurzů Alfa - diplomová práce
4.2 Soteriologie
Při svém popisu spásy vychází Gumbel z pravověrných pozic, když tvrdí, že spásu lze obdržet pouze skrze Kristovu oběť. Cituje přitom verše Jan 4,16 a Sk 4,12, ale zároveň si ovšem logicky klade otázky, co bude s příslušníky jiných náboženství a s těmi, kteří o Kristu nikdy neslyšeli. V otázce ostatních náboženství připouští, že v nich lze nalézt „dílčí pravdy“, a to skrze univerzální stvořitelské dílo pozorované v přírodě a skrze svědomí a touhu po věčnosti v lidském srdci. Gumbel proto, citací indického misionáře Lesslie Newbigina, vyslovuje originální postřeh, že konvertité z jiných náboženství směrem ke křesťanství mají silné přesvědčení, „že s nimi v dobách jejich předkřesťanských zápasů jednal živý a pravý Bůh.“ Tento postřeh můžeme vidět jako koherentní se závěry II. Vatikánského konciliu.
4.2.1 Spasení v Kristu a jiná náboženství
Co se týká těch, kteří nikdy o Kristu neslyšeli, Gumbel věří, že – podobně jako věřící ze Starého Zákona – mohou být i oni zachránění milostí skrze víru:
„… je důležité připomenout, že je možné být zachráněn milostí skrze víru, i když někdo o Ježíši neslyšel. „Uvěřil Abraham a bylo mu to počítáno za spravedlnost (Římanům 4,3).“
O tom, že nejde jen o starozákonní věřící, ale o současníky, Gumbel píše dále:
„Stejně bude vírou ospravedlněný člověk, který žil v době Ježíše nebo po něm, a to dokonce i tehdy, jestliže o něm neslyšel. V podobenství o farizeovi a celníkovi nám Ježíš říká, že celník, který prohlásil: »Bože, slituj se nade mnou hříšným!« odešel domů ospravedlněný před Bohem (Lukáš 18,9–14). Totéž zcela určitě platí o každém, kdo neslyšel o Ježíši, ale udělal totéž, co celník.“
Pro ospravedlnění této doktríny cituje Gumbel anglikánského teologa Johna Stotta, který věří, že bude mnohem více lidí zachráněno, než zavrženo. Jako biblický text Stottovi slouží verš z 1.M 22,7, kde se uvádí, že Abrahamových potomků bude jako písku na mořském břehu.
„Stejným směrem se zdá mířit Pavel, když nás ujišťuje, že bude mnohem více lidí zachráněno, než zavrženo, neboť Kristovo dílo bude v působení spásy úspěšnější než Adamovo dílo zkázy, a také proto, že se Boží milost v přinášení života »mnohem více rozhojní« než Adamovým přestoupením v působení smrti.“
Gumbel si pak klade řečnickou otázku, má-li tedy cenu zvěstovat evangelium, jestliže je možné obdržet spásu i bez explicitní víry v Krista. Nalézá dva důvody, proč tak činit: Je v sázce sláva Ježíše Krista a je zde Kristův misijní příkaz.
Z hlediska současné i historické, zejména novověké plurality teologie se dnes Gumbelův pohled nejeví nikterak výlučný. Určitého vnitřního pnutí si můžeme povšimnout v tom, že Kurzy Alfa jsou zaštítěny Evangelikální aliancí a pořádány charismatickou Křesťanskou misijní společností, které – alespoň ohledně soteriologie – zastávaly exkluzivní pohled ve smyslu spásy v Kristu. Jinými slovy zde existuje – skrze souhlas s učením Kurzů Alfa – posun v pohledu na spásu člověka, který podle Gumbela může být i dnes zachráněn i bez vědomé víry v historického Krista, na základě principu víry, který zajistil spásu osob v době starozákonní resp. v době první smlouvy.
4.2.2 Evangelikální pohled
To však odporuje řadě symbolů, které jsou mezi evangelikály široce sdíleny. Jedním z nich je Lausannské prohlášení, ke kterému se Evangelikální aliance vědomě hlásí. Tento neo-konzervativní symbol, který se v podstatě navrací k historickému chápání evangelia před vznikem historicko-kritické metody a vznikem liberalismu resp. modernismu , nejenže odmítá možnost spásy bez vědomé víry v historického Krista v současném věku, ale rovněž odmítá myšlenku, že by Kristus, byť nepřímo, působil v rámci jiných náboženství.
Ačkoliv Gumbel spásu prostřednictvím nekřesťanských náboženství nezastává, naznačuje, že příslušníci jiných náboženství po své konverzi ve svém životě rozpoznávali během svého členství v dřívějším náboženském systému Boží působení a dále se shoduje s katolickou dogmatikou, že jiná náboženství obsahují „prvky pravdy“. Rovněž zmiňuje možnost spásy milostí skrze víru i u toho, kdo o Ježíši neslyšel.
Ponechme nyní relevanci těchto výpovědí bez jasné odpovědi, neboť pohledy jednotlivých křesťanských konfesí se zde rozcházejí, ale pouze ji srovnejme s Lausannským krédem:
„Uvědomujeme si, že každý člověk má určité poznání Boha skrze obecné Boží zjevení ve stvoření. Odmítáme však myšlenku, že toto poznání může spasit, protože lidé potlačují pravdu svou bezbožností. Jako nesrovnávající se s Kristem a evangeliem odmítáme též jakoukoli podobu synkretismu (slučování protikladných náboženských směrů) a dialogy, z kterých by vyplývalo, že Kristus mluví stejným způsobem skrze všechna náboženství a ideologie… Mluvit o Ježíši Kristu jako o »Spasiteli světa« neznamená, že každý člověk bude v konečném důsledku spasen, ani že všechna náboženství nabízejí spasení v Kristu. Znamená to však vyhlášení Boží lásky k světu hříšníků a výzvu pro všechny lidi, aby mu jako Spasiteli a Pánu odpověděli osobním odevzdáním se v pokání a ve víře. Ježíš Kristus je vyvýšen nad všechna jména; toužebně očekáváme den, kdy před ním poklekne každé koleno a každý jazyk vyzná, že je Pán.“
Taktéž Evangelikální aliance ve svém vlastním vyznání víry uvádí jako podstatu spásy „zástupnou oběť vtěleného Božího Syna jako jediný a dostačující základ vykoupení z viny a z moci hříchu a jeho věčných následků“ a „ospravedlnění hříšníka pouze Boží milostí, prostřednictvím víry v Krista ukřižovaného a vzkříšeného z mrtvých.“
V každém případě je učení obsažené v Kurzech Alfa posunem a vstřícným krokem směrem od evangelikálního konservatismu k pohledům katolického modernismu a protestantského liberalismu. To může být jedněmi chápáno pozitivně, zatímco druhými kriticky. Přesto se nelze ubránit dojmu, že kurzy jsou v této věci ambivalentní a překrývají i antagonismy, které v jednotlivých konfesích přetrvávají a zakládají de facto i základ pro jejich existenci.